Mano, příběh elfa a vlka..

Momentálně jsem zaneprázdněný človek. Snažím se, ale škola (Sakra, já fakt tu jedničku z matiky CHCI!) a Hetalie (ta hlavně, dost se v tom utápím,..PASTÁÁÁ..xDD miluju Itálii..xD)..ale teď to půjde. Doufám, že aspoň přes víkend něco udělám, strašně moc chci hnout s Tulící povídkou..opravdu, navíc Kluci..*slzí štěstím* Víte já je MILUJU opravdu moc a když za mnou dneska přišli s tím, že mě mají taky rádi a nechtějí, abchom se rozešli a vůbec přestali spolu komunikovat málem jsem se zhroutila. Jsou zpátky, dokonce mě i objali a pomohli mi dopsat povídku, která mi už v počítači leží dlouho. Bohužel ani jeden z nás nemá zrovna zelené myšlenky a proto, tahle povídka dopadla tak nějak pěkně/nepěkně...:) Chci jen říct. Nám se ten konec líbí. Nemáme v plánu nic na něm měnit a případné protesty směřujte ke svým vlastním bohům a Bůžkům..^^ Děkuji.

A toto ↑ je Mano..^^

Ještě jsem se chtěla věnovat vašim komentářům (dnes již podruhé..), neboť jak znám svoji lenoru, už bych se nedokopala na ně odpovědět..Takže to plácnu sem..:))

Shou-chan..^^ Děkuji za osvětlení "X" problematiky. Velice zajímavé, uvázlo mi to v hlavě. Mám pocit, že už to v životě nezapomenu. *směje se* Co se té senility týče. No mimo je každej, někdo víc někdo míň..*nadšeně se hlasí k "trošku víc"* Ale senilita je zraňující.., alespoň pro tvoje okolí a to já rozhodně nechci. Nechci zraňovat tím, že nepoznám třeba svoji vnučku..:)

Niniel-chan. Páni, princezno, děkuji za dlouhý komentář. Musím se přiznat, že mě částečně i vyděsil, nic takového (rozsahově) se tu dlouho neukázalo. Zároveň z něj mám i obrovskou radost.
Co se zimního problém týče můžu říci jen tolik VÍC VÍC...*mwahaahaaa*..Mám zimu opravdu moc ráda. Taky si nemyslím, že míra optimismu záleží na ročním období..*lže, v létě má depky z vedra..xD*..Navíc sníh je prostě krásný. Možná, že u Vás ne, ale u nás to vypadá jako v pohádce..:) Má milá, ty nesmíš umřít brzy. Budeš ozdobou školství, zářný příklad dokonalé učitelky, musíš hodně vydržet..:) A co o klucích. Sice jsem se připojili k "ignoraci Valentýná" a až na to, že jsme dnes sežrali růžovej dortík se srdíčky *hladí si bříško* nám to šlo ale protože kluci mají Tokiho rádi, tak nakonec nám ta ignorace úplně nevýjde..xD Budu ráda, když nám ho pošleš aspoň na dva dny..:) A kluci určitě taky..^^ *věří tomu, ikdyž se pěkně dlouho neviděli*

Milá Dahak, myslím si, že umění "nádherně psát" ovládáš nad jakákoliv svoje očekávání výtečně. Možná, že nekomentuju všechny kapitoly, možná, že komentuji jen jednou za sto let, ale poctivě čtu. Mám ráda tvůj styl a proto se vracím..:) Píšeš úžasně poutavě, tak se tolik nepodceňuj. Já sníh žeru..XDD Do pětadvaceti doklepeš..:) Já myslím, že se nakonec, díky nátlaku, doklepeš i dál a myslím si, že to bude jen dobře. Máš obrovskou fantazii a před sebou ještě spoustu spisovatelských úspěchů..:)

A teď už konec řečí. Celá se klepu na zveřejnění..xDD Věnuji to všem..:) Protože si to všichni zasloužíte..:)

S láskou..

Hiroko von Rabersdorf

---

Zběsile jsem křičel do ztmavlého lesa. Arnarmo, urozený vlk, pche. Moje Rasa skoro zmizela, zbylo nás snad stovka a z té stovky byla už polovina půlelfské krve a zbytek elfům sloužil jako bohům, ale oni nebyli. Nejsou. Elfové jsou krvelačné bestie bez kouska slitování. Jsou nadřazení nám všem, staví se nad skřítky, troufnou si na čaroděje. Posledních sto let se rozlézají po celém území, vyhání lidi z jejich vesnic, aby nechali jejich domovy zmizet v hustém lese. Rozšiřují si tak svůj osobní prostor, jsou nechutní. Tváří se jako andělé, ale když se k nim otočíte zády, kousnou Vás do zadku. Jsou jako mor.
Ale, abych na ně jen neházel špínu, ne všichni jsou takoví, je pár vyjímek, jako jsou například Feon a Erea, tajně mě schovali, když můj kmen válečníci vraždili a vychovávali mě. Chovají se ke mně pěkně, přestože jsem vlk a pojmenovali mě Arnamo, aby bylo vidět, že nejsem jen tak obyčejný. A pak ještě Mano, ale on byl trošku vyděděnec. Nenarodil se blonďatý ani modrooký, ošklivý handicap. Elfové ho nikdy úplně nepřijali, divají se na něj jako..jako na všechny ostatní. A přitom byl krásnější než všichni ostatní, navíc byl synem vysoce postaveného rady.
Manovi to, ale nevadilo, jakoby se smířil se svým udělem, chodil tančit do lesa, objímal stromy a šeptal sladká slůvka. Často jsem jej chodil sledovat, líbil se mi jeho hlas, jeho pohyby. Sedával jsem tiše v keřích a nebo, když se mi podařilo, schovaný v korunách stromů. Častokráte jsem měl chuť přidat se k jeho tanci, ale moje pohyby byli těžkopádné, nedokázal jsem proplouvat trávou, ani zpívat.
Jen, co jsem se pořádně vyřval vydrápal jsem se na svůj oblíbený strom a čekal. Věděl jsem, že příjde, že bude tančit a zpívat, že bude znovu objímat strom, na kterém sedávám. Věděl jsem, že se bude tvářit blaženě a šeptat. Těšil jsem se na to. Přimkl jsem se blíže kmeni a schoval hlavu do kápi na kabátku, který jsem nedávno dostal.
Praskla větvička. Usmál jsem se a zadíval oním směrem. Mano se neuměl pohybovat dokonale tiše, vždy se mu pod nohy připletla nějaká bestie, co měla chuť pořádně prasknout. Trvalo to jen chvíli, když se na palouku objevil Mano. Přešel ke stromu na ketrém jsem seděl a najednou se zarazil, nastražil uši a začichal. Byl pozorný a rozhlížel se kolem sebe, netrvalo dlouho a i já zaslechl onen podivně zlověstný zvuk, křupání větve. Prudce jsem se vymrštil a chtěl se přimknout ke kmeni jenže větev jakoby si usmyslila, že ve chvíli, kdy se od ní chci odrazit praskne. Povedlo se jí to a já zahučel do měkkého mechu pod sebou. Nestihl jsem ani mrknout a chladný kov se tlačil na můj krk.
"Co chceš.?" Zavrčel Mano chraplavě. Zvládl jsem pouze zasténat.
"Vždycky jsem si přál, abys mě takhle držel." Drze jsem se ušklíbl. Pozdě mi došlo pořekadlo "nedráždi elfa s dýkou v ruce". Vyhružně zasyčel, věděl jsem, že je zle.
"Promiň, jen jsem šel kolem." Výraz v jeho očích byl k popukání, ale já se musel přemoct, nechtěl jsem, aby mi ublížil.
"Jsi ten sprostý vlk, Arnamo!" Vyplivl a rychle svou dýku začal otírat o lem košile.
"A ty jsi ten sprostý Mano, vyděděnec, podivín, Zkáza, tak ti říkají." Nestihl jsem ani postřehnout, z které strany jsem tu facku dostal. Viděl jsem slzy v jeho očích a to mě zamrzelo. Dotkl jsem se jeho ramene.
"Omlouvám se, nechtěl jsem tě zranit." Zabručel jsem.
"Vlastně máš pravdu, takže je to fuk. Jsem vyděděnec. Nejsem správný elf." Překvapilo mě, že se ani nepokusil setřást moji ruku.
"Jsi mnohem krásnější než ostatní. Mnohem lepší." Smutně se usmál. "Elfové jsou bestie, vraždí bez citu, zatím co ty tančíš a zpíváš." Mano zavrtěl hlavou.
"Jsem stejný jako oni, jen barvou vlasů a očí se liším. Hloupé, že?" Zachechtal jsem se a rozcuchal mu vlasy.
"Zatančíš si se mnou?" Vyskočil zničehož nic. Rozesmál jsem se.
"Jsem vlk, neumím tančit." Nakrčil nosík.
"Hloupost, pojď přeci." Vzal mé ruce do svých a vytáhl mě na nohy.
Podupal jsem mu nohy, takže mě raději pustil.
"Jsi opravdu poleno." Šklíbil se. Trhl jsem rameny a plácl sebou na zadek. Podrbal jsem se za uchem.
"Jsem vlk, raději než tanec mám běh." Štěkl jsem a Mano se usmál.
"Jen se nečerti, vznešený vlku, všichni nemohou umět vše." Nasadil smířlivý tón. Oplatil jsem mu štěknutím a kývnutím hlavy.

Nasledující týden změnili mé místo. Poslali mě pracovat do školy. Tím pádem jsem se připravil na víc rýpavých posměšků a tak vůbec. Absolutně mě nepřekvapilo, když jsem vešel do Manovi třídy, že je kolem něj tolik prázdného místa. Holky se sice drželi kolem něj, protože byl skutečně krásný, ale žádná si netroufla zůstat u něj déle jak pár minut.
Nechával jsem na jeho místě svazek fialek, miloval jejich vůni, jak jsem stihl zjistit.
Mana ta, samota netrápila. Vypadal šťastný, ikdyž seděl vzpříma a upřeně poslouchal učitele.
Setkávali jsme se čím dál častěji v lese, vyzvídal jsem, co bude dělat dál, jestli bude rada stejně jako jeho otec a kdesi cosi. Občas bylo vidět, že se mu moje vlezlé otázky nelíbí, ale odpovídal, nikdy nenechal nezodpovězenou otázku. Taky jsem ho rád poslouchal při zpěvu a sledoval při tanci. Byl jako víla, ne zrůdný elf.

"Vlci mají pověst." Zašeptal jsem a pozoroval, jak Mano nastražil ouška. Zrovna se tulil ke kmeni stromu, dělával to často, cítil se tak bezpečně.
"Jakou pověst?"
"Nevím to přesně. Myslím, že tam je něco jako, že jednoho dne příjde Temný elf a vytáhne našince z hnoje. Fakt nevím, ale ty bys byl dost žhavý kandidát na "temného" všichni tě tak přece nazývají a nevšiml sis poklonek, které ti skládají vlci?" Vymněňovali jsme si velmi upřené pohledy.
"Možná máš pravdu. Vlastně i elfové mají podobnou pověst, jen trošku jinačího rázu a temný se v ní rovná zkáze." Zasmál se.
"Já myslím, že budeš skvělý."

Tři měsíce nato Manův otec zemřel v bitce o západní hranici. Lidi se spojili s trpaslíky a dokonce tam bylo i pár mágů. Hranici posunuli o sto kilometrů a několik tisíc elfů přišlo o svoje domy.
Ostatní členové rady se báli připustit Manovu moc, ale nakonec jim nezbylo nic jiného. Mano se tak stal, po svém otci, velmi vlivným radou. V podstatě nejvlivnějším. Na jeho bedrech leželo největší břemeno, ale on se nebál. Po svém otci zdědil všechny potřebné vlastnosti k vedení elfského území. Bohužel jsme se přestali stýkat, neměl už čas tančit, zpívat, objímat stromy. Věnoval se teď hlavně škole a radě, kterou vedl.
Vlci od něj čekali mnohé, někteří dokonce prohlašovali, že nám svítá na lepší časy, ale opak se stal pravdou. Mano jakoby se zatvrdil, nám vlkům se zázemí zhoršilo, půl vlci byli sice už jakž takž bráni, ale my ostatní jsme si pohoršili. Stali se z nás otroci a koho elfové nechtěli ten byl vyhnán, zavražděn, zavřen. Byl jsem jeden z těch chtěných, nevím jestli to bylo štěstí nebo smůla, ale radost jsem neměl. Doufal jsem, že budu moct běžet až k hranicím, ale místo toho nás přivázali na ještě kratší vodítka. Polovina nás byla vyhnána nebo zabita. Bylo to horší, než, kdyby nás kopli.
Otroky si vybírali pracháči, radní a taky hlavní rada, Mano. Vrhal jsem na něj zlé pohledy, vyčítal jsem mu. Jen kolem mne prošel, vybral si chlapce vedle mne, Kaie. Byl ještě maličká trubka, přál jsem mu štěstí a něž odešel olízl jsem mu obličej. Mě si pak vybral nějaký postarší pán, vypadal celkem příjemně a já začal doufat.
Kaie jsem potkal následující týden na večírku, byl rudý až za ušima a Mano ho vedl na vodítku. Potupil ho jak nejvíc mohl, já měl určitou svobodu, starý pán si mě vybral hlavně kvůli práci na domě a v zahradě. Byl jsem poslušný a za to on se ke mně choval slušně.
"Kai!" Mano neMano skočil jsem Kaiovi kolem krku. "Máš se dobře? Neboj se, za chvilku už nás vykoupím." Sliboval jsem a šel vedle něj, dokud ho Mano neusadil pod svýma nohama. Sedl jsem si vedle něj a sledoval drobné slzičky. "Copak je?"
"Bojím se."
"Maličký, pamatuješ co vyprávěl starý naší vesnice o Lamaře a jejím návratu? Že se vrátí loď s naší prabábi, loď z druhého břehu, kam smí jen ..elfové? Ona přijede já to vím. Bude to brzy!" Věřil jsem, že se to stane. Ta pověst vyprávěla o tom, jak se první elf a vlk zamilovali a elf vzal vlčici, naši parbábi sebou do země Na Druhé straně. V té zemi se nestárlo a všechno bylo harmonické. Tahle loď jezdila každých deset tisíc let, a teď někdy by se měla vrátit. Vím to.
"Tak už neplač. Věř, ano." Sotva jsem mu stihl otřít slzy, když se na mě Temný zašklebil. Odstrčil moji ruku a vytáhl Kaie nahoru vedle sebe.
"Čí čokl?" Nakrčil nos. Zavrčel jsem.
"Změnil jsi se Mano, ale tvůj úkol neskončil." Zmatek, který má slova vyvolala mě pobavil. Hned se mi klidněji odcházelo.

Sliboval jsem Kaiovi, že přijede loď, přijela. Hned druhý den, měl jsem divné sny a ona se vrátila! Přijela naše prabábi i s tím elfem. Prvně dav, který se seběhl, jásal, ale jakmile spatřil oháňku vlka, ztichl. Muselo je velice fascinovat, že drží tu vlčici za ruku. Lamara, se rozhlídla a když spatřila několik vlčích tvářiček zavyla. Všichni vlci, co slyšeli její vytí jí pozdrav oplatili. Nezbylo nás mnoho a Lamaru to velice překvapilo, naklonila se k tomu elfovi a něco mu šeptala.
"Kde je víc vlčí rasy?" Ptal se, když scházel schůdky. Vystoupil Mano.
"Erunere. Vítáme Tě zpět." Lehce se mu poklonil.
"Mano? Když jsme odjížděli, byl jsi maličký. Pověz mi, kde je zbytek vlčí rasy, Lamara jich slyšela tak dvacítku, to je přeci málo, když jsme odjížděli bylo jich necelých dvacet tisíc."
"Vlci byli pobiti, dvacítka je správné číslo, nesmí se přemnožit. Elfové jsou hlavní rasa, naše území je větší, zahnali jsme trpaslíky, lidi i mágy, všechny..!" Mano měl v očích zvláštní lesk, donutil Erunera couvnout.
"Co to povídáš, úkolem elfů bylo chránit mír!" Mano se zběsile rozesmál.
"Nemohl být mír, dokud byli tisíce jiných ras! Ta vlčice nesmí do města, pokud ji chceš musíš si ji koupit, jako otrokyni." Cítil jsem vztek vlků, bylo nás málo ano, ale mohli jsme bojovat! Mohli jsme. Poklonil jsme se starému pánu a dovolil se přivítání Lamary. Když jsem udělal pár kroků, někteří z vlků se ke mně přidali. Dokonce i pár půl vlků neodolalo volání. Vyšli jsme po schůdcích až k Lamaře a poklekli jí u nohou. Za těch deset tisíc let ona byla jedinná, kdo nás mohl zachránit.
"Lamaro, nevracej se do města." Zašeptal jsem a moje slova podpořilo mumlání. "Prosím, navrať se do Země a nás vem sebou." Všichni, kteří jsme před ní klečeli a prosili, jsme v jednu chvíli zběsile zavyli, byl to instink, uvítání. Lamara couvla a poklekla k nám.
"Navrátím se k Vám, nesmíme utíkat, navrátíme vlkům staré časy." Narovnala se a my všichni jako na příkaz s ní. Rozešli jsme se, naplnění očekáváním.

Měli jsme za to, že budeme brzy svoláni, ale bylo to mnohem lepší než jsme čekali. Eruner, se ujmul vlády a Mano si tak pohoršil, už neměl to nejhlavnější slovo. Eruner, teď jako hlavní rada, udělal spoustu změn. Vlci dostali svobodu, mohli jsme si jít kam se nám zlíbilo. Elfové byli vzteklí, ale nemohli s tím nic dělat. Lamara s Erunerem, hlásali mír, hlásali rovnost rasám. Byli spásou všem, dosud utlačovaným. Trpaslíci, lidi i mágové neodolali, museli se podívat na dvojci nositelů míru, takže se naše městečko proměnilo v hlavní tábor. Celý týden proudili lidé a další rasy sem a tam, hostince i krčmy si velmi polepšili.
"Arnamo!" Kai mi skočil kolem krku. Vypadal šťastně, oči mu plály. "Mano zmizel! Je pryč!"
"Jak to myslíš, je pryč?" Přimhouřil jsem oči. On přeci neutíkal.
"Prostě je pryč, Eruner ho dal hledat, ale pořád nic. Nevadí mi to, jsem rád. Jsme svobodní!" Vesele mi zamával a odběhl. Zamračeně jsem si promnul bradu. Mano se přeci nevzdával, život ho naučil bojovat. Rozběhl jsme se na mýtinu, tam se cítil bezpečně a dobře.

"Veděl jsem, že tu budeš." Zabručel jsem a sledoval klubíčko opřené o strom.
"Tušil jsem, že příjdeš." Zamručel a rozmotal se.
"Proč nebojuješ? Je přeci tvým přesvědčením, udržet ostatní rasy v šachu, ne?" Stál jsem od něj na metr a vrčel. Pořád jsem se cítil velmi ublíženě.
"Nemohu bojovat, Eruner mě zbavil funkce, jsem jen obyčejnej elf, navíc tmavovlasý." Z jeho hlasu sálala hořkost.
"Měl jsi být spásou, ne zkázou. Myslel jsem, že když chápeš, jaké to je být utlačovaný, postavíš se na naši stranu."
"Právě proto, že vím jaké to je, postavil jsem se proti vám." Zašeptal a pak se postavil na nohy a pohlédl mi zpříma do očí. "Co uděláš, vlku?" Ušklíbal se.
"Nebuď hlupák, Mano. Nestav se proti těm, kteří tě obdivují, pořád to můžeš napravit, spousta vlků ti stále věří." Svěsil ramena, sklopil hlavu a mlčel.
"udělal jsem chybu, teď už rozumím, co bylo mím úkolem. Kdybych poslechl svůj istinkt vyhrál bych. Vyhrál bych všechno, protože Eruner se vrátil. Kdybych se byl poslechl." Celé jeho tělo se začalo třásat v návalu pláče. Bylo mi ho líto. Já ho měl tolik rád. Přistoupil jsem k němu a objal ho. Tiskl jsem ho k sobě, líbal ho do vlasů a šeptal slova útěchy. Sklouzly jsme do trávy. Mano nepřestával plakat. Choulil se, snad chtěl být menší a menší. Nesl obrovské břemeno a nedokázal se ho zbavit.
"Maličký, tiše, dost bylo. Pořád jsi dobrý elf, všechno můžeš napravit. Tak věř si přece trochu. My ti věříme, pořád věříme té staré pověsti a stále čekáme až ji ty vyplníš." Zvedl hlavu. Tváře měl od slzl umáčené a oči červené. Otřel jsem mu slzy.
"Tak, neplač už, úsměv ti přeci sluší víc. Měl bys tančit, zpívat ne štkát nad minulostí, kterou stejně nenapravíš."

"Ty odjíždíš? Vždy´t teprve teď bude všechno krásné!" Skoro jsem křičel. Nechtěl jsem ho pustit. Líbilo se mi doprovázet ho, ukládat ke spánku. Zvykl jsem si na něj. Lamara i Eruner už stáli na plaubě a čekalo se jen na Mana. Napravili, co bylo zpackáno a znovu odjížděli, nechtějí stárnout, chtějí děti, potom až se navrátí zpět na delší dobu. Mano se rozhodl odjet s nimi.
"Všechno bude krásné, pro Vás, ne pro mně. Já budu pořád zatracenec, jedinný." Chytil jsem ho za ruku a přitiskl si ji k tváři. Nastavil mi svoji náruč a já se k němu vrhl. Zoufale jsem ho svíral a vdechoval jeho vůni, vůni fialek.
"Neodjížděj.." Zakňučel jsem. Mano však neměl stání. Nechápal moje naléhání. Nevěděl pranic o mích citech a nsad tomu bylo dobře.
"Sbohem Arnamo, vznešený vlku." Lehce se mi poklonil a pak už vystoupal na palubu. Mával jsem dlouho a horlivě, dokud se mi loď neztratila na obzoru. Až poté jsem si dovolil plakat. Stál jsem v přístavu až dlouho do noci, sám, bez Mana.

Narozeninová Králíčí povídka, pro Králičí princeznu...

Něěěkdooo mááá dneskááá NAROZENINÝÝÝ....*pěje dost falešně, ale s vervou a obrovským nadšením* Nini, moje princezna, aboslutně nejúžasnější a nejpozitivnější králík na celém širém světě dnes slaví další z velkých dnů..^^ Dneska se narodilaa.. (Nini, v kolik ses narodila? Takhle jsem netušila na kdy mám ten článek nastavit..*zabručela*

Každopádně! Všechno nejlepší knarozeninám, hodně štěstíčka zdravíčka přátel, spoustu úspěchů, vánoční besídky bez depkaření..Kopu lásky...:) Co se tak ještě může přát..:) Prostě ti přeji, ať splní se ti vše po čem toužíš..:) S láskou..

Hruštička :-*

---

Ten den pršelo. Nevím, proč jsme ho přijali mezi sebe, ale přijali. Neměl jsem ho rád, on neměl být nahoře, měl být spodina a vůbec! Tohle nebylo fér, to my jsme měli. Kvůli němu se měnili pravidla, jako tenkráte, když mého přítele napadla liška. Chtěl jsem mu pomoc, ale zadrželi mě, když pak napadla liška jej, mohli se všichni přetrhnout, nechat se sežrat místo něj! Weety, tak se jmenoval.

"Bedřichu, nestůj tam tak! Pomož sestře!" Naše kolonie byla obrovská. My byli jedni z mnoha, kteří žili na předměstí, i když podle zásluh i krve jsme si zasloužili být mnohem výš. Nesnášel jsem ty nabubřelé králíky, co se promenádovali kolem našich nor s čenichy nahoru. Byl jsem buřičem, odmítal jsem klopit uši, kdykoli se někdo z nich prošel kolem mě. Byli z toho problémy, pořád jsou, ale já odmítám klopit uši, před takovými!

Chtěl jsem cestovat, ale nemohl jsem. Ne, musel jsem dřít, byl jsem pracovní síla a to se mi nelíbilo. Já chtěl být volný. Jistě někteří z nás cestovat mohli… A snad tak to všechno začalo?!

"Já můžu, můžu cestovat, budu dobrý vyjednavač, s králíky mluvit umím!" Zrovna jsem se parádně vztekal, když se za mnou ozval ten hlupna!

"Tak ho nechte, ať to zkusí."

"Tebe se o nic neprosím!" Štěkl jsem a sjel ho pohledem. Jeho kožíšek, mě vždycky hrozně štval, všichni jsme byli hnědí, popřípadě černí, jenom on musel bejt bílej a ještě měl zelený flíčky. Pokusnej králík, byl, určitě!

Tak promiň." Zašklíbil se.

"Tak fajn," ozvalo se za mnou, "můžeš cestovat, budeš doprovázet Weetyho." Usmál se na mě ten, ten…

"Cože?" Štěkl jsem "Nebudu dělat nikomu doprovod! Cestovat můžu sám, zvládnu to!"

"To jistě ano, ale jako každý musíš projít nějakým výcvikem, co a jak a Weety je nejlepší učitel. Myslím Bedřichu, že by ses měl rozhodnout." Dál se na mě roztomile usmíval. Byl jsem nervózní. V cestě za svobodou mi stál jen měsíc s tím Zeleným králíkem.

"Tak fajn." Přikývl se.

"Skvělé, domluv se, kdy začnete s výcvikem." A s tím nás nechal o samotě.

Založil jsem přední tlapky a provrtával ho pohledem.

"Tak fajn, můžeme začít už zítra, pokud ti to nevadí." Jen jsem zavrtěl hlavou. "Dobře, tak zítra před svítáním, pod tím velkým dubem na kraji lesa."

"Fajn." A s tím jsme se rozešli.

Ráno jsem přišel na čas, nehodlal jsem být ten, na kterého se čeká, ani nápad! Ležérně si přihopkal, až když sluníčko rozhazovalo zlatavé paprsky po palouku, parchant! Jeho omluva mě tolik vytočila. Měl jsem pocit, že s ním nevydržím už ani sekundu navíc, ale náš výcvik začal. Byli to jen kecy, před čím se schovat, jak rozlišit, která křupnutí a pohodné hlouposti, které jsem dávno věděl. Učili se je už mrňata, ale on si to nedokázal odpustit. Jednal se mnou, jako bych byl nějaké králiče. Tiše jsem pěnil.

"Tak fajn, pro dnešek to ukončíme, zítra si dáme trénink a následující den si vyžádám nějakou krátkou misi, pokud to zvládneš, mohlo by to jít." Protočil jsem oči v sloup. "Nějaké dotazy?" Usmál se.

"Ne." Odsekl jsem.

"Dobře." Tak zítra ve stejnou dobu. A potom si dáme ještě něco večer." A s tím mě konečně nechal jít, bylo dvanáct a já měl obrovský hlad.

"Nebuď nenažraný." Zašklebila se Antal, moje sestřička.

"Ráno jsem nesnídal."

"Neměl jsi tak hnát. Přeci víš, že ten zelenáč je provokatér, měl jsi přijít taky po svítání." Zakroutila hlavou. Poplácal jsem ji a usmál se. Byla moje maličká, milá chytračka.

Vlastně jsem se druhého dne nemohl dočkat, vstával jsem ještě dříve než předchozí den a na místo dorazil dlouho před tím, než slunce vyšlo. Ten Zelenáč samozřejmě dorazil až po svítání. Usmál se, pokývl hlavou. Měl jsem z něj pocit, že se mě chce zbavit, a to co nejdřív, ale to se mu jen tak nepodaří.

Skončili jsme pozdě po poledni. Byl jsem hladový a vyčerpaný, netušil jsem, že máme smlouvu s liškou, bylo to hrozné. Vyděsilo mě, když jsem zaslechl křupnutí větvičky. Bylo mi jasné, že to je liška, bylo to plíživé opatrné křupnutí. Weety mě pak pochválil, prý jsem si vedl dobře. No tedy nevím, co je na zběsilém úprku dobrého, myslím, že se pořád smál, parchant. Před tím než mě propustil, rozhodl o noční výpravě, prý to pro mě bude jednou velice důležité. Moc jsem mu to nežral, ale nemohl jsem mu říct ne. Sešli jsme jen několik málo minut po západu slunce, přesně na čas, divné… Cítil jsem se silně, s orientací ve tmě sem nikdy neměl problém, nepotřeboval jsem oči k tomu, abych dokázal dojít k cíli. Velice mě pobavilo, že ten vyděšený byl on. Cítil jsem jeho strach a těšilo mě to. Možná kvůli svému strachu toto cvičení skončilo tak brzy.

"Uvidíme se zítra přesně po východu slunce." Zabručel těsně před tím, než jsme se rozloučili. Neřekl mi nic víc, ale mě to netrápilo, vše se přece dozvím včas.

"Dobré ráno." Usmál se na mě, jen co dohopkal těsně ke mně. "Naším úkolem bude doručit jednu malou zásilku do vedlejší kolonie. Není to daleko, takž nemusíš mít strach." Ušklíbl jsem se.

"Já nemám strach." Zabručel jsem a propálil ho pohledem.

"Tak fajn, v tom případě vyrazíme." Jen jsem přikývl. Držel jsem se jen skok od něj a naslouchal. Musel jsem být ten ostražitější, neboť zásilku nesl on. Bylo velice složité rozeznat od sebe kunu a veverku, ale nakonec jsem to zvládl a neděsil se každého šramotu. Na místo jsme dorazili s malým předstihem.

"Dobře." Pochválil mě a já cítil jakési zadostiučinění. Něco takového se mi už dlouho nestalo. Dokázal jsem vysokým, že na to mám, že mohu cestovat mezi koloniemi.

Na cestu zpět jsme se vydali hned, jakmile jsme se posilnili, znovu jsem se držel krok za Weetym a hlídal.

"Řekni, proč mě nemáš rád?" Počkal na mě a srovnal krok.

"Cože?" Mroukl jsem tiše.

"Proč mě nemáš rád?" Upíral pohled před sebe a to mě lehce znervózňovalo.

"Ze spousty důvodů. Jsi namyšlený, nepatříš sem, kvůli tobě se mění pravidla, hmm… mám pokračovat?" Zavrtěl hlavou. Zbytek cesty bylo ticho, ani jeden z nás už nepromluvil.

Týden na to jsme dostali mnohem delší úkol, měl trvat celé dva dny. Celá moje rodina z toho byla vyděšená, ale já se vysloveně nemohl dočkat. Sraz byl za svítání.

"Dobré ráno." Usmál jsem se, parádně jsem se vyspal a nikdo nemohl být spokojenější než já.

"Dobré." Kývl a předal mi polovinu nákladu.

"Hmm…" Udělal najednou a zarazil se.

"Děje se něco?" Nastražil jsem uši.

"Ne,"zavrtěl hlavou, "jen pověz mi, co bych měl udělat proto, abys mě přestal nesnášet?"Vykuleně jsem na něj hleděl.

"Já nevím."

"Měl bych se nechat sežrat, jako tvůj kamarád, jako on?" Ošklivě štěkl.

"Přestaň, mohli jsme ho zachránit! Nemusel umřít, ale oni mě nepustili!"

"Protože by sežrala Vás oba!" Zakřičel.

"Máme smlouvu!" Oplatil jsem mu stejně ostře.

"Ne se všemi."

"Tebe zachránili!" Mroukl jsem tiše. "I jeho jsme mohli zachránit, ale on nebyl tolik důležitý, přece. Byl jen obyčejnej králík! Byl důležitý jen pro mě, to je přeci fuk!" Cítil jsem zuřivost. Oči plné slz. "Byl můj přítel! Nejlepší!" Zakřičel jsem. Najednou bylo ticho. Weety jen koukal, neodvážil se snad ani nadechnout.

"Omlouvám se." Zašeptal.

"To je v pohodě." Otřel jsem si oči pacičkami a vydal se dál. Chtěl jsem tenhle nepříjemný rozhovor nechat za sebou.

"Asi bychom se měli utábořit." Ozvalo se za mnou ostýchavě. "Do večera stejně nedojdeme." Zmohl jsem se jen na velice strohém "hmm" a kývnutí. Vykopali jsme univerzální noru, tak tak pro nás oba a kousek vedle jámu pro náš náklad, bylo důležité dopravit ho v pořádku. Nacpali jsme se do své vyhloubené nory, byli jsme na sebe moc natěsnaní, bylo mi to nepříjemné. Cítil jsem, jak se třese.

"Je ti zima?" Jen něco zabručel z polospánku, Přemýšlel jsem, jak ho zahřát. Nakonec jsem se rozhodl pro trochu suchého listí. Nanosil jsem je během několika minut a přikryl ho, natiskl jsem se k němu, ať mi bylo, jak chtělo, důležité bylo, aby neonemocněl.

Když jsem se ráno vzbudil, nikdo už v noře nebyl.

"Halo, ospalče, už jsi vzhůru.?" Ozval se usměvavý hlas.

"Už běžím!" Zabručel jsem. Cítil jsem se unavený.

"Jak ses vyspal?" Jeho úsměv mě ozářil, ještě jsem ani pořádně nevylezl z nory.

"Celkem fajn, co ty?"

"Dobře, moc děkuji za zahřátí."

Myslím, že tehdy mezi námi vzniklo nějaké podivné pouto, které během následujícího měsíce obrovsky zesílilo. Trávili jsme spolu mnoho času i mimo mise a cvičení. Rozuměli jsme si, ale i přesto jsem mu nebyl schopen odpustit, jho postavení, o které se nijak nepřičinil, stejně tak i měnění pravidel pro jeho výhody.

"Béďo, Méďo Béďo…" Ozvalo se škádlivě.

"Moc neprovokuj." Zabručel jsem. Byl špatný den, byly to přesně dva roky od toho, kdy zemřel můj nejlepší přítel.

"Děje se něco?" Zamroukl a přihopkal ke mně o kousek blíž. Zavrtěl jsem hlavou.

"Nechceš o tom mluvit, dobře, ale ulevilo by se ti." Zabroukl a něžně mě otlapkával. Nedokázal jsem mu na to nic odpovědět. Jeho starost mě dojímala, ale i štvala.

"Před třemi lety zemřel…" Zadrhl jsem se. Wee to okamžitě pochopil. Otřel se o mě čumáčkem a přitiskl se blíž.

"Mám Tě rád, Béďo, moc." Zašeptal a znovu se o mě otřel v uklidňujícím gestu. Nechal jsem se utěšovat.

"Odkud jsi Wee, odkud jsi přišel?" Zamrouskl jsem. Byl tiše.

"Sem obyčejnej králík, Béďo, nedisponuju ničím úžasným. Ztratil jsem se svojí paničce, nenašel jsem cestu zpátky a tahle kolonie se mě ujala. Oni jsou moje rodina." Tiskli jsme se k sobě. Zvláštní pokojný pocit.

Podíval se na mě. "Mám tě rád." Šeptl jsem. Usmál se.

Králičí láska bývá nekonečně věrná, častokrát až za hrob, jenže, co když se ve vašem krátkém králičím životě objeví dvě lásky… Nechal jsem ho, aby mě mazlil a sám mu oplatil stejnou měrou, nekonečně šťastný…

Syn mého Brášky..

Noo, původně tohle Hiro napsala do soutěže ke svojí ségře..(Skončila čtvrtá, asi..) a neplánovala to nikde jinde zvěřejňovat, ale..tak nějak si to rozmyslela, páč Vás přeci o něco TAKOVÉHO nemůže ochudit..^^ *chechtá se*
Takže ano, mé dílo bude viděno i zde..^^ A protože Shou-chan už to viděla a dokonce i okomentovala a Hiro jí slíbila, že hlavně proto, to bude její..tak věnování Shou-chan, která i přes to, že já ji úplně ignorovala, vydržela..^^ Chii~~ mám tě ráda..:)

Hiroko von Rabersdorf

---

Když jsem se narodil, bylo bráchovi 20 a se svojí manželkou Kateřinou čekal svého prvního potomka. Když jsem se narodil, bylo mámě čtyřicet a všichni jí vyčítali, že si další mrně pořídila tak pozdě. Narodil jsem se do zvláštního světa, kde nic nebylo nemožný. A dneska mi bylo dvacet, mýmu synovci bylo devatenáct a měli jsme rande. Ups…

O pár let dříve (přesněji něco kolem čtyř let)

"Spratku! Vůbec si nevyskakuj, jsem tvůj strejda!" Štěkl jsem po něm jenom, co se pokusil o šáhnutí na koleno mojí dívky.
"Děláš, jak kdyby ti to k něčemu bylo, strejdo!" Vyplázl na mě jazyk a já měl sto chutí mu ho ukousnout. Bylo mu sotva šestnáct a už se mi plazil po Danče. Tss..
"Je!" Odsekl jsem a praštil ho po jeho nenechavé ruce.
"Heeej!" Protáhl a upřel na mě svoje temně modré oči.
"Nesahej na cizí zboží!" Zavrčel jsem a pohled jsem mu urputně oplácel.
"Tak já jsem zboží!?" Vykřikla moje milá a vyskočila na nohy. Celá restaurace se po nás otočila. "Tak abyste věděli, nejsem! Nesnáším Vás! OBA!" S tím vyběhla z restauračního zařízení. Otočil jsem se na svého synovce a s vyčítavým pohledem mu vyťal políček.

"Taky musíš všechno zkazit! Jsi strašný! Nemám Tě rád!"
"Já sem nechtěl! Víš dobře, že tě nemůžu ani cítit!" Štěkl na mě, ale odejít nehodlal. Jen si uraženě třel lehce zčervenalou tvář. "A řeknu tátovi, že mě mlátíš.!" Přisadil si.
"Vždyť jsem se tě ani nedotk!" Zavrtal jsem se víc do židle a usrkl capucina s čokoládovou příchutí.
"To teda dotk! Pořád to dost jasně cítím!" Zavrčel a nenápadně přejel rukou přes tvář.
"Nemáš na Danču šahat, už jsem ti to několikrát opakoval!" Zavrčel jsem.
"Tak se mi líbí a co, beztak musíš být na houby milenec!" Rýpl si. Viděl jsem rudě.
"Co myslíš tím "na houby milenec"?"
"Vždyť v kalhotách nic nemáš!" Obvinil mě a pro větší efekt na mě ukázal prstem.
"Chceš vidět, jak jsem dobrej??" Zavrčel jsem a přes stůl se k němu naklonil. Potěšilo mě, když těžce polkl a předvedl mi perfektního kapra. S pocitem zadostiučinění jsem se opřel zpět do opěrky a s lehce nadzdviženým obočím, čekal, až zase najde řeč.
"Co tím myslíš?"
"To co říkám, Vinní." Opřel jsem se do něj pohledem. Byl jsem pevně rozhodnutý předvést mu své kvality ať už na komkoliv nebo na čemkoliv. Lapal po dechu.
"Fajn!" Zabručel. Vytřeštil jsem oči.
"Myslíš to vážně?"
"A ty?" Oplatil mi a stejně jako já přikývl.

Domluvili jsme se na mém pokoji na pátek večer. Byl jsem nervózní. Sakra vždyť to je můj synovec, nemůžeme dělat takovýhle věci!… Vždyť mu budeš jen prezentovat svou schopnost potěšit ženu…. Jenže on je očividně chlap!… No Booože!

"Hej můžu?" Byl to Vincent, v ruce držel láhev vína a potutelně se culil. Jasně já byl připravený, všechno co jsem potřeboval, jsem měl při ruce, ale na alkohol jsem nepomyslel, přišlo mi to jako doping a navíc ten spratek byl mladý na něco takovýho. Nechal jsem ho vejít a usadit se na pohovce. Pro jistotu jsem za ním zamkl.
"Bez chlastu to nedáš?" Provokoval jsem ho.
"Já myslel…" Lehce se začervenal, ale to co si myslel, jsem se už nedozvěděl. Chytil jsem ho za ruce a odtáhl ho k posteli, nestrkl jsem do něj, jen se naklonil.
"Hmm… nebo by sis radši dal předtím něco dobrého?" Zabručel jsem pár milimetrů od jeho rtů. Zavrtěl hlavou. Usmál jsem se. Možná, že jsem působil sebejistě, ale v duchu jsem se přesvědčoval. Šimone, už jsi to dělal, dělal jsi to několikrát, takže tě tohle nepoloží! Ukážeš tomu spratkovi zač je toho loket.
"Fajn." Broukl jsem ještě tiše a pak naše rty spojil. Vincent se ke mně natiskl a do polibku se okamžitě přidal. Dostrkal jsem ho blíž posteli a opatrně ho položil. Choval jsem se k němu jako k nejkřehčímu porcelánu. Hladil jsem jeho dokonale hebkou pleť a kochal se pohledem lehce zkalených očí.
"Budeš na mě čumět ještě dlouho?" Zavrčel. Páni on se červená, netušil jsem, že tohle umí. Přisál jsem se k jeho ústům, dorážel na jeho pevně semknuté rty, levou rukou jsem ho hladil ve vlasech, zatímco tou pravou jsem bloudil pod jeho košilí. Pootevřel rty a pustil mě dovnitř. Dráždil jsem jeho jazyk, ale on byl absolutně chladný a vůbec mi nepomáhal. Opustil jsem jeho rty a jazykem sjel na jeho krk, kousal jsem ho do ohryzku a on mi poprvé zasténal. Ďábelsky jsem se usmál a dál dráždil jeho evidentně erotogenní zónu.

Opustil jsem jeho krk a vzepjal se nad ním. Koukali jsme se do očí a já se pravou rukou konečně dopracoval k jeho bradavkám. Musel jsem se uculit, když se pode mnou nepohodlně zavrtěl. Jemně jsem ho políbil a on mi omotal ruce kolem krku a zakňučel. Rozepnul jsem mu košili a stáhl ji z ramen. Přivřel oči a trošku uhnul pohledem. Sklonil jsem se a znovu ho políbil. Jemně jsem se otřel o jeho rty a sjel po krku až k ramenům. Zavrněl, když jsem mu zabořil nos do důlku mezi krkem a ramenem a zafuněl. Ještě chvilku jsem ho provokoval a vybízel, ale pak mě přemohlo něco mnohem silnějšího. Přišel čas. Vždycky mi tyhle slova proběhla hlavou.

Bez dalších něžností jsem sjel k jeho klínu. Bez potíží jsem překonal přezku pásku a rozepl knoflík.
"Šimone! Ne!" Vyhekl a vyděšeně sebou zazmítal, když se moje prsty přesunuly k zipu. Zvedl jsem k němu oči.
"Já ti věřím!" Rychle pokyvoval a už, už mi chtěl utéct, když jsem ho stáhl zpátky.
"Jsi zbabělec, ale asi tě chápu. Prostě na to nemáš žaludek, ale neutíkej mi! Slibuju, že ti jen odpomůžu od tvého problému, s tímhle se tu nemůžeš promenádovat." Zakryl si tvář rukama a koukal na mě skrz prsty.
"Zkus si představit, že to dělá někdo jinej." Doporučil jsem mu a stáhl mu kalhoty. Už jsem neměl v plánu žádný laskání, ale něco mi prostě nedalo. Natáhl jsem se k němu a počal líbat jeho ruce, prsty a pravou rukou jsem ho dráždil. Viděl jsem jen jeho rozšířený oči, občas je slastně přivřel a zasténal. Nedalo mi práci dovést ho až navrchol.

Sledoval jsem jeho rudý tváře. A rychlost s jakou si natahoval kalhoty. Vlastně jsem vůbec nedostal šanci prohlídnout si ho.
"Chceš už jít nebo si něco dáš?" Nabídl jsem mu a sledoval, jak se zarazil do křesílka naproti mě.
"Nenutím Tě." Upozornil jsem ho.
"Já to nikdy nedělal, měl jsem strach." Slyšel jsem ho špitnout. Hlupáček.
"Mě nevadí, že jsme to nedodělali." Ujistil jsem ho a nabídl mu hruškový džus.

Danča se, se mnou rozešla, vlastně jsem to celkem čekal. A beztak to prvotní kouzlo nějak vyprchalo. Vincent se mi vyhýbal, seč mohl. Ale jsou akce, na kterých jsme se nutně museli potkat, třeba jeho šestnácté narozeniny. Provokativně jsem mu pořídil "sexuální krabičku" naplnil jsem ji spoustou věciček od lubrikačního gelu přes prezervativy a odhodlal jsem se i ke koupi jedněch děsně vtipných slipů. Škodolibě jsem se těšil, až to rozbalí a otevře.

Můj dárek si vybral jako poslední a choval se k němu jako k bombě. Opatrně rozvázal mašli a vybalil nenápadnou krabičku, vrhl po mě nechápavý pohled, ale to už ho brácha pobízel do jejího otevření.
"Tyyyy vole!" Vylezlo z Honzi, mého brášky a vrhl po mě nechápavý pohled.
"No co, vždyť je už velkej a některý věci se u něj můžou stát nedostatkovým zbožím." Uculil jsem se jako by mě nebylo necelých 18 a urputně jsem potlačoval smích.
"Heeej, ty jsou boží!" Uslyšel jsem mámin chechot. Vincent se mohl propadnout a já se parádně bavil.

"Jsi strašnej."Slyšel jsem ho zavrčet. Otočil jsem se s ohromným úsměvem.
"Máš radost?" Zaksichtil jsem se.

Osmnáct mi bylo během pár týdnů. Oslava byla bouřlivá, ehm… velmi. Vincent se na mě od té doby ani nepodíval. Hehe, ale začal si, neměl mě provokovat! COŽE? Ne jasně, že jsem mu nic neudělal, jen jsem mu žužlal ucho a pak krk a pak ještě jednu část těla. Byla jsem nažratej jak puma, takže si z toho pamatuju jen útržky, ale to nevadí. Čtrnáct dní na to jsem měl "odcestovat" na roční výměnný pobyt do Ameriky, vědělo to jen pár vybraných jedinců. To znamená rodina a pár přátel. Absolutní většina z nich mě šla vyprovodit až na letiště, kromě bráchy a Kati, kteří prostě MUSELI do práce. Máma se od nás taky brzo odpoutala, takže jsme nakonec zůstali já mí přátelé a k všeobecnému překvapení taky Vincent. Mělo mi to letět asi za půl hodiny a tak jsem ještě všechny ujišťoval, že jim určitě napíšu a pošlu pohled a kdesi cosi, když se ohlásilo moje letadýlko s tím, že je připraveno. Objal jsem svoje dva nejlepší kámoše svoji malou kámošku líbl na čelo a pak se vrhl na Vinního. Překvapeně vykvíkl, ale do polibku, se nadšeně přidal a natruc mě kousl do rtu. Ještě jsem na ně aplikoval takzvané "skupinové objetí" a pak už jim mával a mával a mával…

***

Tý jo, po dlouhém roce domů, jsem tolik zvědavý,toooooolik. Jasně se všema jsem byl v jakž takž kontaktu, ale nikoho z nich jsem nemohl obejmout, to mi chybělo. Z letadla jsem vystřelil nejvyšší dovolenou rychlostí, vyzvedl si své zavazadlo a už utíkal na místo srazu, let měl lehce zpoždění, takže jsem počítal s tím, že už tam všichni mí drazí budou.

"Šimonkůůů!!"
"Maminkooo!!" Vletěl jsem jí do náruče, jak neřízená střela, nadšeně jí líbal na tváře a nechal se cuchat.
"A kde jsou ostatní?" Broukl jsem trošku zklamaně a mamka mávla za mě. Jak jsem zjistil podle počtu, chyběl jen brácha a Káťa.
"Kamarádííí!" Všechny tři jsem nadšeně ohubičkoval, i když se bránili a mačkal v náručí.
"Um.. Ahoj…" Odtáhl jsem se od Markétky a zaměřil se vysokého tmavoovlasého tmavookého kluka.
"Vinní?" Udělal jsem překvapeně, a když přikývl, nadšeně jsem ho zmáčkl v objetí. Chytil jsem jeho hlavu do dlaní a hladově ho políbil. "Celý ten rok jsi mi tolik chyběl." Zašeptal jsem a vlepil mu ještě malou pusu. Tolik vyrostl.
"Ty mě taky." Zafňukal.
"Brácha nás zabije." Uculil jsem se a ještě jednou k sobě Vincenta přivinul.

Takže kde jsem to skončil?? Jo rande! Po tom co jsem přijel, byl náš vztah dosti vlažný, nechtěli jsme nic riskovat, ale teď už má prakticky vystudováno, jen zmákne maturitu a je to. Já vím… vůbec nic není, on chce studovat dál a já taky studuju, ale funguje nám to, vždycky mám sto chutí ho uňuchňat k smrti, je to můj miláček, nevím, jak bych bez něj byl dál. No nic musím jít! Ještě jednou jsem se zhlédl v zrcadle a pak už vystřelil do bráchova bytu. Haaa, rodiče nejsou doma, sexuální maniaci mají pré. Ale oni na to přijdou dřív nebo později, ale zatím.

"Šimííí…!" Nadšeně mi vletěl do náruče a už v chodbě mě zahrnul polibky. Haa a taky dneska bude náš veliký den. Chii~~ Miluju toho spratka!

Vánoční koupel.

Takže tohle je povídka do té druhé soutěže, téma bylo "úchylky" a já to pojala, jako vždycky, svým vlastním způsobem. (Haha komediant číslo jedna se hlásí, neumím spát vážný věci..xD) Ale víte v podstatě se mi to líbí, mám pocit, že se mi to celkem i povedlo..(A možná, kdybych tomu dala víc jak třičtvrtě hodiny, vypadalo by to i líp.)

Kritiku beru, jsem zvědavá, znáte mě. Omezení je úplně minimální, skoro nic tam není a to co si domyslíte, za to už může vaše zvrhlá fantazie, s tím Hiroko nemá nic společnýho.

Každopádně to chci věnovat všem zvrhlíkům!(Od Botan, přes Nexxu až po moji Princeznu všech králíků, takže se sem počítá i Dahak nebo taková Elo, která se vždycky tváří strašně nevinně..xD Aky ty se taky počítáš..xD)

Hiroko von Rabersdorf

---

"Lawrenci, Lawrenci okamžitě se vrať!" Vztekal se Charlie. To, že křičel přes celý obchodní dům, ho moc nevzrušovalo. Štvalo ho, že ho ten malý, vrrr, zase neposlouchá. Prostě ne. Občas sám nechápal, jak s ním může být, jak s ním může chodit, no a tak různě.

Lawrencovi zazářily oči. I když už byl "velký kluk" pořád miloval Vánoce jako dítě, věřil na Santu a jakmile zahlídl chlápka v rudém oblečku a řadu dětí rozběhl se tím směrem. Taky si chtěl něco přát.

"Tak co si přeješ, chlapče?" Zvedl k němu Santa Claus oči, byl trošku v rozpacích.
"Je víc věcí, který bych chtěl, třeba aby byl Charlie..no prostě aby měl větší výdrž, ale s tím mi asi nepomůžeš, co?" Hodil po něm psí oči.
"To nejspíš ne." Přikývl Santa Claus a přemýšlel, jestli má pořád nohy, necítil je.
"Jsem těžkej, co?" Zaculil se Lawri a už, už se zvedal, když ho Santa stáhl zpátky.
"Zapomněl sis něco přát." Upozornil ho s úsměvem.
"Tak dobře. Víš, já strašně miluju čokoládu a chtěl bych…" Naklonil se k němu a pošeptal mu to do ucha. Rudému mužíkovi zaskočilo, až se rozkašlal.
"To je zvláštní přání, počítám s tím, že by se ti mohlo splnit." Usmál se potom, co přestal kašlat a Lawrence poprosil, aby k němu toho Charlieho poslal.

Charlie se tvářil dost zmateně, ale nebránil se. A když se k němu Santa naklonil a přetlumočil mu všechno, co si jeho kocourek přeje, málem dostal zástavu srdce. Lawri rád experimentoval to jo, ale že by až takhle. Pánovi v rudém oblečku slušně poděkoval a s plánem tohle přání splnit opustili obchodní dům.

25. prosince, 8:15 - ráno.

"Myslím, že ti tu Santa Claus ještě něco nechal." Rozesmál se Charlie, když uviděl Lawriho nadšením rozšířený oči.
"Co, kde??" Vyskočil na nohy.
"Jenom kousek od tut, ale myslím, že na to tohle nebudeš potřebovat." Sundal mu vánoční trenýrky a vzal do náruče. Lawri se zachvěl a omotal ruce kolem jeho krku. Těšil se, ale zároveň se trošku bál, protože na seznamu jeho vánočních přání, byli taky různý sexuální pomůcky, třeba ten bič nebo kožený obleček, pouta a tak podobně. Trošku ho překvapilo, že Charlie zahnul do koupelny, a když ho hodil do hodně hutné tekutiny, zalapal po vzduchu.

Olízl si prst a s úsměvem se podíval na Charlieho.
"To je čokoláda!" A pak rychle stáhl Charlieho k sobě.
"Hmm…a víš můj milý, jak to přání pokračovalo?" Zavrčel a začal z něj stahovat tričko, celé od čokolády.

Dalo to práci, ale nakonec se i Charlie válel ve vaně plné čokolády nahý.
"Mám pocit, že tuším." Usmál se a sklonil se k provokativnímu polibku.
"Ta čokoláda bude všude a tím všude myslím, všude, i tam kde jsem ji nikdy nechtěl mít." Bručel Charlie mezi polibky, ale užíval si to. Lawrence se usmál.
"Já chtěl, miluju čokoládu, tohle musíme dělat častěji." Zamručel a olízl Charlieho tvář.

Michael

Ale neeee, uvrhla sebe samu do plamenů pekelných, přihlásila se do sooutěže o "nej yaoi povídku". Ale, to byl jen nějakej záchvat. *odmítá přiznat, že se právě před chvílí přihlásila do další, asi fakt nemá co dělat nebo co* Ale víte, když už jsem to napsala, tak to sem taky plácnu. Je to moje zatím, jak říká Dahak, nejplošší dílo. Haa, ale svoje plochý hrdiny jsem nenacpala do postele, ale na plochou podlahu..ona je to sice kožešin,ale ta je taky plochá. Nexus, palačinkýýý...*tlemí se, protože tuší, že tomu bude rozumět jen ona*

Já vím, že jsem tele a vůbec nic mi neříkejte. Já Vás to přece nenutím číst, ale..ehm.. znáte mě..*chechtá se*

A ještě jsem chtěla, jakákoliv podobnost s králem popu Michaelem Jacksonem je čistě náhodnou, to stejný platí i o jeho manželce a tak...xDD Já si jen půjčila jejich jména a úlohy. A trochu to poupravila jak se mi hodilo..(Ono se zjistilo totiž, že Míša byl nejspíš gay, se svojí ženou nespal děti biologicky nejsou jeho, ale měl poměr s jakýmsi číšníkem či co. Já ho asi začnu ještě žrát..xD)

Och a dáme to 17+ potože Hiroko není prase *kecá nevěřte jí* a zase tolik se s tím popisováním nepárala...xD Nexus ty máš vyjímku, protože už jsi prostě zvrhlík..xDDDD A Botan, ty vlastně taky, žee..xDDD (Vzpomíná na Gacktx Michael a jiný rozhovory..xD)

*přemýšlí komu by to mohla věnovat* Pro moji Králičí princeznu. A taky pro Botan, protože se s ní dá svěle diskutovat..xD

Hiroko von Rabersdorf

---

Michael právě "vyhazoval" svého prvorozeného syna z okna nebo spíš snažil se ho nevyhodit. Fanynky dole křičely, až to rvalo uši, ale on byl šťastný. Měl potomka, pokračovatele.

Mezi hromadou těch zběsile pištících ženských se tísnil i on, Gabriel.
Michaelův, snad nejlepší přítel. Snad. To, že se Michaelovi narodil, potomek se dozvěděl až dnes a to ještě díky televizním zprávám. Mrzelo ho to a hodlal si za to na krále popu došlápnout.

Protlačil se do nemocnice a u jedné ze sestřiček si vyprosil číslo pokoje. Chvíli se mu vykrucovala, ale nakonec povolila. Bylo těžké odolat jeho úsměvu.
"Ooo, ty jeden bezpáteřníku!" Zahulákal na Michaela už z dálky. Ten k němu otočil hlavu. Byl tolik šťastný, že se Gabriel na další hubování nezmohl.
"Gabi, podívej."Přešel k němu a ukazoval svého synka. Krásné dítě.
"Jmenuje se Michael, po mně." Na chvilku mu ho podal do náručí. Gabriel roztál jak svíčka. Měl rád děti, teda, když je nemusel mít doma.
"Proč jsi mi nezavolal, říkals, že budu první!" Zamumlal, ale nepodíval se na něj, dál mazlil to rozkošné dítě.
"Promiň, to všechno kolem mě strašně vyděsilo."
"Jo, a málem jsi ho vyhodil z okna." Šupl mu malý pohlavek a Michaela mu vrátil. "Jak je na tom Debbie?" Michael trhl rameny, tahle část ho moc nezajímala.
"Jsi strašný, měl bys jít za ní, určitě by jí to pomohlo." Pokáral ho. Vzdychl a začal se šourat.

Šel za ním, chtěl Debbie pogratulovat ke krásnému mrňouskovi.
"Nebrzdi to, stejně tomu neutečeš." Plácl ho po zadku a on se ošil a zavrčel.
"Tady ne!"
"Eh, cože, já tě tu přeci nechci znásilnit, krom toho plácání po zadku není žádnej hřích, tak co." Zabručel a vešel do pokoje těsně za ním.
"Ahoj. Jak je mamče??" Zaculil se na ni. Úsměv mu vrátila, ale jinak vypadala dosti unaveně.

"No nic, já jdu." Postavil se a pomalu přešel ke dveřím. "A Michaeli, nezapomeň!" Zavrčel na něj. Usmál se a kývl, jakože URČITĚ nezapomene. Gabriel si nebyl jistý, ale co, když zapomene, tak ho zakousne, na veřejnosti, nejlíp.

O půl sedmé stál pře jeho bytem černej mercedes a troubil. Čekal ho, tak o hodinu později a on je tu načas?! Nevěřícně vykoukl z okna a pak co nejrychleji seběhl dolů.
"Ty jsi dnes nějaký, divný." Zaculil se a nastoupil.
"Takže, kam chceš jet?" Koukali na sebe, načež Gabriel trhnul ramínky.
"To je jedno, hlavně, že budeme moct oslavit Michaela."
"Fajn."

Zastavili před Michaelovou vilkou. Sem Gabriela bral jen málokdy. Asi neměl moc chuť ukazovat jej doma.

Těšil se, až se rozvalí po té kožešině, c o má v ložnici. A jak se těšil, tak mu to všechno strašně rychle uteklo. Mluvili o jeho synkovi o Debbie o tom co teď bude a najednou se váleli na té kožešině s vínem a chechtali se jako puberťáci. Cítili se trošku podnapile, ale všechno bylo celkem jasný.
"Gabi." Přetočil se Michael a líbl ho do vlasů. Jenom zabručel.
"Mám tě rád." Šeptnul. Natočil k němu hlavu a políbil ho. Usmáli se na sebe.

Gabrielovi se chtělo zpívat. Lááááska je laskááá, když choděj kluci s klukamá…ehm. No… Znáte to. Tu brutální lehkost. Ten pocit.

Nechal Michaela, aby mě zatlačil hlouběji do kožešiny. To, že vylili zbytek vína na ten nádherný bílý peršan, je v tu chvíli moc nevzrušovalo. Byli jenom oni a prázdný vesmír. Žádný čas, žádný místo. Nadšeně mu rozepínal knoflíčky košile. Byl to problém, protože Michael se k němu co chvíli natlačil a přimáčkl Gabrielovi ruce k svému hrudníku, nakonec se podařilo. Košile, celkem bez úhony letěla někam do prostoru. Nechal ho, aby mi svlíkl tričko, kalhoty a když se začal věnovat ponožkám, rozchechtal se.
"Tak to nemám ráda, no…" Zabručel a polechtal mě. Sakra, proč zrovna já musím být tak lechtivý. Zkroutil se v záchvatu smíchu a pokoušel se mu uhýbat. Ne že by měl úspěch, ale aspoň byla psina.

Políbil ho a usmál se. Sjel na krk a po chvilce mu žužlal tolik částí těla naráz, že to ani nestíhal vnímat. Bavilo ho Gabriela oždibovat, fakt že z toho měl modřiny, ho moc nevzrušoval, nebo možná naopak ho vzrušoval šíleně. Zrovna se zabíral do úvah o tom, na kolik to Michaela vzrušuje, když ucítil jeho prsty v místech, na který bylo snad ještě moc brzy. Škubl sebou a trošku se odtáhl.
"Jsi dnes nějak hrr ne?" Zabručel a už, už mu utíkal, když ho stáhl k sobě na klín.
"Ty za to můžeš, kroutíš se, vzdycháš a vůbec a jen si ležíš a já se starám."
"Já tě přeci nenutil, to ty sám…" Urazil se a pak natruc sobě i jemu se zmocnil jeho rtů. Když chce, budu dneska navrchu, nejsem žádný ukvičený uke, ale moderní uke, přizpůsobivý.

Miluju líbání a on u toho tak roztomile slintá. Teda, ne zrovna mě do pusy, ale všude kolem. Odtáhl jsem se, abych ho mohl po chvilce přimáčknout víc k zemi. Usmál se a vypnul se ke mně.
"Ty jsi dneska úúúúplně…" Nechal zbytek zaniknout, stejně oba věděli, že ví co má Gabri na mysli. Okusoval mu zrovna bříško, když se ozval telefon. Michael se hned drápal, ale Gabriel nebyl s to tak lehce se vzdát. Nechal svého milence posadit se a telefon zvednout. Jeho rozhovor nevnímal, braly ho mnohem jinčí věci. Sjel mu rukou do klína a stiskl. Potěšilo ho, když Michael zalapal po dechu a na pusu si přitiskl ruku. Gabriel se nezdráhal, rozepl mu zip a knoflík kalhot a k jeho vlastnímu potěšení zjistil, že král je dneska na ostro.
"Hihi…" Udělal a vjel rukou do kalhot. Jeho milenec se stále snažil soustředit na evidentně důležitý telefonát, ale ne že by mu to moc šlo. Co chvíli prudce vydechl, ale jeho ruku z kalhot nevyhnal, nechal se laskat a něžně svádět. Michael ani nevěděl, jak a i s telefonem ležel na břiše pod sebou polštář. Netušil, kde to všechno vzal, ale bylo mu to fuk. Vyšpulil na něj zadek v provokačním gestu a trošku zděšeně vyjekl, když si ho Gabriel vzal ihned. Žádná příprava, nic.
"Zlobivý kluk." Zavrčel Gabriel a chvilku se nehýbal. Michael raději zavěsil, měl pocit, že tohle už by neomluvil. Gabriel se pohnul, trošku opatrněji, a když se ozvalo slastné zasténání, jakoby měl na uších sluchátka a někdo mu pořád dokola přehrával jejich společný vzdychání. Hýbal se pomalu, líně a mučil tak nejen sebe, ale i svého milého, který se snažil třít o huňatou kožešinu v mnohem rychlejším tempu, ne že by se mu to dařilo.
"Klid kotě." Usmál se Gabriel lišácky a přitiskl se k němu. Rukou zajel do jeho klína a počal ho laskat. Nasadil trošku rychlejší tempo a čím dál víc zrychloval.

Zběsileji a zběsileji, zběsilá jízda.

Gabriel dosáhl vrcholu jen pár vteřin po Michaelovi a úlevně se svalil vedle něj, jeho tělo, ale odmítal opustit. Miloval ty post-orgastický chvíle, kdy ho mohl držet. Zamručel mu do ucha a stáhl z postele peřinu. Měl ji na dosah ruky, tak co. Michael se k němu otočil čelem a zachumlal se k němu ještě blíž. Gabriel je oba přikryl a opatrně z něj vyklouzl, aby si třeba při spánku nepoškodil nádobíčko, a přitiskl se k němu. A co, že se od sebe potom nebudou moct odlepit.
"Mám tě rád." Zašeptal už spícímu milenci a sám si nechal zdát krásné sny.

Profesor.

Ahojda *spokojeně se usmívá*

..slibované se stává skutečností -a Hiro, to má konečně z krku- Ehm, ikdyž..já no...tak nějak se trošička bojí, jak budete reagovat na ten konec protože je...takovej..Ehm...no Hiro-chan to nechá na Vás, ještě do toho nebude rýpat, dokud nemusí, ale pokud budete mí chuť sprovodit mě ze světa, musím Vás varovat, mám doma vzteklýho psa...*snaží se svýho mazla rozvzteklit* Je opravdu vzteklej... *zoufale sleduje jak se s každým tulí* Opravdu VZTEKLEJ ...

Inspirace: Ehm..tak tak jeee... taktrošku z reálnýho života, ale jenom tak trošku, takže pokud Vám to bude připadat někomu povědomí je to ČISTĚ NÁHODNÝ...xD

Věnování: Noo...*hluboce přemýšlí* Věnuji to všem, kteřé budou schopni dočíst to až do konce..všem kteří to nezabalí hned po prvním řádku a všem, kteří mě za to nebudou chtít zabít.. A speciálně Elo, a to proto, že tak krásně zazdila toho mího Gotta.. *tlemí se*

No a včil Vás už nebudu zdržovat, páč já stejně nevím co víc k tomu říct.. *nevinně se culí*

PS: Hiro-chan by ocenila, kdyby někdo přišel s nápadem na název, ona prostě neví...*trhla ramínky*

Hiroko a její vzteklý pes..*andělský obličej*

---

Mňo,ale než se na to vrhnete..*uculí se* je tu profil dvou hlavních hrdinů.. HRDiNŮ..*křen*

Šimon - 15 let, Datum narození - 19.1.1993, Znamení - Kozoroh, Výška - 1,65m, Váha - 54kg, Ostatní - Kliďas, pro jistotu na sebe moc neupozorňuje, ale s lidma vychází dobře, Má rád - Sushi a Saké (ikdyž alkohol moc nemusí..^__^), mňo tak nějak má rád celkově jídlo, pak taky Mari a mamku..mňo a petra..ikdyž možná že radši má Patrika..?? Nemá rad - Nečestný lidi, vzteklouny, bojí se mravenců (má z nich husí kůži.. *Hiro-chan taky,ale p-š-t*) a úplně strašně nerad se koupe v hotelovejch vanách, nebo sprchuje v hotelových sprchách, teda v těch českých..*tlemík*

Patrik - 18 let, Datum narození - 25.3.1990, Znamení - Beran, Výška - 1,82m, Váha - 75kg, Ostatní - Bývalý podivínek, dřív ho všichni odstrkovali, ale teď je o něj celkem zájem, jinak je to vcelku pohodář, spíš flegmatik než cokoliv jiného, Má rád - Cigaretový odér *ale kdo ho zkazil to se nedovíte ~culí se~), knihy *půjde studovat literaturu, určitě..^^*, svoji malou sestřenku a Šimího, Nemá rád - Pokrytce a veškerý učitelstvo, který se chová moc důvěrně ke svým žákům, neumí plavat (ale ne, že by se bál vody..), nesnáší lháře a vraždil by, za ponižování..

Tak a teď už Vás opravdu nebudu zdržovat...vzhůru do čtení..
BTW: Pokud Vám příjde zvláštní vyobrazení Patrika, ehm..neřešte to Hiro-chan ho původně zamýšlela jako zlího Gangstera a plánovala ho do páru s jiným, ale tak nějak ...no prostě to nakonec dopadlo jinák...:)

"Jsi nechutný, doufám,že to víš.." Zavrčela Maruška a rýpla mě do žeber. "Já..? A proč..?" Nechápal jsem. "Spíš s naším třídním, proboha je mu...," začala na prstech počítat kolik mu je a samou soustředěností jí lezla špička jazyka, "skoro čtyřicet!! To je děsivý, jen ta představa, když je u toho nechutně zpocený a funí a..." Otřásla se hrůzou a já se rozesmál. "Vůbec není takový, ale chrápe a slintá." Zhnuseně se na mě podívala a nechápavě zavrtěla hlavou. "Jak s ním pro boha můžeš vydržet..? Proč si nenajdeš někoho, s kým to máš jistý, proč radši děláš potěšení takovýmu nechutnýmu chlapovi, ke všemu ženatýmu..?" Posadili jsme se na lavičku. "To je složitý.." Vzdychl jsme těžce a podíval jsem se na ní. "Pitomě kecáš, nebyl jsi to náhodou ty kdo mi vtloukal do hlavy, že nic není tak těžký jak se zdá..?" "Ale tohle je něco trošičku jinýho.." Praštila mě. "Kdybys aspoň nebyl takovej lhář.. Co ten 22 letej co jsi s ním byl na schůzce minulej víkend..?" Zabručel jsem, neměl jsem nejmenší chuť o tom mluvit, navíc s náším třídním mi bylo docela dobře, jenomže vysvětlujte jí to. "Já fakt nevím co ti říct..," vzdychla a složila hlavu do dlaní..," prostě je ti tady 16 a spíš s 40letým chlapem, který je ženatý, mohl bys být jeho syn. A když o tebe má zájem nějaký pěkný kluk, couvneš, přitom ho vůbec neznáš, třeba byl taky dominantní." Zrdul jsem a měl jsem chuť ji praštit. "O tomhle to vůbec není." "A o čem to je..??" Vyjela na mě. "Prostě, když s ním sem, tak se cítím chráněný.." Vrhla na mě jeden ze svých ironických pohledů. "Fajn, řekni jak by se ti líbilo, kdybych ti spala s tátou..?" Polkl jsem.."Ale tohle přece vůbec nemůžeš srovnávat.." " Ale on má taky děti, tak staré jako jsme my dva.." "Ale to já vím jenom prostě..." "Dobře v tom případě ti chci někoho představit." S tím se zvedla a zamávala na nějakýho klučinu, co stál kousek od nás a kouřil. Polkl jsem. Tohle snad nemyslí vážně..
"Šimí, chtěla bych ti představit svého bratránka Patrika, je to středoškolák, letos dělá poslední ročník. Paťo, tohle je Šimon už jsme o něm spolu mluvili." Usmál se a natáhl ke mě ruku, kterou jsem chtě nechtě stiskl. "Moc mě těší.." Kňukl jsem ještě a propaloval přitom Mari pohledem. Usmívala se a pošťuchovala svého bratránka blíž ke mně. "Hej, já..," poškrábal se na hlavě a nervózně se u toho usmíval, "jsi sympaťák a já se chtěl jen zeptat, jestli bys třeba neměl chuť někam vyrazit, třeba dneska nebo zítra." Chtěl jsem mu odseknout, že na něj nemám čas a chuť na vyrážení taky, ale najednou mi vyschlo v krku. "Já..já.." "Šimone.." Otočil jsem se a zamával našemu třídnímu. "Petře..hned budu u tebe.." S tím jsem se otočil na mé dva, teď slušně vyděšené společníky, a usmál se. "Mohli byste na mě chvilku počkat, prosím? Já si potřebuju něco vyřídit." S tím jsem se rozeběhl. Petr na mě čekal u auta. "Tak co, myško, jedeme.. Mohli bychom se zastavit někde na jídle co ty na to..?" Zklamaně jsem vzdechl. "Já dneska nemůžu a o víkendu taky ne..moc mě to mrzí víš.." Natáhl jsem se k němu a pohladil ho po tváři. "Jakto, myšičko..?" Chytil mě za tlapku a něžně ji políbil. Byl jsem z něm úplně mimo. "Jdu s Maruškou a s jejím bratránkem ven, prý ji zanedbávám..tak aby si zase tolik nestěžovala." Sklonil se ke mě a políbil mě. "Tak dobře, uvidíme se v pondělí, myšátko, budu se moc těšit.." Počkal jsem až naskočí do auta a pak, když odjížděl jsem mu zamával a poslal pár vzdušných pusinek. V zádech jsem cítil Mari a Patrika, propalovali mě skrz naskrz. Radši jsem se k nim rozeběhl zpátky.
"Dě-lá-se-mi-zte-be-na-zvra-ce-ní!" Nahláskovala mi Mari a já se zaksichtil. Její bratránek se naproti tomu usmíval. "Já bych byl naopak rád, kdybych si zasloužil takovouto pozornost." "Dělá se mi z Vás špatně...opravdu.." Já se červenal, Patrik se křenil a Mari se tvářila, jakoby ji někdo oznámil, že její babička se znovu vdává.
"Tak co, vyrazíme někam..?" Otočil se na mě Patrik, když mě doprovázel domů. "Jde o tom kam, radši bych něco, kde není moc lidí.." Zamyslel se. "A co takhle skočit si někam na jídlo..? Máš nějakou oblíbenou restauraci..?" Nadšením jsem nadskočil. "To by bylo super, mám strašně rád jídlo, nejradši sushi..Jedl jsi to někdy..?" Rozesmál se a rukou mi vjel do vlasů, aby mě jemně pocuchal, bylo to docela příjemný. "To jsem nikdy nejedl, tak si zajdeme na sushi..? Do místní restaurace, nebo radši vedle do města..? A nevadilo by ti, kdybych si zapálil..?" Zavrtěl jsem hlavou. "Klidně si zapal a radši bych jel někam jinam, tady mi moc nechutná." Přikývl a obratně si vytáhl cigaretu. Fascinovaně jsem sledoval, jak si ji vkládá mezi rty a jemně tiskne, aby mu nevypadla -páni já v tu chvíli chtěl, být ta cigareta, jsem normální..?- vytáhl zapalovač a sklonil se, přičemž rukou zaclonil plamínek. Jemně potáhl, aby zjistil, že mu cigareta chytila, pak schoval zapalovač a vyfoukl obláček kouře. Bylo to slušně vzrušující, Petr nekouřil. "Co Tě tak fascinovalo, koukáš na mě, jakoby's myslel na nestoudnosti.." Rychle jsem sklonil pohled, sakra to jsem tak čitelnej..? "Alee, ty jsi pane zvrhlík vůbec se nezdáš.." Smál se tak upřímně až mu tekli slzy. "Já myslel, že ti Mari povídala." Otřel si slzy a mrkl na mě. "Jasně, že povídala..je z toho dost traumatizovaná, je to pro ni složitý pochopit, i když ne že by se nesnažila." Potáhl z cigarety a labužnicky přivřel oči. "Pořád do mě kvůli tomu reje, ale já se tak cítím dobře, on mě chrání a tak prostě." Přikývl, jakože chápe, ale já si nebyl jistý. "Ale pořád je od tebe nějakých dvacetčtyři let a to je docela hodně." Vzdechl jsem. "Já vím..jenomže, je to moc těžký.." Chytil mě kolem pasu a přitáhl k sobě. "Já vím jak se cejtíš, já měl stejnej problém, se svým profesorem." "Vážně..?" "Vážně, někdy ti o tom budu vyprávět." Upřel jsem na něj oči. "Tak jo..už jsme asi tu, co?!.." Zakřenil se a než mě pustil z objetí líbl mě na tvář. "Zastavím se pro tebe v sedm.." Zamával jsem mu a šup domů.
Zalezl jsem si do sprchy. Bylo to tak příjemný, když najednou někdo zazvonil. Mamka byla naštěstí doma, takže to vyřídila, ale stejně jsem měl divný pocit, takže jsem si ze sprchy pospíšil.
"Už jde.." Slyšel jsem mamku a zabalený v županu jsem nakouknul do obýváku. "Patriku, jsi tu brzo.." "Promiň, ale já nevěděl, že budeš ve sprše, myslel jsem, že bychom mohli jet třeba dřív.." Nervózně se škrábal ve vlasech. "To je dobrý, za chvilku jsem hotov a můžeme jet." Usmál jsem a zmizel v pokoji.
Seděli jsme v autě, bylo mezi námi napjatý ticho, jakoby se chystalo bůhví co, ale my přece jeli jen na jídlo, nic víc v tom nebylo. "Vážně mě to mrzí.." Paťa po mně střelil štěněčím pohledem. "Vždyť jsem ti říkal, že je to v pořádku.." Usmál jsem se na něj. "Tak dobře. Ale aspoň jsem měl šanci seznámit se s tvojí mamkou, je to fajn ženská." Rozverně se zachichotal, jako puberťák, kterým nepochybně stále byl. "Jo to je.." Přitakal jsem.
Zasedli jsme do rohu a čekali až k nám dojde obsluha. Objednávky jsem se chopil já, pochopitelně jsem nezapomněl Saké, alkoholu jsem nějak neholdoval, ale když už, tak nějak mi vůbec nedošlo, že jsme tu autem. Když to slečna donesla a spolu s tím vším donesla i hůlky Patrik vyvalil oči. "Tímhle se to jí..?" S potměšilým úsměvem jsem přikývl. "Ale tímhle já se nenajím, vždyť ani nevím jak se to drží.." Snažil jsem se udržet kamennou tvář, ale při pohledu na jeho "umění" jsem se neudržel a rozchechtal se. "No jo, tobě se to směje.." Uraženě sešpulil rty a div hůlkami nepraštil o stůl. "Ale no, já ti pomůžu..dívej..tohle si chytneš takhle a tohle takhle a celý to ovládáš palcem…" Chvilku se s nimi ještě potýkal, ale pak se do toho dostal a jak mlaskal. "Páni…vždycky jsem se bál jíst syrový ryby, ale kdybych věděl, že to může chutnat i takhle…A co je tohle..?" Ukázal na Saké… "Já na to úplně zapomněl…," praštil jsem se do čela a nalil dva kalíšky, "tohle je Saké..koštni to, mě osobně to chutná.." Zakřenil jsem se a nabídl mu. Opatrně usrkl, jakoby měl strach, že se ho tím snažím otrávit či co, a na tváři se mu rozlil blažený úsměv. "Je to dobré.." "Já vím.." Usmáli jsme se na sebe. Po pár chvilkách jsme si objednali další Saké, spokojeně jsme usrkávali. "Slíbil jsi mi, že mi povíš, jak jsi to měl ty se svým profesorem.." Nadhodil jsem a podepřel si hlavu rukou. Hodil po mě retrívří pohled a vzdychl. "Tak dobře…Víš není to tak dávno, takže to ještě nestihlo "umřít", tak kdybych to moc prožíval prašti mě.." Usmál jsem se.. "Nemusíš mi vykládat podrobnosti.." Přikývl a vrhl se do vyprávění.
"Bylo mi asi tolik co tobě teď..Jo, vlastně jsem byl taky v prváku, spolužáci mě moc nebrali, byl jsem trošku podivínek a hodně jsem se věnoval knihám, to je šíleně odpuzovalo, radši se šli někam opít a zkouřit.. Náš profesor na fyziku se mnou často sedával někde na chodbě, ptal se mě co čtu, co mě zajímá nejvíc.. Tak nějak jsme se postupně sbližovali, už se neptal jenom on, ale i já.. Cítil jsem se s ním dobře, postupem času jsme spolu začali vyrážet i ven, to že měl rodinu mě nějak nebralo. Nezajímalo mě, že mu doma brečí žena a děti a jeho očividně taky moc ne. Bral mě po restauracích, na výstavky, často jsem s ním byl přes víkend někde v hotelu, ale pořád to bylo "jen kamarádi",ale to se mělo taky změnit. Asi po půl roce si na jednom takovým víkendu trošku víc přihnul, díky tomu se na mě vrhnul s tím, že už dál nechce schovávat svoje city. Prvně jsem nechápal a jeho prsty všude po těle mi byly protivný. Tenkrát řekl: "Patriku, já Tě miluju, copak to nevidíš." Úplně mě tím odrovnal, takže jsem ztuhnul a on mě políbil a… Co ti budu vykládat…. Tenkrát jsem s ním spal a nebylo to naposledy. Jenomže se nám něco zvrtlo, začal mě ponižovat..už ani nevím proč vlastně. Nakonec to celý prasklo, mamka z toho bylo na prášky, ale zvládla to. Odstěhovali jsme se a jeho vyhodily…." Zavřel oči a pomalu dýchal.
"Ty si myslíš, že bych mohl třeba dopadnout stejně..??" Zašeptal jsem tichounce. Němě přikývl. ~Jasně a Marča si to myslí taky, proto se tolik snaží.~ Pomyslel jsem si. "Nepojedeme už domů..?" Navrhl. V té chvíli mi to došlo. "Ale víš..to Saké je vlastně alkohol.." "Cože..?" Vyletěl. "Tys to necítil..?" "Ani ne..a nic to se mnou nedělá.."Zaksichtil jsem se.. "Promiň já si to vůbec neuvědomil." Omluvil jsem se. Trhl rameny. "Teď už s tím nic neuděláme, ale měl bys zavolat mámě, já se zatím pozeptám po pokoji." Přikývl jsem, ale nějak jsem se neměl. Radši jsem se koukal jak mluví s jednou číšnicí, ten příběh, Petr by přece nikdy nic takovýho neudělal. Nebo udělal.. Prudce jsem zavrtěl hlavou a natáhl se po telefonu. "Ahoj mami, já dneska nepříjdu, zůstanu s Patrikem, přijedu zítra odpoledne jo..? … jasně neboj.. Tak jo Pac." Zavěsil jsem a telefon schoval ho zpátky do kapsy."Prý mají ještě jeden volnej pokoj, s manželskou postelí.." Mrkl na mě, musel jsem se rozesmát. "Tak jo, proč ne..,ale moc si nemysli."
Během pár minut jsme se ocitli v pokoji s vlastní koupelnou, tedy spíš koupelničkou. Odmítl jsem tam vlízt takže jsem se jen svlíknul do spodního a šup pod peřinu. Paťa byl odvážnější a do sprchy vlezl, bohužel už nebyla teplá voda. Za chvilku byl u postele a drkotal zubama. Dusil jsem smích. "Nad čím přemýšlíš..?" "Noo, jestli mám spát nahý nebo ve spoďárech." Zakřenil se. "Ty spíš nahý..?" Vytřeštil jsem oči. "No, proč ne..? Ale vzhledem k tomu, že spíš vedle mě…" Vyslíkl si tričko -kalhoty a ostatní věci už neměl, nějak jsem nechápal, proč si to tričko oblíkal zpátky- a šupl ke mně. "I když by bylo větší vzrůšo, kdybych spal nahý, co.?!." Začal se smát. Otočil jsem se k němu a koukal mu do očí. "Copak je..?" "Já nevím..,je to zvláštní..Je mi s tebou strašně dobře,víš? Takhle bezpečně se cejtím jenom s Petrem, ale trošku se bojím." Šeptal jsem, nějak jsem se bál..?? mluvit nahlas. "Já Tě přeci nekousnu, pokud tedy nebudeš chtít." Usmál jsem se a vyplázl jazyk. "Tak jsem to nemyslel. Já.. bojím se jak by Petr reagoval, kdybych mu řekl, že už s ním nechci trávit veškerý svůj volný čas." Přikývl. "Tvoje mamka o tom ví..?" Zavrtěl jsem hlavou. "To ne, ale možná, že něco tuší.." "Jasně.." Pokýval a pohladil mě po vlasech. "Víš, prvně jsem se tomuhle seznámení bránil zuby nehty a teď tu s tebou ležím v jedné posteli a mám pocit jako bych Tě znal už milióny let." Usmál jsem se a položil mu packu na tu jeho. -tu kterou mě v mých vlasech- Bylo to jak vystřižený z nějakého romantického filmu, ale já měl stejnej pocit. Stiskl mi ruku a já zavřel oči, chtělo se mi spinkat. Přišoupl jsem se k němu blíž a schoulil se mu u boku, pak už mi nic nebránilo nechat se odvést do říše snů, s pocitem, že zítra, zítra něco změním, třeba zastavím rotaci Země nebo vynaleznu Stroj času nebo konečně udělám něco pro SEBE..!

KONEC

Vánoční

Anooo, Ninušáčku vidíš to..?? Mám to..!! Mám to..!! Je to děsivě dlouhý, snad nejdelší jednorázovka na jakou jsem se, kdy zmohla. Každopádně se omlouvám za chyby, word se mi rozhodl protestovat a dělá to vskutku důkladně.

Inspirace - Seznam-Seznamka On hledá Jeho, a taky moje třída..(Adámek, Pepa, Doko, Brany..xD Ale ti nejsou tak romantičtí..xD) Každopádně jsem chtěla říct, že některé inzeráty jsou vskutku překrásný a dosti slušně lituju, že nejsem chlap, páč po některých bych skočila… *tlemí se*

Věnovaní - Tentokrát jenom jediné věnování a to NINI-CHAN NINI, VIDÍŠ TO..NE..?? TAK JEŠTĚ JEDNOU. HIROKO TOHLE CELÝÝÝ VĚNUJE NINUŠCE!! Fajn..to máme splněno..A Nini, kdy budeme řezat ten Mrakodrap..??? Já si na to sama, fakt netroufnu..*tlemí se*

A poslední co chce Hiro říct. Užijte si to…

BTW: Doufám,že nemáte nic proti Ritsuškovi na dizajnu…^^ Když ten vypadá opravduuuu mlaďounce…co říkáš Soubi..*otočí se na slintajícího blonďáka*

Hiro-chan

---

Postavy: (Já si prostě nemůžu pomoct..xD)

David - 25 let, Narozen - 9.9.1983, Znamení - Panna, Výška - 1,89 cm, Váha - 75kg, Ostatní - Pan Kliďas a Sympaťák, jen málokdo mu odolá (včetně žen) *Hiro-chan upřesňuje Davi není Homo, Davídek je Bisexuál*.., taky pan podnikatel. Má rád - Sporty (Chodí plavat.), Vánoce (Od jisté doby. *to jsi neslyšel..!*), Mikuláše, Zvířata, Pečení (Taky od jisté doby..xD), Nemá rád - Hotely, Alkohol (nebo aspoň moc alkoholu, rád si taky občas cucne, žeo..xD *dostala pohlavek, prej je drzá*)

Mikuláš - 17 let, Narozen - 1.12.1991, Znamení - Střelec, Výška - 1,70 cm, Váha - 65kg, Ostatní - Gymnaziální student, ale taky Kuchtík první třídy, občas bručoun, Má rád - Kuchtění všeho druhu, Ťapičku, Davida, kavárnu U Gandalga, babičku a tu úžasnou mega postel a Sanďu Nemá rád - Rozhádané rodiče, Zvědavé lidi(občas by zabil i Sandru za zvědavost..xD), Nedorozumění.

Směle do toho mí milí..^^

A ještě jednou se omloouvám za případné chybky...

Gisolonkooo...xD(to neřešte Hiro-chan poslouchá zprávy na E2..xD)

Prolízal jsem se seznamkou, ne že bych to dělal nějak často, však padla na mě nostalgie blížících se Vánoc a tak -jako spousta dalších- jsem přece jenom nechtěl zůstat sám. Znuděně jsem si podpíral bradu a prolízal se hromadou nových inzerátů, které mě nijak nepřitahovali. Buď byli plný klišé nebo nezajímavý -jako autor- nebo jsem je přehlídl. Usrkával jsem čaj chroupal sušenky a dál listoval, stále pln nadějí, že by se třeba mohl stát zázrak a já bych přeci jen nezůstal sám. Bylo půl desáté, když jsem to vzdal. Protřel jsem si unavený oči a prohrábl vlasy. Záda mě boleli z toho pitomýho hrbení a vůbec tak celkově jsem se cítil blbě. Radši jsem se zahrabal do peřin s tím, že ráno je přeci jen moudřejší večera.

"Ale ty jsi strašně náročný víš.." Rejpla si Sandra a zaškaredila se. "Nejsem náročnej," odsekl jsem, "jen prostě, mám představu." "Jo a jakmile se ten tvůj objekt liší jen tím, že má vlasy jinak sčesaný, je odepsanej." "Jsi pitomá, sama víš, že to není pravda..navíc ON mě dosti zklamal, a byl to TVŮJ kámoš ,zaručila ses za něj." Zavrčel jsem. On totiž byl opravdu parchant, prvně samý úsměv, samá pusinka, pak postel a pak krutá realita -studená sprcha. "Nojonojo..budeš mi to pořád omlacovat o hlavu.?!" Stáhla se a přestala rejt. Vlastně to byla docela hodná holka, kdyby do mě pořád nehučela ta svá moudra a nesnažila se mi někoho dohodit. "No nic Sandi, já pádím, zejtra ta matika, ještě se na to musím mrknout.." Popleskal jsem ji po lopatce. "No jo, tak mazej ty šprte..Doufám, že mi aspoň poradíš.." Zakřičela za mnou ještě a už dobíhala tu svou "partu praštěných přítelkyň" jak se vtipně nazývali. Vydal jsem se směrem domů, s hlavou sklopenou, absolutně zamyšlen.

"Miki, zlato, potřebuju pomoct píct.." Zavolala mamka. "Už jduu..!!" Upřímně pekl jsem strašně rád, tak celkově jsem se hodně zajímal o kuchťění, většinou jsem vařil a pekl a smažil já, mamka s táťkou jen jedli a mlaskali. "Co chceš píct..?" Usmál jsem se na ni. Byla celá od mouky a ve vlasech měla kousíčky těsta, čokoládu na čele. "Chtěla jsem dělat perníčky, ale ještě nevím...," usmála se, "jsem snad špinavá, že se tak uculuješ..?" V tu ranu jsem dostal záchvat smíchu. " Ne mami, jsi čisťounká.." Praštila mě utěrkou plnou mouky, takže jsem i já byl celý bílý. "Tak a teď se do toho můžeme dát.." Rozesmála se a já se chopil Kuchařky a zástěry s nápisem "polib kuchaře", dostal jsem ji k Vánocům od rodičů.
"Uhh...to by snad mohlo stačit.." Protáhla se maminka a koukla na hromadu pečlivě, do celofánu, zabalených těst. "A co kdy.." "Ne..," skočila mi do řeči a tvářila se vyděšeně, "už teď to budeme píct dva dny.." "Tak fajn..,"usmál jsem se, "jdu na tu matiku." "Ale opraš se venku." Zavolala za mnou ještě.
Matika je stejně debilní předmět, když to nechápu nemám šanci to vypočítat, takže..jsem děsivě rád, že máme tak skvělýho učitele, umí totiž vysvětlovat "polopaticky" -tudíž to pochopí každej debil. Přemýšlel jsem jestli si mám tu matiku zopakovat ještě jednou nebo projet tu seznamku. Chvilku jsem přemýšlel a pak se vrhl na seznamku. Hned první inzerát mě zaujal. Poprvé po tak dlouhé době. Lehce rozechvěle jsem poklikal na políčko "kontaktovat" a čekal než mi naběhne stránka. Zamyslel jsem se co mu odepsat. Nějak, aby to zaujalo, ale.. V tom jsem nikdy moc nevynikal, proto taky nepíšu inzeráty. Takže třebaa..
Jmenuji se Miku... Ne to je blbí... Tlačítko Backspace to jistí. Praštil jsem hlavou do klávesnice, proč zrovna já se takhle blbě vyjadřuju. Nastal čas pro další pokus.
Taky nechci Vánoce.. Backspace. Debilní vyjadřovací schopnosti. A pak mě nakopla (to říká náš Adam..xD) Múza.
Nezkušený, romantik.. Jojo, to bylo všechno co jsem mu napsal. Bylo mu 25, sháněl se po někom mladším a psal, že je nezkušený, byla to lákavá představa, někdo nezkušený po mě totiž nebude chtít tolik, co zkušený.
Během pěti minut mi přišla odpověď.
Opravdu nezkušený romantik. Nedávno mě opustila přítelkyně a já se v záchvatu osamělosti spustil s prvním chlapem -byl jsem opilý- no a teď, teď bych chtěl...
Byl to parchant, moc dobře věděl, jak mě donutit psát a to mě ani neznal.
Chtěl bys...Taky bych chtěl, nedávno jsem byl zklamaná a hluboko raněn a teď..teď chci krásné Vánoce plné dobrého jídla, pohádek a něčí příjemné přítomnosti..
Múza mě líbala jak splašená.
Taky bych si přál krásné Vánoce.. nechtěl by ses sejít..?? Někdy, třeba jen na kafe..
Usmál jsem se..
Rád bych, ale nepiju kafe...
Ty trdlo, tak jsem to přeci nemyslel.. Vždyť ty dobře víš jak jsem to myslel, jen si ze mně utahuješ..
To bych si nedovolil..Ale moc rád se sejdu..Chci Tě však upozornit, že mé vyjadřovací schopnosti jsou nulové a má stydlivost maximální, avšak po čase bývám prý ten "dominantnější" článek, nechtěl bych Tě omezovat.
A kdy bys měl čas.. Mé vyjadřovací schopnosti jsou vcelku slušné, prý dokážu dobře rozkecávat, a stydět se nemusíš..každopádně o dominantnosti bych se zatím nebavil.. jsem začátečník..
Ta fajn, co kdybychom se sešli hned zítra, kolem čtvrté, šel bych ze školy.. a sešli bychom se třeba v tý kavárně U Gandalfa? Víš kde to je..??
Jasně, takže zítra kolem čtvrté u Gandalfa. Budu se těšit a teď běžím pracovat... Zatím Ahoj.

Nemohl jsem dospat. Nikdy jsem se s nikým neseznamoval takovýmhle způsobem. Ten chlap mohl docela dost dobře bejt i úchyl, ale stejně jsem se těšil. Bylo to zvláštní.
"Jsi dnes nějakej divnej." Rejpla Sandra. "Co je ti, sakra po mě." Zavrčel jsem a odvrátil se od ní. Na její šťourání jsem nebyl vůbec zvědav. Jenomže ona nebyla hloupá a dost dobře vycítila, že je něco, co jsem jí neřekl. "Ty sis někoho našel." Bafla na mě tak znenadání, až jsem sebou trhnul. "Jsi normální? Málem jsem dostal infarkt.." Zavrčel jsem a její otázku ignoroval. "To je jasný, někoho máš, kdo je too.." Zaškemrala a škrábala se mi po paži, jako vždycky, když jsem se před ní pokoušel schovat tajemství. "Dneska máme sraz a víc ti říkat nebudu, páč pak by mi to určitě nevyšlo." Odstrčil jsem ji od sebe a nahodil kamenný výraz. "Ale noták..," zakňučela, "nikomu o tom nepovím.." "Ne.." "Mikyy.." "Ne." "Notak Mikýý, budu jako hrob.." "Ne." "Mikýýýýý...""Ne..."

Vběhl jsem do kavárny, unavený a uřícený, celou cestu jsem byl nucen běžet... Pronásledovala mě totiž Sandra a já ji nemohl setřást. Zamířil jsem ke stolku, kde seděl blonďáček, vypadal totiž, že na někoho čeká. Jakmile mě zmerčil postavil se. "Ahoj." Usmál jsem se a on ke mně natáhl ruku. "Ahoj." "Promiň, že jdu pozdě, ale snažil jsem se setřást kamarádku, většinou je vytrvalá." Zakřenil jsem se na něj. "To je v pohodě. Každopádně moc mě těší. Jmenuji se David." "Mikuláš." Stiskl jsem nabízenou pravačku.
Posadili jsme se. "A jak ti mám říkat.?" Zeptal se zamyšleně. "Asi Miky." Trhl jsem ramínky a usmál se. Je fakt, že většina lidí prostě netušila, jak mě oslovovat. "Tak fajn, Miky, a kolik ti vlastně je? Mám pocit, že jsem se na to nezeptal." Usmál se na mě. "17" V tu chvíli se rozkašlal, vrhl jsem se k němu a prudce ho praštil do zad. "Tobě je JENOM 17?" Vytřeštil oči, když se dosyta vykašlal. "No jo." Zakřenil jsem se. Zíral na mě, jakoby tomu nemohl uvěřit. "Doufám, že ti to nevadí.?" Kňukl jsem. "Já..já.." Zakoktal se. "Já to věděl...Vždycky všem záleží na věku nebo na vzhledu nebo na.." Vzdychl jsem zklamaně, protože se mi skutečně líbil. Byl moc sympatický a rozkošný. Postavil jsme se. "Ne to ne..,po.. počkej, prosím..takhle to nemělo vyznít, jen jsem nečekal, že budeš tak mladý.." Chytil mě za zápěstí. Dosti nervózně se usmíval. Posadil jsem se zpátky. Chvilku jsme na sebe hloupě zírali, načež se rozesmál. "Vlastně jsem myslel, že jsi starší než já.." Byl velice milý, ten večer -trošku se nám to z toho poledne protáhlo- jsem si skutečně užil.

"Tak, ahoj.." Usmál se a trošičku se přiblížil. Oplatil jsem úsměv a lehce ho líbl na tvář. "Ahoj..a nezapomeň.." Zamával jsem mu ještě než odjel. "Neříkal jsi, že tohle má bejt první schůzka.." Nadskočil jsem snad dva metry. "Sakra, Sandino, musíš mě tolik děsit. Navíc tohle byla první schůzka." Zavrčel jsem. "A co ty něžnosti..? Držel tě za ruku a na rozloučenou jsi ho líbal." Vzdechl jsem. "Neměl jsem rukavice a byla mi zima. a to nebyl polibek, skoro jsem se ho nedotkl.! A vůbec co mě máš co šmírovat. Jdu domů." Otočil jsem se k ní zády. Parádně mě teď naštvala. Chtěl jsem jí o tom povídat a místo toho...Grrr...musí to dělat..prostě musí..

Ahoj, doufám, že ještě nespinkáš..? Usmál jsem se a odstrčil sešit s biologií. Měli jsme píct, ale mamka to odložila až na zítra.Takže jsem se teď učil. Smska od Davida, mě příjemně překvapila. Ne-e, nespinkám. Sedím nad učením, mám už toho plný zuby, ale jinak to do hlavy nedostanu. Odeslat - David - Ok- Odesláno. Chudinko moje, já už to mám naštěstí za sebou. Nechceš si i zítra někam zajít. Zvu tě, třeba zase jen tak na čaj..? Usmál jsem se. Já, ale zítra nemůžu, budu píct, slíbil jsem to mamce a navíc se těším. Odesláno. Ty pečeš?? Páni, co se o tobě ještě nedozvím. A kdypak budeš mít čas. Zkusím se přizpůsobit, ale chci tě vidět. Je mi s tebou moc dobře. -- No já tak celkově rád vařím. Čas budu mít až někdy v sobotu odpoledne. A nechtěl bys třeba přijet na víkend, našim by to určitě nevadilo a kdybys nám pomohl píct, bylo by to rychleji a měl bych dřív čas. S tím jsem seběhl dolů ukecávat rodiče. O mojí orientaci dávno věděli -snad ještě dřív než jsem si to uvědomil já- a nějak jim nevadila, akorát chtěli znát všechny mé přítele."Mamii..., víš jak jsem ti včera říkal o Davidovi..?" Mamka se na mě podívala docela překvapeně, jako bych ji právě vzbudil, ale přikývla. "No víš, nemohl by tu zůstat přes víkend..?" "Miky, zlato, ale vždyť si říkal, že máte první schůzku ne..?" Vytřeštila oči. "No to jo, ale my už si dlouho psali přes internet." Zalhal jsem. "Tak jo..ať přijede, ale spát bude na gauči." Usmála se. "Díky mami, hned mu to napíšu." Líbnul jsem jí na čelo a odfrčel nahoru. Davi, tak je to zařízený, celej víkend, ale kdy přijedeš..? Začal jsem si uvědomovat jak vyšiluju, znal jsem ho dne. Jeden den a už jsem si ho tahal domů. Tak já tedy přijedu. a Přijel bych v pátek kolem šesté šlo by to..? Vážně jsem ho chtěl tolik moc vidět. Jasně, budeme Tě čekat, k nám už trefíš. Já totiž budu píct a nemohl bych ti přijít naproti. -- Jasně nějak trefím. Budu se těšit. Dobrou noc a krásné sny. Posílám pusu.

"Miky, ty se se mnou nebavíš..?" Kňukla Sandra a pověsila se mi na krk. "Uhodla's." Zavrčel jsem a snažil se ji setřást. "Co jsem udělala..?" Fňukla. "Ty se ještě ptáš?" Měl sem chuť ji praštit. "Neřekl bys mi to." "Ale právě, že řekl, chtěl jsem si o tom promluvit, jenomže jsi to včera všechno viděla. Tím pádem už není o čem mluvit." Zalapala po dechu, ale mě to bylo jedno, tuhle debatu jsem považoval za ukončenou.
"No mami..?" Nechápal jsem co se děje, většinou mi nevolala do školy. "Miky, zlato..," nadšeně oddechovala, "táta..táta právě vyhrál, o víkendu jedeme do lázní, teď se chystáme odjíždíme za chvilku. Máš klíče..?" Otevřel jsem pusu. "To znamená, že doma zůstanu sám..? A co Ťapka?" "Ťapičku zvládneš a ano budeš sám, pokud teda nechceš, abych zavolala babičce a.." "Ne to je v pohodě, já to zvládnu. Tak si to užíjte a pošli mi SMSku až dorazíte jo..?" "Jasně broučku už musím jít, užíj si ten víkend a nezapomeň na gauči.." "Ale mamiii...já s ním přece nechci spát, ale taky ho nechci nechat spát na gauči..." "Tak si to nějak vymyslete..Tak ahoj posíláme ti pusu." Položila to. Takže doma bude klíídek..

Hned jak jsem přišel domů pustil jsem Ťapku z koupelny. "Ahoj štěně...," poplácal jsem naši pětiměsíční dogu po boku a ona mě nadšeně olízla, "dneska budeme píct." A vrhli jsme se na to. Rozbalit těsto, rozválet těsto, vykrájet zajímavý tvary, šup stím do trouby na 180 stupňů a hlídat, mezitím další těsto. Najednou někdo zazvonil. Otřel jsem si čelo. "Ťapi, mazej zpátky.." Zakřičel jsem ještě než jsem otevřel dveře. "Ahoj, kuchaři.." Usmál se David. "Ahoj, pojď honem dovnitř než mi uteče." Popohnal jsem ho a dveře jsem zavíral těsně. Ťapina mi málem zdrhla. "Nevěděl jsem, že máte dogu, myslel jsem, že to bude něco malýho, když se jmenuje Ťapka." Rozesmál se. "Nooo, to si myslí každej. Dáš si něco nebo se se mnou vrhneš do pečení." "Dal bych si kafe, na probuzení..Jsem děsně utahán. A kde jsou vůbec páni rodiče..?" Podrbal Ťapku za ušima. "Naši jsou v lázních, táta vyhrál." Začal jsem chystat kafe, ale pořád jsem po očku sledoval troubu, abych to nepřipálil. "Takže tu budeme sami..?" Koukl na mě trošku nervózně. "No až tak samy ne, s Ťapinou a ta vyžaduje spoustu pozornosti." Zachichňal jsem se.
"Já myslím, že to pro dnešek stačí..Zbytek doděláme zítra." Otřel jsem si čelo. "Jsi celý od mouky.." Rozesmál se David. "No jo, hlavně, že ty jsi čistý," zakřenil jsem se, "já teď vezmu Ťapku ven, tak si skoč třeba do sprchy.Ju.?" S tím jsem přes sebe přetáhl bundu. "Jasně já to najdu." Usmál se. Ťapku jsem nakonec venčil dost dlouho a dovnitř jsme se vracely promrzlí, tedy já se vracel promrzlý. David vařil čaj. "Ahh..ty jsi anděl..přesně víš na co teď myslím." Mňoukl jsem a vděčně ho líbnul na tvář. "Je tam veliká zima, co..." Rozcuchal mě. "Jo, šílená... Nebude ti vadit, když si skočím taky do sprchy? Hnedka budu zpátky. Kdyžtak si zapni televizi." Usmál se a posunkem mě popohnal do sprchy. Ta chvilka se mi nakonec trošku protáhla. David už spinkal, když jsem sešel dolů. Měl andělský obličej, nemohl jsem uvěřit tomu, že už si na sebe vydělává, že už mu je 25.Přikryl jsem ho, zhasl televizi a sám jsem odťapal nahoru do postýlky.

"Dobré ránko.." Do nosánku mě udeřila překrásná vůně. "Dobré, ty taky rád kuchtíš..?" Usmál jsem se na něj ačkoliv trošku rozespale. "Ani ne, ale když vařím pro někoho, to je jiná..Ťapka ještě chrní.." Zasedli jsme ke snídani. Jedlo se v absolutním tichu. Absolutním, bylo by slyšet i smítko spadnout. "Pomůžeš mi dneska píct..?" Kníkl jsem trošku stydlivě. Usmál se. "Jasně, ještě se ptej, ale pak si někam zajdem, někaaaam do klubu..?" Vypadalo to, že přemejšlí, kam by mě vzal. "Jasně, já nemám nic proti...a teď píct.." S tím jsem mu do ruky vrazil mamčinu zástěru a sám si vzal svoji. A jelo se. Rozválet, vykrájet a upíct. Rozjížděli jsme moukový bitky, kterých se nadšeně účastnila i Ťapka. Všude kolem bylo bílo a my, všichni tři, jsme byli spokojený. "Asi ji budeme muset vykoupat, co.." Zakřenil se David, když ji poplácal po boku a všude kolem se rozlítla mouka. Musel jsem se smát.
"Ťapino, drž.." Snažil jsem se jí vysušit kožich, ale ona se cukala, evidentně se jí tření kožíšku nelíbilo. David ,místo aby mi pomohl, stál ve dveřích a culil se. Nakonec jsem to vzdal, když mi prchla. Natáhli jsme se na gauč, kde už trůnila naše maličká doga. "Jsem úplně hotový.." Plácl jsem sebou a Davča vedle mě. "Já taky..,ale byla to sranda.." Rozcuchal mě. Položil mi hlavu do klína. "Nebude ti vadit, když si chvilku schrupnu..??" Usmál jsem a zavrtěl hlavou. Oplatil mi úsměv a zavřel oči.
Nakonec jsem vytuhl taky. A nikam se nešlo, prostě jsme celej víkend byli doma a teď stál David u dveří s taškou přes rameno a křenil se. "Mrzí mě.." Kňukl jsem. "Ale notak, snad to nebylo naposledy.." Zacuchal mi vlasy. "Noo..pokud tě mé chrápání, mlaskání, slintání a kopání neodradilo pak snad ne..." Začal se tlemit. "Jsi roztomilý, když slintáš..i to chrápání se dá přežít, ale myslím, že příště ti přivážu nohy k posteli, budu mít modřiny.." Musel jsem se smát s ním. Byl skvělý společník a všechno dokázal parádně odlehčit. "Tak fajn.. ještě ti zavolám..," s tím se ke mě sklonil a políbil mě na tvář, "tak to čekej..Zatím papa.." Zamával jsem mu ještě když frčel autem pryč z naší ulice. Byl to hezkej víkend, ikdyž jsme celou dobu seděli doma.

Další dva dny bylo ticho. Telefon nezazvonil ani jednou. To mě přesvědčilo o tom jak pitomě jsem zapůsobil, už jenom to debilní pečení. Navíc se mi po něm ,čert ví proč, stýskalo.
Až před pár minutami. Ahoj, kuchaři. Jak se máš..? Neruším, Tě v něčem záživnějším..? Teď jsem seděl na posteli a četl těch pár řádků pořád dokola. Nevěděl jsem jestli se smát a nebo si ho najít a uškrtit. Nemám se. A nerušíš, houpu nohama a příšerně se nudím. Sanďa tu měla bet už před půl hodinou a někde se fláká. -- Ah tak.., takže program na dnešek už máš?! A moc se omlouvám, že jsem nenapsal dřív, ale byl jsem na krátké služebce, takže mimo. Usmál jsem se. Byl v zahraničí, proto se neozval, vůbec s tím nemělo co dělat vaření nebo chrápání. Opravdu se mi ulevilo. No tak nějak..,ale zítra mám chvilku volno, jestli by sis na mě udělal čas..? Najednou někdo zazvonil. "Jdu tam mamii.." Zakřičel jsem a seběhl ze schodů. "Ahoj, pojď honem nebo se Ťapina zblázní." Pustil jsem Sanďu do domu a vystrkal ji po schodech nahoru. "Zatím to nachystej já ještě musím něco...." Chytil jsem do ruky telefon a otevřel smsku. Na tebe vždycky, mám tě vyzvednout ze školy..? Mohli bychom zajet třeba někam jinam.. Zakřenil jsem se na telefon. Tak fajn, končím o půl čtvrté, a kde je gympl víš..? Kdyžtak mapa ti to poví, já už musím končit, přišla Sanďa, tak Zatím ahoj.. S tím jsem praštil telefonem na postel a otočil se na Sandru, která právě vybalovala sešity. "Komus to psal..?" Zamrkala na mě. "Davidovi, aaa vůbec na nic se neptej, za tamto se pořád ještě zlobím." Umlčel jsem ji dřív než stačila položit miliony dalších otázek, který měla vždycky, vždycky v zásobě.

Do Vánoc to byl už jen týden. Právě ta správná doba začít panikařit. Neměl jsem ani jeden dárek, navíc každou volnou chvilku jsem byl s Davidem a cítil jsem se... To nejde popsat, prostě bááááááječně a to jsme se znali sotva čtrnáct dní. "Mikuláši.." Zahučela na mě mamka. Nikdy mě neoslovovala Mikuláši, navíc nikdy takhle nehučela. "Co se děje..?" Mrkl jsem na ni. "Chci, abys věděl, že na svátky, včetně Štědrého dnu, budeme u babičky." "Ale mami, říkala's....já už mám plány..." Namítl jsem. "Tak je zrušíš." Trhla rameny a otočila se ke mně zády. "Ale mamii, já už mu to slíbil, navíc chtěli jsme být aspoň na svátky spolu." "Mikuláši, už jsem řekla." Hysterčila..nikdy se takhle nechovala. "Mami, co se děje..?" Položil jsem jí ruku na rameno. "Prostě se změnili plány a já bych byla ráda..." Skočil jsem jí do řeči. "Tak co kdyby jel David s náma..?" Otočila se na mě slušně vyděšeně. "Víš co by to udělalo s babičkou..??" Uchichtl jsem se. "Mamii, babička o tom ví a nevadí jí to..a o pokoj se rozdělíme. Navíc, vždyť jsi říkala, že je to sympaťák..." Nafoukl jsem tváře připraven hrát toho nejuraženějšího z nejuraženějších. Mamka se rozesmála, najednou se ta divná atmosféra rozplynula, jak kdyby pramenila z toho, že se mamka bála jak zareaguju. "Tak fajn, ale prosímtě jedeme už 22, to je totiž pátek. Takže mu to vyřiď vezmeme ho s sebou autem tak ať je kolem čtvrté už tady jo.?" Líbl jsem jí na tvář. "Provedu.. a díky mamko.."

Dvaadvacáteho jsem měl všechny dárky nakoupený. Jsem nejlepší. Všechno stihnu. Usmál jsem se jen tak sám pro sebe. "Davi, dělej...!!" Zahučel jsem a vzal mu tašku. "Páni co v tom vezeš, snad se k nám nezkoušíš tajně nastěhovat..." Rozesmál se taťka, když jsem mu tu tašku vrazil do ruk, aby ji dal do kufru. David začal rudnou. "Tatíí…vidíš co děláš..nutíš ho stydět se.." Zachechtal jsem se.
"Babííí...," málem jsem se neudržel a nadšením se jí zavěsil za krk, to by jí moc dobře neudělalo, "strašně rád tě vidím." S tím jsem jí vlepil obrovskou mlaskavou pusu. David se viditelně zašklebil. "Babi, tohle je David, můj přítel.. Davi.. moje babička, nejlepší babička na světě.." Usmál jsem se na oba. Stiskli si ruku a babča se zaksichtila a kývla mi. "Jo a babi, mi chceme společnej pokoj, víš ten velkej s tou mega postelí, vrže ještě..?" Bábi dostala něco jako záchvat smíchu křížený s dusivým kašlem. Tekli jí slzy. "Ta postel už nevrže, je dávno spravená, ale budete si tam muset trošku uklidit, dlouho tam nikdo nebyl." "Tak my jdeme na to.." Odtáhl jsem Davida. "Proč jsi se ptal na to jestli ještě vrže..?" Nechápal mě Davča. Zasmál jsem se a mávl rukou. "To teď neřeš, budeme muset vysát utřít prach a převlíct peřiny.." Zhodnotil jsem stav.. David přikývl, takže jsme se do toho pustili.

"Jako v klícce.." Otevřel jsem okno a na chvilku vyhodil, teď už čistě povlečený, přikrývky. "Běž se osprchovat..," vystrčil jsem Davida ze dveří a nasměroval ho ke koupelně, "já tam zatím nanosím naše věci." Chtěl něco namítnout, ale já ho šikovně umlčel, dětským políbením. "Mazej...šup.." Plácl jsem ho po zadku.
Naše věci byli nahoře coby dup. Do nočního stolku jsem schoval pár "nezbytných věciček" které jsem hodlal použít a na polštáře jsem vyhodil svého plyšového přítele, hrocha Alfreda, kterého jsem dostal kdysi dávno od rodičů.

"Já nechci jít na procházku.." Kňučel jsem a držel se kliky zuby nehty. Venku totiž byla zima a všichni se do ní nadšeně hrnuli. Tedy všichni až na mě a Ťapinu. "Já zůstanu doma a pohlídám Ťapku, jí se taky nechce.." Poukázal jsem na štěně schoulené v rohu gauče, které se snažilo tvářit se neviditelně. Nakonec jsem si své místo doma na gauči vyprosil. Takže jsme se s Ťapkou schoulili k sobě na pohovce a ,než by řekl švec, jsme chrněli. Teda aspoň já.

"Ospalče.." Na tváři mě polechtali něčí, Davidovi, heboučké rty. "Já nechci vstávat, vždyť je 24. tak mě nech ještě spinkat, čilý budu muset být až večír." Bručel jsem a snažil se ho odehnat. "Ne,ne..šup z vyhřátého pelíšku Vánočka čeká..."
Seděl jsem na gauči a ládoval se cukrovím společně s Ťapkou. David, rodičové a babča seděli vedle a pili kafe. "Neuvidíš zlatý prasátko.." Vyčetl mi David. Usmál jsem se.. "Právě se na něj koukám.." a klidně se ládoval dál.
Kolem šesté nás nahnali vysprchovat , jako malé děti a zatím pod stromeček našupali všechny dárky, včetně těch našich.
Davi, obdaroval celou mojí rodinu, ta tím byla příjemně překvapena. Já teď pomaličku usínal na gauči. "Miky, nechceš už jít spát..sotva se držíš.." Zašeptal mi Davi do ucha. Sám taky skoro spal, takže jsme se během pár minut rozloučili, popřáli dobrou noc a vypařili se nahoru. Zamkl jsem dveře, jen tak pro jistotu, páč jakmile jsem přešel práh všechna únava mě rázem přešla.

Objal jsem ho zezadu a pacičkama mu sjel na břicho. Na to, že jsme si dovčil skoro nedali pusu, to byl skok. "Právě jsem si vzpomněl, že vůbec nejsem ospalý.." Zavrčel jsem a laškovně ho políbil na krk. Citelně se zatřásl. "Hmm..,co stím..?" Pokračoval jsem ve svém monologu a čekal na jeho reakci a když nepřicházela.."Chtěl bych ti dát ještě jeden dárek…" Otočili jsme se k sobě čelem. "Jaký..?" Kníkl a div se nekrčil. Pohladil jsem ho po tváři a něžně políbil. Zvedl jsem k němu oči, ale on se tvářil pořád stejně, navíc teď i slušně nervózně. "Neboj se..já ti nechci ublížit.." Pohladil jsem ho a nasměroval k posteli. Posadil se a já mu doslova skočil do klína, takže trošku bolestivě zakňučel. "Promííň.." Chechtal jsem se a držel ho přimknutého k sobě. "To bolelo…" "Já ti to pofoukám chceš..??" Přikývl.. "Tak fajn, ale v tom případě musíme sundat tyhle ošklivý kalhoty.." S tím jsem mu rozepnul knoflík i zip a než se nadál byli kalhoty fuč. Jeho lehce zmatený výraz byl něco úžasného, škoda, že jsem u sebe neměl foťák. Sklonil jsem se k jeho nožičkám a začal foukat. Zahuhňal se. "To lochtááá.." Přestal jsem a pomaličku jsem se vrátil k jeho tváři. "Davi, já bych…já bych ti chtěl dát ještě jeden dárek.. Je to hodně důležitý víš…,ale chci ti ho dát dneska a tady, je mi fuk co bude potom, protože se s tebou cítím moc dobře. Mám Tě rád víš.." Koukali jsme si do očí a on po chvilce nepatrně přikývl. Vzal jsem to jako souhlas a poprvé za celou tu dobu co jsme byli spolu jsem se doslova ponořil do polibku. Líbali jsme se až děsivě dlouho, všechno to bylo pomalé, něžné, opatrné…poznávali jsme jeden druhého,i když já se ozval, když se mi něco nelíbilo Davi ne, takže jsem musel sledovat jeho reakce. Vzal jsem si tu dominantní roli, ale postupem času se Davi začal víc ozývat, chtěl být "ten nahoře". Uvolnil jsem své místo a dovolil mu aby se do mě ponořil, užíval jsem si to.
"Asi jsme byli skutečně hlasití.." Zabořil mi hlavu do vlasů a chichtal se. "Asi jo…ale důsledky necháme až na ráno co ty na to…já jsem totiž děsně utahaný…" Stočil jsem se k němu. "Já ani ne, klidně bych zvládnul opakovaní.." Dostal pohlavek.."Spát půjdeš..Včil ať už spíš.." Rozesmáli jsme se.. Ve skutečnosti bych to i já zvládnu,ale právě teď jsem byl unavený a chtělo se mi už spinkat. "Tak dobře.., jdeme spinkat." Políbil mě do vlasů a stočil se ke mně. Byli jsme dvě zamilovaná stočená klubíčka. "Miky, ty sis to plánoval už dlouho, že jsi byl tak připravený..? Trošku jsi mě vylekal." "Moc dlouho ne, ale vzal jsem si to pro jistotu…" Zabručel jsem už z polospánku. "Miluji Tě…" Slyšel jsem ho ještě zašeptat a než jsem vytuhnul úplně přišoupnul jsem se blíž k němu.

KONEC..:)

Lafee

Říkám vám, nikdy nepodceňujte ukeho. Nikdy...

Takžeee, omluva za mou nepřítomnost..-která bude ještě dělší- a taky za to že vám nekomentuju.

Každopádně tenhle výtvor chci věnovat Dahak -jako upozornění, že i z koťátka se může vyklubat tygr,popřípadě tygřice- Niniel -protože mě má ráda a hlavně protože si to zaslouží- Laliloo -zato, že si všimla, že nic nedělám a už se po mně schání a taky jí to chci věnovat protože Láááska je láááskaaaa..*zpívá falešně*- Eloouškovi - protože jako Uke začíná degenerovat a NIC NEDĚLÁ,takže inspirace..xD- Kirušce -za to že zase začíná něco dělat *ikdyž to Hiroko nestíhá číst*- Dál to chci věnovat Shou-chan a Ayumu -za to, že se mnou mají tolik trpělivosti :)- a poslední komu bych to chtěla věnovat je Moje Maminka -ta si to sice nepřečtě, protože to má zakázaný, ale dala mi k tomu inspiraci-

Takže Doufám, že si to vy všichni užijete..:) Přeji příjemné počteníčko..:)

BTW: Hiroko to chce ještě věnovat Panu O. Wildeovi u kterého čerpala inspiraci -stejně jako u maminky- a panu P. Ackroydovi -protože dal světu Oscarův deník-

Vaše Hiroko von Rabersdorf

---

Hlavní aktéři:

Maurice - 16 let, Narozen - 22. listopadu 1992, Znamení - Štír, Výška - 1,68 cm, Váha - *Maurice se červená, prý je tlustej* *Hiroko dostala záchvat smíchu* "Fajn, tuhle kolonku vynecháme, zlato." Ostatní - Maurice "klame tělem" na to, že opravdu vypadá jako Lafee je to pěkná potvora, ikdyž víly bývají potvory..*zamyslela se* Rád kreslí, zejména akty. Je to šikovný student. Má rád - dobré jídlo a.. *Maurice se k ní naklonil a šeptá jí do ucha* "Cože to..?" *dělá nechápavou. "SEX!" *Maurice se propadl do země a Hiroko má záchvat smíchu*

Dominik - 17 let (Ale jsou ve stejným ročníku, jen každej v jiný třídě), Narozen - 23. září 1991, Znamení - Váhy, Výška - 1,76 cm, Váha - 65 kg "Pozor, pán sportuje..*dostala pohlavek* "Za coo..." Ostatní - Dominik, je bručoun a samotář, stejně jako Maurice rád kreslí, jenomže on kreslí Karikatury *Hiroko ho chválí* I on "klame tělem" jen trošičku jiným způsobem. Na internátě je už od školky, Dorotka je jeho kámoška i vychovatelka. Má rád - Maurice, kreslení, Dorotku.. *Domi se zamyslel* Nemá rád - Školu a Lafeeho úchylky.. *otřásl se při představě, že by spal s ženskou*

A teď už konečně příběěěěh...xD -jste se načekali coo...xD-

PS: Omlouvám se za chyby.:)

PPS: Nečte se to Lafee, ale Lafí, jen abyste věděli..*chu*

---

"Domi zlatíčko, mohl bys sem na chvilku, prosím.?!" Protočil jsem oči, nikdy s tím nepřestane, sakra proč to musí pořád dělat, vždyť ví, že mi tím sráží autoritu. "Už letím..a prosímtě neříkej mi "zlatíčko"." Zasyčel jsem a sešel po schodech k ní, k mé -a nejen mé- vychovatelce."Dobře, zlatíčko, a teď tohle podrž." Vrazila mi do ruky hrnec plný vařící polévky, spálil jsem si prsty, ale rozhodl jsem se o tom mlčet. "Už budeme večeřet?" Zeptal jsem se ve snaze zahnat ticho, které mezi námi zavládlo. "Ne, ještě ne, dnes budeme čekat, příjde nový studen, prý Maurice, má mít předky ve Francii." Brebentila dál, ale to už jsem ji neposlouchal, zajímalo mě, kde bude bydlet. Všechny pokoje přeci byli plné. Internát už dělší dobu hlásil plný stav. "A Dorot, kde ho ubytují..?" Zamračila se na mě, asi jí došlo, že jí neposlouchám. "Můj milý, kdyby jsi mě poslouchal.."Skočil jsem jí do řeči. "Promiň, ale zamyslel jsem se." Shovívavě se usmála -tak jak to měla ve zvyku- a z rukou mi vzala hrnec. "Nejspíše ho přidělí na tvůj pokoj, jsi sám už moc dlouho." Vytřeštil jsem oči, to přeci nemyslí vážně. "Ale já se cítím dobře sám, Dorot." "Já vím broučku..," rozcuchala mě, "ale oni si to nemyslí, třeba si budete rozumnět." "A co když ne..!" Vyjekl jsem. "Ale notak," usmála se, "jsi přeci inteligentní mladý chlapec, určitě bude alespoň něco o čem si budete moci povídat." Vydechl jsem, Dorot -ostatně jako vždy- měla pravdu.
Najednou, zničeho nic, nastražila uši. "Přijelo sem auto." Zašeptala, když ji zavolali k "vítání". "Mohu Tě doprovodit, Dorot..?" Zeptal jsem si jí, když už byla skoro pryč. "Dobře Dominiku, ale pojď už, ať tu slávu nezmeškáme." Usmál jsem se a doběhl jí. Přišli jsme akorát včas, když ten chlapec, Maurice, vystoupil z vozu. Myslím, že jsem v té chvíli zapomněl dýchat. Byl krásný. To bylo to jediné co mě napadlo, první asociace, kterou jsem si vybavil při pohledu do jeho hlubokých zelených očí. Hned další přirovnání mi naskočila při zvuku jeho hlasu. Víla, jako víla.. Chodil lehce a když pronesl to své. "Maurice. Těší mě." Málem jsem šel do kolen. Dorotka mě po očku sledovala a mám pocit, že už v té době tušila co se se mnou děje... Nebo lépe řečeno začíná dít.

Uběhlo pár dní od Mauricova příjezdu, už se docela zabydlil a musím říct, že byl bordelář první třídy."Domi zlatíčko, pojď ke mně, prosím." Rozlehlo se domem Dorotčino volání. Naštvaně jsem zavrčel, ona prostě nepřestane. Maurice se uculoval, dosti pitomně musím podotknout. "Netlem se tak.." Hodil jsem po něm polštářem a spěchal za Dorotkou. "Co se dějě..?" Zeptal jsem se -docela přiblble- ipřesto, že jsem viděl jak vytírá, něco co před chvílí rozlila. "Rozlila jsem polévku, potřebuji pomct s úklidem." Vzdychl jsem. "Jsi prostě šikulka, tak to dej sem a vrhni se do přípravy nové." Klekl jsem si k ní a z rukou jí sebral hadr, kterým vytírala. "Děkuji, jsi miláček." Rozcuchala mě a začala loupat cibuli. Za chvilku si vedle mě přiklekla znovu. Otočil jsem se na ni. "Říkal jsem ti...eh Maurici..?" Vytřeštil jsem oči a on mě prašti hadrou nasáklou kuřecím vývarem, rozstříkla se mi všude po košily a ve vlasech. Smál se, pitomně, ale byl rozkošný. "Jsi blbec.." Usmál jsem se a dál se snažil uklidit tu spoušť. Ještě chvilku se smál a pak mi stím pomohl. "Díky.." Usmál jsem se a rozhodl se vymáchat hadry v koupelně. "Promiň, že jsem tě praštil, ale nešlo to jinak, vypadal jsi jako čerstvě vyoraná myška.." Zašklebl jsem se na něj. "No jasně...to je v pohodě, to se vypere.." Poplácal mě po zádech. "No nic já valím, mám ještě spoustu práce." Přikývl jsem, ale upřímně moc by mě zajímalo co může mit zrovna ON na práci.
"Hotovo." Zahlasil jsem Dorotce, která zrovna začínala vařit. "Děkuji šikulko, moc jsi mi pomohl.." Zasalutoval jsem. "Pro vás cokoliv kapitáne." Rozesmála se. "Cožpak nemáte nic na práci, poručíku..?? Už ať vás nevidím." Zahubovala hlubokým hlasem. "Rozkaz kapitáne, úkoly čekají." S tím jsem zmizel nahoru do pokoje. Neměl jsem moc učení, byl totiž zrovna jeden z těch pohodovějších týdnu, takže jsem se na konec uchýlil ke kresbě. Upřímně, neumím kreslit, jsem strašně nešikovný, ale jedno mi přece jde. Jak říká Dorotka, jsem "pánem všech Karikatur". Některé z mých kreseb vyseli a vysí dokonce i na stěnách našeho, celoročního -jak pro koho- internátu. Všiml jsem si, že i Maurice kreslí, ale on kreslil krásně, jeho obrazy byli jako živé a to i přesto, že to častokrát byli obrázky u kterých jsem se -chtě nechtě- červenal. Maurice kreslil akty, řekl mi, že akty kreslí nejraději.
Klaply dveře. Cukl jsem sebou a schoval náčrtek, jedné z karikatur učitelky zeměpisu -neměl jsem ji rád, noo. "Co to kreslíš.?" Sakra, zaklel jsem v duchu a otočil se na Maurice, byl nějaký..divný. "Nejsi nemocný..?" Zeptal jsem se ve snaze zamluvit jeho otázku. "Jsem v pořádku, a je mi líp než kdy jindy, jsem," zamyslel se, "uvolněný." V očích mu hrály spokojené ohníčky, měl jsem z něj skutečně divný pocit. "A co tedy kreslíš?" Zeptal se znovu. "Našii profesorku zeměpisu.." Vytřeštil oči. "Myslíš Habanovou, proč tu..? Vždyť je to stará bába.?" Rozesmál jsem se a podal mu svou kresbu. Když k ní sklonil oči příšerně se rozesmál. Smáli jsme se spolu, ale jemu, narozdíl ode mne, tekly slzy. Vzal jsem si svou malbu zpět. "Ty kreslíš karikatury?" Zeptal se -a ikdyž to vlastně bylo jasný- přikývl jsem. "Je to jedinný typ kresby, který mi jde." "No..vidíš, já zase neumím kreslit karikatury." Svěsil ramínka. "Ale kreslíš krásně." Namítl jsem. Usmál se. "Díky." Koukali jsme se na sebe a já měl pocit, že se červenám. Zachránilo mě až Dorotčino.."Večeřééééééé..." a zvuk zvonu. Oba jsme vystřelili z pokoje ve stejnou chvíly a ve dveřích jsme se srazily. Rozesmál se. "Taky hladový..?" Pustil jsem ho prvního.

Plahočil jsem se ze školy, byl to jeden z mých špatných dnů, ve škole jsem při zkoušení -zeměpis pitomej- vybouchl jak kamna. Věděl jsem, že se to budu muset doučit, ale já prostě Ameriku nemám rád. "Ty spratku,..!!" "Dobrý den pánové." V té chvilce jsem zbystřil a natáhl uši, měl jsem pocit, že ten druhý hlas patřil Mauricovi. Šel jsem po zvuku a opravdu, za rohem stál Maurice a mluvil s nějakýmy třemi chlapíky, dva z nich měli tak 25 a ten co mluvil byl mladší tipoval bych mu taaak 22. "Nedělej, že nevíš o čem mluvím." Zavrčel ten nejmladší. "Ale já přeci nevím o čem to.." Najednou jeden z těch starších Maurice uhodil. "Johne, klid." Zarazil ho ten mladší. "Je to parchant, Davide, hraje si na neviňátko a spí mi s ženou." Zalapal jsem po dechu, tohle by Maurice přeci nikdy.. ale ten se ušklíbl. "Já, ale vaše ženy nenutím, aby se mnou byli, milují mne dobrovolně." Otočil se na patě. To se na něj, ale ti dva starší vrhli. "Dáme ti lekci, chlapče." Usmál se škodolibě David. Otočil jsem se na patě a utíkal k internátu, ale pak jsem si to najednou rozmyslel.
"Přestaňte..!" Zařval jsem úplně bez dechu, jak jsem celou cestu běžel. Ti dva přestali Maurice bít a podívali se po mně. "Ale, ale, že by komplic." Zavrčel ten nejmladší. "Ne..," vyjekl jsem rychle, "jsem jeho přítel a nedovolím, aby jste ho tloukli, ať je jaký je." S tím jsem se nachystal do bojové pozice. Všichni tři se rozesmáli, ale já nebyl tak lehký cíl, když jsem byl menší cvičil jsem Judo. První z nich se na mě vrhl a já ho jedním chvatem dostal do kolen. Usmál jsem se.
"Fajn, dáme mu pokoj, když on dá pokoj našim přítelkyním." Přikývl jsem a na stvrzení mu podal ruku. Maurice se právě zvedal, už se mu barvilo oko. "Jsi opravdu pitomec.." Vzdychl jsem a vzal ho do náruče. "Dominiku..?Proč jsi mi pomohl..?" Zeptal se tichounce. "Protože, tě mám rád, Lafee..jsi můj přítel, navíc něco tak roztomilého si nezaslouží bolest, ikdyž jsi pěkný parchant." Usmál jsem se a zaklepal na dveře do kuchyně. "Proč Lafee..?" Zeptal se, ale to už jsem mu nestihl odpovědět protože Dorotka otevřela dveře a začala hubovat, prý kde jsem ho tak zřídil, joo kdyby tak věděla.
Maurice spal, vlastně se mu ani nedivím, dostal pořádnýho mlatu., ale zasloužil si. Nechápu jak mohla spát s ženskýma o tolik staršíma, navíc, když je mu teprve šestnáct. Koukal jsem na něj a nechápal.

Lafee...

Nevím jak dlouho jsem na něj zíral a přemýšlel, ale najednou se otevřeli dveře a dovnitř vešla Dory. "Jak je mu..?" Zašeptala -podala mi čaj- a sedla si vedle mě. "Myslím, že už líp, ale spí." Upil jsem čaje a podíval se jí do očí. "Dorotko, nikomu o tom nepovíš, že..?" "Ne, neboj se," rozcuchala mě, "stejně by mě, ale zajímalo proč ho tahle zavalchovali." Pokýval jsem hlavou. "Byli o dost starší a hodně naštvaní, spal jim s přítelkyněmi." Zašeptal jsem. Dorotka se zakuckala. "Nestřílej si ze mě." Dostal jsem pohlavek. "Já si přece nedělám srandu." Zavrčel jsem. Prvně tomu nechtěla uvěřít, ale když jsem jí celý ten příběh odvyprávěl jen nevěřícně vrtěla hlavou. Vlastně reagovala stejně vyděšeně jako já. "Dorot.., nikomu ani muk, o ničem.." Zašeptal jsem tiše. "Jasně, kapitáne." Usmála se a odešla. Maurice se probudil asi o hodinu později. Mrkal do šera, které způsobovali dlouhé závěsy. "Lafee..?" Zašeptal jsem a přišoupl jsem se blíž k jeho posteli. "Jak dlouho tu sedíš..?" Zašeptal. Jeho otázka nebyla důležitá. "Nemáš hlad nebo žízeň?" Pomohl jsem mu do sedu. "Možná, že tě bude chvilku bolet celé tělo." Uchichtl jsem se a podal mu hrnek s čajem, vystydlím čajem. "Ještě si ze mě dělej srandu." Zakňučel jak raněný pes. "sám si za to můžeš.." Trhl jsem rameny a položil hrneček zpět na stůl. "Já vím.." Zašeptal a oči sklopil k peřině. "Jsi hlupák..a ještě ti na to přišli.." Rýpal jsem dál. "Víš..bylo to zvláštní..," zašeptal a já zmkl a poslouchal, "já je nikdy nenutil, vůbec jsem jim nedával záminky, jen jsem je maloval. Ony ale chtěli víc a když to dostali, chtěli to znovu a znovu.. Nebránil jsem se, dělal jsem to docela rád, líbilo se mi to a cítil jsem se..uvolněně." Usmál se a otočil se na mě. Pokl jsem, tehdy, když jsem ho..."Chápeš jak to myslím Dominiku..?" Ani jsem se nepohnul. "Nechápeš," zkonstatoval, "Nemůžeš to pochopit, když jsi to nezažil. Ale Dominiku, i přesto co jsem prožíval, vždycky ses mi do myšlenek cpal i ty, když jsem s nimi trávil ty úžasné chilky cpal ses mi do nich, vždycky.." "Jde na tebe horečka, pako.." Zavrčel jsem a zatlačil ho zpět do peřin. "To není horečka.." Chytil mě za vlasy a stáhl k sobě -v té chvíli jsem se rozhodl, že se nechám ostříhat- a něžně políbil. Necukl jsem. "Taky se ti všude pletu..proto mi říkáš Lafee..?!" Zeptal se -vlastně to nebyla ani tak otázka jako oznámení- tichounce a já -ikdyž jsem oprvadu nechtěl- jsem přikývl. "Ano Lafee, všude.."

Je to tááák krátky, a přitom se Hiroko tak pachtila s Profily "aktérů" jsem normální..*zamyslela se a čeká na ortel...xD