Ra, bůh Slunce - V.

Hiroko odjíždí. Nejspíš se vrátí v pátek, možná v sobotu nebo v neděli...:D Ale jako určitě se vrátím. K zastižení budu na telefonu, takže moje svatá Niniel není problém a Kotě (< Za všechno může Adam!) pošlu ti pohled..*chechtá se* Jedeme do Prahy a původně nás mělo jet víc, ale protože bratránek je nedočkavej, tak babi bude doma. Mrzí mě to, ale nic s tím neudělám. Huhuu Zoo, třes se!! *nevinně se culí* Ale před tím než odfičm tu pro Vás mám další kapitolku..:)

Oj Dahak, on skutečně nebuní postelový mazlíček..ikdyž, rád se tulí, ale čert ví jak nakonec dopadne... Všechno Pro Dahaaak..^^

Bude se mi po Vás moc stýskat.

A teď Valím do vany, jinak se ráno nevyhrabu.

S láskou..

Hiroko von Rabersdorf

---

"Fajn, takže prvně podáš ruku komu?" Zatím jsem byl poměrně v klidu. Ra všechny začátky chápal a vůbec šlo mu to, jakoby s tím rostl.
"Ženě." Pípnul. Usmál jsem se a předal ho Bertě. Čtení mu sice šlo dobře, ale psaní bylo utrpení. U těchto trápení jsem raději neasistoval. Co se čtení týče, často už předčítal i on mě, nezadrhával se, četl plynule a lehce, jakoby četl odjakživa. Byl tolik inteligentní. Po ránech jsem si zkoumal, po obědě jsem ho učil mravům a večer jsme spolu četli, mezitím ho Berta učila psát. Všechno bylo skvělý. Až na strýce a jeho dcerku. Především jeho dcerka odmítala pochopit vlčí sexuální návyky a tak často odcházela s prokousnutou rukou. Bylo to jako hučet do dutého dubu.

"Johnatane."
"Strýčku?" Koukl jsem na něj. V laboratořích mě nenavštěvoval. Nikdy.
"Mohl bys ho naučit lidskému sexuálnímu chování?" Ušklíbl jsem se a zadržoval smích.
"Ale strýčku, jsem přeci také muž. Navíc mám za to, že lepší by bylo, aby se Natálie přizpůsobila jemu. Pro ni by to nebyl takový problém jako pro něj." Zaprotestoval jsem.
"Ty moc dobře víš, že Natálie něco takového nezvládne, jde do všeho po hlavě. Za to ty jsi zdrženlivější." Mhouřil jsem oči a přemýšlel, do čeho mě ten Dědek stará chce uvrtat.
"Mohl bys třeba založit deník, kam by sis psal svoje pokroky a pak ho předat Natálii. Bylo by to jednodušší." Ušklíbl jsem se. Nikdy mě ten mrzout neposlouchal.
"Fajn." Vztekl jsem se a otočil se zpět ke stolu.
"Udělám to, ale teď odejdi, mám spoustu práce." Jen co za ním klaply dveře, složil jsem hlavu do dlaní. Sakra, do čeho jsem se to zase nechal nacpat?

Domu jsem přišel už s obrovskou koženou knihou, deníkem, který jsem plánoval použít. Věděl jsem, že tohle bude ohromný průser a Berta mě zabije, až to zjistí, ale musel jsem. Pokud bych to neudělal, mělo by to na moji práci fatální následek. Přemýšlel jsem, jak začít, jak s Raem navázat kontakt, jestli mu očuchat zadek, nebo se ho jen víc dotýkat a víc s ním být. Pro jistu jsem zvolil druhou možnost.

Praštil jsem budoucím deníkem o stůl ve své pracovně a šel se podívat do kuchyně, odkud jsem slyšel hlasy.
"Johnatane." Usmála se na mě Berta. "Jdeš právě včas, za chvilku jsme chtěli obědvat." Ra nadšeně přikyvoval a já se strašlivě moc modlil, aby na mě nebylo nic poznat. Přešel jsem k němu a pohladil ho po vláskách a až teprve teď mě napadlo, že bych ho mohl vzít k holiči, měl strašlivě dlouhé vlasy, museli mu zavazet.
"To jsem rád." Šeptl jsem, a poprvé od doby malého kluka, prostřel stůl. Berta mě probodávala pohledem, bylo mi jasný, že něco tuší, ale nepřemýšlel jsem nad tím, ne dokud to nebylo aktuální. Prozatím jsem se věnoval potřebám svého malého vlčiska. Když jedl tak strašně slintal. Zvláštní, že jsem si toho nikdy nevšiml. Musel jsem se usmát, byl roztomilý, tolik se snažil.

Talíře jsem odnesl já. Berta se mnou chtěla mluvit. Ra dostal zákusek.
"Děje se něco?" Špitl jsem a podvědomě se přikrčil, pod jejím pohledem.
"Ano, evidentně ano." Zavrčela a trhla hlavou k Raovi. "Nějak moc se kolem něj ochomýtáš, co to má být?" Zavrčela. Trhl jsem rameny a dělal, že ji neslyším. "Johnatane!!"
"Tak fajn, tak fajn, strýček chce deník, chce prostě postup, jakým by Natálie mohla s Ra navázat nějaký bližší kontakt. Budu dělat pokusného králíka." Neodvážil jsem se Bertě podívat do očí, už teď jsem tušil blesky.
"Johnatane, ty jsi spadl z Měsíce? Takže ty si ho chceš přitáhnout k sobě, abys ho pak mohl předhodit té holce.?"
"To nechci." Zašeptal jsem.
"Ale vypadá to tak. Celou dobu opakuješ, jak je vlčí vztah křehký a pak chceš udělat něco takového?" Šeptala naléhavě a po očku koukala do jídelny, kde se Ra krmil.
"Já ho nechci zranit, jenomže…" Svěsil jsem ramena a podíval se na Bertu.
"Jak to mám asi jinak udělat. Královnu moje výzkumy nezajímají a já nemám dostatek peněz na jejich financování, strýčka potřebuju."
"Tvůj otec, by se nenechal takhle vydírat." Ukončila to a odešla pryč. Nechala mě tam stát s rozporuplnými pocity. Byl jsem mimo. Můj otec… Vždyť mě tu nechali samotného. A teď mi bude předhazovat… Zatnul jsem pěsti a odolával pokušení něco rozbít.

"Johny?" Rač čapěl vedle mě a pozoroval, jak zatínám pěsti. Sklonil jsem se k němu a pohladil ho po tváři.
"To nic, princátko." Zašeptal jsem a líbl ho na čelo. "Řekni mi, nezavazí ti tolik vlasů.?" Usmál jsem se a nenápadně si otřel vlhké oči. Zavrtěl hlavičkou a pak mě olízl. Rozesmál jsem se.
"Truhlíku, tohle už se nedělá." Zaculil se.
"Jenom Johnymu a Bertě, ale Johnymu víc." Měl tak nádherný zoubky. Tolik jsem se ho chtěl dotknout, ale odolal jsem. Nechtěl jsem nic uspěchat.

Ra, bůh Slunce - IV.

Původně to tu mělo být až zítra, ale zítra jsou dědečkovi 65 narozeniny a Hiroko bude nadšeně pět Něěěkdo má dneska narozeninýýýý..Ehm...*už se vidí* A proto to sem hodím ještě dnes. Je to další nezáživný díl, ale když já je takhle tolik miluju. Za chvilku budu tu povídku proklínat.

Co dneska? Asi takhle "Učíme se číst!" Uch..je tam moje oblíbená tulící scéna a předčítání.. *vzdychla* A dneska Pro Kwálička, protože chci, aby alespoň prozatím měla Jihnatana ráda..:) Milju Tě víš...:-*

On je tolik fufuuu....xDD Vidíte. Dneska jsem POTICHU...žádný kecy.

Tak si to užíjte..:)

S láskou..

Hiroko von Rabersdorf

---

Hned ráno jsem musel utéct. Ne, že by se mi chtělo pouštět to štěně z náručí, ale nic jiného mi nezbylo. Musel jsem do laboratoře zkontrolovat svoje pracovníčky, oni jsou sice šikovní, ale je nad nimi potřeba dohled. Z domu jsem utekl bez snídaně, za což mě Berta po návratu pěkně vypeskovala.

S Ra už jsem normálně mluvil, musel jsem sice používat jen běžná slova, ale zvládli jsme si popovídat o počasí. Tím pádem jsme se s Bertou posunuli k dalšímu kroku mučení. Čtení.

"Ra, co je tohle za písmenko?" Broukla Berta a před čumáček mu strčila obrovské písmeno "B". Ra nechápavě natáčel hlavu a přemýšlel.
"To je B, miláčku, řekni B." Pohladila ho Berta po hlavě a strašně se rozplývala, když Ra pípnul béé. Během pár minut jsem zjistil, že na to prostě nemám nervy. Zjistil jsem, že nechci mít děti, neměl bych dost trpělivosti na to učit je. Berta naopak vypadala velice šťastně při každém, byť jen miniaturním, krůčku a úspěchu, který Ra udělal. Nakonec jsem znovu prchnul z jejich dohledu. Knihovna mi poskytla dostatečné útočiště. Knihy byli můj úkryt. Utíkal jsem do světa fantazie rád, ale už nebylo tolik času a teď. Šáhl jsem po své oblíbené knize a začetl se. Netuším, jak dlouho jsem četl, když cvakly dveře a ke mně do lenošky se nacpalo menší pružné tělo.
"Copak?" Pohladil jsem Ra po hlavě.
"Čti mi, prosím." Zašeptal a schoulil se mi na rameno. Usmál jsem se a knihu odložil.
"Ale něco jiného, jo?" S tím jsem se natáhl po pohádkové knížce, kterou mi předčítala ještě maminka, potom Berta. Uvelebil jsem se zpět na lenošku a nechal Raa, aby se mi schoulil v náručí. Byla to tak zvláštně intimní chvíle, až mi naskočila husí kůže. Rozevřel jsem knihu a začal číst. Periferně jsem viděl, jak Ra sleduje každý řádek, každé písmenko. Učil se. Sám od sebe. S jemným úsměvem jsem předčítal. Uklidnilo mě to a podle jeho zlenivělých reakcí jsem nebyl jediný klidný.

Usnul mi v náručí. Musel být hodně unavený, ale je fakt, že já čtu strašně monotónně. Sledoval jsem jeho sladký obličejík a hřešil myšlenkami. Pro jistotu jsem zavrtěl hlavou, Hloupost Johnatane, nejsi na kluky, jsi normální, jenom nechceš děti. Opatrně jsem ho položil na lenošku a přikryl příruční dekou. Zvláštní bylo, že byla vždycky tam, kde já, tedy ta deka.

"Berto?" Zavolal jsem ještě na schodech, vykoukla z kuchyně.
"Co se děje?"
"Slib mi, že ho naučíš číst i psát, prosííím??" Už jsem si skoro klekal.
"Ale jistě, je to chytrý chlapec, jde mu to rychle, ale myslím, že byste ho měl učit taky mravům, pořád jí jako… no jako prase." Trošku se pousmála a já přikývl. Měla pravdu, pokud měl být správný gentleman, musel se učit mravům. Ale dnes už ho nebudeme trápit.
"Dobře a Berto nezapomeň ho okoupat, aby se neopařil jako naposledy." Připomněl jsem jí a odebral se na kutě. Na to, že jsem nic nedělal, cítil jsem se parádně vyřízený. Naposledy jsem zkontroloval Raův spánek a pak moje kroky směřovaly ke koupelně. Když jsem pak ulehl do peřin, nemohl jsem usnout, něco mi chybělo.
"Johnatane?" Slyšel jsem zavrčení a poté cvaknutí dveří. Přes nos mě uhodila levandulová vůně a horké vlčí tělo se schoulilo k mému boku. Konečně jsem usnul.

"Jsi v trávě!" .. "Ježiši, já jsem v trávě!!"

Krom toho, že jsem se rozhodla tomuhle věnovat osobní rubriku, hodlám se tu taky vykecávat o svých "jízdách". "Ježiši, jsem v trávě!"

11:01 (Ha, o minutu později!..) Pan Š (budeme mu říkat prostě Š. xD) zastavuje u Penny, aby si Hiruše mohla nastoupit do auta. Je nehorázný vedro, nedá se dýchat. Potili se mi snad i věci, který nemám. (Haa, potkala jsem spolužačku, mazeeeec...xD)

Domluvili jsme se, že to zkrátíme jen na hodinu, protože to se fakt nedalo. Zajeli jsme k Sanatoriu (Moje první jízdy byli nedaleko hřbitova. Ironie, nebo předvídavos?...*kření se*), že tam nikdo nebude, jenže zrovna tam byl pohřeb. ("Zajedu do stínu toho kaktusu." *zajede ke krajnici k bříze*)

Prohodili jsme si místa, pan Š zdlábil první ze dvou meruněk a osvětlil mi všechny úkony před samotným nastartováním.

"Chyť ten klíček do prstů."

Samotný nastartování nebyl takovej problém (zkoušela si to přece doma). Už teď znám polohy klíčku, haha, jsem machr! Nastartovala jsem. "Přidej plyn, tak aby ses dostala na 15000 otáček a nebo kousek pod 2000." Přidala plyn, motor zařval, Hiroko zděšeně sledovala ručičku, která si vystřelila ke 3500 otáček. Ha, přišlo osvětlení, jak se přidává plyn!? Po druhé jsem se dostala už jen na 1800 a to bylo celkem slušný. "Tak a teď pouštěj spojku." .. "A to už mám jako jet??" *vyděšená*

Jeli jsme, celkem slušně. "Zastav!" .. "Cože?" Naproti nám auto - to jsme zjistili, že je tam pohřeb- ještěže má vlastní pedály. Já už se viděla někde na hřbitově.

Otočili jsme to s tím, že teda pojedeme na ten cvičák, ale to jsme museli přejet silnici. V podstatě jsem se třásla jak osika a snažila se nevjt tam, dokud nemusím.

"Sešlápni spojku, prudce! Zařaď. Odbrzdi, otáčky, pouštěj spojku do záběru, podrž spojku, pusť spojku, uber plyn, zrychli, uber, uber, uber!" Ježiši já tu stěnu viděla tolik blízko. Projeli jsme několik koleček, už vím jak se zatáčí.! *je na sebe pyšná*

Někdy mezi tím, mi Š oznámil, že jsem křečák a mám se uvolnit. Jo mu se to kecá, on je už profík, ale co já, všude stěny, bilboardy, tráva! A taky stihl sníst druhou meruňku. Nakonec toho všeho mě teda pochválil, že to prej nějaký bude. A taky do mě pořád rejpal, pfff, copak já mužu zato, že jsem nevyrostla? Ale jinak je to strašně v pohodě chlap, myslím, že mě nezabije, ani nedostane infarkt.

Nooo, v pondělí máme hodinu. Do půl sedmé a pak se prý "odvezu" domů. Ha, si to maluje. Přes ty zatáčky? Přes Malín? Přes Šumperk?? Až k nám domů? Ježiši dyť já ani nevím jak se odbočuje! Ale tak to se uvidí. Kdybych to nepřežila, tak svoje králíčky odkazuji Nini a Ra a Johnyho Dahak, zbytek si můžete rozebrat. A prosím postarejte se mi o Hirokio a Kairiho, aby mi neumřeli hlady.

Ale já to dám...:)

Nemůžu Vás opustit, když Vás tolik miluju, navíc má slíbený to "jemný znásilnění"...

S láskou..

Hiroko von Rabersdof

Schovejte se Hiro sedí za volantem aneb, jak naše auto málem "líbalo" schody..

Hehe, teď mi to příjde strašně vtipný, ale když jsem seděla v autě a nemohla si vzpomenout, který pedál je brzda, uch... No, zlatá ruční brzda, jinak bych mohla taky teď ležet někde v příkopě, taťka by mě asi zabil...xD

Ale byla to celkem psina. "A teď couvni." "Cože? Jako já mám teď couvnout? Ale já tam nevidím!" a nebo "Nedívej se na ty pedály!" "Nedívej se na tu páku, to musíš dát i bez toho, aby se s na ni koukala." "Zase se na ni koukáš, nedívej se na ňu!" popřípadě "Spojku, no a teď brzdu, brzdiii!!"

Uch, už teď lituju toho nebohýho učitele, jen doufám, že nedostane infarkt nebo tak něco.Když to přežiju tak podám podrobnou zprávu, ale mám fakt nervy v kýblu..xDD

Tohle mě fakt zabilo. Já tu holku tolik miluju. My se vidíme jednou za sto let, ale to jsou vždycky "akce" naposledy posun Země..xD Všimli jste si, že den má teď 25,58 hodin??..xDD Ne, že, tak dobře jsme to udělali, sice jsme málem nedoletěli domů, ale to je vedlejší, na opravě rakety se pracuje..xD

Simka.Z ‎(19:57):

tss, ta ti taky nepomůže *přimáčkne ji na zeď a vytáne si z pod kalhot bič *

PaŽitka ‎(19:57):

*omdlí strachy*

Simka.Z ‎(19:58):

tak a teď už s tebou nic nebude ! chtěla jsem tě jemně znásilnit

PaŽitka ‎(19:59):

Ježiši, ještě, že jsem omdlela..xDD

Simka.Z ‎(20:00):

tsss!! a já jsem chtěla být tak jemná

Simka.Z ‎(20:02):

Sluníčko mé, budu muset jíti to tvé znásilnění si nechám na jindy

PaŽitka ‎(20:02):

Dobře, já počkám..

Simka.Z ‎(20:03):

ale ale ale ? tak počkáš máš se na co těšit ... tak zatím pá, a krásný zbytek večera, budu se snažit tu přijít někdy častěji ať nečekáš dlouho

A michael Basketbalista..xDD Ninii, čístě kvůli tobě. Jinak bych Vás už netrápila, asi. Ale já z toho nemůžu, to prostě nemá chybsona, on je tak maličkatej a to má 1.80m..xD *roztekla se z toho*

Prostě MJ a MJ...xDD Úplně nejvíc, hej..xDD

S láskou...

Hiroko von Rabersdorf

Ra, bůh Slunce - III.

Chcípnu, dneska na kole k zubařce, to bylo strašný. Ale víte aspoň jsem zase naštvala ségru a taťku...xDD Taťka tam byl tak pět minut ségra minutu a já jsem ještě ani neseděla a už mě hnala ven. To je vždycky naštve, protože já mám největší nervy. Ale copak za to můžu? Nemůžu.

Dneska celej den přehrávám Gackta, už mi začíná hrabat..xD Buď je Michael, Gackt a nebo Armstrong (popřípadě něco u čeho mám tendenci mlátit hlavou do zdi - Metaaaaalll..xD)

Dneska se mi nechce vykecávat.. xD to je divný, většinou mám ty, sebevražedný, tendence.

Co se povídky týče. Zabije mě to. Umřu u toho, bude to moje vrcholný dílo. Je to strašný. Vůbec nic se tam neděje a nevychází mi to tak jak já chci. A přitom. Co jsem, pro Gaiu(< zase magoří), zase zkonila??? Vrrr, ale já to dopíšu!

Tahle kapitolka, noooooooooo...*schválně to protahuje* však uvidíte, ale od příště už to snad bude čitelný, jooo příště už bude čtení..^^ To mám ráda.

Haha, Hiroko Vám původně chtěla ukázat Michaela basketbalistu, ale rozmyslela si to...:)

S láskou

Hiroko von Rabersdorf

---

Opřel jsem se o futra a s úsměvem sledoval Bertu, jak se snažila to vlče naučit říkat "Berta". Nevěnoval jí moc pozornosti, víc ho fascinoval vonící čaj a vajíčka se slaninou. Berta mu to sebrala a on zavrčel, načež dostal pohlavek. Ušklíbl jsem se, tohle jsem moc dobře znal, zvláštní bylo, že to vždycky zabralo, protože ji začal poslouchat a za chvilku se dokonce snažil vyslovit její jméno. Bylo to takové "Be-vrrrr-a". Snaha se cení.
"Já Berta." Ukázala na sebe a ještě mu to chvilku opakovala. Sledoval jsem je a zamýšlel se nad různými hloupostmi, když se ozval celkem hluboký hlas. "Berrrrta." Zavrčel. Berta se rozesmála.
"Tak se ti to podařilo." Usmál jsem se a přešel k nim. Berta nadšeně přikyvovala a pak se jala představit i mě.
"On John." Ukázala na mě a ještě párkrát to zopakovala, než to psisko pochopilo, o co kráčí.
"Jo-n" Za tu úžasnou zkomoleninu ho Bertička pochválila a pak se vrátila zpátky. Chtěla vědět, jak se jmenuje, ale on se neměl k tomu jí to povědět. Odešel jsem si udělat kávu, a když jsem se vrátil, Berta se usmívala, snažila se něco opakovat. Byla to taková zvláštní směs vrčení a kňučení.
"Ty?" Udělala Berta a honem mě přivolala, abych si to poslechl.
"Rarawwrrnirwar." Říkám, že to bylo divný.
"A nemohli bychom mu říkat prostě Ra?" Zeptal jsem se tichounce. Berta pokývala hlavou a pak se otočila zpět k Ra.
"Ty RA." Vysvětlila mu jednoduše. Chvilku na ni koukal a legračně natáčel hlavu, ale nakonec jakoby prohlídl a spokojeně ňafnul.

Následující týden byl vyčerpávající. Nebyl jsem zrovna vyrovnaností oplývající jedinec, takže Berta měla dost častý pohled na to jak, hulákám a Ra se krčí pod stolem. Pak jsem si za to nadával, protože se mě bál, ale jinak to prostě nešlo.
"Johne, měl bys být trpělivější. Žil přece sedmnáct let mezi vlky." Pokárala mě a já se chtěl propadnout.
"Chtěl bych vidět tebe." Zavrčel jsem. Berta to vzala jako výzvu a Raa si odvedla ven na zahradu. A pak jsem měl celý další týden volno. Začal jsem znovu pracovat na výzkumu. Byla to věc, kterou jsem miloval. Na večeře ani obědy nebo snídaně jsem nechodil, byl jsem prostě celou dobu v laboratořích a aktivně se účastnil všech zkoušek a pokusů. Nemohl jsem se pak divit, že na mě Berta byla naštvaná a Ra se mi vyhýbal ještě víc. Dokonce už nechodil spát ke mně, to mě trošku mrzelo, ale dokázal jsem se bez toho obejít. Nemusím mít všechno. Jenomže byli lidé, kterým se to nelíbilo a tak se jednoho krásného rána v jídelních dveřích objevil strýček a jeho povedená dcerka. Musel jsem je přijmout a oni si navíc vynutili, jeho vlčí veličenstvo. Sám jsem nevěděl, jak moc v řeči pokročil a tak mě dosti překvapilo, když vkráčel do místnosti, jemně se uklonil a svým zvláštním hlasem vrčivě zašeptal. "Dobrré rráno." Natálie nadšeně zatleskala a už se k němu hrnula s tím, že se musí posadit vedle ní. Nelíbilo se mu, že ho někdo ovládá, ve smečce byl nejspíš hierarchicky hodně vysoko, a tak varovně zavrčel. Zaculil jsem se a pokynul mu. Měl už svoje oblíbené místo v čele stolu naproti mé židli. Usmál jsem se. Berta donesla snídani a já je vyzval k její konzumaci. Nenechali se dvakrát pobízet.

Po snídani jsem pozval strýce na šálek kávy, bylo to spíš zdvořilostní gesto, navíc jsem potřeboval využít jeho přítomnosti a projednat finance. Ra a Natálii jsme nechali o samotě, však on si kluk poradí, když ho bude, ta prokletá baba, ohrožovat.

Křik se ozval během následujících patnácti minut. Když jsme doběhli, Ra vysel zakousnutý za její předloktí a vztekle vrčel, zatímco Berta ho plácala utěrkou. Dostal jsem záchvat, jestli kašle nebo smíchu to zůstane do smrti utajeno.
"Ra! Pusť Natálii!" Zařvala Berta, Ra v tu chvíli sklopil pomyslná ouška a utekl do zahrady. Rychle jsem se omluvil, vrhl po Bertě trošku rozzlobený pohled a šel se po tom vlčeti porozhlídnout. Ne, že bych měl strach, byl to spíš pocit, že to nebylo zase až tak spravedlivý. Nejspíš jsem měl pravdu protože, když jsem ho našel schouleného pod starým dubem, fňukal a čím dál víc se choulil.
"Ra, vlče, pocem, řekni Johnymu, co ti ta ošklivá ženská udělala." Natáhl jsem k němu ruce a on, i když se mi celý ten týden vyhýbal, mi skočil do náruče a rozfňukal se ještě víc. Nemělo cenu to z něj tahat a tak jsem ho jen choval a hladil po zádech. Mělo to na něj velice uklidňující účinky, takže mi během pár chvilek usnul v náručí. Sedl jsem si pod strom, opřel se o kmen a poslouchal ptáčky. Jen tak vypustit se mi už pěkně dlouho nepodařilo. Užíval jsem si to.

Vzbudila mě až zima. Jistě z jedné strany mě hřálo Raovo tělo, ale ten dub celkem studil. Zamžoural jsem. Byl úplněk a hvězdy zářily tolik jasně. To jsme spali tak dlouho? Chvilku jsem se ještě rozkoukával. Raa jsem chytil do náručí a i s ním se postavil, byla to sice pěkná fuška a já měl pocit, že mi šlehne v zádech, ale zvládnul jsem to. Trochu nejistým krokem jsem se vydal do domu. Berta nechala prozíravě otevřeno, takže dostat se dovnitř nebyl žádný problém. Schody jsem taky vyšlapal celkem lehce a padnou do postele, to už byl jen malý problém.
Lehnul jsem si na záda, jinak bych ani neusnul. Ra ležel schoulený vedle mě a evidentně ho vůbec netrápilo, že se roztahuje. Ještěže je ta postel tolik velká. Spokojeně jsem zavřel oči a během pár minut mě navštívil nějaký snovač. _{Ninii, vidíš, co děláš?}