Poslední ráno..

Právě jsem přetrpěla povídku Malý a velké problémy.. Ne, že by mi vadilo, že je to z mého oblíbeného žánru (Loveless, má na mysli), ale představa těhotného a navíc tolik nadrženého Ritsušky mě odrovnala.. Nebohý kocourek..*fňukla* teď si budu muset pustit Loveless na spravení chuti, možná?..:D A nebo ne...pustím do éteru svůj vlastní konec, takové té "mini" série která navazuje na povídku předchozí..(Ošklivý/krásný kocour,Strastiplná cesta a Setkání)....:) Je to absolutní ukončení, ikdyž Hiroko má tiky napsat takové pokráčko bez...nee,to už bych Vám moc radila..však uvidíte bez čeho, až se dočtete..:)

Huaa...Chci k tomu říct je maličko, asi něco jako, v realitě by to takhle dopadlo, ale. Soubi Ritsušku miluje, víte. Navždycky, přeci.
Věnovat, to chci všem, kteří to pochopí, Hiroko si nad tím fňukla, když to psala, ale ti dva potvoráci ji k tomu přinutili...Za to je teď vyhnala za Tokim..(ne, že by to byl trest..) Takže všem, kteří pochopí..:)

S láskou..

Hiroko von Rabersdorf

---

Zamžoural do protivných paprsků. Vzbudili ho, zdál se mu přeci krásný sen. Chtěl se jen otočit a spát dál, ale něco mu v tom zabránilo, respektive někdo. Uvědomil si, že ve své náručí pořád svírá Ritsukovo drobné tělo. Lehce se usmál. Byl přece krásný, v bavlněné košili se ztrácel. Cítil sentimentalitu vlévající se mu do krve, opatrně vymanil ruku z pod jeho tělíčka a nad Ritsukou se vztyčil. Usmál se.
Kdyby nebyl tolik rozněžnělý uvědomil by si pár drobných detailů a ten pověstný "klid před bouří".
Sklonil se a jemně jej políbil na čelo. Studené čelo. V té chvíli, jakoby ho někdo praštil mokrým ručníkem přes tvář, uvědomil si, že osůbka pod ním nedýchá, že její tělo je jako led a těžké.
"Bože, ne! Ritsuko… řekni mi něco!" Prudce ho vytáhl do sedu a zběsile jím třásl. Na nočním stolku nahmátl telefon. Vytočil číslo. A když se ozvalo cvaknutí…
"Soubi Agatsuma, já a můj přítel, on nedýchá, je bledý, je studený…." Zběsile drmolil do telefonu a nedal tak chlapci na druhé straně příležitost mu pomoci.
"Hned vám, pošlu sanitku." Vyhrkl a zmáčkl tlačítko. Cítil z toho muže zděšení. "Položte ho na zem, zkuste, jestli mu bije srdce, zkontrolujte jazyk…" Snažil se mu tolik pomoci. Zůstal s ním na telefonu a poslouchal zběsilé vzlyky a sténaní. Chtěl, aby to ten druhý zvládl. Když uslyšel hlasy dvou dalších lidí. Záchranáři. A pak to hrozné. "Zemřel dřív, než jsme přijeli, nejspíš ve spánku." Slyšel křik a pláč na druhé straně, slyšel prosby, cítil jeho chvění. Zůstal s ním v kontaktu ještě chvíli poté, co odvezli tělo jeho přítele, chtěl mu poskytnout nějaký záchytný bod.
"Byl moje všechno." Ozvalo se šeptem ze sluchátka.
"Proč zemřel.?"
"Byl HIV pozitivní, měl AIDS, rakovinu kůže, problémy s kostmi, byl nemocný, ale měl přání, chtěl jsem ho dnes vzít ven a potom…" Slyšel padat slzy, byl by na to přísahal. Byl potichu, věděl, že tohle by neměl dělat, ale tolik chtěl..
"Miloval jsem ho, miluji ho, je moje všechno…" Slyšel zašeptání. Ševelení lístků na druhé straně, pláč.
Nevěděl proč, ale dal mu svoje číslo, aby mu mohl, kdykoliv zavolat, chtěl, aby byl šťastný, něco ho k tomu silně pohánělo.
"Děkuji...zavolám." Ozvalo se jen tichoučké cvak. Cítil se hrozně, pomůže mu!

Ošklivý/krásný kocour..

Pamatujete si povídky Setkání a Strastiplná cesta (ano už ty dvě na sebe navazovaly..:D) pokud ano, pokračujte směle dál, protože právě přichází jejich další pokračování, pokud ne, hu...Noo...Jak chcete...:D
Co k tomuhle, varuji Vás předem. Není to vůbec "happy" jako to bylo předtím je to opravdu ošklivé, stejně jako počasí za oknem..(leje) a bude to mít ještě drastičtější pokračování.
Chtěla jsem k tomu říct jen jednu věc, něco jako "čas nejde vrátit" a když se něco rozbije, zůstane to rozbité..
Elo, tohle je pro tebe, hime, ikdyž vím, že mě za to prostě zakousneš, ale sleduj Soubiho postoj..:)

S láskou..

Hiroko von Rabersdorf

---

Stál před zrcadlem a kriticky se prohlížel. Byl nahý. Sjížděl pohledem po vlastních vyhublých nohou, bílé pokožce, prořídlých vlasech. Byl politování hodný a sám si to moc dobře uvědomoval. Sžíralo ho to zevnitř. Odvápnili se mu kosti i přes veškerou snahu doktorů tomu zabránit. Nedávno u něj propukla i rakovina kůže, nedokázal se jí bránit. Cítil se odporně, nechtěl se dotýkat sám sebe natož, aby se ho dotýkal kdokoliv jiný.
"Copak děláš, pojď si lehnout, potřebuješ spát." Zamručel hlas z rozházené postele. Soubi byl po každém jejich milování vyřízený. Musel se tolik snažit, aby Ritsukovi neublížil a v poslední době to pro něj bylo čím dál náročnější. Ritsuka se nehnul z místa, jen pootočil hlavu, aby se mohl podívat. Blonďatý anděl, napadlo ho. A přesně ten samý ležel napůl zakrytý s rukou pod polštářem a upíral na něj svoje modré oči. Nedokázal se pohnout, nechtěl ho nutit.
"Soubi, proč jsi se mnou? Nemysli si, že nevím, za kým chodíš. Nejsem hlupák. Pokud ho máš rád, měl bys s ním být, je to hodnej kluk." Zašeptal a otočil se na něj celým tělem. "Proč jsi se mnou? Nejsem krásný, podívej, vyhublý, bledý ošklivý kocour." Ušklíbl se a sledoval proměnu obličeje naproti sobě.
"Nejsi ošklivý, jsi nádherný, jenom náladovější. Pořád jsi ten samý miláček, do kterého jsem se zamiloval. To, že chodím za Kaiem nic neznamená, on Tě nedokáže nahradit, jenomže…" Soubi si ho přitáhl do náruče, nemohl ho tisknout, věděl jak moc je citlivý a že by jej to mohlo bolet.
"Jenomže při sexu si nemusíš dávat pozor, že ho zraníš, odřeš, a on ti umře. Navíc, ho nebolí skoro každý dotek, rozumím tomu." Opatrně se vymanil z hřejivého objeti a přešel ke skříni, odkud vytáhnul bavlněnou košili.
"Ritsuka, lehni si, musíš odpočívat."
"Ale, co když nechci Soubi? Co když chci ven mezi lidi, užít si všechny ty vůně a pak se milovat a umřít.? Co když mě už nebaví všechno to "tohle musíš, nesmíš, nemůžeš, můžeš, měl bys…" co, když chci, abys mi ublížil Soubi, co když chci, abys mě miloval tak jako předtím…??" Pevně se chytil okraje skříně a vzhlédl. Cítil slzy, které se mu draly do očí. Jeho přítel stál pořád stejně blízko k zrcadlu a pohled, kterým ho častoval, byl nečitelný.
"Soubi, prosím." Zašeptal a úpěnlivě ignoroval bolest v modrých očích.
"Hlupáčku, vždycky jsem Tě miloval, tak jako poprvé. Nikdy se nic nezměnilo, pořád jsi můj nevinný kocourek, moje princátko." Prudce si ho stáhl do náruče a nedbaje na bolest, kterou působil svým jednáním, ho k sobě přitiskl. Polekané a lehce bolestné syknutí se v jedné chvíli proměnilo na blažené zamňoukání. Stáhl je oba do postele a Ritsuku pečlivě přikryl.
"Spinkej, princátko, budeme mít ještě spoustu času."

Jak si uhnat..

*chichňá se* Já už fakt nevím jak a proč to vlastně vzniklo, ale vzniklo to! Jistě tenhle pár (Kio a Yayoi) k sobě mají vcelku daleko, ale byl to nápad..takže mě za to prosím neukamenujte.
Tahle povídka měla původně být hrozně smutná a měla mít hrozně špatnej konec, ale ani to nakonec nevyšlo...xD Snad Naštěstí... A vlastně..Ještě než napíšu věnování. K týhle povídce patří ještě jeden rozhovor s Lali, je to vytržený z to kontextu,ale prostě..xD Mám to uložený u té povídky.

Mishaelqa ‎(21:06):

ty negativisto!!!!

PaŽitka ‎(21:06):

Já nejsem negativista...*tlemí se* Ba právě naopak, máš vidět jak jsem věčně pozitivní..

Mishaelqa ‎(21:07):

no tak to by se 2 hádali :D

PaŽitka ‎(21:07):

To by se teda nehádali, to by si podali ruce a šli na pivo.. *tlemí se*

No a teĎ už věnování. Hiroko to chce strašně moc věnovat Ninušáčkovi. A vlastně k tomu má jeden obrovskej důvod. Hiruška totiž Ninušáčka zbožňuje. (pokud se jí neplazí u nohou teď, tak to ještě příjde..) A taky je to takový "pitomí" (protože ta povídka prostě je pitomá..*tlemí se*) poděkování..:)

Snad se Vám to bude líbit...

Hiroko von Rabersdorf

---

Zmateně jsem mžoural do ranního přítmí. Přemýšlel jsem kde, sakra, jsem. Tohle prostředí mi absolutně nic neříkalo, já přeci v pokoji nemám květiny. Nebo že bych.. Jakmile jsem začal přemýšlet ozvala se hlava. Bolela jako střep a ne a ne přestat. Radši jsem nechal uvažování, místo toho jsem se zkusil posadit. Během pár vteřin jsem zjistil, že to nebyl dobrý nápad. Můj žaludek nesouhlasil a rozhodl se na protest vyhodit všechny dočasné cestující. Uslyšel jsem za sebou spěšné šustění, ale upřímně právě teď mi to bylo u zadních partii těla.. Najednou jak nevolnost přišla tak zmizela, motala se mi hlava a musil jsem zhluboka dýchat.. Otřel jsem si pusu hřbetem ruky a opatrně klesl zpátky do peřin. Zavřel jsem oči a bylo mi srdečně jedno, u koho jsem, i kdyby to byl sám Pekelný Pán.

"Yaiyoi, noták, musíš si vzít prášek a trošku vody.." Mávl jsem rukou a dál se snažil potlačit šílenou bolest hlavy. "Když si to vezmeš udělá se ti líp.." Podle hlasu jsem poznal Kia. Namáhavě jsem otevřel oči a s jeho pomocí jsem polknul prášek. Položil mě zpět do peřin a než odešel, cítil jsem jeho prsty ve vlasech.

Zmateně jsem mžoural do ranního přítmí a měl jsem podivný pocit Deja vu.. s výjimkou. Tentokrát mě nebolela hlava a kolem hrudníku se mi točili Kiovi paže. Zavrtěl jsem se ve snaze se mu vymanit a neprobrat ho, chtěl jsem totiž prchnout.

"Utíkáš..?" Ozval se mi u ucha. Ztuhnul jsem.

"Neutíkám, proč bych to dělal..?" odsekl jsem. Kio se zasmál a otočil mě k sobě čelem.

"Jsi jako myška." zašeptal a sevřel mě pevněji. Zakňučel jsem.

"Jen jsem Tě nechtěl vzbudit. Ale když už jsme oba vzhůru mohl bys mi vysvětlit, jak jsem se sem dostal..?" Kiovi se na tváři objevil udivený výraz.

"Já čekal, že ty budeš povídat. Když jsem Tě našel ležel jsi uprostřed ulice naprosto zpitý. Nechtěl jsem Tě tak nechat a vzal Tě k sobě, Vaši o tom ví, neboj.." zašeptal, když viděl můj výraz. "Ale co se stalo, že jsi se tak opil..?"

Kio na mě zvědavě koukal a oči mu plály.

"Vyznal jsem se Yuiko a ona mě odmítla, znovu." Klopil jsem hlavu.

"Ale noták, teď už bude jenom dobře.." usmál se a přitáhl mě blíž k sobě. Bylo ticho. "Yaiyoi, víš, když jsem Tě ten večer dovlekl domů, trošku ses mi vymkl a..no třeba víš.. nebolí Tě…. Něco..?" Nechápavě jsem zavrtěl hlavou. "Nemusíš se bát, jak říkám Vaši o tom vědí, jenom..nejspíš budeš první, jak vím Ritsuka je pořád má.." Dál jsem nechápavě zíral a Kiova úzkost mě mátla čím dál víc.

"Kio co se stalo..?" zavrčel jsem trošku naštvaně, jeho tajnůstkaření se mi ani trošku nelíbilo.

"No víš..Err..jak říkám, trošku ses mi vymkl a i já byl trošku pod parou, takže se nám to zvrtlo..víš.."

"Kio, neprotahuj to.." zavrčel jsem.

"Fajn," Kio trhl ramenem, "spali jsme spolu." Zaškubali mi koutky. Rukou jsem si prudce vjel do vlasů a hledal ouška, ale ta tam nebyla. Cítil jsem, jak se mi krev hrne do hlavy, ve spáncích mi zlostí tepalo. Vyrval jsem se mu a chytil první polštář.

"Jak jsi mohl, využil jsi mě. Byl jsem opilý a tys mě..tys mě...tys mě prachsprostě znásilnil.." Tloukl jsem ho polštářem, seč mi síly stačily, křičel jsem naň a z očí mi tekly slzy. Najednou mě chytil za ruce. "Prosím, prosím.." Vtáhl mě do náruče, ale ani tam jsem nepřestal bojovat…

"Myslím, že by sis měl vzít tohle!" Na hlavu mi narazil čepici a zazubil se.

"Dík." Pípl jsem. Trošku jsem se styděl za svůj ranní výstup. Než jsme vyšli z jeho bytu ještě jsem se omluvil, naštěstí to přijal s úsměvem, ale.. do hlavy mu nevidím!

Zaklepal na dveře našeho bytu, doba, kterou vyplňovalo jen ticho a štrachání ze vnitř bytu byla snad nekonečná. Otevřela mamka.

"Ahoj." Pípnul jsem tichounce a nechal se vtáhnout dovnitř bytu. Za Kiem jsem se ani neotočil. Chtěl jsem jenom.. vlastně vůbec nevím, co jsem chtěl, chtěl jsem být asi sám, ale věděl jsem, že rodiče budou chtít mluvit.

"Yayoi, mohl bys..?" Ozvalo se z obývacího pokoje, chtě nechtě jsem se vydal tím směrem. Mamka poklepala na místo vedle sebe a já se posadil a položil jí hlavu na rameno. Sundala mi čepici a po chvilce váhání i prohrábla vlasy. Táta byl zticha, jen to všechno sledoval. Mamka mě strhla do náruče.

"Moc se omlouvám!" Slyšel jsem ji zašeptat.

"Maminko, ale.." Přitiskla mě k sobě víc.

"Měla jsem být doma." Zašeptala. A pak už to všechno šlo moc rychle na to, abych si to pamatoval. Vím jen, nakonec mě objal i táta.

Do školy jsem šel. Čepici naraženou do čela, hlavu sklopenou. Najednou se ozval výkřik a z jedné strany ne mě skočil Ritsuka a povalil mě, čepka si v klidu, s čistým svědomím odlítla o metr dál a já začal panikařit. Ritsukovi se na tváři objevil úsměv.

"Já to věděl!" Koktal jsem něco hodně nesmyslnýho. Ritsuka se postavil a podal mi ruku. "Když včera Kio přišel, byl úplně mimo a brblal něco o tobě. Byl rozhozený a vůbec se nedokázal soustředit. Je to pitomec. A ty to neřeš. Stejně bys o ně dřív nebo později přišel." Yayoi se usmál. Jasně stejně by o ně přišel, takže. "Díky!"

Zbytek dne byl v pohodě, až na paní profesorku, která jim málem omdlela. A Yayoi si zvykl. Byl první, noa. A teď spěchali domů s Ritsukou po jednom boku a Yuiko po druhém (Yuiko se s ním CHCE kamarádit!). "Soubi!" Ritsuka se rozzářil.

"Myslel jsem, že to nestihneš, měl jsi přeci spoustu práce." Soubi pokýval hlavou a pak nenápadně ukázal prstíkem kamsi za Yuiko. Všichni se otočili a z blonďáčka s lízátkem v tlamičce vyšlo jen tichounké.

"Ahoj." Ritsuka chytil Yuiko za packu a odtáhl ji pryč.

"Utekl jsi mi a já, chtěl jsem.. Tě vidět a.." Koktal a namotával si vlasy na prst.

"Fajn, tak si mě viděl." Yayoi trhl rameny. Tohle už nechtěl řešit. Kio sklopil oči. Takhle to přece nechtěl! Chtěl ho stáhnout do náruče, poňuchňat a pak.. pak pokud by mu to dovolil ho umilovat, uňuchňánkovat, ulíbat a umazlíkovat k smrt.

"Yayoi." Pípnul.

"Nemusíš se mi omlouvat, život jde prostě dál a já na tohle neumřu." Ušklíbl se oslovený a lehce mávl rukou. Kio se trošku zamračil a dodával si odvahy.

"Yayoi, já Tě chci.." Hleděl mu do očí, když to říkal a nedovolil si ani mrknout. Yayoiovi vylítlo obočí vysoko do vlasů.

"Eh..?" Udělal a na víc se nezmohl. Kio se zasmál a rukou si vjel do vlasů.

"Věř mi, sám nevím proč, ale chci Tě, chci, chci..chci a vykřičím to všude, jestli budeš chtít. Řeknu všem, že Tě CHCI!" Yaoyi zavrtěl hlavou.

"Jsi pitomec."

"Jasně, budu vším, co si budeš přát." Zachichtal se Kio a pak se k němu vrhl, aby ho mohl obejmout…

---

Kde je..?!

Je to pitomost, totální, ale mě to napadlo po díle s Yamatou! (Když sledovala, že jí mizí jméno.) No a.. takhle to dopadlo. *tlemí se* Původně to Ritsukovo jméno mělo být úplně na jiné části jeho těla (levé lopatce), ale pak se mi to při psaní nějak zvrtlo. *zubí se*

A chci to věnovat Elo, tentokrát je to pro Kotě, aby vědělo.. *posunuje si breličky na nose*, že zadek se neukazuje nikomu jinýmu než Sememu, protože jinak je z toho průser.. *tlemí se* (A taky proto, že jsem v článku níž zase mluvili o ní a bez ní.. *vzdychla*)

Tak příjemné počtení..

S láskou..

Hiroko von Rabersdorf

---

"Kde to máš schovaný..?" Chichtal se Kio a snažil se z Ritsuky stáhnout tričko.
"Kio! Jsi opilý! Pust mě! Řeknu to Soubimu!" Prskal napadený a snažil se vykroutit z Kiova objetí.
"Ale noták, měl jsem jen trošku červenýho, navíc! Chci vědět, kde to máš schovaný!" Zahihňal se a konečně se mu podařilo z Ritsuky triko stáhnout. Ten se okamžitě schoulil a prskal nadávky.
"Chceš vědět, kde mám co?" Vztekle chňapal po tričku.
"To co má Soubi na krku, to.. Jméno!" Vykřikl vítězoslavně, ale za chvilku se ztišil, aby nevzbudil Soubiho.
"Když mi to vrátíš, ukážu ti ho." Začal vyjednávat.
"Ne, prvně ukaž."
"Kiooo, prosím!" Zakňučel.
"NE!" Rozhodl Kio a tričko schoval pod svoji košili.
"Tak Fajn!" Ritsuka se postavil, vlastně, proč by se měl stydět.


Otočil se ke Kiovi zády a začal rozepínat knoflík na kalhotách.
"Mám ti pomoct?" Nabídl se Kio okamžitě.
"NE, díky! Zvládnu to sám!" Zavrčel Ritsuka a začal zápasit se zipem. Když se mu to konečně podařilo..
"Ritsuka, co děláš?" To se právě vzbudil Soubi.
"Já..eto.." Zabrblal.
"Ty mu snad budeš ukazovat zadek?" Přimhouřil Soubi oči a pohledem propálil i křenícího se Kia.
"NEBUDU! Proč bych mu měl ukazovat zadek?" Zaprskal Ritsuka.
"Tak proč si svlíkáš kalhoty?" Namítl Soubi.
"A proč odpovídáš na otázku otázkou?" Vztekal se znovu Ritsuka.
"Protože chci vědět, proč chceš Kiovi ukazovat zadek!" Soubi mhouřil oči a snažil se neposlouchat Kiův chichot.
"Říkal jsem ti, že mu NEBUDU ukazovat zadek!" Ritsuka už zoufalstvím málem dupal nohou, když se ozval Kio.
"Nechce mi ukazovat zadek, ostatně, mě jeho zadek nezajímá." Prohlásil a zrudl potlačovaným smíchem.
"A co ti chtěl ukazovat.!?" Soubi ho propaloval pohledem.
"Samozřejmě, že mi chtěl ukázat předek!" Vybuchl Kio a začal se válet po podlaze. Ritsuka se ze zoufalství na Kia vrhnul a snažil se ho kousnout nebo aspoň pořádně škrábnout.
"Ty..TY..Ty…PŘÍŠERO!!" Stíhal přitom prskat, když ho Soubi chytil za loket a vytáhl ho na nohy.
"Proč jsi chtěl, Kiovi, ukazovat..předek?" Kio se v tu chvíli smotal do klubíčka a chichtal se do kolen.
"Soubi, to jsi tak pitomý nebo to jenom děláš? Sakra, proč bych mu měl ukazovat předek.!!" Ritsuka si konečně zapnul kalhoty a vrhl se i po svém tričku, které předtím ukořistil Kio.
"Mám Vás plný zuby! OBOU!" Zařval vztekle a vydupal do kuchyně, aby si zblajznul něco na nervy.

Byl pryč sotva deset minut, když se v kuchyni objevil Kio, stále červený jak lampička a se stále stejně širokým úsměvem.
"Tak co? Už mi ho ukážeš?" Ritsuka ho praštil po hlavě lžičkou.
"Nesnáším TĚ!" Zavrčel, když se do kuchyně nahrnul i Soubi. "Tebe taky nesnáším!" Vmetl mu ihned Ritsuka. "Já mu nechtěl ukazovat zadek! Kdybys mě byl poslouchal, věděl bys, že chtěl vidět moje jméno!" Zavrčel a chtěl vyrázovat z pokoje, ale to už se na něj ze zadu Soubi přilepil.
"Miluju Tě!" Mroukl mu do ucha a políbil do vlasů.
"Soubi..pusť mě, já se zlobím!" Zakňučel Ritsuka a podnikl jeden chabý pokus o únik.
"Já si myslím..," ozval se Kio, když bylo trošku dýl ticho (na jeho vkus moc dlouho), "že ty NEJSI Loveless." Zazubil se spokojeně nad svou úvahou a pak se mu v očích zablesklo. "A teď to ukaž!" Zakřičel a s dalším bojovým výkřikem se po -vlastně- nich vrhnul.

Ta strastiplná cesta.

Konichi Wa.

Přínáším slíbenou povídku, čítá cca 500 slov. A nakonec to není ani tak Ritsuka/Soubi, ale Ritsuka/? (Hiroko toho dotyčnýho nepojmenovala, ikdyž se málem nechala svýst a jmenoval se Jabu, ale nakonec nic! :) ) Mimochodem navazuje na kousek zvaný Setkání.

Poslouchala jsem u toho Matenrou Operu, takže to podle toho taky vypadá, ale kupodivu jsem tak nějak spokojená.

Pokud čekáte Vychvalovací povídku, jste na špatný adrese, už jen podle názvu, má svý odůvodnění, ale konec by se dal považovat za happy Enda! *usměje se*

Mňo a věnování: Ninušáčkovi, protože ji má Hiruška *tlemí se* strašně moooc ráda.

Hiroko von Rabersdorf

---

Ležel jsem schoulený na jeho hrudníku a poslouchal tlukot jeho srdce, vnímal rytmus jeho dechu, horkost jeho pokožky. Bylo mi dobře, ale stejně. "Proč nespíš?" Zašeptal najednou. "Nemůžu. Proč ty nespíš?" Oplatil jsem otázku otázkou. "Nechci!" Zašeptal a dřív než jsem stačil mrknout ležel jsem zabořený v matraci pod jeho tělem. Oči mu jiskřily. Bylo mi nepříjemně, vždycky mi bylo, když jsem ležel pod ním, připomínalo mi to.. "Nemysli na něj, je pryč! Já jsem teď tady! A moc Tě chci, moc!" Během pár vteřin mi už jen slastně chrčel do ucha. Vždycky se nechával tak unášet. Prsty jsem mu pročísl vlasy a zaklonil hlavu. Nebránil jsem mu. Měl přeci pravdu, Soubi je pryč, on je moje přítomnost, moje teď!
"Jsi můj!?" Zavrčel roztouženě a zatáhl mě za vlasy. "Tvůj!" Oplatil jsem mu zavrčení a dál se nechal unášet extází, kterou mi způsoboval.Těžce jsme oddechovali, spokojení a uspokojení.
Cítil jsem zděšení, které z něj sálalo. Stál na prahu dveří a zhluboka dýchal. "Co, co se stalo.?" Zeptal jsem se trošku polekaně a vtáhl ho do útrob bytu. Natáhl jsem se pro polibek, ale on mi cukl. "Ne, to.. nedotýkej se mě!" Zakřičel hystericky a odskočil ode mne. "Co se stalo?" Zakňučel jsem a opatrně se k němu sunul. "Já, já, byl jsem darovat krev, víš, jako každý měsíc.." Hořce se usmíval. "Ano já vím. Ale co se stalo?" "Víš přeci, že pokaždé krev kontrolují?" Upíral na mě své, jindy tolik zářivé, oči. Přikývl jsem. "Já, mám to! Chytil jsem to!" S tím se hystericky rozesmál. "Notak, zlato, broučku, co máš? Uklidni se." Sjeli jsme na podlahu. Chtěl jsem otřít slzy, které mu stékali po tváři, ale on mě zastavil. "Mám AIDS Ritsuko! Musíš, musíš si udělat testy. Co, co jestli jsem, zničil jsem ti život, celý tvůj život." Znovu se rozplakal. Byl to šok. Tak obrovský. Bál jsem se. Tak nějak jsem tušil, že i mě to postihne, ale neřešil jsem to dokud byl se mnou. "Notak, zlatíčko, pořád tě budu mít rád.!" Vzal jsem jeho hlavu do dlaní a něžně ho políbil na tváře, rty.
Když mi doktor několik týdnu na to oznámil výsledky, zhroutil se. Byl vyděšenější a rozklepanější než já. Já chtěl bojovat! Chodil jsem na kdejaký kontroly, který mi měli pomoct. Bylo to unavující. Denně jsem spolykal tuny vitamínů, ale bojoval jsem. Ne jako ty!
Týden po tom oznámení jsi se zastřelil. Nechal mě tu samotného. Ale teď...
Ležel jsem stulený do klubíčka k Soubiho hrudníku. Užíval jsem si tepla jeho těla. Nemohl jsem se nabažit jeho dlaní, jeho vůně, jeho vlasů, jeho očí. Soubi je zpátky a jeho oči plné lásky mi dávají sílu dál žít.
"Proč nespíš?" Zašeptal a pohladil mě po vlasech. "Nechci, chci, chci..." Soubi mě políbil. "Spinkej i zítra je den, navíc sobota! Budeme se válet." I v té naprosté tmě jsem viděl jeho úsměv. Cvrnknul mě do nosu a přitáhl do náruče. "Teď už spinkej!" Naposledy mě políbil do vlasů. Během chvilky spokojeně spal. Naposledy jsem se zavrtěl a i já se nechal odvést do Morfeovy říše.

Setkaní

Původně jsem se k tomu chtěla děsivě moc dlouho vykecávat, ale nakonec jsem se rozhodla trošku to zkrátit.

Mám náladu, no.. Není to nic moc. :) Ale snažím se. Podle toho ta povídka taky vypadá.

Ale přesto bych ji chtěla věnovat. Elo-chan, za její reakci. Elo, už nefňukej. :) Hiro Tě má ráda.

Hiroko von Rabersdorf

---

Rýpal se právě v záhonku růží, když za sebou uslyšel poťouchlé chichotání. Zprudka se otočil s nadávkou na jazyku. "Ty..Parch.. Soubi...?" zarazil se. Jak dlouho už se neviděli? A..a.. Najednou, najednou je zpátky s úsměvem na rtech a láskou v očích. "Ahoj." usmál se. Na tváři měl mnohem víc vrásek a pod očima stíny. "Soubi..Ale to! Měl jsi být se Seimeiem někde.." rozhodil rukama. Nemohl si vzpomenout na jméno země. "Ano, měl." Přikývl, ale víc neřekl. "Soubi.." V prudkém přívalu štěstí se mu vrhl kolem krku. Nikdy na něj nepřestal myslet, nikdy se mu o něm nepřestalo zdát, ikdyž se tolik snažil. Možná neměl. "Neviděli jsme se dlouhých šest let.." zamručel jako ospravedlnění na svoje odtáhnutí a odmítnutí polibku. Soubi nechápal. "Snad někoho máš? Někoho, kdo ti pomáhá zapomenout?" zašeptal modrooký. Zavrtěl hlavou. "Tak co se děje?" Ritsuka vzdychl, bylo mu třiadvacet, byl odkázaný na smrt, dobře to věděl, nic a nikdo to nemohl zastavit, ani Soubi. "Myslel jsem, že už se nikdy nevrátíš, nedal jsi mi ani sbohem, zmizel's." zašeptal a znovu se vyhnul Soubiho pažím. "Psal jsem ti, potom." "Já vím!" "Tak co se děje?" Soubi začínal být trošku nesvůj. "Snažil jsem se zapomenout," zašeptal Ritsuka a sklonil hlavu. Nechtěl se mu dívat do očí, nechtěl vidět jeho výraz, "jednou jedinkrát jsem chyboval. Od té doby.." nechal větu odeznít, i když dobře věděl, že ji Soubi nemůže pochopit. Ten čekal. "Já..já..víš..," ušklíbl se sám nad sebou, "myslel jsem, že se mi nemůže nic stát." "Ritsuko, notak, Kocourku, co se děje? Co se stalo?" zaškemral blonďák a znovu se pokusil Ritsuku k sobě přitáhnout. Cítil se bezmocně, když mu znovu cukl. "Já, Soubi, já mám AIDS." zašeptal. Se Soubim se zatočil svět. Ritsuka čekal, že ho uhodí, že mu nadá, že udělá cokoliv jiného. "Kocourku.. pořád Tě Miluji. Nějaká pitomá nemoc, pitomá.. to neovlivňuje. Navíc je to moje chyba.." Držel ho v objetí a šeptal mu do vlasů. "Mrzí mě to Soubi.." zašeptal Ritsuka. Blonďák ho od sebe jemně odstrčil a pak ho políbil, nežně, hluboce. "Nic se nemění, už nás nic nerozdělí. Miluji Tě." zašeptal mu tichounce do ouška. Ritsuka se v té chvíli cítil překrásně, milovaný. "Miluji Tě, Soubi."

---

Vlasový problém

*uculí se* Tenhle nápad už mám strašně dlouho, zatím se mi ho ale nepodařilo realizovat, až teď mě Hiroki líbl a dovolil mi tak to konečně sepsat, aspoň se mi o tom už nebude zdát.. Konečně jsem to dostala z hlavy, takže se můžu soustředit na další věci..:) U kterých to je asi takhle > "Nápad by byl, horší je realizace.."
No a.. chtěla jsem ještě říct. Opravdu netuším jak by Ritsuka na tuhle situaci reagoval, je taky docela dost možná, že by byl rád..,ale tenhle Ritsuka to vzal trochu bouřlivěji...tak mi to neberte, protože ta Ritsukova reakce je vlastně skoro moje reakce.. - já bych se ho prvně pokusila uškrtit a pak až bych reagovala, tak jak Ritsuška *úcul*-
Inspirace: No nějaký "šikulka" upravil tuhle fotečku -tu v tomhle článku- tak, že tam měl Soubi rudý vlasy, ne že by mu to neslušelo -přiznejme si Soubimu sluší všechno *to už je zbožňování víte*- , ale Soubi je prostě blonďák s modrýma kukadlama, to mu nikdo neodpáře..^^
Věnování: Všem, kteří mají tyhle dva rádi.. A především těm, kteří by Soubiho za "tohle" nejradši uškrtili.. *úcul*

Hiroko von Rabersdorf

---

"He..?!" Ritsuka konsternovaně zíral na svého dlouholetého přítele a jaksi se mu nedostávalo slov. Absolutně netušil jestli má věřit vlastním očím, tudíž si je promnul a dál nechápavě zíral.
"Ritsuko..," Soubi mu zamával rukou před očima, "děje se něco..? Koukáš jako by si viděl ducha." Sám se uculil vlastnímu fórku, ale čekal až se jeho miláček vymáčkne.
"Já, asi..asi mám halucinace.." Zašeptal Ritsuška a znovu si promnul oči -jen tak pro jistotu-.
"Hloupost..," mávl rukou modrooký, "já přece nejsem halucinace."
"Jasně, mamka to říkala Seimeiovi taky a pak ho donutila skočit z okna a ona BYLA halucinace, Seimei měl halucinace." Pokyvoval Ritsuka hlavičkou.
"Ale já nejsem halucinace, to bych to snad věděl, já ti to mám dokázat..?" Vzdychl Soubi.
"Fajn, když nejsi halucinace, tak kde máš vlasy a proč je jejich zbytek červenej..?" Zavřiskl Ritsuka a zděšeně Soubiho obcházel.
"Chtěl jsem zkusit něco novýho..jenomže ta kadeřnice mě přistřihla trochu víc.." Trhl ramínky, jeho to evidentně vůbec netrápilo. "Vůbec nechápu co se ti na tom nelíbí, beztak si pořád stěžuješ, že jsou všude.."
"Trochu..? Trochu..?? Máš je nad ramena, to není trochu, to je vražda. Měl jsi je už do půl zad.." Ritsuka šel málem do mdlob, svoje stěžování nikdy nemyslel vážně, ve skutečnosti Soubiho vlasy miloval, rád se jimi probíral. Soubi se rozesmál.
"Ale notak, kocourku, vždyť oni dorostou. Aaa co říkáš na tu barvu..." Přes brejličky na něj mrkl. Ritsuka se odvážil podívat se na Soubiho novou image, ale asi to neměl dělat. Jakmile se totiž na něj podíval oslnila ho krvavě červená barva a on upadl do mdlob
.
"Ritsuko, notak, Kotě.." Soubi ho jemně poplácal po tváři a když Ritsuka zamrkal, konečně se mu ulevilo. "Celkem slušně jsi mě vyděsil, víš to..?" Usmál se na něj. Ritsuka, ale nic nedělal.
"Víš..To že jsem si stěžoval, já to přeci nemyslel vážně a ta barva je strašná..Je to děsivý.." Zakňučel Ritsuka a schoulil se mu do náruče.
"Ale noták, vlasy dorostou a ta červená, beztak to vydrží jen nějakých 24 umytí.." Uculil se a přitiskl k sobě Ritsuku, takže nemohl vidět záblesk v jeho očích.
"Jen 24 umytí říkáš..??" Odtáhnul se od něj s ďábelským úsměvem. Soubimu ztvrdnul úsměv, hned mu bylo jasný o co Ritsukovi jde.
"Ne na to zapomeň.." Se smíchem vyskočil na nohy a utíkal se schovat co nejdál od koupelny.
"Ale notak, je to jen 24 umytí...." Slyšel za sebou nespokojené zamňaučení, nedokázal mu vzdorovat dlouho, ale zatím..
"Co za to..??" Zatím z toho může aspoň něco vytřískat. Šibalsky se zakřenil a čekal, co Ritsuka nabídne...

Klubíčka..

Je tooo takovýýý...No snažím se získat čas pro "princátko" dneska jsem se u něja nějak sekla a nendee mi to...
Ale k tomuhle... Zase jednou Loveless, už mi to chybělo...^^ Navíc jsem měla kousek napsanej, ale nevěděla jsem jak to ukončit a pak dostal Hiroki nápad a takhle to dopadlo...:))

A Když už jsem u Hirokiho..prý tuhle povídku chce věnovat Shinichimu, takže pro něj..^^

Hiroko von Rabersdorf

---

"Sei, že je živý..??" Ritsukovi se rozšířily zorničky..
"Kde je..?? Jak se tam dostanu..??" Zahalil Soubiho vlnou otázek, bylo mu najednou všehno úplně fuk, chtěl ho vidět. Odraz sebe sama. Bratra, který ho miloval.
"Uklidni se, Ritsuko, on příjde sám." Soubiho hlas měl posmutnělý podtón. Radoval se s Ritsukou, ale bál se toho co příjde.
Ritsuka se trošku uklidnil, jakmile se však rozdrnčel zvonek domovních dveří vystřelil z gauče a jako nadzvuková raketa se hnal ke dveřím. Celý byt pak zahalil radostný výkřik...
"Seimeii..." Kočičák se věšel svému bráškovi kolem krku a zahrnoval ho otázkami, drobounkými pusinkami a nekonečně šťastnými pohledy. Soubi se přišoural pár vteřin na to a chtě nechtě se musel usmát, takové nadšení už u Ritsuky dlouho neviděl.
"Soubi.." Seimei mu věnoval zářivý úsměv a z krku si za boky stáhl Ritsuku.
"Jak se ti daří.?" Zeptal se,když měl Ritsuku vedle sebe a ne na sobě. Soubi neodpověděl, jen pokýval hlavou a pozval Seimeie dál. Zatímco chystal čaj z vedlejšího pokoje se ozývalo šťastné štěbetání dvou bratrů. Cítil spousu pocitů, ale ani po jednom právě netoužil. Sžíral ho vztek a žárlivost nechuť a nenávist. Co chce dělat, odvést ho..?? Nebo už má jiného Fightera a přišel si pro Ritsuku. Sakra Soubi, uklidni se, uklidni se bude to Okej. Přesvědčoval sám sebe, ačkoliv tomu hluboce neveřil.
"Ritsuká..půjdeme zítra někam..?? Někam na výlet..??" Nabýdl Seimei. V tu ránu měl brášku kolem svého krku.
"Jsi skvělííí...nikde jsem nebyl ani nepamatuju.." Sei se usmál a Soubimu zatrnulo. Od té doby co spolu žili s Ritsukou nikde nebyl. Myslel, že by odmítl, že by nechtěl jít. Přepočítal se. A taky většinu víkendu spolu trávili v posteli buď se škádlili nebo si vyprávěli.
"Kdepak máš ouška..?? Která je ta š'tastná..??" Zakřenil se Seimei a prohrábl Ritsukovi vlásky, ten se jen zavrtěl. Nechtěl o tom mluvit ne teď.
"Notáák nestyď se.., jak se jmenuje..??" Vzvídal Seimei dál. Nehodlal mu dát pokoj, chtěl vědět za každou cenu, kdo to je.
"Kio.." Knikl Ritsuška tichounce a sklopil hlavu. Seimeiovi zaskočilo a málem se polil čajem. Upřel na Soubiho nicneříkající pohled, myslel, že to on bude ten první.
"Bylo to nedorozumnění, byl jsem opilý, slavil jsem s ním 16. narozeniny a vymklo se nám to z rukou, Soubi byl pryč a... byla to hloupost.." Soubi se pousmál, přešel k Ritsukovi a klekl si před něj.
"Už jsme to přece uzavřeli...," zašeptal a políbil ho do vlasů, "je to v pořádku..." Ritsuka k němu zvedl obličej a slabounce se usmál. Soubi vstal. Dobře si pamatoval jak se před ním oba tvářili a jak se Kio klepal, když mu říkal: "Byla to hloupost Soubi, vymklo se nám to z rukou.." Měl chuť chytit ho a třísknout s ním o zeď, ale než se k něčemu rozhoupal Ritsuka začal plakat. Vzal ho do náruče a těšil dokud nepřestal pofňukávat.

/ / /

"Soubi, honem...!!" Zakřičel Ritsuka do chodby a nervózně přešlápl.
"Ritsuko, já nemůžu jít, říkal jsem ti o tom včera.." Zavrčel Soubi, ale poslušně sešlapal dolů, zbytky jeho výcviku se občas projevili. Seimei žasl nad tím jakou měl Soubi volnost.
"Ale pusu mi dát můžeš ne..??" Zamračil se Ritsuka a chňapl po Soubiho vlasech. Ten zaskučel.. Úspěch. Projelo Ritsukovi hlavou a přitáhl Soubiho k sobě.
"V osm budu doma, kdyby ne, hledej mě..," rozesmál se, "..kdyby ne tak zavolám." Usmál se, když dostal další políbení.
"Ahoooj..." Zamával mu ještě u branky a pak se pověsil na Seimeie.

/ / /

"Soubiii...to bylo absolutně skvělí, byli jsme v parku a na kolotočích, tam jsme potkali Yuujiho a Natsua, už taky nemaj ouška..a taky jsme potkali Midoriho, hledal Ai tak jsme mu pomohli....pak jsme zjistili, že hráli na schovku.." Ritsuka se zasmál a pověsil kabát.
"Soubíí...??" Zahučel a postupně prolízal každou místnost.
"Soubi, tohle není sranda..!" Zahučel Ritsuka a nahlídl do ložnice. Soubi seděl na posteli opřený o dlaně a pozoroval obraz před sebou. Vypadal zamyšleně a nevnímal absolutně nic kolem sebe. Obraz, na ketrý tak zamyšleně koukal byl ještě na stojanu a trošičku se leskl. Asi ho před chvílí dokreslil. Pomyslel si Ritsuka a přikradl se blíž, aby si mohl obrázek prohlédnout. Byl plný sakurových kvítků, ale všemu tomu vevodila černá kočička hrající si s klubíčky modré a fialové vlny.
Rituska vzal Soubiho kolem krku.
"Co to znamená...??" Pošeptal..,ale odezvy se mu nedostalo. Nadechl se, že se zeptá znovu.
"Sakurové kvítky znamenají tebe Ritsuko, tvou přítomnost..," zašeptal a odmlčel se ", klubíčka znamená nás dva..."
Ticho..
" A co znamená ta kočka..??"
"Kočka je Seimei.." Nastalo ticho..
"Proč..??" Ritsuka šeptal, ale možná tušil proč..
"Hraje si s námi, tak jako s klubíčky.."

Hlad..(má velké oči..)

Všem micinkám,které mají rádi Hirokiho...

Hiroko von Rabersdorf a Hiroki

---

"Jsem doma..!!" Zakřičel Ritsuka a skopl boty,které vzápětí srovnal,takže se stejně musel sehnout. Přešel do kuchyně. Všude bylo ticho,zvláštní trošku tíživé. Soubi většinou v tuhle dobu chystal jídlo pro vyhladovělou micinku.
"Soubi..??" Zašeptal Ritsuka jakoby se bál,že mu najednou někdo skočí na záda za zabodne ho. Ostražitě se rozhlížel. Cítil se trošku trapně. Notak Ritsuko, třeba si šel něco koupit,nebo šel ke Kiovi. Snažil se uklidnit tepovou frekvenci svého srdíčka. Pomalu tiše našlapoval a prohlížel všechny pokoje,když ho našel.
Spinkal v jeho posteli. Od pasu nahoru nahý. Tichounce se k němu přikradl a chvíli ho pozoroval. Vypadal jinak,trošku uvolněněji než normálně. Ničeho se nebál. Asi se mu zdají krásné sny. Napadlo přihlížejícího kocourka.
Najednou se Soubi zavrtěl a přetočil na bříško. Záda měl plná jizviček a Ritsuka jakovždycky přivřel oči. Soubi o tom nechtěl mluvit a Ritsuka to respektoval,ačkoliv ho to trápilo. Chtěl odejít a nechat ho spát.
"Jak dlouho už mě šmíruješ...??" Soubiho veselí hlas Ritsukovo povznesení z předešlého kochání trošku narušil.
"Já tě něšmíruju, nemám důvod..." Odsekl a lehce zčervenal. Soubi mu věnoval úsměv a začal se protahovat.
Kocourkovi se po tváři rozlil zákeřňácký úsměv a vzápětí ležel na Soubim.
"Mám hlad.." Pronesl a rozkošnicky se Soubimu zakousl do krku. Jemně,ale stejně donutil Soubiho k vylekanému výkřiku. To byla ta poslední věc,kterou od Ritsuky čekal.
"Ritsuko...neprovokuj mě..." Zasyčel,výhružně. Ritsuka se na něm posadil a prstem přejel jednu dlouho jizvu. Oba zatajili dech. Soubi sebou prudce šubnul a než se stihl kočičák vzpamatovat ležel pod ním.
"Soubíí,Soubííčkuuu já mám hlad.." Zakňučel a natahoval se pro polibek. Soubi škádlivě uhnul.
"Tak šup ty hlade...nachystám ti to.." Usmál se a už micinku hnal před sebou. Ritsuka se usmál a sedl za stůl.
"Děkuji.." špitl,když dostal jídlo. Ve stejné chvíli ukradl polibek po kterém toužil celé dopoledne.

Zopakuj..

Pro Laliloo, aby měla co číst a nebyla na naše zlatíčka krutá..(opovaž se nechat Seimeie,aby Soubiho znásilnil..*výhružně*)

A Pro Elo-chan, která Ritsuškovi odolává stejně špatně jako Hiroko Soubimu..

Hiroko von Rabersdorf

---

"Soubi, prosím řekni to ještě.." Zašeptal Ritsuka a bříšky prstů položil na Soubiho rty.
"Miluji Tě,Ritsuka." Zašeptal Soubi. Ritsukovým tělem projela příjemná vlna energie. Stáhl prsty a přiložil je na své rty.Zachumlal se blíž Soubimu.
"Miluji Tě, Soubi..." Zašeptal ještě tiše,když usínal v jeho náručí ukolébán tlukotem srdce. Nemohl už vidět úsměv, blažený úsměv svého fightera, svého milence..?
"Miluji.." špitl ještě tiše a přitáhl si kočičáka blíž k sobě.