Ra, bůh Slunce aneb šťastné konce bývají jen v pohádkách?!

V sobotu měla maraton. Hmm...nevím jak bych ho pojmenovala, začátek byl velmi krušný..(Pico, Chcico, CoCo <maminko už to v životě neudělám!!!) ale pak se to trošku zlepšilo (Sensitivko) a možná ještě trošku (Haru wo Daiteita) a pak mi to utly rodičové svým příjezdem..Hm...v pondělí navážu...:D:D Ještě mi chybí oblíbené Okane (Kanou-san a jeho testosteron...*chechtá se*) a tím nejspíš skončím...^^ Haa, taky musím informovat, Eloušku, Hiruška úspěšně nakazila Shinny. Shinny se tímto stává dalším milovníkem ovečky Gilberta..*culí se* Ha, ještěže měla sestřička úžeh, jinak by se mi to nepodařilo..^^ *je se sebou spokojená*

Chtěli jste šťastnej konec, hm...tak fajn, i když jsem přesvědčená o tom, že v možném reálu..*je dneska pozitivní až hamba, za všechno může Mišááá...zase to musela svést na svoji milou láli* by to dopadlo tak jak to dopadlo, ale protože Shou se ihned přihlásila o bonus a Ninušáček ho měl slíbený užžž dávno, tak tady je! S koncem, který jste si přály..:) Doufám, že se bude líbit..:)

A Nini, jak jsem slíbila je to tvoje Králíčku..:)

S láskou..

Hiroko von Rabersdor

---

Byl jsem nervózní, jistě tyhle akce byli na denním pořádku, ale já se jich většinou neúčastnil a teď jsem neměl na vybranou.
"Berto a určitě to zvládneš?" Propaloval jsem ji pohledem. Měla už parádní bříško hold osmý měsíc je osmý měsíc.
"Samozřejmě, nějakých dvanáct hodin mě neporazí, alespoň si něco přečtu a teď už jdi nebo se ta holka šílená zblázní." Povystrčila mě víc ze dveří a na rozloučenou políbila do vlasů.

Nechtělo se mi. Jak by se mi mohlo chtít, po sedmi měsících znovu vidět Ra, vlastně prince Harryho. Můj vlk umřel.
"Johnatane, nezdržuj!" Pořád ta samá pitomá sestřenka! Pomyslel jsem si. Od prince dostala košem, i když on za to nejspíš nemohl, ale se mnou se chtěla stýkat dál. Tak jsme se vídali a společně se starali o Bertu a její pohodlí, našli jsme společnou řeč v knihách i hudbě a vlastně, celkem jsme si rozuměli.
"Vždyť už jdu." Víte, vlastně mi dost pomohla, ale pomáhala tak i sobě. I ji odchod našeho prince ranil.

"Smím prosit?" Zalapal jsem po dechu. Jeho hlas bych poznal všude, pořád to samé vrčivé "r". Natálie přijala. Jen jsem seděl a pozoroval, jak tančí. Vlastně jsem ho pořádně tančit nenaučil, to musel vypilovat tady. Natálie byla nadšená a celá zářila, když jí šeptal. Žárlil jsem tak moc! Mě by nevyzval, netroufl by si! SRABE! Nadal jsem mu v duchu.

Vlastně mě tyhle plesy nikdy nezajímaly a královna je snad ani nikdy nepořádala, pokud si to tedy mladá princezna nevydupala.

Natálie zprudka oddechovala a s jemným úsměvem přijala sklenku vína.
"Prosím, doprovodíš mě ven?" Zeptala se a na tváři ji hrál potměšilí úsměv. Podezřívavě jsem přimhouřil oči.
"Máš s sebou snad obřadní dýku a chceš mě obětovat někde v křoví?" Rozesmála se.
"A kampak bych ji schovala, hlupáčku. Notak, pojď!" Co já vím, ale ženský jsou podlý! Pomyslel jsem si, ale nechal jsem se za ruku odtáhnout k jedné z mnoha laviček zámeckého parku.

Seděli jsme sotva pět minut, když mě už podruhé ten stejný večer vylekal jeho vrčivý hlas. "Dobrý večer." Skoro šeptal.
"Princi…" Natálie předvedla perfektní poklonku a pak…odběhla!?! Ona mě nechala sedět na lavičce a sama se vrátila křepčit do sálu?!?
"Smím si přisednout?" Přikývl jsem. Ve skutečnosti mě nezajímal, nepotřeboval jsem prince Harryho, chtěl jsem Ra! Posadil se vedle mě.
"Je krásně viď?" Zašeptal nesměle. Otočil jsem k němu obličej.
"Co chcete Princi?" Zabručel jsem a propaloval ho pohledem. Chtěl mě snad mučit?
"Neříkej mi tak, prosím." Ušklíbl jsem se na něj.
"A jak ti mám asi tak říkat? Pane?" Na malou chvilku sklopil pohled, než ho znovu zvedl a opětoval můj lehce vzteklý. Mlčel, jen se díval.
"Proč jsi mě pojmenoval Ra?" Zašeptal. Možná, že to byla jen otázka, aby nemusel odpovídat, ale rozněžnila mě. Cítil jsem tu sentimentalitu, co se mi rozlila po celém těle…
"Hm..tvoje vlčí jméno pro nás bylo nevyslovitelný a tak jsme ho zkrátili, navíc znamená, v egyptské mytologii, "Bůh Slunce". Vždycky jsi byl tolik pozitivní. Udělal jsem spoustu chyb, ale nejspíš bych je udělal znovu." Zamyšleně jsem naklonil hlavu.
"Stýská se mi po Ra." Zašeptal jsem a ignoroval ruku, co se obtočila kolem ramen a přitáhla si mě blíž k sobě.
"Jsem tady. Chci s tebou být a je mi jedno, co řekne matka. Chci s tebou zůstat, byl jsem šťastný, když jsem mohl spát v tvojí náruči, postele tady jsou obrovské a studené. Zůstaň se mnou, prosím." Natočil jsem k němu hlavu a sledoval jak jeho výraz taje.
"Ra," natáhl jsem k němu ruku a pohladil ho po tváři. Usmál se. Můj vlček, moje..vlastně ne. Byl už dospělý vlk, plný odhodlání bojovat pro své drahé.
"Johny." Lehounce mě políbil. Jakoby nikdy žádná královna/matka neexistovala. Můj vlk.

"Ale, princi tohle nemusíš dělat." Snažil jsem se Ra odstrčit od pultíku, kde se hihňalo malé prtě. Bertin potomek. Maličké děvčátko. Samantha.
"Myslíš, si snad, že nezvládnu přebalit tříměsíčního prcka?" Zavrčel a snažil se mě odtlačit.
"To si samozřejmě nemyslím, určitě bys to zvládnul, ale nech to udělat mě, prosím." Vzdychl a přitiskl se mi k zádům. Pečlivě pozoroval, jak opatrně přebaluju to malé štěně. Byla to moje malá sestřička, ale zároveň i mládě. Berta nás občas sjela, že MY rozhodně NEJSME ti, co TRPĚLI, když se Samy drala na svět, ale ve skrze chápala, naše ochranitelské pudy.
"A teď spinkat." Ozvala se za námi Bertička a už mi ji brala z náručí.
"No jo no jo…" Zabručeli jsme, ale jinak žádné výpady z naší strany.

"Děkuji.." Otočil jsem se na něj. Momentálně to byl on, kdo mě držel v náručí.
"Za co mi děkuješ?" Hlavu jsem mu zabořil pod krku a nechal se objímat. Neodpověděl, jenom mě víc zmáčkl.
"Ra?"
"Za tu šanci." Usmál jsem se a vytáhl hlavu zpod jeho brady, abych mu mohl nabídnout polibek.

Ra, bůh Slunce - XIV.

Příšerky mi odešli, odjeli. Rodičové odjeli na kytičky (Flora Olomouc) a Hiruška je doma..Neměla odvahu jet taky navíc, když hlásili, že má pršet. Takže si hovím doma u televize.. Asi si pustím Dannyho.... (Danny the Dog) s úžasným Jet Li a jeho psíma očičkamaaa..*spokojeně vrní*

Poslední díl. Uch.Byl pro mě hodně složitý to napsat a ani tak s tím nejsem úplně spokojená. Chtěla jsem to lepší, ale nešlo to. No, ale snad alespoň Vám se bude líbit, v rámci možností, protože je tady konec, který jsem chtěla a jak víte, ten konec není nejšťasnější, ale pokud budete hodní dostanete i bonus, který už mám taky napsaný..:)

Co se věnování týče. Dahak, doufám, že se ti tenhle cyklus líbil a alespoň částečně souhlasíš s tímhle koncem...:) Všechno pro Dahak!

S láskou..

Hiroko von Rabersdorf

---

Kdybych věděl, že se ze mě stane Raův sluha, byl bych nabručený už předem. Já vím, já nebyl pozvaný, ale stejně tam nemusel chodit sám! Jasně bál jsem se o něj a o to víc jsem se zděsil, když ke mně přišel jeden ze sluhů a sípavím hlasem mi oznámil, že pan Harry se zde zdrží o něco déle, že mám odjet a oni ho pak dovezou. Jistě, že jsem odmítl! Já si svého prince můžu odvézt sám, nepotřebuju k tomu žádnou pitomou….Grr…

Kolem jedné ráno jsem usnul, a vzbudil mě až povyk. Vylezl jsem z auta a jednu ze služek poprosil. "Co se stalo, slečno?" Nechápavě na mě koukala.
"Přeci, mladý pán se vrátil!" Oznámila mi a už byla pryč. Bože, Ra! Kde jsi.? Kňučel jsem si tiše a poplašeně zalezl, zpět.

"Pane?" Byl to ten stejný sípavý hlas jako včera. Zvedl jsem k němu oči.
"Mladý pán vám vzkazuje, že máte jet domů." Zachraplal. A dal pokyn dalším dvěma. Otevřeli mi bránu a s celkem nevrlými obličeji mi doporučili, abych se nevracel.

"Kde je Ra? Kde ty jeden…!!!!" Jen co jsem otevřel dveře, začala do mě Natálie bušit pěstičkami a nadávat.
"Asi..doma!?" Šeptl jsem.
"Hloupost! Tady není!" Štěkla.
"Já myslím, u své matky, na zámku. Doma." Zabrumlal jsem a teprve teď mi začínali docházet souvislosti. Jasně královna chtěla vidět jen svého syna, chtěla s ním být o samotě, aby mu vysvětlila, aby…. On se už… Cítil jsem ledový pot.
"Johnatane!" Berta se přihnala do pokoje s heřmánkovým čajem. "Uklidni se, řekni mi, co se stalo?"
"On už se nevrátí, Bertičko, i kdyby stokrát chtěl, ona mu to nedovolí. Nepustí ho, všechna ta její mateřskost, kterou musela potlačit…" Cítil jsem její horkou ruku ve vlasech.
"Ale můžeš za ním jet, ty nebo Natálie… On Vás bude chtít vidět." Trhl jsem rameny. Nebyl jsem si jistý, jestli bude chtít, jestli bude moct. Začínal jsem si uvědomovat jak moc, jak moc jsem…
"Můj princ…" Vydechl jsem tiše.
"Půjdu tam! Hned! Přivedu ho!" Natálie vyskočila s takovou vervou. "Odvez mě!" Byla stejně rozkazovačná jako vždycky, ale tentokrát z ní čišelo ještě něco víc snad starost? Snad.

Natálie vystoupila a okamžitě se nechala ohlásit. Počítal jsem, že se vrátí během půl hodiny a s nepořízenou, ale ona se nevrátila a během té půl hodiny se ke mně dostavil sluha s tím, že mám jet, že slečna zůstane na večeři.
"Ne!! Ohlaste mě, prosím! Musím ho vidět!" Byl bych ho prosil i na kolenou, kdyby se neozvalo tiché vrčivé.
"Prosím, pusťte ho, je mým přítelem."
"Ale vaše matka… Královna…"
"Nezajímá mne co matka…!" Zavrčel a udělal krok vpřed. Sluha couvl a s lehkou úklonkou zmizel.

"Ra…" Kníkl jsem a splašeně zamrkal. "Nezdáš se mi, princi?" Udělal jsem k němu pár kroků.
"Johnatane, není dobré chovat se takto. Neměl bys sem chodit, alespoň prozatím, není tu bezpečno."
"Nechceš mě vidět?" Vzhlédl jsem k němu a nechal se obejmout.
"Ale tak to přeci není. Potřebuju, aby se matka uklidnila. Nechci, aby ti to uškodilo." Přejel mi rukou po páteři a já téměř zavrněl. Najednou to nebylo moje bezbranné štěňátko. Byl to dospělý vlk, připravený bojovat.

"Musíš už jít." Zabručel po chvilce nekonečného objímání.
"Nechci, chci tu být s tebou. Neusnu, pokud nebude ležet vedle mě." Ra se usmál.
"Jdi už. Brzy se uvidíme. A Johnatane…," otočil se ještě na mě, "miluju tě." Zašeptal to tichounce, ale já to slyšel. Chtěl jsem mu odpovědět, ale to už mi mizel ve dveřích.
"Taky Tě miluju Ra..princátko."Díval jsem se ještě dlouho na zavřené dveře. Ne jedinou věc, které nás rozdělovala.

O měsíc později
Lhal bych, kdybych řekl, že se všechno vrátilo do starých kolejí. Nevrátilo. Ra se mi neozval, a když jsem se ho pokusil kontaktovat naposledy. No řekněme, že mi strážní vyprášili kožich, ale asi jsem neměl přelézat tu zeď. Tolik mi chyběl. Doktoři Bertě potvrdili její těhotenství a tak jsem si krátil čas staráním se o ni.

"Máš tu dopis." Zavolala na mě ode dveří. Skoro jsem jí ho vytrhl z rukou a ihned poté jsem se prokousal k dopisu, Ra se chtěl sejít se mnou! Celý nedšený jsem Bertu objal. Tolik šťastný, chtěl mě vidět, dneska. Chováš se jako pitomí Uke! Uklidni se! Jenomže to nešlo. Tolik šťastný.

"Ra…" Už jsem se k němu rozbíhal, když mě zpražil pohledem, plným nadřazenosti.
"Jmenuji se Harry." Ztuhnul jsem na místě. Změnil se, tolik! Do očí se mi drali slzy a já se musel hodně okřikovat, abych je vyhnal. Netušil jsem, co říct a tak jsem jen dál stál a hleděl do propasti, mezi námi.

"Chtěl bych dotovat tvé laboratoře." Protnul ticho, tolik tíživé. Zvedl jsem k němu hlavu. A čekal, co řekne dál. "Pamatuji si dobře, když jsem tě doprovázel a myslím, že by výzkumy, které provádíš, mohli být užitečné navíc…" Vypnul jsem. Proto mě chtěl vidět? Už žádné spaní v jedné posteli, hlazení po zádech a uklidňující doteky?? Cítil jsem se zoufale.
"Johnatane, posloucháš?" Potřásl jsem hlavou.
"Promiň, co jsi říkal…? Zamyslel jsem se."
"Je ti dobře? Jsi úplně bledý." Podezřívavě mě pozoroval, když jsem pokýval hlavou.
"Jistě, prosím pokračuj." Poslouchal jsem ho asi pět minut a pak jsem znovu vypnul. Viděl jsem, jak ke mně natahuje ruku. Zpanikařil jsem. Nebyl to můj Ra, byl to princ Harry, povrchní a povýšený stejně jako zbytek královské rodiny. Ucukl jsem před jeho dotykem a po tváři mi stekla slza, kde je můj vlček, kde?

"Pojedeme domů!" Oznámil ostře svému sluhovi. Na mě se ani nepodíval. Byl jsem pro něj jen brouk, nechutný hmyz.

"Johnatane." Chytil mě za ruku, než jsem stihl vystoupit z auta. Jeho tvář se zkřivila do tichého >Neopouštěj mě<. Ztuhl jsem.
"Ra…?" Zašeptal jsem tiše a v té chvíli, jakoby do něj uhodil blesk.
"Jmenuji se Harry." Pustil mou ruku. "Sbohem Johnatane." Zavrčel a zabouchl dveře. Naše poslední sbohem, konec všeho co jsme spolu prožili, konec všem polibkům, všem dotykům, lásce..?!

Ra, bůh Slunce - XIII.

Hmm, nemám moc čas, ségra si onemocněla a tím pádemjsem naši návštěvu dostala na starosti, hm...myslím, že ji mučím dost... *kecá* Nooo byli jsme v kině a zítra ji chudinku potáhnu do Bludova. Uch..^^ Ale taky jsme měli úžasný zážitek s našimi vietnamskými spoluobčany, to jejich brblání, je skvělí... Ehm..Tak si tak "kopali"? hakysákem (nebo, co to bylo za příšernost) a najednou se ozval "ups" a jejich "mičuda" spadl do kanálu... Hmm, vůbec jsme se nesmáli!! *chechtá se ještě teď a škodolibě si na ně ukazuje*

Dahak, ty jsi na Suichiho zlá, náhodou,!! *vyplazuje na ni jazyk* on je úžasný. A jak Hiruška (a nejspíš i Králíček) stihla zjistit v manze není tak strašný jako v anime.. (to asi proto, že nemluví - kušuj!) Sice je pořád hyperaktivní, ale mnohem sympatičtější..:D:D (pokd tu jde..:D:D)

K dnešnímu dílu... Pro Shou-chan za její úžasný výkon.. absolutně tě obdivuju, já bych umřela po šestnácti a tys to vytáhla až na 22! *klaní se jí* Hmm,a jak jsi se vyspala??

Užíjte si to...^^

S láskou..

PS:proč vždycky Gilberta opláču??? *kňučí*

Hiroko von Rabersdorf

---

Bylo toho na něj asi hodně, protože se v mojí posteli objevil až hodně po půlnoci. Jemně se mi zavrtal pod paži a po pár minutách spokojeně chrupkal. To bylo všechno, co jsme potřebovali. Jeden druhého.

"Vezmeš mě tam?" Sotva jsem zamžoural do ranního sluníčka, už mi Ra vysel na rtech. Um, tedy obrazně řečeno, čekal, co odpovím. Stáhl jsem si ho k sobě a pevně objal.
"Pokud budeš chtít." Šeptnul jsem a ještě než jsem povolil stisk paží líbl ho do vlasů.
"Děkuji." Zabrblal, ale nehnul se ani o píď, vlastně se mi akorát zavrtal hlouběji do náruče. Usmál jsem se a s hooorzitánsky dobrým pocitem ještě na chvilku zavřel oči. Berta určitě ještě nebyla doma, což znamenalo, že nemusíme vstávat na snídani. Parádička.

Ra stepoval před zrcadlem jako holka, co se připravuje na první rande a nemohl se rozhodnout.
"Já jsem pro tu zelenou variantu, jde k tobě víc, vypadáš v ní..no..jako rozpustilý štěňátko, jak si tě pamatuju poprvé." Poslední část věty jsem už jen tiše zabrblal, ale Ra se na mě rozpustile usmál a naklonil hlavu na stranu.
"V tom případě jsem pro černo-bílou klasiku." Ozvala se Natálie. Podvědomě jsem šlehal blesky, když se v pokoji objevila ještě Berta.
"Moc ti to sluší." Zhodnotila jeho štěněčí visáž. Já jsem to říkal, prostě černo-zelená mu strašně sluší, navíc když zelená, je tolik veselá a jeho jiskřící oči a… Vzdychl jsem a při zírání si stihl podepřít bradu.
"Takže zelená." Usmál se Ra a já si všimnul, jak se Natálie nafoukla. Ztěžka jsem zadržoval smích.

Čekal jsem dole pod schody, než se můj pejsáček vyhrabe dolů. Natálie ho chtěla doprovázet, ale on ji poprosil, aby zůstala doma. Moc se jí nechtělo, ale nakonec jen pokořeně přikývla s tím, že na něj počká. A tak jsme teď ujížděli na předem domluvenou schůzku. Jistě královna neměla moc radost, že slyší mé jméno, ale nakonec ji zvědavost přemohla a ona nás přijala.

Odbyli se důležité zdvořilosti a pak si vzal slovo Ra. Koktal a nervózně si žmoulal lem košile. Stiskl jsem mu ruku a snažil se mu předat všechno, co jsem mohl. Najednou se Ra zvednul a začal si rozepínat sako a později i košili. Královna jen konsternovaně zírala a já mimo jiné i slintal.

"Možná pochopíte." Usmál se na ni, stáhl si košili z ramen a přešel k ní. Trošku sebou cukla, když poklekl zády k ní, ale jakmile si odhrnul vlásky ze zad, zalapala po dechu a jen nevěřícně zírala. Pak natáhla prsty, ale to už ji Ra ucukl.
"Mohl bys být…ale to je hloupost!" Najednou začala ta ženská protivná brunátnět. "Jsi lhář!" Vyštěkla.
"Žil jsem 17 let s vlky, a během posledního roku a půl jsem se musel tomuhle všemu přizpůsobit. Tohle, bolí!" Škubl hlavou směrem k zádům. "Chci jen vědět pravdu." Královna ho propaloval pohledem snad hodinu, ale on jí neucukl. Nehnul se ani o milimetr. Já osobně si nedovolil ani ceknout.

"Princ Harry se ztratil jen několik dní poté, co se narodil, s řetízkem a přívěškem, který máš vypálený na lopatce." Řekla královna tiše.
"Ztratil jsem to, když jedna část našeho území hořela. Přívěšek mě popálil."

Královna dál tiše poslouchala jeho vyprávění, které jsem já už slyšel. Odcházeli jsme s pozvání na čaj, tedy spíš, Ra odcházel, já už nebyl vítán.

"Děkuji ti." Zavěsil se do mě. Otočil jsem k němu hlavu a pohladil ho.
"Jdeme spát?" Zeptal jsem se. Byl jsem unavený, tak nějak jsem nečekal, že se návštěva u královny může tolik protáhnout. Ra přikývl a nechal se odvléct do postele, nějaká koupelna nám byla absolutně volná, vždyť zítra je taky den. Zavrtal jsem se do pelíšku hned poté, co jsem se vymotal z oblečení a pomohl s tímtéž úkonem i Ra. Uculoval se, když jsem v návalu nedočkavosti dostat se do měkké postýlky utrhl u košile dva knoflíčky. Zahrabal jsem se a počkal, až se ke mně vloudí i to vlčisko.
"Johny? Neopustíš mě, že ne?" Tichounce zakňučel.
"To víš, že ne." Zamumlal jsem už z polo spánku. "Pořád budeš můj maličký vlček." Ještě jsem naznačil polibek a pak už jsem opravdu zabral. Ono vysedávání s královnou není vůbec žádná sranda a to ani, když jen posloucháte.

Ra, bůh Slunce - XII.

Strašně nerada to říkám, ale pomalu se blížíme závěru, budou ještě tak dvě tři kapitolky a BONUS! Bude!..protože ani Hiruška se nedokáže smířit s koncem, který by měl být. Hmm...Máme návštěvu z Jeseníků a ona milá dívčina, Hirušce propůjčila své mangy...Takže se Hiruška dostala i ke Gravku a první co ji napadlo..TOHLE CHCI! Sakyrš, řekněte mi někdo PROČ?? v anime nebylo její poprvé?? Bože ta scéna s Chibi byla tolik tolik...*chechtá se* a když pak Suichi trochu -trochu hodně- vyčerpaně ležel na bříšku, tak do něj slavý ledovec yuki začal rýt a ke konci z něj vypadlo "Dělali jsme to jen třikrát." Chudinak Suiiichi..:D:D *škodolibě si na něj ukazuje prstem*

A ten culíček co má v manze, uuuuch...proč mu ho neudělali i v anime??

Um...Noo...co víc říct..^^ Dahak, to víš, že seš taky můj oblíbenej Chlap, ale tamty dvě jsou moji dva oblíbení STAŘÍ Chlapi -samozřejmě, že se je nesnaží urazit! spíš pochválit!- a ty jsi ještě MLADEj Chlap...aaa vůbec..:D:D Tak víš co..Tenhle -s růžovovlasou příšerkou- a úplně pro Tebe (tím myslí DAHAK!)... -stejně jako celý zbytek cyklu- *rozesílá pusinky*

S láskou..

Hiroko von Rabersdorf

---

"Ukážeš mi to?" Broukl jsem směrem k Raovým ramenům.
"Když jsem byl ještě štěně, jedna část našeho teritoria začala hořet, tehdy mi ten přívěsek udělal tohle." Zašeptal a jemně přejel dlaní po levé lopatce schované pod látkou županu. "Ten řetízek s přívěškem jsem ztratil, ale tu vzpomínku ne. Pálilo to jako čert a i když se o mě všichni mí sourozenci starali, bolelo to, moc dlouho a pořád to bolí, když se toho dotýká nějaká chladná věc."
"Berta měla studené prsty?" Zeptal jsem se tiše a přitiskl ho k sobě.
"Já ji nechtěl kousnout, ale byl to reflex." Plakal mi v náručí. Chtěl jsem se zeptat-Co pro tebe mohu udělat- ale nezvládl jsem to, jen jsem ho dál objímal a čekal, až se jeho ramena přestanou otřásat.
"Ukaž mi tu bolístku. Zahřejeme ji, aby nebolela." Odtáhl jsem jeho tlapičku a stáhl mu župan z levého ramena. Ra jemně kňučel, ale nebránil se, když jsem jednu z žíněk namočil v teplé vodě a lehce ji přitiskl k jeho jizvě.

"Říkal jsi, že to byl přívěšek?" Zašeptal jsem s očima přilepenýma na jizvu velikou zhruba dva centimetry ve tvaru písmene H s korunkou. Něco uvnitř mě řvalo. Johnatane tohle NENÍ pravda, NEMŮŽE být.!!!
"Ano na řetízku, ale ztratil jsem ho poté, co mě popálil." Přikývl. Byl už mnohem klidnější a nechal se jemně omývat a hladit.
"Pane Bože.!" Zašeptal jsem ztěžka a otočil Ra čelem k sobě. "Ty jsi, pokud byl ten řetízek tvůj, bože můžeš být…" Lapal jsem po dechu jako bych se měl každou chvíli utopit. Rázem jsem zapomněl na celou Natálii. Vzal jsem Ra do náruče a přeběhl do knihovny. Raa jsem posadil na pohovku a urychleně hledal výstřižky. Všechny titulky hlásali to stejné "zmizení korunního prince" Málem jsem si ukousl jazyk, jak moc zděšený jsem byl. Tvar jizvy i řetízek vyfocený v novinách byl totožný.
"Johny co jsem?" Zakňučel Ra, moc se mu nelíbila moje snad už hodinová ignorace.
"Korunní princ Harry." Zakňučel jsem a složil se mu k nohám i se starou složkou plnou výstřižků týkajících se královské rodiny.
"O čem to mluvíš." Zasmál se Ra, ale to už jsem mu podával obrázek řetízku, který dostal princ do kolíbky od své matky. Začínal lapat po dechu stejně jako já před chvílí.
"Byl jsem nikdo a teď princ…?" Slyšel jsem ho těžce zašeptat, ale v té chvíli jsem ho už drtil v náručí s tichou prosbou na rtech. Neopouštěj mě.
"Vyprávěj mi, co se tehdy dělo?" Zašeptal po několika minutách ticha.

Zamyslel jsem se, bylo to před sedmnácti lety. Kolik mi bylo Hm…Dvanáct? Možná.
"Když ses ztratil, začal povyk. Nikdo nevěděl, kde bys mohl být, ale podle všeho mělo jít o únos. Všichni pořád opakovali, že se nám mstí sousední země, ke které jsme nebyli vlídní. Čekalo se, že se někdo ozve, ale nic takového se nestalo. Princ prostě zmizel. Dlouhé dva roky vyseli na každém kroku černé prapory, ale město se zotavilo, když přišel další potomek. Princezna Darina. Královna, ale po svém prvorozeném nikdy nepřestala truchlit, stejně jako tě nikdy nepřestala hledat, stále existuje zvláštní jednotka, která pátrá po princi Harrym." Zašeptal jsem. Ra přikývl a požádal mě o samotu. Nemohl jsem mu nevyhovět. Nechal jsem ho v knihovně s jeho myšlenkami a mými výstřižky.

Natálii se vůbec nelíbilo, když jsem ji ubytoval v pokoji pro hosty s tím, že Ra je v knihovně a potřebuje být sám. Jako správná ženská okamžitě vyzvídala, co se stalo, ale já jí neodpověděl, nebyla to moje povinnost.

Ra, bůh Slunce - XI.

Mwah, řeklo se sice RÁNO, ale ten pojem je dosti zkreslenej, protože pro určitou část populace právě začíná den a...*snaží se to prostě okecat*
Um, maminka má iPod, díky jejím prográmku jsme stáhly i QuickTime! to nechutný svinstvo mi zablokovalo KM Player, nee...ale QuickTime je pryč, snad se můj milovanej přehrávač brzy zotaví, zatím stále protestuje. Hiruška ho potřebuje! *kňučí*

Já tahle dva miluju, Shirogane a jeho - "Ale nebudeš ho líbat doopravdy, viď, že ne?" - žárlivý scény. Um, měla bych se na ně zase mrknout, už se mi stýská...:)

Někde mi tu poletuje komár! Sviňa! Ale dobře, proto tu přeci nejsme, respektive nejste.

Takže, tenhle díl. Ha! dlouho očekávaný zvrat -dlouho jsem ho očekávala,akorát, já protože vy jste o něm nevěděli- se blíží, stejně jako doba Raovi "přeměny" už to nebude žádný hloupý štěně, ale... um..to až v příští kapitolce..:) Teď jen lehkej rozjezd..:)

Hiruška to věnuje hlavně sobě, za svůj dnešní výkon v autoškole a dokonce za úspěšné nepřejetí jedné telecí ženy..:D

A krom tohohle malýho věnování..(toho sobě) taky ještě Nini s Elďou...^^ Páč tohle jsou moji nejoblíbenější Chlapy! s tou největší výdrží..:)

S láskou..

Hiroko von Rabersdorf

---

Že jsme si mysleli, jaký budeme mít od Natálie pokoj? Tak to jsme se šeredně zmýlily, už dva dny po tom upečení si zazvonila u dveří a nadšeně se vrhla Ra do náručí s tím, že se jí stýskalo. Přišla pěkně pozdě večer, takže mi došlo, že tu nejspíš zůstane. Protočil jsem oči a chtěl se vypařit, ale to už mě Berta tlačila ke stolu s tím, že za chvilku bude večeře. Seděli jsme s Ra naproti sobě a občas si vyměnili pohled. Natálie brebentila a já byl strašně rád, že to nejsem já, kdo ji musí poslouchat.

"Už to nesu." Ozvalo se z kuchyně a pak Berta připlula i s kouřící pochoutkou. Natálie nakrčila nos, ale já a překvapivě i Ra jsme se po míse okamžitě vrhnuli.
"Tohle mám rád." Usmál jsem se na Bertu a ona se lehce začervenala. "Ha, ty něco chceš!" Obvinil jsem ji a ukázal na ni prstem. Plácla mě po ruce s tím, že se neukazuje, ale jinak přikývla a poprosila o rozhovor. Nikdy jsem Bertě nic neodmítl a ani tentokrát jsem to nehodlal měnit. Nacpal jsem se, co nejrychleji to šlo a pak už běžel za svojí milovanou Bertou.

"Můžeme?" Usmál jsem se, když mě usadila do křesílka naproti sobě.
"Víš, já..já.." Koktala mi jako by jí bylo sedmnáct a vysvětlovala mi bůhví co.
"Berto, já ti hlavu neutrhnu." Vzdychl jsem a pohladil ji po hřbetu ruky. Nadechla se a jemně usmála.
"Víš, že jsem vždycky chtěla mrňouska." Vyděšeně jsem se na ni podíval a pohledem sjel k jejímu bříšku. Rozesmála se.
"Už je to dlouho, co jsem si našla přítele, přestal jsi uspokojovat moje mateřské pudy. Rozhodli jsme se pro miminko už dávno, jen jsme se ještě neodhodlali, ale já už nemůžu čekat." Vyvalila to na mě a já měl pocit, že se přeze mě přehnalo tsunami.
"Ty budeš mít dítě?" Kuňknul jsem zaražený do polstrovaného křesla.
"Ano, budu, ale nechci odtud odejít a nechat tě tu samotného. Jak tě znám brzo bys tu umřel." Usmál se na mě. Vlastně to bylo super, v podstatě budu mít brášku/ségru sice nevlastní, ale budu a navíc ona mě nechce opustit. NECHCE Tě opustit Johny. Kňučelo to uvnitř mě spokojeně.
"Budu mít brášku nebo ségru?" Zašeptal jsem, a když se mi Berta vrhla do náruče a rozplakala se, musel jsem se usmát.
"To nevím." Uculila se. A já měl ten pocit, jako, když jsem byl malý kluk. Znovu jsem ji stáhl do své náruče.
"A um…tvůj přítel, půjde sem?" Zeptal jsem se trošičku přiškrceně.
"Ne, nebo aspoň ne teď povolali ho do armády. A já Tě chtěla poprosit, jestli bych mohla dneska pryč, vrátila bych se až zítra." Okamžitě jsem přikývl, bylo to pro ni důležité.
"A Bertičko? Mohla bys ještě pomoct Ra se sprchou, naposledy, když to zkoušel sám, se opařil. Pořád mu to nejde." Berta se rozesmála a s tím, že mu hned pomůže, odběhla.

Spokojeně jsem se zaryl do křesla a přemýšlel. Bože, Johnatane, ty budeš mít sourozence, vždycky jsi chtěl! Berta už byla trošku starší na těhotenství a Johnatan se rozhodl pečovat o ni. Nedovolím jí dělat nic náročného!

Když se ozvalo poděšené vykřiknutí. Pak práskly dveře a Johnatan si postupně uvědomil, že tohle nebyla Natálie. Vyskočil z křesla a rychle utíkal nahoru do koupelny. Berta stála v rohu a držela se za prokousnutou ruku a Ra se krčil v druhém rohu a ruku si tiskl k levé lopatce.
Nevěděl jsem kam s očima, ale okamžitě jsem se vrhl k lékárničce, kterou jsem prozíravě nastrčil i do koupelny, a později k županu, který jsem podal Raovi. Ten jen tiše kňučel.

Neptal jsem se, co se stalo, dokud jsem neošetřil Bertino zranění. Až potom.
"Co se stalo?" Přešel jsem k Raovi a pomohl mu zavázat pásek u županu a vylézt z vody. Klopil oči.
"Napustila jsem vanu, a aby si nenamočil vlásky, tak jsem mu je chtěla vyčesat. A pak jsem si všimla nějakého znamení na jeho levé lopatce, a když jsem se toho dotkla, kousl mě!" Pokýval jsem hlavou.
"Bertičko, víš co, běž tedy na to tvé rande, my už to zvládneme." Usmál jsem se na ni provokativně. Kývla, ale moc vesele nevypadala, a když už chytala za kliku knikl Ra to svoje tichounké.
"Nezlob se prosím." A když mu Berta stejně tiše odpověděla, oba se na sebe usmály. Jo byly v pořádku.

Ra, bůh Slunce - X.

Hmm, vidíte teď jsem měla být ve Starým Městě, grr... Notak si aspoň můžeme rozmarzit ledničku a mražák a přečtu si víc Damiho a Lousička, už jsem na třicáté kapitole, mwahahaaa...*dostala záchvat*

Nooo...Hiruška Vás ještě chtěla informovat o dvou věcech.

Sráz v Zoo Olomouc... VOP Ninuše-králíček se nadšeně vrhla do organizace.. Takže nějaké to info tady > ZOO

A pak Katy-chan stvořila hru, mwaháá, je nejlepší! Hirušce se líbí a pokud to dohraje alespoň sto lidí máme slíbený pokračování..*nadšeně si mne pacinky* Takže tady! > BLG

Trošku posedlost, ups!

*praštila hlavou do stolu* Já prostě chci, aby se Elďa aspoň chvilku cítila pozitivně nooo, takže asi takhle...*chechtá se* Um..*přemýšlí o čem ta kapitolka vlastně* Nooo...Prostě koupání..^^

A věnování Eldě, pro pozivnější den...^^ *omotá se kolem ní*

S láskou..

Hiroko von Rabersdorf

---

Roztáhli jsme deku a převlíkli se do plavek. Nabídl jsem Natálii, že jí namažu ramena, ale ona jen nakrčila nosík.
"To bych se neopálila." Vzdychl jsem a otočil se k Ra.
"A ty chceš namazat?"
"Chci plavat!" Odstrčil lahvičku s opalovacím krémem a vyskočil na nohy.
"Hej, hej brzdí! To můžeš i s tímhle, podle všeho to má být vodě odolný." Pokýval hlavou a vyhrbil se. Netuším, kdo z nás dvou si ten dotek užíval víc, ale tipl bych to na sebe, z jistých ehm… reakcí. Namázl jsem ho a on na oplátku namazal mě. Málem jsem zešílel. A pak už jsme utíkali do bazénu. Skočil jsem tam pěkně po hlavě a zrovna si lokl.

Kašlal jsem u kraje a nadával.
"To máš z toho, že děláš blbosti." Uculil se Ra a posadil se vedle mě a máchal ve vodě jen nohama.
"Já vím." Zakašlal jsem. "Tak pojď do vody." Zavrtěl hlavou. Natočil jsem hlavu.
"Jestli to neumíš, naučím tě." Chytil jsem ho za ruku a zatahal.
"Umím plavat." Zamručel. Vylezl jsem z bazénu a sedl si vedle něj.
"Tak pojď, voda je fajn." Usmál jsem se. "Pojď si zablbnout, prosíím." Zajel jsem zpátky do vody a za chvilku se Ra topil vedle mě.

Tak netopil, plaval celkem obstojně, i když trošku zvláštně. Bylo to styl. Vlastně to byl jeho vlastní styl, ale líbil se mi u toho. Chvilku jsem ho sledoval a pak se přidal a cáknul na něj.
"Heeej, nemám rád vodu v uších!" Zachechtal jsem se. Jo to má blbí, už když jsem ho stáhnul, tak musel mít v ouškách celý rybníky.
"Promííň." Zaculil jsem se a zastavil se u břehu.
"Já ti dám, promiň." Slyšel jsem zběsilý chechot a pak jsem se na chvilku potopil. Dosti jsem se lekl.

"Johny!" Ra na mě zděšeně koukal, jak jsem lapal po dechu.
"Jsem v pohodě! Jen jsem nečekal, že bys mě takhle stáhnul." Usmál jsem.
"Ooo… moc se omlouvám." Omotal mi nohy kolem boků a ruce kolem krku. Myslím, že moje polknutí musela slyšet i Natálie. Přitiskl se ke mně, ale já ho rychle setřepal. Zcela pro jistotu.
A pak už jsme dělali hlouposti a svým cákáním rušili ostatní. Strašně jsme si to užívali ani jednou jsme nevylezli, divím se, že jsme se nerozmočili.

Vylezli jsme teprve tehdy, když se k nám doplazila Natálie se spálenými zády (já jí to říkal!) a kňučením, že chce domů. A tak jsme šli. Byl to parádní den a já si ho náležitě užil i Ra vypadal spokojeně. Natálie, no tu jsme odvedli domů, stejně byla k ničemu, tak a´t se tatínek postará.

"Děkuju." Usmál se Ra, jen co jsme došli domů.
"Není zač." Oplatil jsem úsměv a záměrně ignoroval Bertiny posunky. Ta ženská je snad čím dál tím drzejší.

"Tak co, tak co!??" Vybafla na mě hned za dalším rohem s očima navrch hlavy.
"Berto." Začal jsem se chechtat. Jéje, tak parádní náladu jsem neměl, ani nepamatuju. Nafoukla tváře, ale dál mě propalovala zvědavým pohledem.
"Prostě jsme blbi v bazénu." Usmál jsem se.
"A kde je ta jedovatá holka?" Vyprskl jsem.
"Takhle o ní nemluv, víš, že je to rodina." Zaškaredil jsem se. Jistě takhle jsem o svojí rodině mohl mluvit jen já. Omluvila se a dál čekala, co ze mě vyleze. "No spálila se, byla rudá jak rajče, absolutně všude, tak jsme ji odvedli domů, ať si sní, Papá, poradí. Kdyby mě poslechla, tak nemusela trpět." Berta se ušklíbla, ale jízlivou poznámku spolkla.
"Alespoň budeš mít víc času s Ra jen pro sebe." Usmála se a div mě neshodila ze schodů. "Je dole." Mroukla ještě než zmizela setřít prach do pokojů mích rodičů. Pořád je udržovala v čistotě.

Ra, bůh Slunce - IX.

Mandarnika Darnika...*chechtá se* Ehmmm...

Moje ségra je magor, ale říkám proč ne?? Kdo chce eL na obláku Brava?? Tu Arhoo-chan, prosím pěkně...^^

Ty jo, nevěřím, že to je všechno co jsem dneska chtěla říct..*musí nad tím opravdu hodně přemýšlet* Um...Asijo..:D

Hm, co říct dneska. Tak asi Johnatan se konečně nechá zpružit Bertinými řečmi a ...no když nad tím tak přemýšlím, Berta za to skoro vůbec nemůže. Noo doufám, že se vám to bude líbit... aaa Hiruška to chce věnovat Shou-chan, protože si vzpomněla ještě u debaty "jak se jmenuje gekonek krále Jelimána" a později "Hous od krále Jelimána nebo obráceně?" a to už musela být Shou parádně unavená...po celodenním čtení...^^ Takže prostě pro Shou-chan...

S láskou..

Hiroko von Rabersdorf

---

Rozhodl jsem se upracovat k smrti. Odmítl jsem bojovat, přece mě nenáviděl.

V práci-laboratoři jsem trávil absolutně veškerý možný čas, nechtěl jsem je vidět při jejich hrách. Nechtěl jsem jim dělat třetího, odmítal jsem se účastnit všech akcí, včetně snídaně, oběda a večeře. Nechtěl jsem Ra dál trápit svojí přítomností.

"Myslím, že to přeháníš!" Zavrčela Berta, kdy jsem se v jednu ráno kradl do postele. Okamžitě jsem se narovnal a zajel víc do stínu, aby nemohla vidět kruhy pod očima a absolutně bílou pokožku.
"Co máš na mysli, Bertičko?" Usmál jsem se a snažil se zakrýt mohutné zívání, byl jsem unavený.
"Proč nebojuješ? Proč jsi všechno zahodil, kvůli jednomu odmítnutí?"
"On mě nenávidí, za všechen ten křik, za všechno to mučení. Nenávidí mě, protože jsem ho využil. Nenávidí mě proto, že jsem ho miloval a odkopl." Po tváři mi sklouzla slza. "Nemůžu k němu jen tak přihopkat a znovu mu napálit, že ho miluji." Měl jsem tendenci sbalit se do klubíčka, ale odolal jsem. "Berto, já chci, aby byl šťastný."
"Ale to on není! Ne bez tebe!" Přešla ke mně a nabídla svoji mateřskou náruč a rameno k vyplakání. Chopil jsem se ho a topil se ve vlastních slzách. Nepamatuji si, kdy naposledy jsem tolik plakal, když umřeli moji rodiče? Já nevím. Hladila mě po vlasech a šeptala slůvka útěchy.

Spát jsem se dostal až ve tři. Dostal jsem meduňkový čaj a doporučení "opovaž se vylézt před dvanáctou!" Možná proto jsem se teď kradl do laboratoří tak tiše, bylo šest a já znovu utíkal.
"Johny?" Slyšel jsem tichounký zašeptání ze schodů. Zvedl jsem hlavu a střetl se s pohledem jeho vlčích očí. Ten pocit.
"Proč nespíš?" Zašeptal jsem a přešel k němu. "A kde je Natálie?" Trošku vystrašeně jsem sledoval, jak se zvedl a přešel blíž, ke mně, aby mě mohl obejmout.
"Spí, chtěla, chtěla abych…"Zbytek jeho slov zanikl v mojí košili. Přitiskl mi hlavu na hrudník a pevně mě objal. Tichounce plakal.
"Šššš, princátko, neplakej. Víš co, jdi si lehnout do mojí postele, ano?" Nabídl jsem velkoryse a opatrně mu otřel uplakanou tvář.
"A přijdeš za mnou? Budeš mi číst?" Zarazil jsem se, ale pak přikývl.

Rychle jsem došel pro naši oblíbenou knihu, Alenka v říši divů, oblékl jsem si pyžamo a zavrtal se vedle Ra. Uvelebil se mi v klíně s hlavou opřenou pod mojí bradou. Začal jsem číst. Ra mě co chvíli jemně dozvukoval zvláštně klidným vrčením. Cítil jsem mír, který byl mezi námi. Četl jsem jen chvíli, když se Raův dech uklidnil. Sklapl jsem knížku, zhasnul lampičku a po malém váhání omotal paže kolem svého malého vlčího princátka.

"Ra!" Byl to takový hodně hlasitý němý výkřik. Ra v mém náručí sebou trhl a zamžoural do světla. Předstíral jsem spánek a nenápadně je sledoval.
"Natálie." Zašeptal, možná si i přitiskl prst na rty, aby mě nevzbudila? "Hodně pracoval, potřebuje spánek." Vymanil se z mojí náruče.
"Ale proč jsi tu ty?" Slyšel jsem zašustění látky a lehké povzdechnutí.
"Nemohl jsem spát a pak jsem narazil na Johnatana, četli jsme." Zavřel jsem oči, když se k sobě sklonili.
"Už jsi mu odpustil?" Ozvala se Natálie po chvilce ticha. A pak cvakli dveře. Neee! Proč? Já přeci chtěl vědět, jestli mi odpustil. Poraženecky jsem se zavrtal do postele a objal polštář, jen malou náhražku za Ra.

"Je čas vylézt z ulity." Strhla ze mě deku a donutila mě vylízt. "Ra a Natálie chtějí jít na plovárnu a myslím, že by se jim hodil doprovod." Pošťouchla mě.
"Nebudu jim dělat křena." Zabručel jsem. Berta mi podala oblečení.
"Pozdě, já jim řekla, že je s radostí doprovodíš." Zaculila se a já myslel, že ji snad zakousnu.
"To's neudělala!"
"Ale ano." Usmála se. "A myslím, že bys sebou měl hodit." S tímhle vystřelila z mého pokoje, že prý mi ještě nachystá ručník a plavky. Chtělo se mi zase fňukat. Johnatane, vzchop se! Zabručel jsem tiše. To přeci zvládnu, nějaká plovárna, pche.

Sešel jsem dolů, všichni, čili Natálie a Ra, už byli připravení k odchodu, čekalo se jen na mě.
"Dobré ráno." Usmál jsem se a sledoval různý reakce. Ra se uculil, Berta se zachichtala a Natálie, no pořád to byla jenom otravná sestřenka. Takže její odfrknutí jsem lehce přehlédl. A pak už jsme se vydali na cestu k vodě.

Ra, bůh Slunce - VIII.

Mňo původně jsem měla jet zítra na výlet, ale plány se asi změnili, asi určitě. *kňučí* Doufám, že mě holky nezakousnou a přesunou to na příští týden, kvůli mím krásným očím. Um...sakra!

Když to všechno kolem naší "jeseníkařky" je tak hrozně složitý navíc Hiruška má v pátek autoškolu a Um...jak to bude s tou Zoo?? Musím se domluvit se sponzory, protože chtějí ještě něco podniknout..:D Začínám se jich bát.. Vrhají po mě děsivé pohledy.. *miluje svoje rodiče maximálně giga moc*

Noo, co se povídky týče. Chci Vám tady názorně prezentovat, že Ra vůbec není takový naivní neviňátko, ale... (Jo je naivní, ale je to miláček..:D) Ehm raaadši nic..^^ Neee, Elo nekousej mě..neposílej na mě svoje upíří příšerky...a nebo jo...*kření se* Další díl, zítra ráno?? Když budete hodní..Um věnování.... Nini...králíčku protebe ...*posílá jí vzdušný pusinky*

S láskou...

Hiroko von Rabersdorf

---

Rozhodl jsem se Bertu poslechnout. Mohli jsme přeci zůstat přátelé. Druhý den ráno jsem se vyhrabal z peřin. Zabalil jsem se do svého oblíbeného županu a nemytý nečesaný se vydal dolů na snídani. Překvapilo mě, že stůl je prázdný. Nikde nikdo nebyl. Mám pocit, že jsem začal panikařit? Ne já nikdy nepanikařím.!
"Berto?!!" Volal jsem a vyděšeně se rozeběhl do kuchyně, kde mě přivítalo jen další ticho.

Takhle jsem běhal asi dalších deset minut, než vrzli dveře. Našpicoval jsem uši a vydal se po hlasech. Šok, který následoval, mě málem poslal zpět do postele a možná by mě býval poslal i dál, kdyby se z ničehož nic neobjevila Berta a nepoplácala mě po zádech. Zatřepal jsem hlavou, abych se vzpamatoval ze šoku.
"Dobré ráno." Pozdravil jsem svoji sestřenku a sjel ji pohledem. Jak mi po chvilce došlo, měla na sobě jen ten pitomý, krátký, průsvitný župan. Trošku jsem zavrávoral a pro jistotu se vydal na zpáteční cestu do svých pokojů. Plácl jsem sebou zpět do peřin a přemýšlel, jestli to, co se mi dere z očí, jsou skutečně slzy. Takovýhle náraz jsem nečekal. Teprve tehdy jsem si byl ochoten přiznat, jak moc hluboko jsem v těch sračkách, ehm… tedy lásce byl zahrabaný.

"Jonathane? Nesu ti čaj." Zabručel jsem a pro jistotu se zavrtal hlouběji do polštáře. Ne, skutečně nechci, aby viděla, že brečím. Slyšel jsem cinknout tác o stůl.
"Johny." Položila mi ruku na rameno a použila dlouhé odmlky, aby mě donutila zvednout hlavu. Věděla, že jsem zvědavý a budu se domáhat zbytku vyprávění. Usmála se a osušila mi tvář od slz. "Neobviňuj, Ra z toho, co udělal nebo neudělal. Moc dobře víš, kdo ho na to připravil, víš čí je to chyba." Sklopil jsem hlavu zpátky do polštáře.
"Netušil jsem, jak moc je pro mě důležitý. Když jsem ho dovedl domů, bylo to jen otravný štěně, ale on tolik vyrostl, Berto. Najednou ho potřebuju mít vedle sebe, najednou potřebuju cítit jeho dlaně, najednou chci, aby byl můj, ale to přece není správný! Navíc se cítím tolik poraženě." Berta mě hladila po vlasech. Přestal jsem plakat. Dost dobře mi nedocházelo, že zním pitomě zamilovaně, jako nějaký pubertální výrostek.
"Vidíš, věci se mění můj milý. Budeš buď bojovat, nebo přijdeš o to, co miluješ." Zvedl jsem k ní oči a hledal nějaký znamení. Usmála se na mě a pobídla, abych vylezl.
"Natálie je už pryč, myslím, že teď by mohla být vhodná chvíle, začít svoji malou válku." Přimhouřil jsem oči a přemýšlel o tom, proč se Berta tolik snaží všechno, hm… "dát zpátky" tak jak to bylo.
Snad proto že mnohem lépe chápala naše pocity? Nevím. Každopádně jsem zvedl svůj těžkej zadek a nenápadně odhupkal do pokoje, který obýval Ra.

Slušně jsem zaklepal. "Můžu?" Zavrčel jsem tichoučce. Myslím, že mě dobře slyšel.
"Pojď dál." Vyzval mě. Opatrně jsem zmáčkl kliku a vklouzl do jeho doupěte. Od té doby co jsem tam nebyl, se dost změnilo, už žádná kopa polštářků a moje kachnička taky nebyla nikde vidět. "Co potřebuješ, Johnatane?" Sklonil jsem hlavu. Tolik jsem se bál. Ra na mě vrčel, nechtěl mě tady, nechtěl mě ve svém království. Ztratil jsi ho. Prolítlo mi hlavou, než jsem ji v sebevražedném gestu narovnal. Slyšel jsem jeho výhružný zavrčení, ale neshrbil jsem záda.
"Chtěl jsem, chtěl jsem…" Co tady vlastně chci? Co tady chceš Johnatane.? Co sakra? Pohlédl jsem mu zpříma do očí, chtěl jsem, aby se na mě díval. "Chtěl jsem se Tě zeptat, jestli bys nechtěl jít ven ne-nebo jen tak číst?" Mám pocit, že se ušklíbl, ale nemohl jsem si být jistý.
"Promiň, ale mám už jiné plány."
"E-ech…, tak já, půjdu, asi…?" Zkoušel jsem to. Přikývl a sledoval mě. Asi už vím, jak se cítí jelen, když kouká do očí svojí smrti, svému lovci.

Zavřel jsem za sebou dveře. Cítil jsem se tolik zlomeně. Pokořil mě, mstil se za to, jak moc jsem ho využíval. Ale, využíval jsem ho? Do Berty jsem narazil jen pár kroků dál.
"Odmítl mě." Informoval jsem ji a dál se potácel do své ložnice. Mstil se mi za všechno, co jsem mu provedl. Musel mě děsivě nenávidět.

---

Ra, bůh Slunce - VII.

Elďoo, já trpím...*kňučí* Jsem už na 20 kapitole Zůstaň a ty to ještě nemáš dopsaný, to mi chceš říct, že pak budu muset zase čekat?? *nevěřícně kouká* .. *dovolí si jen tichounký chichotání*

Um..Protože nevím jak tu budu zítra..Mwahaaa, Hiruška jede na výlet! Pokud teda nebude pršet. Do Starého Města. *uculuje se* Kdo chce jet ještě na bunkry?? *těší se jak malej harant*

Já vím..., ale nemůžu si pomoct.

Um...Děkuju za pohled...*pověsí se Ninušce a Aky kolem krku*

Co se Ra týče. Jste zlí, abyste věděli. *bručí kvůli tomu, že měla dostat Damiho a Louisíčka a nakonec nic* už vám vůbec nebudu říkat jak to dopadne. Aaaa vůbec s Váma nebudu mluvit ohledně tohohle..*uvědomuje si, že to měla udělat už předtím a proklíná svojí užvaněnou tlamku*

*Uculuje se*...Je to krátká kapitolka. Je to kapitolka na vlastní nebezpečí a pokud mě pak chcete okřikovat, tak to radši ani nezkoušejte..*vrčí* Mám v záloze dvě zamilovaný múzy a nebojím se je použít a to ještě nemluvím a o svým nenasytným Ňufíčkovi! Stačí, že mě málem ukousala moje sestra! Ano! Moje vlastní sestra! *pořád to ještě neáchápe*

No, každopádně, příště snad bude líp!

S láskou..

Hiroko von Rabersdorf

---

Psalo se datum 23.3. Březen byl celkem teplý. Já a Ra jsme se dostali k nejvyšším stupňům. Do míst, kam jsem se bál zajít. Domluvil jsem si schůzku se strýčkem, byl čas odevzdat deník.

"Jak daleko ses dostal?" Vyhrkl na mě strýc, jen co mi vyrval knihu z ruky.
"Všechno je zapsáno." Upozornil jsem ho a už se chystal odejít.
"Hned jak si to Natálie pročte, přál bych si, abys svůj kontakt s tím chlapcem omezil, jistě chápeš proč." Přikývl jsem. Brzy jsem si uvědomil, že teď už nebude žádné tulení, ani čtení a ani spaní v posteli toho druhého.

Netuším, jak jsem se dostal domů a už vůbec jsem nechápal své ocitnutí se v posteli. Jakmile jsem otevřel oči, udeřila mě do nich tma. Ticho bylo ubíjející a nikde v okolí jsem neslyšel klidné oddechování. Posadil jsem se a zůstal tak. Příšerně se mi motala hlava. Jakmile jsem se postavil, dveře se otevřeli.
"Johnatane, ty už nespíš?" Byl to Bertin hlas. Zavrtěl jsem hlavou a ztěžka dosedl zpátky.
"Měli jsme o tebe strach, měl jsi šílenou horečku. Na prahu jsi nám omdlel." Přešla ke mně a na stolek vedle mě postavila sklenici vody. "Moc jsme se báli." Pohladila mě po vlasech. Zvedl jsem k ní oči.
"Dal jsem strýci ten deník." Na chvilku se zastavila.
"Snad jsi udělal dobře."
"Bolelo mě to." Informoval jsem ji a odložil sklenici na stolek. "Půjdu spát." Zamručel jsem ještě a během pár chvilek vytuhnul.

Vlče ke mně mělo zakázaný přístup, bylo mi smutno, ale nechtěl jsem ho nakazit, navíc jsem se držel strýčkova doporučení. Berta mě nacpávala prášky, abych se z toho co nejdřív dostal a nakonec se nám to podařilo. A v těch chvílích začaly první Natáliiny návštěvy.

Viděl jsem je v jedné z místností. Ra vypadal trošku divně, nevěděl asi, jak se má tvářit. Ani se mu nedivím, taky bych nevěděl. Hned jak mě zmerčil, omluvil se jí a přeběhl ke mně.
"Co budeme dneska dělat?" Usmál se na mě a pověsil se mi kolem pasu.
"Dnes nemůžu, musím do laboratoře, mám spoustu práce." Odbyl jsem ho a vymanil se z jeho sevření.
"Půjdu s tebou." Zavrtěl jsem hlavou.
"Zůstaň s Bertou a pohlídej Natálii. Příště tě vezmu." Jemně jsem ho pocuchal a sklonil se k polibku. Ještě mi zamával z okna a pak už jsem spěchal pryč.

Utekl jsem, sprostě jsem utekl. Zbabělec! Vířilo mi hlavou. Na práci jsem se nedokázal soustředit a brzy jsem byl znovu nemocný. Bylo to vlastně čtrnáct dní potom, co jsem se vyléčil. Dostal jsem další horečky. Trpěl jsem bolestmi hlavy a závratěmi. Nedokázal jsem se soustředit. Berta mě informovala o vývoji vztahu mezi Ra a Natálii a každý jejich pokrok, byl jen další kapkou do mého pohárku bolestí.

"Jsi nemocný z lásky." Zabručela Berta a podala mi prášek. "Možná by ses neměl tolik snažit od sebe Ra odehnat. Navíc i jeho to bolí." Bručela dál. Do ruky mi nacpala sklenku s vodou a počkala, až zapiji prášek a sklenici ji vrátím.
"Snad." Špitl jsem a zavrtal se hluboko pod peřinu. Byl jsem unavený, chtělo se mi spát. Tolik.

Ra, bůh Slunce - VI.

Páni, dlouho to tu nebylo. Ale ne, že bych nepsala, píšu, ikdyž ztěžka kvůli svým příšerám, který se tolik snaží udělat z toho telenovelu plnou vzdychání a né že by se jim to nedařilo. *vzdychla* A to hloupý "připuštění" k Tokimu, kterej asi udělal něco co ty dva moje ještě víc rozněžnilo.. Proooč já?? *dělá,že se vůbec nechechtá* Tyy jo Ninii, oni ti ho vlastně "zneuctili"... *moc nad tím přemýšlí* XD Potvory moje, oni se sice zase až tak nezdají, ale evidentněěěě... *zadržuje smích*

Dobře, už to nebudu dál pitvat..:) Stejně je pozdě..xD

Co se povídky týče...myslím, že se to dá přečíst..:D Možná, že se tam i něco děje, ale za případnou újmu na zdraví si můžete samy..:D Ikdyž tolik ošklivý to snad není..:) *uculí se*

S láskou..

Hiroko von Rabersdorf

---

27. 11.
A byla zima. Ra zrovna blbne venku ve sněhu, je roztomilý. Kratší vlásky mu sluší a aspoň mu tolik nezavazí. Ehm… Ne, že bych nějak během týdne pokročil, pořád se k sobě chováme hodně odtažitě, ale už ho smím líbat na tvář, aniž by na mě vrčel, dneska mě dokonce sám líbnul. Myslím, že to půjde.

Jen jsem zapsal do deníku a už jsem spěchal ven za Ra. Slíbil jsem mu stavění sněhuláka a sám jsem se na to strašně těšil. Nakazil mě. Berta byla někde pryč, a tak jsem se nemusel bát jejích pohledů, i když byli oprávněný.

Plácal jsem si kouli, když po mě to psisko skočilo.
"Tyyy…" Zavrčel jsem a s širokým úsměvem ho vyválel ve sněhu. Chechtali jsme se jako prdloši a nedokázali přestat. Celý den jsme zakončili andělíčkama ve sněhu.

Doma nás už čekala horká čokoláda a koupel. Berta nás do koupelny nahnala oba, že prý je plná vana a já že to zvládnu. Uculil jsem se však proč ne.

Vana byla plná až po okraj, takže když ke mně hupnul ještě Ra, přelila se. Zachechtal se a chňapl po kachničce. Kousl ji a já ho praštil.
"To nedělej, musí ji to bolet!" Shrábl jsem si kachničku do náruče a ňuchňal a omlouval se jí. Ra jen nechápavě zíral. "No a, tak je to moje oblíbená hračka." Zabručel jsem.
"Neříkal jsi něco o tom, že ti je už skoro 28?" Zadržoval smích.
"Potvoro!" Vyplázl jsem jazyk. "Jakoby na věku záleželo, pche.!" Chytil mě za kotník a prudce škubl, takže jsem si lokl vody. Kašlal jsem jak šílený a on se chechtal a plácal mě po zádech.
"Vrrr…" Skočil jsem na něj a nadšeně ho přitopil.
"Odplatááá…" Zachechtal jsem se a natáhl se pro župan. Vylezl jsem z vany a do županu se zabalil, Ra mě následoval. Na truc ještě kousl kachničku, než ji položil zpět na její místo.

"Budeš mi dneska číst?" Srovnal se mnou krok.
"Pokud budeš hodný." Zaculil jsem se a posadil se na svoje místo. Berta nám donesla večeři. Spokojeně jsme pomlaskávali a nakonec jsme se odebrali do Raova pokoje. Vybral si knihu a zachumlal se do postele. Z peřin mu koukal jen čumáček a oči. Zamyšleně jsem se usmál a snad poprvé za celou tu dobu necelých tří měsíců, jsem o něm začal uvažovat trošku jinak než o zvířeti.
"Tak čti." Pobídl mě a probodl očima. Pokýval jsem a ještě zběžně mrkl na název knížky. Byla to jeho oblíbená pohádková knížka - Alenka v říši divů. Docela dobře nechápu proč zrovna tahle, ale asi se cítil stejně jako Alenka.

Během několika minut začal oddechovat pravidelně. Asi ho to sněhový dovádění dost oddělalo. Chvilku jsem ho pozoroval a rozmýšlel se, jestli si mám jit lehnout do své postele nebo se přitulit k němu. Nakonec jsem zvolil druhou možnost. Za tu krátkou dobu jsem si zvykl spát vedle někoho dalšího.

31. 1.
Začínáme se k sobě víc tulit a vůbec jsme si tolik blízko každý den, každou hodinu, každou minutu. Dovolí mi objímat ho a líbat. Dneska dokonce přišel sám s tím, že by chtěl obejmout. Co se líbání týče, citlivějším místům se vyhýbám, na to je ještě čas.
Myslím, že chápe můj záměr, navíc mi důvěřuje.

Berta mě v poslední době pozoruje trochu jinak. Už k našemu "vztahu" nemá připomínky, ale ani se neodklání, když se k sobě tulíme víc než by bylo vhodné. Co se mě týče. No, prozatím jsem odmítl všechny schůzky se strýcem nebo jeho dcerou. Na to je ještě čas. Do laboratoří chodím jen minimálně, a když už jdu, tak mi Ra dělá doprovod. V těch chvílích se držíme za ruku. Vlastně mě ani nepřekvapuje, že se začaly šířit ty zvěsti. Netrápí mě to. S Ra je mi mimořádně dobře a děsím se dne, kdy předám deník a jeho budu muset poslat "o dům dál" do spárů mé sestřenice Natálie.

Sledoval jsem ho při jídle. Já sám hlad neměl. Příbor držel jako profík a seděl pěkně rovně. Vlastně pro něj nebyl absolutně žádný problém naučit se cokoliv z "lidského" světa. Všechno mu šlo, jak po másle. Číst i psát zvládal ukázkově a mravy už byli jen malý problém. Dokonce začal sám studovat. Ráno pak pročítal noviny, zajímala ho politická scéna, což mě celkem udivovalo, ale pokud ho to zajímalo, nebyl problém. S Bertou pak hodně často vařil, někdy ho vzala nakupovat, v těch chvílích mu zářily oči. Pořád v něm žila jeho "vlčí" radost.

Ra, bůh Slunce - V.

Hiroko odjíždí. Nejspíš se vrátí v pátek, možná v sobotu nebo v neděli...:D Ale jako určitě se vrátím. K zastižení budu na telefonu, takže moje svatá Niniel není problém a Kotě (< Za všechno může Adam!) pošlu ti pohled..*chechtá se* Jedeme do Prahy a původně nás mělo jet víc, ale protože bratránek je nedočkavej, tak babi bude doma. Mrzí mě to, ale nic s tím neudělám. Huhuu Zoo, třes se!! *nevinně se culí* Ale před tím než odfičm tu pro Vás mám další kapitolku..:)

Oj Dahak, on skutečně nebuní postelový mazlíček..ikdyž, rád se tulí, ale čert ví jak nakonec dopadne... Všechno Pro Dahaaak..^^

Bude se mi po Vás moc stýskat.

A teď Valím do vany, jinak se ráno nevyhrabu.

S láskou..

Hiroko von Rabersdorf

---

"Fajn, takže prvně podáš ruku komu?" Zatím jsem byl poměrně v klidu. Ra všechny začátky chápal a vůbec šlo mu to, jakoby s tím rostl.
"Ženě." Pípnul. Usmál jsem se a předal ho Bertě. Čtení mu sice šlo dobře, ale psaní bylo utrpení. U těchto trápení jsem raději neasistoval. Co se čtení týče, často už předčítal i on mě, nezadrhával se, četl plynule a lehce, jakoby četl odjakživa. Byl tolik inteligentní. Po ránech jsem si zkoumal, po obědě jsem ho učil mravům a večer jsme spolu četli, mezitím ho Berta učila psát. Všechno bylo skvělý. Až na strýce a jeho dcerku. Především jeho dcerka odmítala pochopit vlčí sexuální návyky a tak často odcházela s prokousnutou rukou. Bylo to jako hučet do dutého dubu.

"Johnatane."
"Strýčku?" Koukl jsem na něj. V laboratořích mě nenavštěvoval. Nikdy.
"Mohl bys ho naučit lidskému sexuálnímu chování?" Ušklíbl jsem se a zadržoval smích.
"Ale strýčku, jsem přeci také muž. Navíc mám za to, že lepší by bylo, aby se Natálie přizpůsobila jemu. Pro ni by to nebyl takový problém jako pro něj." Zaprotestoval jsem.
"Ty moc dobře víš, že Natálie něco takového nezvládne, jde do všeho po hlavě. Za to ty jsi zdrženlivější." Mhouřil jsem oči a přemýšlel, do čeho mě ten Dědek stará chce uvrtat.
"Mohl bys třeba založit deník, kam by sis psal svoje pokroky a pak ho předat Natálii. Bylo by to jednodušší." Ušklíbl jsem se. Nikdy mě ten mrzout neposlouchal.
"Fajn." Vztekl jsem se a otočil se zpět ke stolu.
"Udělám to, ale teď odejdi, mám spoustu práce." Jen co za ním klaply dveře, složil jsem hlavu do dlaní. Sakra, do čeho jsem se to zase nechal nacpat?

Domu jsem přišel už s obrovskou koženou knihou, deníkem, který jsem plánoval použít. Věděl jsem, že tohle bude ohromný průser a Berta mě zabije, až to zjistí, ale musel jsem. Pokud bych to neudělal, mělo by to na moji práci fatální následek. Přemýšlel jsem, jak začít, jak s Raem navázat kontakt, jestli mu očuchat zadek, nebo se ho jen víc dotýkat a víc s ním být. Pro jistu jsem zvolil druhou možnost.

Praštil jsem budoucím deníkem o stůl ve své pracovně a šel se podívat do kuchyně, odkud jsem slyšel hlasy.
"Johnatane." Usmála se na mě Berta. "Jdeš právě včas, za chvilku jsme chtěli obědvat." Ra nadšeně přikyvoval a já se strašlivě moc modlil, aby na mě nebylo nic poznat. Přešel jsem k němu a pohladil ho po vláskách a až teprve teď mě napadlo, že bych ho mohl vzít k holiči, měl strašlivě dlouhé vlasy, museli mu zavazet.
"To jsem rád." Šeptl jsem, a poprvé od doby malého kluka, prostřel stůl. Berta mě probodávala pohledem, bylo mi jasný, že něco tuší, ale nepřemýšlel jsem nad tím, ne dokud to nebylo aktuální. Prozatím jsem se věnoval potřebám svého malého vlčiska. Když jedl tak strašně slintal. Zvláštní, že jsem si toho nikdy nevšiml. Musel jsem se usmát, byl roztomilý, tolik se snažil.

Talíře jsem odnesl já. Berta se mnou chtěla mluvit. Ra dostal zákusek.
"Děje se něco?" Špitl jsem a podvědomě se přikrčil, pod jejím pohledem.
"Ano, evidentně ano." Zavrčela a trhla hlavou k Raovi. "Nějak moc se kolem něj ochomýtáš, co to má být?" Zavrčela. Trhl jsem rameny a dělal, že ji neslyším. "Johnatane!!"
"Tak fajn, tak fajn, strýček chce deník, chce prostě postup, jakým by Natálie mohla s Ra navázat nějaký bližší kontakt. Budu dělat pokusného králíka." Neodvážil jsem se Bertě podívat do očí, už teď jsem tušil blesky.
"Johnatane, ty jsi spadl z Měsíce? Takže ty si ho chceš přitáhnout k sobě, abys ho pak mohl předhodit té holce.?"
"To nechci." Zašeptal jsem.
"Ale vypadá to tak. Celou dobu opakuješ, jak je vlčí vztah křehký a pak chceš udělat něco takového?" Šeptala naléhavě a po očku koukala do jídelny, kde se Ra krmil.
"Já ho nechci zranit, jenomže…" Svěsil jsem ramena a podíval se na Bertu.
"Jak to mám asi jinak udělat. Královnu moje výzkumy nezajímají a já nemám dostatek peněz na jejich financování, strýčka potřebuju."
"Tvůj otec, by se nenechal takhle vydírat." Ukončila to a odešla pryč. Nechala mě tam stát s rozporuplnými pocity. Byl jsem mimo. Můj otec… Vždyť mě tu nechali samotného. A teď mi bude předhazovat… Zatnul jsem pěsti a odolával pokušení něco rozbít.

"Johny?" Rač čapěl vedle mě a pozoroval, jak zatínám pěsti. Sklonil jsem se k němu a pohladil ho po tváři.
"To nic, princátko." Zašeptal jsem a líbl ho na čelo. "Řekni mi, nezavazí ti tolik vlasů.?" Usmál jsem se a nenápadně si otřel vlhké oči. Zavrtěl hlavičkou a pak mě olízl. Rozesmál jsem se.
"Truhlíku, tohle už se nedělá." Zaculil se.
"Jenom Johnymu a Bertě, ale Johnymu víc." Měl tak nádherný zoubky. Tolik jsem se ho chtěl dotknout, ale odolal jsem. Nechtěl jsem nic uspěchat.

Ra, bůh Slunce - IV.

Původně to tu mělo být až zítra, ale zítra jsou dědečkovi 65 narozeniny a Hiroko bude nadšeně pět Něěěkdo má dneska narozeninýýýý..Ehm...*už se vidí* A proto to sem hodím ještě dnes. Je to další nezáživný díl, ale když já je takhle tolik miluju. Za chvilku budu tu povídku proklínat.

Co dneska? Asi takhle "Učíme se číst!" Uch..je tam moje oblíbená tulící scéna a předčítání.. *vzdychla* A dneska Pro Kwálička, protože chci, aby alespoň prozatím měla Jihnatana ráda..:) Milju Tě víš...:-*

On je tolik fufuuu....xDD Vidíte. Dneska jsem POTICHU...žádný kecy.

Tak si to užíjte..:)

S láskou..

Hiroko von Rabersdorf

---

Hned ráno jsem musel utéct. Ne, že by se mi chtělo pouštět to štěně z náručí, ale nic jiného mi nezbylo. Musel jsem do laboratoře zkontrolovat svoje pracovníčky, oni jsou sice šikovní, ale je nad nimi potřeba dohled. Z domu jsem utekl bez snídaně, za což mě Berta po návratu pěkně vypeskovala.

S Ra už jsem normálně mluvil, musel jsem sice používat jen běžná slova, ale zvládli jsme si popovídat o počasí. Tím pádem jsme se s Bertou posunuli k dalšímu kroku mučení. Čtení.

"Ra, co je tohle za písmenko?" Broukla Berta a před čumáček mu strčila obrovské písmeno "B". Ra nechápavě natáčel hlavu a přemýšlel.
"To je B, miláčku, řekni B." Pohladila ho Berta po hlavě a strašně se rozplývala, když Ra pípnul béé. Během pár minut jsem zjistil, že na to prostě nemám nervy. Zjistil jsem, že nechci mít děti, neměl bych dost trpělivosti na to učit je. Berta naopak vypadala velice šťastně při každém, byť jen miniaturním, krůčku a úspěchu, který Ra udělal. Nakonec jsem znovu prchnul z jejich dohledu. Knihovna mi poskytla dostatečné útočiště. Knihy byli můj úkryt. Utíkal jsem do světa fantazie rád, ale už nebylo tolik času a teď. Šáhl jsem po své oblíbené knize a začetl se. Netuším, jak dlouho jsem četl, když cvakly dveře a ke mně do lenošky se nacpalo menší pružné tělo.
"Copak?" Pohladil jsem Ra po hlavě.
"Čti mi, prosím." Zašeptal a schoulil se mi na rameno. Usmál jsem se a knihu odložil.
"Ale něco jiného, jo?" S tím jsem se natáhl po pohádkové knížce, kterou mi předčítala ještě maminka, potom Berta. Uvelebil jsem se zpět na lenošku a nechal Raa, aby se mi schoulil v náručí. Byla to tak zvláštně intimní chvíle, až mi naskočila husí kůže. Rozevřel jsem knihu a začal číst. Periferně jsem viděl, jak Ra sleduje každý řádek, každé písmenko. Učil se. Sám od sebe. S jemným úsměvem jsem předčítal. Uklidnilo mě to a podle jeho zlenivělých reakcí jsem nebyl jediný klidný.

Usnul mi v náručí. Musel být hodně unavený, ale je fakt, že já čtu strašně monotónně. Sledoval jsem jeho sladký obličejík a hřešil myšlenkami. Pro jistotu jsem zavrtěl hlavou, Hloupost Johnatane, nejsi na kluky, jsi normální, jenom nechceš děti. Opatrně jsem ho položil na lenošku a přikryl příruční dekou. Zvláštní bylo, že byla vždycky tam, kde já, tedy ta deka.

"Berto?" Zavolal jsem ještě na schodech, vykoukla z kuchyně.
"Co se děje?"
"Slib mi, že ho naučíš číst i psát, prosííím??" Už jsem si skoro klekal.
"Ale jistě, je to chytrý chlapec, jde mu to rychle, ale myslím, že byste ho měl učit taky mravům, pořád jí jako… no jako prase." Trošku se pousmála a já přikývl. Měla pravdu, pokud měl být správný gentleman, musel se učit mravům. Ale dnes už ho nebudeme trápit.
"Dobře a Berto nezapomeň ho okoupat, aby se neopařil jako naposledy." Připomněl jsem jí a odebral se na kutě. Na to, že jsem nic nedělal, cítil jsem se parádně vyřízený. Naposledy jsem zkontroloval Raův spánek a pak moje kroky směřovaly ke koupelně. Když jsem pak ulehl do peřin, nemohl jsem usnout, něco mi chybělo.
"Johnatane?" Slyšel jsem zavrčení a poté cvaknutí dveří. Přes nos mě uhodila levandulová vůně a horké vlčí tělo se schoulilo k mému boku. Konečně jsem usnul.

Ra, bůh Slunce - III.

Chcípnu, dneska na kole k zubařce, to bylo strašný. Ale víte aspoň jsem zase naštvala ségru a taťku...xDD Taťka tam byl tak pět minut ségra minutu a já jsem ještě ani neseděla a už mě hnala ven. To je vždycky naštve, protože já mám největší nervy. Ale copak za to můžu? Nemůžu.

Dneska celej den přehrávám Gackta, už mi začíná hrabat..xD Buď je Michael, Gackt a nebo Armstrong (popřípadě něco u čeho mám tendenci mlátit hlavou do zdi - Metaaaaalll..xD)

Dneska se mi nechce vykecávat.. xD to je divný, většinou mám ty, sebevražedný, tendence.

Co se povídky týče. Zabije mě to. Umřu u toho, bude to moje vrcholný dílo. Je to strašný. Vůbec nic se tam neděje a nevychází mi to tak jak já chci. A přitom. Co jsem, pro Gaiu(< zase magoří), zase zkonila??? Vrrr, ale já to dopíšu!

Tahle kapitolka, noooooooooo...*schválně to protahuje* však uvidíte, ale od příště už to snad bude čitelný, jooo příště už bude čtení..^^ To mám ráda.

Haha, Hiroko Vám původně chtěla ukázat Michaela basketbalistu, ale rozmyslela si to...:)

S láskou

Hiroko von Rabersdorf

---

Opřel jsem se o futra a s úsměvem sledoval Bertu, jak se snažila to vlče naučit říkat "Berta". Nevěnoval jí moc pozornosti, víc ho fascinoval vonící čaj a vajíčka se slaninou. Berta mu to sebrala a on zavrčel, načež dostal pohlavek. Ušklíbl jsem se, tohle jsem moc dobře znal, zvláštní bylo, že to vždycky zabralo, protože ji začal poslouchat a za chvilku se dokonce snažil vyslovit její jméno. Bylo to takové "Be-vrrrr-a". Snaha se cení.
"Já Berta." Ukázala na sebe a ještě mu to chvilku opakovala. Sledoval jsem je a zamýšlel se nad různými hloupostmi, když se ozval celkem hluboký hlas. "Berrrrta." Zavrčel. Berta se rozesmála.
"Tak se ti to podařilo." Usmál jsem se a přešel k nim. Berta nadšeně přikyvovala a pak se jala představit i mě.
"On John." Ukázala na mě a ještě párkrát to zopakovala, než to psisko pochopilo, o co kráčí.
"Jo-n" Za tu úžasnou zkomoleninu ho Bertička pochválila a pak se vrátila zpátky. Chtěla vědět, jak se jmenuje, ale on se neměl k tomu jí to povědět. Odešel jsem si udělat kávu, a když jsem se vrátil, Berta se usmívala, snažila se něco opakovat. Byla to taková zvláštní směs vrčení a kňučení.
"Ty?" Udělala Berta a honem mě přivolala, abych si to poslechl.
"Rarawwrrnirwar." Říkám, že to bylo divný.
"A nemohli bychom mu říkat prostě Ra?" Zeptal jsem se tichounce. Berta pokývala hlavou a pak se otočila zpět k Ra.
"Ty RA." Vysvětlila mu jednoduše. Chvilku na ni koukal a legračně natáčel hlavu, ale nakonec jakoby prohlídl a spokojeně ňafnul.

Následující týden byl vyčerpávající. Nebyl jsem zrovna vyrovnaností oplývající jedinec, takže Berta měla dost častý pohled na to jak, hulákám a Ra se krčí pod stolem. Pak jsem si za to nadával, protože se mě bál, ale jinak to prostě nešlo.
"Johne, měl bys být trpělivější. Žil přece sedmnáct let mezi vlky." Pokárala mě a já se chtěl propadnout.
"Chtěl bych vidět tebe." Zavrčel jsem. Berta to vzala jako výzvu a Raa si odvedla ven na zahradu. A pak jsem měl celý další týden volno. Začal jsem znovu pracovat na výzkumu. Byla to věc, kterou jsem miloval. Na večeře ani obědy nebo snídaně jsem nechodil, byl jsem prostě celou dobu v laboratořích a aktivně se účastnil všech zkoušek a pokusů. Nemohl jsem se pak divit, že na mě Berta byla naštvaná a Ra se mi vyhýbal ještě víc. Dokonce už nechodil spát ke mně, to mě trošku mrzelo, ale dokázal jsem se bez toho obejít. Nemusím mít všechno. Jenomže byli lidé, kterým se to nelíbilo a tak se jednoho krásného rána v jídelních dveřích objevil strýček a jeho povedená dcerka. Musel jsem je přijmout a oni si navíc vynutili, jeho vlčí veličenstvo. Sám jsem nevěděl, jak moc v řeči pokročil a tak mě dosti překvapilo, když vkráčel do místnosti, jemně se uklonil a svým zvláštním hlasem vrčivě zašeptal. "Dobrré rráno." Natálie nadšeně zatleskala a už se k němu hrnula s tím, že se musí posadit vedle ní. Nelíbilo se mu, že ho někdo ovládá, ve smečce byl nejspíš hierarchicky hodně vysoko, a tak varovně zavrčel. Zaculil jsem se a pokynul mu. Měl už svoje oblíbené místo v čele stolu naproti mé židli. Usmál jsem se. Berta donesla snídani a já je vyzval k její konzumaci. Nenechali se dvakrát pobízet.

Po snídani jsem pozval strýce na šálek kávy, bylo to spíš zdvořilostní gesto, navíc jsem potřeboval využít jeho přítomnosti a projednat finance. Ra a Natálii jsme nechali o samotě, však on si kluk poradí, když ho bude, ta prokletá baba, ohrožovat.

Křik se ozval během následujících patnácti minut. Když jsme doběhli, Ra vysel zakousnutý za její předloktí a vztekle vrčel, zatímco Berta ho plácala utěrkou. Dostal jsem záchvat, jestli kašle nebo smíchu to zůstane do smrti utajeno.
"Ra! Pusť Natálii!" Zařvala Berta, Ra v tu chvíli sklopil pomyslná ouška a utekl do zahrady. Rychle jsem se omluvil, vrhl po Bertě trošku rozzlobený pohled a šel se po tom vlčeti porozhlídnout. Ne, že bych měl strach, byl to spíš pocit, že to nebylo zase až tak spravedlivý. Nejspíš jsem měl pravdu protože, když jsem ho našel schouleného pod starým dubem, fňukal a čím dál víc se choulil.
"Ra, vlče, pocem, řekni Johnymu, co ti ta ošklivá ženská udělala." Natáhl jsem k němu ruce a on, i když se mi celý ten týden vyhýbal, mi skočil do náruče a rozfňukal se ještě víc. Nemělo cenu to z něj tahat a tak jsem ho jen choval a hladil po zádech. Mělo to na něj velice uklidňující účinky, takže mi během pár chvilek usnul v náručí. Sedl jsem si pod strom, opřel se o kmen a poslouchal ptáčky. Jen tak vypustit se mi už pěkně dlouho nepodařilo. Užíval jsem si to.

Vzbudila mě až zima. Jistě z jedné strany mě hřálo Raovo tělo, ale ten dub celkem studil. Zamžoural jsem. Byl úplněk a hvězdy zářily tolik jasně. To jsme spali tak dlouho? Chvilku jsem se ještě rozkoukával. Raa jsem chytil do náručí a i s ním se postavil, byla to sice pěkná fuška a já měl pocit, že mi šlehne v zádech, ale zvládnul jsem to. Trochu nejistým krokem jsem se vydal do domu. Berta nechala prozíravě otevřeno, takže dostat se dovnitř nebyl žádný problém. Schody jsem taky vyšlapal celkem lehce a padnou do postele, to už byl jen malý problém.
Lehnul jsem si na záda, jinak bych ani neusnul. Ra ležel schoulený vedle mě a evidentně ho vůbec netrápilo, že se roztahuje. Ještěže je ta postel tolik velká. Spokojeně jsem zavřel oči a během pár minut mě navštívil nějaký snovač. _{Ninii, vidíš, co děláš?}

Ra, bůh Slunce - II.

"I'm Peter Pan in my heart." <-- Víte jak teď Hiroko tráví spoustu času mezi jacksonmaniakama (a že jsou to zvrhlí maniaci) tak si prostě vzala tuhle větu strašně k srdci. Je to věta Michaela J., kterou prosnesl, když se ho nějaký reportér ptal, proč Neverland. Ale těch vět uvidíte víc, třeba Michaelovo "Všechny děti jsou moje děti." jsme Michaelovi děti... Chjo, neposlouchejte mě..xD

Ooo, mí drazí američané, pokud máte v pátek cestu do Šumperka, nejzděte tam mezi 11:00 a 13:00, Hiroko má první jízdy a nechce Vás přejet..xD

A ještěěě, Hiroko nakonec na Fest jede, někteří už to ví, ale protože netuší jak to bude se sponzorem, tak zatím počítá jen s pátkem a sobotou.. spoonzor zatím netuší jak na tom bude, protože už sponzoruje můj řidičák a bude sponzorovat moje vozítko..xDD Takže vůbec nevím. Aaa ještě je možný, že se mnou pojede Aleek..

A dostáváme se k jádru pudla. Jak už bylo jednou řečeno, tohle celý patří Dahak..:) A dnešní dílek...:) Asi Chlapovi-kotěcímu, ikdyž si to vůbec nezaslouží, za ten konec u "tohle naše přátelství", zlobivé kotě...*bručí*

Nedokázala jsem odolat, ale tady je prostě úplně..fufuuu... (skazili mě..xDD Za to můžou oniii...xDD *ukazuje na ně prstíčkem*)...a to jeho "gesto"...*vzdychla*

No niiicc... Přeji příjemné čtení... S láskou..

Hiroko von Rabersdorf

---

Domů jsme se dostali okolo osmé večerní. Na večeři už bylo pozdě, ale já Bertu stejně poprosil o něco k snědku, pro mě a pro vlka. Nevěděl jsem jak mu říkat. Berta mě propálila pohledem, takže jsem na ni musel zpraktikovat jeden ze svých štěněčích kukučů. Nakonec povolila s tím, že to bude jen lehká svačina. Pěkně jsem jí poděkoval.

"Hej chlapče." Zavolal jsem na svého návštěvníka. Musel jsem ho vykoupat a..sakra, obléct! On byl NAHÝ, celou tu dobu. Začervenal jsem se. Jsem pitomec. Okamžitě jsem ho chytil za tlapku, to si vysloužilo překvapený zavrčení, a odtáhl ho do koupelny. Okamžitě jsem začal napouštět vanu a přemýšlet, co do toho dám, aby ho to alespoň trošku upoutalo. Aby mi tam lehčeji vlezl. Nakonec jsem zvolil pěnu s omamnou levandulovou vůní a kachničku. Moji oblíbenou, bál jsem se o ni, ale, co bych neobětoval vědě.

Jakmile se začala tvořit pěna, chlapec zbystřil. Přišel blíž a čuchal a pak si všiml kachničky.
"No šup, běž za ní." Popohnal jsem ho. Když se k tomu neměl ještě dlouho, zastavil jsem vodu a chytil ho do náruče. Vyděšeně mě kousl, bolelo to, ale co nekrvácelo to. Opatrně jsem ho posadil do vany, a když zjistil, že ho nic z toho kolem nepokouše, začal se bavit se štěněcí radostí. Kousal do zobáku mojí gumové kachničky a vesele ňafal, když pískala. Chňapal po pěně a strašně se divil, že mu prokluzuje mezi prsty. Ještě chvilku jsem ho nechal řádit, ale pak jsem se chopil mýdla a začal.

Kroutil se, škubal, kňučel a vůbec se mu to nelíbilo a to jsem ho jen mydlil, co sakra bude dělat, až mu budu mýt vlasy?

Z koupelny jsem vylezl mokrý jako myš. Jasně svoji misi jsem zdárně splnil, ale za jakou cenu? Otočil jsem se za sebe. Po čtyřech se za mnou plížil ten kluk, v županu s vlasy vyfoukanými a staženými do copu, v tlamičce si nesl MOJI kachničku. Potřásl jsem hlavou a vydal se do jídelny, kde už na nás čekala Berta se svačinou. Byl jsem hladový, ale to vlčí dítě evidentně víc, takže jsem se moc nenajedl. Berta nevěřila vlastním očím a já měl pocit, že jen co ji potkám, někde na chodbě, sepsuje mě jako jezevčíka. A jak jsem řekl tak se taky stalo.
"Johnatane! Co to má být, vždyť je to zvíře." Zašklebil jsem se na ni.
"Já to taky říkal, ale to bych nesměl mít ty pitomý dluhy u strýce." Zabručel jsem. Berta přikývla, jakože chápe.
"Tak já udělám, ještě něco k jídlu." Broukla a už se jala mizet.
"Berto, má milá z nejmilejších, prosím mohla bys ho i uložit? Prosííííím." Klečel jsem na kolenou a prosil. Vzdechla.
"Tak fajn, já ho pošlu spát, ale vy si už jděte taky lehnout." Pokárala mě. Nadšeně jsem ji políbil na obě tváře a zmizel v koupelně. Mám pocit, že tu sprchu si po dnešním souboji rozhodně zasloužím. Jestli ne já, tak už nikdo. Do postele jsem padl a v minutě spal jako zabitý. Těžkej den.

Měl jsem pocit, že spím tak deset minut, když mi začalo něco funět za krk. V momentě se mi to stočilo k boku a pak už bylo ticho. Moc se mi nechtělo přemýšlet nad tím, kdo nebo co to je a tak jsem se jen zavrtěl a chrněl dál. Když jsem pak ráno zaklapl budík a pokusil se vylézt, něco mi v tom zabránilo. Ono mi to něco totiž leželo na levé ruce a evidentně nemělo chuť se zvednout. Ani minimální, jak jsem tak koukal. Opatrně jsem ho setřásl a vylezl, nechal jsem ho spát, beztak jsem musel ještě do laboratoře a neměl bych na něj čas.

Sešel jsem na snídani, kde už mě čekala Berta.
"Tak, co jak to včera šlo?" Zaksichtila se na mě tím svým zvláštním obličejem, kterým mě jako dítě vždy rozesmála.
"Bylo to jako uspávat Vás, když jste byl maličký a tolik neposedný." Zahanbeně jsem sklopil hlavu a ona mě po ní pohladila.
"A Berto, jen tak mimochodem, je v mojí ložnici a až ho budete budit nebo až vstane, prosím zkuste s ním mluvit. Sice byl dlouho s vlky, ale musíme ho naučit všemu, co musí jako člověk umět a řeč je první úkol." Berta pokývala hlavou a pak už mě popohnala s tím, že venku už čeká moje auto.

Spěchal jsem do laborky jen pro nějaké podklady a rozdělit práci, aby měli následující týden co dělat, byla to práce, na kterou mě nepotřebovali. A pak jsem zase rychle spěchal zpátky, abych mohl začít s výukou, chtěl jsem se ho brzy zbavit, abych mohl pokračovat ve výzkumu.

Ra, bůh Slunce - I.

Jsem magor a vím to. Ulítávám na Michaelovi, miluju Louise Armstronga... (Hahaaa, došlo mi origoš Cd, jsem šťastnáá.).. ale vy mě chápete, ale alespoň trošku, že ano?? *marně se rozhlíží* Stýská se mi po Vás. Ni, je pořád někde v pytli a já na ni nikdy nenarazím, já vím, králičí povinnosti, ale stejně mě to mrzí. Ale dobré, v pořádku o tom jsem mluvit nechtěla.

Víte jednou jsem se prostě probudila a řekla si, tohle napíšu. Vím jak to skončí (asi se vám to nebude líbít), vím průběh, vím co chci a daří se mi psát, chci to dokončit..:) Dobře a teď k věci.

Tenhle cyklus chci celý kompletně věnovat Dahak. Dahak, protože ona je taková nenápadná inspirace co Vás nakopne každým pošťouchnutím, každým písmenkem. Miluju Tě Dahak.. *neuvědomuje si, že křičí* Takže snad se ti to bude líbit..:)

A tenhle dílek chci věnovat Botan, protože je to úplně nejúžasnější holka na světě, protože rohovory s ní jsou jeden velký úlet, protože chápe proč tolik bráním Mj..:) Takže Botan, je to tvý..:)

Původně to mělo být mnohem reálnější, ale nakonec jsem se rozhodla nechat to takhle někde na kraji, kde můžete přemýšlet, jestli ano nebo ne. Je to tak mnohem přitažlivější...:)

S láskou...

Hiroko von Rabersdorf

---

Stál jsem na prahu místnosti a společně se svojí rádoby rodinou sledoval dění uvnitř. Nechápal jsem, proč ho přivedli, ani co tím sledovali, ale už teď se mi to nelíbilo.

"Tak co na něj říkáš." Vytasil se ihned strýček a pohodil rukou směrem ke svému novému "přírůstku do rodiny".
"Myslím si, že jste udělali tu největší blbost." Prohlásil jsem.
"Ale je to člověk." Namítla okamžitě jeho vykutálená dcerka. Ušklíbl jsem se a pohlédl do místnosti, kde ten "člověk" právě očuchával talíř. Nejspíš netušil, co to má být.
"Evidentně." Pronesl jsem kysele a chystal se odejít.
"Kam se chystáš jít? Jsi přeci zoolog, pomůžeš nám." Štěkl strýc a už mě za límec tahal zpět.
"On není člověk." Zavrčel jsem vztekle a trhl rukou k místu, které právě očůrával. "On je vlk, má jejich pudy, jejich výchovu, nemluví, vrčí!" Vztekal jsem se tiše. "Já chápu, že pro svoji dcerušku chceš toho nejzajímavějšího, ženicha, ale jeho pudy budou pořád stejný a to i ty sexuální." Strýček zrudnul a málem by mě uhodil, kdyby se z místnosti neozval poděšený výkřik. To se jeho dceruška snažila s budoucím milencem seznámit. Kousl ji. Dobře ti tak, hloupá náno. Pomyslel jsem si, ale na oko starostlivě jsem k nim přispěchal a toho, chlapce nebo vlka nebo co jsem od ní odtáhl. Vztekle vrčel. Ani jsem se nedivil, taky bych tu husu nejradši zakousl.
"Uklidni se, chlapče." Poplácal jsem ho po hlavě a on se kupodivu uklidnil.

"Co to ten parchant udělal mojí dcerušce, co udělal Natálii?" Strýček naštvaně zvýšil hlas.
"Kousl ji, asi dělala něco, co mu přišlo jako útok." Trhl jsem rameny.
"Já nic takového neudělala, jen jsem k němu šla." Vzlykla. Protočil jsem oči.
"Nekousl by tě jen tak, nějak si ho musela vyprovokovat." Všiml jsem si jejího pohledu a hned mi to bylo jasný. Totiž, abyste věděli, krom toho, že tahle hlupačka byla dcera prachatýho Dědka, byla taky sexuálně dost aktivní a svoje milence si vybírala podle jistých kvalit. Asi v životě neslyšela, že tohle u vlků neexistuje, že u vlků je první dlouhodobý seznamování. Hloupá holka.

"S tímhle já nechci mít nic společného, prostě ho pusťte zpět k jeho smečce, je to vlk." Mávl jsem rukou a už byl na odchodu, když se strýček rozesmál.
"Jeho smečka neexistuje, všichni jsou mrtví." On se smál, ten parchant. Měl jsem sto chutí skočit mu po krku, ale protože jsem ho v jistých ohledech potřeboval…
"V tom případě vám přeji příjemnou zábavu." Já jsem s tím nechtěl mít společného ani ň.
"Ale ne synku, to TY ho vychováš, myslím, že bys mi tak mohl splatit poslední půjčku." Tiše jsem zaklel. Nikdy jsem si od něj neměl půjčovat prachy na ten výzkum, ale bylo to pro mě důležitý, a když to královna odmítla dál dotovat, musel jsem někde sehnat peníze.
"Fajn!" Štěkl jsem. "Ale mám pár podmínek." Strýček pohodil hlavou, jakože poslouchá a já začal. "Budu ho učit u mě a VY mi to do toho nebudete kecat a nejlíp mě v jeho výuce nebudete vyrušovat svými hloupými návštěvami, já budu volat." Strýček přikývl.
"Dobře! Máš to mít. A teď už si toho … kluka odveď." Když jsem ho odváděl, slyšel jsem trošku naštvaný brblání jeho dcery. Mrcha malá, pomyslel jsem si. Nemám ji rád, je to podrazácká k.. A pak už jsem neměl čas přemýšlet, protože ten kluk vyžadoval veškerou moji pozornost. Musel jsem ho hlídat, jeho chování bylo, nepatřičný. Byl to prostě vlk, tohle nebylo jako Tarzan nebo Mauglí, ti aspoň uměli mluvit, ale tenhle se to všechno bude muset naučit. Vzdechl jsem a prohrábl si vlasy. Vítej v pekle, Johnatane.

---