O "ranním" vstávání

První vrh mámy Kočky

To ti Vám byla událost!
Vlastně jsme po x-letech měli kočku (Kočku), která obřezla. Nejprve jsme ji nechtěli kastrovat, protože jsme netušili jestli zůstane, ale pak jsme se rozhodli, že když už drží tak dlouho (už to byl vlastně rok), tak ji vykastrujeme. No Kočka nám udělala čáru přes rozpočet, když nakynula. A tak přišli první koťěcí miminka. Doma jsme tipovali kolik mimin bude..jak budou barevná a, který kocour to má na svědomí. No kocoura jsme nakonec nemuseli "hledat" dlouho, protože na Kočku chodil sem tam mrouknout. Vzhledem k tomu, že to byl mour, jsme ani nečekali, že by koťata mohli vypadat jinak než mouratě (máma mour, táta mourek).
V té době, ale Kočka zlehkla a začala se víc toulat a sporadicky chodila na svačinky. Tedy nám bylo jasné, že koťata už budou, otázkou ale bylo, kde? Bystré oči maminčiny zúžily hledání na půdu ve starém baráku a tak jsem šla na lov.

Poprvé.

Podruhé.

Pořád nic.

Po třetí jsem šla lovit baterkou, když šla Kočka nahoru. Říkala jsem si, že třeba mňoukne, když na ni zavolám. Překvapivě jsem je našla, ale podle mňoukání mimin, když volala na maminku a snažila se ji uložit. Hladovci.
Měla je krásně ukryté. A i když to byla její první kotěcí nadílka, starala se o ně ukázkově.
Můj první úkol byl zjistit počet miminek. Nahmatala jsem dvě hlavičky. No druhý den jsem zjistila, že jsou tři. Tehdy už se trošku plazili a jedno mi uniklo. A o pár dní později už na mě mrkali skrz otevřená očíčka. Tak jsme se rozhodli, že je začneme trošičku kamarádit s lidmi, aby nám nezdivočeli.
Mojí úlohou bylo nošení koťátek dolů a pak zase zpět nahoru (hrála jsem si na takovou náhradní maminu). A Kočka, i když poprvé nepochopila, co se děje, to nakonec akceptovala a vzala to jako samozřejmost.

První mrkání. A pak nastal panický, zděšený úprk. Druhý den už šla miminka ven.

Naštěstí je máma Kočka veliká pohodářka a ničeho se nebojí, takže i koťátka se po pár minutách uklidnila. Venku se jim nakonec hrozně líbilo a to až tak, že se nechtěla vracet zpátky do bezpečného úkrytu. Jednou jsem jim v tom vyhověla (byla to už velká koťata a sama papala) a byla to chyba, kterou si nikdy nepřestanu vyčítat. Celkově jsme měli dva kocourky a jednu kočičku a oba kocourci tu noc nepřežili. "něco" je zabilo, co to ale bylo se asi jen tak nedozvíme, pravděpodobně kuna... Jednoho jsme našli, druhého ne. Jediná přeživší zůstala kočička, která má tedy aktuálně nový domov a už je to veliká a krásná holka po mamince. Přestože se kocourci nedožili dospělosti, mám pár jejich fotek a o některé se chci ještě zpětně podělit. Byli to krasavečci hraví a zvědaví a jistě by z nich byli skvělí lovci.

---

Malý Chan, velký hrdina, mazel a mračous. To byl můj oblíbenec.

Oduševnělý Malý Chan.

Li Po, bobánek cukrovej. Takový malý myslitel. :)

A naposledy ještě holčičku, která se aktuálně jmenuje Micka (u nás to byla malá Aki).

U nás, jako malá prudička. :) Chvíli si zvykala na to, že je jedináček, no myslím, že se jí to nakonec zalíbilo.

Kočičí příchody

No, ale aby to tu nebylo jen depresivní, protože k tomuto to tady není (nebo alespoň ne primárně) napíšu tak o nějakých veselejších věcech. A protože jsem zjistila, že tu nemám dvě zvířátka, která u nás zůstala. Tak si dáme příchody dva! :) Dva zároveň, i když jsou, holky moje zlatý, jedna rodina.

Když nám odešla Miyonka, sbalili jsme mističky, schovali boudičku a tím pro nás veškeré kočičenstvo zhaslo. To víte, třetí (čtvrtá vlastně) kočka, co tragicky odešla, případně se odstěhovala k sousedům. To prostě jednoho nenamotivuje.
No a tak se stalo, že jsme byli zase bez kočičky.. jenže!

Bylo to v listopadu, pamatuju si, že jsme se sjeli z dalekých končin (já i ségra studujeme v čechách) domů na oslavu narozenin. Hodili jsme batohy a kufry do rohu a šli do kuchyně, na kafčo a dobrotu. A jak tak koukám ven, tak vidím, že jsou vytažené mističky a i boudička pro kočku. Nejprve ve mě hrklo.. jakože Miya! Že to byl jen zlej sen, ale radši jsem takové naděje rychle zaplašila. Rodičové byli tajemní.. Nakonec z nich vylezlo, že asi před 14 dny sem začala chodit mouratá kočičí holka a před týdnem, že ji začali krmit.

A tak se objevila Kočka. A už s námi zůstala. Nejprve byla hrozně plachá. Přišla se najíst, ale pohladit ani ne, pak se nechala hladit, zvedat a mazlit. A Hle! Tuto máme naši kočičí dámu. Už s námi zůstala. Je skvělá myšilovka (což se nám hodí, protože myškám se u slepiček líbí, ale plaší je). Jmenuje se Kočka, protože jsme se zprvu báli, že až povyroste a dojí se, že už se třeba nevrátí, takže nedostala jméno a tak jí to už i zůstalo. Nedávno jsme ji vezli na kastraci. Na veterině jsme tímto jménem pobavili polovinu osazenstva i se sestřičkou. No, co.. naše Kočka je kočka s velkým K. A je prostě úžasná. Před tím, než jsme ale Kočku zvládli nechat vykastrovat, potěšila nás dvěma kotěcími vrhy. O kterých, ale až jindy. :)

Z druhého vrhnu, jsme si nechali kočičku (to takhle tatínek u snídaně prohlásil: "No jo, co když se Kočce něco stane, teď myšilovku potřebujeme." a tak jsme si ji nechali). Je to vyčnívající kočka. Je celá černá (ostatní .. všechny, i z minulého vrhu, byli mouratí) a má zvláštní strukturu chlupu. Je ale strašně ošklivá. :D Oproti ostatním koťatům. A i když mi rodiče tvrdí, že to není pravda! ani za nic! tak si i pojmenovali Šklíba. No uvidíme, co z ní vyroste, třeba nakonec bude krasavice. Každopádně je to úžasně mazlivé kotě. Přede, jako když střílíte ze samopalu a má radost, když se může všem plést pod nohy. Zbožňuje, když může sedět za krkem (a to mám ráda zase já!) a hlídá slepice. Je to takové dva v jednom, myšilovka a pastevecká kočka.

Odchody

Dneska je to měsíc, co mi odešel pes. Tedy.., co jsme ho nechali odejít.
Berta jsme měli venku už víc jak 10 let. A den začal jako každý jiný.. jen s tím rozdílem, že jsme Berta krmili rýží s masem (místo granulí) a měl dostat svoji první tabletku. Měl zánět močového měchýře a my ho potřebovali dostat trošku do kondice, abychom mohli pokračovat s těm "většími" problémy (cysty na prostatě, před 12 let byla kastrace psa nemyslitelnost, stejně jako ještě před 4 roky kastrace kočky/kocoura). Dostali jsme v ordinaci antibiotika a právě ony tabletky.
Když jsme ale na pejska zavolali, tak nic.. nevystřelil z boudy jako vždycky. Snídaně se už týden nedožadoval (podle paní doktorky se mu zhoršili ledviny, což způsobovalo nechutenství aproto jsme krmili dobrotami). Zděšeně jsem doběhla domů, sebrala baterku a pak už přišli jen hrůzy.
Zažila jsem spoustu hrozných dnů, ale tenhle byl rozhodně ten nejhorší a vždycky, když si na něj vzpomenu, vždycky brečím.
Naštěstí můj tatínek už před těmi mnoha lety byl prozíravým mužem a vymyslel boudu, která se dala otevřít. Odklopili jsme ji. Ten den hřálo sluníčko (jeden z mála pěkných dní toho měsíce) a Bert ležel, ztrápený, těžce dýchal a zvracel. Nemohl se postavit na zadní. Z boudy jsme ho vynesli do auta a jeli na veterinu.
Když mů tatínek za Bertem zabouchnul, asi už věděl, že se nevrátí, protože (ačkoliv spolu měli spoustu neshod) ještě jednou otevřel dveře auta (i když už maminka startovala) a pohladil ho, podrbal ho za uchem a pak jsme jeli.
Svýho psa si chci vždycky pamatovat, jak toho akčního tahouna, co by přepral celej svět. Jako toho šťastnýho blbečka, co na poli lovil hraboše a pak je vesele baštil, zatímco jsem ho od nich honila pryč.
Smrt, která pro něj byla přichystaná si nezasloužil, protože ho bolela. A i přes to, jak trpěl, když odcházel, bojoval dlouho. Nebrečela jsem. Jen mi ukápli dvě, tři slzy. Nechtěla jsem, aby to bylo paní doktorce nepříjemný, bulících lidí tam má určitě spoustu.

Brečela jsem doma a brečím i teď, kdykoliv si vzpomenu, že už na mě doma nečeká, že už si spolu nezajdem až do Malína až na konec světa.

Vlastně jsem brečela. Brečela jsem, když jsem po 14 dnech přijela na víkend domů a přivítal mě smutný, hubený pejsek. Podle všeho měl i nádor na slezině. A i když to bude zní domýšlivě, věřím tomu, že čekal, až přijedu domů, že nechtěl odejít bez toho, abychom si spolu ještě alespoň jednou vyrazili na procházku.

Všichni si našeho hrdinu budem pamatovat jako třeštiprdlo, co by se za piškot na hlavu postavilo.

Bert 8.3.2002 - 28.10.2014

A já vím, že jsem pako..

ale je to těžký.

Už třetím rokem (vlastně už tři a půl) jsem vlastníkem resinového pokladu, prince Lawriho a už dva a půl toužím po jeho společníkovi. Ale peníze... ale šetřím.

A šetřím a pak příjdou důležitější věci, které je nutné zaplatit (mám staršího pejska a ono mu teď nebývá pořád hej, jako mu bývalo, když mu bylo ještě "jen" 9 let), ale to nevadí, budu šetřit znovu a jednou se došetřím. Takhle si to říkám, rok co rok a už po třetí jsem začínala od začátku rozhodnutá, že tentokrát to výjde.

A pak jsem odpromovala a babičky a rodiče mi dali překrásnou částku, která mi zkrátila počet šetřících dnů na nulu a já už jsem byla rozhodnutá, po výplatě si svého vysněného druháčka objednat. Mamince jsem to přišla vesele oznámit a sdělila jí sumu (ví i kolik stál Lawri). A maminka, místo, aby mi jako u Lawriho řekla: "No tak si ho objednej." Mi to vymluvila... jedinou větou. A mě je smutno, protože já vím, že teď už po výplatě nepůjdu a neobjednám si žádnýho vysněnýho Vůdce.

Nechám všechny ty peníze ležet a neužiju si z nich ani korunu, protože nic jinýho nechci.

Využiju je až zase Bert onemocní. A budu ráda, že je v pořádku a to bude všechno. :)

A i když vím, že na veterinární výdaje se mi ty koruny budou moc hodit, tak je mi ze mě do breku, protože jsem tolik chtěla a už jsem se těšila. Ale jsem trotl. A budu mít vždycky prd. Jenže pro mě je důležitý, aby s tímhle mamka souhlasila a když tentokrát nesouhlasí... tak nic nebude. :)

A mně bude smutno, protože ty peníze vlastně ani nechci a nepotřebuju, když si za ně nemůžu pořídit, co chci.