Odchody

Dneska je to měsíc, co mi odešel pes. Tedy.., co jsme ho nechali odejít.
Berta jsme měli venku už víc jak 10 let. A den začal jako každý jiný.. jen s tím rozdílem, že jsme Berta krmili rýží s masem (místo granulí) a měl dostat svoji první tabletku. Měl zánět močového měchýře a my ho potřebovali dostat trošku do kondice, abychom mohli pokračovat s těm "většími" problémy (cysty na prostatě, před 12 let byla kastrace psa nemyslitelnost, stejně jako ještě před 4 roky kastrace kočky/kocoura). Dostali jsme v ordinaci antibiotika a právě ony tabletky.
Když jsme ale na pejska zavolali, tak nic.. nevystřelil z boudy jako vždycky. Snídaně se už týden nedožadoval (podle paní doktorky se mu zhoršili ledviny, což způsobovalo nechutenství aproto jsme krmili dobrotami). Zděšeně jsem doběhla domů, sebrala baterku a pak už přišli jen hrůzy.
Zažila jsem spoustu hrozných dnů, ale tenhle byl rozhodně ten nejhorší a vždycky, když si na něj vzpomenu, vždycky brečím.
Naštěstí můj tatínek už před těmi mnoha lety byl prozíravým mužem a vymyslel boudu, která se dala otevřít. Odklopili jsme ji. Ten den hřálo sluníčko (jeden z mála pěkných dní toho měsíce) a Bert ležel, ztrápený, těžce dýchal a zvracel. Nemohl se postavit na zadní. Z boudy jsme ho vynesli do auta a jeli na veterinu.
Když mů tatínek za Bertem zabouchnul, asi už věděl, že se nevrátí, protože (ačkoliv spolu měli spoustu neshod) ještě jednou otevřel dveře auta (i když už maminka startovala) a pohladil ho, podrbal ho za uchem a pak jsme jeli.
Svýho psa si chci vždycky pamatovat, jak toho akčního tahouna, co by přepral celej svět. Jako toho šťastnýho blbečka, co na poli lovil hraboše a pak je vesele baštil, zatímco jsem ho od nich honila pryč.
Smrt, která pro něj byla přichystaná si nezasloužil, protože ho bolela. A i přes to, jak trpěl, když odcházel, bojoval dlouho. Nebrečela jsem. Jen mi ukápli dvě, tři slzy. Nechtěla jsem, aby to bylo paní doktorce nepříjemný, bulících lidí tam má určitě spoustu.

Brečela jsem doma a brečím i teď, kdykoliv si vzpomenu, že už na mě doma nečeká, že už si spolu nezajdem až do Malína až na konec světa.

Vlastně jsem brečela. Brečela jsem, když jsem po 14 dnech přijela na víkend domů a přivítal mě smutný, hubený pejsek. Podle všeho měl i nádor na slezině. A i když to bude zní domýšlivě, věřím tomu, že čekal, až přijedu domů, že nechtěl odejít bez toho, abychom si spolu ještě alespoň jednou vyrazili na procházku.

Všichni si našeho hrdinu budem pamatovat jako třeštiprdlo, co by se za piškot na hlavu postavilo.

Bert 8.3.2002 - 28.10.2014

A já vím, že jsem pako..

ale je to těžký.

Už třetím rokem (vlastně už tři a půl) jsem vlastníkem resinového pokladu, prince Lawriho a už dva a půl toužím po jeho společníkovi. Ale peníze... ale šetřím.

A šetřím a pak příjdou důležitější věci, které je nutné zaplatit (mám staršího pejska a ono mu teď nebývá pořád hej, jako mu bývalo, když mu bylo ještě "jen" 9 let), ale to nevadí, budu šetřit znovu a jednou se došetřím. Takhle si to říkám, rok co rok a už po třetí jsem začínala od začátku rozhodnutá, že tentokrát to výjde.

A pak jsem odpromovala a babičky a rodiče mi dali překrásnou částku, která mi zkrátila počet šetřících dnů na nulu a já už jsem byla rozhodnutá, po výplatě si svého vysněného druháčka objednat. Mamince jsem to přišla vesele oznámit a sdělila jí sumu (ví i kolik stál Lawri). A maminka, místo, aby mi jako u Lawriho řekla: "No tak si ho objednej." Mi to vymluvila... jedinou větou. A mě je smutno, protože já vím, že teď už po výplatě nepůjdu a neobjednám si žádnýho vysněnýho Vůdce.

Nechám všechny ty peníze ležet a neužiju si z nich ani korunu, protože nic jinýho nechci.

Využiju je až zase Bert onemocní. A budu ráda, že je v pořádku a to bude všechno. :)

A i když vím, že na veterinární výdaje se mi ty koruny budou moc hodit, tak je mi ze mě do breku, protože jsem tolik chtěla a už jsem se těšila. Ale jsem trotl. A budu mít vždycky prd. Jenže pro mě je důležitý, aby s tímhle mamka souhlasila a když tentokrát nesouhlasí... tak nic nebude. :)

A mně bude smutno, protože ty peníze vlastně ani nechci a nepotřebuju, když si za ně nemůžu pořídit, co chci.

AnimeFest 2014

To je málo spánku na tvrdé podlaze.

To je několik tisícovek (divných) lidí, nacpané šaliny, mega obrat blízkého Albertu.

To je smrádek (ale teplíčko) přes noc v sále A.

To je legrando a nevyspání, rozcuchaný vlasy a bolavý oči!

Yay!

Za rok zas!

:D

P01

Často mám pocit, že mě nikdo nepotřebuje a nikam nepatřím. A možná, že to není jen pocit. :)

A tak...

V podslední době je mi smutno a odstrčeno.

Těžko se to popisuje, ale jsou to rozhodně negativní pocity a mně se nelíbí, že je mám a musím s nima bojovat, případně se tvářit, že je všechno v pořádku, když v mým vnitřním světě není. Ale přece nemůžu obtěžovat lidi kolem sebe, když sami mají milióny svých problémů. Viditelně lépe mi bylo po sobotní (5.4.) felinoterapii, kdy jsem se mezi lidmi a kočkami cítila dobře a vsele a pak to šlo zase do kopru. Ale okavidně to fakt zabírá. :)

Chyba je u mě.

Už jsem se naučila ovládat svoje žárlivý výstupy. Trvalo to dlouho a stejně jsem je nenastavila správně, protože místo toho, abych si byla schopná uvědomit vlastní hodnoty, obracím ten negativní pocit do sebe a jak by řekl profesor Bartoš, pěkně si je uvnitř hňahňám. Někdy si myslím, že tak nějak to mají i psychicky nemocní lidi, co v závěru někoho přepadnou nebo zamordují a trochu mě to děsí. Já nikoho přepadnout ani zamordovat nechci.

Život je těžkej. Budu doufat, že mě vyléčí Bert. :)