Konichi Wa.
Přínáším slíbenou povídku, čítá cca 500 slov. A nakonec to není ani tak Ritsuka/Soubi, ale Ritsuka/? (Hiroko toho dotyčnýho nepojmenovala, ikdyž se málem nechala svýst a jmenoval se Jabu, ale nakonec nic! :) ) Mimochodem navazuje na kousek zvaný Setkání.
Poslouchala jsem u toho Matenrou Operu, takže to podle toho taky vypadá, ale kupodivu jsem tak nějak spokojená.
Pokud čekáte Vychvalovací povídku, jste na špatný adrese, už jen podle názvu, má svý odůvodnění, ale konec by se dal považovat za happy Enda! *usměje se*
Mňo a věnování: Ninušáčkovi, protože ji má Hiruška *tlemí se* strašně moooc ráda.
Hiroko von Rabersdorf
Ležel jsem schoulený na jeho hrudníku a poslouchal tlukot jeho srdce, vnímal rytmus jeho dechu, horkost jeho pokožky. Bylo mi dobře, ale stejně. "Proč nespíš?" Zašeptal najednou. "Nemůžu. Proč ty nespíš?" Oplatil jsem otázku otázkou. "Nechci!" Zašeptal a dřív než jsem stačil mrknout ležel jsem zabořený v matraci pod jeho tělem. Oči mu jiskřily. Bylo mi nepříjemně, vždycky mi bylo, když jsem ležel pod ním, připomínalo mi to.. "Nemysli na něj, je pryč! Já jsem teď tady! A moc Tě chci, moc!" Během pár vteřin mi už jen slastně chrčel do ucha. Vždycky se nechával tak unášet. Prsty jsem mu pročísl vlasy a zaklonil hlavu. Nebránil jsem mu. Měl přeci pravdu, Soubi je pryč, on je moje přítomnost, moje teď!
"Jsi můj!?" Zavrčel roztouženě a zatáhl mě za vlasy. "Tvůj!" Oplatil jsem mu zavrčení a dál se nechal unášet extází, kterou mi způsoboval.Těžce jsme oddechovali, spokojení a uspokojení.
Cítil jsem zděšení, které z něj sálalo. Stál na prahu dveří a zhluboka dýchal. "Co, co se stalo.?" Zeptal jsem se trošku polekaně a vtáhl ho do útrob bytu. Natáhl jsem se pro polibek, ale on mi cukl. "Ne, to.. nedotýkej se mě!" Zakřičel hystericky a odskočil ode mne. "Co se stalo?" Zakňučel jsem a opatrně se k němu sunul. "Já, já, byl jsem darovat krev, víš, jako každý měsíc.." Hořce se usmíval. "Ano já vím. Ale co se stalo?" "Víš přeci, že pokaždé krev kontrolují?" Upíral na mě své, jindy tolik zářivé, oči. Přikývl jsem. "Já, mám to! Chytil jsem to!" S tím se hystericky rozesmál. "Notak, zlato, broučku, co máš? Uklidni se." Sjeli jsme na podlahu. Chtěl jsem otřít slzy, které mu stékali po tváři, ale on mě zastavil. "Mám AIDS Ritsuko! Musíš, musíš si udělat testy. Co, co jestli jsem, zničil jsem ti život, celý tvůj život." Znovu se rozplakal. Byl to šok. Tak obrovský. Bál jsem se. Tak nějak jsem tušil, že i mě to postihne, ale neřešil jsem to dokud byl se mnou. "Notak, zlatíčko, pořád tě budu mít rád.!" Vzal jsem jeho hlavu do dlaní a něžně ho políbil na tváře, rty.
Když mi doktor několik týdnu na to oznámil výsledky, zhroutil se. Byl vyděšenější a rozklepanější než já. Já chtěl bojovat! Chodil jsem na kdejaký kontroly, který mi měli pomoct. Bylo to unavující. Denně jsem spolykal tuny vitamínů, ale bojoval jsem. Ne jako ty!
Týden po tom oznámení jsi se zastřelil. Nechal mě tu samotného. Ale teď...
Ležel jsem stulený do klubíčka k Soubiho hrudníku. Užíval jsem si tepla jeho těla. Nemohl jsem se nabažit jeho dlaní, jeho vůně, jeho vlasů, jeho očí. Soubi je zpátky a jeho oči plné lásky mi dávají sílu dál žít.
"Proč nespíš?" Zašeptal a pohladil mě po vlasech. "Nechci, chci, chci..." Soubi mě políbil. "Spinkej i zítra je den, navíc sobota! Budeme se válet." I v té naprosté tmě jsem viděl jeho úsměv. Cvrnknul mě do nosu a přitáhl do náruče. "Teď už spinkej!" Naposledy mě políbil do vlasů. Během chvilky spokojeně spal. Naposledy jsem se zavrtěl a i já se nechal odvést do Morfeovy říše.
