Hon a naše skutečné seznámení

"Tak střel!" Zařval král a Lawrenc zmateně střelil do prázdna. Jelen se lekl a dal se na útěk a princ, aby nedal příležitost otci k hubování, se vrhl za ním. Psi se ho drželi a vyštěkávali mu jelenovu polohu.

Lawrenc ho pronásledoval dlouho, nakonec ztratil i psy, kteří dali rozkazu Vůdce přednost před jeho a vrátili se. Princ se ale nechtěl vrátit s nepořízenou a tak jelena dál štval, až se mu ztratil.

Vyjel tedy na louku, aby se zorientoval. Ale v té chvíli z křoví vyrazila prasnice, pravděpodobně měla poblíž mladé, protože zaútočila na nohy koně. Ten se vzepjal a uháněl pryč. Princ se držel zuby nehty, ale při jednom skoku už to nezvládl a pustil se. Spadl, praštil se do hlavy a ztratil vědomí.

Když se probral, měl problém zorientovat se a rozpomenout na to, co se vlastně stalo. Bolela ho hlava a pravá noha. Vůbec se nechtěl dívat, viděl pouze tmavý flek na loveckých kalhotách a to mu stačilo. Chvíli ještě koukal vzhůru a snažil se vzpomínat, než se vysoukal do sedu. Nad ním hřmělo a rychle se setmělo, neslyšel štěkat psy, ani troubení lovecké trubky. Začínal se docela bát. Bylo sice jasné, že ho stráže určitě hledají, král by si netroufl vrátit se jen tak bez něj, Vavřinec byl matčin oblíbenec, ale i tak měl strach. Obloha se rychle zatáhla a hřmění bylo čím dál blíž, takže se nakonec rozhodl najít nějaký krmelec nebo seník. Cokoliv, kde by se mohl schovat před deštěm a zimou. Noha i hlava ho pekelně bolely, když se prodíral houštím, ale nakonec se na něj usmálo štěstí a on našel krmelec i s malým seníkem. Zalezl si dovnitř a v duchu ho napadlo: 'Čím to, že princové v pohádkách mají takové štěstí a vždycky narazí na milou stařenku a on jen seník.' Tsche.

Uvelebil se v seně, a když uslyšel kapání vody, byl najednou rád i za to, co měl. Hlavně tam bylo sucho.

Měl krásný výhled ven a snažil se chovat tiše, aby neplašil srny, co se přišly nakrmit. Pár se jich přiblížilo až těsně k seníku a princ by se jich mohl skoro dotknout. V takových chvílích zapomněl, že má nějaká zranění. Pak se ale setmělo a srny už nechodili a prince roztřásla zima a bolest a strach. A taky byl uražený, měl pocit, že ho málo hledali, když ho ještě nenašli. Ale vlastně tomu rozuměl, komu by se chtělo hledat v dešti.

Nejhorší bylo, že nevěděl kolik je hodin, za jak dlouho se rozední, kdy sakryš přestane pršet! Byl nervózní. Pokoušel se usnout, ale když už se mu náhodou začaly klížit oči, ozval se podezřelý zvuk a princ byl svěží a vzbuzený a vyděšenější. Nakonec usnul. Ale ne na dlouho, protože uslyšel zvláštní štrachání a pak se ho něco dotklo na bolavé noze. S výkřikem vyskočil a praštil se do už tak dost bolavé hlavy.

"Princi," ozval se pobavený hlas.

"Romule," vydechl princ a rázem se mu ulevilo. Viděl už svoji mrtvolu a střeva všude po lese.

"Poznal jsem Vás podle výkřiku, rozkošně pištíte…" ozvalo se někde z leva a pak škrtnutí a světlo.

"Neutahuj si ze mě, vážně jsem se vyděsil. A pořádně to zavři, ať neshoříme. Jak jsi mě vůbec našel?" Zeptal se princ zvědavě a kousek mu uhnul.

"Prohledal jsem všechny seníky v téhle části lesa, tohle byl poslední pokus, omlouvám se, trvalo to. Král už bohužel pátrání pro dnešek ukončil, takže Vás domů dovedu až zítra. A budete brečet až zjistíte, jaký kousek od hradu jste." Zasměje se, cítí se uvolněně, a začne se svlékat, hodně zmoknul a nechce se nachladit, to se radši zavrtá do píchajícího sena.

"Co to děláš?!" Vykvikne princ a pokusí se stáhnout pryč, ale poraněná noha ho zradí a on sebou cukne a bolestivě sykne.

"Princi, vaše noha! Ukažte, vyhrňte si nohavici, aspoň Vám tu ránu očistím." Už nahý Vůdce se natáhne pro čutoru s vodou a z kapsy jako zázrakem vytáhne čisté plátno. Vavřinec se sice chvíli brání, ale nakonec ho nechá, aby mu vyhrnul nohavici a v té chvíli i on poprvé spatří své zranění. Udělá se mu špatně.

"Nerad Vás děsím, mladý pane, ale tohle bude chtít šití… ošetřím Vám to okolo, ale bohužel nic víc dělat nemůžu. A pak Vám očistím i tu ránu na čele." Usměje se. Navlhčí plátno a začne mu ošetřovat zranění. Princ se snaží být statečný, ale občas mu unikne syknutí nebo bolestný sten. Když se pak Romul přesune na jeho čelo, musí se hodně přemáhat, aby mu nekoukal na hrudník. Romul se mu líbí, mnohem víc než to. Chce ho, chce ho jen pro sebe, aby si ho jeho poddaný zkrotil, aby… mírně zčervenal a přinutil se koukat jinam.

"Tak hotovo." Zahlásil Romul a odtáhl se. "A teď byste měl spát, pane, potřebujete sílu na zítřejší cestu. Pochybuji, že potkáme krále při hledání. A protože je zima doporučuji Vám přitisknout se ke mně a já nás trochu víc zahrabu do sena. Jak prší tak je chladněji." Princ polkl. Nebyl si vůbec jistý, jestli zvládne dotek toho žádoucího a ke všemu neštěstí i nahého těla. Zdráhal se dlouho, vlastně byl odhodlaný raději dostat zápal plic než se na něj přitisknout, ale Romul to vyřešil sám. Přitáhl prince k sobě, omotal mu ruce kolem pasu a zad a několika zavrceními, které prince málem stály život, je zachumlal víc do sena.

"A teď spěte." Zašeptal trochu přidušeně.

"Ale když to píchá..." Zamručel princ. Byl zvyklý spát v hedvábí.

"Ehm, já..omlouvám se, ale jste…víte já…" Začal koktat Romul a teprve v té chvíli to princi došlo. Chtěl se rychle odtáhnout, ale nadruhou stranu mu bylo příjemné, že někoho vzrušuje. Navíc někoho po kom sám tolik toužil.

"Já myslel seno.." zasmál se a viděl, jak Romul zrudnul.

"Omlouvám se…" Zašeptal ještě jednou a snažil se moc nevrtět.

"To je v pořádku, vlastně to cítím stejně, jen se umím víc ovládat…" Zasmál se uvolněně. Přičítal to ztrátě krve a prostředí a vůbec celé situaci, ve které se nacházel. Při smyslech by tohle NIKDY nevypustil z úst. Romul na něj vrhl zvláštní pohled a chvíli trvalo, než se osmělil a políbil prince na rty. A v té chvíli se princ rozhodl, že tuhle příležitost si nenechá ujít ani za nic. Polibek mu hladově oplatil a ruce mu vpletl do vlasů. Párkrát bolestně sykl, když se Romul drápal nad něj a zavadil o jeho bolavou nohu.

"Princi," zašeptal, ale Lawrenc by přísahal, že ho slyšel vzrušeně vrčet a to mu rozproudilo krev ještě mnohem víc.

"Lawrenc, pro dnešek…" zašeptal a odklonil hlavu na stranu, aby měl Romul přístup k jeho krku.

"Nemůžu," odtáhl se Romul najednou a princ měl co dělat, aby udržel slzy na svém místě. Byl už zpola svlečený a vzrušený.

"Proč?" Šeptnul to tak tiše, že byl div, že ho Vůdce vůbec slyšel.

"To je složité. Víte, potřebuju do postele, v tomhle případě do seníku," zašklebil se a rukou opsal oblouk, "někoho, kdo se mi oddá, celý, navždycky a kdo mě bude poslouchat…" poslední slova jen tiše pípnul. "Víte, nechci si s Vámi užít a pak dělat, že se nic nestalo." Podíval se princi do očí a lehce se usmíval. A princ sundal svoji obvyklou masku a pod tíhou jeho slov se k němu vrhnul.

"Chci být tvůj, tak si mě vezmi. Napořád!" Zaštkal a tiskl mu obličej k hrudníku. "stejně na tebe pořád myslím, představuju si nás… hlídám každý tvůj pohyb a žárlím kdykoliv jsi s tím vojákem." V té chvíli jim oběma došla slova. Princovi proto, že řekl to, co v sobě už pár let dusil a Vůdci proto, že ho někdo chce tak moc, že hlídá každý jeho krok. Mírně se tomu pousmál a pohladil prince po vlasech. "Dobře," zašeptal mu do ucha a políbil ho, "jsi MŮJ, dobře si to pamatuj. Budu si tě hlídat, budu tě opečovávat a na oplátku chci tvoji poslušnost." Vzal jeho obličej do dlaní a zvedl ho, tak aby se mi princ podíval do očí. "Rozumíš?" Lawrenc přikývl a třásl se vzrušením, touhou a tím nepopsatelným štěstím. Kdyby věděl, že stačí strávit s Romulem noc v seníku udělal by to už dávno.

"Skvěle. A teď spi. Budeš potřebovat spoustu síly." Usmál se a lehce ho políbil na rty. Vavřinec se nezmohl na slovo. Tichounce zapředl a nechal se stáhnout zpět do sena. Spal během chvilky spokojený jako ještě nikdy.

"Pane, vstávejte!" Někdo s ním třásl. Nechtěl vstávat, zdálo se mu… otevřel oči rychlostí blesku a rozhlédl se. Vedle něj dřepěl Romul, oblečený, a snažil se ho vzbudit. "No konečně, vzbudit Vás je teda dřina." Usmál se a princ nevěděl, co si myslet. Takže měl včera halucinace?! Nebo se to opravdu stalo?

"Co dělá Vaše noha? A hlava? Jak se cítíte?" Zajímal se. Princ jen přikývl, že je všechno v pořádku. "Skvělé, tak vyrazíme. Podle toho, jak rychle nám to půjde, jste za hodinku a něco doma."

Šli v tichosti. Romul měl co dělat s podpíráním prince a princ měl hlavu plnou zmatených myšlenek na včerejší noc.

"Podívejte, les už řídne a mezi větvemi jsou vidět strážní věže. Jste skoro doma." Usmál se Romul a podíval se na prince a ten ztratil nervy. Nechtěl žít v nejistotě a nechtěl ani, v případě, že se to včera opravdu stalo, aby se o něm šířili pomluvy a klepy.

"Proč se ke mně tak chováš?" Zašeptal a díval se mu do očí.

"Jak, pane?"

"Jakoby se včera nic nestalo…myslel jsem, že…" Sledoval, jak se Vůdci na obličeji rozšířil úsměv.

"Nebojte se, dobře vím, co se včera dělo, ale nemyslím si, že by bylo vhodné mluvit o tom teď. Teď potřebujete ošetřit. Určitě se Vám brzy ozvu. Pamatuji si Vaše štkaní a slova." Pohladil ho jemně po boku za který ho podpíral a princi se značně ulevilo. Lehce se usmál a přikývl.

"Máš pravdu, potřebuji doktora, jen jsem už začínal mít pocit, že blouzním." Šeptl a nechal se odvést až do hradu. Tam ho okamžitě přivítali sloužící v čele s královnou. Zavolali doktora a prince uložili. Vůdce se na prince naposledy usmál a pohladil ho po rameni, než ho královna vykázala. Předtím mu samozřejmě neopomněla poděkovat za záchranu, ale měla mnohem více starostí o svého miláčka.

"Matko," usmál se na ni a lehce sykl, když mu doktor znovu čistil ránu.

"Jsem ráda, že jsi zpět. Rána bude potřebovat šití, musíš být silný," podala mu ruku a do úst mu vložila svůj kapesníček

A pak se hradem rozlehl bolestivý výkřik.

Ráno před honem

Poprosil (!!!) jsem Hiroko, aby mi založila rubriku, kam budu moci zapisovat své vzpomínky na mé první i další krůčky s životním partnerem, panem R. Nechci prozradit jeho jméno dokud skutečně nebude u mně a to napořád! Proto prozatím používám nepravé jméno "Romul". Snad to nebude problém.

Zde je jedna z prvních vzpomínek. Vždycky jsme se spolu rádi pošťuchovali a to se nikdy nezměnilo.

Otevřel pusu jak nejvíc uměl a hlasitě zívnul. Proč sakra princ jako ON, musel vstávat už v sedm hodin ráno?! Jeho chůva po něm loupl vyčítavým okem, jako by ho už několik let neučil zakrýt si pusu, ale nic neřekl, jen mu navlékl podkolenky. Lehce omluvně se usmál a nechal ho, ať jej oblékne a učeše (a splete mu tu hrůzu vlasů). Nebyl schopný vnímat natolik, aby se oblékl sám.

"Dobré ráno, princi, dnes Vám to velmi sluší." Zalichotil mu Vůdce smečky. Sám Princ takto překřtil podkoního a vlastně spíš "podpsího" jejich rodiny.

"Děkuji, ani ty dnes nevypadáš zle." Zasmál se a sledoval jeho neučesanou nazrzlou hlavu, cíp košile vylézající z kalhot a obrovskou šmouhu od něčeho, co se princ neodvážil pojmenovat, na tváři. Vůdce se zasmál a lehce zčervenal. Po pravdě dnes zaspal, úplně zapomněl na královský hon a celou včerejší noc prohýřil s Remem, jedním z královských strážných. Cítil se dost unaveně a teď si z něj princ ještě tropil žerty.

"Je můj kůň připraven? A Psi?" Nepřítomně kývnul a zavedl prince k jeho oři.

"Ale Romule (hm, provizorní řešení..), ty mně dnes nevnímáš, potřebuji, abys při lovu vnímal. Otec se jinak zblázní, víš, že když nic netrefí, zkazí mu to náladu na měsíce."

"Omlouvám se princi, jsem dnes unavený, dobře jsem nespal." Sklopil hlavu a vyvedl princova koně ven. Možná by měl s Remem skoncovat, ten zmetek ho akorát rozptyluje, leze mu do hlavy i do postele.

"Tak se jdi opláchnout a připrav psy! Doufám, že otec přijde brzy, vyveď i jeho koně." Když Romul odešel, dovolil si princ na chvíli vydechnout. Snažil se hlavně nepřemýšlet nad tím, proč jeho milený "vůdce" dobře nespal. Lawrence moc dobře věděl, že i Romul je, jak to říct, "na ocásky". Ehm, "ocásek" totiž říkal princův chůva a jemu toto slovíčko utkvělo a zavrtalo se hluboko. Jakoby princ podvědomě tušil, už tehdy, že ho ještě využije. A taky moc dobře věděl, s kým tráví svůj volný čas. Byl princ, mohl si dovolit sledovat své služebnictvo i stráže. Kruci, kdyby tak nebyl princ! Všechno by bylo jednoduší, udělal by to, jako ti jeho psi. Olízl by mu čeníšek a zavrtěl "ocáskem", aby jeho "vůdce" věděl!

"Lawrenci, můžeme vyrazit?" Zahromoval král za jeho zády. Princ se otočil se zářivým úsměvem.

"Jistě otce, kdo nás ještě, kromě Romula, bude doprovázet?"

"Jen skromná honitba, synu, několik strážných a tři hrabata, možní manželé pro moji nejmladší."

"Otče, Samantha se přeci netouží vdávat."

"Touží, netouží," zabrblal král a vyskočil na svého koně, "tak vyrážíme." Pronesl ke zbytku skupiny. Zahvízdal jsem na svoji smečku, která nás měla na dnešním honu doprovázet a mohlo se vyrazit.

Veterinární prohlídka

Protože mám dva články v záloze, ale zdá se mi, že prostě ještě není jejich čas. A taky proto, že už je to docela dlouho, co tu naposledy něco... umřelo. :D A taky! Chci psát, ale někdy mi dochází slova... a nebo ani nejsou v mém slovníku a to je pak ještě větší dřina... uf.

ALE! Myslím, že opěvování elfí krásy by mi mělo docela jít. :3

Při jednom ze dvou z výletů (nucených, protože naše škola si myslí, že Praha je středobod vesmíru a nebo! že všichni studenti jsou nehorázně prachatý a můžou si tudíž cestovat z Prahy a zpět tisíckrát za den...:D) do Prahy v jejichž rámci proběhly porůznu zápisy posledních zápočtů a postupů do vyšíhch ročníků. Jsem sbalila foťák a cestou Káju a zastavily jsme se všichni na veterině. Pravidelné prohlídky jsou důležité! Hehe.

Při té příležitosti jsem Káju obdarovala plackami s její oblíbenou skupinou One Direction (který já nemám ráda, ale proti gustu..:) a když se Káje líbí a udělá jí to radost), KONEČNĚ jsme viděli štíra a nebo paní štířici, ale kdo ví a to nejdůležitější! Žabža mi přinesla Rivila a já si udělala pár snímků,...

Opravdu nevím, jestli měl Rivil z fotografování radost, proto se jeho složka jmenuje tak, jak se jmenuje. :D

Každopádně Rivil je krásný. A myslím, že i přesto, že Vlčák je velice okouzlující (no jakby ne, když je to čarodějnice) Rivil zůstává mým oblíbencem. Možná to je i kvůli tomu jeho něžnému úsměvu. ^^

Jinak, měla jsem velikou tendenci při úpravě fotek hnát Rivila trošku víc do červena (na mou obranu mu to moc sluší!). Je to prostě proto, že vínová/červená a tyhle teplejší barvy mu, podle mě, víc sednou. A o moc víc. Sluší mu i to co má teď, ale Žabža velmi dobře ví, jak jsem měla ráda jeho původní paruku, která byla vínovější/červenější.. :D Možná je to ovlivněno tím. Každopádně kvůli této mé tendenci jsou originální fotky s původní barvou a bez úprav značené (v závorce u nich je napsáno "orig" velmi originální značení..:D). Zbytek má jen číslo.

A teď už konec kecání, přidám sem malou ochutnávku a zbytek fotek (a mnoho jich není, měli jsme na sebe jen chvíli) najdete v galerii pod názvem "Rivilovo týrání". Příště třeba bude moct někoho potýrat Rivil (třeba Reetu? Aby neprudila a Rivil se zase mohl pomuchlat s Araltkem... ^^). Doufám, že se Vám bude líbit.

Moje oblíbená,.. :3 A následují dva moje mega výstřelky. :D Prostě jsem si to chtěla zkusit a ono to nevypadalo úplně hloupě. Jak by řekla moje sestra, vypadá hustokrutopřísně! Ale protože už tahle fotka hodně prodlouží článek, zbytek (číslem dvě) fotek najdete pod perexem. :)

---

Rivil jako Redhead. A slušelo by mu to! :)

Chtěla jsem si jen zkusit nějaký zajímavý filtr. A tahle to dopadlo. :D A je to jediná takhle šílená fotka.

Útulkové vodění

První z trilogie mé odborné praxe. Obyčejné neutříděné plkání. Myslím, že tolik zážitků si prostě nedokážu nikdy utřídit. :)

^{Vodítkový abstrakt}

V rámci této části odborné praxe jsme navštívili pražský útulek Tróju, pro ošpuštěná zvířata. Kromě pejsků se útulek ujal i několika hadů, ještěrek a pískomilů, králíčků a morčáků a dokonce dvou Shetlandských poníků v důchodu. O ty (hady, ještěrky a myslím, že jsem zahlédla i žabky) se s vervou staral nový pan ředitel, který nám zezačátku, ale pěkně míchal daty. Do útulku jsme totiž měli nastoupit o celé tři týdny dříve než se nám podařilo.V této době se útulku ujímal nový pan ředitel a možná měl nějaký problém a tak započalo vyjednávání mezi školou a jimi, které trvalo právě zmíněné tři týdny. Tři týdny nám chodili Smsky o odkladu odborné praxe v útulku Trója. Ale dočkali jsme se! A čekání za to stálo.

---

Nástup jsme měli kolem sedmé-osmé ranní (zaměstatnci útulku byli velmi milí lidé a chápali, když se hold někdo na dřív nedostal), zapsali jsme se do knihy příchodů a hurá podepsat si smlouvy a okouknout kde co je, zjistit jestli pejsky můžeme odměňovat a také vodit a pak už pěkně do práce. Tedy, práce. Nevím, jestli by se tomu mělo říkat práce, byla to zábava. Po dvojicích nás přidělili k různým lidem, kteří nám osvětlili, co budeme dělat. Venčit... a venčit a venčit! :D

My jsme se dostali k mixu pejsků. Byli tam jak velcí, tak střední, tak malá plemena i směsky. Vodili jsme je podél Vltavy a protože nás bylo hodně, tak se v tomto týdnu pejsci dostali ven i dvakrát (třikrát)! Tedy, ven z areálů, protože tenhle útulek má kromě vnitřních kotců, kde jsou psi přes noc i venkovní expozice. Velké kotce, kam se často dávají psi po dvojicích (prý po ověřených dvojicích, aby se jim nervali), aby se trochu vyblbli a neměli moc energie a pak také dva velké zatravněné výběhy. Musím přiznat, že mě to velice překvapilo. Psi měli ve výběhu možnost hrabat, hračky ke hraní a poměrně vélké prostory ke běhání a navíc měli výhled na Vltavu a ti zvědavější sledovali kolemjdoucí lidi. Došlo mi, že se tam vlastně mají moc dobře a chybí jim jen páneček...

Dva dny jsme jen venčili (a já myslela, že po prvním dnu mi upadnou nohy, 7 hodin chození a běhání v kuse.. jo, to není na nás rozseděný studenty, ale člověk si zvykne), třetí den nám, ale bylo známeno, že potřebují lidi na třídění masových kapsiček. Naivně jsme si mysleli, že to bude rychlovka. :D Třídilo se tři dny a nebyl to žádný med. Z nové výrobní linky totiž útulek dostal masové kapsičky, naneštěstí ne všechny kapsičky vydržely a ty které ne a popraskaly začaly pěkně páchnout. Ten smrad nikdy nezapomenu! :D Smrad a červy a nafouklé masové kapsičky. Bleh! Zaměstnanci nás chodili litovat a někteří, ti co se na to nemohli dívat přinesli rukavice a desinfekci, možná abysme jim tam neumřeli na otravu. :D Tři dny tohohle hnusu byly až až, ale protože nás bylo hodně, tak jsme se prostřídali, jedni venčili další třídili..A za odměnu jsme pro své vlastní pejsky dostali pamlsky. Náš Berťák si pěkně pochutnal. :3

My s Kájou pak venčili jen náš oddíl, to bylo těžké, protože ti psi Vám přirostou k srdci. Moje milovaná Bára pořád setrvává v útulku a mě to vyloženě rve srdce. Bývat doma a ne v Praze už ji mám. V našem okrsku jsme taky pojmenovali jednoho ze psů. Byl to takový správný kříženec, veselé oči a hyperaktivní až hrůza, na druhou stranu se skvěle a rychle učil a za piškot by skočil do Vltavy a přeplaval ji tam a zpět. Kája na něj jednou zavolala "Břéťo" a on se otočil. Možná to byla náhoda, ale zvykl si na to a slyšel na to! Tak jsme na lepicíc papírek (vivat lepicím papírkům!) napsali jeho jméno a přilepili mu ho na cedulku. A druhý den už bylo napsáno na cedulce a z bezejmeného psa se stal Břetislav, Břéťa. :D

_^Baruška

^Břéťa

O víkendu jsme pak měli možnost zůstat doma a venčení se neúčastnit. Kromě mě s Kájou to všichni využili, neb to byli pražští a blízkopražstí lidé. My co bydlíme na severní Moravě bychom se stejně nudili a tak jsme vyrazili. Tentokrát jsme se dostali skoro ke všem pejskům. Nevenčili jsme jen ty největší, nebylo prý potřeba. Ale naopak jsme se dostali k psům, kteří se normálně nesměli venčit a to bylo také moc zajímavé. Třeba provokatérní pes Lucky. :D Mým oblíbencem z těch víkendových venčení se stal hluchý kokr. Byl naprosto skvělej a pišktovej. :)

Moc se mi líbil přístup některých lidí. Například o víkendu se do útulku dostal baset, překrásný pes, hned jsme ho šli projít a zastavil nás pán, cyklista. Že basety miluje a, že máme krásnýho psa. Tak jsme mu hned vysvětlili, že to my ne, ale útulek. A pánhned špelil, jestli by ho mohl mít. :) Takových lidí jsme potkali spoustu. A i ti kteří si mířili vybrat pejska si zvědavě naše svěřence prohlíželi. Jeden pán nám vyprávěl, že už si tu jednoho vybral, vlčáka, tichého, bojácného a teď je z něj největší hlídač a že si tedy vezme ještě aspoň jednoho. Líbí se mi, že jsou ochotní dát šanci i útulkáčům a toulavým tlapkám.

Taky jsem při téhle praxi zjistila ono "v nouzi poznáš přítele". Aneb, jak moc Bára miluje vodu a kachny. Pokaždé, když jsme šli ven, koukala k vodě a po kačenách. Byla jek zhypnotizovaná, a i když vnímala a slyšela na své jméno a šustění pytlíku, měla jsem trochu strach, že mi do té vody skočí (a já poletím s ní). Ale byla hodná, chodila jak já chtěla a vůbec, skvělá fena. Tak jsem jednou přestala dávat pozor. Věřila jsem jí tak moc, že jsem přestala dávat pozor na všudy přítomné kačeny a to byla chyba. V tu ránu jsme jsem letěla. Dopadla jsem tvrdě na koleno a kousek se svezla po břišela, ale vodítko jsem nepustila. A Kája se smála. A jak! Ale co, byla to psina. Tak jsme se zvedla oprášila a v tu chvíli jsme jela znovu. Zabrzidla jsem tak těsně. Ležela jsem na zádech paty zaryté v blátivé zemi asi deset centimetrů od Vltavy a Bára koukala, cože to dál nejde. Kája, místo aby mě zachraňovala před utonutím klečela na silnici, zborcená smíchy. :D Musím přiznat, že potom, co jsem se jakžtaž dala dohromady a odploužila se k bezpečnému asfaltu, musela jsem se smát taky. Ale Káje, která ani nemohla dýchat, jak se smála a popisovala, mi že se to stalo. Chvíli potom jsme potkali pána. Prohlížel si Báru a ptal se, jestli je nemocná (je hubená a na noze má nárůstek, toulala se prý přest tři měsíce než se dostala do útulku), že vypadá hodně zuboženě. Tak jsem mu ukázala, jak mě zvalchovala. Smál se. :D Je mi trochu líto, že si ji nevzal. Vypadal jí zaujatě.

^{Ohařka Blanka (divím se, že je v útulku už přes půl roku, když je čistokrevná) a načumujícá Bára. Kája držela piškot v ruce a obě dvě tyhle bábiny jsou neuvěřitelně nenažrané. :D}

Upřímně, když jsem teď tvořila galerii, zjistila jsem, že si všechny ty psi, pořád pamatuju jménem a že by mi vlastně vůbec nevadilo občas je povodit. A vážně mě mrzí, že to z nějakého důvodu (prý hygienického) veřejnosti není umožněno. Hned bych se přihlásila jako dobrovolník. A abych řekla pravdu, když jsme odcházeli, bylo mi moc smutno. A když si vzpomenu, tak pořád je. Každopádně všechny fotky najdete tady, v galerii. Kromě Báry, Blanky, Břéti a Bezejmeného Baseta (Kájina mobilní foto!) se mi podařilo vyfotit ještě několik dalších pejsků z našeho okrsku... + mám ještě tři videa (Břéťu, jak pracuje za piškot) a prosícího Bertíka a koníka Filípka. Snad se mi podaří je někde vyškrábnout a ještě i přidat. :) Tak a poslední, co tedy udělám, je přidání odkazu na galerii. Ten je zde... "Útulkové vodění"

A pokud se mi to podaří, tak příští týden (nebo ten přespříští) se podělím o zážitky z Toulcova dvora! :)

Jablka v županu

Čistě náhodou jsem kdesi na internetu narazila na recept. Byl obrázkový a krásný a tak srozumitelný, že jsem se v sobotu odhodlala a po dlouhé době "mami čekám na dozrávající jabka" a taky "kup čokoládu, třeba něco jako nutelu, to bude nejlepší" jsem se odhodlala. Očesala pár jablíček a dala se do pečení.

Musím uznat, že jako již tradičně se mi při většině úkonů třásly ruce, jak starýmu volovi. :D Ale nakonec jsem všechno zvládla, za asistence maminky a nakonec i sestřičky. Nepořezala jsem se, nespálila, ale od čokolády jsem byla upatlaná pěkně. :D Každopádně to byla velká zábava a kromě toho, jak vypadal můj první pokus se podělím i o recept. Jen je mi hrozně líto, že neznám jeho původce, to bych byla hned šťastnější.

Každopádně každá rada dobrá a takovéto recepty se rozhodně počítají!

Tudíž tuto obrázkový návod:

V jazyce českém, pak kuchařinka pekařinka do náplně, kromě zmiňované nutely či jiné čokoládky, doporučila vlastně téměř vše, od oříšků, přes marmelády až po marcipán. Záleží vždy na chuti.

Já jsem bohužel při prvním pokusu udělala pár hloupostí, jako málo překládané těsto a nebo moc čokolády (jsem hamoun a čokolády pro mě není nikdy dost, proto se tohoto údělu nakonec ujala maminka :D), což znamenalo čokoládu všude a vršek jablíčka klouzající po zbytku. Každopádně ... i když to v závěru nedopadlo, jak jsem si přála, tedy vizuálně, chuťově to bylo výborné a krom své vlastní pochvaly (jak se u nás říká "pochval se, nikdo jiný to za tebe neudělá") jsem získala i tu rodičovskou. ^^ A svůj výsledek jsem si odfotila, abych věděla čeho se příště vyvarovat.. (těsto překládat, s čokoládou to nepřehánět ..:D)

A stejně se pochlubím! :D A příště budou určitě i lepší! :3