Ráno před honem

Poprosil (!!!) jsem Hiroko, aby mi založila rubriku, kam budu moci zapisovat své vzpomínky na mé první i další krůčky s životním partnerem, panem R. Nechci prozradit jeho jméno dokud skutečně nebude u mně a to napořád! Proto prozatím používám nepravé jméno "Romul". Snad to nebude problém.

Zde je jedna z prvních vzpomínek. Vždycky jsme se spolu rádi pošťuchovali a to se nikdy nezměnilo.

Otevřel pusu jak nejvíc uměl a hlasitě zívnul. Proč sakra princ jako ON, musel vstávat už v sedm hodin ráno?! Jeho chůva po něm loupl vyčítavým okem, jako by ho už několik let neučil zakrýt si pusu, ale nic neřekl, jen mu navlékl podkolenky. Lehce omluvně se usmál a nechal ho, ať jej oblékne a učeše (a splete mu tu hrůzu vlasů). Nebyl schopný vnímat natolik, aby se oblékl sám.

"Dobré ráno, princi, dnes Vám to velmi sluší." Zalichotil mu Vůdce smečky. Sám Princ takto překřtil podkoního a vlastně spíš "podpsího" jejich rodiny.

"Děkuji, ani ty dnes nevypadáš zle." Zasmál se a sledoval jeho neučesanou nazrzlou hlavu, cíp košile vylézající z kalhot a obrovskou šmouhu od něčeho, co se princ neodvážil pojmenovat, na tváři. Vůdce se zasmál a lehce zčervenal. Po pravdě dnes zaspal, úplně zapomněl na královský hon a celou včerejší noc prohýřil s Remem, jedním z královských strážných. Cítil se dost unaveně a teď si z něj princ ještě tropil žerty.

"Je můj kůň připraven? A Psi?" Nepřítomně kývnul a zavedl prince k jeho oři.

"Ale Romule (hm, provizorní řešení..), ty mně dnes nevnímáš, potřebuji, abys při lovu vnímal. Otec se jinak zblázní, víš, že když nic netrefí, zkazí mu to náladu na měsíce."

"Omlouvám se princi, jsem dnes unavený, dobře jsem nespal." Sklopil hlavu a vyvedl princova koně ven. Možná by měl s Remem skoncovat, ten zmetek ho akorát rozptyluje, leze mu do hlavy i do postele.

"Tak se jdi opláchnout a připrav psy! Doufám, že otec přijde brzy, vyveď i jeho koně." Když Romul odešel, dovolil si princ na chvíli vydechnout. Snažil se hlavně nepřemýšlet nad tím, proč jeho milený "vůdce" dobře nespal. Lawrence moc dobře věděl, že i Romul je, jak to říct, "na ocásky". Ehm, "ocásek" totiž říkal princův chůva a jemu toto slovíčko utkvělo a zavrtalo se hluboko. Jakoby princ podvědomě tušil, už tehdy, že ho ještě využije. A taky moc dobře věděl, s kým tráví svůj volný čas. Byl princ, mohl si dovolit sledovat své služebnictvo i stráže. Kruci, kdyby tak nebyl princ! Všechno by bylo jednoduší, udělal by to, jako ti jeho psi. Olízl by mu čeníšek a zavrtěl "ocáskem", aby jeho "vůdce" věděl!

"Lawrenci, můžeme vyrazit?" Zahromoval král za jeho zády. Princ se otočil se zářivým úsměvem.

"Jistě otce, kdo nás ještě, kromě Romula, bude doprovázet?"

"Jen skromná honitba, synu, několik strážných a tři hrabata, možní manželé pro moji nejmladší."

"Otče, Samantha se přeci netouží vdávat."

"Touží, netouží," zabrblal král a vyskočil na svého koně, "tak vyrážíme." Pronesl ke zbytku skupiny. Zahvízdal jsem na svoji smečku, která nás měla na dnešním honu doprovázet a mohlo se vyrazit.

Veterinární prohlídka

Protože mám dva články v záloze, ale zdá se mi, že prostě ještě není jejich čas. A taky proto, že už je to docela dlouho, co tu naposledy něco... umřelo. :D A taky! Chci psát, ale někdy mi dochází slova... a nebo ani nejsou v mém slovníku a to je pak ještě větší dřina... uf.

ALE! Myslím, že opěvování elfí krásy by mi mělo docela jít. :3

Při jednom ze dvou z výletů (nucených, protože naše škola si myslí, že Praha je středobod vesmíru a nebo! že všichni studenti jsou nehorázně prachatý a můžou si tudíž cestovat z Prahy a zpět tisíckrát za den...:D) do Prahy v jejichž rámci proběhly porůznu zápisy posledních zápočtů a postupů do vyšíhch ročníků. Jsem sbalila foťák a cestou Káju a zastavily jsme se všichni na veterině. Pravidelné prohlídky jsou důležité! Hehe.

Při té příležitosti jsem Káju obdarovala plackami s její oblíbenou skupinou One Direction (který já nemám ráda, ale proti gustu..:) a když se Káje líbí a udělá jí to radost), KONEČNĚ jsme viděli štíra a nebo paní štířici, ale kdo ví a to nejdůležitější! Žabža mi přinesla Rivila a já si udělala pár snímků,...

Opravdu nevím, jestli měl Rivil z fotografování radost, proto se jeho složka jmenuje tak, jak se jmenuje. :D

Každopádně Rivil je krásný. A myslím, že i přesto, že Vlčák je velice okouzlující (no jakby ne, když je to čarodějnice) Rivil zůstává mým oblíbencem. Možná to je i kvůli tomu jeho něžnému úsměvu. ^^

Jinak, měla jsem velikou tendenci při úpravě fotek hnát Rivila trošku víc do červena (na mou obranu mu to moc sluší!). Je to prostě proto, že vínová/červená a tyhle teplejší barvy mu, podle mě, víc sednou. A o moc víc. Sluší mu i to co má teď, ale Žabža velmi dobře ví, jak jsem měla ráda jeho původní paruku, která byla vínovější/červenější.. :D Možná je to ovlivněno tím. Každopádně kvůli této mé tendenci jsou originální fotky s původní barvou a bez úprav značené (v závorce u nich je napsáno "orig" velmi originální značení..:D). Zbytek má jen číslo.

A teď už konec kecání, přidám sem malou ochutnávku a zbytek fotek (a mnoho jich není, měli jsme na sebe jen chvíli) najdete v galerii pod názvem "Rivilovo týrání". Příště třeba bude moct někoho potýrat Rivil (třeba Reetu? Aby neprudila a Rivil se zase mohl pomuchlat s Araltkem... ^^). Doufám, že se Vám bude líbit.

Moje oblíbená,.. :3 A následují dva moje mega výstřelky. :D Prostě jsem si to chtěla zkusit a ono to nevypadalo úplně hloupě. Jak by řekla moje sestra, vypadá hustokrutopřísně! Ale protože už tahle fotka hodně prodlouží článek, zbytek (číslem dvě) fotek najdete pod perexem. :)

---

Rivil jako Redhead. A slušelo by mu to! :)

Chtěla jsem si jen zkusit nějaký zajímavý filtr. A tahle to dopadlo. :D A je to jediná takhle šílená fotka.

Útulkové vodění

První z trilogie mé odborné praxe. Obyčejné neutříděné plkání. Myslím, že tolik zážitků si prostě nedokážu nikdy utřídit. :)

^{Vodítkový abstrakt}

V rámci této části odborné praxe jsme navštívili pražský útulek Tróju, pro ošpuštěná zvířata. Kromě pejsků se útulek ujal i několika hadů, ještěrek a pískomilů, králíčků a morčáků a dokonce dvou Shetlandských poníků v důchodu. O ty (hady, ještěrky a myslím, že jsem zahlédla i žabky) se s vervou staral nový pan ředitel, který nám zezačátku, ale pěkně míchal daty. Do útulku jsme totiž měli nastoupit o celé tři týdny dříve než se nám podařilo.V této době se útulku ujímal nový pan ředitel a možná měl nějaký problém a tak započalo vyjednávání mezi školou a jimi, které trvalo právě zmíněné tři týdny. Tři týdny nám chodili Smsky o odkladu odborné praxe v útulku Trója. Ale dočkali jsme se! A čekání za to stálo.

---

Nástup jsme měli kolem sedmé-osmé ranní (zaměstatnci útulku byli velmi milí lidé a chápali, když se hold někdo na dřív nedostal), zapsali jsme se do knihy příchodů a hurá podepsat si smlouvy a okouknout kde co je, zjistit jestli pejsky můžeme odměňovat a také vodit a pak už pěkně do práce. Tedy, práce. Nevím, jestli by se tomu mělo říkat práce, byla to zábava. Po dvojicích nás přidělili k různým lidem, kteří nám osvětlili, co budeme dělat. Venčit... a venčit a venčit! :D

My jsme se dostali k mixu pejsků. Byli tam jak velcí, tak střední, tak malá plemena i směsky. Vodili jsme je podél Vltavy a protože nás bylo hodně, tak se v tomto týdnu pejsci dostali ven i dvakrát (třikrát)! Tedy, ven z areálů, protože tenhle útulek má kromě vnitřních kotců, kde jsou psi přes noc i venkovní expozice. Velké kotce, kam se často dávají psi po dvojicích (prý po ověřených dvojicích, aby se jim nervali), aby se trochu vyblbli a neměli moc energie a pak také dva velké zatravněné výběhy. Musím přiznat, že mě to velice překvapilo. Psi měli ve výběhu možnost hrabat, hračky ke hraní a poměrně vélké prostory ke běhání a navíc měli výhled na Vltavu a ti zvědavější sledovali kolemjdoucí lidi. Došlo mi, že se tam vlastně mají moc dobře a chybí jim jen páneček...

Dva dny jsme jen venčili (a já myslela, že po prvním dnu mi upadnou nohy, 7 hodin chození a běhání v kuse.. jo, to není na nás rozseděný studenty, ale člověk si zvykne), třetí den nám, ale bylo známeno, že potřebují lidi na třídění masových kapsiček. Naivně jsme si mysleli, že to bude rychlovka. :D Třídilo se tři dny a nebyl to žádný med. Z nové výrobní linky totiž útulek dostal masové kapsičky, naneštěstí ne všechny kapsičky vydržely a ty které ne a popraskaly začaly pěkně páchnout. Ten smrad nikdy nezapomenu! :D Smrad a červy a nafouklé masové kapsičky. Bleh! Zaměstnanci nás chodili litovat a někteří, ti co se na to nemohli dívat přinesli rukavice a desinfekci, možná abysme jim tam neumřeli na otravu. :D Tři dny tohohle hnusu byly až až, ale protože nás bylo hodně, tak jsme se prostřídali, jedni venčili další třídili..A za odměnu jsme pro své vlastní pejsky dostali pamlsky. Náš Berťák si pěkně pochutnal. :3

My s Kájou pak venčili jen náš oddíl, to bylo těžké, protože ti psi Vám přirostou k srdci. Moje milovaná Bára pořád setrvává v útulku a mě to vyloženě rve srdce. Bývat doma a ne v Praze už ji mám. V našem okrsku jsme taky pojmenovali jednoho ze psů. Byl to takový správný kříženec, veselé oči a hyperaktivní až hrůza, na druhou stranu se skvěle a rychle učil a za piškot by skočil do Vltavy a přeplaval ji tam a zpět. Kája na něj jednou zavolala "Břéťo" a on se otočil. Možná to byla náhoda, ale zvykl si na to a slyšel na to! Tak jsme na lepicíc papírek (vivat lepicím papírkům!) napsali jeho jméno a přilepili mu ho na cedulku. A druhý den už bylo napsáno na cedulce a z bezejmeného psa se stal Břetislav, Břéťa. :D

_^Baruška

^Břéťa

O víkendu jsme pak měli možnost zůstat doma a venčení se neúčastnit. Kromě mě s Kájou to všichni využili, neb to byli pražští a blízkopražstí lidé. My co bydlíme na severní Moravě bychom se stejně nudili a tak jsme vyrazili. Tentokrát jsme se dostali skoro ke všem pejskům. Nevenčili jsme jen ty největší, nebylo prý potřeba. Ale naopak jsme se dostali k psům, kteří se normálně nesměli venčit a to bylo také moc zajímavé. Třeba provokatérní pes Lucky. :D Mým oblíbencem z těch víkendových venčení se stal hluchý kokr. Byl naprosto skvělej a pišktovej. :)

Moc se mi líbil přístup některých lidí. Například o víkendu se do útulku dostal baset, překrásný pes, hned jsme ho šli projít a zastavil nás pán, cyklista. Že basety miluje a, že máme krásnýho psa. Tak jsme mu hned vysvětlili, že to my ne, ale útulek. A pánhned špelil, jestli by ho mohl mít. :) Takových lidí jsme potkali spoustu. A i ti kteří si mířili vybrat pejska si zvědavě naše svěřence prohlíželi. Jeden pán nám vyprávěl, že už si tu jednoho vybral, vlčáka, tichého, bojácného a teď je z něj největší hlídač a že si tedy vezme ještě aspoň jednoho. Líbí se mi, že jsou ochotní dát šanci i útulkáčům a toulavým tlapkám.

Taky jsem při téhle praxi zjistila ono "v nouzi poznáš přítele". Aneb, jak moc Bára miluje vodu a kachny. Pokaždé, když jsme šli ven, koukala k vodě a po kačenách. Byla jek zhypnotizovaná, a i když vnímala a slyšela na své jméno a šustění pytlíku, měla jsem trochu strach, že mi do té vody skočí (a já poletím s ní). Ale byla hodná, chodila jak já chtěla a vůbec, skvělá fena. Tak jsem jednou přestala dávat pozor. Věřila jsem jí tak moc, že jsem přestala dávat pozor na všudy přítomné kačeny a to byla chyba. V tu ránu jsme jsem letěla. Dopadla jsem tvrdě na koleno a kousek se svezla po břišela, ale vodítko jsem nepustila. A Kája se smála. A jak! Ale co, byla to psina. Tak jsme se zvedla oprášila a v tu chvíli jsme jela znovu. Zabrzidla jsem tak těsně. Ležela jsem na zádech paty zaryté v blátivé zemi asi deset centimetrů od Vltavy a Bára koukala, cože to dál nejde. Kája, místo aby mě zachraňovala před utonutím klečela na silnici, zborcená smíchy. :D Musím přiznat, že potom, co jsem se jakžtaž dala dohromady a odploužila se k bezpečnému asfaltu, musela jsem se smát taky. Ale Káje, která ani nemohla dýchat, jak se smála a popisovala, mi že se to stalo. Chvíli potom jsme potkali pána. Prohlížel si Báru a ptal se, jestli je nemocná (je hubená a na noze má nárůstek, toulala se prý přest tři měsíce než se dostala do útulku), že vypadá hodně zuboženě. Tak jsem mu ukázala, jak mě zvalchovala. Smál se. :D Je mi trochu líto, že si ji nevzal. Vypadal jí zaujatě.

^{Ohařka Blanka (divím se, že je v útulku už přes půl roku, když je čistokrevná) a načumujícá Bára. Kája držela piškot v ruce a obě dvě tyhle bábiny jsou neuvěřitelně nenažrané. :D}

Upřímně, když jsem teď tvořila galerii, zjistila jsem, že si všechny ty psi, pořád pamatuju jménem a že by mi vlastně vůbec nevadilo občas je povodit. A vážně mě mrzí, že to z nějakého důvodu (prý hygienického) veřejnosti není umožněno. Hned bych se přihlásila jako dobrovolník. A abych řekla pravdu, když jsme odcházeli, bylo mi moc smutno. A když si vzpomenu, tak pořád je. Každopádně všechny fotky najdete tady, v galerii. Kromě Báry, Blanky, Břéti a Bezejmeného Baseta (Kájina mobilní foto!) se mi podařilo vyfotit ještě několik dalších pejsků z našeho okrsku... + mám ještě tři videa (Břéťu, jak pracuje za piškot) a prosícího Bertíka a koníka Filípka. Snad se mi podaří je někde vyškrábnout a ještě i přidat. :) Tak a poslední, co tedy udělám, je přidání odkazu na galerii. Ten je zde... "Útulkové vodění"

A pokud se mi to podaří, tak příští týden (nebo ten přespříští) se podělím o zážitky z Toulcova dvora! :)

Jablka v županu

Čistě náhodou jsem kdesi na internetu narazila na recept. Byl obrázkový a krásný a tak srozumitelný, že jsem se v sobotu odhodlala a po dlouhé době "mami čekám na dozrávající jabka" a taky "kup čokoládu, třeba něco jako nutelu, to bude nejlepší" jsem se odhodlala. Očesala pár jablíček a dala se do pečení.

Musím uznat, že jako již tradičně se mi při většině úkonů třásly ruce, jak starýmu volovi. :D Ale nakonec jsem všechno zvládla, za asistence maminky a nakonec i sestřičky. Nepořezala jsem se, nespálila, ale od čokolády jsem byla upatlaná pěkně. :D Každopádně to byla velká zábava a kromě toho, jak vypadal můj první pokus se podělím i o recept. Jen je mi hrozně líto, že neznám jeho původce, to bych byla hned šťastnější.

Každopádně každá rada dobrá a takovéto recepty se rozhodně počítají!

Tudíž tuto obrázkový návod:

V jazyce českém, pak kuchařinka pekařinka do náplně, kromě zmiňované nutely či jiné čokoládky, doporučila vlastně téměř vše, od oříšků, přes marmelády až po marcipán. Záleží vždy na chuti.

Já jsem bohužel při prvním pokusu udělala pár hloupostí, jako málo překládané těsto a nebo moc čokolády (jsem hamoun a čokolády pro mě není nikdy dost, proto se tohoto údělu nakonec ujala maminka :D), což znamenalo čokoládu všude a vršek jablíčka klouzající po zbytku. Každopádně ... i když to v závěru nedopadlo, jak jsem si přála, tedy vizuálně, chuťově to bylo výborné a krom své vlastní pochvaly (jak se u nás říká "pochval se, nikdo jiný to za tebe neudělá") jsem získala i tu rodičovskou. ^^ A svůj výsledek jsem si odfotila, abych věděla čeho se příště vyvarovat.. (těsto překládat, s čokoládou to nepřehánět ..:D)

A stejně se pochlubím! :D A příště budou určitě i lepší! :3

Milené stereotypy

Prý, že stereotyp je špatná věc, že člověka ubíjí. Že stereotyp, je jako klec.

Ale po tom, co si už měsíc žiju v jednom z nich je mi skvěle. Cítím se dobře a tak nějak si co chvíli říkám, "jo, tohle je to, co mě naplňuje". Nějak si uvědomuju, že až zase pojedu do Prahy a začnu chodit do školy bude se mi stýskat. Stýská se mi pořád, ale čím víc zvířátek mě doma čeká tím horší to je. Tak nějak předpokládám, že budu pár dní bulet do polštáře a prožiju si svůj nejhorší "houmsik" neboli stesk po domově.

Taky vím, že Prahu nesnáším. Možná je to právě z důvodu, že těžko ze mě bude človek, který si bude moci dovolit domek na kraji takového velkého města, abych si tam mohla pořídit zvířátka po kterých toužím.

Jsem vesničan. V hloubi duše to vím a líbí se mi to. Já chci žít ve vesničce s obří zahradou, možností vyrazit do lesa a nebo na pole. K čemu jsou mi parky, kde na každém kroku potkám člověka, když je ani vidět nechci...

Někdy si pak říkám, že jsem se měla na VŠ vykašlat. Raději dělat práci, kterou nemám ráda (ale nepředřu se tam) a ve svém volnu se blažit zvířátky, která miluju. Ale pak mi dojde, že VŠ nedělám jen proto, že chci titul, spíš se chci dozvědět něco nového, něco zajímavého. I když ze spousty věcí jsem zklamaná, tak je tu ta druhá část, která mě těší a baví. Mám teď docela strach z nadcházející bakalářské práce a snad i státnic a možná proto se mi stereotypy líbí. Je to příjemný únik. Navíc, když součástí takového stereotypu jsou zvířátka a zahrada. :)

Achjo, musím si úžívat svých dní, co to jen půjde a doufat, že, až to příjde, se nezhroutím.