Kočičí princ 5/5

Anooo Hiroko to stihla.. (a už to píše po druhý,ale detail..xD) Jsem dobrá, žee... Jo jsem dobrá..*no musím se pochválit, nikdo jinej to za mě neudělá..xD*
Takže kochejte se tohle je poslední část Kočičáka a jeho životního příběhu.., tedy jen jeho části, třeba totiž nakonec odjel zpátky ke kočičákům a Kusimu, žeo..^^ *jsem zlááá...xD*

A jinak mám pro vás překvápko, mám napsanou část nové povídky, jen tak mimochodem to byl první začátek kočičího prince, ale nakonec nebyl..:))) Mám už pro ni nový název a možná, že by se tu mohla v budoucnu objevit...:)) Ještě uvidíme.. *jsem zláááá, neukážu vám to..xDxD*

Možná se sem během te doby co nebudu doma dostanu. Díky sestřence s netem...xDxD No ještě se uvidí, kdyžtak se ozvu..(Jinak vrátím se tak za dva týdny nejspíš...)

A teď tu nejdůležitější věc... Tuhle kapitolku věnuju Ayumu jakožto jedinýmu klučinovi, který mě za "tohle" chválí a je ochoten to číst...:)) Doufám,že se bude líbit.

A taky...Konec..:)) Snad budete mít radost...:)))

Hiroko von Rabersdorf

---

"Rai počkej...!!" Byl to Kusi, Raiův kámoš. Než se stihl Rai otočit skkočil mu na záda a povalil ho.
"Proč tohle vždycky děláš.." Zaskučel a snažil se setřást ho ze sebe, aby se mohl postavit. Kusi se, ale držel pevně a nehodlal se jen tak pustit.
"Mám tě rád a chci tě rozveselit. Seš jak dyby tě přejel parní válec. Vůbec se neusmíváš a den ode dne je to s tebou horší. Dyž si přišel pořád ses blbě uculoval a teď nic.." Vyčetl mu kamarád a slezl.
"Promiň.." Rai se posatvil s hlavou sklopenou k zemi.
"Co se děje..??" Rai se odvrátil.
"Zítra to bude rok, co umřela mamka.." Zašeptal a zavřel oči, aby zabránil slzám.
"Promiň, to..já to nevěděl.." Chytil ho do náruče a mačkal.
"To je v pohodě.." Zašeptal a nechal se objímat.
"Moc mě to mrzí, nechtěl jsem.. Rai..?? Mám jet s tebou..??" Ten zavrtěl hlavou.
"Chci jet sám.." Zahučel Kusimu do ramene a opatrně se od něj odtáhl. Usmál se. "Děkuju..Zítra se neuvidíme..Tak zatím.." Naposledy ho k sobě přitiskl a spěchal domů.

"Kami, Niha, Shinori, Mata.." Zavolal na prahu a čekal, kdy ho jeho mazlíčci přiběhnou přivítat. Netrvalo to ani pár sekund a Rai cítil jak se mu Kami drápe po nohavici, sklonil se.
"Já vím ty mazle..." Vzal ho do náruče a potlačil. Nalil jim do mističek mléko.
"Zítra tu budete sami, nevím kdy se vrátím, ale asi to bude chvilku trvat.." Šeptal a koukal jak se jeho miláčci krmí.
Zamyslel se. Měl špatný pocit. Zítra to měl být rok co bude sám, bez mámi. Byl o rok starší, ale po mamce se mu stýskalo pořád stejně, možná víc.

/ / /

"Ahoj mami.." Zašeptal a sledoval černý mramor s matčiným jménem. Bylo zataženo a každou chvíli se ozývalo zahřmění. Rai přiklekl k mramorové desce a položil na lilii. Bílou lilii. Shinori je milovala.
"Jsem zpátky. Moc mi chybíš.." Šeptal a cítil jak ho zrazuje vlastní tělo. Třásl se, v očích ho pálily slzy, které se snažil celý ten rok zadržovat.
Nebe prořízl blesk nasledovaný křikem hromu. Rai se rozplakal.
"Maminko..." Zašeptal ještě a pak objal kolena. Začalo pršet.

"Rai..??" Oslovený sebou trhl, byl mokrý jako myš a třásl se. Měl pocit, že ten hlas zná. Otočil hlavu.
"Kazuki..." Vydechl. Naproti němu stál muž, měl na sobě černý oblek a v ruce deštník. Byl pořád stejně krásný, jen o rok starší.
"Co tu děláš..??" Přivřel oči...a postavil se, aby na něj líp viděl.
"Přišel jsem za Shinori a." Na hrob položil lilie.
"A co..??" Raiovi se něco nezdálo. Nebyl rád, že narazil na někoho koho zná. Nechtěl potkat nikoho známého, ale jakmile uviděl Kazukiho, měl zvláštní pocit. Jakoby vypil horký čaj, právě ve chvíli, kdy ho nejvíce potřeboval. Kazuki na něj pohlédl.
"Doufal jsem, že tu na tebe narazím, pojď udělám ti čaj a něco k jídlu.." Rai vytřeštil oči. Něco mu unikalo. ale nebránil se, měl trošku hlad.

"Jsi sám..??" Rai se spokojeně tulil k županu, do ktérého ho Kazuki navlékl po té co se osprchoval. Bylo mu teploučko a příjemně. Kazuki před něj postavil hrnek s horkým čajem a misku kouřící polévky.
"Stále sám, nemám štěstí.." Sedl si naproti a sledoval jak Rai baští.

"Děkuji, bylo to moc dobré.." Usmál se Rai a pohldlněji se opřel.
"Jak se máš..??" Zeptal se Kazuki a Rai trošku posmutněl.
"Kdyby byla mám bylo by líp, ale jsem živý, zdravý, mám práci a přátele a sám taky nejsem.." Kazukimu vyschlo v krku, hlasitě pokl a v té chvili se jeho bývalí student hlasitě rozesmál.
"Není to tak jak na to pomýšlíš, mám jen čtyři kočky.." Usmál se. Dopil čaj a zvedl se.
"Měl bych jít, moc děkuji za zahřátí." Jeho oblečení už bylo suché, převlékl se. Za pár minut stál v siňce naproti Kazukimu.
"Ještě jednou moc děkuji." Uklonil se a chytil za kliku.
"Sbohem.."
"Rai počkej...!!" Prudce si ho stáhl do náruče a přitiskl k sobě. Nechtěl být sám, ale jedinný koho chtěl se mu snažil utéct. Už jednou se mu to podařilo.
"Co se děje.." Zašeptal..
"Neodcházej, zůstaň se mnou, prosím.." Rai vzdychl, tyhle věty vždycky chápal po svém. Odtáhl se a Kazukiho políbil. Ten překvapeně zalapal po dechu.
"Co, co děláš..??"
"Tohle přece chceš, ne..??" Zavrčel.
"Ne..!!"
"Cože..??" Rai zvedl hlavu, v očích měl zmatek.
"Princátko..," zašeptal Kazuki a stáhl si ho do náruče, "..Miluju Tě.." Tiskl ho k sobě. Rai ztratil slova. Pak přivřel oči a objal ho, proto ten pocit, pomyslel si.
"Kazuki..." Zamručel blaženě.
"Já..." Zabytek slov se ztratil v polibku. Nebyli už potřeba.

KONEC

Kočičí princ 4/x

Takže předposlední díl...Doufám..:)) Ale posledního se jen tak nedočkáte, snad, když to stihnu zítra...:))
Jinak tohle chci věnovat Elo-chan, opožděně k narozeninám..^^ Pozdě, ale přece...Taky nemůžeš říct čoveče, ale příští rok už to budu vedět...^^..xD

Hiroko von Rabersdorf

---

"Budeš doma..??" Kazuki stál u postele. Ozvalo se zamručení.
"Příjdu kolem půl čtvrté..," profesor odhopkal do předsíňky, aby si obul boty, "..tak zatím, uvidíme se odpoledne."
"Hej...,nech mi tu klíče.." Kazuki se zarazil, chtěl se zeptat na co..,ale neodvážil se.
"Hm..,nechám ti je na botníku..a omluvím tě ve škole.." V té chvíli Rai uslyšel cinknutí klíču o dřevěnou desku botníku. Dveře se zavřeli a Rai osaměl. Vyplácal se z postele a oblékl se, několik minut po té stál na prahu svého domu.

"Čičí.." Před prahem jeho bytu ležela kočka s koťaty. Rai napočítal tři. Vzal je všechny dovnitř. Nakrmil starou a vydal se do nemocnice. Musel na mámin pohřeb zajistit spoustu nezbytných věcí.
Domů se vrátil vyčerpaný a to hlavně po psychické stránce. Bylo mu strašně, celý tenhle den ho jen ubezpečoval v tom, že maminka se už nevrátí.
Lehl si na gauč a koukal na strop. Netrvalo to nijak moc dlouho a Raiovi se podařilo usnout.

"Mrauuu..." Kočka, kterou si vzal mu právě olizovala ucho, tulila se k jeho hlavě. Otevřel oči a posadil se.
"Copak je koči..." Najednou mu došlo, že ji vlastně nedal jméno, ani koťátkům. Volat na něj hej ty tam, ty morouvatý..nechtěl a tak se zamyslel.
"Ty..," ukázal na mourovatýho kocourka, "..ty budeš..Mata.." Černá kočička dostala jméno Niha a černobílý kocourek si vysloužil jméno Kami.
"A co ty..??" Zazubil se na mourovatou "maminku" a pohladil ji. "Jak se budeš jmenovat..??" Zamyslel se a přitom ji nepřestával hladit.
"Shinori,..tak se budeš jmenovat.." Usmál se a podrbal ji na krku.

Rai sebou prudce škubnul, když se rozeřval zvonek. Kai. Vzpomněl si, měl domluvený kšeftík. Bohužel ne náladu. Otevřel mu dveře a usmál se.
"Pojď dál, já si jenom zavolám a přemístím kočičáky jinam." Kai přikývnul a přesunul svoji roztomilost do ložnice. Rai zvedl telefon a vytočil Kazukiho číslo.
"Kazuki..?? Ahoj..Jen jsem ti chtěl říct, že dnes nepříjdu, zůstanu doma, uvidíme se zítra." Zavěsil aniž dal Kazukimu možnost na cokoliv se zeptat. Neměl chuť vysvětlovat mu proč, že to nepříjde. Pak zavřel kočičáky do pokoje, kde spávala maminka. Pomalu se vydal za Kaiem
"Jsem dnes trošičku... unavený.." Zašeptal Rai a sedl si na kraj postele. Moc dobře veděl, že ho čeká dlouhá noc. Kai tak nějak nikdy nevěděl, kdy přestat.

"Bože.." Rai mohutně zazíval, nespal, byl unavený a do školy se mu taky nechtělo. Kai odešel až nad ránem, takže spal maximálně dvě hodiny. Uděla si pořádné kafe a Shinori nalil mléko. Kávu do sebe hodil ještě horkou a pak hurá do školy.

"Kdes byl..??" Vybafl na něj Kazuki, ještě než přešel práh školy.
"Doma.." Odsekl.
"Proč jsi měl vypnutý mobil...??" Profesor angličtiny se choval nepřiměřeně žárlivě a to se Raiovi nelíbilo.
"Měl jsem práci..a vůbec co ti je po mně.." Zahučel a zmizel ve třídě.

/ / /

Shinori měla pohřeb týden po tom co zemřela. Na jejím pohřbu nebylo moc lidí, jen pár přátel, ale přišli a to bylo hlavní. Rai byl mimo sebe, přemýšlel co teď udělá. Doma měl už prakticky vyklizeno, chtěl pryč, pryč z bytu, kde mu všechno připomínalo matku.
"Rai..??" Oslovený sebou škubl. Lehce se začervenal.
"Promiň trošku jsem se zamyslel, už bych měl jít, tak dobrou noc.." Trošičku se usmál.
"Počkej, nechtěl bys zůstat..??" Rai svěsil ramínka.
"Promiň snad jindy..." A pak se vypařil jak pára nad hrncem.

Teď už to věděl jistě, chtěl pryč, pryč od kšeftování, pryč z toho bytu. Včera volal na nějakou realitní kancléř a dneska už měl nabýdky na byt. Byli tam i takové, které se mu líbili, takže si vybral. Nebylo to těžké, jen si musel vzít studentskou půjčku, aby to utáhl. Našel si dvě brigády, které ho měli zajistit víc než peníze, které pobíral po smrti Shinori.
Netrvalo to dlouho a opustil byt i město a život s ním spojený. Změnil si telefoní číslo, aby se nemusel setkávat s tvářemi, které představovali jeho starý život.
Nastoupil do tamí školy. Zabydlel se a doufal, že teď už bude všechno jenom lepší...

Pokračování příště..^^

Kočičí princ 3/x

_{Omlouvám se za chyby...:((} Tohle bych chtěla věnovatt naší dnešní oslavenkynii...Lalinceee...Protože ona si to zaslouží... I když je to vyděračka..xDxD

Lali je prostě úplně mega super...^^"

Takže pro Lalinkuuu...

Gomeeeeeeeen..není to tak dlouhý, jak Hiroko plánovala... Zítra zkusím dodat další díííl, ale neslibuju...

Hiroko von Rabersdorf

---

"Ty,..zůstal bys..? Prosím..??" Rai kňučel, oči upřené na Kazukiho ruce, s nimi se necítil sám. Kazuki neodpověděl, na místo toho svého studenta pevně objal.
"Jen si dojdu pro kávu, chceš něco..??" Zašeptal a zvedl se. Rai zakroutil hlavou.
"Dobře..hned jsem zpátky." Zabroukl ještě a než odešel k automatu, konejšivě Raie pohladil.
Vracel se s kávou. "Už jsem..." Pohled, který se mu naskytl byl prakticky nezaplatitelný. Rai jak chrupká v křesle. Stočený do klubíčka. Tichounce oddechoval. Usmál se a kafe odložil na stoleček nedaleko pohovky, kam Raie hodlal přemístit. Chytil ho do náruče, byl těžší než čekal, a opatrně ho položil na pohovku, kterou vybral. Po chvilce přes něj přehodil sako a posadil se do křesla. Měl skvělý výhled.

"Pane..??" Kazuki sebou cukl, trošičku usnul.
"Ano, doktore, co se děje..??" Kazuki si mnul ospalé oči, takže mu unikl doktorův zoufalý vzdech, kdo ho, ale nepřeslechl byl Rai. Viděl jak se doktor tváří.
"Má vnitřní krvácení. Krvácí do břišní dutiny. Nejsme si jistí, jak dlouho bude ještě dýchat. Právě je vzhůru, takže jestli...." Rai vyskočil a hnal se k pokoji, kde údajně měla Shinori ležet. Ležela.
"Mami..!" K její posteli se přihnal jako velká voda.
"Broučku.." Usmála se. Rai stikl její ruku.
"Zase jsi vyváděla hlouposti, že..??" Káral ji jako malou holčičku a ona se usmívala.
"Bál jsem se o tebe, občas říkám nesmysly, to přece víš. Mám tě rád maminko." Svíral její ruku a zoufale se snažil zadržet slzy.
"Všechno bude v pořádku..," zachraptěla, "..vyprávěj mi." Upírala na něj oči a čekala.
"Žila byla jedna strašlivě neposlušná holčička..," oba moc dobře věděli o čem tahle pohádka je, "..Jme..." Jeden z přístrojů se hlasitě rozeřval. Křičel neskutečně dlouho, Raiovi připadalo, že každou novou vteřinou řve víc. Někdo ho prudce odstrčil a on si narazil záda o zeď.
"Maminko..." Sledoval doktory, sledoval umírající matku. Schoulil se do klubíčka a zavřel oči.

"Pane..??" Byl to jeden z doktorů, kteří oživovali, nebo se o to aspoň snažili, jeho matku. Rai na něj upřel pohled a s jehou pomocí se postavil.
"Pane, vaše matka, nemohli jsme už nic dělat. Je mi to líto." Rai přikývl. Odlepil se od zdi a odstrčil doktora, který mu zavazel v cestě. Máma, jeho mám byla mrtvá. Nechtěl přemýšlet nad tím co bude dělat, bez ní.
"Rai..??" Oslovený mu věnoval nic neříkající pohled.
"Je pryč.." Zašeptal a vzápětí se sesunul k zemi. Dal svým pocitům k dispozici čtyřproudovou dálnici s jedním směrem. Ven. Plakal, třásl se, zoufale se tiskl ke konejšivým rukám.
"Šššš..," Kazuki ho tišil, jak nejlépe dovedl, ale nakonec to přece jen vzdal, "..Pojď, půjdeme domů.." Pomohl mu vstát, chvíli sledoval, jak se snaží držet na nohou, pak ho chňapl do náruče. "Takhle to bude o mnoho jistější.." Zašeptal a přivinul Raie blízko k sobě.

Toho dne nebo spíše už večera vzal Kazuki Raie k sobě domů. Nehodlal ho nechat samotného a už vůbec ne samotného v bytě, kde bydlel se svou matkou.
"Skoč si pod sprchu, ano..??" Věnoval Raiovi úszkostlivý pohled. Ten jen přikývl, ale nehnul se ani o milimetr. Kazuki vzdychl. Prolezl skříň. Vytáhl jedno dlouhatánský tričko a z jiný skříňky vzal ručník. Rai stál pořád na tom samém místě.
"Tak pojď už.." Zašeptal a vzal Raie do náruče, aby ho pár vteřin na to posadil na pračku. Vysvlékl se a vzápětí zbavil oblečení i svého společníka. Dopřál sobě i Raiovi kompletní hygienickej kolotoč, načež ho zabalil do ručníku a oblékl.
"Máš hlad..??" Rai mlčel, vypadal jakoby to byl on, kdo umřel. Kazuki se smutně pousmál. Za ruku Raie zavedl do ložnice. Zachumlal ho do peřin a vzápětí ležel u něj. Stáhl si ho do náruče a lehoučce mu foukal do vlasů. Rai za chvilku usnul, musel umírat unavou.
"Asi dělám tu největší hloupost..," zašeptal, když si byl storpocentně jistý, že Rai spí, "..ale Miluju Tě, princátko moje." V tu chvíli děkoval všem svatejm, že jeho princátko spí. Znělo to strašně...strašně sentimentálně. Asi už stárnu..Problesklo Kazukimu hlavou těsně před tím než usnul.

..pokračování příště..^^..

Kočičí princ 2/x

Tohle je kraťoučké...takové jen, aby se nezapomnělo o čem, že to je...xD
Mňo a tuhle kraťounkou kapitolku bych chtěla věnovat Kira-chan a Nini, protože dneska byli první na který jsem si vzpomněla, když jsem zapla počítač...^__^

PS:Už vím jak tam zakomopnuju ty kočkýýýýý...xD

Hiroko von Rabersdorf

---

"Pane profesore..!!" Volal Rai a hnal se za ním, že sotva popadal dech. Kazuki se zastavil až u dveří kabinetu a počkal, než ho Rai doběhl.
"Co potřebuješ..??" Věnoval mu jeden ze svých naprosto nepřístupných pohledů.
"Jen mluvit.." Usmál se a sledoval změnu výrazu.
"Dobře, pojď dál.." Otevřel dveře a pozval ho dovnitř.
"O čem chceš mluvit..?"
"Jste nervózní," zakřenil se Rai, "nemusíte se bát, mě jen zajímá jakou dělám chybu nebo spíš chyby v gramatice, že mám tak mizerný výsledky."
"Ah..," udělal Kazuki a natáhl se po složce s testy 3.C. Rai sledoval, jak znovu prochází jeho testy.
"Děláš hloupé chyby. Kvůli své nepozrnosti, zbytečně se připravuješ o body. Vidíš..?!" Poukázal na soupustu drobných chybek. Předložky, členy...na to Rai nikdy nebyl.
"Tady..tady..tady..a tady.., tady taky.." Kazuki mu postupně ukazoval všechny ty chybičky, které Rai považoval za méně než titěrné. Nahnul se, aby lépe viděl na konec listu s testem. Profesor se znatelně otřásl.
"Měl bych ti to zaplatit.." Vyhrkl najednou.
"Co..??" Rai nechápavě hleděl.
"Za to...ehm..." Kazuki viditelně rudnul, nevěděl jak to říct. Raiovi se rozzářil obličej. "Vy myslíte ten orál..??" Profesor angličtiny měl sto chutí zalízt pod stůl, ale ovládl se a nepatrně přikývl. Vzápětí na to se drápal po penězích.
Rai ho chytil za paži.
"Jste ženatý.??"
"Ne."
"Máte přítelkyni..??"
"Ne, já.."
"Přítele..??"
"NE!!"
"Děti..??"
"Ne,já.."
"V tom případě si to ihned schovejte.." Trhl hlavou a trošičku se zamračil.
"Ale.." Rai mu skočil do řeči.
"Bylo mi sváma dobře, proto to nechci.." Jeho tvář ozdobil sotva viditelný ruměnec. Nebyl zvyklý říkat takové věci.
Třeba budeme mít šanci si to zopakovat. Pomyslel si Kazuki a pousmál se.
"Třeba budemem mít ještě šanci si to zopakovat..," usmál se Rai, "..a pane profesore, já..no mohl byste mi pomoct s tou angličtinou. Aspoň trošku..???" Tvářil se jako ten největší anděl.
"Samozřejmě moc rád, zastav se po školo domluvíme se.." Rai přikývl a jal se zmizet.

/ / /

Letěl jako střela. Poté co domluvili doučování zjistil, že toho dne má ještě spoustu práce.
"Omlouvám se, jdu pozdě." Uklonil se.
"To je v pořádku." Usmál se Kazuki a pokynul mu na pohovku. Rai si sedl, ale cítil se jaksy nesvůj, pořád se vrtěl a nemohl se soustředit. Najednou se mu rozdrnčel telefon.
"Mami..?? Co se stalo..?!" Na druhé straně byl slyšet jen šum a...houkání sanitky..?!
"Ahoj, ty budeš syn..tvoje máma měla bouračku, je na tom zle, právě ji vrtulníkem převáží do nemocnice, chtěla abych ti zavolal." Rai zbled a zatočila se mu hlava. Hádal se s mámou a občas prohlašoval, že život bez ní by byl pohádka, ale teď když té rádoby pohádce bylo blízko třásl se po clém těle a měl o ni strach.
"Kam ji vezou..??" Vyhrkl a nevnímal Kazukiho otázky. Chvíli bylo ticho..
"Tokijská všeobecná.., má tě kdo odvízt.??"
"Jasně moc děkuju..." Zavěsil a hnal se pro kabát.
"Co se sakra stalo.." Kazuki ho chytil za ramena a prudce s ním zatřásl.
"Máma, měla nehodu...Jedu do nemocnice.." Vytrhl se mu a už sahal po klice.
"Odvezu Tě.." Rozhodl profesor, jeho tón nepřipouštěl jakoukoliv námitku a tak byli za chvilku, která Raiovi připadala jako nekonečnost, na recepci a ptali se po paní Shinori. Našli ji, ale byla na operačním sále kam za ní nemohli. Rai se svezl do křesla, napůl doufal, že s ním Kazuki zůstane, napůl si přál, aby už vypadl.
"Rai, mám...mám s tebou zůstat..??" Čupěl před svým žákem a jeho ruce držel ve svých dlaních. Chtěl ho podpořit, ale zárověn si nebyl jistý jestli Rai chce být podpořen..

Pokračování příště...^__^

Kočičí princ 1/x

Původně to Hiroko plánovala jako jednorázovku, ale nakonec se rozhodla to trošičku protáhnout...^__^
Chci to věnovat Lali a Shinichimu Protože,dyby mě Lali nepopohnala,asi bych se na to vykašlala...
A jen tak mimochodem tohle je Hiroko&Hiroki a jejich první Yaoi tak je prosím nekamenujete...xDxD

Hiroko von Rabersdorf

---

"Rai, s tou angličtinou bys měl něco udělat..!" Ozvala se mamka při prohlížení čtvrtletních výsledků.
"A co, to mi neřekneš..??" Vyrazil ze sebe a nezapomněl přidat sarkasitickej podtón hlasu.
"Uč se.." Poradila máma moudře. Vyprskl.
"Aha..Jak mám podle tebe skloubit učení, práci a lítání kolem baráku, když ty toho nejsi schopná." Vzápětí přiletěla facka, přestřelil.
"Drž hubu, ty malej nevděčnej...prevíte.." Kdyby nebyla vychovaná jako dáma nejspíš by mu plivla do obličeje. Spakoval se dřív, než mě mohla uhodit po druhý.

/ / /

Flákal se po ulici, když ho někdo chytil za rameno a otočil.
"Tady by ses neměl courat.." Prohlásil chlápek ve kterém Rai poznal své učitele angličtiny.
"A co Vy tu..??" Zašklebil se a rozmáchl rukou. Byli právě v ulici..Červené Lucerny, tak se tomu říkalo. Raiův profesor začínal průhlednět.
"No já.." Zabrblal nervózně. Najednou si uvědomil, že chlapec stojící před ním je o hodně mladší a tudíž se mu nemusí ospravedlňovat. Rázem se zviditelnil.
"Co tu pohledáváš..?" Věnoval Raiovi dosti nepříjemný pohled.
"Coby..," trhnul Rai rameny a profesorův pohled opětoval ",..jdu na šichtu." Kazuki zrudl, rajčata, papriky, a jahody se mohli se svou červenou zahrabat.
"Ty, tu pracuješ..??" Trhl hlavou k oné ulici. Rai přikývl a pohledem Profesora angličtiny propaloval."
"Nějak mamku musím uživit a věřte nebo ne, vybalování zboží po večerech mi moc nepomáhá, tady mám kšeft jistej a navíc chodím, jen když je to domluvený dopředu, mám pár věrnejch, nic víc nepotřebuju." Pronesl Rai líně a svým čokoládovým pohledem Kazukiho propaloval dál.
"Míříte sem..??" Zeptal se škodolibě a pozoroval jak se Kazuki zmenšuje.
"Vlastně ano...teda ne-ne..." Zpanikařil a o kousek ucouvl.
Rai se ušklíbl, měl zvláštní pocti, že z dnešního večera by mohlo kápnout něco víc.
"Jestli chcete mám teď hodinu čas můžu Vás vzít." Věnoval Kazukimu uklidňující pohled.
"Já já....já..už...já...ne...já.." Pan profesor se zmenšil na nejvyšší možnou míru.
"Nemusíte se bát, nekousnu Vás.." Zakřenil se Rai a už ho za rukáv táhl do oné zrádné ulice. Kazuki se ještě chvíli vzpíral,ale pak to vzdal. Byl nervózní jak pes při bouřce,ale zároveň v něm rezonovalo to podivný vzrušení.
Sakra Kazuki ovládej se, hned jak tě pustí musíš zmizet, vždyť je to jen malej kluk.
Ale zatraceně svůdnej. Odpověděl hlásek v jeho hlavě. Vydechl a pokusl se uklidnit. Hned jak tě pustí zmizíš. To byl poslední plán, který vymyslel než ho Rai bez větších protahovaček strčil do pokoje a zamkl za sebou.
A jejda. Projelo Kazukimu hlavu. Rai se usmál, vytáhl klíček ze zámku a schoval ho do skříňky vedle dveří. Vzápětí potom vrhl na Kazukiho mlsnej pohled. Ve skutečnosti nebyl Rai taková křehotinka jak vypadal a jeho sexuální apetit byl doslova neukojitelný. Vydržel mnohem víc než jeho "zlatíčka" požadovali.
"Říkal jsem Vám, že nekoušu." Usmál se a přesunul se blíž své oběti.
"Když se uklidníte bude to pro oba lehčí a příjemější." Zapředl a už se o Kazukiho otíral obličejem. Jeho profesor prudce vydechl a pokusil se uhnou Raiovým rtům. Jeho plán na útěk zkrachoval stejně jako jeho pokus o úhybný manévr.
"Rai...já...já myslím,že tohle není dobrý nápad.." Odstrčil ho od sebe a zhluboka se nadechl.
"Promiň, ale když něco začnu chci to dokončit, za každou cenu." Raiovi se nebezpečně zablýsklo v očích. Jeho ruka se prodrala pod Kazukiho košili, ten prudce vydechl.
Rai se usmál. Měl jen hodinu, přišlo mu to docela málo na pokoření chlapa jakým byl Kazuki.
"Dobře.." Špitl, zachytil Kazukiho pohled. Volnou rukou mu vjel do vlasů, rád se mazlil. Naklonil se k němu blíž a lehce ho políbl. Kazuki se nadechl, chtěl ještě naposledy protestovat, ale přerušili ho Raiovi hebké rty.
"Uklidni se, nejlépe spolupracuj.." Zamručel a přenesl svou pozornost na tepnu Kazukiho krku. Cítil jak prudce mu bušilo srdce. Vypletl ruku z jeho vlasů a přesunul ji ke knoflíčkům bílé košile. Najednou ucítil Kazukiho teplé ruce, přejížděli mu přes záda, lehounce jakoby se bál, že by mohl jinak ublížit. Rai zatím finišoval v rozepínání košile. Nadzvedl se, aby mohl Kazukiho políbit. Ten ho k sobě dychtivě přitáhl. Rai se odtáhl,aby se mohl přesunout trošičku níž. Kazuki mu vjel rukama do vlasů a něžně je čechral. Přesunul k jeho bardavkám, přičemž donutil svého společníka zavzdychat. Uličnicky se usmál a svoje úsilí zdvojnásobil. Ruce,které ještě před chvíli přejížděli Kazukiho pevné bříško se posunuli o několi centimetrů níž. Zvědavě prozkoumávali okolí lemu kalhot. Profesor nevěděl na co se soustředit dřív, nedokázal přestat vzdychat. Raiovi šikovné ruce rozepli pásek a vlouzli pod kalhoty. Kazuki prudce vydechl a jeho tváže dostaly růžový nádech, chtěl mu něžnosti nějak oplatit, ale pokaždé, když začal Rai sebou cukl a přesunul se na jiné citlivé místo, přičemž ho donutil zavzdychat.Raiovi rty se pomalu dostávali ke svému cíli, jeho ruce vyklouzli z kalhot a obratně rozepli knoflík i zip. S malou pomocí se mu podařilo kalhoty stáhnout. Jakmile to udělal zjistil, že profesor angličtiny byl dnes na ostro. Posadil se Kazukimu na nohy a rozjařeně se na něj podíval, rukou přitom šmejdil po jeho stehnech a dováděl ho tak k šílenství. Najednou se sklonil Kazuki zalapal po dechu cítil jeho teplý dech a musel se hodně ovládat, aby jeho hlavu nechytil a nepřimáčkl si ji do klína. Rai si hrál, rád si hrál. Dráždil své společníka až k nepříčetnosti. Jemně se otíral a hladil. Kazuki umíral vzrušením, začal prosit. V tu chvíli ho vzal Rai do úst. Pomalu si hrál, sál laskal kousal. Kazuki vzdychal jako smyslů zbavený, nedokázal se ovládat.
"Prosím..." Zavrčel. Měl ochraptělí hlas a přivřené oči. Rai se slitoval, přidal na intenzitě polibků i doteků. Kazuki se prohnul a vyvrcholil. Rai statečně polykal. Kazuki si ho stáhl do náruče.
"Děkuji.." Zašeptal a políbil ho do vlasů. Rai se začervenal, nikdo mu neděkoval...

Pokračování příště...^__^