Tulící povídka - VI.

Bolí mě záda, včera jsem byla odhazovat sníh ze střechy od 10:12 do 11:00 (VEČER!!..) nechci, aby ta hloupá střecha na mého pejska spadla. Dneska půjdu odhazovat znovu, ale jinou střechu..:D Kdyby mě tolik nebolely záda, těšila bych se, ale co..:)

Pořád krásně sneží a je to hrozně parádní. miluju takovouhle zimu. Když vylezu na zahradu mám sníh až po zadek a nemůžu chodit a je to hrozná sranda. Jen sněhulák moc nedrží, je zima na to, aby ten sníh pořádně lepil. Ale to nevadí, stejně se mi to moc líbí..:)

DO knihovničky jsem si pořídila další dvě knížky..z oné Kung-fu série o které už jsem mluvila..(Pořídila si Tygra - toho už jsem četla a Jeřába, na kterýho se hrozně těším. Teď dočítám Hada..Chybí mi už jen Drak..xD)

A na vysvědčení jsem taky nedopadla úplně nejhůř, vlastně líp nejsem čekala. Takže jsem spokojená, jak vy? taky spokojení?

Aaa včera jsem byli v Čajovně..:) To bylo celkem veselé, akorát mě trošku bolela hlava. A hrozně mi to Chrochtalo včera, když jsem se smála.. A ségra perlila s přeřeky..:D ("Já bych jí liskla.." "Komu vypadli skla??") Bylo to pěkné a vlastně jsme si to i zasloužili..:)

A teď další část Tulící povídky. Mám nadepsané ještě dvě další, jenže se mi to tak nějak nechtělo přidávat..Uhuu..mě se totiž zase na blogu nechce vůbec nic dělat..*kňučí* Moje múzy se se mnou baví jen když musí, já fakt nevím, co jsem jim udělala.. Ale tak asi to přežiju, no..:)

Tohle je trošku kratší, ale příště..(pokud něco takového bude).. Vám to vynahradím, tomu věřrě!..:)
Věnování: Shou-chan..:) Nejvěrnější čtenář..:D a Ayumu.. protože má tu největší výdrž ze všech..:)

S láskou..

Hiroko von Rabersdorf

---

V práci jsem měl několik výjezdů. Jednoho malého kluka jsem musel těšit. Jeho maminka měla špatný týden, navíc ke všemu ji opustil manžel a na to všechno doplatil dvanáctiletý chlapec. Musel přihlížet všem těm hrůzám, a aby toho nebylo málo, maminka se mu pokusila podřezat. Pomohli jsme jí, samozřejmě, přijeli jsme včas, ale on z toho bude mít trauma dokonce života. Tiskl jsem ho k sobě a broukal mu do ucha. Choval jsem ho a jeho obličej si tiskl ke krku. Vzlykal, muselo to pro něj být složité. Naštěstí měl tetu hned z vedlejšího města. Přijela si pro něj. Vypověděli jsme jí, co se stalo a nechali ji, aby si chlapce odvezla. Rozhodně to pro něj bylo lepší než nechat ho samotného.

Večer kolem půl dvanácté mi volal Piškot. Byl v pořádku, jen si chtěl promluvit. A tak jsme spolu vedli více méně hodinovou debatu. Pak jsem měl další výjezd, naštěstí ne tak vážný jako ten první. Domů jsem se doplazil jako mrtvola. Byl jsem rád, že jsem se zvládl svlíknout a lehnout si do postele. Naštěstí jsem měl další den volno.

Tuuli se neozval. Myslím, že nejsme zase až takový kamarádi, abych se mu věšel na paty. Takže to nakonec dopadlo, tak jako jsem čekal. Ticho po pěšině. Všechno se vrátilo do starých kolejí, občas mě ze stereotypu vytrhl Piškot nebo nějaký kolega, ale jinak jsem jel pořád stejně. Hlavně pomáhat lidem.

Během dvou dalších měsíců se vyjasnilo, sluníčko vyšlo. Bylo krásně a navíc nám ubylo práce, což bylo taky celkem fajn. Odpočinek jsme si zasloužili všichni.

"Meri!" Zastavil jsem se a otočil. Hnal se ke mně Tuuli, Piškota měl v patách, oba byli navlečení a hrozně jim zářily oči. Byl to pěkný pohled a navíc volali na mě.
"Ahoj." Usmál jsem se, když u mě zastavili.
"Ahoj." Usmáli se. A Piškot se hned přihrnul, aby mě mohl líbnout na tváře, jak měl ve zvyku. Tuuli se mezitím pořádně vydýchal.
"Nerušíme tě?" Usmál se. Jen jsem zavrtěl hlavou.
"Nakoupit můžu kdykoliv, pojďte dál." Vytáhl jsem klíč od domu a couvl o několik kroků. Naši dneska nebyli doma, ani babička, odjeli za prabábi. Pustil jsem je k sobě nahoru, byl to byteček, za který jsem rodičům platil. Sám jsem si ho spravil, moje království. Pustil jsem je do obýváku a udělal jim čaj. Piškotek se hned přišoural k DVDčkům a teď se v nich hrabal. Jen jsem se lehce usmál a postavil hrnečky na stůl. Pak jsem ještě odběhl pro sušenky, a když jsem se vrátil, už jel film "Hledání Země Nezemě" měl jsem ho moc rád a tak nemohl chybět.
"Věděl jsem, že ho vybereš, vždycky ho vybíráš." Usmál jsem se a sedl si vedle Tuuliho.
"A ty ho vždycky obrečíš." Vyplázl jazyk a zašklebil se. Odmítl si sednout na pohovku, místo toho se válel po huňaté dece, kterou jsem měl většinou přehozenou přes opěradlo křesla.

Koukali jsme sotva půl hodiny, když se ozvalo chrápání, jen tiché, ale stejně. Podívali jsme se na sebe, načež se Tuuli uculil a zavrtěl se.
"Jak se má Laina?" Šeptl jsem a usrkl čaje, abych se mu nemusel dívat do očí.
"Má se dobře, je v pátém, už to na ní začíná být vidět. Mamka se o ní stará víc než o svoje vlastní zdraví. Nemůže se dočkat. Těší se, až bude mít vnouče, vždycky se hrozně těšila." Cítil jsem z něj podivnou skleslost, byl tichoučký. Koukl jsem na něj. Lehce se usmíval, ale oči se mu leskly slzami.
"A co ty?" Zvedl ke mně oči a usmál se.
"Taky se těším, to jasný, ale ona už mě tolik nepřitahuje. Netoužím po ní tak jako předtím. Možná, že kdyby si mě bývala vzala, bylo by to celé jinak." Jen jsem pokýval a pak mu nabídl svoji náruč. Schoulil se ke mně.
"Chyběl jsi mi. Bylo mi s tebou moc dobře." Usmál jsem se. Měl jsem úplně stejné pocity. Zabořil jsem mu nos do vlasů a přičichl. Znovu jsem ucítil heřmánek a znovu mě zaplavil ten stejný pocit. Moci ho bránit před zlým drakem, jako rozkošnou princeznu, plnou nadějí. Piškot se zavrtěl a koukl po nás. Pořád ještě spinkal, takže mu to ani nedošlo. Zabořil hlavu zpátky do polštáře a dál spokojeně spal.

Odházeli tiše, Piškotek ještě spal a Tuuli se tvářil, tak nějak podivně. Nedokážu popsat jeho obličej. Pohladil jsem ho po vláskách a nabídl mu, aby se kdykoliv zastavil. A pak už utekli a já běžel nakoupit.

Dorian Gray

Četla jsi Doriana..? *Hiroko nechápavě pokývá hlavou* A viděla jsi ten film? *Hiroko zděšeně zavrtí hlavou* A jakej je..? *Vendulce se nadšením rozšíří oči a vydá hodně prazvláštní zvuk.* Chceš ho půjčit? Mám ho tady sebou. *zamává řasami a rychle pokýve*

Když mi bylo oznámeno, že Doriana hraje Ben Barnes (princ Kaspian, Eloo!..(:) Trošičku jsem sklesla, ale to jsem netušila, že ze sebe princátko dokáže dostat něco TAKOVÝHO! ale popořadě. Ben jako princ Kaspian byl dobrý, ale jako Dorian, no dobře, kdo dál.. Colin Frith jako lord Henry Wotton. S Wildem už zkušenost má, ve Filipovi mu to šlo skvěle, tak fajn. A nakonec mě zaujal Ben Chaplin. Reálně to byl chlap, kterého bych do role Basila neobsadila, ale asi bych udělala obrovskou chybu...

Film začal Dorianovou snahou zbavit se těla. Jako detektivka, kdy jedete od konce k začátku. A pak najednou ..hup. Světlo, naivní Dorian s obrovským úsměvem přijíždí do Londýna. Děti (smradi malý..xD ) mu ulechčí od drobných..(okradou ho), ale to nevadí. Dovezou ho pěkně do domu, který zdědil. Dorian se seznámí s Basilem později s Henrym. A jakmile si vezme první cigaretu začne to sním jít pěkně z kopce a Henry, jako bestie, jeho pochod jen urychluje..(nebo spíš do skopává dolů)..

Řeknu vám, bylo pro mě velice těžké tenhle film dokoukat. Mělo to úžasnou atmosféru.Ben aka Dorian měl najednou tolik hluboký oči a nádherný rty (A když je nechal pootevřený), Netuším jak, ale až se mi klepala kolena..:D A to se mi zase až tak nestává.:D Basila jsem taky milovala pro jeho oči, pro jeho dobrotu a obrečela jsem ho tolik, jak snad nikoho.. (krom Sibyly..,tu jsem obrčela tak zhruba stejně..:D)..

Dorian a Sibyl pro mě byla ta nejúžasnější dvojce, jejích vztah byl podanej tak hrozně nevině, že vás to nutilo jim fandit.. To ostatní, Dorianovi úlety/večírky/orgie..(atd..) To byl přesnej opak Sibyly..Ufff...Začíná se mi to más a to jsem to chtěla brát popořadě..:D

Hudbu jsme moc nevnímala, ale když už tak to jen podtrhlo celý dojem.

Ještě se přiznám, čtyřikrát jsem to stopla. Jedna kvůli tomu, že jsem tolik brečela..*citlivky všech zemí spojte se*..jedna kvůli tomu, že mě Dorian tolik dorazil..a taky možná proto, že jsem se potřebovala nadechnout..:)

Rozhodně Vám tenhle film můžu doporučit, nebude Vs to mrzet. Pokud po něm toužíte, já ho vlastním. Takže není problém, mám ICQ..:D:D Popřípadě to někde nahraju, stačí říct..:)

Taky jsem se rozhodle, že na to půjdu do Kina..(a ukradnu plakát..xD)

S láskou...

Hiroko von Rabersdorf

Tulící povídka - V.

Hahaa, speciálně kvůli Shou-chan..xDD A hodlávám vás trápit dlouho, minimálně až do konce..*chechtá se*

Nebudu se vykecávat, tentokráte ne-e..:) Nemám čas, naši zachvíli přikvačí z kina..(Avatar..:)) takže Vás opustím, jsem zvědavá, co poví a co mi dovezou..(slíbili mi kyblík od popkornu, ale podepsanej tím pánem/paní, co jim ho dá, tak jsem zvědavá...xDD)

Věnování, mě..! Protože jsem to zvládla napsat v rekordním čase..*chechtá se* A Shou, která to stihla v rekordním čase okomentovat..:D

Hiroko von Rabersdorf

---

Dveře znovu rozrazil během několika minut a vyřítil se ven. Než jsem se stačil rozkoukat, přistála mi sněhová pucka v obličeji.
"Ty bestie!" Zachechtal jsem se a otřel si sníh z obličeje, načež jsem drkl do Tuuliho a naznačil. Jen se škodolibě usmál.
"Útóók!" Zařval jsem a přesně v té chvíli jsme se oba rozběhli, chytili ho za ruce a pořádně vyválely ve sněhu, měl ho snad všude a řehtal se jako pominutý.
"To nebylo, ale vůbec fér." Zakňučel potom, trošičku uraženě.
"Tvůj ošklivý útok taky nebyl fér a stěžuju si?" Zašklebil se a vyhrabal se do sedu.
"Tak postavíme sněhuláka?"

Celý zbytek dopoledne jsme blbli. Postavili jsme obrovského sněhuláka, vyváleli se ve sněhu a při té příležitosti jsme vytvořili i několik zdařilých andělíčků. Hlavně Tuulimu se dařilo. A nakonec se oba dva spikli proti mně a strhla se sněhová bitva, dokonce tekla i krev. Mně jako vždycky, ale Tuuli mi pak žužlal prst a omlouval se, telátko. Kdybych nebyl tolik zmrzlí, možná bych jeho chování vzal trochu jinak ale v té chvíli nám to ani jednomu tak nepřišlo. Zmrzlí jako rampouchy jsme doprovodili Piškota domů s tím, že se pro něj určitě brzy zastavíme. A pak jsme pospíšili k Tuulimu. Cítil jsem se trošičku unavený, ale jinak spokojený a do práce se mi vskutku nechtělo. Dovolil jsem se znovu osprchovat, naštěstí jsem sebou vždycky vozil nějaké náhradní kalhoty a tričko, takže nebyl problém. Když jsme pak oba okoupaní s hrnečkem čaje v ruce seděli v obýváku, rozhodli jsme se pro film. Tuuli vybral nějakou praštěnou komedii a myslím, že kdybych v polovině neusnul, byl by to dobrý film.

Probudilo mě až šimrání a tichý smích. Zamžoural jsem do světla a usmál se.
"Omlouvám se, byl jsem unavený."
"To je v pořádku, půjdeš ještě do práce, potřebuješ si odpočinout." V té chvíli jsem si uvědomil, že žít s ním by mohla být pohádka. On by byl krásná princezna, kterou jsem zachránil, jakožto prince před zlým drakem, které znázorňovali jeho deprese. Usmál jsem se, a když mi úsměv oplatil, natáhl jsem k němu ruku, abych ho pohladil. A přesně ve chvíli, kdy jsem se ho dotkl, rozeřval se domovní zvonek. Rychle se zvedl a přešel ke dveřím. Pro jistotu jsem si prohrábl vlasy a postavil se.
"Tuuli, chyběla jsem ti??" Ten výkřik se mi nelíbil a ticho, které přišlo potom už vůbec ne.
"Přivezli jsme Lainu s sebou, potkali jsme ji úplně náhodou." To byla maminka. Poskládal jsem deku a přešel do předsíně.
"dobrý den." Usmál jsem se na navrtivší se paní domu. Slečna Laina po mě vrhla pár nechápavých pohledů a Tuuli pořád zaraženě mlčel.
"Laino, tohle je pan Meri, pomohl Tuulimu."
"Moc mě těší." Stiskl jsem jí ruku a lehce se usmál.
"A co tu děláte?" Podle všeho jsem se jí nelíbil. Přitáhl jsem si Tuuliho kolem ramen k sobě.
"Byli jsme stavět sněhuláka," líbnul jsem jej do vlasů a cítil přitom, jak se uvolnil, "jsme kamarádi."
"Ah, dobrý den Meri. Máte se?" Usmál se na mě pán domu a já mu nadšeně pomohl s taškou, kterou vláčel.
"Mám se dobře, děkuji za optání. A kam s tímhle?"
"Stačí do obýváku, někam na kraj. Moc děkuji." Jen jsem přikývl a odnesl batoh do vedlejší místnosti. Zbytek rodiny se přesunul do kuchyně a maminka přichystala vodu na čaj.
"Dáte si taky Meri?" Zavolala na mě.
"Ne děkuji, poběžím, musím ještě domů a pak do práce. Tuuli, mohl bys?" Lehounce kývl a omluvil se.
"Tak nashledanou." Usmál jsem se a s Tuulim v závěsu přešel do síňky.
"Pojď ke mně a neplač, ano? Bude to v pořádku. Víš, co napiš si moje číslo a kdyby se cokoliv dělo, okamžitě mi volej, nebo se odběhni zeptat Piškota, on ti ukáže, kde bydlím a můžeš přijít přímo tam, když budu doma. Hlavně buď silný, je to tvoje mrně, to je to důležité." Prudce jsem ho k sobě přitiskl, jak bylo mým pracovním zvykem a pohladil ho po zádech. Podal mi lísteček a tužku, abych mu mohl napsat svoje číslo, a pak už jsme se rozloučili. Otřel si tvář a nahodil úsměv.
Ještě jednou jsem se k němu vrátil a objal ho a pak už jsem odjel.
Tak nějak jsem tušil, že on zvládne všechno, co si usmyslí. A tohle patřilo mezi to, když tohle muselo být mnohem bolestivější než cokoliv jiného v jeho životě.

Tulící povídka - IV.

Většinou se hodně vykecávám viďte??.. Dneska to asi moc neklapne, nevím, co bych vám pověděla..:D teda kromě toho, co děláme v němčicě, učíme se názvy alkoholů..:D Paráda prostě..:D Jinak, za chvilku máte pololetí, jak na tom jste? Dobré??

Ohoo...A taky Ayumu, ty jsi mě nakazil..xD Já to teď pořád poslouchám a nemůžu to za boha vyhnat z hlavy..xD Ale ono je to hrozně moc chytlavý..(samozřejmě poslouchá i jiné, ale tahle je taková nejlepší.) To si prostě musíte taky poslechnout..

Ehm,..:D Taky se pořád zabývám Haru wo Daiteita... *bude to omýlat, dokud to nedočte a k tomu má ještě celkem daleko, zase až tak dokonalej nagličtinář není..* A prostě, u minulého článku byl Yuki-chan a teď si dáme Sawu..Sawu svázaného.. (jistě chudinka Yukihito, protože to nebyl on, kdo ho svázal a v podtsatě ho Sawa podvedl, ale oni se pak usmířili..:D Velice Vášnivě..xD) a moc mu to sekne..:D Taky za mlada, když pracoval u policie byl kus..^^ Ty vlasy má teď hloupě, mnohem víc mu to slušelo před tím, ale to až někdy příště..:D. Takže ještě Sawa-san..^^
A omlouvám se Ayumu, ale já tomu prostě nedokážu odolat..xDD Vždyť mě znáš..^^

A věnovat to chci Shou-chan, aby měla co číst..^^ Bohužel jen jedna kapitolka, tu další nemám napsanou, ale už se na to pracuje, pomalu, ale jistě..:D:D Ona ta mnga je hrozně vábivá, to já si vždycky řeknu, poslední kapitola a stejně nic..:D

S láskou..

Hiroko von Rabersdorf

---

Probral jsem se v podivné poloze, bolelo mě za krkem a z místnosti naproti svítilo světlo.
"Už jsi vzhůru?" Ve dveřích stal Tuuli zachumlaný v županu s kouřícím hrnečkem v rukou. Usmál jsem se a přikývl.
"Dáš si čaj?" Znovu jsem jen lehce přikývl, byl jsem moc ospalý na to, aby se mi chtělo mluvit. Lehce se usmál a odešel zpět, aby zapnul rychlovarnou konvici a přichystal čaj. Já jsem se mezitím posadil a protáhl se. Zkusil jsem rozhýbat krk a v duchu si sliboval, že takhle už spát rozhodně nebudu.
"Promiň," zvedl jsem k němu oči a nechápal, za co se mi to vlastně omlouvá, přeci nemůže za to, že jsem mu usnul v rukách, "Byl jsi moc těžký, nedokázal jsem tě vynést nahoru do ložnice."
"To já bych se měl omluvit. Jsem špatný těšitel, když těšeným usínám v náručí." Postavil jsem se a přešel k němu, abych mu vynahradil včerejší spánek, objal jsem ho. Překvapeně vydechl. Kdybych na to koukal, jako někdo třetí, přišlo by mi to jako ohromně intimní gesto, jako něco, co neuděláte člověku, kterého vidíte podruhé v životě, ale když jsem to udělal, bylo to pro mě úplně jiné. Tuuli sice trošku ztuhl, ale hned se uvolnil, vzal jsem to, jakože mu to vyhovuje.
"Koupelna je nahoře." Zašeptal tiše a nenápadně mi tak doporučil, aby se vykoupal. Odtáhl jsem se a usmál.
"Děkuji."
"Osušku najdeš v přihrádce." Přikývl a vrátil se zpátky do kuchyně, aby zalil čaj. Vyšel jsem po děsivě vrzajících schodech do druhého patra a poohlédl se po koupelně. Jako naschvál to byli poslední dveře, do kterých jsem nakoukl.

Koupelna byla příjemně vyhřátá, jakoby čekala jen na mě. Vešel jsem a pro jistotu se ani nezamkl, co kdybych potřeboval rychle ven. Ručník jsem našel hned. Zalezl jsem si do sprchového koutu a pustil na sebe horkou vodu. Celou dobu, jsem přemýšlel nad tím, jak by bylo pěkné mít někoho, jako je Tuuli. Někoho o koho se můžete starat, kdo vaši péči ocení a na oplátku vám udělá třeba krásně vonící čaj. Vzdychl jsem a raději, si pohnul.

Sešel jsem po schodech. Z kuchyně se linula hudba, Jeff Buckley a jeho Hallelujah, byla tu hudba, která vás dostala do té nejmelancholičtější nálady, přinutila vás vzpomínat a přemýšlet nad tím, coby kdyby. Nebyla to hudba, kterou by měl poslouchat.
Přešel jsem tiše k němu a vzal si hrneček čaje. Lekl se, trošičku nadskočil.
"Omlouvám se, nechtěl jsem tě vystrašit." Jen přikývl.
"Jen jsem se zamyslel."
"Neměl bys to poslouchat, když je ti špatně." Lehoučce se usmál, motýlkově a oči se mu rozzářily.
"Je mi dobře s tebou." Zašeptal. Musel jsem sklopit oči, cítil jsem nervózní, neměl by takhle mluvit.
"Co kdybychom šli ven? Postavit sněhuláka, dělat andělíčky nebo se jen tak projít. Půjdeme pro Piškota, on bude určitě rád." Zkřivil tvář a odešel i s hrnečkem do obýváku. Odmítl, aniž by se na mě vůbec podíval. Nechtěl jsem ho nutit, ale taky jsem nechtěl, aby celý den seděl doma. Napil jsem se čaje a pak rázně přešel místo, které nás dělilo. Vzal jsem mu hrneček z rukou a vytáhl ho na nohy.
"Co to děláš?" Vyhrkl a zuby nehty se bránil všem veškerému pohybu. Byl jsem silnější, takže jsem ho nakonec do jeho pokoje dostrkal.
"Pořádně se obleč, je tam zima."
"A taky tma!" Odsekl a s vzdorovitě zvednutou bradou se posadil na postel.
"Tak dobře." Vrhl jsem se ke skříni a vyštrachal černo modrou bundu a ve stejné barvě i šusťáky, či co to bylo. Vyděšeně na mě hleděl, když jsem se to hodil k němu na postel. Poohlídl jsem se i po nějakém tričku s delším rukávem, které by si mohl vzít pod bundu a ještě po nějakých užších kalhotách, našel jsem obepínavé elastické a Tuuli zrudnul.
"Copak, copak, že by Laina nebyla ta dole." Škodolibě jsem se zachechtal a i s nalezenými věcmi se na něj vrhl. Stáhnout mu tričko nebyl problém, nechápal, co chci dělat a tak se nebránil, ale jak jsem mu oblékl vrch a chtěl mu stáhnout kalhoty, zavrčel a praštil mě po ruce.
"No tak promiň. Obleč si to sám." Sedl jsem si na postel vedle něj a čekal, až se nasouká do elasťáků a šusťáku. Během deseti minut jsme mohli vyrazit.
"Ta čepička ti moc sluší. A teď pro Piškota, bude se ti líbit." Chytil jsem ho za ruku a nasadil rychlejší tempo.

Zazvonili jsme u menšího domečku. Vstříc mně přišla paní domu.
"Dobrý den, my se sháníme po Piškotovi, je doma?"
"Ale jistě, hned ho zavolám." Usmála se a zmizela v domě.
"Té paní jsme pomáhali. Měla nějaké problémy. Kolega byl s ní a já se seznámil s piškotem je to tak osm měsíců." Všiml jsem si, že Tuuli se netváří vůbec tak spokojeně jak bych si přál. Chumlal se do bundy a šály a přivíral oči před světlem.
"Meri…! Ty ses na mě úplně vykašlal a najednou si přikvačíš." Piškot se mi vrhl do náručí a začal mi olíbávat tváře. Rozesmál jsem se. On prostě byl takový. Choval se ke všem hrozně mile a důvěrně.
"No tak, chtěl bych ti někoho představit." Usmál jsem se a počkal, až se odtáhne, napřímí a koukne, kohože to sebou mám.
"Ahoj." Usmál se na Tuuliho a okamžitě se k němu vrhnul, aby ho taky líbnul. Chytil jsem ho za límec.
"Jen nebuď nedočkavý. Piškote, tohle je Tuuli můj kamarád, Tuuli tohle, prostě Piškot." Piškotek zdvořile natáhl ruku a počkal až mu ji Tuuli stiskne a až pak se mu vrhl kolem krku a políbil ho na obě tváře. Rozesmál jsem se.
"Jdeme stavět sněhuláka, půjdeš taky?" Jen kývl a zmizel v domě.

Sawa, ty, ty tyyyyy...ženská jedna..*tím ho, ale neurazíš.. - Hehe..*

Jsem vyřízená, to lyžování nám dalo sakra zabrat..xD Vystupní stanice se jmenovala "Větrná" a to bylo úplně přesný, to rozmrzání pak bolelo, jak čert.. Taťka na sjezdovce smetl nějakou malou holku, ale taky ti učitelé maj nápady jezdit napříč svahem těsně za sebou. *protáčí oči* My s mamkou "profící"..*chechtá se* jsem jezdili po té prudší, kde bylo prázdno a krásně nám to jezdilo..:) Já se dokonce ani nenatáhla, mamka jednou, taťka jednou a Tom taky nic..*zklamaná, chtěla být jedinná, kdo to ustál celý..xD* Taky když jsme přijeli domu jsem to zařízla. V obyváku máme topení v podlaze (jenom, já to někdy vyfotím..xD) tak jsem lehla a za chvilku jsem chrněla..:D A polila jsem židli džusem..*praštila hlavou do stolu* Tak bez toho by se to neobešlo..xD

Mimochodem rodičům se staví skříň.. Já u toho tak běžně asistuju, protože to se člověk, dozví věcí a je ohromná sranda, když se někdo snaží protáhnout 25 centimetri a má na bříšku hrb..(ale protáhli se..:D prej: "Ty vole změř to, to mi nikdo neuvěří, že jsem se tím protáh..xD") A maminka spadla na schody a má přes celou levou stranu obrovský modřiny, au.. Jsem zvědavá jak ,to bude dělat v práci..^○^ Ale ona to zvládne, zítra jedou na Avatara, tak jsem zvědavá, co na to řeknou. Jedou na 3D..:)

Mimochodem je ze mně závislák.. Momentálně čtu Haru wo Daiteita. To se nedááá! TeĎ jsem oplakala Yukihitovo zklamání. On Sawa je hroznej, prostě!!..xDD Ale usmířili se a jsou v pořádku a Yuki (Yukihitův příchod ze školy..^^, aj nesluší mu to??..D:) tolik vyrostl, on je hrozně krásnej..*vzdychla* Hááá, a Iwaki a Katou se vzali, oni se fakt vzali..a seklo jim to..(nee ani jeden nebyl v šatech, jen Iwaki měl bílej oblek..xD) A pořád se mi to seká! facebook mi nejde, Youtubko mi nejde..Já opravdu nevím, za co jsem si to zasloužila, Gacte?? Za co?? *spíná ruce*
Uch no nic, jdu ještě napsat nějaký kousek povídky, zítra snad bude kapitolka, uvidím..:) Jak se mi bude chtít..:D Napsanou ji mám..^^ Chii~~

Tak se mějte krásně a mnoho úspěchů v dalším týdnu..

S láskou..

Hiroko von Rabersdorf