Anooo Hiroko to stihla.. (a už to píše po druhý,ale detail..xD) Jsem dobrá, žee... Jo jsem dobrá..*no musím se pochválit, nikdo jinej to za mě neudělá..xD*
Takže kochejte se tohle je poslední část Kočičáka a jeho životního příběhu.., tedy jen jeho části, třeba totiž nakonec odjel zpátky ke kočičákům a Kusimu, žeo..^^ *jsem zlááá...xD*
A jinak mám pro vás překvápko, mám napsanou část nové povídky, jen tak mimochodem to byl první začátek kočičího prince, ale nakonec nebyl..:))) Mám už pro ni nový název a možná, že by se tu mohla v budoucnu objevit...:)) Ještě uvidíme.. *jsem zláááá, neukážu vám to..xDxD*
Možná se sem během te doby co nebudu doma dostanu. Díky sestřence s netem...xDxD No ještě se uvidí, kdyžtak se ozvu..(Jinak vrátím se tak za dva týdny nejspíš...)
A teď tu nejdůležitější věc... Tuhle kapitolku věnuju Ayumu jakožto jedinýmu klučinovi, který mě za "tohle" chválí a je ochoten to číst...:)) Doufám,že se bude líbit.
A taky...Konec..:)) Snad budete mít radost...:)))
Hiroko von Rabersdorf
"Rai počkej...!!" Byl to Kusi, Raiův kámoš. Než se stihl Rai otočit skkočil mu na záda a povalil ho.
"Proč tohle vždycky děláš.." Zaskučel a snažil se setřást ho ze sebe, aby se mohl postavit. Kusi se, ale držel pevně a nehodlal se jen tak pustit.
"Mám tě rád a chci tě rozveselit. Seš jak dyby tě přejel parní válec. Vůbec se neusmíváš a den ode dne je to s tebou horší. Dyž si přišel pořád ses blbě uculoval a teď nic.." Vyčetl mu kamarád a slezl.
"Promiň.." Rai se posatvil s hlavou sklopenou k zemi.
"Co se děje..??" Rai se odvrátil.
"Zítra to bude rok, co umřela mamka.." Zašeptal a zavřel oči, aby zabránil slzám.
"Promiň, to..já to nevěděl.." Chytil ho do náruče a mačkal.
"To je v pohodě.." Zašeptal a nechal se objímat.
"Moc mě to mrzí, nechtěl jsem.. Rai..?? Mám jet s tebou..??" Ten zavrtěl hlavou.
"Chci jet sám.." Zahučel Kusimu do ramene a opatrně se od něj odtáhl. Usmál se. "Děkuju..Zítra se neuvidíme..Tak zatím.." Naposledy ho k sobě přitiskl a spěchal domů.
"Kami, Niha, Shinori, Mata.." Zavolal na prahu a čekal, kdy ho jeho mazlíčci přiběhnou přivítat. Netrvalo to ani pár sekund a Rai cítil jak se mu Kami drápe po nohavici, sklonil se.
"Já vím ty mazle..." Vzal ho do náruče a potlačil. Nalil jim do mističek mléko.
"Zítra tu budete sami, nevím kdy se vrátím, ale asi to bude chvilku trvat.." Šeptal a koukal jak se jeho miláčci krmí.
Zamyslel se. Měl špatný pocit. Zítra to měl být rok co bude sám, bez mámi. Byl o rok starší, ale po mamce se mu stýskalo pořád stejně, možná víc.
/ / /
"Ahoj mami.." Zašeptal a sledoval černý mramor s matčiným jménem. Bylo zataženo a každou chvíli se ozývalo zahřmění. Rai přiklekl k mramorové desce a položil na lilii. Bílou lilii. Shinori je milovala.
"Jsem zpátky. Moc mi chybíš.." Šeptal a cítil jak ho zrazuje vlastní tělo. Třásl se, v očích ho pálily slzy, které se snažil celý ten rok zadržovat.
Nebe prořízl blesk nasledovaný křikem hromu. Rai se rozplakal.
"Maminko..." Zašeptal ještě a pak objal kolena. Začalo pršet.
"Rai..??" Oslovený sebou trhl, byl mokrý jako myš a třásl se. Měl pocit, že ten hlas zná. Otočil hlavu.
"Kazuki..." Vydechl. Naproti němu stál muž, měl na sobě černý oblek a v ruce deštník. Byl pořád stejně krásný, jen o rok starší.
"Co tu děláš..??" Přivřel oči...a postavil se, aby na něj líp viděl.
"Přišel jsem za Shinori a." Na hrob položil lilie.
"A co..??" Raiovi se něco nezdálo. Nebyl rád, že narazil na někoho koho zná. Nechtěl potkat nikoho známého, ale jakmile uviděl Kazukiho, měl zvláštní pocit. Jakoby vypil horký čaj, právě ve chvíli, kdy ho nejvíce potřeboval. Kazuki na něj pohlédl.
"Doufal jsem, že tu na tebe narazím, pojď udělám ti čaj a něco k jídlu.." Rai vytřeštil oči. Něco mu unikalo. ale nebránil se, měl trošku hlad.
"Jsi sám..??" Rai se spokojeně tulil k županu, do ktérého ho Kazuki navlékl po té co se osprchoval. Bylo mu teploučko a příjemně. Kazuki před něj postavil hrnek s horkým čajem a misku kouřící polévky.
"Stále sám, nemám štěstí.." Sedl si naproti a sledoval jak Rai baští.
"Děkuji, bylo to moc dobré.." Usmál se Rai a pohldlněji se opřel.
"Jak se máš..??" Zeptal se Kazuki a Rai trošku posmutněl.
"Kdyby byla mám bylo by líp, ale jsem živý, zdravý, mám práci a přátele a sám taky nejsem.." Kazukimu vyschlo v krku, hlasitě pokl a v té chvili se jeho bývalí student hlasitě rozesmál.
"Není to tak jak na to pomýšlíš, mám jen čtyři kočky.." Usmál se. Dopil čaj a zvedl se.
"Měl bych jít, moc děkuji za zahřátí." Jeho oblečení už bylo suché, převlékl se. Za pár minut stál v siňce naproti Kazukimu.
"Ještě jednou moc děkuji." Uklonil se a chytil za kliku.
"Sbohem.."
"Rai počkej...!!" Prudce si ho stáhl do náruče a přitiskl k sobě. Nechtěl být sám, ale jedinný koho chtěl se mu snažil utéct. Už jednou se mu to podařilo.
"Co se děje.." Zašeptal..
"Neodcházej, zůstaň se mnou, prosím.." Rai vzdychl, tyhle věty vždycky chápal po svém. Odtáhl se a Kazukiho políbil. Ten překvapeně zalapal po dechu.
"Co, co děláš..??"
"Tohle přece chceš, ne..??" Zavrčel.
"Ne..!!"
"Cože..??" Rai zvedl hlavu, v očích měl zmatek.
"Princátko..," zašeptal Kazuki a stáhl si ho do náruče, "..Miluju Tě.." Tiskl ho k sobě. Rai ztratil slova. Pak přivřel oči a objal ho, proto ten pocit, pomyslel si.
"Kazuki..." Zamručel blaženě.
"Já..." Zabytek slov se ztratil v polibku. Nebyli už potřeba.
KONEC
