Mňo původně jsem měla jet zítra na výlet, ale plány se asi změnili, asi určitě. *kňučí* Doufám, že mě holky nezakousnou a přesunou to na příští týden, kvůli mím krásným očím. Um...sakra!
Když to všechno kolem naší "jeseníkařky" je tak hrozně složitý navíc Hiruška má v pátek autoškolu a Um...jak to bude s tou Zoo?? Musím se domluvit se sponzory, protože chtějí ještě něco podniknout..:D Začínám se jich bát.. Vrhají po mě děsivé pohledy.. *miluje svoje rodiče maximálně giga moc*
Noo, co se povídky týče. Chci Vám tady názorně prezentovat, že Ra vůbec není takový naivní neviňátko, ale... (Jo je naivní, ale je to miláček..:D) Ehm raaadši nic..^^ Neee, Elo nekousej mě..neposílej na mě svoje upíří příšerky...a nebo jo...*kření se* Další díl, zítra ráno?? Když budete hodní..Um věnování.... Nini...králíčku protebe ...*posílá jí vzdušný pusinky*
S láskou...
Hiroko von Rabersdorf
Rozhodl jsem se Bertu poslechnout. Mohli jsme přeci zůstat přátelé. Druhý den ráno jsem se vyhrabal z peřin. Zabalil jsem se do svého oblíbeného županu a nemytý nečesaný se vydal dolů na snídani. Překvapilo mě, že stůl je prázdný. Nikde nikdo nebyl. Mám pocit, že jsem začal panikařit? Ne já nikdy nepanikařím.!
"Berto?!!" Volal jsem a vyděšeně se rozeběhl do kuchyně, kde mě přivítalo jen další ticho.
Takhle jsem běhal asi dalších deset minut, než vrzli dveře. Našpicoval jsem uši a vydal se po hlasech. Šok, který následoval, mě málem poslal zpět do postele a možná by mě býval poslal i dál, kdyby se z ničehož nic neobjevila Berta a nepoplácala mě po zádech. Zatřepal jsem hlavou, abych se vzpamatoval ze šoku.
"Dobré ráno." Pozdravil jsem svoji sestřenku a sjel ji pohledem. Jak mi po chvilce došlo, měla na sobě jen ten pitomý, krátký, průsvitný župan. Trošku jsem zavrávoral a pro jistotu se vydal na zpáteční cestu do svých pokojů. Plácl jsem sebou zpět do peřin a přemýšlel, jestli to, co se mi dere z očí, jsou skutečně slzy. Takovýhle náraz jsem nečekal. Teprve tehdy jsem si byl ochoten přiznat, jak moc hluboko jsem v těch sračkách, ehm… tedy lásce byl zahrabaný.
"Jonathane? Nesu ti čaj." Zabručel jsem a pro jistotu se zavrtal hlouběji do polštáře. Ne, skutečně nechci, aby viděla, že brečím. Slyšel jsem cinknout tác o stůl.
"Johny." Položila mi ruku na rameno a použila dlouhé odmlky, aby mě donutila zvednout hlavu. Věděla, že jsem zvědavý a budu se domáhat zbytku vyprávění. Usmála se a osušila mi tvář od slz. "Neobviňuj, Ra z toho, co udělal nebo neudělal. Moc dobře víš, kdo ho na to připravil, víš čí je to chyba." Sklopil jsem hlavu zpátky do polštáře.
"Netušil jsem, jak moc je pro mě důležitý. Když jsem ho dovedl domů, bylo to jen otravný štěně, ale on tolik vyrostl, Berto. Najednou ho potřebuju mít vedle sebe, najednou potřebuju cítit jeho dlaně, najednou chci, aby byl můj, ale to přece není správný! Navíc se cítím tolik poraženě." Berta mě hladila po vlasech. Přestal jsem plakat. Dost dobře mi nedocházelo, že zním pitomě zamilovaně, jako nějaký pubertální výrostek.
"Vidíš, věci se mění můj milý. Budeš buď bojovat, nebo přijdeš o to, co miluješ." Zvedl jsem k ní oči a hledal nějaký znamení. Usmála se na mě a pobídla, abych vylezl.
"Natálie je už pryč, myslím, že teď by mohla být vhodná chvíle, začít svoji malou válku." Přimhouřil jsem oči a přemýšlel o tom, proč se Berta tolik snaží všechno, hm… "dát zpátky" tak jak to bylo.
Snad proto že mnohem lépe chápala naše pocity? Nevím. Každopádně jsem zvedl svůj těžkej zadek a nenápadně odhupkal do pokoje, který obýval Ra.
Slušně jsem zaklepal. "Můžu?" Zavrčel jsem tichoučce. Myslím, že mě dobře slyšel.
"Pojď dál." Vyzval mě. Opatrně jsem zmáčkl kliku a vklouzl do jeho doupěte. Od té doby co jsem tam nebyl, se dost změnilo, už žádná kopa polštářků a moje kachnička taky nebyla nikde vidět. "Co potřebuješ, Johnatane?" Sklonil jsem hlavu. Tolik jsem se bál. Ra na mě vrčel, nechtěl mě tady, nechtěl mě ve svém království. Ztratil jsi ho. Prolítlo mi hlavou, než jsem ji v sebevražedném gestu narovnal. Slyšel jsem jeho výhružný zavrčení, ale neshrbil jsem záda.
"Chtěl jsem, chtěl jsem…" Co tady vlastně chci? Co tady chceš Johnatane.? Co sakra? Pohlédl jsem mu zpříma do očí, chtěl jsem, aby se na mě díval. "Chtěl jsem se Tě zeptat, jestli bys nechtěl jít ven ne-nebo jen tak číst?" Mám pocit, že se ušklíbl, ale nemohl jsem si být jistý.
"Promiň, ale mám už jiné plány."
"E-ech…, tak já, půjdu, asi…?" Zkoušel jsem to. Přikývl a sledoval mě. Asi už vím, jak se cítí jelen, když kouká do očí svojí smrti, svému lovci.
Zavřel jsem za sebou dveře. Cítil jsem se tolik zlomeně. Pokořil mě, mstil se za to, jak moc jsem ho využíval. Ale, využíval jsem ho? Do Berty jsem narazil jen pár kroků dál.
"Odmítl mě." Informoval jsem ji a dál se potácel do své ložnice. Mstil se mi za všechno, co jsem mu provedl. Musel mě děsivě nenávidět.
