Lidi si o mně myslí, že jsem neuvěřitelně šťastný a pozitivní člověk.
Ha… hahaha.
Vlastně já jsem! Opravdu. Když jsem tam, kde chci být s lidmi, které mám ráda.
Což se, bohužel, poslední dobou neděje tak často. Já vím. Nemůžu mít všechno, ale všechno přece nechci! Chci jen trošku …
Stačí mi málo k tomu, abych byla šťastná a uvolněná. Úplně malinko. Třeba super taška s Burákem od rodičů, což byl absolutně nejlepší dárek, procházka s Bertem, a když je venku fuj blátivo a my se v tom můžeme vyválet a nikdo se na nás ošklivě nedívá. Když mi někdo popřeje pěkný den a hezky se usměje. Když sněží a mráz štípe. Když se můžu zašít s knížkou nebo Lawrim. Když se jde na výšlap. Když se sejde celá rodina. Když dostanu štípanou pusu. Když mi slepice dělají dravé ptáky.
Taky mi bohužel stačí dost málo k tomu, abych byla nešťastná. Aby se mi hrůzou a stresem třásly kolena, ruce i hlas.
Umím být srab i odvážná.
Co neumím, je říct něco hned. Narovinu.
To není můj styl. Nevím, jak to popsat jedním slovem.
Když se mi něco nelíbí, něco mě zklame, rozesmutní, naštve… zatlačím to. Zatlačím to a tvářím se, že to neexistuje. A tak se všechny ty ošklivý pocity uvnitř mě presují a presují… a pak. No, většinou nakonec bulím do polštáře, jak je svět ošklivej a zlej a jak nic není fér a "proč já"? Je to směšný.
Neumím s tím pracovat. Neumím pracovat sama se sebou. Je to děsivý. Nedokážu si představit, že takhle budu jednou žít. V zaměstnání určitě okamžitě zkolabuju. Možná, že zkolabuju už před bakalářkou. Nevím, co je horší.
Kromě toho všeho jsem profesionální ukončovač vztahů. Těch přátelskejch. Nevím jestli to je kladné nebo záporné hodnocení. Ale je to smutný, ve většině případů. Chybí mi. Aki mi chybí, Alenka mi chybí, Ilča mi chybí... chybí mi Terezka i spousta těch dalších, kteří se v mým životě ohřáli jen pár týdnů.
A chybí mi být doma.
Nechci vyrůst.
