Lehni!

..ta moje příšerka mě VŽDYCKY dokáže překvapit.

Jsou věci, o kterých se mluvilo jako o "nenaučitelných". Můj mazel umí "sedni", "packu", "druhou", "pojď sem" a "domů" "hop" a nově i "poď,poď", který se mi hodí na procházkách., ale lehni, to bylo zakletý. Za těch jeho jedenáct let života to na povel neudělal nikdy. Mohla jsem se stavět třeba na hlavu, ale nic. Vysvětlit jsem mu to pravděpodobně nedokázala, tak aby se mu chtělo to udělat.

Jenomže ve středu se stalo něco kouzelného.
Vždycky, když jdu ven, mám pro něj něco dobrýho (ale nikdy nic nedostane zadarmo..), v tu středu mi něco spadlo a to psisko rozjetý ze sedu okamžitě lehlo. Prvně jsem si říkala, že to je náhoda, ale zkusit se má všechno.
Přidřepla jsem k němu a s rukou dole "lehni", chvilku na mě koukal, jako, "co po mně zase chceš? teď jsem vstal", ale pak lehnul. Mohla jsem se radostí pominout... Takže i ten můj staroch lítal nadšeně jak šílenej.
Pořád sice nelehá zadarmo, ale už nemusím přidřepávat...:-)
Mám z něj radost.
Na starý kolena mu to všechno jde...^^
Možná, že nebudeme (oba), tak hloupý, jak vypadáme. Možná máme skryté vlohy..
Navíc už si mě dokáže i hlídat. Vždycky byl spíš samovýletník, ale teď je radši, když jsem na dohled. Vždycky, když jdu pro něco domu, sedne si před verandu (protože ví, že tam sám nesmí) a čeká. A pak na mě hupne a já si div nerozbiju pusu.

Povelové lehni a těšení na dobrotu..^^

Moje milá lokomotivka. Sledoval mě, co dělám..:D

Ah, a už hledá skulinku, jak by mohl to svoje "lehni" šidit. Šidí i sedni, takže jsem vlastně vynechala moje upozorňování "nešiď", který taky umí moc dobře rozeznat..:D

Já to zvíře chlupatý prostě miluju.
Oni všichni tvrdí, jak je mu to tričko nepříjemné a kdesi cosi. Jenomže, když ho převlíkám, tak se tváří ták..! Neodolatelně.
To naše převlékání probíhá jednou denně. A to ani ne proto, že by byl takové čunče, ale proto, že mě to strašně baví a navíc je to příležitost, jak do něj něco nacpat (tentokrát ho to asi vážně bolí, protože se do jídla nehrne).
Obětovala jsem mu dvě svoje trička, jedno červený a druhý bílý s potiskem dalmatínka. Víc mu sluší to červené.  Ale jsem z toho vážně nadšená. Baví mě vyslíkat a převlíkat a když to můžu ke všemu praktikovat na té mojí příšerce. Uhm, to je prostě něco. Nikdy jsem nevěřila, že bude tak nadšený z toho, že nesu tričko. Sice se se mnou pořád snaží přetahovat a viditelně se mu moc líbí, jak látka praská, když ji úplně prokousne, protože občas to jen tak drží v zubech a soustředěně šoupe látkou na to správný místečko.
Už vím, co s těma tričkama provedem. Rozervem je v zápalu boje, bwahahaaaaa... Už aby to bylo.

Práh bolesti

..jakoby to bylo včera.
Počkat, ono to bylo včera.
Můj pes je jako já. Taky blbej. Akorát se hned nehlásí, že chce k doktorovi. CHYBA!

6.6. si udělal pěkné "auvajs". Maminka s tatínkem zabetonovali do země takové kovové věci, kterými se budou uchycovat trámky (na kurník). Bert to celý den nadšeně sledoval a když se začalo smrákat tak v plné rychlosti do jednoho napálil. Měl to přesně mezi tlapkama a byl na to "tak akorát vysoký". Kdyby to bylo ostré tak se "jenom pořeže", ale protože to ostré nebylo, tak se mu tak kůže odplandla od dvou stran. Klidně se přiznám, že jeho zakňučení mě vůbec nerozhodilo, on hrozně rád naráži do věcí (já taky) a nenapadlo mě, že narazil zrovna na ty železný věci (protože jen o metřík dál je strom, který obráží den, co den). A on prostě nepřišel. Jediné, co ho zajímalo, byla plná miska žrádla. Občas si říkám, jestli to tak mají všichni psi?! A nebo jenom ten můj blbeček (proto taky pořád tvrdím, že on neumře).

7.6. Snaha domluvit se s mamkou o tom, co se stalo. Posílání fotek (a mamčino následný "to je hnus"). A objednávání k doktorovi. Odpoledne vyrážíme. Poprvé v životě jsem viděla, že se Bert nehrne k panu doktorovi (normálně totiž dělá něco jako "jůůůů, nový člověk, můžu ti očuchat zadek, nohu, ruku") naopak, ještě se vzpouzí. A pak přišla druhá z věcí, pan doktor nám vysvětluje, co bude dělat, že ho nanarkózuje do žíly a potřeboval by ho šoupnout na stůl. Tatínkovi zatrne. "Víte on nemá rád zvedání." Mamka se naštvala drapla ho zepředu, taťka zezadu a Bert, než stihl cokoliv namítnout seděl nahoře. Poznatek z narózování je ten, že nechci být u "uspávání" psa. Je to strašný!
Pan doktor nás pak vyděsil, s drenem. Nakonec prý nebyl potřeba, že to nebyla tak velká "kapsa" ale, že kdyby mu to hodně naběhlo, tak máme přijít. Pan doktor to krásně sešil (a až si rozbiju obočí, tak chci, aby mi to sešil on.) a ještě tvrdil, jak máme klidného psa. Jo, to bych taky klidně řekla, když by mi spal na stole a po operaci v kleci. To je asi každej pes klidnej. T_T
Když jsme ho pak o třičtvrtě na pět odváželi byl sice ještě zblblej motal se a nemoh se pomalu ani vyčůrat, ale mohl chodit a byl vzhůru (a pana doktora vidtitelně překvapilo, že už je až tak při vědomí). Pejsáček byl pak ještě půl dne mimo a zlobil se! Poprvé, co se zlobil úplně na všechny. Dostali jsme za úkol napcat na něj tričko (aby ty stehy nevykusoval a on má pořád snahu). Setkali jsme se s neúspěchem, když nám předvedl svoje "vrrr, vy bestie!".. Ale já bych se taky zlobila.

Každopdáně dnes už je mu docela príma. I tričko jsme spolu zvládli nasadit (poté, co jsme se o něj potáhali..:-D). Je sice pořád unavený a to tričko se mu úplně nelíbí, protože se nemůže "poškrábat", kde ho to svrbí, ale zvládá to. Jenom teď bude mít zase minimálně 14 dní útrum (a já taky, bez něj se mi nikam nechce).

A pak ta cena. Mamka mi tam málem omdlela (podruhé, poprvé, když viděla, jaký to má Bert doopravdy, fotky nebyly nic moc), já si naopak nemyslím, že je to tak strašný, že to klidně mohlo být ještě o dost horší.
Teď se budu jenom modlit, aby se mu to dobře hojilo a aby si je nepotrhal (protože je šílenec).
Jo, anitibiotika, co jsme dostali jsou růžový. ^^

O soucitu

Onemocněl mi pes.
Chrochtá, slintá víc než je zvykem, má suchý horký čumák a bolavé oko. Ale je pořád stejně aktivní, pořád žere, pije. A to, že tu bulím a mám strach příjde mojí rodině absurdní. Možná to trošku přeháním, pravda, ale když on je můj KAMARÁD. Je se mnou už víc jak deset let a ani jednou si nestěžoval. Možná mi párkrát utekl, ale vždycky se vrátil. Je MŮJ! a já ho miluju.
Tak proč jim příjde divný, že se bojím? O svoje rodiče, sestru nebo babičku mám taky strach, když onemocní! Pravda nebrečím kvůli nim, ale to je proto, že vím, co jim je a taky, že vím, že se uzdraví.
Jediný, kdo se mnou soucítí a je ochotný zajet se mnou k veterináři je mamka. Táta se ségrou mi řekli "vždyť už je taky pěkně starej" a "kvůli takové kravině" a "vždyť mu nic není"..jenomže ono mu asi něco JE jinak by nebyl nemocnej! Mám z toho divný pocit. Připomnělo mi to scénu z filmu/knihy "O myších a lidech", kdy starému pánovi odstřelili jeho starého psa s tím, že už je k ničemu. Jakoby chtěli odstřelit toho starého pána..
Jenomže MŮJ pes je Můj a dokud je můj tak já nikomu nedovolím, aby mu cokoliv udělal. On zvládne všechno a já do něj vrazím klidně milion, aby byl šťastný a spokojený.
Hauk.. jdu si trpět do společnosti a "dělat, co mám"..

Cesta za zdravím aneb k panu dokorovi a zpět

Soucitný článek zmizel. Je fuč. Možná, že kdybych se snažila najdu ho. Hm, nechce se mi.. :-) A tak už jen "dovětek" k dnešní ranní "misi" (převoz našeho psa je hoden tohoto označení, ale ne úplně).
A poděkování za ty včerejší komentáře (a SMSky a Maily..:-)). Hrozně se mi líbí Sebastianova teta, taky chci být taková teta. :-)

Převoz našeho příšeráka je vždycky hoden označení „mise“. Stejně jako dnes, i když vzhledem k tomu, že je  nemocný (ale nevypadá, akorát víc spinká v boudě) to bylo o něco málo jednodušší. 

Když jsme dojeli (hned se mi vyválel v křáčí u cesty..:-D kdyby se aspoň choval, jak se na nemocnýho sluší), byl před námi už jen jeden starší pán s bišonkem (ten zahlídl naši nadšenou potvoru a hned se roztřásl). Byli na nějakou pooperační kontrolu tím pádem rychle ven. Náš pes je zvědavec a průzkumník, takže odmítl zůstat v klidu a čmuchal tady a támhle. Zkusila jsem si to představit v lidských rozměrech. Přišla mi hrozně legrační představa čmuchajících lidí, taťkovi moc ne. Nechápu proč. 

První dojem.. “ježiši, černá koule“  ..i když celkově to asi nebylo nic moc.. protože!

Náš pes se nenosí. Nikdy! A docela mu to prospělo, nemá strach z ostatních psů a vyskočí si kam sám potřebuje a nikdo ho nemusí zvedat. Ale tím pádem se taky stalo, že zvedání nemá rád, ba přímo ho nesnáší. Není přece mimino, aby ho musel někdo nosit. A když pan doktor řekl „na stůl s ním“ udělalo se zle mě a i jemu (dokonce trošku couvnul, Bert ne pan doktor, samozřejmě). Nakonec ho táta tedy sebral a za nabručeného vrčení ho postavil na stůl a pak se snažil přesvědčit pana doktora, že „jinak to je strašně hodnej pes“ .. haha!  Ale je to pravda! On jen nemá rád, když ho někdo tahá. Ale jinak to bylo vlastně príma. Dokud seděl na stole byl, pravda trochu nervózní, ale klidnej a MŮJ TÁTA mu ŠEPTAL, že „to bude dobrý, ať chvilku vydrží“..  A on mu to Berťák zbaštil a byl klidný, celou dobu! Vydržel na tom stole celých patnáct minut bez hnutí, vydržel poslouchání srdíčka, měření teploty i patlaní mastičky do oka. Dokonce se pak nechal i celkem v klidu zvážit. Nevěřím! Jenže si ten klid taky vybral po cestě zpátky, kdy „chtěl řídit“ a snažil se tátovi domluvit vrčením a bručením, že TOHLE tedy zvládne mnohem lépe. Nezbaštili jsme mu to a to ho naštvalo ještě o něco víc, možná se ještě zlobil za to, jak ho taťka zvednul.  Ale asi pochopil, že žádný „vyskakování“ nebude ať je mu kolik je, takže zbytek cesty proběhl v klidu.

Momentálně chrní. Cestování ho vždycky unaví, navíc dostal prášky. Psala jsem to dopoledne, ale on FURT chrní! Vždycky se akorát příjde trošku pomazlit, napít trošku projít a zase hurá do pelíšku.

Kašílek, teplůtka a lehký zánět oka. Kde to posbíral? 

Takže má teď „klid na lůžku“ a příští týden kontrola. Dokonce v den kdy já budu maturovat a navíc v hodinu, kdy maturuju z angličtiny. Aaa třeba si vytáhnu jako téma „zdraví“.

A ještě takový dodatek. Taťka se mě snažil přesvědčit, že od naše Berta NĚCO chytnul, protože ho škábe v krku. No haha, vždyť s ním jel akorát v autě, pak ho zvednul a pomazlil u pana doktora na stole. Já naopak stepuju u Berta co chvilku a NIC mi není. akže buď je taťka moc citlivý a nebo nevím..:D

Za hranicí..

..ale tentokráte to nebyla moje hranice. Já jsem nechrochtala a nesupěla a nenechala se táhnout do kopce aneb výletování s pejsáčkem.. :-)

Takhle moc krásně bylo, každej druhej strom (třešně všechno) kvetl, krása.

Dneska bylo krásně, ale ne jen krásně, ale tak krásně, že by byla škoda sedět u učení a zírat do střešního okna, jak nádherně modrá je venku obloha. A tak jsem sbalila piškotky, kapesníčky, mobil (protože jinak by mě asi z domu ani nepustili), vodítko a mohlo se vyrazit..
Bylo to tak zvláštně príma. Občas jsem se chytla, jak bezmyšlenkovitě zírám Bertovi na zadek.. a nebo za tlapky. Což mi připomíná, jak strašně nesnáší být pozadu, chodí buď vedle mně nebo přede mnou. Ale taky jsem koukala po okolí, což se musí vzhledem k výskytu srnčího v našem nejbližším okolí.Člověka to příjemně unavilo, ale moji černou příšeru to pěkně rozdovádělo. Dali jsme si několik desítek minut lekce "hrabeme s Bertem". Tentokrát jsem ho ani nemusela moc přemlouvat, že už bychom třeba jako mohli jít. Pěkně ho to vyřídilo, několikrát se zakuckal a už toho měl asi taky plný kecky.

Pan hrabal, bez hlavy..:D Tak moc hluboko se prokopal a prokopal by se ještě hlouběji, kdyby si pak nenarazil čumáček, při pokusu o sklonění se ještě aspoň o kousek níž..:-D

Hm, přiznávám, že toto byl další pokus dostat se až k přehrádce u Malína, ale znovu vyšel dost naprázdno. Možná za to mohl traktor, co na nás troubil a mě dost vyšokoval..(já vím že není vůbec pěkný jít napříč osetým polem, ale kurňa, komu by se to chtělo v takovým horku obcházet, když to může říznout rovnou a dostat se tak dřív do stínku). A pak srny, takové menší stádečko, jsme zahlídli prchat těsně po tom, co jsem rozhodla, že teda radši půjdeme domů. Hlídací srnka nás pěkně dlouho sledovala a pak taky vzala kopýtka a prchla.A navíc, to moje prasátko už chrochtalo z posledního. Takovou radost z návratu domů pěkně dlouho neměl..:-D Jindy má spíš tendence vrtět ocáskem (i když on vždycky vrtí celým tělem) s šibalským kukučem "a co podnikem teď?".. tentokrát byl rád, že si vyskočil na boudu a mohl složit své staré kosti k odpolední siestě... a já vlastně taky. Chodit v pohorkách v takhle krásným počasí je skoro smrtící..:-D
Prostě krásná hodinka a půl.. (ten můj staroch by vydržel i víc, kdyby se co chvilku nesnažil načapat rejsky..:-D Ale odolejte tomu, když váš táta byl loveckej pes..)