Tulící povídka XII.

Pravda, mělo to zde být již včera, ale nějak se mi to vymklo, hrozně moc jsem se začetla a pak najednou byla spousta hodin. No, co už nadělám, čas nevrátím. Každopádně další díl je tady!

S dalšími částmi budu mít trošku problém, ve škole se nám teď roztrhl pytel s testy a různými zkoušeními, tudíž jsem ráda, že jsem ráda. Budu se moc snažt dát tomu aspoň čtvrt hodinku denně. Nějaké to bude.

Chtěla bych to moc věnovat Nini..:)

Užíjte si to.

S láskou Hiroko von Rabersdorf

---

Doplazil jsem se domů, unavený, ale tak zvláštně spokojený. Navíc jsem se moc těšil na Gabriela, slíbil mi překvapení.
"Jsem domá." Zahulákal jsem a zalezl do kuchyně, abych se aspoň trošku napil. Vůbec mi v tu chvilku nepřišlo to podivné ticho. Nalil jsem si minerálku a zhluboka se napil.
Až po ukojení žízně jsem si uvědomil. "Gabrieli, Gabrieli? Kde jsi kotě?" Odložil jsem prázdnou sklenici na linku a vydal se prozkoumat zbytek bytu. Koupelna byla prázdná a zmizel jeho šampon a kartáček. Pořád jsem ale mohl doufat, aspoň doufat. Vzal jsem za kliku ložnice a pomalu, opatrně je otevřel.
"Gabrieli, Gabrielku, prosím buď uvnitř." Zašeptal jsem na hranici slyšitelnosti a otevřel dveře dokořán. Na našem tmavě zeleném bavlněném povlečení se skvěla bělostná obálka. Roztřásly se mi ruce, srdce se mi muselo zastavit, stejně jako dech. Ztěžka jsem dosedl a otevřel další z osudných dopisů.

Meri,

snad to nevíš, ale Tuuli, pro kterého jsi tolik truchlil se vrací, sám. Vím, že bych překážel, že bych byl jen přívažek, těžká železnáá koule. To nechci. Mám tě moc rád, vlastně si troufám říct: "Miluji tě." Je to hloupé, cítil jsem se s tebou moc dobře, ale je čas jít dál. Vždycky jsem věděl, že to není navždycky, že ON se vrátí a ty..

tady v tomhle místě se vyjímal obrovský flek inkoustu..

Promiň, jsem trošku smutný. Chtěl jsem se ti jen omluvit za všechny ty hloupé výstřelky od malování, až po ty žárlivé scény a různé citové nátlaky. A zároveň ti chci poděkovat za těch nejúžasnějších šest let mého života. Prosím, netrap se, jdi za svým srdcem a občas si na mě vzpomeň.

Miluji tě
Gabriel

Smál jsem se a plakal v té samé chvíli. Nezůstal mi po něm ani otisk prstu, jen vzpomínky. Nemělo cenu hledat ho, pokud chtěl byl neviditelný. Určitě se úplně odřízl, odjel ze země. Gabrieli! Ty pitomče! Proč vždycky musíš řešit všechno sám. Pak mi to došlo. Rychlostí blesku jsem seběhl dolů.
"Mami! Mami, tati!" Hulákal jsem a zmateně pobíhal po kuchyni.
"V obýváku, zlato." Vtrhl jsem k nim.
"Viděli jste ho? Kam šel? Prosím!" Vychrlil jsem a těžce oddychoval. Teď šlo o každou sekundu.
"Máš na mysli Gabrielka?" Rychle jsem to mámě odkýval, to že řekla Gabrielek, jsem okatě ignoroval. Vím dobře, že ho neměla ráda nebo aspoň ne úplně.
"No, přišel se rozloučit, že prý někam jede. Pak za ním jen práskli dveře," pokrčila mamka rameny, "stalo se snad něco?" Zatnul jsem pěsti a stiskl zuby.
"Kam jede? Kam, mami? To potřebuju vědět, HNED!" Zařval jsem, nehty zaryté hluboko v dlaních.
"Já nevím, to nám neřekl, můžeš mi říct, co se děje? A nekřič na mě!" Mamka mě konečně vzala plně na vědomí. Taťka nás mlčenlivě sledoval a pak pronesl.
"Myslím, že mu uklouzlo něco o Americe, ale odjížděl už dopoledne, nejspíš bude pryč." Zhroutil jsem se na zem. Jak mi mohl něco takového provést, on, můj zachránce. Máma vstala, aby se ke mně mohla vzápětí sklonit.
"Meri, tak co se stalo?" Najednou to začala brát vážně?!
"Nechal mi po sobě jen dopis. Napsal, že mě nechce trápit, pro-protože se vrátil Tuuli." Fňukal jsem jí do svetru. Objala mě a hladila po zádech.
"Třeba to tak bude lepší." Pohladila mě po vlasech a já znovu zafňukal.
"Ale mami, já ho chci. Chci je oba, proč to nejde." Pofňukával jsem dál a tiskl se k ní. Najednou se mě dotkly další dlaně, tátovy dlaně.
"Někdy nemůžeš mít vše, co bys chtěl, ale Gabriel ti dal další šanci. Musel tě opravdu moc milovat." Zvedl jsem hlavu a otočil se na tátu. Lehounce se usmíval a krčil čelo. Měl hrozné vrásky na čele, ale nedokázal si pomoct.
"Děkuji. Nenechal vám pro mě něco.?" Táta se usmál a podal mi kartičku s telefonním číslem.
"Chtěl, abys to dostal, až pochopíš." Div jsem mu ten kousek papíru nevyrval z ruky. Jakmile jsem ho držel v prstech vystřelil jsem z pokoje. Mobil se válel někde spadený v pohovce, nikdy jsem ho sebou nenosil, poslední dobou. Chviličku trvalo, než jsem ho vylovil a pak přišel ten čas. Schoulený, telefon v jedné ruce Gabrielovo číslo ve druhé. Vycvakat, zmáčknout zelený tlačítko a přiložit k uchu, čekát. Zazvonil nejmíň třikrát, než mi to zvedl.
"Gabrieli?" Zašeptal jsem tichounce a čekal, že mi to snad položí.
"Meri, jsi v pořádku? Proč tak kňučíš?" Z jeho strany bylo slyšet šum.
"Jsi pryč, jak bych mohl být v pořádku. Slíbil jsi mi překvapení, ale to co jsi provedl bylo spíš na infarkt. Pojeď zpátky. Nebo se mě aspoň nestraň, ne úplně. Chci tě vídat, chci s tebou být, a když se mnou nechceš být jako přítel a milenec, buďme jen přátelé, dobří kamarádi, jen prosím neopouštěj mě."
"Mrzí mě to," zabručel a na několik dlouhých sekund se odmlčel, "já myslím, že bych to nedokázal. Víš přece,
sejde z očí sejde z mysli. Dřív nebo později."
"Takže mě chceš odříznout, jako uschlou větev?" Měl jsem co dělat, abych udržel svůj hlas v jedné rovině. Aby neslyšel, jak moc mě to vzalo.
"To nechci. Jen tě nechci vídat, musel bych se zbláznit. Navíc za půl hodiny odjíždím, v práci jsem požádal o přeložení." Jemu fňuknutí neuteklo.
"Jsi hlupáček, dalo by se to udělat jinak, určitě."
"Ale my nejsme v Hollywoodu, zlato, tady žádnej třetí, alternativní konec neexistuje, navíc já chci, abys byl šťastnej a dobře si pamatuju tvoje "výroční stýskání", vím, jak moc jsi ho miloval a miluješ." To už byl v jeho hlase slyšet i lehounký úsměv. Můj anděl.
"Minulý rok jsem nefňukal." Usmál jsem se nazpátek. Věděl jsem, že teď už to bude dobré. Měli jsme se moc rádi na to, abychom bez sebe dokázali žít, zároveň taky moc málo na to, abychom dokázali žít spolu do konce života.
"Kecko, viděl jsem tě." Obvinil mě.
"Spadlo mi něco do oka!" Na druhé straně sluchátka se ozval hurónský smích.
"Jistě a dva dny jsi to "něco" nemohl dostat ven." Nafoukl jsem tváře. Vím, že to nemůže vidět, ale byl to reflex.
"Jsi na mě zlý." Obvinil jsem ho.
"Tak mi to promiň."
"Prominu. Jsi anděl. Hned jak si někoho najdeš, chci o něm vědět první poslední, všechno! Pokud se mi nebude jen trošku líbit, přijedu se na něj podívat osobně."
"Hahaha, jsi fakt vtipnej. Ale rozhodně ti dám vědět. Budu muset končit, mám hlad a huhlat s plnou pusou ti do ucha nebudu. Až dorazím na místo a trošku se zabydlím sám se ti ozvu. Zatím se měj krásně, užívej si a soustřeď se na Tuulikkiho. Mám tě rád. Posílám pusu." Mlaskl do telefonu a zahihňal se.
"Taky tě mám rád. Buď na sebe opatrný. Díky za tu pusu." Na oplátku jsem mu poslal taky jednu a pak už zavěsil. Položil jsem telefon na stolek a chvíli jen tak koukal do prázdna. To ticho bylo nějakým zvláštním způsobem ubíjející. Zvolna mi docházelo, že jsem na něj měl ještě další asi milion otázek ohledně jeho dalšího kontaktu s lidmi tady, třeba s Piškotem. Tak třeba příště.

Ještě chviličku jsem koukal na modrý flek v pracovním rohu. Takže Tuulikki se vrátil. Proč asi? Co se stalo, že je zpět? A má sebou to své škvrně? Vlastně, dneska už to moc škvrně nebude, bude mu taaak, šest let? Možná víc. Maličký Pilvi. Vlastně je o něco málo starší než Mauri a Arho. Určitě se tam musím brzo podívat, zatím ale.. S tím jsem se znovu natáhl pro mobilní krabičku pohozenou na stolečku.
"Nazdárek Piškote, máš čas? Můžeme se trošku sejít?" Pořád jsem se cítil špatně, možná proto pro mě bylo výhodnější řešit milion dalších věcí a tuhle si nechat až na chvíli, kdy budu sám ležet v peřinách.
"Určitě. Stalo se něco?"
"Povím ti to až se sejdeme. Příjdeš ty nebo mám já?" Rychle jsme si domluvili čas. Nakonec to bylo u Piškota, jeho manželka měla babskou jízdu, tudíž zůstal s dětmi doma sám a nechtělo se mu mučit je oblékáním. Takový hodný taťka.

"Nazdárek." Usmál jsem se, když mi otevřel. Do náruče se mi okamžitě vrhli obě skoro pětiletá prťata.
"Strejdo strejdooo." Hulákali a domáhali se pohoupání, kolotoče, letadýlka a kdoví čeho všeho ještě. Byl jsem ochoten udělat pro ně první poslední, byli skoro jako moje vlastní. Dřív jsme je s Gabrielem často hlídali, když si Piškot toužil se Silvyíí povyrazit. Můj hostitel si asi musel všimnout, že jsem zkřivil obličej, nebo nevím, protože najednou zahulákal: "Stačilo! Strejda přišel za mnou, ne za váma vy trapiči! Takže do vany, hned, už jste tam měli být před deseti minutama."Oba jako jeden našpulili pusinky, ale jinak neprotestovali, takže jsme je nacpali do vany s oblíbenými hračkami a sedli si do jídelny, která byla hned vedle. Piškot mi udělal čaj a pak se posadil ke mně.
"Tak, co se stalo?" Zeptal se a několikrát zamíchal lžičkou v čaji.
"Ty víš, že se Tuuli vrátil?" Vystřelil jsem. Sklopil hlavu. Okamžitě jsem si spojil dvě a dvě. "Takže to ty jsi řekl Gabrielovi, že se vrátil." Zkonstatoval jsem, potvrdil mi to, když zajel trošku víc pod stůl. Několikrát jsem se nadechnul, než jsem dokázal vypustit z pusy, co se vlastně stalo: "Gabriel se se mnou rozešel, odjel někam do zahraničí, prý abych se nemusel trápit." Ušklíbl jsem se pro sebe. Piškot zvedl hlavu a chvíli na mě nechápavě zíral.
"On tě opustil, abys nemusel vybírat?" zeptal se na konec. Byl jsem schopný jen přikývnout, slzy se mi draly do očí a já je jen ztěžka potlačoval. Jen otevřel pusu.
"Nečekal jsem, že bude schopný tohle udělat, on tě opravdu…" "Já vím,"skočil jsem mu do řeči, "já ho taky, ksakru!" Bylo ticho, jenom děcka v koupelně křičeli, jak se rvali o některou z hraček, občas cinkla lžička o hrnek.
"Kdy se vrátil? Byl jsi u něj? Jak to víš? A co Pilvi? Proč se vrátil, co se stalo?" Hlavou mi hýřily tisíce otázek, ale dokázal jsem jich položit jen několik málo.
"Meri, já nevím, vrátil se minulý týden, nevím co se stalo, viděli jsme se asi pět minut a to jen náhodou. Potkali jsme se, když jsem bral Mauriho a Arho do školky a on vedl svého kluka do školy. On snad ani nechtěl, aby to kdokoliv věděl, ale pak se to rozkřiklo." Poslední slova už jen zašeptal. Výraz, kterým mi odpověděl na nevyřčenou otázku byl jasný. No jo, když se kohokoliv v tomhle městě zeptáte, kdo je největší drbna, všichni vzpomenou na otce dvou dětí v předškolním věku, pro nás pana Piškota.
"Nešlo to vydržet, musel jsem to někomu říct." Zkusil se obhájit, ale mě bylo jasné, kolik těch "někomu" muselo být. Natáhl jsem se k němu, abych ho poplácal po zádech.
"Jasně, vždyť já vím." Usmál jsem se. Bylo mi o trošičku lépe. Začínal jsem si uvědomovat, že Gabriel nám dal další šanci, dostat se k sobě a tentokrát vydržet. Překonat všechny překážky a být spolu. On se pro nás dokázal obětovat, ono andělské jméno si jisto jistě zaslouží, jen doufám, že i on najde to po čem tolik touží.
"Přestaň nad tím přemýšlet a běž Tuuliho navštívit. Nejspíš z toho nebude úplně nejšťastnější, protože mi ujelo, že jsi zadaný a tak, ale když mu to vysvětlíš…" Začal se zamotávat do vlastního monologu. Praštil jsem se do čela.
"Piškote, co všechno jsi mu stihl během té "chvilky" vykecat?" Můj nejlepší nekamarád nahodil ten nejštěňátkovější výraz jakého byl v tom momentu schopen.
"Nejsem zase až tak strašný!."
"Takže to byla opravdu jen chvilka a nestihl jsi mu povědět, že jsme spolu spali každý den třikrát?" Rýpnul jsem si.
"Vážně jste spolu.." "Piškote!! To nebyla další informace do tvého deníčku!" Jeho by bylo nejlepší zabít, jinak všechno poví. "Pak, že největší drbny jsou ženský." Popíchnul jsem ho, když se z koupelny ozval řev.
"Dyť už důů." Protáhl a odešel, v závěsu se mnou samozřejmě, postarat se o své děti, které si v zápalu boje div netrhali vlasy.

Tulící povídka XI.

Ano, jsem zde, živá zdravá, píšící. Na Tulící povídce se pracuje, každý den minimálně pět minut a díky tomu jsem napsala další kapitolu. Počítá se s tím, že bude už jen a pouze jedna poslední..(Tuto nepočítáme..), kdy vám splním přání. Tuuli se vrátí. ALE, to je tak všechno, protože se nám tu motá ještě někdo jiný, Gabriel, já osobně ho zbožňuju..^^ Nejspíše se mi objeví ještě v některých dalších povídkách..^^ No uvidíme..:)

Nebudu se vykecávat, nemám čas, navíc jsem unavenááá...DĚSNĚ.xD
Věnuji to všem, kteří neztratili naději a minimálně jednou týdně se tu zastaví očíhnout situaci..^^

S láskou..

Hiroko von Rabersdorf

---

O několik měsíců později..

"Sakra Meri! Nemůžeš pořád sedět doma! Žij přece trochu, on se nevrátí, napsal ti, že máš žít! Poslechni ho!" Takhle do mě Piškot vydržel hučet přibližně dvě hodiny.
"Tobě se to kecá! Máš holku, jsi spokojenej." Vyštěkl jsem. Život není spravedlivý a právě teď jsem se stím nedokázal vyrovnat. Jistě měl jsem radost zjeho vztahu, protože byl šťastný. Díky němu jsem byl šťastnější i já. Vrátil jsem se kpráci a začal pořádně makat. Jen jsem nechtěl zapomenout a to ho štvalo. Asi.
"Máš pravdu, jsem spokojenej! A kdybys konečně vytáhl čumák zbaráku byl bys taky! Našel by sis někoho, kdo by tě měl rád a všechno by bylo OKej, jenže to ty ne! Radši budeš po zbytek života ležet u televize a užírat se." Mával mi prstem před nosem a obviňoval mě zmilionu věcí.
"A co když JO! Co když chci ležet u televize a užírat se! Byla to moje vina! Moje!" Křičel jsem, co mi síly stačily. Tolik jsem toužil po tom, aby se vrátil a nehodlal jsem se vzdát naděje.
"Meri," vrhl se ke mně a chytil do náruče, "neplač, tak neplač přece. Bude dobře." Ani jsem si neuvědomil slzy, které mi tekly po tvářích.

"Dobře, tak, tak já půjdu ven, ale musíš jít se mnou. Sám rozhodně nepůjdu."Pořád mě objímal obličej zabořený do mého ramene. Cítil jsem jeho úsměv, spokojenost, která zněj čišela.
"To je dobře, připrav se na pořádnou akci." Naposledy mě stiskl a pak se odtáhl.
"Měl bych jít, mám to rande." Rošťácky se zaculil, hlupáček můj. Propustil jsem ho. Po tom, co odešel jsem si uvědomil svoji podivně dobrou náladu. Sešel jsem dolů kmámě usmál se a ona mě objala a tiskla tak dlouho, až jsem nemohl dýchat. Pozvala mě na kávu, nechala mě vyzpovídat se jí. Celou dobu se usmívala, byla ke mně shovívavá. Moje úžasná matka.

Připravoval jsem se na onu akci už od chvíle, kdy jsem svolil. Jenže i přesto, že jsem se připravoval nedokázal jsem teď udělat ten pohyb nohama, kterému se běžně říká chůze.
"Ale notak, nebuď srab, je ti přece už 29!" Poplácal mě po zádech, pořád ještě byl trpělivý. A to jsme během té hodiny nepokročili ani o milimetr.
"Omlouvám se, poslední dobou jsem byl tolik mimo lidi, že mám strach." Zabručel jsem a konečně přinutil alespoň pravou nohu k pohybu.
"A co práce?" Udělal zvědavě.
"Posadili mě za telefon. Asi pochopili, že na utěšování a objímání lidí nemám. Dokonce i to telefonování mi dalo práci. Mám štěstí, že se mi na lince nikdo nezastřelil." Stočil jsem koutky úst nahoru.
"Ty se culíš," obvinil mě súsměvem, "tak šup jdeme." Stím mě chytil pod paži a vytáhl až ven. Řídil on, já bych to nezvládl. Cítil jsem stres, rozlézal se mi vhlavě a žaludku. Roztahoval se a nepříjemně tlačil.

Vešli jsme dovnitř. Nebyl to úplně klub, jak jsem si představoval. Na moje představy to bylo moc velké, moc hlasité, moc blikavé. Vzdechl jsem, ale protože Piškotovi zářily oči nahodil jsem jeden ze svých trénovaných úsměvů. Nechtěl jsem mu kazit zábavu.
"Tak pojď přece." Vzal mě za ruku a vtáhl do davu tanečníků. Bylo to..zvláštní. Tančit sklukem. Nikdy jsem sžádným svým přítelem nebyl venku nebo alespoň ne tančit. Piškot křepčil natřásal se rozhazoval úsměvy a podle všeho si to moc užíval. Já tolik odvázaný nebyl, hýbal jsem se minimálně a dával jsem co největší pozor na své okolí. Nechtěl jsem do nikoho vrážet.

Piškot to se mnou nakonec vzdal, odtáhl mě kbaru a poručil dvě piva.
"Ty se nebavíš." Píchl do mě prstem.
"Ale ano, bavím se." Snažil jsem se přesvědčit jedním ze svých dokonalých masek, ale on se tentokráte nedal.
"Tak fajn, vtom případě, ti chci někoho představit. Před chvílí jsem ho zahlédl, šel na záchod a nejspíš půjde co nevidět kolem." Stihl jsem udělat jen naštvané "brum brum, nehraj si na dohazovače, brum brum" když zvedl ruku a nadšeně zamával. Vzdechl jsem. Pokud se do toho pustil nebyla šance zjeho sítí uniknout.
"Gabrieli, páni dlouho jsme se neviděli, na střední naposledy, jak je?" Vypálil. Vůbec se neobtěžoval vzít mě na vědomí a třeba mě představit, když už to slíbil.
"Ahoj, Celkem fajn, co ty?" Měl zvláštní úsměv, trošičku nakřivo, ale o to roztomilejší. Moment, roztomilý. No dobře pravda to je.
"Dobrý," Piškot se prozíravě zakřenil, "dovol mi tedy, abych ti představil kamaráda. Gabrieli tohle je Meri, Meri Gabriel." Stím ustoupil do pozadí -zmizel na záchod- a nechal nás, abychom si potřásli pravačkami a navzájem se prohlídli.
Chvilku bylo ticho, tedy mezi námi, hudba řvala dál, jen vtomhle rohu ji bylo o něco méně slyšet.

"Chodili jsme spolu na střední školu. Jak ty jsi ho poznal?" Zeptal se zničehonic.
"Noo," protáhl jsem, nevím jestli můžu na potkání vykládat o problémech, který jeho maminka měla, "poznali jsme se díky mojí práci. Teď jsme prostě kamarádi."
"Aha." Pokýval hlavou. Pak se praštil do čela, jakoby mu něco podstatného došlo. "Takže ty jsi gay?" Naklonil hlavu a já se málem zadusil pivem.
"No ano." Přikývl jsem pak.
"Mně to bylo hned jasné, jinak by nás neseznamoval." A vté chvíli to došlo i mě. Ten zmetek.
"Já ho zabiju!" Zavrčel jsem. "Moc se omlouvám, tohle se nemělo stát, tohle."
"To je vpořádku." Usmál se. "Mně to nevadí, rád poznávám nové lidi."

Snad je zbytečné dodávat, že jsem mu po několika dalších drincích úplně podlehl. Protančil jsem s ním celou noc a část rána, poutal mě očima i rty a vychutnával si mé podnapilé blábolení. Pozdě mi došlo, že tohle celé bylo jisto jistě narafičeno. Líbil se mi jeho vrčivý tón, když mě kousal do rtu a krku.

Co říci závěrem? Ne, nespali jsme spolu. Já byl ten, který to nezvládl, jakmile se dostal pode mě vzpomněl jsem si na Tuuliho a prostě jsem nemohl. Fňukal jsem mu pak do ramene. Odvyprávěl jsem mu celou svoji tragédii. Vydržel mě poslouchat, utěšil mě a nakonec toho všeho mi udělal snídani. Když odcházel slíbil, že zavolá -netuším, jestli mu číslo dal Piškot nebo, co- a dokonce mě políbil. Chvíli jsem byl zmatený, ale nakonec jsem mu polibek vrátil. Vhlavě mi znělo Piškotovo "psal ti, že máš žít".

SGabrielem jsem se sešel ještě jednou a pak ještě jednou. Přirostli jsme ksobě, byl jsem na něm závislý. Máma ho neměla ráda. Znějakého důvodu jí nebyl sympatický. Já ho měl rád. Kdykoliv jsem si vzpomněl na Tuuliho přišel, aby mě objal a utěšil.

"Meerii…!!" Zrovna jsem se vyrochňal zdomu, když mi skočil kolem krku.
"Chyběl jsem ti? Zrovna jdu zpráce, zapomněl jsem, že máš ranní." Jen tak mezi řečí mi vlepil pár polibků a nakonec mi vnutil i svoji snídani. "Já to jíst nebudu , půjdu si lehnout jsem utahaný." Zasmál se a vlepil mi další pusu. Běhal kolem jako nadopovaná veverka.
"Gabrieli, uklidni se!" Zasmál jsem se a podal mu klíček od bytu. Už dávno jsem věděl, že pokud je tolik hyperaktivní je vlastně utahaný ksmrti. "Přespi u mě. Ale potichu naši ještě spí, tak nedělej rachot." Roztáhl se mu usměv a než odešel ještě mě několikrát nadšeně políbil.
Když jsem se vrátil ve tři domů ještě spal. Zachumlal jsem se kněmu a přitiskl mu čelo k zádům. Trošku se zavrtěl a pak se otočil ke mně čelem.
"Čekal jsem na tebe." Zabručel a políbil mě na čelo. Pokud jsem to již nezmiňoval, povím to teď. On miloval doteky, nedokázal bez nich žít. Umřel by bez nich a kdykoliv jsem ho plácl po ruce, špulil rty a uraženě otáčel hlavu na stranu. Nikdy mu to však nevydrželo dlouho.
"Spěchal jsem za tebou." Oplatil jsem mu políbení a přitiskl ho blíž ksobě. Omotal mi ruce kolem krku a usmál se.
"Jsem stebou hrozně rád. Nikomu tě nedám." Zabořil mi obličej do ramene a já cítil, jak se culí. Jeho slova ve mně vyvolala tolik pocitů.
"Zůstaň se mnou, tady!" Vyhrkl jsem a přitiskl ho ksobě ještě o kousek blíž. Zasmál se.
"Moc rád." Šeptnul po chvilce.
No a takhle začal náš úžasný vztah. Po dvou letech, co jsme se poznali.

Když jsem oznámil Piškotovi, co jsme provedli, netvářil se nadšeně. Doufal jsem, že bude mít radost společně se mnou, ale on jen odcedil to svoje "paráda". Sám byl šťastně ženat, měl ročního chlapečka a holčičku. Chlapečkovi Maurimu jsem šel za kmotra. Pro děvčátko Arho, vybrali kmotru, kamarádku od Sylvi.
"Ty nemáš radost? Celou dobu jsi mi říkal "žij" a teď když je mi dobře jsi najednou takový?" Protáhl jsem obličej. Byl jsem zklamaný a možná trošku naštvaný.
"Nehodíte se ksobě." Trhl hlavou, jakoby to všechno vysvětlovalo.
"To je hloupost! Jsme skvělý pár, jsme spolu už dva roky!"
"Ale Meri, on je tolik jiný než ty!" Odmítl se vzdát svého názoru. Rozlítilo mě to. Jistě byli jsme rozdílní, ale rozuměli jsme si. On chápal mě a já chápal jeho, tak včem měl být ten problém?
"Jsem sním rád! Mám ho rád! Chci sním žít! Co ti vadí? Proč najednou nejsi šťastný? Proč najednou tyhle výhrady! Ty jsi mě sním seznámil!" To už jsem stál a rudl vzteky.
"Uklidni se! Prostě ti říkám, že tohle nebude fungovat a až ti vezme roha, příjdu a pronesu "já ti to říkal". Gabriel snikým nikdy dlouho nevydržel."
"Dovol, abych ti připomenul, jsme spolu dva roky!" Zavrčel jsem. Piškot jenom mávl rukou, jakoby to nic neznamenalo. Pche, však ať, my jsme spolu šťastní.

Mámina reakce byla o něco bouřlivější, ale nakonec jen štěkla to svoje "dělej si co chceš" a "jak myslíš". Vydržela se mnou nemluvit asi dva dny, pak mi přinesla čokoládu a objala mě.
"Nemyslela jsem to tak. Táta mi pomohl to pochopit. Bude to vpořádku." Zabručela mi do ucha a pak odešla, protože přijel Gabriel sposledními věcmi.

"Já vím, co budeme dělat! Vymalujeme, třeba ta barva vložnici už je taková zašlá." Vyhrkl a přitiskl se ke mně. Koukal jsem do stropu. Byl jsem po jednom ztěch záchvatů stýskání. Tuulikky, byl pryč už pět let, dneska přesně pět let. "Pořád je ti smutno.?" Mroukl a zavrtal se zpátky a ještě blíž ke mně. Jenom jsem pokýval.
"Nemám rád, tahle výroční stýskání." Zabručel a pohladil mě po tváři. Ani já je neměl rád, ale bylo to silnější než já. Jakoby přesně ten den, kdy mě opustil někdo spustil alarm vmém těle. Třásl jsem se, plakal, volal ho zpět. A tím, jsem trápil i Gabriela.
"Mrzí mě to, nemůžu se tomu ubránit." Zašeptal jsem a nechal ho, aby mě objal a stiskl.
"To je vpořádku, rozumím tomu. Častokrát jsi mi vyprávěl o tom, jak hluboký vztah jste spolu měli. Pamatuju si to." Zůstali jsme spolu ležet vtichosti.
"Dobře tak vymalujeme." Houkl jsem a když mě nadšeně políbil, začali jsme plánovat, co všechno vymalujeme, jak to vylepšíme. Užili jsme si spoustu zábavy už jen vymýšlením barevných kombinací.

"No a zase nic!" Zachechtali jsme se nad svým "malováním".
"No, tak jsem myslel, že by to mohlo vypadat pěkně, jenže jsem se netrefil." Sklopil hlavu.
"Jasně, možná proto, teď máme barevný koberec." Potlapkal jsem ho po hlavě.
"Promiň." Kníkl. Rozchechtal jsem se.
"No co, tak aspoň to budeme moci sladit. A teď pojď, musíme vymyslet, jak to vylepšíme." Trhl jsem hlavou kmodrému fleku uprostřed žluté stěny. Pravda tenhle třetí pokus se nám nepovedl tak jako ty dva předchozí vjídelně a na chodbě. Jídelna teď byla zelená se žlutými cákanci, které vprůchodu přešli do žluté stěny, ta pak měla nést modré cákance a flíčky, ale nějak nám to nevyšlo. Modré barva byla absolutně všude. Co se chodby týče, ta se nám povedla perfektně. Jako podklad jsme nechali bílou barvu a použili jsme všechny možné barvy. Modrá, zelená, žlutá, dokonce bylo pár fleků červených. Vypadalo to moc krásně. Pravda na ložnici jsme se nebyli schopní domluvit, já chtěl zelenou ložnici, chtěl jsem mít všude aspoň kousek zelené. On naopak toužil po modré a já byl proti. Nedokázal jsem si představit, jak tyhle dvě barvy skloubíme, tak aby to vypadalo pěkně.

Obývací pokoj nakonec dostal pouze jeden modrý cákanec, zato pořádný, do pracovního rohu, kde stál počítač.
To jsem se prostě jednoho dne vrátil domů, Gabriel měl na tváři obrovský úsměv a povídá: "Pojď, musím ti něco ukázat." Nechápal jsem o co jde a tak jsem se nechal odtáhnout. Musím říct, prvně jsem neměl radost, nelíbilo se mi, že to udělal beze mě, ale pak jsem přiznal, že je to krásné a moc se mi to takhle líbí. Vté chvíli mě chňapl za ruku, že tedy vtom případě musím vidět ještě jednu věc. Jakmile jsme došli na konec chodby ke dveřím ložnice polilo mě horko. Chtěl jsem už už hudrat, co udělala, mrcha jedna, ale jakmile otevřel dveře sklaplo mi. Bylo to tak krásné.
"To jsi udělal úplně sám, princi můj?" Přitiskl jsem se kněmu a políbil ho do vlasů.
"Úplně sám. Líbí se ti to?" Cítil jsem jak se usmívá. Rozhlédl jsem se ještě jednou kolem, stěny byli zelené, přičemž úplně u koberce rostla tráva, strop by bledě modrý a zasahoval až do zelených stěn. Nakreslil i světlé mráčky. Bylo to opravdu nádherné.
"Moc." Zabručel jsem a schoval mu hlavu do krku.
"Tak počkej, až bude večer."
"Co bude večer?" Zabručel jsem nechápavě. Vykroutil se zmého objetí, chytil mě za ramena a šelmovsky se usmál.
"Dočkej času..!" Stím mě políbil a odešel zpokoje. Ještě chviličku jsem se kochal, než jsem se vydal za Gabrielem.

"Jdu rožnout do ložnice, ale nechoď tam!" Zamával mi ukazováčkem před nosem.
"Proč?"
"Překvapení." Usmál se a políbil mě na tvář.
"Tak mi vem věci, skočím si do sprchy." Zahulákal jsem za ním. Souhlasně přikývl a odběhl. Když se vrátil, culil se jako sluníčko.
"Tak jdeme do té sprchy?"
"To jako stebou? Já myslel, že se se mnou nerad sprchuješ." Přimhouřil jsem oči a propaloval ho pohledem.
"To jsem nikdy neřekl! Jen jsem nemohl." Zrudnul, ale očima neuhnul. Div jsem se nerozesmál.
"Ty se mi směješ." Obvinil mě a já vyprskl nahlas.
"Tak pojď, jdeme do té sprchy." Vstal jsem, přešel kněmu a objal ho kolem pasu. Natočil hlavu na druhou stranu, ale moc dlouho ji tak nenechal. Foukal jsem mu do ucha. Znějakého nepochopitelného důvodu tohle miloval, to jsem moc dobře věděl.
"Tak jdeme." Přikývl nakonec .

"Ty jo, nečekal jsem, že se budeme sprchovat tak moc dlouho." Zachechtal se Gabriel, když jsem asi o hodinu a půl později konečně vylezli.
"Za to můžeš ty! Pořád jsi provokoval." Rozcuchal jsem mu párou zvlhlé vlásky.
"To vůbec není pravda, ty sis vždycky začal." Uraženě sešpulil rty, ale podle světýlek vočích, bylo poznat, že si chce pouze hrát. Vyplázl jsem na něj jazyk.
"To určitě ty třeštiprdlo."
"Pche,"udělal a vyplázl svůj jazyk, "tak a teď pohyb, překvápko čeká." Usmál se. Pohnul jsem se, nehodlal jsem o nic přijít.

"Leží se ti pohodlně?" Trošičku jsem se vposteli zavrtěl a pak přikývl. Roztáhl rty do širokého usměv a přiskočil vedle mě.
"To jako necháme dneska svítit?" Koukal jsem nechápavě.
"Jistě, že ne, ale chci ležet vedle tebe, tak vydrž." Stím se natáhl pro papírovou kuličku, přidělanou na provázku.
"Tak teď se musíme trefit." Napřáhl se a hodil. Jeho kulička skončila asi půl metru od vypínače. Chechtal jsem se celou dobu, co ji tahal za provázek zpět a ani tehdy jsem nedokázal přestat.
"Ty máš teda ránu, dívej takhle se to dělá." Kasal jsem se. Napřáhl jsem se, zamířil a hodil. Byl jsem sice o něco blíž, ale o moc tedy ne. Tentokráte se chechtal Gabriel. Když se trošku uklidnil napřáhl se a znovu minul.
"Tak já vylezu a zhasnu." Vzdechl jsem, bylo mi jasný, že ani jeden znás se hned tak netrefí.
"Ne!" Vyjekl. "Já chci. Há už vím." Stím se natáhl do nočního stolku pro šátek. "Zavážu ti oči a bude to." A jak řekl tak udělal. Neptal se mě jestli se mi to libí nebo co. Prostě to udělal. Seděl jsem a čekal, až zhasne. Postel se zhoupla a pak se ozvalo tichoučké cvak. Takže tentokrát už byla opravdu tma. Pak se postel zhoupla po druhé a Gabriel mi odvázal oči. Zamrkal jsem.
"Podívej." Zašeptal a plácl sebou nazad. Následoval jsem jeho příkladu. Celý strop byl polepený hvězdičkami, které teď úžasně zářily. Vpravém rohu byl dokonce i měsíc.
"To je krása." Otočil jsem se na Gabriho a políbil ho.
"Chtěl jsem se stebou milovat, pod noční oblohou, ale venku by se nám to nikdy nepodařilo." Zachechtal se. Mě došel dech. Nedokázal jsem mu na to nic říct, po chvilce přemýšlení jsem se na něj otočil a políbil ho.
"Jsi moje šikulka. Je to krásné, takže teď ti můžu splnit tvé přání." Lehce jsem se usmál a líbnul ho na čelo.
"To bych byl moc rád." Mroukl a vyzývavě sešpulil rty. Zbožňoval jsem ho, tolik moc.!

Tulící povídka - X.

Tak je to tady, další část. Na pokračování se pracuje, celkem intenzivně..^^ Doufám, že Tulící brzy dokončím, nelíbí se mi, jak mi tu straší a já se pořád nemám k tomu, abych ji dopsala. Ale teď budu mít tu správnou náladu, vím, to protože..noo když se z přítele stane kamarád, je to trošku bolestivý.. Ale dobrý, já přežiju a díky tomu budu ještě lepší! *nadšeně tomu věří.

Dneska to nebudu moc zdržovat, nemám, co bych kvákala..(tedy mám, ale to si nechám na jindy, třeba na zítra..xD)

Takže..Chci to věnovat hlavně Shou-chan..^^ Díky ní jsem tuhle část dopsala..(díky té úžasné hudbě!!..*spokojeně vrní*)

S láskou..

^Yuki

Hiroko von Rabersdorf

---

Měl jsem pocit, že spím jen chvilku, když mě něco začalo šimrat pod nosem. Párkrát jsem se ohnal, ale bylo mi to málo platný.
"Noták, vstávej už, Šípková Růženko." Zabručel jsem. Ve vyhřátém pelíšku mi bylo dobře, navíc, když vedle mě ležel Tuuli.
"To už je tolik hodin?" Zabručel jsem a ospale zamžoural. Držel v ruce pramínek svých blonďatých vlasů, kterými mě lechtal a usmíval se.
"Je půl čtvrté."
"Pro Lainu máš přijít ve čtyři." Došlo mi. Jenom přikývl. Trošku uraženě jsem sešpulil rty.
"Ale proto jsi mě přece nemusel budit." Rozesmál se a vtiskl mi malý polibek na čelo.
"Omluva přijata, " usmál jsem se, "tak už mazej, ať tam nejsi pozdě." S tím jsem ho začal vystrkovat z postele. Cukal se. Vyvrbila se nám z toho parádní lechtačka a já vyhrál.
"Sláva vítězům, čest poraženým." Zaculil jsem se. Seděl jsem mu obkročmo na bříšku a snažil se rozdýchat právě ukončenou bitvu. Tuuli se ještě smál.
"Hmm, co dostanu? Vyhrál jsem." Sklonil jsem se k němu. Vpletl mi ruce do vlasů.
"Co by sis přál?"
"Dal bych si palačinky s marmeládou a se šlehačkou." Sešpulil rty.
"Jsi hloupej." Obvinil mě a prudce sebou cukl. Spadl jsem na podlahu a praštil se hlavou do boku postele. A zatímco, jsem kňučel Tuuli měl kvalitní záchvat smíchu.
"Promiň, to jsem nechtěl." Chechtal se a foukal mi na bouličku, která se mi rychle udělala.
"Ale mě to bolelo." Zabručel jsem. Přelezl si přede mě a políbil. Tak nějak jinak. Koukal jsem na něj.
"Omlouvám se." Zašeptal. Natáhl jsem k němu ruku a pohladil ho.
"To je v pořádku." Ještě chvilku jsem se probíral záplavou jeho blonďatých vlásků.
"Musím jít. Uvidíme se. Brzo, jo?" Přikývl jsem.

Vyprovodil jsem ho až ke dveřím.
"Tak zatím." Usmál se na mě, ale chyběly mu u toho jiskřičky v očích. Chytil jsem ho za ruku a přitáhl k sobě.
"Zapomněl jsi na polibek." Usmál jsem se a sešpulil rty. Zahihňal se, objal mě kolem krku a přivřel oči. Políbil jsem ho. A i když už polibek skončil, držel jsem ho u sebe. Měl oči zavřené a usmíval se. Tolik jsem ho chtěl mít jen pro sebe. Nemuset se dělit.

Když jsem za ním zavíral dveře, cítil jsem bolest na prsou.
"Tak proto nechceš, abych chodila za tebou nahoru." Poplašeně jsem sebou trhnul.
"Mami, ne špatně sis to vysvětlila, my jsme kamarádi." Naklonila hlavu na stranu.
"A odkdy se kamarádi takhle líbají?!" Vystřelilo jí obočí a propalovala mě pohledem. Byl jsem nervózní.
"Nesmíš o tom nikde mluvit. Už tak to má všechno těžký." Zabručel jsem a přešel k ní. Pohladila mě a pozvala na "snídani" a kus řeči.

Máma mi nasadila brouka do hlavy. Pořád dokola jela to svoje "musíš o něj bojovat" a nedala mi pokoj, dokud jsem neutekl. Nakonec to na mě mělo obrovský účinek. Právě totiž stojím před dveřmi domu Tuuliho rodičů s prstem přitisknutým na zvonek, což mi připomíná. Přestanu zvonit a čekám.
Dveře se otevřou. "Meri?" Tuuli se jen nevěřícně usmál.
"Ahoj, zastavil jsem se cestou do práce." Jenom rychle jsem ho pohladil po ruce. Pustil mě dovnitř.
"Chceš kafe, čaj nebo něco?"
"Ne-e děkuji, jen jsem se přišel mrknout, jak to teď sluší Laině." Vrhl po mně ošklivý pohled. Vyplázl jsem na něj jazyk a odešel s ním v závěsu do obýváku.
"Ahoj." Usmál jsem se. Laina mi úsměv opětovala.
"Moc ti to sluší, vám oběma." Přidřepl jsem si k nim a pohladil Pilviho po hlavičce. Měl jen máličko vlásků.
"Děkuji. My oba." Šeptla a vrhla po mně zvláštní pohled. Pro jistotu jsem ho moc nezkoumal. Nakonec jsem s nimi vydržel jen chviličku, pak jsem musel do práce a navíc jsem je nechtěl moc otravovat.

"Ahoj..." Usmál jsem se na Lainu a vedle položil botičky pro Pilviho. Říkal jsem mu Pilvi, i přesto, že se jí to moc nelíbilo. Chtěla Charlese, skoro všichni mu říkali Charlie, až na mě a občas i Tuuliho. Vlastně si myslím, že z mých ob deních návštěv měla vyrážku. Nemohl jsem si pomoct. Chtěl jsem vidět Tuuliho, chtěl jsem vidět Pilviho. Jenom na mě kývla a podala mi prcka do náruče.
"Pohlídej ho prosím, musím si jen něco zařídit." Nadšeně jsem přikývl. Posadil jsem se do křesla a houpal ho. Ozval se křik a za chvilku byla Laina zpátky. Rychle mi vzala Pilviho z náruče a div mě nevystrčila.
"Měl bys jít." Nechápavě jsem koukal.
"Odejdi!" Zavrčela. Radši jsem opravdu zmizel. Zrovna jsem si obouval boty. Záměrně hodně pomalu.
"Už sem prosím nechoď." Zvedl jsem hlavu.
"Tuulikki, to myslíš vážně, ale to se pak neuvidíme." Natáhl jsem k němu ruku, ale ucukl mi.
"Prosím, už sem nechoď." Zašeptal a otevřel mi dveře. Odešel jsem. Nemělo cenu se s ním přít, ani prosit.

Cestou domů jsem potkal Piškota. Prý jestli jdu zítra na Pilviho křtiny. Když viděl můj výraz, došlo mu, že asi moc mluví.
"Promiň.." Zakňučel.
"To je v pohodě." Zabručel jsem a obešel ho.
"Meri, co je s tebou?"
"To je na dlouho." Usmál jsem se. Byl zvědavý, ale dokázal se udržet.
"Povím ti to jindy." Slíbil jsem, aby mohl klidně usnout.

Vydržel jsem týden bez jakéhokoliv kontaktu s Tuulim a pak mě přepadly deprese. Chtěl jsem ho vidět, dotknout se ho nebo s ním aspoň mluvit. Naštěstí nějaký chytrý člověk vymyslel mobilní telefony. Natáhl jsem se po svém mobilu a vytočil jeho číslo. Jakmile se ozvalo. "číslo neexistuje" zhroutil jsem se. Prostě jsem padl na koberec v obýváku a plakal.

Zkoušel jsem mu volat milionkrát, zkoušel jsem za ním jít, ale jeho rodiče mě nepustili. Pak jsem se zatvrdil. Týden jsem nevylezl z pokoje. Jedl jsem jen díky mámě. Stýskalo se mi. A přes všechny ty trable jsem čekal, že mi zavolá, že se mi rozdrnčí telefon a na displeji bude blikat "Tuulikki". Jenomže nic takového se nestalo. Byl jsem den ode dne zoufalejší a zachránit mě mohla jenom moje princezna. Princezna, která nepřicházela.

"Meri otevři! Jsi tam zalezlej už dost dlouho! Sakra, Meri!" Jenom Piškot, žádná princezna. Zabořil jsem hlavu zpět do polštářů. Věděl jsem, že to vzdá, dřív nebo později, byl tu už dvakrát a pokaždé to vzdal.
"Budu bušit tak dlouho, dokud ty dveře neotevřeš a nebo je vykopnu. Vykopnu je!" Zavyhrožoval. Nevěřil jsem mu ani slovo, když do dveří něco prudce narazilo. Ten hloupej kluk, nemůžu ho nechat zmrzačit, jenomže mluvit s ním taky nechci. Přemýšlel jsem jestli vylézt nebo nevylézt z ulity, když znovu kopnul do dveří.
"Au..!" To mohlo asi trošku bolet. Vydrápal jsem se z peřin a odešel mu otevřít. Měl jsem ho moc rád na to, abych ho nechal trpět.
"Co chceš?" Zabručel jsem a zapíchl pohled na zem, kde se válel.
"Studenej obklad na kotník, prosím." S tím mi omdlel u nohou, citlivka jedna. Sklonil jsem se k němu a propleskl ho. Zmateně zamrkal.
"Zvedni nohy, šup." Nechápavě na mě koukal, takže jsem mu ty packy nakonec musel zvednout já.
"Cožpak nevíš, co se dělá omdletým?" Usmál jsem se. Oplatil mi jen jemným cuknutím hlavou.
"Jsem rád, že jsi vylezl." Zašeptal.

Nakonec jsem ho musel do obýváku donést. Posadil jsem ho do křesla a bolavou nohu mu podložil polštářem.
"Ten led prosím." Usmál se.
"Led nemám, ale kvůli tobě rozmrazím hrášek." Po dlouhém týdnu jsem se usmál, když po mně hodil polštář. Uvařil jsem kafe, jemu i sobě. Do ručníku jsem zabalil mražený hrášek a přiložil ke kotníku. Bál jsem se, aby s tím neměl něco horšího.
"Vezmu tě k doktorovi, za chvilku a omlouvám se." Seděl jsem vedle něj na gauči.
"To je v pořádku, nebuď tele. Ale já přišel, abych ti řekl o Tuulim." Stuhnul jsem. Hrneček s kávou se mi v ruce roztřásl.
"Meri!" okřikl mě a upřel na mě zlý pohled, "on tě miluje, hrozně moc, ale ona mu dala ultimátum. Předevčírem odjeli do Ameriky, Laina si tam našla práci a i pro něj budou lepší příležitosti. Kdybys nebyl tolik trucovitý mohl jsi se rozloučit." Musel jsem se hodně držet, abych se neschoulil do klubíčka.
"Jsem hlupák." Přitiskl jsem si dlaně k obličeji, aby neviděl, jak mi tečou slzy.
"To ano, ale naštěstí byl Tuuli trošku víc duchapřítomný. Jistě choval se hodně hystericky a kdyby ho nenadopovali těmi antidepresivy snad by ani neodjel. No ať to je jak chce, tohle je pro tebe, psal to ještě na letišti." S tím si vytáhl z kapsy kalhot několikrát složený papír a natáhl ke mně ruku. Roztřásl jsem se. To pomyšlení, můj Tuuli jeho nádherné plačící oči. Urychleně jsem se pro ten papír natáhl.
"Četl jsi to?" Podezřívavě jsem si ho prohlížel. Zavrtěl hlavou.
"On to tak nechtěl, je to určeno výhradně pro tvé oči. Je jen na tobě jestli se podělíš." Přikývl jsem a nedočkavě ten kus papíru rozložil.

Drahý Meri,

Je těžké loučit se takhle. Miluji tě, ale chci rodinu. Laina to ví! Proto odjíždíme, proto tě tu musím nechat a odjet. Prý dostala práci, a já že si prý najdu to, po čem sním. Hloupost! Nebudeš se mnou.

Omlouvám se za všechny ty zákeřné věci, které jsem provedl. Nechtěl jsem tě vyhnat. Chtěl jsem, abys ty byl Pilviho kmotr, chtěl jsem… Tolik jsem chtěl, ale všichni jakoby se spikli proti mně i máma! Bolí mě mít tě tolik blízko a vím, že být od tebe daleko bude bolet ještě víc. Život není fér a já nikdy neměl štěstí. Když jsem tě poprvé viděl myslel jsem na smrt a teď, když tě musím opustit je mi snad ještě hůř. To proto mě dopují prášky.
Píšu nesmysly, omlouvám se, ale nedokážu ti říct všechno, co chci aniž by se mi nepletla slova.
Miluji tě a moc si přeji, abys byl šťastný.

Navždy tvůj Tuulikki.

PS:Sedím právě na letišti. Opravdu odlétáme. Piškot mi slíbil, že tě přivede, ale ty tu nejsi. Nepříjdeš. Nejspíš teď ležíš v posteli a pláčeš, trpíš. Doufal jsem, že příjdeš a budeme se moc rozloučit. Mrzí mě, že už se neuvidíme, chtěl bych tě alespoň naposledy obejmout a nechat se políbit. Stýská se mi už teď. Musím se rozloučit. Chci ti říct mnoho, ale nedokážu to. Chtěl bych… Miluji tě Meri a nikdy nezapomenu. Děkuji ti. Děkuji za všechno. Sbohem.

Bez dechu jsem se zabořil do křesla o onen dopis si přitiskl k srdci. Teď víc než, kdy jindy jsem toužil po tom vrátit čas. Choval jsem se hloupě jako nedorostlý děcko.
"Laina mu zrušila staré číslo." Piškot mě propaloval očima. Jeho pohled jsem mu vracel, ale to bylo asi vše na co jsem se zmohl.
"Bohužel nemám jeho nové číslo, ani adresu, ani jiný kontakt, ale Tuuli má alespoň můj e-mail. Takže pokud budeš chtít můžeš pro něj psát a až se mi ozve, všechno mu to pošlu." Přikývl jsem.
"Děkuji ti a omlouvám se." Byla to moje chyba, nechal jsem ji, aby viděla moje city a proto odjeli. Trpěli kvůli mně.
"Odvezu tě k doktorovi." S tím jsem ho vzal do náruče a odnesl do auta.

Nakonec měl kotník jen vymknutý a ne zlomený, což bylo dobře. Moc dobře.

Tulící povídka - IX.

haha..musím se přiznat trošičku jsem se teď zasekla, ale ne moc jen trošičku..xD Navíc se teď musím učit do školy..*dělá kyselej ksichtík*

Dneska se skutečně nebudu rozkecávat, jako to jindy dělám, čeká mě ještě úkol do angličtiny a fyzika..Já do té školy tolik nechci, nedokážu se s tím srovnat..*kňučí*

Tento díl je trošičku kratší a ještě pořád se drží nad pomyslným "dobré"..ty zvraty příjdou až v dalších částech..a upřímně nepsali se mi lehko..(stejně jako se mi nepíše dobře teď, bez Tuuliho, ale nebojte se!..:-) )

Dílek věnuji všem, kdo čtou..A speciélně chci jmenovat Nini, která chvilkami trpí na lyžařském výcviku..*kření se* Do nich, rytíři Trojbambulko!!..xD *kření se*

Další díl bude opět za dva dny, což znamené ve čtvrtek..^^

S láskou..

Hiroko von Rabersdorf

---

Telefon drnčel jako šílený. Podle budíku bylo půl druhé ráno. Hmátl jsem po té "ďábelské krabičce".
"Prosím.?" Zavrčel jsem rozespale a značně nevrle.
"Mám kluka. JE to kluk!" V tu ránu jsem byl vzhůru. Tuuliho nadšený hlas. On zářil. Byl šťastný, těšil se z nového života, ze svého synka.
"Můžu přijet?"
"Přijeď prosím." Rychle jsem vyskočil, natáhl na sebe první oblečení, co mi padlo pod ruku a už uháněl do nemocnice. Taky jsem se těšil, až se to maličké narodí.

Tuuliho jsem našel přilepeného na skle. Jeho chlapeček ležel zabalený hned vpravo a spinkal. Byl rozkošný. Objal jsem novopečeného tatínka kolem pasu a přitiskl se mu k zádům.
"Je nádherný." Mrouskl jsem mu do ucha a bradu mu položil na rameno. Jenom se usmíval. Spokojeně, šťastně. Dovolil si na chvíli zavřít oči a trošičku se o mě opřít.

Nakonec jsem ho odvezl k sobě. Nepustil jsem ho domů, prostě jsem ho nacpal do svého auta s tím, že zítra ho odvezu do nemocnice. Nedal jsem mu moc příležitostí k protestu. Ráno jsem pak udělal přesně, jak jsem slíbil.

Seděl jsem v rohu pokoje a sledoval Tuuliho, jak chová svoje malé mrně. Laina se usmívala, trošičku křečovitě. Byla hodně unavená. Co jsem zjistil, na jméně se ještě neshodli. Laina toužila po Charlesovi, ale Tuuli, chtěl, aby se jeho prvorozený jmenoval po dědovi - Pilvi. Nakonec se shodli na dvou jménech.
"Chceš si ho pochovat.?" Obrátil se na mě a přešel i s Pilvim ke mně. Nastavil jsem náruč. Byl to rozkošný malý chlapeček. Měl úžasně modré oči, snad po tatínkovi a nos po mámě. Droboučké prstíky. Když jsem ho držel a jemně jím houpal, upíral na mě svoje oči. A pak je zavřel, utahaný, ospinkaný. Oba, jak Laina tak i Tuuli mě pečlivě pozorovali, jestli dělám všechno správně a nesnažím se jejich dítě přizabít. Hloupé, ale zvláštním způsobem rozkošné.

Lainu jsme opustili až pozdě k poledni. Musel jsem do práce, takže jsem Tuuliho odvezl domů a sám jel pak už přímo do práce. Zatraceně se mi nechtělo. Tolik jsem toužil, zůstat vedle něj, dotýkat se ho a sdílet s ním to obrovské štěstí. Bohužel pracovat jsem musel.
"Hej to je tvůj." Zrovna jsem se nacpával, mohlo být tak půl jedenácté večer.
"Kdo volá?" Zahuhlal jsem.
"Ten tvůj…" Šklebil se a naznačil několik neslušných posunků. Vyplázl jsem na něj jazyk.
"Ano, Tuuli?"
"Meri, chci si povídat. Povídej si se mnou." Zabručel mi do telefonu.
"Tak povídej." Pobídl jsem ho.
"A o čem?" Usmál jsem se. Tak on si chce povídat.
"Já nevím, povídej o všem, co tě zrovna napadne." V telefonu bylo chvilku ticho.
"Narodil se mi chlapeček." Usmál se. Slyšel jsem, jak se mu koutky úst jemně stočily a on se usmál.
"To je krásné. Máš rád děti?"
Svačinu jsem držel ruce a vůbec mě nezajímala. Před chvílí jsem sice padal hlady, ale jeho hlas mě krmil dostatečně.

"Vlastně ano. Děti jsou krásné. Meri myslíš, že budeš mít jednou děti?" Nedokázal jsem přestat se blaženěusmívat. Kluci si už na mě ukazovali, prý "ksichtíš se jako debil". Ale když já byl tolik šťastný.

"Ahój.!" Mával na mě už zdálky.
"Jů, přišel jsi mi naproti? V šest ráno?" Chechtal jsem se a shrábnul si ho do náruče. Nikde nikdo nebyl, takže jsem si to mohl dovolit.
"Nemohl jsem spát," zašeptal a nechal se objímat, "dneska už se vrátí Laina."
"To teprve nebudeš moci spát." Zasmál jsem se. Jen mě víc stiskl. Stáli jsme tam uprostřed chodníku a objímali se. Všechno šlo tak nějak mimo nás.
Vzal jsem ho k sobě domů. Jeden jak druhý jsme si potřebovali odpočinout a moje postel byla to nejlepší útočiště pro nás oba. Stačilo jen se k sobě schoulit.

Tulící povídka - VIII.

Omlouvám se, že mi to tolik trvalo, ale musela (čti:chtěla..xD) jsem dohnat resty..^^ A pak jsem dosti vyřízená z těch lyží. Přežila jsem a nic si nezlomila, dokonce jsem i skákala přes skokánky..maličko. Byla to sranda, dokud nezačalo pršet, proto jsme jeli domů dřív. A bolí mě kolena, hrozně. Těším se do postele, dneska ponocovat rozhodně nebudu a Krasobruslení si natočím..:) Díky Gacktu za video..^^

Chtěla bych Vám toho tolik povědět, ale pokud se mě toto povídání nepustí rozhodně se to brzy dozvíte..*je dneska brutálně přecitlivělá a je tudíž schopná si podepřít hlavu a jen koukat* Potřebovala bych obejmout...*jde se Pro Míšu a Niniho..^^* No nic, takže příště..:)

Jak už jsem říkala, tohle chci věnovat Nini..a to hlavně pro ten částečně "romantickej" začátek..^○^

A pak taky..Shou-chan, za toho "géniuse"..*bude se naparovat ještě tak měsíc..^^* Ahaa..a maminka mi zkrátila kalhoty, po půl roce!..xDD Jupeej..

S láskou..

^Objetí..♥

Hiroko von Rabersdorf

---

Za tu ruku jsem si ho přitáhl blíž. Sklopil řasy a lehounce se usmál. Jakoby vždycky věděl, že se tohle stane. Jakoby tušil, že jednoho dne bude ležet v mé posteli a já mu budu něžně oždibovat obličej. Zvedl ke mně oči a jeho lehounký úsměv se o maličko roztáhnul. Zářil a čekal, co udělám. Levou rukou jsem stále držel jeho packu a druhou, volnou jsem mu vpletl do vlasů a přitáhl si ho. Pootevřel rty. Čekal jsem děs hrůzu a cukání, ale on jen pootevřel rty a nechal mě, ať ho políbím. Jen drobně a něžně jsem se o něj otřel. Odtáhl jsem se a pustil jeho ruku. Pořád se usmíval, nic neřekl. Jen mírná červeň, co se mu táhla přes tváře, ho prozrazovala. Srdce mi tlouklo jako splašené.
"Já...promiň, a-asi…asi půjdu na gauč." Zakňučel jsem a už se hrnul z postele. Chňapl mě za zápěstí.
"To je v pořádku." Tvář mu zdobil stále ten stejný úsměv. Zvrtal jsem se zpátky do postele těsně vedle něj, ale už jsem si netroufl. Zarytě jsem koukal do stropu a lampička na mém stolku pořád svítila.
"Jaké to je?" Otočil se na bok a propaloval mě pohledem.
"Jaké je co?" Koukl jsem na něj a lehce se natočil bokem.
"Jaké to je být s mužem?" Polkl jsem. To mi tak ještě scházelo opravdu, k tomu všemu.
"Nevím, jak bych ti to popsal, nikdy jsem nebyl s ženskou." Usmál se. Pochopil, že ani jeden z nás nemůže srovnávat. Pak se naklonil a políbil mě na čelo. Nebyl jsem si jistý, kam tohle povede, ale děsilo mě to.
"Meri, já chci vědět jaké to je." Tak přesně tohle jsem slyšet nechtěl. Jeho přítelkyně a prcek na cestě. Muselo na mě být vidět, jak bojuju sám se sebou. Natáhl jsem k němu ruku a hladil ho po tváři, po vláskách přes ucho. Opíral se mi do dlaně a přivíral oči. Bylo to dokonalé, tak moc dokonalé, až jsem měl strach, že jakmile ruku stáhnu, zmizí to a už se nikdy neobjeví.
"Meri.." Vetknul jsem mu do vlasů i druhou rukou a přitáhl k polibku. Nebránil se, nebál se. Bral všechno, co jsem mu nabídl. Brzy jsem ho tiskl pod sebou a dusil polibky.

Ráno jsem se probudil sám. Nedivím se, že utekl. Neměl jsem to dělat, neměl jsem mu dovolit, takhle mě ovlivnit. Na ledničce jsem našel jenom strohé "Děkuji. T.". Nechal jsem ho tam. Nejhorší na tom všem bylo, že jsem ho teď chtěl mnohem víc než předtím. Nakonec jsem mu zavolal.
"Meri, jsi to ty?" Jen, jsem zabručel tiché ahoj, na víc jsem se nezmohl, v pozadí se ozýval tichý hovor. Netuším, při čem jsem ho rušil, ale podle všeho jsem rušil.
"Promiň, nemám teď moc času." Zamroukl.
"To je v pořádku, to já se omlouvám, že ruším. Jen jsem chtěl… mohl bych se pro tebe dneska zastavit? Prosím? Já bych, potřeboval bych si s tebou promluvit." Doufal jsem, že mi to nepoloží, že svolí, ale v telefonu bylo ticho. Nic se nedělo. Slyšel jsem ho jen dýchat.
"Dobře. Tak já přijdu, kolem sedmé?" Tiše jsem mu to odsouhlasil. Hned potom mi zavěsil. Bál jsem se všeho, co přijde, ale zároveň jsem hrdě zvedal bradu, ochotný přijmout cokoliv.

Bylo čtvrt na osm, když se zvonek rozeřval.
"Jdu otevřít!" Zařval jsem a hrnul se ke dveřím. Rychle jsem otevřel.
"Ahoj." Usmál se a sklopil oči. Pustil jsem ho dovnitř. Beze slova jsem ho navedl, a do obýváku, kde se zavrtal do rohu sedačky.
"Dáš si čaj?" Jen tiše přikývl.

Donesl jsem mu hrneček čaje a podal mu ho do rukou. Pak jsem se posadil se svým hrnečkem do druhého ruku sedačky a nohy vyhodil nahoru. Nespouštěl ze mě oči. Ani na okamžik. Koukali jsme na sebe a ani jeden netušili, co říct.
"Děkuji." Zašeptal najednou a rty se mu zvlnily v lehkém úsměvu. Jen jsem ho sledoval, jestli si ze mě třeba nedělá srandu. Koukal, pečlivě studoval každý můj pohyb.
"Tuuli, já bych si přál, abychom spolu mohli zůstat." Zašeptal jsem a sklopil hlavu. Tolik jsem si to přál. Napořád. Slyšel jsem, jak odkládá hrneček a pak mě objal. Snad taky toužil po stejném životě. Jenom my dva, ta představa byla překrásná.
"Mám tě rád." Zašeptal mi do ucha a políbil do vlasů.

Nakonec jsme se domluvili. Budeme k sobě důvěrní, budeme se vídat, ale jen v rámci možností. Žádné omezování rodiny ani práce. Byl jsem spokojený, aspoň prozatím.

Tulící povídka - VII.

Dneska jsem nadávala u krasobruslení. Verner spadl a Březinu nedocedili..(to není překlep, kdo viděl "Pohádky na dobrou noc"?) takže se umístil až na devátém místě. Kdyby ti rozhodčí nebyli tak TAK..! měl minimálně na sedmou příčku. Ale já se nebudu rozčilovat. V pátek jsou volné jízdy a on jim ještě ukáže..:) Co se ostatních účastníků týče, byla to kvalitní podívaná, až na pár pádů..:)

Maminka mi udělala copáky, sice jsem jí musela přinutit, ale nakonec mi je udělala, takže mám na hlavě taký poloprofesionální meloun. a zítra jdu bruslit a v pátek lyžovat..xD Jsem nějaká moc akční, já si určitě něco zlomím, cítím to v kostech.

Tak a teď už dost keců..:) Mám totiž hroznej pocit, že moc mluvím..(asi jako,když se napiju kafe nebo, když se mi chce spát a vím, že nemůžu..xD)

Chci to věnovat Nini, stejně jako ten příští díl, ale já to ještě zvýrazním. Chci jí to věnovat, protože jsem na ni u toho tak nějak myslela..*mám pocit, že v tom měl prty Toki a kluci..^^*

Užíjte si to.. (nakonec jsem to tolik nezměnila, v podstatě skoro vůbec..*kření se*

S láskou..

Hiroko von Rabersdorf

---

A znovu bylo ticho. Začínalo mě to štvát. Všechno to bylo tak hloupý, nechal jsem se využívat a ještě se nabízel. Nakonec jsem si vzal dovolenou. Tři dny a s víkendem, který jsem měl volný, to dávalo rovnou pětku. Pěkné číslo. Rozhodl jsem se věnovat čas knihám, které se mi nakupily v rohu obývacího pokoje. Miloval jsem knihy, ale v poslední době jsem neměl tolik času číst, až teď. Večer, kolem půl deváté jsem se natáhl na pohovku a otevřel první knihu. Bral jsem ze spodu, nejsem přeci archeolog, to bych se k ní taky nemusel prokopat. Pořádně jsem se uvelebil a pustil se do čtení.

Trvalo to jen chvilku, než jsem si uvědomil, že nečtu. Uvažoval jsem nad tím, v kolikátém měsíci je Laina, jak se má Tuuli, jak to zvládá. Piškot za mnou občas zaběhl, o toho jsem starost neměl. Zaklapl jsem knihu a odešel se osprchovat, abych se odreagoval.

Vylezl jsem v županu s ručníkem ve vlasech.
"Ahoj, tvoje mamka mě pustila dovnitř." Tuuli se krčil u zábradlí.
"Ahoj." Koukal jsem nechápavě a jen posunkem ho vyzval, aby mě následoval. Šel tiše, hlavu sklopenou.
"Neruším tě?" Zašeptal a posadil se do rohu pohovy. Asi si všimnul knížky odložené na okraji stolu.
"Nerušíš, udělám ti zelený čaj, jo?" Usmál jsem se. Lehounce kývl hlavou. Nachystal jsem hrneček s čajem a dal vařit vodu.
"Tak jak se máte?" Opřel jsem se ve dveřích, abych slyšel cvaknout konvici. Trhl hlavou a oči mu trošičku potemněly.
"Nevím, je to těžké. S Lainou si nerozumíme a mamka je za to na mě naštvaná. Ani tátovi moc nevyhovují naše hádky. Víš, mně se to taky nelíbí, vím, že bych se k ní měl chovat pěkně, snažím se, zajistit jí pohodlí a zázemí pro děcko. Nejde to. Já ji nechci. Na toho prcka se těším, ale my dva už si nemáme, co říct." Nacpal jsem ruce do kapes županu a beze slova odešel zalít čaj. Když jsem se vrátil, seděl s koleny přitisknutými k tělu a koukal do prázdna. Přisedl jsem si k němu.
"Bude to fajn. Musíš chtít. A pokud chceš to mrně, všechno půjde líp." Pohladil jsem ho po vláskách a povzbudivě se usmál. Zavrtěl hlavou.
"Nejsem si jistý. Mívám deprese, jsou den ode dne horší. Byl jsem u doktora, ale dal mi jen prášky, jako vždycky. Bývám po nich jen víc unavený." Posunul se blíž mě a přitulil se. Objal jsem ho kolem ramen a foukl mu do vlasů.
"Ty nejsi žádný depkař Tuulikki jsi silný chlap, tak přestaň dělat blbosti. Za chvilku se ti narodí prcek. Bude to fajn, uvidíš."
"Tuulikki, tak mi říkala mamka, když sem byl ještě malý." Lehoučce se zasmál. Vyskočil jsem z pohovky, abych donesl víno, čaj nečaj. Měl jsem na ně už delší dobu chuť, ale samotnému se mi pít nechtělo. A pak jsem měl jeden údajně velice dobrý film. Přinesl jsem dvě skleničky. Tuuli se zatvářil trošku odmítavě.
"Je to jenom víno." Pak jsem se musel vrátit ještě pro vývrtku, Tuuliho jsem mezitím pověřil zapnutím filmu.

Nalil jsem dvě skleničky a s jednou z nich se usalašil blízko Tuulimu. Lépe řečeno jednou rukou jsem ho objímal kolem ramen. Upíjel jsem vína a sledoval film, z kterého nakonec vylezla pěkně praštěná komedie. Tuuli moc nepil, sotva si líznul.
"Nechutná ti?" Koukl jsem na něj. Já si nalíval už druhou a bylo mi příjemně teploučko a on měl plnou první. Jen zavrtěl hlavou, jakože tak to není.
"Víno mám rád, ale nejsem si jistý, co by to se mnou udělalo." Nechápavě jsem na něj koukal, obočí vysoko ve vlasech.
"Beru ty antidepresiva." Sklopil oči. Chápavě jsem přikývnul.
"Promiň, úplně jsem na to zapomněl, nechtěl jsem tě nijak.."
"To je v pohodě." Nenechal mě ani domluvit. Položil skleničku na stůl a víckrát se na ni už nepodíval. Nakonec to dopadlo tak, že jsem zbytek vína stáhl já. Bylo mi teplo. Spíš vedro. Ke konci komedie už jsem se řehtal jako… jako debil. Choval jsem se hloupě, ale s klidným svědomím to můžu svést na to víno. Pěkně mi stouplo do hlavy.

Tuuli se zvedl, když film skončil a vypnul televizi. Postavil se ke dveřím s tím, že půjde, ale já aktivní chňapl za ruku.
"Hloupost, přespíš tady. Mám velkou postel, vlezeme se oba. Navíc dneska už je pozdě." Usmál jsem se.
"Já myslím, že bych měl." Nervózně uhýbal očima, netuše, co mi říct.
"Tak zavolej. Oblečení ti půjčím a ráno tě domů doprovodím, to není špatný nápad, ne?" Nervózně přešlápl. Dotáhl jsem ho do kuchyně, kde ležel mu vlastní telefon.
"Zavolej mamce, že u mě zůstaneš." Podal jsem mu ho a čekal. Trošku roztřeseně vzal můj telefon do ruky a skutečně zavolal. Jeho rodiče nebyli moc nadšení, ale když zjistili, že ten u koho přespí, jsem já, upokojili se.

Navedl jsem ho do koupelny.
"Oblečení ti hned přinesu a ručník je ve skřínce vedle zrcadla. Toho velikého zrcadla." S tím jsem se přesunul do protějších dveří, kde jsem měl ložnici, abych vyhrábl nějaké tričko, kalhoty, popřípadě něco tomu podobného. Nakonec jsem našel jedno starší tričko s logem firmy, kde táta pracoval. Co se kalhot týkalo, byl trošku problém, nakonec jsem mu obětoval svoje nové tepláky a donesl jsem mu ponožky. Chlupaté s králíčky. Ty jsem dostal od mamky, ale ještě jsem je na sobě neměl a k jeho roztomilosti se přesně hodili. Celé jsem mu to donesl a on se usmál. Už byl klidnější.
"Děkuju." Jen jsem kývl. Opustil jsem koupelnu a šel připravit peřiny.

Lehoučce zaklepal. Zvedl jsem k němu oči od knížky. Trošku mu to trvalo.
"No šup." Usmál jsem se a pobídl ho. Zavřel za sebou dveře a skočil do postele.
"Ty ponožky jsou super." Zakmital nožkama a zahihňal se. Pak se zavrtal pod peřinu a pozoroval mě, jak čtu. Nutně jsem si potřeboval dočíst kapitolu, ale jeho pohled mě znervózňoval. Zaklapl jsem knížku a položil ji na noční stolek. Lampičku jsem nechal rozsvícenou. Otočil jsem se na něj.
"Vyprávěj mi." Zamručel a nespouštěl ze mě oči. Trošku jsem se zarazil.
"A co by sis přál? Pohádku?" Zavrtal jsem se víc pod peřinu a přisunul se k němu blíž.
"Vyprávěj mi o své životě. Jakto, že jsi tak šťastný, když jsi sám?" Usmál jsem se.
"To já sám nevím. Asi mám dost dobrých přátel." Vytáhl packu zpod peřiny a natáhl ji ke mně. Pohladil mě po čele, tváři a pečlivě sledoval, každý můj záchvěv, každé kmitnutí řasou.
"Taky jsem tvůj přítel?" Zašeptal a nespouštěl ze mě oči. Poutal mě těmi modrými studánkami. Chytil jsem jeho ruku do dlaní a přitiskl si ji ke rtům.
"Ty taky." Zvedl jsem k němu oči a pozoroval jeho lehounce vylekaný pohled.

Tulící povídka - VI.

Bolí mě záda, včera jsem byla odhazovat sníh ze střechy od 10:12 do 11:00 (VEČER!!..) nechci, aby ta hloupá střecha na mého pejska spadla. Dneska půjdu odhazovat znovu, ale jinou střechu..:D Kdyby mě tolik nebolely záda, těšila bych se, ale co..:)

Pořád krásně sneží a je to hrozně parádní. miluju takovouhle zimu. Když vylezu na zahradu mám sníh až po zadek a nemůžu chodit a je to hrozná sranda. Jen sněhulák moc nedrží, je zima na to, aby ten sníh pořádně lepil. Ale to nevadí, stejně se mi to moc líbí..:)

DO knihovničky jsem si pořídila další dvě knížky..z oné Kung-fu série o které už jsem mluvila..(Pořídila si Tygra - toho už jsem četla a Jeřába, na kterýho se hrozně těším. Teď dočítám Hada..Chybí mi už jen Drak..xD)

A na vysvědčení jsem taky nedopadla úplně nejhůř, vlastně líp nejsem čekala. Takže jsem spokojená, jak vy? taky spokojení?

Aaa včera jsem byli v Čajovně..:) To bylo celkem veselé, akorát mě trošku bolela hlava. A hrozně mi to Chrochtalo včera, když jsem se smála.. A ségra perlila s přeřeky..:D ("Já bych jí liskla.." "Komu vypadli skla??") Bylo to pěkné a vlastně jsme si to i zasloužili..:)

A teď další část Tulící povídky. Mám nadepsané ještě dvě další, jenže se mi to tak nějak nechtělo přidávat..Uhuu..mě se totiž zase na blogu nechce vůbec nic dělat..*kňučí* Moje múzy se se mnou baví jen když musí, já fakt nevím, co jsem jim udělala.. Ale tak asi to přežiju, no..:)

Tohle je trošku kratší, ale příště..(pokud něco takového bude).. Vám to vynahradím, tomu věřrě!..:)
Věnování: Shou-chan..:) Nejvěrnější čtenář..:D a Ayumu.. protože má tu největší výdrž ze všech..:)

S láskou..

Hiroko von Rabersdorf

---

V práci jsem měl několik výjezdů. Jednoho malého kluka jsem musel těšit. Jeho maminka měla špatný týden, navíc ke všemu ji opustil manžel a na to všechno doplatil dvanáctiletý chlapec. Musel přihlížet všem těm hrůzám, a aby toho nebylo málo, maminka se mu pokusila podřezat. Pomohli jsme jí, samozřejmě, přijeli jsme včas, ale on z toho bude mít trauma dokonce života. Tiskl jsem ho k sobě a broukal mu do ucha. Choval jsem ho a jeho obličej si tiskl ke krku. Vzlykal, muselo to pro něj být složité. Naštěstí měl tetu hned z vedlejšího města. Přijela si pro něj. Vypověděli jsme jí, co se stalo a nechali ji, aby si chlapce odvezla. Rozhodně to pro něj bylo lepší než nechat ho samotného.

Večer kolem půl dvanácté mi volal Piškot. Byl v pořádku, jen si chtěl promluvit. A tak jsme spolu vedli více méně hodinovou debatu. Pak jsem měl další výjezd, naštěstí ne tak vážný jako ten první. Domů jsem se doplazil jako mrtvola. Byl jsem rád, že jsem se zvládl svlíknout a lehnout si do postele. Naštěstí jsem měl další den volno.

Tuuli se neozval. Myslím, že nejsme zase až takový kamarádi, abych se mu věšel na paty. Takže to nakonec dopadlo, tak jako jsem čekal. Ticho po pěšině. Všechno se vrátilo do starých kolejí, občas mě ze stereotypu vytrhl Piškot nebo nějaký kolega, ale jinak jsem jel pořád stejně. Hlavně pomáhat lidem.

Během dvou dalších měsíců se vyjasnilo, sluníčko vyšlo. Bylo krásně a navíc nám ubylo práce, což bylo taky celkem fajn. Odpočinek jsme si zasloužili všichni.

"Meri!" Zastavil jsem se a otočil. Hnal se ke mně Tuuli, Piškota měl v patách, oba byli navlečení a hrozně jim zářily oči. Byl to pěkný pohled a navíc volali na mě.
"Ahoj." Usmál jsem se, když u mě zastavili.
"Ahoj." Usmáli se. A Piškot se hned přihrnul, aby mě mohl líbnout na tváře, jak měl ve zvyku. Tuuli se mezitím pořádně vydýchal.
"Nerušíme tě?" Usmál se. Jen jsem zavrtěl hlavou.
"Nakoupit můžu kdykoliv, pojďte dál." Vytáhl jsem klíč od domu a couvl o několik kroků. Naši dneska nebyli doma, ani babička, odjeli za prabábi. Pustil jsem je k sobě nahoru, byl to byteček, za který jsem rodičům platil. Sám jsem si ho spravil, moje království. Pustil jsem je do obýváku a udělal jim čaj. Piškotek se hned přišoural k DVDčkům a teď se v nich hrabal. Jen jsem se lehce usmál a postavil hrnečky na stůl. Pak jsem ještě odběhl pro sušenky, a když jsem se vrátil, už jel film "Hledání Země Nezemě" měl jsem ho moc rád a tak nemohl chybět.
"Věděl jsem, že ho vybereš, vždycky ho vybíráš." Usmál jsem se a sedl si vedle Tuuliho.
"A ty ho vždycky obrečíš." Vyplázl jazyk a zašklebil se. Odmítl si sednout na pohovku, místo toho se válel po huňaté dece, kterou jsem měl většinou přehozenou přes opěradlo křesla.

Koukali jsme sotva půl hodiny, když se ozvalo chrápání, jen tiché, ale stejně. Podívali jsme se na sebe, načež se Tuuli uculil a zavrtěl se.
"Jak se má Laina?" Šeptl jsem a usrkl čaje, abych se mu nemusel dívat do očí.
"Má se dobře, je v pátém, už to na ní začíná být vidět. Mamka se o ní stará víc než o svoje vlastní zdraví. Nemůže se dočkat. Těší se, až bude mít vnouče, vždycky se hrozně těšila." Cítil jsem z něj podivnou skleslost, byl tichoučký. Koukl jsem na něj. Lehce se usmíval, ale oči se mu leskly slzami.
"A co ty?" Zvedl ke mně oči a usmál se.
"Taky se těším, to jasný, ale ona už mě tolik nepřitahuje. Netoužím po ní tak jako předtím. Možná, že kdyby si mě bývala vzala, bylo by to celé jinak." Jen jsem pokýval a pak mu nabídl svoji náruč. Schoulil se ke mně.
"Chyběl jsi mi. Bylo mi s tebou moc dobře." Usmál jsem se. Měl jsem úplně stejné pocity. Zabořil jsem mu nos do vlasů a přičichl. Znovu jsem ucítil heřmánek a znovu mě zaplavil ten stejný pocit. Moci ho bránit před zlým drakem, jako rozkošnou princeznu, plnou nadějí. Piškot se zavrtěl a koukl po nás. Pořád ještě spinkal, takže mu to ani nedošlo. Zabořil hlavu zpátky do polštáře a dál spokojeně spal.

Odházeli tiše, Piškotek ještě spal a Tuuli se tvářil, tak nějak podivně. Nedokážu popsat jeho obličej. Pohladil jsem ho po vláskách a nabídl mu, aby se kdykoliv zastavil. A pak už utekli a já běžel nakoupit.

Tulící povídka - V.

Hahaa, speciálně kvůli Shou-chan..xDD A hodlávám vás trápit dlouho, minimálně až do konce..*chechtá se*

Nebudu se vykecávat, tentokráte ne-e..:) Nemám čas, naši zachvíli přikvačí z kina..(Avatar..:)) takže Vás opustím, jsem zvědavá, co poví a co mi dovezou..(slíbili mi kyblík od popkornu, ale podepsanej tím pánem/paní, co jim ho dá, tak jsem zvědavá...xDD)

Věnování, mě..! Protože jsem to zvládla napsat v rekordním čase..*chechtá se* A Shou, která to stihla v rekordním čase okomentovat..:D

Hiroko von Rabersdorf

---

Dveře znovu rozrazil během několika minut a vyřítil se ven. Než jsem se stačil rozkoukat, přistála mi sněhová pucka v obličeji.
"Ty bestie!" Zachechtal jsem se a otřel si sníh z obličeje, načež jsem drkl do Tuuliho a naznačil. Jen se škodolibě usmál.
"Útóók!" Zařval jsem a přesně v té chvíli jsme se oba rozběhli, chytili ho za ruce a pořádně vyválely ve sněhu, měl ho snad všude a řehtal se jako pominutý.
"To nebylo, ale vůbec fér." Zakňučel potom, trošičku uraženě.
"Tvůj ošklivý útok taky nebyl fér a stěžuju si?" Zašklebil se a vyhrabal se do sedu.
"Tak postavíme sněhuláka?"

Celý zbytek dopoledne jsme blbli. Postavili jsme obrovského sněhuláka, vyváleli se ve sněhu a při té příležitosti jsme vytvořili i několik zdařilých andělíčků. Hlavně Tuulimu se dařilo. A nakonec se oba dva spikli proti mně a strhla se sněhová bitva, dokonce tekla i krev. Mně jako vždycky, ale Tuuli mi pak žužlal prst a omlouval se, telátko. Kdybych nebyl tolik zmrzlí, možná bych jeho chování vzal trochu jinak ale v té chvíli nám to ani jednomu tak nepřišlo. Zmrzlí jako rampouchy jsme doprovodili Piškota domů s tím, že se pro něj určitě brzy zastavíme. A pak jsme pospíšili k Tuulimu. Cítil jsem se trošičku unavený, ale jinak spokojený a do práce se mi vskutku nechtělo. Dovolil jsem se znovu osprchovat, naštěstí jsem sebou vždycky vozil nějaké náhradní kalhoty a tričko, takže nebyl problém. Když jsme pak oba okoupaní s hrnečkem čaje v ruce seděli v obýváku, rozhodli jsme se pro film. Tuuli vybral nějakou praštěnou komedii a myslím, že kdybych v polovině neusnul, byl by to dobrý film.

Probudilo mě až šimrání a tichý smích. Zamžoural jsem do světla a usmál se.
"Omlouvám se, byl jsem unavený."
"To je v pořádku, půjdeš ještě do práce, potřebuješ si odpočinout." V té chvíli jsem si uvědomil, že žít s ním by mohla být pohádka. On by byl krásná princezna, kterou jsem zachránil, jakožto prince před zlým drakem, které znázorňovali jeho deprese. Usmál jsem se, a když mi úsměv oplatil, natáhl jsem k němu ruku, abych ho pohladil. A přesně ve chvíli, kdy jsem se ho dotkl, rozeřval se domovní zvonek. Rychle se zvedl a přešel ke dveřím. Pro jistotu jsem si prohrábl vlasy a postavil se.
"Tuuli, chyběla jsem ti??" Ten výkřik se mi nelíbil a ticho, které přišlo potom už vůbec ne.
"Přivezli jsme Lainu s sebou, potkali jsme ji úplně náhodou." To byla maminka. Poskládal jsem deku a přešel do předsíně.
"dobrý den." Usmál jsem se na navrtivší se paní domu. Slečna Laina po mě vrhla pár nechápavých pohledů a Tuuli pořád zaraženě mlčel.
"Laino, tohle je pan Meri, pomohl Tuulimu."
"Moc mě těší." Stiskl jsem jí ruku a lehce se usmál.
"A co tu děláte?" Podle všeho jsem se jí nelíbil. Přitáhl jsem si Tuuliho kolem ramen k sobě.
"Byli jsme stavět sněhuláka," líbnul jsem jej do vlasů a cítil přitom, jak se uvolnil, "jsme kamarádi."
"Ah, dobrý den Meri. Máte se?" Usmál se na mě pán domu a já mu nadšeně pomohl s taškou, kterou vláčel.
"Mám se dobře, děkuji za optání. A kam s tímhle?"
"Stačí do obýváku, někam na kraj. Moc děkuji." Jen jsem přikývl a odnesl batoh do vedlejší místnosti. Zbytek rodiny se přesunul do kuchyně a maminka přichystala vodu na čaj.
"Dáte si taky Meri?" Zavolala na mě.
"Ne děkuji, poběžím, musím ještě domů a pak do práce. Tuuli, mohl bys?" Lehounce kývl a omluvil se.
"Tak nashledanou." Usmál jsem se a s Tuulim v závěsu přešel do síňky.
"Pojď ke mně a neplač, ano? Bude to v pořádku. Víš, co napiš si moje číslo a kdyby se cokoliv dělo, okamžitě mi volej, nebo se odběhni zeptat Piškota, on ti ukáže, kde bydlím a můžeš přijít přímo tam, když budu doma. Hlavně buď silný, je to tvoje mrně, to je to důležité." Prudce jsem ho k sobě přitiskl, jak bylo mým pracovním zvykem a pohladil ho po zádech. Podal mi lísteček a tužku, abych mu mohl napsat svoje číslo, a pak už jsme se rozloučili. Otřel si tvář a nahodil úsměv.
Ještě jednou jsem se k němu vrátil a objal ho a pak už jsem odjel.
Tak nějak jsem tušil, že on zvládne všechno, co si usmyslí. A tohle patřilo mezi to, když tohle muselo být mnohem bolestivější než cokoliv jiného v jeho životě.

Tulící povídka - IV.

Většinou se hodně vykecávám viďte??.. Dneska to asi moc neklapne, nevím, co bych vám pověděla..:D teda kromě toho, co děláme v němčicě, učíme se názvy alkoholů..:D Paráda prostě..:D Jinak, za chvilku máte pololetí, jak na tom jste? Dobré??

Ohoo...A taky Ayumu, ty jsi mě nakazil..xD Já to teď pořád poslouchám a nemůžu to za boha vyhnat z hlavy..xD Ale ono je to hrozně moc chytlavý..(samozřejmě poslouchá i jiné, ale tahle je taková nejlepší.) To si prostě musíte taky poslechnout..

Ehm,..:D Taky se pořád zabývám Haru wo Daiteita... *bude to omýlat, dokud to nedočte a k tomu má ještě celkem daleko, zase až tak dokonalej nagličtinář není..* A prostě, u minulého článku byl Yuki-chan a teď si dáme Sawu..Sawu svázaného.. (jistě chudinka Yukihito, protože to nebyl on, kdo ho svázal a v podtsatě ho Sawa podvedl, ale oni se pak usmířili..:D Velice Vášnivě..xD) a moc mu to sekne..:D Taky za mlada, když pracoval u policie byl kus..^^ Ty vlasy má teď hloupě, mnohem víc mu to slušelo před tím, ale to až někdy příště..:D. Takže ještě Sawa-san..^^
A omlouvám se Ayumu, ale já tomu prostě nedokážu odolat..xDD Vždyť mě znáš..^^

A věnovat to chci Shou-chan, aby měla co číst..^^ Bohužel jen jedna kapitolka, tu další nemám napsanou, ale už se na to pracuje, pomalu, ale jistě..:D:D Ona ta mnga je hrozně vábivá, to já si vždycky řeknu, poslední kapitola a stejně nic..:D

S láskou..

Hiroko von Rabersdorf

---

Probral jsem se v podivné poloze, bolelo mě za krkem a z místnosti naproti svítilo světlo.
"Už jsi vzhůru?" Ve dveřích stal Tuuli zachumlaný v županu s kouřícím hrnečkem v rukou. Usmál jsem se a přikývl.
"Dáš si čaj?" Znovu jsem jen lehce přikývl, byl jsem moc ospalý na to, aby se mi chtělo mluvit. Lehce se usmál a odešel zpět, aby zapnul rychlovarnou konvici a přichystal čaj. Já jsem se mezitím posadil a protáhl se. Zkusil jsem rozhýbat krk a v duchu si sliboval, že takhle už spát rozhodně nebudu.
"Promiň," zvedl jsem k němu oči a nechápal, za co se mi to vlastně omlouvá, přeci nemůže za to, že jsem mu usnul v rukách, "Byl jsi moc těžký, nedokázal jsem tě vynést nahoru do ložnice."
"To já bych se měl omluvit. Jsem špatný těšitel, když těšeným usínám v náručí." Postavil jsem se a přešel k němu, abych mu vynahradil včerejší spánek, objal jsem ho. Překvapeně vydechl. Kdybych na to koukal, jako někdo třetí, přišlo by mi to jako ohromně intimní gesto, jako něco, co neuděláte člověku, kterého vidíte podruhé v životě, ale když jsem to udělal, bylo to pro mě úplně jiné. Tuuli sice trošku ztuhl, ale hned se uvolnil, vzal jsem to, jakože mu to vyhovuje.
"Koupelna je nahoře." Zašeptal tiše a nenápadně mi tak doporučil, aby se vykoupal. Odtáhl jsem se a usmál.
"Děkuji."
"Osušku najdeš v přihrádce." Přikývl a vrátil se zpátky do kuchyně, aby zalil čaj. Vyšel jsem po děsivě vrzajících schodech do druhého patra a poohlédl se po koupelně. Jako naschvál to byli poslední dveře, do kterých jsem nakoukl.

Koupelna byla příjemně vyhřátá, jakoby čekala jen na mě. Vešel jsem a pro jistotu se ani nezamkl, co kdybych potřeboval rychle ven. Ručník jsem našel hned. Zalezl jsem si do sprchového koutu a pustil na sebe horkou vodu. Celou dobu, jsem přemýšlel nad tím, jak by bylo pěkné mít někoho, jako je Tuuli. Někoho o koho se můžete starat, kdo vaši péči ocení a na oplátku vám udělá třeba krásně vonící čaj. Vzdychl jsem a raději, si pohnul.

Sešel jsem po schodech. Z kuchyně se linula hudba, Jeff Buckley a jeho Hallelujah, byla tu hudba, která vás dostala do té nejmelancholičtější nálady, přinutila vás vzpomínat a přemýšlet nad tím, coby kdyby. Nebyla to hudba, kterou by měl poslouchat.
Přešel jsem tiše k němu a vzal si hrneček čaje. Lekl se, trošičku nadskočil.
"Omlouvám se, nechtěl jsem tě vystrašit." Jen přikývl.
"Jen jsem se zamyslel."
"Neměl bys to poslouchat, když je ti špatně." Lehoučce se usmál, motýlkově a oči se mu rozzářily.
"Je mi dobře s tebou." Zašeptal. Musel jsem sklopit oči, cítil jsem nervózní, neměl by takhle mluvit.
"Co kdybychom šli ven? Postavit sněhuláka, dělat andělíčky nebo se jen tak projít. Půjdeme pro Piškota, on bude určitě rád." Zkřivil tvář a odešel i s hrnečkem do obýváku. Odmítl, aniž by se na mě vůbec podíval. Nechtěl jsem ho nutit, ale taky jsem nechtěl, aby celý den seděl doma. Napil jsem se čaje a pak rázně přešel místo, které nás dělilo. Vzal jsem mu hrneček z rukou a vytáhl ho na nohy.
"Co to děláš?" Vyhrkl a zuby nehty se bránil všem veškerému pohybu. Byl jsem silnější, takže jsem ho nakonec do jeho pokoje dostrkal.
"Pořádně se obleč, je tam zima."
"A taky tma!" Odsekl a s vzdorovitě zvednutou bradou se posadil na postel.
"Tak dobře." Vrhl jsem se ke skříni a vyštrachal černo modrou bundu a ve stejné barvě i šusťáky, či co to bylo. Vyděšeně na mě hleděl, když jsem se to hodil k němu na postel. Poohlídl jsem se i po nějakém tričku s delším rukávem, které by si mohl vzít pod bundu a ještě po nějakých užších kalhotách, našel jsem obepínavé elastické a Tuuli zrudnul.
"Copak, copak, že by Laina nebyla ta dole." Škodolibě jsem se zachechtal a i s nalezenými věcmi se na něj vrhl. Stáhnout mu tričko nebyl problém, nechápal, co chci dělat a tak se nebránil, ale jak jsem mu oblékl vrch a chtěl mu stáhnout kalhoty, zavrčel a praštil mě po ruce.
"No tak promiň. Obleč si to sám." Sedl jsem si na postel vedle něj a čekal, až se nasouká do elasťáků a šusťáku. Během deseti minut jsme mohli vyrazit.
"Ta čepička ti moc sluší. A teď pro Piškota, bude se ti líbit." Chytil jsem ho za ruku a nasadil rychlejší tempo.

Zazvonili jsme u menšího domečku. Vstříc mně přišla paní domu.
"Dobrý den, my se sháníme po Piškotovi, je doma?"
"Ale jistě, hned ho zavolám." Usmála se a zmizela v domě.
"Té paní jsme pomáhali. Měla nějaké problémy. Kolega byl s ní a já se seznámil s piškotem je to tak osm měsíců." Všiml jsem si, že Tuuli se netváří vůbec tak spokojeně jak bych si přál. Chumlal se do bundy a šály a přivíral oči před světlem.
"Meri…! Ty ses na mě úplně vykašlal a najednou si přikvačíš." Piškot se mi vrhl do náručí a začal mi olíbávat tváře. Rozesmál jsem se. On prostě byl takový. Choval se ke všem hrozně mile a důvěrně.
"No tak, chtěl bych ti někoho představit." Usmál jsem se a počkal, až se odtáhne, napřímí a koukne, kohože to sebou mám.
"Ahoj." Usmál se na Tuuliho a okamžitě se k němu vrhnul, aby ho taky líbnul. Chytil jsem ho za límec.
"Jen nebuď nedočkavý. Piškote, tohle je Tuuli můj kamarád, Tuuli tohle, prostě Piškot." Piškotek zdvořile natáhl ruku a počkal až mu ji Tuuli stiskne a až pak se mu vrhl kolem krku a políbil ho na obě tváře. Rozesmál jsem se.
"Jdeme stavět sněhuláka, půjdeš taky?" Jen kývl a zmizel v domě.

Tulící povídka - III.

*celý den ohrává Malici Mizer, takže je nejspokojenější na světě* Ehm..*pořád nemůže rozdýchat ten fakt, že to Mana ležel dole a Gackt na něm dělal..ehm..ty zvláštní pohyby a tvářil se, že je nahej..* Háháá...xDD Mám k tomu ještě miliardu dalších komentářů..*Kami a jeho vlasy!!* Tak a dost, proto tu dneska nejsem, že ano..^^ Důležitá jsou fakta, fakta!
Ehm, takže, veřejně se přiznávám,že se učím už v sobotu, což je jev velice nezvyklý, většinou stačí neděle..Hloupá škola..:D
A ještě Vás musím poinformovat o své bolestivé oběti. Pořezala jsem si ukazováček levé ruky, když jsem dělala svačiny a ta cháska nevděčná..(rodinka..xD) mě ani nepolivolala, a já za ně málem vykrvácela, pche.. Vůbec nedokáží ocenit odvedenou, velice bolestivou, práci..:) Jsem taky ráda, že jsem dopsala další díl, protože on ten prst, potvora, opravdu bolí.

Taky mě teď kluci úplně zradili, celej týden se neobjevili dřív jak o půl desáté večer, kdy už jsem usínala, a prej, že poctivé můzy, teď jsou taky fuč, bestie jedny..Já jim ještě ukážu..:D

No, nebudu to moc prodlužovat, chci jít spinkat, potřebuju dohnat ten deficit, co jsem naběhala přes týden.

Takže tenhle díl.. Meri plní svoje úkoly svědomitě..^^ A to vám musí stačit, zbytek se dočtete..:)
Jinak vítám nového čtenáře, doufám, že nezklamu..:)
A věnování? Hm..:)Tentokrát je to pro Tokiho, aby taky nelenil a konečně Nini pořáně nakopl, neboť světluška se jí zasekla na 29.díle!! *rýp rýp*
S láskou..

Hiroko von Rabersdorf

---

Seděl jsem ve společné místnosti a klimbal.
"Haló," ozvalo se mi těsně u ucha, "máš tu telefon." Zabručel jsem a rozlepil oči, abych mohl hrábnout správný směrem.
"A kdo to je?" Zabručel jsem lehce malátně a přiložil si sluchátko k uchu. Kolega jen trhnul rameny, že to nemá absolutní tušení, ale asi nějaký zoufalec, když volá zrovna mě.
"Prosím." Mroukl jsem do telefonu a čekal na odpověď, stále rozespalý a úplně mimo.
"Meri?" Okamžitě jsem se probudil, byl to melodický hlas, onoho nedávného sebevražedníka.
"U telefonu." Přikývl jsem, jako správně vychovaný chlapec.
"Chtěl bych, prosím, já bych si chtěl promluvit, přijedeš?" Těžce jsem vzdychl a vzhlédl k hodinám.
"Mohl bych asi tak kolem desáté večer, dřív to nejde, máme už moc výjezdů, někdo musí být v záloze." V sluchátku se ozvalo bouřlivé ticho. Snad ani nedýchal, netuším, ale začínal jsem mít špatný pocit, podle toho, co jsem se dozvěděl od kolegů, mívá ten kluk během těchhle nočních měsíců těžké deprese a navíc, když ho teď opustila přítelkyně.
"Dobře," zašeptal, "počkám na tebe, ale prosím přijeď." Chtěl jsem mu ještě říct, ať si udělá čaj a zahrabe se do pelíšku, než přijedu, ale stihl mi to položit.

"Tak já jedu kluci, držte mi palce." Mávl jsem ještě ve dveřích. Kluci mi sborově popřáli hodně štěstí a pak už se věnovali svým vlastním odchodům. Nasedl jsem do svého autíčka a nastartoval. Cítil jsem se vyčerpaný, ale chtěl jsem mu pomoct, proto jsem tam jel.

Zazvonil jsem a čekal. V domě bylo ticho a tma a já se začínal trošku bát. Pro jistotu jsem zazvonil ještě jednou. Stihl jsem sotva přešlápnout, když v zámku cvakl klíček a škvírkou v otevřených dveřích se objevilo jeho úžasně modré oko.
"Promiň, musel jsem usnout." Špitl a pustil mě dovnitř. Dal mi čas, abych se mohl vyzout a vysvléct a odešel mezitím udělat čaj. Poprosil jsem ho o kávu, nebyl moc nadšený, ale nakonec mi ji uvařil, asi pochopil, že jinak bych mu usnul, sotva bych se nějak pohodlněji usadil. Navedl mě na gauč, kávu položil přede mě na stůl a sám se usadil v rohu gauče s hrnečkem v ruce a přikrytý dekou.
"Tak o čem sis chtěl popovídat?" Upil jsem černé, hodně silné kávy.
"Já budu mít dítě." Málem jsem se zakuckal.
"Cože? Jako ty? Ne, bože, to je hloupost." Musel jsem vypadat hodně vyděšeně. Shovívavě se na mě usmál, jako na někoho, kdo absolutně netuší, co je všechno zapotřebí, aby mohli být děti.
"Ne já, Laina. Včera večer mi volala s tím, že je ve druhém měsíci, prý s tím mám okamžitě něco udělat. Zítra přijede." Částečně se mi ulevilo, na druhou stranu, jsem chápal, proč se teď cítil tolik špatně. Tohle bylo hodně složitá situace. Žena, která ho opustila, ho teď nutí… Vzdychl jsem a měl chuť ho obejmout, ale potřeboval jsem ho prvně nechat vymluvit.
"Měl bys to zkusit vyřešit nějak rozumně, hlavně si spolu musíte pořádně promluvit, hmm?" Natáhl jsem se a pohladil ho po vláscích.
"Víš, myslel jsem si, že když mě opustila, tak teda budu moct začít od začátku, ale nešlo to, miloval jsem ji pořád. Ale když mi včera volala s tím, že si ji teď MUSIM vzít, nebo s tím udělat něco jiného, bylo to divný. Všechno to, co jsem jí chtěl dát předtím, nic z toho jsem už neměl." Zapřel se do mě pohledem, jako bych já mohl za to, že už si ji nechce vzít.
"Můžeš to vyřešit i jinak." Natočil hlavu.
"Ale je to moje dítě, víš." Přikývl jsem. Vlastně jsem to chápal, podivný já vím, ale ten pocit, že vím, proč si ji vezme.
"Meri, ty máš děti?" Sakra proč se tyhle debaty vždycky zvrhnou směrem, který se mi nelíbí.
"Ne, nemá děti." Zavrtěl jsem hlavou s jemným úsměvem.
"A chtěl bys?"Trhnul jsem rameny.
"Možná někdy, ale jak už víš, nebudou to moje děti." Lehce přikývl, a jakoby pochopil, že tohle téma se mi zrovna dvakrát nelíbí, usmál se.
"Děkuji ti." Zašeptal, tak jako když jsem mu pomohl po prvé. Přikývl jsem, ale vstávat se mi nechtělo, cítil jsem, jak na mě jde únava.
"Ještě obejmou." Mroukl jsem. Sebral jsem mu hrneček, aby ho nerozlil, a postavil ho na stůl, načež jsem ho k sobě přitáhnul. Takhle schoulený vypadal v té veliké dece ztracená, ale zářil. Pevně jsem ho objal a držel, musel jsem mu funět do ucha, ale nadal najevo nepohodlí, ba spíš naopak objal mě a křečovitě se držel mého trička. Nechtělo se mi ven ani trošku, držet ho bylo hrozně příjemné. Kluci mi o něm vyprávěli spoustu věcí, o tom jak moc často při těch dlouhých nocí upadal do depresí a jak se o něj rádi starali už jen pro jeho modré oči, ale pak si našel přítelkyni a oni už nebyli potřeba. Brali to trošku jako křivdu a proto, mě k němu nastrčili jakožto nováčka, ale mě to nevadilo. Líbil se mi a takhle jsem se směl i beztrestně dotknout. Ten týden, přes který se nikdo neozval… Měl jsem dost zvláštní pocity, jedna radost, že je v pořádku a jedna jsem ho chtěl znovu vidět. Ryli kvůli tomu do mě, ale mě to je jedno, teď to zase bude v pořádku.
A s touhle poslední myšlenkou jsem mu usnul v náručí.

---

Tulící povídka - II.

Absolutně netuším kolik kapitol si tahle povídka vyslouží.. Rozhodně ji chci dokončit..,mám z ní obdobný pocit jako z Ra, pokud si pamatujete, tak tu jsem se taky snažila mermomocí dokončit a překvapivě se mi to i povedlo, snad to zabere i v tomto případě. :)
Uf..díky Shou jsem dostala záchvat..(Soul Eater..aaa..xD).. já si nemůžu pomoc prostě Spirit je ohromnej blb, ale já ho mám stejně ráda a v kombinaci se Steinem, to je prostě obrovská srdcovkaaa...:D Oni jsou spolu absolutně dokonalí, ikdyž je Spirit tak nechutně zvrhlej..xD Ale je to fajn taťka..*vzpomněla si jak posílal Mace energii na zkoušky a skončila pod stolem*

Tak..tahle část povídky..:) Tak nějak dovysvětluje, co bylo minule započato.. .:) Kdy bude další díl nevím, ale doufám ve víkend, neboť víkend všechno zachrání..(nebo alespoň částečně..:))
eMPé jsme zatím nesmontovali, netuším jak jí je..:)
Dokonalé video na HP..:D To musíte vidět..:D:D Ale až za chvilku,teď toto..:)

Věnování Shou..,páč to teoreticky by to měla číst až dneska..:D

S láskou..

Hiroko von Rabersdorf

---

"Když si pak začala se čtvrťákem, všichni jsme na nějakou dobu úplně umřeli. Nebyl důvod se chvástat. Jenomže to se brzo změnilo. Ten čtvrťák si to rychle rozmyslel a Laina se vrátila, najednou bylo všechno zpátky ve starých kolejích a my si mohli dělat další plané naděje. V druhém ročníku se trošku uklidnila, dokonce nám dovolila mluvit na ní a vůbec celá byla nějaká uvolněnější. Na konci jsme spolu pak začali chodit, to mi bylo snad jednadvacet. Byl jsem ještě mladý." Rozpustile se uculil.
"Jasně ty dědo." Zašklebil jsem se a informaci o svém věku posunul hlouběji do útrob svého nebohého mozku. Usmál se na mě a hned potom, co mě naprosto nestydatě pohladil po vlasech, se pustil do dalšího vypravování.
"Bylo to ohromně vzrušující, netuším, jak jsem ji vyhrál, ale měl jsem ji, byl jsem ten první, kdo ji získal. I když v podstatě to byla ona, kdo mě vyhrál. Byl to jeden závěrečný večírek a já byl uvolněnější než kdokoliv jiný, takže jsem si víc troufl. Myslím, že jsem jí zvracel u nohou a ona mě pak odnesla domů, už nevím, každopádně mě už pak nepustila. Přes prázdniny jsme měli spoustu času poznat se a náležitě jsme toho využívali, to si piš." S tím sebou plácl na postel a zakryl si hlavu polštářem.
"Omlouvám se, že tě tolik trápím." Zahuhlal do polštáře.
"To je v pořádku, od toho tu jsem. Jestli se bojíš, že se to někdo dozví, nemusíš, o tomhle já nemluvím. Jako hrob." Slíbil jsem a sedl si trošku jinak, začínali mě bolet kolena z toho podivně zkrouceného sedu.
"Tak dobře," přikývl, "víš, bylo divný tak najednou ji mít. Byla úplně jiná, strašně vstřícná v pohodě… Během prázdnin jsem se zamiloval jako pěkně pubertální výrostek. A to jsem si myslel, že už to snad víc nejde, z nějakého nepochopitelného důvodu jsem se pletl. Možná to bylo polibky, kterými mě zahrnovala, já nevím, ale bylo to tak. Vidíš. Možná proto mě její ztráta tolik bolí, asi jsem na ní moc visel. Jenomže já ji miloval, pořád ji miluji, chtěl jsem si ji vzít. Asi jsem ji omrzel, jako spousta věcí během našeho vtahu." S tím se smotal do klubíčka a upřel na mě oči. Asi čekal, že se ušklíbnu, že zareaguju jinak než pokýváním, ale já netušil, co mu na to říct. Bylo složité mluvit o něčem, s čím jsem neměl ani miniaturní zkušenost. Když jsem nenápadně naznačil onoho doktora, my spolu nikdy nebyli, ne úplně, takže náš rozchod nebyl opravdový rozchod.
"Myslíš, že jsem na ní moc visel?" Zašeptal, jakoby čekal, že mu řeknu jak ji dostat zpátky.
"To si nemyslím. Třeba nebyla dost chytrá, na to aby ji došlo jak, báječného kluka v tobě měla." Tyhle řeči mi zatím nikdy moc nešly, ale tomuhle jsem věřil.
"Byla mezi premianty." Zavrhl to okamžitě.
"Tak to nemyslím," usmál jsem se, "spíš, že nepochopila, co v tobě má. Myslím, že toho bude brzo litovat." Sledoval jsem, jak se mu rozšiřují oči a pak se mi jen tak, bez varování vrhl kolem krku.
"Děkuji ti. Už ti někdo řekl, jak skvěle děláš svoji práci?" Tak nějak jsem tušil úsměv, který ukrýval v mém krku, a mimochodem to dost šimralo. Nedokázal jsem se nezahuhňat.
"Jsem lechtivý na krku." Přiznal jsem a sledoval jeho mírně překvapený obličej. "A Tuuli, co kdybys teď otevřel mamince a omluvil se jí. Měla o tebe obrovský strach." Zavrtěl hlavou.
"Ještě ne, ještě chvilku mě utěšuj, je to přece tvoje práce." Ještě chvilku jsem ho objímal.
"Tak fajn, už bych měl jít, strávil jsem tu mnoho času. A mimochodem, kdybys cokoliv potřeboval, ozvi se. Stačí, když zavoláš na oficiální číslo a poptáš se po mně. Rád ti kdykoliv znovu pomůžu." S tím jsem ho pustil z náručí a pohledem ho popohnal ke dveřím. Jakmile otevřel, vrhla se mu jeho maminka kolem krku v závěsu i s otcem. Cítil jsem spokojenost nad dobře vykonanou prací. Ještě před tím než jsem odjel, vrátil sem prášky na spaní a doporučil, líp je zabezpečit.
"Mockrát Vám děkujeme." Ještě mi zamávali, než jsem se vydal za svým kolegou. Těšil jsem se na zaslouženou horkou koupel. Tyhle rozhovory mě pokaždé velice vyčerpali, ale za ten pocit to stálo.

Tiše jsem vyšlápl k autu, stojícím nedaleko jedné z chalup. Můj kolega právě také vycházel se spokojeným úsměvem na rtech.
"Tak jak?" Houkl na mě už zdálky. Jen jsem přikývl unavený k smrti. Usmál se a odvezl mě až před dům.
"Dneska už konči, evidentně toho na tebe bylo dost." Usmál se a vstrčil mi do ruky čokoládovou tyčinku.
"Děkuji." Broukl jsem a vystoupil z auta.

Tulící povídka - I.

*poslouchá Malici Mizer a spokoje se nakrucuje na svojí milované točící židličce*
Heheee...Tak a je to tady, další průser..*kření se* Kdyby jste měli s čímkoliv problém prosím obracejte se na slečnu Niniel, to ona za to může..*co by Hiro pro Niniš neudělala..xD* navíc může taky za to, že na mě teď Hiroki s Kairim míří revolverem, tolik si ji oblíbili, že by radši zavraždili mě..! Měě..:D *bručí* Já jim to nedaruju. *vrčí*
O co jde se dozvíte za pár okamžiků, takže mě prosím nechtě ještě chviličku jen tak plkat o ničem.. Za chviličku je v televizi Garfield!
Oh, dneska bylo na jedničce "Jak je důležité míti Filipa" zasloužím si metál, vydržel jsem to celých pět minut! Bylo to divný, navíc Algyho i Filipa hráli zrovna herci, které nemám ani trošičku ráda..
Hehe, víte proč to protahuju? Aby byla Nini, co nejvíc napnutá..:D:D *škodlobě se kření*

Tak jo, ještě k té povídce.. Kdysi jsem slyšela, že kvůli vysoké sebevražednosti za polárním kruhem (a to hlavně v noci - tedy prvních šest měsíců..xD) zřídili jistou organizaci, který lidem pomáhala tak, že je v tý době obcházeli, popřípadě jim směli lidi volat, a objímali je, nechávali vypovídat.. (Věřte nebo ne údajně to zabralo a sebevražednost se jim dost snížila..) ..A tak mě napadlo proč ne..^^! Ženiální pláán! Můj ženiální plán! S pomocí madam Niniel jsme zajistili Finská jména..(Ano rozhodli jsme se pro Finsko) a pak už to mohlo jet..ale jelo to až dneska..:)A proto už žádné otálení vzhůru dočtení..!
Přeji vám příjemnou zábavu... A Věnování..^^ Chci to věnovat Nini, neboť tahle slečna mě to tak lehce donutila napsat..:D A ještě Shou, neboť je to jeden z nejdéle přeživších návštěvníků tohoto blogu..:) Oběma Vám moc děkuji, kde já bych byla bez Vás..
A Elo, Chlapeee..Ty taky něco dělej..Hiro chce číst..! *culí se*

S láskou..

Hiroko von Rabersdorf

---

Stál jsem pod oknem a uvažoval nad tím, jak se do druhého patra vyšplhám. Většinou mě lidé volali a dokonce dveře otvírali, tohle byl lehce problém. Maminka nám zavolala něco po poledni, že její syn je už třetí den zavřený ve svém pokoji a tváří se, že touží umřít. Prý ho nedávno opustila přítelkyně, kterou v ten samý den chtěl požádat o ruku. Tak nějak jsem doufal, že až přijedu, otevře dveře a vrhne se mi do náručí, že to budu mít bez práce, ale opak byl pravdou. Dveře zůstaly stále nedobytně zabedněný a na volání typu "Hej sem tu proto, abych tě utěšil a objal" nereagoval. Nakonec jsem se rozhodl vyšplhat na balkon a třeba i, se svolením hlavy rodiny, rozbít balkonové dveře. Jenomže problém byl v tom, jak se dostat nahoru. Žebřík rodina nevlastnila. Můj kolega byl fuč, popravdě se staral o zbytek vesnice, neboť usoudil, že tohle bude na dlouho, a já už si nevěděl rady. Nakonec jsem se rozhodl, co nejrychleji vyšplhat po okapu a modlit se, aby se mnou neutrhl. No přinejhorším tu je ještě hromosvod. Povzdechl jsem si a odrazil se, načež jsem sjel zpátky a gacl přímo na zadek.
"Tohle bude ráno sakra bolet." Zabručel jsem si pod vousy a rychle se postavil a připravil k dalšímu zákroku. Nejsem přece žádná baba. Přikrčil jsem se a s poťouchlým úsměvem vyskočil a omotal se kolem roury, co nejlépe to šlo. Chvilku se ozývalo velice zlověstné "vrmmmz" a "chrrpm", ale nakonec se i tyhle zvuky vydaly na dlouhou cestu do ráje. Musím se přiznat, dost se mi ulevilo, když zmizeli z mého doslechu. Opatrně jsem se vytáhl o dalších, možná, deset centimetrů a znovu se zaposlouchal, kdyby se chtěli třeba vrátit. Nevrátili. Zbytek mého výstupu se obešel bez další zvuků, snad kromě vrzání podrážek o železnou trubku.
Přehoupl jsem se přes zábradlí, a otřel si pot z čela, uklidněný pevným betonem pod nohama. Zhluboka jsem se nadechl, pyšný na svůj výlez. Otočil jsem se k otevřeným balkonovým dveřím. Počkat, otevřeným? Lehce jsem je odšoupnul stranou. Ten malej parchant, tak já se dřu a on si pak klidně ty dveře otevře.
"Dobrý večer." Zašeptal a zvedl ke mně oči. Měl úžasně modré oči, tak modré jako jsem nikdy neviděl, ale možná to jen dělalo světlo svíčky, položené na nočním stolku. Na chvíli jsem zadržel dech, jakoby do mě viděl, hluboko do mé duše, do mého srdce.
"Prosím posaďte se." Lehce mi pokynul. Jeho hlas byl měkoučký jako ovčí vlna jako nejměkčí srst koťátka, se kterým se chcete proto mazlit. V jeho pokynutí se schoval tanec lesní víly v zelených šatičkách. Zmámeně jsem sebou plácl na koberec a pohledem se omluvil za boty, ve kterých jsem mu do pokoje vlezl. Jen se lehoučce usmál. Rozkošně u toho sešpulil pusinku. V té chvíli jsem absolutně nechápal, jak někoho takového mohla ta dívka opustit.
"Vidím, že maminka se stále nepřestává snažit." Smutně sklopil oči, jakoby se za svoje činy styděl.
"Nepřestává. Moc Vás miluje." Zakýval jsem přičinlivě, zbaven pout jeho očí.
"Já vím. Ale to už není důležité, když mě nechce ona, všechno ztrácí smysl, víte?" Zvedl ke mně oči, jakoby čekal, že mu řeknu, že tomu rozumím, že ho chápu, že i mě opustila přítelkyně, kterou jsem si tolik chtěl vzít. Jak bych něco takového mohl říct?! Zavrtěl jsem hlavou.
"Tomu moc nerozumím." Překvapením se mu rozšířili oči.
"Nikdy jsi nebyl tolik zamilovaný?" Nervózně jsem se ošil, nelíbil se mi směr, kterým se začala ubírat naše debata. Navíc mi začal zcela spontánně tykat, to mě znervóznilo snad ještě víc. Samozřejmě, že jsem byl zamilovaný, sakra., a jak! Ale to tu nemůžu vytahovat.
"Byl." Kývl jsem stroze a sledoval, jak se uklidnil.
"Vyprávěj mi." Zašeptal znovu tak měkounce, jako na začátku a pohodlněji se usadil. Nervózně jsem polkl. Tohle nebude moc dobré.
"To je těžký, my už spolu nejsme, on totiž je doktor a žije ve městě. Je to už dávno."
"Ty říkáš ON?" Vykulil na mě oči a naklonil se blíž ke mně, až mu blonďaté vlásky sklouzly ze zad dopředu. Zvládl jsem jen přikývnout. Vědoucně se na mě usmál a pak se natáhl pro krabičku.
"Takhle jsem chtěl odejít." Zašeptal a krabičku mi podal. Byli to úplně obyčejné prášky na spaní. "Sebral jsem je mámě. Myslel jsem, že umřít ve spánku bude dobré." Zlehka se usmál.
"Teď už si to nemyslíš?" Schoval jsem si krabičku prášku do kapsy. Zavrtěl hlavou a dál mě propaloval pohledem, jakoby cítil, že mě zajímá.
"Jak se jmenuješ? A kolik ti vůbec je, že ses chtěl ženit?" Pokusil jsem se odvést řeč jinam. Cítil jsem maličko nervózní a ten koberec mě začal pěkně tlačit do zadku.
"Jsem Tuuli, je mi 24, mám ten správný věk na ženění." Usmál se a pokynutím mě vyzval k představení. Poposedl jsem.
"Jsem Meri Laktim." Odmítl jsem udat svůj věk i přes všechna jeho roztomilá naklánění hlavy. "A kvůli mně tu nejsme." Usmál jsem se a přisedl si k němu na postel, přičemž jsem si vyzul boty a svlékl bundu, ve které začínalo pěkné dusno. Vzdychl.
"Když já o tom nechci mluvit, konečně mi bylo dobře, když jsi mluvil o sobě a teď zase musím mluvit o Laině a o mě."
"Hmm, to věru nemusíš." Usmál jsem se a jako správný muž svého povolání jsem Tuuliho objal. Překvapeně kvíkl.
"Je to lepší?" Usmál jsem se a nechal ho, aby mi ruce omotal kolem zad. Zabořil mi nos do mikiny a přikývl. Nádherně mu voněly vlásky, snad po heřmánku, měl jsem chuť hrábnout do nich a pocuchat ho, ale netroufl jsem si.
"Lainu jsem potkal ve škole," zašeptal ničehož nic, "byla to tan nejhezčí holka z ročníku, šíleli jsme po ní všichni kluci a dokonce i pár holek. Jenomže ona byla tak obrovský vrcholek, že jsme si na ni nikdo netroufli, snad kromě Irmy, která ale dost tvrdě narazila. Laina byla hodně povýšená nad nás všechny." Zabručel mi do mikiny a pak zvedl oči. "Ale stejně ji nikdo nedokázal odolat, táhlo nás to k ní, jako lodě k majáku." Troufl jsem si ho pocuchat a pak jsem ho pustil z náruče, aby se mohl pohodlněji usadit k dalšímu vyprávění.