*celý den ohrává Malici Mizer, takže je nejspokojenější na světě* Ehm..*pořád nemůže rozdýchat ten fakt, že to Mana ležel dole a Gackt na něm dělal..ehm..ty zvláštní pohyby a tvářil se, že je nahej..* Háháá...xDD Mám k tomu ještě miliardu dalších komentářů..*Kami a jeho vlasy!!* Tak a dost, proto tu dneska nejsem, že ano..^^ Důležitá jsou fakta, fakta!
Ehm, takže, veřejně se přiznávám,že se učím už v sobotu, což je jev velice nezvyklý, většinou stačí neděle..Hloupá škola..:D
A ještě Vás musím poinformovat o své bolestivé oběti. Pořezala jsem si ukazováček levé ruky, když jsem dělala svačiny a ta cháska nevděčná..(rodinka..xD) mě ani nepolivolala, a já za ně málem vykrvácela, pche.. Vůbec nedokáží ocenit odvedenou, velice bolestivou, práci..:) Jsem taky ráda, že jsem dopsala další díl, protože on ten prst, potvora, opravdu bolí.
Ehm, takže, veřejně se přiznávám,že se učím už v sobotu, což je jev velice nezvyklý, většinou stačí neděle..Hloupá škola..:D
A ještě Vás musím poinformovat o své bolestivé oběti. Pořezala jsem si ukazováček levé ruky, když jsem dělala svačiny a ta cháska nevděčná..(rodinka..xD) mě ani nepolivolala, a já za ně málem vykrvácela, pche.. Vůbec nedokáží ocenit odvedenou, velice bolestivou, práci..:) Jsem taky ráda, že jsem dopsala další díl, protože on ten prst, potvora, opravdu bolí.
Taky mě teď kluci úplně zradili, celej týden se neobjevili dřív jak o půl desáté večer, kdy už jsem usínala, a prej, že poctivé můzy, teď jsou taky fuč, bestie jedny..Já jim ještě ukážu..:D
No, nebudu to moc prodlužovat, chci jít spinkat, potřebuju dohnat ten deficit, co jsem naběhala přes týden.
Takže tenhle díl.. Meri plní svoje úkoly svědomitě..^^ A to vám musí stačit, zbytek se dočtete..:)
Jinak vítám nového čtenáře, doufám, že nezklamu..:)
A věnování? Hm..:)Tentokrát je to pro Tokiho, aby taky nelenil a konečně Nini pořáně nakopl, neboť světluška se jí zasekla na 29.díle!! *rýp rýp*
S láskou..
Jinak vítám nového čtenáře, doufám, že nezklamu..:)
A věnování? Hm..:)Tentokrát je to pro Tokiho, aby taky nelenil a konečně Nini pořáně nakopl, neboť světluška se jí zasekla na 29.díle!! *rýp rýp*
S láskou..
Hiroko von Rabersdorf
Seděl jsem ve společné místnosti a klimbal.
"Haló," ozvalo se mi těsně u ucha, "máš tu telefon." Zabručel jsem a rozlepil oči, abych mohl hrábnout správný směrem.
"A kdo to je?" Zabručel jsem lehce malátně a přiložil si sluchátko k uchu. Kolega jen trhnul rameny, že to nemá absolutní tušení, ale asi nějaký zoufalec, když volá zrovna mě.
"Prosím." Mroukl jsem do telefonu a čekal na odpověď, stále rozespalý a úplně mimo.
"Meri?" Okamžitě jsem se probudil, byl to melodický hlas, onoho nedávného sebevražedníka.
"U telefonu." Přikývl jsem, jako správně vychovaný chlapec.
"Chtěl bych, prosím, já bych si chtěl promluvit, přijedeš?" Těžce jsem vzdychl a vzhlédl k hodinám.
"Mohl bych asi tak kolem desáté večer, dřív to nejde, máme už moc výjezdů, někdo musí být v záloze." V sluchátku se ozvalo bouřlivé ticho. Snad ani nedýchal, netuším, ale začínal jsem mít špatný pocit, podle toho, co jsem se dozvěděl od kolegů, mívá ten kluk během těchhle nočních měsíců těžké deprese a navíc, když ho teď opustila přítelkyně.
"Dobře," zašeptal, "počkám na tebe, ale prosím přijeď." Chtěl jsem mu ještě říct, ať si udělá čaj a zahrabe se do pelíšku, než přijedu, ale stihl mi to položit.
"Haló," ozvalo se mi těsně u ucha, "máš tu telefon." Zabručel jsem a rozlepil oči, abych mohl hrábnout správný směrem.
"A kdo to je?" Zabručel jsem lehce malátně a přiložil si sluchátko k uchu. Kolega jen trhnul rameny, že to nemá absolutní tušení, ale asi nějaký zoufalec, když volá zrovna mě.
"Prosím." Mroukl jsem do telefonu a čekal na odpověď, stále rozespalý a úplně mimo.
"Meri?" Okamžitě jsem se probudil, byl to melodický hlas, onoho nedávného sebevražedníka.
"U telefonu." Přikývl jsem, jako správně vychovaný chlapec.
"Chtěl bych, prosím, já bych si chtěl promluvit, přijedeš?" Těžce jsem vzdychl a vzhlédl k hodinám.
"Mohl bych asi tak kolem desáté večer, dřív to nejde, máme už moc výjezdů, někdo musí být v záloze." V sluchátku se ozvalo bouřlivé ticho. Snad ani nedýchal, netuším, ale začínal jsem mít špatný pocit, podle toho, co jsem se dozvěděl od kolegů, mívá ten kluk během těchhle nočních měsíců těžké deprese a navíc, když ho teď opustila přítelkyně.
"Dobře," zašeptal, "počkám na tebe, ale prosím přijeď." Chtěl jsem mu ještě říct, ať si udělá čaj a zahrabe se do pelíšku, než přijedu, ale stihl mi to položit.
"Tak já jedu kluci, držte mi palce." Mávl jsem ještě ve dveřích. Kluci mi sborově popřáli hodně štěstí a pak už se věnovali svým vlastním odchodům. Nasedl jsem do svého autíčka a nastartoval. Cítil jsem se vyčerpaný, ale chtěl jsem mu pomoct, proto jsem tam jel.
Zazvonil jsem a čekal. V domě bylo ticho a tma a já se začínal trošku bát. Pro jistotu jsem zazvonil ještě jednou. Stihl jsem sotva přešlápnout, když v zámku cvakl klíček a škvírkou v otevřených dveřích se objevilo jeho úžasně modré oko.
"Promiň, musel jsem usnout." Špitl a pustil mě dovnitř. Dal mi čas, abych se mohl vyzout a vysvléct a odešel mezitím udělat čaj. Poprosil jsem ho o kávu, nebyl moc nadšený, ale nakonec mi ji uvařil, asi pochopil, že jinak bych mu usnul, sotva bych se nějak pohodlněji usadil. Navedl mě na gauč, kávu položil přede mě na stůl a sám se usadil v rohu gauče s hrnečkem v ruce a přikrytý dekou.
"Tak o čem sis chtěl popovídat?" Upil jsem černé, hodně silné kávy.
"Já budu mít dítě." Málem jsem se zakuckal.
"Cože? Jako ty? Ne, bože, to je hloupost." Musel jsem vypadat hodně vyděšeně. Shovívavě se na mě usmál, jako na někoho, kdo absolutně netuší, co je všechno zapotřebí, aby mohli být děti.
"Ne já, Laina. Včera večer mi volala s tím, že je ve druhém měsíci, prý s tím mám okamžitě něco udělat. Zítra přijede." Částečně se mi ulevilo, na druhou stranu, jsem chápal, proč se teď cítil tolik špatně. Tohle bylo hodně složitá situace. Žena, která ho opustila, ho teď nutí… Vzdychl jsem a měl chuť ho obejmout, ale potřeboval jsem ho prvně nechat vymluvit.
"Měl bys to zkusit vyřešit nějak rozumně, hlavně si spolu musíte pořádně promluvit, hmm?" Natáhl jsem se a pohladil ho po vláscích.
"Víš, myslel jsem si, že když mě opustila, tak teda budu moct začít od začátku, ale nešlo to, miloval jsem ji pořád. Ale když mi včera volala s tím, že si ji teď MUSIM vzít, nebo s tím udělat něco jiného, bylo to divný. Všechno to, co jsem jí chtěl dát předtím, nic z toho jsem už neměl." Zapřel se do mě pohledem, jako bych já mohl za to, že už si ji nechce vzít.
"Můžeš to vyřešit i jinak." Natočil hlavu.
"Ale je to moje dítě, víš." Přikývl jsem. Vlastně jsem to chápal, podivný já vím, ale ten pocit, že vím, proč si ji vezme.
"Meri, ty máš děti?" Sakra proč se tyhle debaty vždycky zvrhnou směrem, který se mi nelíbí.
"Ne, nemá děti." Zavrtěl jsem hlavou s jemným úsměvem.
"A chtěl bys?"Trhnul jsem rameny.
"Možná někdy, ale jak už víš, nebudou to moje děti." Lehce přikývl, a jakoby pochopil, že tohle téma se mi zrovna dvakrát nelíbí, usmál se.
"Děkuji ti." Zašeptal, tak jako když jsem mu pomohl po prvé. Přikývl jsem, ale vstávat se mi nechtělo, cítil jsem, jak na mě jde únava.
"Ještě obejmou." Mroukl jsem. Sebral jsem mu hrneček, aby ho nerozlil, a postavil ho na stůl, načež jsem ho k sobě přitáhnul. Takhle schoulený vypadal v té veliké dece ztracená, ale zářil. Pevně jsem ho objal a držel, musel jsem mu funět do ucha, ale nadal najevo nepohodlí, ba spíš naopak objal mě a křečovitě se držel mého trička. Nechtělo se mi ven ani trošku, držet ho bylo hrozně příjemné. Kluci mi o něm vyprávěli spoustu věcí, o tom jak moc často při těch dlouhých nocí upadal do depresí a jak se o něj rádi starali už jen pro jeho modré oči, ale pak si našel přítelkyni a oni už nebyli potřeba. Brali to trošku jako křivdu a proto, mě k němu nastrčili jakožto nováčka, ale mě to nevadilo. Líbil se mi a takhle jsem se směl i beztrestně dotknout. Ten týden, přes který se nikdo neozval… Měl jsem dost zvláštní pocity, jedna radost, že je v pořádku a jedna jsem ho chtěl znovu vidět. Ryli kvůli tomu do mě, ale mě to je jedno, teď to zase bude v pořádku.
A s touhle poslední myšlenkou jsem mu usnul v náručí.
"Promiň, musel jsem usnout." Špitl a pustil mě dovnitř. Dal mi čas, abych se mohl vyzout a vysvléct a odešel mezitím udělat čaj. Poprosil jsem ho o kávu, nebyl moc nadšený, ale nakonec mi ji uvařil, asi pochopil, že jinak bych mu usnul, sotva bych se nějak pohodlněji usadil. Navedl mě na gauč, kávu položil přede mě na stůl a sám se usadil v rohu gauče s hrnečkem v ruce a přikrytý dekou.
"Tak o čem sis chtěl popovídat?" Upil jsem černé, hodně silné kávy.
"Já budu mít dítě." Málem jsem se zakuckal.
"Cože? Jako ty? Ne, bože, to je hloupost." Musel jsem vypadat hodně vyděšeně. Shovívavě se na mě usmál, jako na někoho, kdo absolutně netuší, co je všechno zapotřebí, aby mohli být děti.
"Ne já, Laina. Včera večer mi volala s tím, že je ve druhém měsíci, prý s tím mám okamžitě něco udělat. Zítra přijede." Částečně se mi ulevilo, na druhou stranu, jsem chápal, proč se teď cítil tolik špatně. Tohle bylo hodně složitá situace. Žena, která ho opustila, ho teď nutí… Vzdychl jsem a měl chuť ho obejmout, ale potřeboval jsem ho prvně nechat vymluvit.
"Měl bys to zkusit vyřešit nějak rozumně, hlavně si spolu musíte pořádně promluvit, hmm?" Natáhl jsem se a pohladil ho po vláscích.
"Víš, myslel jsem si, že když mě opustila, tak teda budu moct začít od začátku, ale nešlo to, miloval jsem ji pořád. Ale když mi včera volala s tím, že si ji teď MUSIM vzít, nebo s tím udělat něco jiného, bylo to divný. Všechno to, co jsem jí chtěl dát předtím, nic z toho jsem už neměl." Zapřel se do mě pohledem, jako bych já mohl za to, že už si ji nechce vzít.
"Můžeš to vyřešit i jinak." Natočil hlavu.
"Ale je to moje dítě, víš." Přikývl jsem. Vlastně jsem to chápal, podivný já vím, ale ten pocit, že vím, proč si ji vezme.
"Meri, ty máš děti?" Sakra proč se tyhle debaty vždycky zvrhnou směrem, který se mi nelíbí.
"Ne, nemá děti." Zavrtěl jsem hlavou s jemným úsměvem.
"A chtěl bys?"Trhnul jsem rameny.
"Možná někdy, ale jak už víš, nebudou to moje děti." Lehce přikývl, a jakoby pochopil, že tohle téma se mi zrovna dvakrát nelíbí, usmál se.
"Děkuji ti." Zašeptal, tak jako když jsem mu pomohl po prvé. Přikývl jsem, ale vstávat se mi nechtělo, cítil jsem, jak na mě jde únava.
"Ještě obejmou." Mroukl jsem. Sebral jsem mu hrneček, aby ho nerozlil, a postavil ho na stůl, načež jsem ho k sobě přitáhnul. Takhle schoulený vypadal v té veliké dece ztracená, ale zářil. Pevně jsem ho objal a držel, musel jsem mu funět do ucha, ale nadal najevo nepohodlí, ba spíš naopak objal mě a křečovitě se držel mého trička. Nechtělo se mi ven ani trošku, držet ho bylo hrozně příjemné. Kluci mi o něm vyprávěli spoustu věcí, o tom jak moc často při těch dlouhých nocí upadal do depresí a jak se o něj rádi starali už jen pro jeho modré oči, ale pak si našel přítelkyni a oni už nebyli potřeba. Brali to trošku jako křivdu a proto, mě k němu nastrčili jakožto nováčka, ale mě to nevadilo. Líbil se mi a takhle jsem se směl i beztrestně dotknout. Ten týden, přes který se nikdo neozval… Měl jsem dost zvláštní pocity, jedna radost, že je v pořádku a jedna jsem ho chtěl znovu vidět. Ryli kvůli tomu do mě, ale mě to je jedno, teď to zase bude v pořádku.
A s touhle poslední myšlenkou jsem mu usnul v náručí.
