Jak jsem zapochybovala

Jsou to asi dva dny, co jsem skutečně zapochybovala. Blonďatý chlapec mě vyvedl z míry. Absolutně jsem si nebyla jistá, jestli mu můžu věřit, že skutečně je chlapec.
Poohlédla jsem se po dalších informacích a zjistila, že se jmenuje Maya, přiznám se, že mě to moc nepřesvědčilo, takže nastalo další hledání a ověřování.
LM.C, totiž tato dvoučlenná skupina skutečně jsou tito dva chlapci.
Ujistila mě o tom i moje sestřička a ukázala mi plakát, kde jsem konečně prozřela.

Já jsem si myslela, že mě nemůže nic překvapit, že přece je to Mana nebo Hizaki nebo Kamijo nebo já nevím třeba Uruha. Ale tohle mě fakt dostalo. Možná, že mě uhopsaný korejský dívčí pop zblbnul natolik, že jsem měla pochybnosti.
Ale víte, teď, když se na něj znovu dívám, pouštím si klip s touhle image, tak si říkám, jak jsem mohla pochybovat?! Vždyť tohle je přece na něm vidět.
Teď když to vím stopro, je to jasný. No ne?..:D

Kočičák

Pořád jsem slibovala, jak rozeberu ocásek, co mi přišel zároveň s oušky a není to tak dávno, co byl ocásek OPRAVDU rozebrán, rozstříhán a použit na jiné věci.

Respektive na ty stejné, ale ve zmenšené podobě.
Tudíž se teď můj princ pyšní vlastními oušky, ocáskem a chlupatou "jakože" vestičkou.
Ještě vymýšlím, jak jinak mu ukotvím ouška na hlavě, protože tahle "čelenka" z měkkýho kovu je poměrně nic moc. Takže občas sjede. A nebo mám strach, že bych mu koncema mohla poškrábat jeho vlastní ouška. Jenomže tak malé a hlavně nenápadné sponečky, aby Lawrimu seděly jsem ještě neobjevila. Mamina navrhuje gumičku, ale to se mi moc nelíbí.. uvidím.
Každopádně beru to jako pokrok a úspěšné zakončení jednoho z vyráběcích dnů.
Momentálně se naším směrem ženou bouřky, tudíž je v plánu dodělávka trička a něčeho, čemu se snad bude dát říkat "kalhoty".

Lawri právě odmítl sundat ouška a ocásek. Uhm, prý, že teď bude koťátko a ať ho tak uložím.
Uch, no proč ne..^^

Jedinná barevná. A stejně jsou ty barvy nějak mimo. Ta modrá je ve skutečnosti ještě o něco tmavší.

Ověřování, jestli ouška drží.

Tady je i kousek ocásku. Ten se mi moc líbil sešívat. A uvnitř je taky ten měkkej drát, takže jde ocásek tvarovat..^^ Akorát je krátkej..

Tahle se mi líbí..

Už je to oficiální..

..
oficiálně mi drží místo jak v Praze (na obou oborech), tak v Ostravě.
Ostravě upřímně zdálky mávám s tím, že tam nechci...
Aspoň jedno dilema vyřešené.
A mé dva další obory?
Šlo by to studovat zároveň?
Jak si mám vybrat mezi dvěma, který chci oba určitě dělat?
Speciální chovy? Nebo radši Zoorehabilitace a další asistenční aktivity se zvířaty?
Tak si tady přemýšlím. A nevím.
Lawrimu je to jedno, prý hlavně, že bude moct jet se mnou.
Dokonce je na mě milejší než obvykle. Nevím jestli je to pro to, že si pojišťuje svůj odjezd nebo proto, že mě prostě chce povzbudit... a vsázím (možná naivně) na druhou možnost.
Co by to mohlo být jiného, když smím drdůlkovat? A vrtat se mu ve vlasech a on ani nešpitne. :-)

Lehni!

..ta moje příšerka mě VŽDYCKY dokáže překvapit.

Jsou věci, o kterých se mluvilo jako o "nenaučitelných". Můj mazel umí "sedni", "packu", "druhou", "pojď sem" a "domů" "hop" a nově i "poď,poď", který se mi hodí na procházkách., ale lehni, to bylo zakletý. Za těch jeho jedenáct let života to na povel neudělal nikdy. Mohla jsem se stavět třeba na hlavu, ale nic. Vysvětlit jsem mu to pravděpodobně nedokázala, tak aby se mu chtělo to udělat.

Jenomže ve středu se stalo něco kouzelného.
Vždycky, když jdu ven, mám pro něj něco dobrýho (ale nikdy nic nedostane zadarmo..), v tu středu mi něco spadlo a to psisko rozjetý ze sedu okamžitě lehlo. Prvně jsem si říkala, že to je náhoda, ale zkusit se má všechno.
Přidřepla jsem k němu a s rukou dole "lehni", chvilku na mě koukal, jako, "co po mně zase chceš? teď jsem vstal", ale pak lehnul. Mohla jsem se radostí pominout... Takže i ten můj staroch lítal nadšeně jak šílenej.
Pořád sice nelehá zadarmo, ale už nemusím přidřepávat...:-)
Mám z něj radost.
Na starý kolena mu to všechno jde...^^
Možná, že nebudeme (oba), tak hloupý, jak vypadáme. Možná máme skryté vlohy..
Navíc už si mě dokáže i hlídat. Vždycky byl spíš samovýletník, ale teď je radši, když jsem na dohled. Vždycky, když jdu pro něco domu, sedne si před verandu (protože ví, že tam sám nesmí) a čeká. A pak na mě hupne a já si div nerozbiju pusu.

Povelové lehni a těšení na dobrotu..^^

Moje milá lokomotivka. Sledoval mě, co dělám..:D

Ah, a už hledá skulinku, jak by mohl to svoje "lehni" šidit. Šidí i sedni, takže jsem vlastně vynechala moje upozorňování "nešiď", který taky umí moc dobře rozeznat..:D

Zázraky..

.. ne zázraky to nejsou, ale úžasně kouzelné to je.

Dneska jsem měla tu čest shlédnou canisterapii. A to v Šumperské nemocnici a pro seniory. Bylo úžasné sledovat jak paní, co se psem pracovala, tak psa, sestřičku a pomocnice (a protože jedna je moje kamarádka, tak jsem se mohla dívat) i ty lidi. Každý přijal pejska jinak, ale všechny to přinutilo zavzpomínat na svoje zvířátka.
Obzvlášť se mi líbil jeden pán. Povídal nám, že má doma sedmnáct let starého knírače a co všechno ho naučil a protože pán asi holduje psím sportům umí toho pejsek vážně hodně. Vyprávěl nám o svém synovi, co cvičí psi pro ministry a pro vojáky. A vůbec vypadal, že ho ty dvě hodiny strašně moc nabyli energií. Byl strašně rád, když se mu půjčilo do ruky vodítko, když ho směl kartáčovat a úplně dokonale dával povely. Asi chápu, proč je jeho knírač takovej šikula. :-)
Někteří se radši jenom dívali, ale většina těch lidí komunikovala a když ne se sestřičkou nebo paní psovodkou tak se psem a to bylo ještě o dost úžasnější.
Po dvou hodinách dřiny měl pesák dost.

Paní, co canisterapii dělá, je jediná tady z blízkého okolí a má toho docela dost. Cvičené má prý dva pejsky. Ten, kterého jsem viděla pracovat já je bobtail. Paní ho měla sestříhaného, takže vypadal jako plyšák. :D
A kolem nás se pak ještě pohybovala paní se štěnětem naháče (už druhý v Šumperku...^^), že prý chce taky dělat canisterapii. Tak jsem zvědavá, jestli tohle mimčo někde uvidím..:-)

Mám z toho úžasný pocit. Uch, asi půjdu pomáhat..^^