Valentýn je jen reklamní bublina!

A opravdu je? Kdo ví, možná je, možná ne. Velice záleží na vnímání. Ale to nás nezajímalo, my měly naprosto jiné starosti. Chtěli jsme romantickou schůzku a tak jsme šli na Lego Batamana. Dík Kájo, že jsi tak pošahaná jako já. :3 A teď už článek tak, jak byl skutečně prve napsán.

Už je to delší dobu, přesněji na Valentýna, co jsme se s mojí kamarádkou Kájou (tentokrát malou Kájou, která mi dělá parťáka při denním studiu a při zůzných dalších srandách, které je třeba podstoupit při studiu a zábavě ve velkoměstě) vydali do kina. Kája ode mě dostala k Vánocům poukázku na pozvánku do kina (a pak ještě do vybraného Kočkafé na dortík a čokošku) a rozhodla se jí využít právě v únoru, kdy běžel v kinech film Padesát odstínů temnoty...

no a tak jsme šli na Lego Batmana. Plakát opět ukraden z CSFD. Nikdy bych nevěřila, že tohle řeknu, ale byl to asi

jeden z nejlepších filmů s Batmanem vůbec. Tohle se rozhodně povedlo! Naprosto jsem žasla nad tím, jak skvěle je to vychytané a bavila jsem se od začátku do konce. Batmanovi hlášky jsou nesmrtelné a Robin (Dick Grayson) je tady prostě k pomilování. Joker se samozřejmě vůbec nedrží v pozadí a zosnuje jeden z nejdokonalejších plánů (a zapojí do něj nejen další záporáky z Batmanovských filmů, ale i z dalších známých filmů a seriálů, za všechny je to třeba Harry Potter, Pán Prstenů, Doctor Who a vzpomenu si třeba ještě na hororovou komedii Gremlins) na to, jak zničit Batmana, protože proč ho bude nechávat vyhrávat, když si ho jeho hrdina neváží, žejo! Nic takového, protože i záporáci potřebují od svých hrdinů trochu té "lásky" (ještě dodám, že láska mezi Batmanem a Jokerem je velice silně poodbné té lásce, kterou mezi sebou často pěstují sourozenci). Jediné, nad čím jsem trochu uvažovala bylo, jak to vnímají děti a jestli se u toho baví. Já sice miluju animáky a místo krve mi v žilách proudí Disney s Pixarem a dalšími studii věnující se animacím, ale jsem už (svým způsobem) dospělák a jsem schopná pobrat i to, co mi třeba dřív unikalo. Nebo je to tím, že jsem zkažená a děti se u toho baví jinak? Nejsem si jistá a v kině s námi byly děti jen dvě (celkem nás tam bylo, asi 8-10, takže docela dobrej průměr ne? :D) a smích nebyl slyšet, jako to bývá u "normálních" animáků. Takže těžko posoudit. Vím ale, že v nějaké recenzi tatínek psal, že se u toho bavil víc než jeho potomek (syn). Prostě sranda pro dospěláky a teenegery, ale pro mladší děti zas až tak moc ne. Na CSFD má film celých 74% a fakt si je všechny zaslouží!

Pamatuju si, že jsem chtěla ještě napsat nějaký svůj zážitek s Kájou, ale nejsem si nějak schopná uvědomit, čeho se měl týkat a proč jsem si ho tolik chtěla zaznamenat, když teď je z hlavy (asi nadobro) pryč. Myslím, že tohle zapomínání má částečně na svědomí psaní diplomové práce, které mě teď tíží. Moje hlava se snaží zapamatovat si všechny ty motýlí srandičky a zapomíná, že svým způsobem vlastně nejsou tak důležité, jako zážitky, které prožíváme s kamarády. Na druhou stranu, třeba je ta "věc" jen dobře uložená a až ubyde starostí, a vytřídím si motýlí informace, pak si vzpomenu? To bych moc ráda. Zážitky s Kájou mě baví. Kája je nejlepší.

Dneska už je to od Valentýna moc času a přihodilo se moc věcí, o kterých chci napsat, ale to zase jindy. A tentokrát snad dřív než na to zase začnu postupně zapomínat v návalech motýlů. Než se ale do toho vrhnu, ještě bych chtěla vypíchnout krásnou perličku, která se přihodila na kolejích a jak vtipní studenti dokáží být.

Na kolejích se dějí naprosto krásné a kouzelné věci. Jasně, někdy je provází hromada řevu a dost častu se neobejdou bez alkoholu a jiných omamných látek, ale přesto myslím, že téměř vždy jsou kouzelné. A to i přesto, že ti stejný studenti v záchvatu opilosti rozhází po celé chodbě celý koš a trápí tak paní uklízečku.
Jedna zvláštně kouzelná věc se stala poměrně nedávno. Nadšeně jsem si ji "ofotila" a naprosto bez výčitek ji sem přidávám i se jmény autorů, protože myslím, že by bylo smutné cenzurovat tak geniální duše.

Aneb o tom, jak i dveře na kolejích občas žijí svým vlastním životem. I dveře mají právo na život! Jen by mě zajímalo, proč do sprchy jeli výtahem o patro níž? Možná bylo ve sprchách na jejich patře plno?

Jakékoliv teorie potvrzující nebo vyvracející mou teorii vítám. :D

Druhá věc, kterou bych ráda vypíchla a která se vyskytla na facebookových stránkách našich kolejí je tato. Je to ta nejgeniálnější reakce na prosbu, jakou jsem kdy slyšela a myslím, že jen tak něco ji nepřebije. Opět přidávám i se jmény účastníků, protože geniální duše by se cenzurovat neměli a proto to neudělám. Třeba, až budou jednou starší a uvidí tento výstřižek někde kolovat (kdekoliv, záleží, jaká příjde po facebooku módní vlna) připomenou si svoje krásné kouzelné mládí.

A těmito perličkami uzavírám Valentýnský článek a doufám, že jste si ten den užili tak jako každý jiný a snad ještě lépe, protože 14. února je o jeden den blíž jaru než 13. února. :D Sama se už moc těším, až se dám do sepisování dalšího článku, který má zatím jen kostru, a připomenu si, co úžasného se v mém (obyčejném?) studentském životě všechno děje a jak prímové mám kamarády. Lidské i zvířecí, kteří mě nenechají zahálet a topit se v neštěstí a místo toho podporují moje milé šťastné dny svými ještě milejšími osobnostmi a úsměvy.

A protože chceme končit článek úsměvy, posledním obrázkem je tu Apllónův syn Will (při prokliku budete odkázáni na autora tohoto úžasného díla). Přeci jen, kdo jiný by mohl být usměvavější než syn slunečního boha. Čímž se tak nenápadně snažím udělat reklamu knižní serii od Ricka Riordana, kterou právě čtu.

Percyho Jacksona určitě znáte, tato serie má filmová zpracování dvou prvních dílů (Zloděj blesků a Moře nestvůr, ani jeden film se nepřehoupl přes 70%, co hůř nepřehoupl se ani jeden z nich přes hranici 60%). Naneštěstí se s knihami poměrně míjí a film vůbec nevyužívá knižní potenciál a už vůbec ne jeho humor, který nemá chybu! Mění charaktery postav, jejich vztahy mezi nimi a dokonce i "zaměstnání" postav. Vynechává důležité informace, které mi teprve po přečtení knih začínají i ve filmu dávat smysl.

Kašlete na film! Přečtěte si knihu, protože narozdíl od filmů, všechny knihy pana Riordana jsou v červených číslech a velice často se nachází nad 90% při hodnoceních! A to se rozhodně vyplatí! Dokonce i mě to přinutilo překonat své malé strachy a dopachtit se do knihovny, kde jsem se statečně (po pěti letech, bez vědomsoti, že je tu knihovna) zaregistrovala a vypůjčila si několik částí. Hltám to!

A o překonávání strachů třeba v příštím článku.

Pac.

Vánoční události

...

...poslední dobou se dějí věci, který se mi nelíbí, ale které asi nemůžu moc ovlivnit.

Nebo možná můžu, ale nechci, protože se mě týkají jen okrajově. Vlastně, jen tím, jaký mají na mě vliv. A ten vliv je nic moc. Popravdě pak nemám moc chuť na nic. A už vůbec na nějaké "hang out" s lidma, kterých se to týká.
Protože musím pořád dokola říkat "ale mě to nezajímá", "to je vaše věc"... Já to nechci řešit, přece nemůžu za to, jací k sobě lidi vzájemně jsou, jak se k sobě chovaj. To si musí srovnat sami ve své hlavě a já nechci poslouchat nic, co se toho týká. Zvláš ne proto, že stojím někde mezi. Nejsem soudce. A právě proto, že se děje tohle, snažím se a chci si připomenout něco pěkného, co se mi přihodilo. Už je to nějakou chvíli, ale i tak! Vánoce.

Vánoce miluju. Já vím, že spousta lidí kňourá a těší se až bude po těch hrozných svátcích. Někdo dělá Vánoce jen kvůli svým dětem. A pak jsou tu moji rodiče. Ti sice bručí, že vánoce v krámě začínají už v září, ale zároveň se těší na svátky jako takové. Na tu šňůru pohádek v televizi, na vonící cukroví a "rybišku". Těší se, až díky výmluvě "vánoce" uvidí celou rodinu. Těší se právě na rodinné návštěvy, které povětšinou znamenají "vyžrat sestru nebo babičku" a je sranda. Hrají se hry a povídá se o všem a v pozadí běží pohádky a stůl je plný cukroví a všechno to voní. Vánoce jsou prostě boží. Bez Vánoc by nebyl rok kompletní. Mám Vánoce ráda.

Ty letošní se obzvlášť povedly. Se správnou náladou mi pomohl můj vedoucí v práci a tři a půl hodiny jsme týrali ostatní zasmětnance vánočně laděnýma písničkama jako je třeba Jingle Bell Rock. Yay! Zrovna jsme spolu pracovali na stejném úseku, takže jsme si u toho i pěkně zabékali a zatrsali. Ačkoliv myslím, že někteří z nás měli opravdu slušný tik. Hehe.
A ačkoliv vánoce nejsou jen o dárcích, letos jsem byla z pár opravdu překvapená a nadšená. Samozřejmě můj top dárek jsou každoročně knihy, ale letos! Letos to můj tatínek překonal. Pracovní boty, tadááá!

Boží ne? :D Krom bot jsem dostala ještě spoustu dalších věcí, jako model žraloka (kvík!), deku s Bezzubkou (kvík!) kopec knih (íík!, ale bez fotografie.. :D) a ponožky (aww <3)

Kromě toho, co jsem ale dostala se mi podařilo darovat i pár "home-made".. nebo aspoň vydřených věcí. Pro sestřičku kresba na tričko (za pomoci Nikolky, užasnýho překreslovače pidi obrázků, děkuju! :*) a pro Alexe hrníček s inspirovaným potiskem jehož výroba mě stála několik hodin nervů s vylepšováním kvality a nakonec se při zadávání návrhu všechno pokazilo a bylo třeba to vyjednat po mailu (děkuju hodné slečně, co to vyrobila, tak aby to správně vypadalo!, i když nemusela) S hrnečkem pózuje taky Alexandr, ale ten malý Velký Alexandr.

Tak... a to by bylo k tomuhle Vánočnímu článku (v únoru, haha..) všechno. Teď už mám rozepsaný článek, který se týká zase dalších, jak jinak než veselých, událostí. Doufám, že mi nebude trvat jeho sepsání měsíc, tak jako to trvalo u tohohle článku.

Ale...

Kdo ví...

Hauk. :D

Sníh a jiné starosti

Myslím, že člověk dospěje ve chvíli, kdy přestane mít rád sníh.

Jinak není možné, že na FB si každý druhý stěžuje, že venku sněží a já se raduju. Co je lepšího než prokřupat se čerstvým sněhem, postavit si sněhuláka a pozorovat, jak se Šklíbě dělají na chlupech břicha kuličky sněhu (a ještě větší sranda je, když je vykusuje ven) nebo jak se ta šílená černá kočka plíží sněhem a myslí si, že není vidět. Jo! FB, to je místo, kde si všichni a kdokoliv může stěžovat na cokoliv. FB dělá mezi lidma zlo, protože drby už nejsou drby a vidí je mezi sebou všichni, stačí dát "lajk". I proto se ho snažím využít spíš jako chatovací mísnost a informačních server. V tom je to super, člověk si může vybrat (relativně, bývalo to lepší), co se mu bude zobrazovat na zdi. U mě je to spousta sarkastickejch vtípků, informace z různych ZOO (nejen v České republice), knižní a psí news, Africký národní parky, Austrálie s jejíma zajímavostma a Japonsko. Japonsko a všechno kolem něj... jo a BJD, což je dneska už celosvětovka. Dřív to ale byla ryze asijská sranda. Určitě jsem toho spoustu vynechala. Tím "spoustu" myslím samozřejmě různé fandomy. Za všechny mě napadá třeba Harry Potter, což mě vede k mému včerejšímu výletu!

Někdy je docela dřina najít parťáka, který má čas, chuť a peníze... u kina pak nastává ještě jeden problém a to je věta: "No my jsme na tom byli..." bleh. Noa! však můžem jít znova. Pro mě se všechny tyhle tři problémy spojili do jednoho. Papá Fantastická zvířata, letos se v kině neuvidíme. A taky jsme se neviděli. Smutné... zázrak se ale stal právě včera! Přijela parťačka s časem, chutí i penězmi a navíc ten film neviděla! Jupí! Jako bonus film hraje pořád ještě dost kin (to je výhoda velkoměsta), takže jsme vyrazily! Muhahaaaaa! To byl osud a navíc sněžilo. (Plakát vypůjčen na CSFD...)

Moje málo k filmu. Hodnocení: překvapivě dobrý! Je tam jen pár chvil, kdy se člověk trochu nudí nebo nechápe (protože kouzelník drží v ruce hůlku, ale nepoužije ji! radši bude běhat jako trotl) a některé scény jsou zbytečně natažené (ačkoliv jsou akční, tak to možná nadšenec akce toliko nezaznamená). Hlavní postavy jsou zajímavé, mají svoje charakteristické rysy. Je tam spousta zvířátek a Mlokův kufr je stokrát lepší než Hermionina kabelka. :D Navíc je tam naprosto dokonalý mudla! Je to podle mě asi nejlepší charakter tohohle příběhu. Ostuda Rowlingové, bych skoro řekla. :D Mlok aka Newt za ním docela dost pokulhává a to i přesto, že on je tu "učitel". Možná je to tím, že je trochu ňouma a stydlín (hodně lidí mi tvrdí, že tenhle Mlok se chová jako autista, kdoví-) a i když má roztomilý úsměv a bezva koníček, nějak mi přišel takový všední, mudlovsky obyčejnej.
Naštvala mě klasika.... že se amíci, chovají jako amíci. Prvně vražděj a pak myslej. Proto se všechny mimozemský invaze, které začínají v USA vždycky zvrtnou. A taky mě zaskočil Depp jako Grindewald. Já jsem věděla, že tam je a věděla jsem, kdy tam bude. Ale stejně... moc mi tam nepasuje (a omlouvám se všem, co ho rádi. Ale je to starej, schlastanej pirát, ne kouzelník a už vůbec ne Grindewald).
Závěrem. Rowlingová tomu nedá spát a Fantastická zvířata prý mají mít pokračování (prý čtyři další filmy?!). Nevím, co tam chtějí dál tajtrlíkovat. Asi něco s Grindewaldem a tudíž i mladší verzí Brumbála? Nechám se překvapit a třebas do tý doby překousnu i Deppa, kterýho mám jinak hrozně ráda, ale tady ne. Promiň Johny.

A pak jsme šli kolem Hamleys...

BUM!

IRON MAN... tohle je jeho mladší bratr, měli i většího!

A pak jsem se šli kouknout dovnitř a ...

Douh!

Je to peklo nebo ráj?

<--- naštěstí nešel koupit.

Teda... ne za obnos, kterej máme.

Uf?!

Návrat návratů?!

Poslední dobou mívám pocit, že je všechno fajn... pak na prdlajs a pak zas fajn. Prostě (bezva) kolotoč.
Málo kdy mám teď možnost si někomu postěžovat a většina rozhovorů se nakonec neuděje, uděje v mojí hlavě a nebo je zažehnán fyzickou prací, aktuálně odklízením sněhu, což ale brzy taky skončí... sbohem vesnice, ahoj velkoměsto. Když jsem doma pomáhá mi v tom taky naše milovaná kočičí obluda Šklíba, o kterou se dá pořád starat (i když to není vždycky doceněno předením). Česat kožich, aby nedredatěl, mazlit, lovit nebo trénovat povely! No ano! Možná o tom jednou napíšu celý článek (je rozepsaný už skoro rok) i s fotkama a videem. Aktuálně je ale venku zima a nikomu se nechce v takovým počasí trénovat. Maximálně udělat pár blbinek za pamlsek a pak se zase stočit do klubíčka v teple kurníku. Na dokumentační fotografii třeba panáčkování.

Zkoušela jsem taky čtení, malování, psaní (tedy příběhů),... ale jsou to činnosti od kterých člověk myšlenkama celkem snadno uteče a pak se dostávám zpět k rozhovorům v mojí hlavě, které ale nejsou k ničemu. Možná je to tím, že jsou moc jednostranné. Haha.

A pak jsem si vzpomněla na blog, deníček.. co funguje už milion let a vlastně mi vždycky docela pomohlo napsat si sem, co pěkného se mi děje. Jen tak, pro připomenutí. A protože mně letos (už za pár měsíců) čekají státnice a snad úspěšný zakončení školní docházky titulem, ... uch, prostě budu rozhodně potřebovat připomínat, co pěkného se mi děje a ne jen to, jak co hodinu bulím nad patláním diplomové práce nebo překladem článku. Checht? Asi ne... Vůbec si nevybavuju, jak jsem psala diplomku a co hůř, nikde jsem si o tom nenapsala!

Ale o tomhle si možná napíšu... možná.

Muhahuhahuhaa.

A já vím, že jsem pako..

ale je to těžký.

Už třetím rokem (vlastně už tři a půl) jsem vlastníkem resinového pokladu, prince Lawriho a už dva a půl toužím po jeho společníkovi. Ale peníze... ale šetřím.

A šetřím a pak příjdou důležitější věci, které je nutné zaplatit (mám staršího pejska a ono mu teď nebývá pořád hej, jako mu bývalo, když mu bylo ještě "jen" 9 let), ale to nevadí, budu šetřit znovu a jednou se došetřím. Takhle si to říkám, rok co rok a už po třetí jsem začínala od začátku rozhodnutá, že tentokrát to výjde.

A pak jsem odpromovala a babičky a rodiče mi dali překrásnou částku, která mi zkrátila počet šetřících dnů na nulu a já už jsem byla rozhodnutá, po výplatě si svého vysněného druháčka objednat. Mamince jsem to přišla vesele oznámit a sdělila jí sumu (ví i kolik stál Lawri). A maminka, místo, aby mi jako u Lawriho řekla: "No tak si ho objednej." Mi to vymluvila... jedinou větou. A mě je smutno, protože já vím, že teď už po výplatě nepůjdu a neobjednám si žádnýho vysněnýho Vůdce.

Nechám všechny ty peníze ležet a neužiju si z nich ani korunu, protože nic jinýho nechci.

Využiju je až zase Bert onemocní. A budu ráda, že je v pořádku a to bude všechno. :)

A i když vím, že na veterinární výdaje se mi ty koruny budou moc hodit, tak je mi ze mě do breku, protože jsem tolik chtěla a už jsem se těšila. Ale jsem trotl. A budu mít vždycky prd. Jenže pro mě je důležitý, aby s tímhle mamka souhlasila a když tentokrát nesouhlasí... tak nic nebude. :)

A mně bude smutno, protože ty peníze vlastně ani nechci a nepotřebuju, když si za ně nemůžu pořídit, co chci.

AnimeFest 2014

To je málo spánku na tvrdé podlaze.

To je několik tisícovek (divných) lidí, nacpané šaliny, mega obrat blízkého Albertu.

To je smrádek (ale teplíčko) přes noc v sále A.

To je legrando a nevyspání, rozcuchaný vlasy a bolavý oči!

Yay!

Za rok zas!

:D

A tak...

V podslední době je mi smutno a odstrčeno.

Těžko se to popisuje, ale jsou to rozhodně negativní pocity a mně se nelíbí, že je mám a musím s nima bojovat, případně se tvářit, že je všechno v pořádku, když v mým vnitřním světě není. Ale přece nemůžu obtěžovat lidi kolem sebe, když sami mají milióny svých problémů. Viditelně lépe mi bylo po sobotní (5.4.) felinoterapii, kdy jsem se mezi lidmi a kočkami cítila dobře a vsele a pak to šlo zase do kopru. Ale okavidně to fakt zabírá. :)

Chyba je u mě.

Už jsem se naučila ovládat svoje žárlivý výstupy. Trvalo to dlouho a stejně jsem je nenastavila správně, protože místo toho, abych si byla schopná uvědomit vlastní hodnoty, obracím ten negativní pocit do sebe a jak by řekl profesor Bartoš, pěkně si je uvnitř hňahňám. Někdy si myslím, že tak nějak to mají i psychicky nemocní lidi, co v závěru někoho přepadnou nebo zamordují a trochu mě to děsí. Já nikoho přepadnout ani zamordovat nechci.

Život je těžkej. Budu doufat, že mě vyléčí Bert. :)

Vycházka 1.2.2014

Byla to odměna za mou úspěšně splněnou zkoušku (a ukončení zkouškového) a mělo to být veselé a zábavné. A bylo, ale ne až do konce. Vybrali jsme si k vycházce ten nejufoukanější den, jaký jsme mohli, klasika. Když je venku hezky nikam se nám nechce. Cha cha.

Původním plánem bylo vzít to přes les, ale když jsem viděla, jak se naše smrková monokultura ve větru klátí, rychle jsem si to rozmyslela a šli jsme přes pole. Bylo to príma (ale propásli jsme jedoucí vlak!) během vycházky spolu osvěžujeme všechny "triky" co už Bert umí a trenujeme i to, co Bertovi ještě moc nejde. A je to čím dál lepší, na vodítku. Heheh... hold nemůžeme mít všechno, ale to příjde! Dřív nebo později. ;)

Vzali jsme to přes pole a přes náš oblíbený Kotasák, kopec, kde se v pastevním období pasou kravky (a mám to tam tehdy radši a Bert asi taky, protože je to vzrušující a zajímavé). Měla jsem v plánu psisáka pustit, ale tak moc se rozfoukalo, že jsme to raději zrychlili a cestu vzali poklusem (a já jsem při běhu málem dostala infarkt, kde je léto, kdy jsem to zaběhla a ani se moc nezadýchala). Foukalo tak, že by to utrhlo hlavu a proti mě, možná proto jsem se tak zadýchala. :D A pak už hurá na cestu domů.

A pak se to stalo.

Po cestě od vlakové zastávky přes jeden z plotů přeskočil pes a okamžitě se vrhnul na Berta. Naštěstí mu nešel po krku, ale po zadku. Pán, kterému pes (a který byl naštěstí extra pohotový) patřil byl asi v mnohem větším šoku než já a Bert. Berta jsme tam div nekřísli, byl v opravdu velkém šoku. Na místě jsme žádné kousance nenašli a potom, co se Bert zmátořil jsme tedy šli domů. Bert vypadal v pořádku, takže jsme nic neřešili, večer mi mamka tvrdila, že je Bert přešlý, ale když jsem za ním šla já, byl v pořádku. Druhý den to bylo mnohem horší a neděle pro Berta byla velmi útrpná, takže jsme v pondělí navštívili paní doktorku. V pondělí bylo Bertovi už o málo líp a cesta v autě pro něj (jako vždycky) byla zážitek. Kvůli jeho snaze dostat se ze zadních sedaček na přední jsme málem nabourali. Tudíž jsem si ho přesunula dopředu, kde už byl hodnej. Na veterině jsme byli úplně sami a tak si nás vzali hned. Našli jsme kousanec. Na místě, kde mě ani nenapadlo, že by mohl být. Bertíka nám paní doktorka opíchala hned třemi injekcemi a něco jsme dostali domů. Na cestě zpět mi Bert zhučel při rychlejším rozjezdu pod sedačku a málem jsme znovu nabourali, protože sbírat Berta z podsedačky a řídit rovně je dřina. :D Naštěstí jsme i domů dorazili v pořádku. Bert si výlet užil, jen klidové doporučení, které dostal ho moc netěší (ale naordinovala jsem mu aspoň dvě krátké vycházky, aby se mi nezbláznil úplně). Ale už je mu líp. V neděli byl bolavý tak, že odmítl celý den žrát a tak smutného psa jsem nikdy neviděla. Teď už je to zas náš veselý Bert, i když pořád bolavý. :)

A pár fotek, které jsem pořídila při procházce. :3 A tady je kouzlo! Prý, že dotykové telefony nereagují na ruce v rukavicích. Nu, ten můj je divný a reaguje,.. což je jedině plus, protože sundávat rukavice bych si v té zimě nechtěla. :D A odkaz na celou meeeega galerii. :D

Sluníčko zapadající za náš oblíbený kopec - Kotasák.

Bert je celý já, taky na spoustě fotkách spí. A jako zbytek mé rodiny (která se na fotkách cpe) má na většině fotek piškot nebo jiné pochutiny. :D

Výjmečně spolupracující psisko. :D

Citové zvratky (a příště snad zas veseleji)

Lidi si o mně myslí, že jsem neuvěřitelně šťastný a pozitivní člověk.

Ha… hahaha.

Vlastně já jsem! Opravdu. Když jsem tam, kde chci být s lidmi, které mám ráda.

Což se, bohužel, poslední dobou neděje tak často. Já vím. Nemůžu mít všechno, ale všechno přece nechci! Chci jen trošku …

Stačí mi málo k tomu, abych byla šťastná a uvolněná. Úplně malinko. Třeba super taška s Burákem od rodičů, což byl absolutně nejlepší dárek, procházka s Bertem, a když je venku fuj blátivo a my se v tom můžeme vyválet a nikdo se na nás ošklivě nedívá. Když mi někdo popřeje pěkný den a hezky se usměje. Když sněží a mráz štípe. Když se můžu zašít s knížkou nebo Lawrim. Když se jde na výšlap. Když se sejde celá rodina. Když dostanu štípanou pusu. Když mi slepice dělají dravé ptáky.

Taky mi bohužel stačí dost málo k tomu, abych byla nešťastná. Aby se mi hrůzou a stresem třásly kolena, ruce i hlas.

Umím být srab i odvážná.

Co neumím, je říct něco hned. Narovinu.

To není můj styl. Nevím, jak to popsat jedním slovem.

Když se mi něco nelíbí, něco mě zklame, rozesmutní, naštve… zatlačím to. Zatlačím to a tvářím se, že to neexistuje. A tak se všechny ty ošklivý pocity uvnitř mě presují a presují… a pak. No, většinou nakonec bulím do polštáře, jak je svět ošklivej a zlej a jak nic není fér a "proč já"? Je to směšný.

Neumím s tím pracovat. Neumím pracovat sama se sebou. Je to děsivý. Nedokážu si představit, že takhle budu jednou žít. V zaměstnání určitě okamžitě zkolabuju. Možná, že zkolabuju už před bakalářkou. Nevím, co je horší.

Kromě toho všeho jsem profesionální ukončovač vztahů. Těch přátelskejch. Nevím jestli to je kladné nebo záporné hodnocení. Ale je to smutný, ve většině případů. Chybí mi. Aki mi chybí, Alenka mi chybí, Ilča mi chybí... chybí mi Terezka i spousta těch dalších, kteří se v mým životě ohřáli jen pár týdnů.

A chybí mi být doma.

Nechci vyrůst.

Milené stereotypy

Prý, že stereotyp je špatná věc, že člověka ubíjí. Že stereotyp, je jako klec.

Ale po tom, co si už měsíc žiju v jednom z nich je mi skvěle. Cítím se dobře a tak nějak si co chvíli říkám, "jo, tohle je to, co mě naplňuje". Nějak si uvědomuju, že až zase pojedu do Prahy a začnu chodit do školy bude se mi stýskat. Stýská se mi pořád, ale čím víc zvířátek mě doma čeká tím horší to je. Tak nějak předpokládám, že budu pár dní bulet do polštáře a prožiju si svůj nejhorší "houmsik" neboli stesk po domově.

Taky vím, že Prahu nesnáším. Možná je to právě z důvodu, že těžko ze mě bude človek, který si bude moci dovolit domek na kraji takového velkého města, abych si tam mohla pořídit zvířátka po kterých toužím.

Jsem vesničan. V hloubi duše to vím a líbí se mi to. Já chci žít ve vesničce s obří zahradou, možností vyrazit do lesa a nebo na pole. K čemu jsou mi parky, kde na každém kroku potkám člověka, když je ani vidět nechci...

Někdy si pak říkám, že jsem se měla na VŠ vykašlat. Raději dělat práci, kterou nemám ráda (ale nepředřu se tam) a ve svém volnu se blažit zvířátky, která miluju. Ale pak mi dojde, že VŠ nedělám jen proto, že chci titul, spíš se chci dozvědět něco nového, něco zajímavého. I když ze spousty věcí jsem zklamaná, tak je tu ta druhá část, která mě těší a baví. Mám teď docela strach z nadcházející bakalářské práce a snad i státnic a možná proto se mi stereotypy líbí. Je to příjemný únik. Navíc, když součástí takového stereotypu jsou zvířátka a zahrada. :)

Achjo, musím si úžívat svých dní, co to jen půjde a doufat, že, až to příjde, se nezhroutím.

Procházkování s panem B.

Zatímco moje sestra se chodí družit do společnosti a obráží vesnické slavnosti a chodí "pít" se spolužáky (aktuálně už bývalými), já vyrážím s panem Bertem (což je můj jedenáct let starý psisák) do lesa a do polí. A nevím, kdo z nás dvou je osamělejší. Někdy asi já, protože zatímco moje sestra se druží i v noci, já jsem doma a čtu (a v brzké době se snad vrhnu i do dalšího studia, začít se musí zavčas). Ale když jsem v lese na procházce a užívám si, jsem určitě ten šťastnejší člověk já. Určitě. :) Nemůže být nikdo šťastnější, než člověk, kterej si užívá se svým psem výlet. A můj pes i když tahoun, je v takovejch chvilkách to nejvděčnější zvíře na světě. Zlobí. Jasně, že zlobí. Má toulavý tlapky a někdy je to s ním těžké a vracíme se domů jednotlivě (buď první já nebo on, jde o to, kde ho vypustím a kolik zajímavých věcí tam pro něj je).

Nedávno jsme objevili úžasný okruh. Netušila jsem, že tím směrem ta cesta vůbec vede, ale jsem ráda, že jsem to riskla. Mým motem posledních dní se stalo "vždycky se můžeme vrátit" a taky "přece ty traktory musí někam mířit" a tak míříme i my. Tahle naše nová okružní cesta vede kolem poloviny Hrabišína a je dlouhá asi dvě hodiny. Nám to ale trvá dýl, protože já si posedím a pokochám se a on se zaběhne a já čekám. Takže zhruba tři hodinky. Začínáme hned u našeho domečku a podle situace jdeme přes pole, které máme hned za zahrádkou a nebo okružní cestou kousíček přes vesnici a na polňačku a pak hurá do lesů a podchodem pod vlakovými kolejnicemi. Podle toho jak se nám chce jdeme přes les a nebo přes louku. Přes les je to krásnější a taky to víc klouže, protože když zaprší všechno se to rozňahňá, ale je to zábava. Cesta tam je krásná a i když je tato část lesa spíš monokultura je tam krásně. Občas potkáme srnku nebo zajíce, ale tady mívám Berta na vodítku, tak se nebojím.

Pak to vezmeme nadchodem přes koleje a hurá dolů k potůčku, kde se někteří z nás posilní vodou z potůčku. Tenhle potůček se jmenuje Loučka a pramení daleko daleko. Vlastně jsme nikdy k jeho pramínku nedošli (a v této době už to ani není moc možné), ale jako malé děti jsme se s kamarádkou Veronikou hodne často vydávali do kopců a potůček čistily a bavily se tím, jak asi jeho pramen vypadá.

Tenhle potůček mi s Bertem přejdeme a zamíříme do kopce, u nás v Hrabišíně se mu říká "Kotasák", jak a jestli je vedený v mapě to netuším. Na tomhle kopci se každoročně pase velké stádo skotu, kravky s telátky. Jaké plemeno to je nevím, ale jsou to rohaté béžové kravky. A pokud méme štěstí tak příjdou až k ohradníku a zvědavě po nás pokukují, hlavně telátka. Bert je z nich pokaždé vykulený, překvapeně si je prohlíží a každé dva kroky se zastavuje, aby si je znovu nevěřícně prohlídl. Je to vážně legrační. Další naše cesta pak vede po asfaltové cestě, hodně staré cestě, ale bez děr. Okolo jsou další obrovské louky a tady Berta pustím, pokud není šero, protože v tskovém případě se tu pasou srny. A pak jdeme chvíli po cestě pak po trávě. A je to úžasné, většinou se právě tady vyvalím a užívám si to ticho a krajinu a pasoucí se kravičky, na které je pořád vidět. A pak už se buď vrátíme do civilizace a nabo nastoupíme na naši lehce adrinalinovou část cesty a to po kolejí do zastavky "Hrabišín", která je navrchu na kopci a odkud pak vedou turistické cesty do Obědné a Hrabišína. Pokud si vybereme cestu po kolejích většinou je to poklusem. Může to být asi tak kilometr, možná o trošku víc. Mívám strach, nejsem si jistá, jak by Bert reagoval na projíždějící vlak, takže začínám studovat jízdní řád. To naštěstí není moc pracné tímhle směrem jezdí už jen málo vláčků. Ale spíš bohužel, protože cesta vlakem přes Hrabišín je jednoznačně překrásná. :)

Když pak v pořádku dojdeme máme možnost ještě tří tras. Zamířit do Obědné, k přehradě, která je v Hrabišíně a nebo domů. Většinou vybírám podle toho, jak můj starouš plete nohama a jdeme buď k přehradě, což je delší cesta a nebo domů. Přeci jen i od zastávky je to domů pořád kus cesty a tak tam vyrazíme. Na zahradě pak to nejhorší vydýcháme, zkontrolujeme si (někdy i vzájemě, což je velká legrace), jestli někdo z nás nemá klíště, já pak Bertovi vypláchnu oči (neb už je to starouš a pak cesty jsou prašné a on proleze kde čím a pak má záněty, prevence je lepší taktika), odpočineme si, dáme si každý svou večeři a nebo dvacet a pak večeři a spokojeně zaplujeme do svejch pelíšků (já tedy až po koupeli) a je nám dobře. A pak si říkáme: "To jsme si zase užili světa." a těšíme se na další procházku a třeba až do Obědné!

A jsem zase tady.. :)

Zjistila jsem, že bez blogu nebo nějakýho vyplkávače nemůžu žít. A protože jsem nehorázně líná psát si deníček (rukou) tak mám blog. Mám ten blog už x-let a pořád se sem vracím.

Je to moje oblíbené místo vylejvání svých pocitů. Plus mi to moc pomáhá, jsem pak míň (aspoň o milililili... no dobře, trošku určitě!) protivná.

A jak nedávno můj tatínek řekl: "Někdy mlčím, aby si srovnal myšlenky." a když moje maminka namítla, že někdy je to moc dlouho, tak rychle a pohotově odpověděl: "Mám spoustu myšlenek." Já poslední dobou mlčím skoro pořád. Vlastně ... myslím, že je lepší někdy mlčet, ale ne moc dlouho, proto si půjdu znovu psát sem. :) Vykeckávání mi dost pomáhá. :-) Budu si vyplkávat. A taky se třeba přidá Lawri. Dáváme dohromady profily naše plyšákovského harému a máme v zásobě nějaké fotky, jen je musíme trošku poupravit (ale k tomu se dostaneme bůhví kdy..:D)..
Držte nám palce. :) Snad nám to dobře půjde. (A taky se podělíme o zážitky z praxí. :-))

Placááááááák~~

Čím starší jsem tím víc si vážím těch lidí, co se mnou tráví školní dny.

A tyhle školní dny, co mám teď jsou rozhodně nejlepší ze všech. Mám totiž dvě nejúžasnější kolegyně na světě a moc príma kruh, i když teď už zničený neboť přišlo zlo v podobě překruhování. Ale my se sebe i tak nevzdáváme.

Každopádně moje kolegyně jsou ty nejlepší. S nimi je koukání na film zážitek a můžem se bavit o pornu (:D) a tlemit se hloupejm reklamám a koukat na filmy a cpát se dobrotama a nudlema za 25 korun. Mám to strašně moc ráda a těch chvilek, kdy pak spolu můžem někde koukat si hrozně moc vážím.

Navíc se do našich filmových radovánek přidal plyšovej sob, kterého jsme slavnostně pojmenovali Radegastem. Asi to měla být nějaká inspirace Hobitem, ale já už si tím moc jistá nejsem. Ale je skvělý. Je to součást takovýho rituálu. Říkala jsem, že když ho někomu daj, tak naše filmové vteřinky už nebudou co bývali..:D

Když jsem se na VŠ dostala a první měsíc poctivě chodila do školy, sedávala jsem na kraji lavice a říkala si, že tři roky sama vydržím, protože, kdo by se se mnou chtěl kamarádit. Vážně jsem si myslela, že tři roky budu sama, protože lidi se kolem mě začali družit a já je pořád tak maximálně pozdravila... a tak i oni mě. Přiznám, že několikrát jsem z toho byla vážně smutná a jedinej člověk, co mě zachraňoval byl Akira. Byl ochotnej se mnou courat do čtyř do rána po Praze, pak si zajít v KFC na snídani a div ne jít i do školy. Já myslím, že by se mnou byl i dýl, ale většinou jsem ho nakonec poslala aspoň na chvíli spát domů.

Vlastně ani netuším jak, ale najednou jsem se s těma lidma ve škole začala trošku bavit, ale asi to nebylo žádný velký kamarádění.

Teď bych bez těch dvou příšer a Radegasta už bejt asi nechtěla. Vážně by se mi po nich stejskalo. Jsem moc ráda, že je mám a že mě ještě nehodili pod metro. :D

---

Radegast s jednou z příšerek. :D

A to jsem...!

... se tolik jsem se těšila domů! Až si popovídám se sestřičkou a trošku ji poškádlí, až uvidím svoje kamarády, až potlačím maminku, ubytuju šneky a udělám tatínkovi radost novou klávesnicí.

Tak proč je mi smutno a chce se mi brečet, když už konečně jsem doma?!

Tatínek má radost,

šneci jsou zabydlení,

Bertoslava sjem zmuchala,

na maminku čekám... a mám radost, ale..

Kamarádi daj přednost televizi,

Sestra je na mě protivná, nemluví se mnou a zavrčené "hmm" je vrcholem naší koverzace.

A to mi to celé kazí a to je důvod proč jsem dneska bulela... a pořád ještě pofňukávám.

Kdybych měla Vavřinečka, řekl by mi, že jsem blbeček a bylo by mi fajn... ale jemu asi ne..

Ještěže se mnou není...

Jdu se tvářit vesele...a něco sníst.

Dilema..

Za A. Nevím jestli jsou ještě lístky na MM (a nechci to kontrolovat, protože když nebudou, budu brečet a když budou, budu brečet taky..XD).

Za B. Nevím jestli tam vůbec chci.

Nemá korzet ani podkolenky ani punčochy je tam v tričku! Brečím už nějakou dobu a doufám, že se objeví záznam třeba z Osaky, kde se předvede a natáhne na sebe něco,..něco!

I když asi to tričko chápu. Je to hrozný, že si to musím přiznat, ale MM je už starší pán a přibral (a i když nemá vyloženě bříško, tak se mu ten tuk hromadí...a vzhledem k tomu, že je rozežraná stár,...). A možná proto?! Ale stejně! I když možná má soudnost a nechce nám ukázat svůj špek. Ale já ho chci vidět, když už za to zaplatim!... Aurgh.. Asi si vystačím s CDčkem a ... achjo.

Anooo... a už žádný stávky!

Slavnostně se navracím, protože miláček mi odejel domů a já už teď nemám koho obtěžovat svýma starostma a radostma, padlo to tudíž zase do blogové verze. Beztak jsou ty blogy fajn věc!

Včera jsem na babičce dokonoce vydindala (babička mi ho sama věnovala, pořídila si totiž novou lepší plečku..:D) foťák. Je to sice stará plečka, žrout baterek a neschopník. Ale když chce a má k tomu podmínky "lezou" z něj vcelku pěkné fotky, kterým když se pomůže nemají daleko ke kráse. :-) Mám z něj vcelku radost (a upřímně se zlobím, že si Princ vybral takovou neschopnou dobu k odjezdu, ale má to i své výhody!).

Já jsem to totiž vymyslela. Lawrenc je totiž spíš nekonfliktní a tak nějak tuším, že s bráškama to bez konfliktu nepůjde. TUDÍŽ! Jsem si na kasičku napsala "Vůdce" a rozjíždím doopravďácký šetření! A je to i o dost jednodušší, když mi za zády nestojí nadrbaný princ, který co chvíli vykřikuje "tyhle boty" "tuhle košili" "tyhle kraťásky".. Každopádně protože když budu mít "prostor" i pro Vůdce myslím, že "příště" už by klidně zůstal. Ono asi víc jak rok čekání pro něj byl moc..?! Já nevím.. možná má strach, aby na něj nezapomněl.

...Twííít...T___T

Praha je tak strašně neosobní, až se z toho chce člověku brečet.

Úplně hrozně moc mi chybí "zdravení lidí". Na vesnici jdu a hulajdám na všechny okolo svoje "dobrý den", tady to nejde. Snažím se to aplikovat aspoň v obchodech, ale prodavači a prodavačky už toho mají po osmi hodinách plné kecky a tak mě okatě ignorují.

Moc mi to chybí! Už se těším domů. Na svého pejsáčka a na to, až mě zase někde podzraví.

...Pondělky..

To jsou nejhorší a zároveň nejlepší dny! Miluju Anatomii s Rozinkem (všechny ty jeho hanbatý poučky a říkanky (už ne tak hanbatý) si pamatuju! a pamatují si je i jeho bývalý žáci, jak nám dokázala Římsa toto pondělí...:-)) a mám strašně ráda Zoologii, když nás má Vrabec. Je to vtipálek a je to s nám strašně kouzelný! Taková prča. Jsou to asi jediné dvě přednášky s kterých si odnesu hlavu nafouknutou (div se nevznáším metr nad zemí..)

Nejhorší jsou pondělky proto, že jsem dostali extrémně chytrého učitele na Anatomii, ale na cvičení. Peter. Náš Peter, mám pocit, že nemá páru, jak se která kost řekne česky. Jenomže, když na nás vyvalí s tou latinou, tak polovina lidí má v očích skelnej výraz a nevnímá (já se občas chytám, latina na gymplu mi přeci jen k něčemu byla..:-)). Ale je to s ním i príma. Na pitevně moc ne.. ale v cvičebně to se pak rozjede... vytáhne tenisový hekání a mi všichni padáme smíchy. Vlastně to s ním není tak hrozný. Ale jsem docela ráda, že toto pondělí chyběl. On přeci jen žaludek přežvýkavců je dřina a slyšet ho latinsky, když tápete v češtině je docela kontraproduktivní. A s p. Římsou to bylo taky príma. Je to mladej kluk (kurňa víc jak 27 mu nebude! a to vypadá ještě mladší..) a vytáhl všechny ty poučky, co používá Rozinek. To bylo vážně skvělé. A p. Římsa mi úplně strašně připomíná s. Andělu (z našeho Voršilského kláštera)... ten jeho úsměv, mluva, pohyby... Hm, třeba jsou do rodiny ani neví..:-)

Jinak. Zjistila jsem, jaké strašné utrpění je chodit kolem knihkupectví... Je taková dřina ho obejít, musím si to pořád opakovat, Hiro, nechoď tam, tyhle poslední tři stovky nemůžeš vyhodit za knížku (knížky, když jdu kolem "levných knih"), kterou si TAK chceš přečíst! A pak jdu a koupím si tu knížku a týden nenápadně hladovím...xDDD Ale duševní potrava je důležitější než krmit tělo..

A pak jsem strašně šťastná, že ty knížky mám. Akorát se mi tam začínají nebezpečně kupit. Přiznám se, že se je bojím odvézt domů, protože mě máma asi přetrhne..T__T :-D

Každopdáně z poslední koupě jsem trochu zklamaná. Pořídila jsem si něco "Za soumraku"... pějí na to chválu, ale vlastně to tak úžasný není. Čekala jsem něco trochu jiného... možná větší přerod nebo nevím..?! Ale připadá mi, že existují lepší knihy (a za míň peněz) než bylo tohle.. Ale co, alespoň ta obálka za něco stojí.. *tsheheeeee ^^"*

Jinak moje srazování s dalšími BJD mi jde... dost dobře ne...:-D Ale s Liamkem jsme seznámení tak super...:-)

Asi jdu. Stáhla jsem si Ai no Kusabi..*bwahahaaaa* budu se na to dívat v klášteře. Chybí mi Iasonovo "Riki"...:-)

Někdy mám tu Prahu docela ráda..

..třeba jako včera.

Člověk ještě slintá, jak více méně spí (chodit na 7:50 je zlo! Ještěže je to tak zajímavé..^^), automaticky chmátne po Metru, aby měl ve škole co luštit a jde dál, aby stihl autobus (vysvětlete mi proč lidi v Praze běhaj, když jim to jezdí co pět minut? Pořád tomu nerozumím..).

Jenomže včera se mi tam dělala fronta, tak jsem musela čekat, říkám si, co se zase děje, dyť na téhle straně se fronty nedělaj najednou mi někdo vrazí moje Metro a jako bonus Activii. Eh? No, co bych se bránila... snídaně zadarmo. :D A taky že jo! Metro nás hned na úvodní straně inforomovalo, jak lidi ráno doma nesnídají, že snídají až v práci...a tak. Já nesnídám doma, protože bych musela dřív vstávat a to takhle nefunguje...

Už je to oficiální..

..

oficiálně mi drží místo jak v Praze (na obou oborech), tak v Ostravě.

Ostravě upřímně zdálky mávám s tím, že tam nechci...

Aspoň jedno dilema vyřešené.

A mé dva další obory?

Šlo by to studovat zároveň?

Jak si mám vybrat mezi dvěma, který chci oba určitě dělat?

Speciální chovy? Nebo radši Zoorehabilitace a další asistenční aktivity se zvířaty?

Tak si tady přemýšlím. A nevím.

Lawrimu je to jedno, prý hlavně, že bude moct jet se mnou.

Dokonce je na mě milejší než obvykle. Nevím jestli je to pro to, že si pojišťuje svůj odjezd nebo proto, že mě prostě chce povzbudit... a vsázím (možná naivně) na druhou možnost.

Co by to mohlo být jiného, když smím drdůlkovat? A vrtat se mu ve vlasech a on ani nešpitne. :-)