Valentýn je jen reklamní bublina!

A opravdu je? Kdo ví, možná je, možná ne. Velice záleží na vnímání. Ale to nás nezajímalo, my měly naprosto jiné starosti. Chtěli jsme romantickou schůzku a tak jsme šli na Lego Batamana. Dík Kájo, že jsi tak pošahaná jako já. :3 A teď už článek tak, jak byl skutečně prve napsán.

Už je to delší dobu, přesněji na Valentýna, co jsme se s mojí kamarádkou Kájou (tentokrát malou Kájou, která mi dělá parťáka při denním studiu a při zůzných dalších srandách, které je třeba podstoupit při studiu a zábavě ve velkoměstě) vydali do kina. Kája ode mě dostala k Vánocům poukázku na pozvánku do kina (a pak ještě do vybraného Kočkafé na dortík a čokošku) a rozhodla se jí využít právě v únoru, kdy běžel v kinech film Padesát odstínů temnoty...

no a tak jsme šli na Lego Batmana. Plakát opět ukraden z CSFD. Nikdy bych nevěřila, že tohle řeknu, ale byl to asi

jeden z nejlepších filmů s Batmanem vůbec. Tohle se rozhodně povedlo! Naprosto jsem žasla nad tím, jak skvěle je to vychytané a bavila jsem se od začátku do konce. Batmanovi hlášky jsou nesmrtelné a Robin (Dick Grayson) je tady prostě k pomilování. Joker se samozřejmě vůbec nedrží v pozadí a zosnuje jeden z nejdokonalejších plánů (a zapojí do něj nejen další záporáky z Batmanovských filmů, ale i z dalších známých filmů a seriálů, za všechny je to třeba Harry Potter, Pán Prstenů, Doctor Who a vzpomenu si třeba ještě na hororovou komedii Gremlins) na to, jak zničit Batmana, protože proč ho bude nechávat vyhrávat, když si ho jeho hrdina neváží, žejo! Nic takového, protože i záporáci potřebují od svých hrdinů trochu té "lásky" (ještě dodám, že láska mezi Batmanem a Jokerem je velice silně poodbné té lásce, kterou mezi sebou často pěstují sourozenci). Jediné, nad čím jsem trochu uvažovala bylo, jak to vnímají děti a jestli se u toho baví. Já sice miluju animáky a místo krve mi v žilách proudí Disney s Pixarem a dalšími studii věnující se animacím, ale jsem už (svým způsobem) dospělák a jsem schopná pobrat i to, co mi třeba dřív unikalo. Nebo je to tím, že jsem zkažená a děti se u toho baví jinak? Nejsem si jistá a v kině s námi byly děti jen dvě (celkem nás tam bylo, asi 8-10, takže docela dobrej průměr ne? :D) a smích nebyl slyšet, jako to bývá u "normálních" animáků. Takže těžko posoudit. Vím ale, že v nějaké recenzi tatínek psal, že se u toho bavil víc než jeho potomek (syn). Prostě sranda pro dospěláky a teenegery, ale pro mladší děti zas až tak moc ne. Na CSFD má film celých 74% a fakt si je všechny zaslouží!

Pamatuju si, že jsem chtěla ještě napsat nějaký svůj zážitek s Kájou, ale nejsem si nějak schopná uvědomit, čeho se měl týkat a proč jsem si ho tolik chtěla zaznamenat, když teď je z hlavy (asi nadobro) pryč. Myslím, že tohle zapomínání má částečně na svědomí psaní diplomové práce, které mě teď tíží. Moje hlava se snaží zapamatovat si všechny ty motýlí srandičky a zapomíná, že svým způsobem vlastně nejsou tak důležité, jako zážitky, které prožíváme s kamarády. Na druhou stranu, třeba je ta "věc" jen dobře uložená a až ubyde starostí, a vytřídím si motýlí informace, pak si vzpomenu? To bych moc ráda. Zážitky s Kájou mě baví. Kája je nejlepší.

Dneska už je to od Valentýna moc času a přihodilo se moc věcí, o kterých chci napsat, ale to zase jindy. A tentokrát snad dřív než na to zase začnu postupně zapomínat v návalech motýlů. Než se ale do toho vrhnu, ještě bych chtěla vypíchnout krásnou perličku, která se přihodila na kolejích a jak vtipní studenti dokáží být.

Na kolejích se dějí naprosto krásné a kouzelné věci. Jasně, někdy je provází hromada řevu a dost častu se neobejdou bez alkoholu a jiných omamných látek, ale přesto myslím, že téměř vždy jsou kouzelné. A to i přesto, že ti stejný studenti v záchvatu opilosti rozhází po celé chodbě celý koš a trápí tak paní uklízečku.
Jedna zvláštně kouzelná věc se stala poměrně nedávno. Nadšeně jsem si ji "ofotila" a naprosto bez výčitek ji sem přidávám i se jmény autorů, protože myslím, že by bylo smutné cenzurovat tak geniální duše.

Aneb o tom, jak i dveře na kolejích občas žijí svým vlastním životem. I dveře mají právo na život! Jen by mě zajímalo, proč do sprchy jeli výtahem o patro níž? Možná bylo ve sprchách na jejich patře plno?

Jakékoliv teorie potvrzující nebo vyvracející mou teorii vítám. :D

Druhá věc, kterou bych ráda vypíchla a která se vyskytla na facebookových stránkách našich kolejí je tato. Je to ta nejgeniálnější reakce na prosbu, jakou jsem kdy slyšela a myslím, že jen tak něco ji nepřebije. Opět přidávám i se jmény účastníků, protože geniální duše by se cenzurovat neměli a proto to neudělám. Třeba, až budou jednou starší a uvidí tento výstřižek někde kolovat (kdekoliv, záleží, jaká příjde po facebooku módní vlna) připomenou si svoje krásné kouzelné mládí.

A těmito perličkami uzavírám Valentýnský článek a doufám, že jste si ten den užili tak jako každý jiný a snad ještě lépe, protože 14. února je o jeden den blíž jaru než 13. února. :D Sama se už moc těším, až se dám do sepisování dalšího článku, který má zatím jen kostru, a připomenu si, co úžasného se v mém (obyčejném?) studentském životě všechno děje a jak prímové mám kamarády. Lidské i zvířecí, kteří mě nenechají zahálet a topit se v neštěstí a místo toho podporují moje milé šťastné dny svými ještě milejšími osobnostmi a úsměvy.

A protože chceme končit článek úsměvy, posledním obrázkem je tu Apllónův syn Will (při prokliku budete odkázáni na autora tohoto úžasného díla). Přeci jen, kdo jiný by mohl být usměvavější než syn slunečního boha. Čímž se tak nenápadně snažím udělat reklamu knižní serii od Ricka Riordana, kterou právě čtu.

Percyho Jacksona určitě znáte, tato serie má filmová zpracování dvou prvních dílů (Zloděj blesků a Moře nestvůr, ani jeden film se nepřehoupl přes 70%, co hůř nepřehoupl se ani jeden z nich přes hranici 60%). Naneštěstí se s knihami poměrně míjí a film vůbec nevyužívá knižní potenciál a už vůbec ne jeho humor, který nemá chybu! Mění charaktery postav, jejich vztahy mezi nimi a dokonce i "zaměstnání" postav. Vynechává důležité informace, které mi teprve po přečtení knih začínají i ve filmu dávat smysl.

Kašlete na film! Přečtěte si knihu, protože narozdíl od filmů, všechny knihy pana Riordana jsou v červených číslech a velice často se nachází nad 90% při hodnoceních! A to se rozhodně vyplatí! Dokonce i mě to přinutilo překonat své malé strachy a dopachtit se do knihovny, kde jsem se statečně (po pěti letech, bez vědomsoti, že je tu knihovna) zaregistrovala a vypůjčila si několik částí. Hltám to!

A o překonávání strachů třeba v příštím článku.

Pac.

Vánoční události

...

...poslední dobou se dějí věci, který se mi nelíbí, ale které asi nemůžu moc ovlivnit.

Nebo možná můžu, ale nechci, protože se mě týkají jen okrajově. Vlastně, jen tím, jaký mají na mě vliv. A ten vliv je nic moc. Popravdě pak nemám moc chuť na nic. A už vůbec na nějaké "hang out" s lidma, kterých se to týká.
Protože musím pořád dokola říkat "ale mě to nezajímá", "to je vaše věc"... Já to nechci řešit, přece nemůžu za to, jací k sobě lidi vzájemně jsou, jak se k sobě chovaj. To si musí srovnat sami ve své hlavě a já nechci poslouchat nic, co se toho týká. Zvláš ne proto, že stojím někde mezi. Nejsem soudce. A právě proto, že se děje tohle, snažím se a chci si připomenout něco pěkného, co se mi přihodilo. Už je to nějakou chvíli, ale i tak! Vánoce.

Vánoce miluju. Já vím, že spousta lidí kňourá a těší se až bude po těch hrozných svátcích. Někdo dělá Vánoce jen kvůli svým dětem. A pak jsou tu moji rodiče. Ti sice bručí, že vánoce v krámě začínají už v září, ale zároveň se těší na svátky jako takové. Na tu šňůru pohádek v televizi, na vonící cukroví a "rybišku". Těší se, až díky výmluvě "vánoce" uvidí celou rodinu. Těší se právě na rodinné návštěvy, které povětšinou znamenají "vyžrat sestru nebo babičku" a je sranda. Hrají se hry a povídá se o všem a v pozadí běží pohádky a stůl je plný cukroví a všechno to voní. Vánoce jsou prostě boží. Bez Vánoc by nebyl rok kompletní. Mám Vánoce ráda.

Ty letošní se obzvlášť povedly. Se správnou náladou mi pomohl můj vedoucí v práci a tři a půl hodiny jsme týrali ostatní zasmětnance vánočně laděnýma písničkama jako je třeba Jingle Bell Rock. Yay! Zrovna jsme spolu pracovali na stejném úseku, takže jsme si u toho i pěkně zabékali a zatrsali. Ačkoliv myslím, že někteří z nás měli opravdu slušný tik. Hehe.
A ačkoliv vánoce nejsou jen o dárcích, letos jsem byla z pár opravdu překvapená a nadšená. Samozřejmě můj top dárek jsou každoročně knihy, ale letos! Letos to můj tatínek překonal. Pracovní boty, tadááá!

Boží ne? :D Krom bot jsem dostala ještě spoustu dalších věcí, jako model žraloka (kvík!), deku s Bezzubkou (kvík!) kopec knih (íík!, ale bez fotografie.. :D) a ponožky (aww <3)

Kromě toho, co jsem ale dostala se mi podařilo darovat i pár "home-made".. nebo aspoň vydřených věcí. Pro sestřičku kresba na tričko (za pomoci Nikolky, užasnýho překreslovače pidi obrázků, děkuju! :*) a pro Alexe hrníček s inspirovaným potiskem jehož výroba mě stála několik hodin nervů s vylepšováním kvality a nakonec se při zadávání návrhu všechno pokazilo a bylo třeba to vyjednat po mailu (děkuju hodné slečně, co to vyrobila, tak aby to správně vypadalo!, i když nemusela) S hrnečkem pózuje taky Alexandr, ale ten malý Velký Alexandr.

Tak... a to by bylo k tomuhle Vánočnímu článku (v únoru, haha..) všechno. Teď už mám rozepsaný článek, který se týká zase dalších, jak jinak než veselých, událostí. Doufám, že mi nebude trvat jeho sepsání měsíc, tak jako to trvalo u tohohle článku.

Ale...

Kdo ví...

Hauk. :D

Sníh a jiné starosti

Myslím, že člověk dospěje ve chvíli, kdy přestane mít rád sníh.

Jinak není možné, že na FB si každý druhý stěžuje, že venku sněží a já se raduju. Co je lepšího než prokřupat se čerstvým sněhem, postavit si sněhuláka a pozorovat, jak se Šklíbě dělají na chlupech břicha kuličky sněhu (a ještě větší sranda je, když je vykusuje ven) nebo jak se ta šílená černá kočka plíží sněhem a myslí si, že není vidět. Jo! FB, to je místo, kde si všichni a kdokoliv může stěžovat na cokoliv. FB dělá mezi lidma zlo, protože drby už nejsou drby a vidí je mezi sebou všichni, stačí dát "lajk". I proto se ho snažím využít spíš jako chatovací mísnost a informačních server. V tom je to super, člověk si může vybrat (relativně, bývalo to lepší), co se mu bude zobrazovat na zdi. U mě je to spousta sarkastickejch vtípků, informace z různych ZOO (nejen v České republice), knižní a psí news, Africký národní parky, Austrálie s jejíma zajímavostma a Japonsko. Japonsko a všechno kolem něj... jo a BJD, což je dneska už celosvětovka. Dřív to ale byla ryze asijská sranda. Určitě jsem toho spoustu vynechala. Tím "spoustu" myslím samozřejmě různé fandomy. Za všechny mě napadá třeba Harry Potter, což mě vede k mému včerejšímu výletu!

Někdy je docela dřina najít parťáka, který má čas, chuť a peníze... u kina pak nastává ještě jeden problém a to je věta: "No my jsme na tom byli..." bleh. Noa! však můžem jít znova. Pro mě se všechny tyhle tři problémy spojili do jednoho. Papá Fantastická zvířata, letos se v kině neuvidíme. A taky jsme se neviděli. Smutné... zázrak se ale stal právě včera! Přijela parťačka s časem, chutí i penězmi a navíc ten film neviděla! Jupí! Jako bonus film hraje pořád ještě dost kin (to je výhoda velkoměsta), takže jsme vyrazily! Muhahaaaaa! To byl osud a navíc sněžilo. (Plakát vypůjčen na CSFD...)

Moje málo k filmu. Hodnocení: překvapivě dobrý! Je tam jen pár chvil, kdy se člověk trochu nudí nebo nechápe (protože kouzelník drží v ruce hůlku, ale nepoužije ji! radši bude běhat jako trotl) a některé scény jsou zbytečně natažené (ačkoliv jsou akční, tak to možná nadšenec akce toliko nezaznamená). Hlavní postavy jsou zajímavé, mají svoje charakteristické rysy. Je tam spousta zvířátek a Mlokův kufr je stokrát lepší než Hermionina kabelka. :D Navíc je tam naprosto dokonalý mudla! Je to podle mě asi nejlepší charakter tohohle příběhu. Ostuda Rowlingové, bych skoro řekla. :D Mlok aka Newt za ním docela dost pokulhává a to i přesto, že on je tu "učitel". Možná je to tím, že je trochu ňouma a stydlín (hodně lidí mi tvrdí, že tenhle Mlok se chová jako autista, kdoví-) a i když má roztomilý úsměv a bezva koníček, nějak mi přišel takový všední, mudlovsky obyčejnej.
Naštvala mě klasika.... že se amíci, chovají jako amíci. Prvně vražděj a pak myslej. Proto se všechny mimozemský invaze, které začínají v USA vždycky zvrtnou. A taky mě zaskočil Depp jako Grindewald. Já jsem věděla, že tam je a věděla jsem, kdy tam bude. Ale stejně... moc mi tam nepasuje (a omlouvám se všem, co ho rádi. Ale je to starej, schlastanej pirát, ne kouzelník a už vůbec ne Grindewald).
Závěrem. Rowlingová tomu nedá spát a Fantastická zvířata prý mají mít pokračování (prý čtyři další filmy?!). Nevím, co tam chtějí dál tajtrlíkovat. Asi něco s Grindewaldem a tudíž i mladší verzí Brumbála? Nechám se překvapit a třebas do tý doby překousnu i Deppa, kterýho mám jinak hrozně ráda, ale tady ne. Promiň Johny.

A pak jsme šli kolem Hamleys...

BUM!

IRON MAN... tohle je jeho mladší bratr, měli i většího!

A pak jsem se šli kouknout dovnitř a ...

Douh!

Je to peklo nebo ráj?

<--- naštěstí nešel koupit.

Teda... ne za obnos, kterej máme.

Uf?!

Návrat návratů?!

Poslední dobou mívám pocit, že je všechno fajn... pak na prdlajs a pak zas fajn. Prostě (bezva) kolotoč.
Málo kdy mám teď možnost si někomu postěžovat a většina rozhovorů se nakonec neuděje, uděje v mojí hlavě a nebo je zažehnán fyzickou prací, aktuálně odklízením sněhu, což ale brzy taky skončí... sbohem vesnice, ahoj velkoměsto. Když jsem doma pomáhá mi v tom taky naše milovaná kočičí obluda Šklíba, o kterou se dá pořád starat (i když to není vždycky doceněno předením). Česat kožich, aby nedredatěl, mazlit, lovit nebo trénovat povely! No ano! Možná o tom jednou napíšu celý článek (je rozepsaný už skoro rok) i s fotkama a videem. Aktuálně je ale venku zima a nikomu se nechce v takovým počasí trénovat. Maximálně udělat pár blbinek za pamlsek a pak se zase stočit do klubíčka v teple kurníku. Na dokumentační fotografii třeba panáčkování.

Zkoušela jsem taky čtení, malování, psaní (tedy příběhů),... ale jsou to činnosti od kterých člověk myšlenkama celkem snadno uteče a pak se dostávám zpět k rozhovorům v mojí hlavě, které ale nejsou k ničemu. Možná je to tím, že jsou moc jednostranné. Haha.

A pak jsem si vzpomněla na blog, deníček.. co funguje už milion let a vlastně mi vždycky docela pomohlo napsat si sem, co pěkného se mi děje. Jen tak, pro připomenutí. A protože mně letos (už za pár měsíců) čekají státnice a snad úspěšný zakončení školní docházky titulem, ... uch, prostě budu rozhodně potřebovat připomínat, co pěkného se mi děje a ne jen to, jak co hodinu bulím nad patláním diplomové práce nebo překladem článku. Checht? Asi ne... Vůbec si nevybavuju, jak jsem psala diplomku a co hůř, nikde jsem si o tom nenapsala!

Ale o tomhle si možná napíšu... možná.

Muhahuhahuhaa.

Kvokání aneb strasti s Koko a jak jsme odkvokali

Tak se stalo, že se nám rozkvokala slepice plemene Lenghorn. Lehké plemeno, které téměř nikdy nekvoká. Pravda, pravděpodobně jsme si to tak trochu zařídili sami, když se slípce na běháku vytvořil abces (zvyšování teploty) a zrovna v té době jsme kvůli pracovnímu vytížení vajíčka z hnízd vybírali jednou max dvakrát denně. Koko si to tedy vyložila po svém a dala se do kvokání.
Každý chovatel ví (a nebo, když se mu slepice rozkvoká, tak se dočte) co taková radost do chovu přinese. A to tedy to, že kvokavka zhruba 3-4 týdny nesnáší (ale alespoň přepeří), zahřívá vejce na hnízdě a přináší do hejna chaos a šikanu (nekvokající se do kvokavky celkem rády pouští). Když se tedy slípka rozkvokala nám hledali jsme "zaručené rady" jak odkvokat, přičem jsme se dočetli celkem drsné metody, jak toho docílit "snadno a rychle". Zaručené věšení slepice v košíku do průvanu, ponořování do studené vody a další takové legrácky. Já jsem poměrně citlivý člověk a nechtělo se mi slepici oddělovat na celých několik dní a zároveň jsem jí nechtěla ubližovat nořením do studené vody nebo věšením do průvanu. A to nejen proto, že jsem citlivka a snažím se dbát na příjemné prostředí, ale i proto, že slepičky jsou úžasná zvířátka, která nám navíc snáší celoročně. Tedy noření do studené vody mi jako nejlepší forma vděku nepříjde.

Po přečtení různých zaručených receptů jsme se dočetli, že stačí slepici nechat vychladnout a zamezit jí přístup na hnízdo a krmit mimo kurník.

Naše kvoka tedy trávila noci v oddělené části kurníku dny pak polovičatě v oddělené části výběhu s jednou či dvěma kamarádkami a částečně ve výběhu u kurníku se všemi slípkami, kurní byl ale v době jejího pobytu uzavřený. Naštěstí nám slepičky snáší do druhé hodiny odpolední (později už ne), takže v tomto nebyl problém. Případně se kvoka v pozdějších hodinách oddělila, aby se ostatní slepice mohly "podívat" do kurníku.

Ve všech zaručený receptech psali o tom, že pomohou po jednom/dvou dnech (tedy jedné až dvou nocích). Nám při naší šetrnější metodě stačili tři noce. Pravdou také je, že jsme kvokání podchytili o něco později (+- dvou odkvokaných dnech), každopádně ani tak si nemyslím, že by tři noce byl nějak zdrcující výsledek oproti dvěma nocím. Chce to prostě víc trpělivosti, tak jako s každým zvířetem. :)

Zoopark Chomutov

Aneb výlet tam a zase zpátky.

Z Prahy do Chomutova je to skoro stejně dlouhé, jako z Prahy domů. Navíc mi na cestě tam dělali společnost hned dva příjemní prarodičové, jejich ratolesti a pes (který si mě za ty dvě hodiny totálně omotal kolem prstu, takže jsem ho i nadšeně chovala na klíně :D). Cestou zpátky mi dělal společnost Cloud a Sephiroth z povídky Naopak, takže jsem byla taky spokojená, ačkoliv nad pejsky není.

Chomutovský Zoopark mi atmosférou připomíná moji oblíbenou Olomouc, jsou to prostě lesní zoo, kde se člověk může vyvalit na lavičku, chladit se pod stromy a pozorovat zvířátka. Navíc mají v Chomutově tuleně a naprosto parádní nápad na darovací pokladničky! Teď mě celkem mrzí, že jsem si ji nevyfotila. Zato! mám naprosto parání fotku velryby.

Na to, jak veliký jsem normálně fotograf (ač mám v ruce jen svůj šunka-mobil) tentokrát nějak na focení nepřišlo. Beru to ale pozitivně, znamená to totiž, že se do Chomutova musím jet podívat minimálně ještě jednou. Cheche.

V zoo mají naprosto perfektně vytvořené výběhy, místo železa a betonu využívají přirozené překážky, jako je třeba jezero/rybník, či co to tam.. nebo vyvýšeniny v terénu. I když samozřejmě jsou zvířata, kde se bez železných plotů asi neobejdou. Líbilo se mi taky svedení potůčku (betonovou..:() strouhou, naštěstí jsem měla parťáka, co mě podržel, když jsem tam nepřipravená hupsla a málem si dala na držku. Ano, příště si budu pamatovat, že to tam není zbrusu nové.. to že řasy kloužou už přece dávno vím. :)

Za mě palce nahoru a rozhodně se tam dá zabít celý den, když se chce. :D Kdyby někdo toužl nakouknout tak lepší informace se dozví na webových stránkách > Zooparku <

Psí narozeniny

Dnes by měl můj pes Bert 13 let.K nedožitým 13 letům přidávám malou galerii, vše můžete najít také na mém DeviantArtu.

Krásné narozeniny! :)

Black Gold by Hiru3ka on DeviantArt

He.. he, hehehe. by Hiru3ka on DeviantArt

Want it? Catch! by Hiru3ka on DeviantArt

Last trip by Hiru3ka on DeviantArt

Druhý vrh mámy Kočky

Tohle byla sranda mnohem větší musím říci. A vlastně částečně legrací i zůstává neboť jsme si jedno kotě ponechali. Konkrétně Šklíbu, nejvíc čnící mimino, ale o tom později.

Tenhle vrh byl tak trochu neštěstí. Kočku jsme vezli na kastraci s tím, že snad jen ztloustla (ale nikdo tomu moc nevěřil). Sice by nám ji vykastrovali, ale..! Ale.. kočičáci už byli moc velcí a tak jsme se rozhodli, že to ještě jednou zkusíme a určitě, že je udáme. A nakonec to bylo jen dobře, protože všichni dělají radost.

4.září mě maminka v sedm hodin ráno budí, že prý už je to tady. Zmateně jsem mžourala (vstávat v sedm mi pořád nejde) a když mi došlo, cože to je tady v pyžamu jsem seběhla dolů. Věřte nebo ne, naše milá Kočka se rozhodla, že péči o kočičí mimina nechá na půl na nás a porodila je ve svém pelíšku na verandě. Čekala jsem koťátka 3-4, nakonec jich bylo pět. Pět zlobivejch kuliček a x-týdnů vynášení a zanášení miminek do vyhřáté předsíňky kurníku, aby nenechladla. Možná proto jsou z nich těď silné kočky a kocouři.

Tedy v září se jich narodilo pět, tři kocourci a dvě kočičky. Máma Kočka se o ně starala perfektně a můj úkol byl jejich ukládání. Na rozdíl od předchozích miminek, tyhle vyrostli v trochu polních podmínkách a pudy je naučili najít si tu nejlepší schovku, když maminka byla pryč a oni už se uměli batolit. Vzhledem k tomu, že už se brzy stmívalo ukládali si miminka do kurníku už kolem páté odpolední. A to buď s Kočkou nebo bez ní (ona většinou potom ještě došla a pak se tedy k miminkům přidala). Ráno v šest jsme pak pouštěli Kočku ven na vandr společně se slepicemi a mezi osmou a devátou, když už bylo tepleji a Kočka čekala na snídani, šli miminka ven.

A možná i proto jsou super otužilá! :D

Koťátka jsme nakonec rozběhli do různých domovů. Šklíbuška zůstala u nás. Do Jeseníků vyrazila Mína, druhá kočička z vrhu a Kocourci žijí kousek od nás mezi zvířátky a fungují zde jako lovci myší.

---

Obrázky! Protože vzpomínek není nikdy dost. První kocourci. Ti mají jediní "ucházející" velké fotky. Protože šli k paní, kterou jsme původně neznali (a teď známe a podle fotek, co poslala jsou kluci obrovští a mají se parádně).

Náš největší srabák! Nakonec z něj vyrostl pořádný boban a už se tolik nebojí. :) Je z něj průzkumník.

Zvědavec! Nejvlezlejší kocourek.

A náš největší model. :D takový oduševnělý mazlík.

A teď kočičandy, ty mají hlavně "mladší fotky" protože obě byli zadané dřív, než vyrostli natolik, aby se mohli darovat někomu cizímu. :) A tím pádem se jim velké fotky nemuseli dělat.

To je tedy Mína. Nejnazrzlejíš kočičanda. :) Dnes je z ní pěkná potvora, co tak poslouchám. :D

A naše Šklíba. Z které je taky pěkná potvora. Mamka s taťkou si ji pěkně rozmazlili. :D A protože je naše, tak přidávám i aktuální fotku. :)

O "ranním" vstávání

První vrh mámy Kočky

To ti Vám byla událost!
Vlastně jsme po x-letech měli kočku (Kočku), která obřezla. Nejprve jsme ji nechtěli kastrovat, protože jsme netušili jestli zůstane, ale pak jsme se rozhodli, že když už drží tak dlouho (už to byl vlastně rok), tak ji vykastrujeme. No Kočka nám udělala čáru přes rozpočet, když nakynula. A tak přišli první koťěcí miminka. Doma jsme tipovali kolik mimin bude..jak budou barevná a, který kocour to má na svědomí. No kocoura jsme nakonec nemuseli "hledat" dlouho, protože na Kočku chodil sem tam mrouknout. Vzhledem k tomu, že to byl mour, jsme ani nečekali, že by koťata mohli vypadat jinak než mouratě (máma mour, táta mourek).
V té době, ale Kočka zlehkla a začala se víc toulat a sporadicky chodila na svačinky. Tedy nám bylo jasné, že koťata už budou, otázkou ale bylo, kde? Bystré oči maminčiny zúžily hledání na půdu ve starém baráku a tak jsem šla na lov.

Poprvé.

Podruhé.

Pořád nic.

Po třetí jsem šla lovit baterkou, když šla Kočka nahoru. Říkala jsem si, že třeba mňoukne, když na ni zavolám. Překvapivě jsem je našla, ale podle mňoukání mimin, když volala na maminku a snažila se ji uložit. Hladovci.
Měla je krásně ukryté. A i když to byla její první kotěcí nadílka, starala se o ně ukázkově.
Můj první úkol byl zjistit počet miminek. Nahmatala jsem dvě hlavičky. No druhý den jsem zjistila, že jsou tři. Tehdy už se trošku plazili a jedno mi uniklo. A o pár dní později už na mě mrkali skrz otevřená očíčka. Tak jsme se rozhodli, že je začneme trošičku kamarádit s lidmi, aby nám nezdivočeli.
Mojí úlohou bylo nošení koťátek dolů a pak zase zpět nahoru (hrála jsem si na takovou náhradní maminu). A Kočka, i když poprvé nepochopila, co se děje, to nakonec akceptovala a vzala to jako samozřejmost.

První mrkání. A pak nastal panický, zděšený úprk. Druhý den už šla miminka ven.

Naštěstí je máma Kočka veliká pohodářka a ničeho se nebojí, takže i koťátka se po pár minutách uklidnila. Venku se jim nakonec hrozně líbilo a to až tak, že se nechtěla vracet zpátky do bezpečného úkrytu. Jednou jsem jim v tom vyhověla (byla to už velká koťata a sama papala) a byla to chyba, kterou si nikdy nepřestanu vyčítat. Celkově jsme měli dva kocourky a jednu kočičku a oba kocourci tu noc nepřežili. "něco" je zabilo, co to ale bylo se asi jen tak nedozvíme, pravděpodobně kuna... Jednoho jsme našli, druhého ne. Jediná přeživší zůstala kočička, která má tedy aktuálně nový domov a už je to veliká a krásná holka po mamince. Přestože se kocourci nedožili dospělosti, mám pár jejich fotek a o některé se chci ještě zpětně podělit. Byli to krasavečci hraví a zvědaví a jistě by z nich byli skvělí lovci.

---

Malý Chan, velký hrdina, mazel a mračous. To byl můj oblíbenec.

Oduševnělý Malý Chan.

Li Po, bobánek cukrovej. Takový malý myslitel. :)

A naposledy ještě holčičku, která se aktuálně jmenuje Micka (u nás to byla malá Aki).

U nás, jako malá prudička. :) Chvíli si zvykala na to, že je jedináček, no myslím, že se jí to nakonec zalíbilo.

Kočičí příchody

No, ale aby to tu nebylo jen depresivní, protože k tomuto to tady není (nebo alespoň ne primárně) napíšu tak o nějakých veselejších věcech. A protože jsem zjistila, že tu nemám dvě zvířátka, která u nás zůstala. Tak si dáme příchody dva! :) Dva zároveň, i když jsou, holky moje zlatý, jedna rodina.

Když nám odešla Miyonka, sbalili jsme mističky, schovali boudičku a tím pro nás veškeré kočičenstvo zhaslo. To víte, třetí (čtvrtá vlastně) kočka, co tragicky odešla, případně se odstěhovala k sousedům. To prostě jednoho nenamotivuje.
No a tak se stalo, že jsme byli zase bez kočičky.. jenže!

Bylo to v listopadu, pamatuju si, že jsme se sjeli z dalekých končin (já i ségra studujeme v čechách) domů na oslavu narozenin. Hodili jsme batohy a kufry do rohu a šli do kuchyně, na kafčo a dobrotu. A jak tak koukám ven, tak vidím, že jsou vytažené mističky a i boudička pro kočku. Nejprve ve mě hrklo.. jakože Miya! Že to byl jen zlej sen, ale radši jsem takové naděje rychle zaplašila. Rodičové byli tajemní.. Nakonec z nich vylezlo, že asi před 14 dny sem začala chodit mouratá kočičí holka a před týdnem, že ji začali krmit.

A tak se objevila Kočka. A už s námi zůstala. Nejprve byla hrozně plachá. Přišla se najíst, ale pohladit ani ne, pak se nechala hladit, zvedat a mazlit. A Hle! Tuto máme naši kočičí dámu. Už s námi zůstala. Je skvělá myšilovka (což se nám hodí, protože myškám se u slepiček líbí, ale plaší je). Jmenuje se Kočka, protože jsme se zprvu báli, že až povyroste a dojí se, že už se třeba nevrátí, takže nedostala jméno a tak jí to už i zůstalo. Nedávno jsme ji vezli na kastraci. Na veterině jsme tímto jménem pobavili polovinu osazenstva i se sestřičkou. No, co.. naše Kočka je kočka s velkým K. A je prostě úžasná. Před tím, než jsme ale Kočku zvládli nechat vykastrovat, potěšila nás dvěma kotěcími vrhy. O kterých, ale až jindy. :)

Z druhého vrhnu, jsme si nechali kočičku (to takhle tatínek u snídaně prohlásil: "No jo, co když se Kočce něco stane, teď myšilovku potřebujeme." a tak jsme si ji nechali). Je to vyčnívající kočka. Je celá černá (ostatní .. všechny, i z minulého vrhu, byli mouratí) a má zvláštní strukturu chlupu. Je ale strašně ošklivá. :D Oproti ostatním koťatům. A i když mi rodiče tvrdí, že to není pravda! ani za nic! tak si i pojmenovali Šklíba. No uvidíme, co z ní vyroste, třeba nakonec bude krasavice. Každopádně je to úžasně mazlivé kotě. Přede, jako když střílíte ze samopalu a má radost, když se může všem plést pod nohy. Zbožňuje, když může sedět za krkem (a to mám ráda zase já!) a hlídá slepice. Je to takové dva v jednom, myšilovka a pastevecká kočka.

Odchody

Dneska je to měsíc, co mi odešel pes. Tedy.., co jsme ho nechali odejít.
Berta jsme měli venku už víc jak 10 let. A den začal jako každý jiný.. jen s tím rozdílem, že jsme Berta krmili rýží s masem (místo granulí) a měl dostat svoji první tabletku. Měl zánět močového měchýře a my ho potřebovali dostat trošku do kondice, abychom mohli pokračovat s těm "většími" problémy (cysty na prostatě, před 12 let byla kastrace psa nemyslitelnost, stejně jako ještě před 4 roky kastrace kočky/kocoura). Dostali jsme v ordinaci antibiotika a právě ony tabletky.
Když jsme ale na pejska zavolali, tak nic.. nevystřelil z boudy jako vždycky. Snídaně se už týden nedožadoval (podle paní doktorky se mu zhoršili ledviny, což způsobovalo nechutenství aproto jsme krmili dobrotami). Zděšeně jsem doběhla domů, sebrala baterku a pak už přišli jen hrůzy.
Zažila jsem spoustu hrozných dnů, ale tenhle byl rozhodně ten nejhorší a vždycky, když si na něj vzpomenu, vždycky brečím.
Naštěstí můj tatínek už před těmi mnoha lety byl prozíravým mužem a vymyslel boudu, která se dala otevřít. Odklopili jsme ji. Ten den hřálo sluníčko (jeden z mála pěkných dní toho měsíce) a Bert ležel, ztrápený, těžce dýchal a zvracel. Nemohl se postavit na zadní. Z boudy jsme ho vynesli do auta a jeli na veterinu.
Když mů tatínek za Bertem zabouchnul, asi už věděl, že se nevrátí, protože (ačkoliv spolu měli spoustu neshod) ještě jednou otevřel dveře auta (i když už maminka startovala) a pohladil ho, podrbal ho za uchem a pak jsme jeli.
Svýho psa si chci vždycky pamatovat, jak toho akčního tahouna, co by přepral celej svět. Jako toho šťastnýho blbečka, co na poli lovil hraboše a pak je vesele baštil, zatímco jsem ho od nich honila pryč.
Smrt, která pro něj byla přichystaná si nezasloužil, protože ho bolela. A i přes to, jak trpěl, když odcházel, bojoval dlouho. Nebrečela jsem. Jen mi ukápli dvě, tři slzy. Nechtěla jsem, aby to bylo paní doktorce nepříjemný, bulících lidí tam má určitě spoustu.

Brečela jsem doma a brečím i teď, kdykoliv si vzpomenu, že už na mě doma nečeká, že už si spolu nezajdem až do Malína až na konec světa.

Vlastně jsem brečela. Brečela jsem, když jsem po 14 dnech přijela na víkend domů a přivítal mě smutný, hubený pejsek. Podle všeho měl i nádor na slezině. A i když to bude zní domýšlivě, věřím tomu, že čekal, až přijedu domů, že nechtěl odejít bez toho, abychom si spolu ještě alespoň jednou vyrazili na procházku.

Všichni si našeho hrdinu budem pamatovat jako třeštiprdlo, co by se za piškot na hlavu postavilo.

Bert 8.3.2002 - 28.10.2014

A já vím, že jsem pako..

ale je to těžký.

Už třetím rokem (vlastně už tři a půl) jsem vlastníkem resinového pokladu, prince Lawriho a už dva a půl toužím po jeho společníkovi. Ale peníze... ale šetřím.

A šetřím a pak příjdou důležitější věci, které je nutné zaplatit (mám staršího pejska a ono mu teď nebývá pořád hej, jako mu bývalo, když mu bylo ještě "jen" 9 let), ale to nevadí, budu šetřit znovu a jednou se došetřím. Takhle si to říkám, rok co rok a už po třetí jsem začínala od začátku rozhodnutá, že tentokrát to výjde.

A pak jsem odpromovala a babičky a rodiče mi dali překrásnou částku, která mi zkrátila počet šetřících dnů na nulu a já už jsem byla rozhodnutá, po výplatě si svého vysněného druháčka objednat. Mamince jsem to přišla vesele oznámit a sdělila jí sumu (ví i kolik stál Lawri). A maminka, místo, aby mi jako u Lawriho řekla: "No tak si ho objednej." Mi to vymluvila... jedinou větou. A mě je smutno, protože já vím, že teď už po výplatě nepůjdu a neobjednám si žádnýho vysněnýho Vůdce.

Nechám všechny ty peníze ležet a neužiju si z nich ani korunu, protože nic jinýho nechci.

Využiju je až zase Bert onemocní. A budu ráda, že je v pořádku a to bude všechno. :)

A i když vím, že na veterinární výdaje se mi ty koruny budou moc hodit, tak je mi ze mě do breku, protože jsem tolik chtěla a už jsem se těšila. Ale jsem trotl. A budu mít vždycky prd. Jenže pro mě je důležitý, aby s tímhle mamka souhlasila a když tentokrát nesouhlasí... tak nic nebude. :)

A mně bude smutno, protože ty peníze vlastně ani nechci a nepotřebuju, když si za ně nemůžu pořídit, co chci.

AnimeFest 2014

To je málo spánku na tvrdé podlaze.

To je několik tisícovek (divných) lidí, nacpané šaliny, mega obrat blízkého Albertu.

To je smrádek (ale teplíčko) přes noc v sále A.

To je legrando a nevyspání, rozcuchaný vlasy a bolavý oči!

Yay!

Za rok zas!

:D

P01

Často mám pocit, že mě nikdo nepotřebuje a nikam nepatřím. A možná, že to není jen pocit. :)

A tak...

V podslední době je mi smutno a odstrčeno.

Těžko se to popisuje, ale jsou to rozhodně negativní pocity a mně se nelíbí, že je mám a musím s nima bojovat, případně se tvářit, že je všechno v pořádku, když v mým vnitřním světě není. Ale přece nemůžu obtěžovat lidi kolem sebe, když sami mají milióny svých problémů. Viditelně lépe mi bylo po sobotní (5.4.) felinoterapii, kdy jsem se mezi lidmi a kočkami cítila dobře a vsele a pak to šlo zase do kopru. Ale okavidně to fakt zabírá. :)

Chyba je u mě.

Už jsem se naučila ovládat svoje žárlivý výstupy. Trvalo to dlouho a stejně jsem je nenastavila správně, protože místo toho, abych si byla schopná uvědomit vlastní hodnoty, obracím ten negativní pocit do sebe a jak by řekl profesor Bartoš, pěkně si je uvnitř hňahňám. Někdy si myslím, že tak nějak to mají i psychicky nemocní lidi, co v závěru někoho přepadnou nebo zamordují a trochu mě to děsí. Já nikoho přepadnout ani zamordovat nechci.

Život je těžkej. Budu doufat, že mě vyléčí Bert. :)

Někdy uvažuji..

...uvažuji nad tím, jestli o něco jakožto abstinent a striktní nekuřák o něco nepřicházím.

O tu "zábavu", kterou mi vnucují moji spolužáci. Na střední škole to bylo lehké, k boku jsme měla dvě abstinentky, ale na vysoké škole toto pro mě neexistuje. Všichni pijí. Všichni kromě mě... *povzdech* Nevím, kde je chyba.

Vycházka 1.2.2014

Byla to odměna za mou úspěšně splněnou zkoušku (a ukončení zkouškového) a mělo to být veselé a zábavné. A bylo, ale ne až do konce. Vybrali jsme si k vycházce ten nejufoukanější den, jaký jsme mohli, klasika. Když je venku hezky nikam se nám nechce. Cha cha.

Původním plánem bylo vzít to přes les, ale když jsem viděla, jak se naše smrková monokultura ve větru klátí, rychle jsem si to rozmyslela a šli jsme přes pole. Bylo to príma (ale propásli jsme jedoucí vlak!) během vycházky spolu osvěžujeme všechny "triky" co už Bert umí a trenujeme i to, co Bertovi ještě moc nejde. A je to čím dál lepší, na vodítku. Heheh... hold nemůžeme mít všechno, ale to příjde! Dřív nebo později. ;)

Vzali jsme to přes pole a přes náš oblíbený Kotasák, kopec, kde se v pastevním období pasou kravky (a mám to tam tehdy radši a Bert asi taky, protože je to vzrušující a zajímavé). Měla jsem v plánu psisáka pustit, ale tak moc se rozfoukalo, že jsme to raději zrychlili a cestu vzali poklusem (a já jsem při běhu málem dostala infarkt, kde je léto, kdy jsem to zaběhla a ani se moc nezadýchala). Foukalo tak, že by to utrhlo hlavu a proti mě, možná proto jsem se tak zadýchala. :D A pak už hurá na cestu domů.

A pak se to stalo.

Po cestě od vlakové zastávky přes jeden z plotů přeskočil pes a okamžitě se vrhnul na Berta. Naštěstí mu nešel po krku, ale po zadku. Pán, kterému pes (a který byl naštěstí extra pohotový) patřil byl asi v mnohem větším šoku než já a Bert. Berta jsme tam div nekřísli, byl v opravdu velkém šoku. Na místě jsme žádné kousance nenašli a potom, co se Bert zmátořil jsme tedy šli domů. Bert vypadal v pořádku, takže jsme nic neřešili, večer mi mamka tvrdila, že je Bert přešlý, ale když jsem za ním šla já, byl v pořádku. Druhý den to bylo mnohem horší a neděle pro Berta byla velmi útrpná, takže jsme v pondělí navštívili paní doktorku. V pondělí bylo Bertovi už o málo líp a cesta v autě pro něj (jako vždycky) byla zážitek. Kvůli jeho snaze dostat se ze zadních sedaček na přední jsme málem nabourali. Tudíž jsem si ho přesunula dopředu, kde už byl hodnej. Na veterině jsme byli úplně sami a tak si nás vzali hned. Našli jsme kousanec. Na místě, kde mě ani nenapadlo, že by mohl být. Bertíka nám paní doktorka opíchala hned třemi injekcemi a něco jsme dostali domů. Na cestě zpět mi Bert zhučel při rychlejším rozjezdu pod sedačku a málem jsme znovu nabourali, protože sbírat Berta z podsedačky a řídit rovně je dřina. :D Naštěstí jsme i domů dorazili v pořádku. Bert si výlet užil, jen klidové doporučení, které dostal ho moc netěší (ale naordinovala jsem mu aspoň dvě krátké vycházky, aby se mi nezbláznil úplně). Ale už je mu líp. V neděli byl bolavý tak, že odmítl celý den žrát a tak smutného psa jsem nikdy neviděla. Teď už je to zas náš veselý Bert, i když pořád bolavý. :)

A pár fotek, které jsem pořídila při procházce. :3 A tady je kouzlo! Prý, že dotykové telefony nereagují na ruce v rukavicích. Nu, ten můj je divný a reaguje,.. což je jedině plus, protože sundávat rukavice bych si v té zimě nechtěla. :D A odkaz na celou meeeega galerii. :D

Sluníčko zapadající za náš oblíbený kopec - Kotasák.

Bert je celý já, taky na spoustě fotkách spí. A jako zbytek mé rodiny (která se na fotkách cpe) má na většině fotek piškot nebo jiné pochutiny. :D

Výjmečně spolupracující psisko. :D

Citové zvratky (a příště snad zas veseleji)

Lidi si o mně myslí, že jsem neuvěřitelně šťastný a pozitivní člověk.

Ha… hahaha.

Vlastně já jsem! Opravdu. Když jsem tam, kde chci být s lidmi, které mám ráda.

Což se, bohužel, poslední dobou neděje tak často. Já vím. Nemůžu mít všechno, ale všechno přece nechci! Chci jen trošku …

Stačí mi málo k tomu, abych byla šťastná a uvolněná. Úplně malinko. Třeba super taška s Burákem od rodičů, což byl absolutně nejlepší dárek, procházka s Bertem, a když je venku fuj blátivo a my se v tom můžeme vyválet a nikdo se na nás ošklivě nedívá. Když mi někdo popřeje pěkný den a hezky se usměje. Když sněží a mráz štípe. Když se můžu zašít s knížkou nebo Lawrim. Když se jde na výšlap. Když se sejde celá rodina. Když dostanu štípanou pusu. Když mi slepice dělají dravé ptáky.

Taky mi bohužel stačí dost málo k tomu, abych byla nešťastná. Aby se mi hrůzou a stresem třásly kolena, ruce i hlas.

Umím být srab i odvážná.

Co neumím, je říct něco hned. Narovinu.

To není můj styl. Nevím, jak to popsat jedním slovem.

Když se mi něco nelíbí, něco mě zklame, rozesmutní, naštve… zatlačím to. Zatlačím to a tvářím se, že to neexistuje. A tak se všechny ty ošklivý pocity uvnitř mě presují a presují… a pak. No, většinou nakonec bulím do polštáře, jak je svět ošklivej a zlej a jak nic není fér a "proč já"? Je to směšný.

Neumím s tím pracovat. Neumím pracovat sama se sebou. Je to děsivý. Nedokážu si představit, že takhle budu jednou žít. V zaměstnání určitě okamžitě zkolabuju. Možná, že zkolabuju už před bakalářkou. Nevím, co je horší.

Kromě toho všeho jsem profesionální ukončovač vztahů. Těch přátelskejch. Nevím jestli to je kladné nebo záporné hodnocení. Ale je to smutný, ve většině případů. Chybí mi. Aki mi chybí, Alenka mi chybí, Ilča mi chybí... chybí mi Terezka i spousta těch dalších, kteří se v mým životě ohřáli jen pár týdnů.

A chybí mi být doma.

Nechci vyrůst.

Podzimní BJD sraz

Na srazy se v poslední době s Lawrencem nehrneme. Překvapivě ani on. A když už se hrneme, pro jistotu mě skolí bacily a chudák princ o mě pak musí pečovat a sledovat se mnou pohádky. Chudáček můj. (I když věřím, že nadšené "íp" při sledování Planety pokladů nebylo jen moje! Jim je neodolatelný! Muhaha!)

Náš poslední sraz se tedy datuje k druhému listopadu, podzimnímu (halouvínskému) srazu. Byla zima, i když sluníčko se nakonec uvolilo trochu svítit a bylo tam spoustu lidí. Tolik, že jsme nakonec ani nemluvili se všemi, s kým jsme chtěli. Děda Foťák zůstal ten den doma neb den předtím se rozhodl, že ho všechno bolí. A tak jsem mohla vytáhnout jen svůj mobilní fotoaparát (který mi aktuálně bude sloužit asi dlouho... důchod pro foťák je zlo...). Moje fotografie se venku (a vlastně i vevnitř) staly trochu stereotypními. A Teta Žabža měla určitě chuť mě přiškrtit, když byl Rivil nucen stoupnout si do podzimního listí na cestičce (čti: hnusu). Ale bylo to vedle Sakury! Kdo by sei nechtěl postavit vedle Sakury... ^^ V čajovně byl krom Sakury uzmut i Nikolas, který mi dělal společnost a Lawrenc se šel bavit do vyšší společnosti. :D

Nakonec jsme si to hezky užili i přesto, že v čajovně ve chvíli, kdy se setmělo nebylo na krok vidět. Nám to přišlo legrační. Odcházeli jsme nade vše spokojení.

A tady pár "prezentačních" fotek mého záchvatu odbivování. Pokud chcete vidět i zbytek tak je možno nakouknout do fotogalerie ZDE!Sakura, v cosplayi Itachiho (Naruto) patří eilín. (Ta o něm prohlásila: "Kdyby byl Itachi děvka, vypadal by přesně takhle.") Můj extrémní oblíbenec. :)

Rivil stojící na cestičce (hahaaa) a jeho "hlavně nenápadně"... :)

Nikolas, který patří do bandy k jeho jasnosti (Gabriel.. ehm chci říct Kaoru... :D)