Podzimní BJD sraz

Na srazy se v poslední době s Lawrencem nehrneme. Překvapivě ani on. A když už se hrneme, pro jistotu mě skolí bacily a chudák princ o mě pak musí pečovat a sledovat se mnou pohádky. Chudáček můj. (I když věřím, že nadšené "íp" při sledování Planety pokladů nebylo jen moje! Jim je neodolatelný! Muhaha!)

Náš poslední sraz se tedy datuje k druhému listopadu, podzimnímu (halouvínskému) srazu. Byla zima, i když sluníčko se nakonec uvolilo trochu svítit a bylo tam spoustu lidí. Tolik, že jsme nakonec ani nemluvili se všemi, s kým jsme chtěli. Děda Foťák zůstal ten den doma neb den předtím se rozhodl, že ho všechno bolí. A tak jsem mohla vytáhnout jen svůj mobilní fotoaparát (který mi aktuálně bude sloužit asi dlouho... důchod pro foťák je zlo...). Moje fotografie se venku (a vlastně i vevnitř) staly trochu stereotypními. A Teta Žabža měla určitě chuť mě přiškrtit, když byl Rivil nucen stoupnout si do podzimního listí na cestičce (čti: hnusu). Ale bylo to vedle Sakury! Kdo by sei nechtěl postavit vedle Sakury... ^^ V čajovně byl krom Sakury uzmut i Nikolas, který mi dělal společnost a Lawrenc se šel bavit do vyšší společnosti. :D

Nakonec jsme si to hezky užili i přesto, že v čajovně ve chvíli, kdy se setmělo nebylo na krok vidět. Nám to přišlo legrační. Odcházeli jsme nade vše spokojení.

A tady pár "prezentačních" fotek mého záchvatu odbivování. Pokud chcete vidět i zbytek tak je možno nakouknout do fotogalerie ZDE!Sakura, v cosplayi Itachiho (Naruto) patří eilín. (Ta o něm prohlásila: "Kdyby byl Itachi děvka, vypadal by přesně takhle.") Můj extrémní oblíbenec. :)

Rivil stojící na cestičce (hahaaa) a jeho "hlavně nenápadně"... :)

Nikolas, který patří do bandy k jeho jasnosti (Gabriel.. ehm chci říct Kaoru... :D)

O kozách

V rámci bakalářské práce nám bylo "dovoleno" účastnit se experimentu, který probíhá každoročně (už x-tý rok) a každoročně se ho účastní studenti plnící si bakalářskou povinost na katedře Zoologie a rybářství pod záštitou parazitologů. Naše účast byla jednoduchá. Tulení koz!

Haha.. tak tulení ne, ale kozy ano. Naším úkolem bylo odvzorkování deseti koz a příprava vzroků k další práci.

Získat z kozy 10 gramů to je teda dílo. T_T A přitom ty mrchy pořád žerou! Skončili jsme sice už na začátku listopadu, ale já než se k něčemu dostanu. Znám se, ale i tak si myslím, že píšu docela brzy! :)

Kažodpádně k příběhu. U koz jsme strávily 6 střed. Tedy já šest střed, moje spolupracovnice se na mě každá dvakrát vyflákly. :) Ale mě to zase až tak nevadilo, s kozama byla legrace.

Při naší první středě nám bylo sděleno, že kozel je hodnej, že se spíš bude bát on nás. A naštěstí to tak i bylo (teda né, že by se nás bál, ale byl jaksi bez zájmu o lidstvo, jeho zájem byl krmelec plnej sena), když zrovna nikdo nedržel v ruce větev s listím, kterou kozy ožíraly. :D

Koz nakonec bylo celkově jedenáct, deset vzorkovacích a malý burský kozlík Burák (ten už je teď asi u nových majitelů, protože je čistokrevný kouzelník a byl zařazen do chovu)! Ten hodně rád hopká po lidech a somruje, má rád drbání a když se urází, tak do Vás trkne. To se stalo ale jen mě, když už jsem ho měla plné kecky a mikinu špinavou až za krkem a ožužlanou skoro tamtéž. Tak jsem ho shodila a on se urazil, ustoupil si a pak do mě trknul! Mršin. Naštěstí je malej, takže trefil tak lýtko, ale stejně. :D A taky Burákův speciální žrací styl, který mám zfotodokumentovaný. :D

Kromě Buráka jsem se skamarádila s jedním z hňupů. Hňupík a jeho brácha Hňupík jsou oba vykastrovaný kozlíci. Vysoký, nohatý, hnědý a krásný! :) Popelku s Karkulkou se mi ale skamarádit nepodařilo, pořád to jsou bojandy a nedůvěřivky. Ostatní kozy se kamarádily vždycky, když bylo listí. A některý i jen proto, že se zrovna chtěly pomazlit. :D

Věřím, že podzim je kozí ráj. To dobré listí padá ze stromů. Ve výběhu koz je několik stromů. Jeden z nich opadává, když zafouká vítr a to je vždycky hoňka, aby tam byli první a sežrali toho co nejvíc. :D Druhé jsou břízy, které jen tak nepadají, ale to vůbec nevadí. Mají větve poměrně nízko, takže je stačí stáhnout a kozy už se ženou. :D (Vlastně není vůbec dřina rozpohybovat stádo koz. :D) Mě se podařilo pořídit si při držení otisky kopýtek na záda. To jsem si tak držela větev, když na mě ze zadu nějaká praštěnka skočila. :D Naštěstí jsem měla šanci udělat pár kroků kupředu, a naštěstí se přede mnou hlouček koz rozestoupil, takže jsem nešla na nos. :D Legrace to byla.Později se ke kozám přidaly ještě dvě kočičky, myšilovky, takže přibylo mazlení a zábava nám i kozám. :D

Teď zpětně vím, že jsem si to moc užila, i když byla zima a foukalo.

A fotky! Máááám, nemohla bych bez svých bobanů žít. :) Každopádně snad odolám a nebudu je muset dávat všechny do článku. :D Takže zbytek pak obejvíte zde.

---

Burák, příprava na "žraso-techniku" aneb, vlez do spodu krmelce. :D Vedle je jeho burská maminka Šmajda a Hnědá kozuše, mazlivá, ale bezejména (nebo si nepamatuji).

Důležité je taky nahrabat si seno i pod sebe. Jednak máte pod nožkama měkko a taky vám zbude i na později. :D

Bráškové hňupečci a v pozadí, cituji "malá bílá kozička". :D

Harold, hlavní velitel.

Myšilovka. Nějak se mi podařilo, že má jedno oko modré, i když ve skutečnosti nemá. :D

Myšilovka, měla zrzavé chloupky, ale moc vidět to není. A Burákovo bříško. :3

A to je pro tentokrát vše. :) Snad to nebyla veliká nuda. :D příště by to snad mohl být už Lawri a jeho výlet po Praze nebo BJD sraz z listopadu. ^^

Víkend s Levim

Už je to pěkná řádka dní (aktuálně už je to opravdu dost daleko, aneb hurá! přišel čas článku), co nás svou návštěvou poctila Shinnya v doprovodu svého resinového chlapce Leviho. Levi byl samozřejmě mnou okamžitě zabaven, protože já a Lawri ho vídáme zřídkavě narozdíl od jeho majitelky, která si s ním může být denno denně (což je značně nefér, my proti tomu vždy důrazně protestujeme, i když je nám to prd platné).

Měla jsem shodou náhod připravený i foťák. Původně jsem tedy toužila fotit hlavně Lawriho, ale jak to tak bývá nakonec jsem se více věnovala návštěvě a Lawriho fotky mi pořád leží neroztřízené v počítači. Jednou se do toho určitě pustím!

Počasí nám více méně přálo, více méně proto, že v době, kdy jsme sluníčko nepotřebovali a bylo nám vyloženě protivné, se rozhodlo svítit ostošest a nezhasnout dřív než večer. Proto taky je spousta fotek ze setkání trošku přepálenějších. I když ne, že by nás to trápilo, ... bordel v pozadí a přepálené fotky, co víc si přát, hehe. :D

Naopak některé dny byli pošmourné až moc, ale překvapivě si s pošmournými fotkami šlo pohrát o mnoho lépe než s těmi přepálenými. Ale to bude asi rukama, tradičně již. :D

Každopádně z prodlouženého víkendu, který u nás Levi strávil máme pár pěkných fotek. Ty nejlepší najdete pak tady, v albu Víkend s Levim. Bylo pěkně těžké ty lepší vybrat. Levi je krásný. Je tam taky pár (opravdu "pár") fotek společných. Můj foťák nějak odmítá fotografovat tyhle dva spolu tak, aby nevypadali moc hloupě. Achjo. A navíc i foto příběh z prvního dne, tedy ze setkání (bordel a přepálení, ano ano, správně). Jinak "klasicky" originální fotky u sebe mají označení "orig" a ten zbytek je jednoduše číslovaný. :) Doufám, že se budou fotky líbit, o pár z nich se podělím přímo tady a to pod perexem a věřte mi, že zvolit ty "nej" je pro mě opravdu těžké. :D

Tak příjemnou zábavu. :)

---

První na řadu přichází první foto-příběh ze setkání. :D

A teď pár oblíbenců, třeba pelíšek, ve kterém spolu kamarádi L a L spali. :)

A možná ještě dvě fotky Leviho. Nic se nemá přehánět, pravda, že. :D

O narozeninách

Je to už nějakou dobu, co byl tenhle článek aktuální, ale blíží se narozeniny jedné z mých babiček a sestry a sestřenky a Shinnyi a spousty dalších a tak se mi znovu zdá, že už je pro tenhle článek čas. A proto už je i tu.
Narozeniny mi nevadí, když nejsou moje.

Nemám ráda ty otázky: "Co bys chtěla?" ... Vždycky musím odpovědět, že "nic", protože mám všechno, co potřebuju a to, co bych chtěla je moc drahý a navíc si to chci koupit sama, za vydělané peníze. Nakonec vždycky něco řeknu, načež je mi odpovězeno: "Ale to je jasný!"

Achjo! Je hrozně těžký něco chtít. Letos jsem si k narozeninám přála nějakou dobrou bombošku (splněno a sežárno, byla vynikající!) a ananasovej dort! a Ten jsem dostala, ale jakej! Moji rodiče jsou úžasný, nejúžasnější na celém šírém světě, protože tak krásnej a dobrej dort! To bylo to nejlepší! A navíc! Jsem dostala od babičky Šmoulinku, takže mám opravdu všechno. :D Se vším se teď jdu statečně pochlubit, protože tak krásný dort musí být rozhodně VŠUDE! A taky mám fotku Šmoulinky, jak se hezky kamarádí s Lawrim. Lawri je z ní strašně unešený a nechce se od ní hnout na krok.

Takže tadááá! Dortík! Zbytek z tisíců fotek a blízké fotky jednotlivých zvířátek najdete tady!

Letošní narozeniny pro mě byli smutné v jedné věci, už druhý rok se na degustaci dortu nedostavila jedna z babiček. Vloni nepřiznala nemocnici, letos jela na jižní Moravu. Achjo. Letos to bylo o to horší, že mi babička ani nepoblahopřála, což je jedna z mála věcí, kterou mám na narozeninách ráda. Vloni jsem byla o mnoho zkroušenější, letos. Letos je to lepší. Je to babička, pořád ta stejná babička jako vždycky. Jen má víc starostí s vnoučaty blíž u sebe a o sebe a občas i o své rumunské svěřence na výletech v České republice. :) Nevím jestli babičku do Vánoc uvidím, ale snad ano a nechci od ní nic jiného než obejmout, tak snad se mi to podaří dřív než na Vánoce.

Jinak byli narozeniny opravdu perfektní. Spousta dobrot, babička s dědou a celá moje maličkatá rodina. Všichni byli poděleni a i Bert pochopil, že se děje něco, co se každoročně opakuje a ačkoliv to často nedělá, statečně mi olíz bradu. Beru to jako přání k narozeninám, i když ze mě možná mámil víc těch masovejch dobrot. :D A dokonce i kočičák běžně bojující o svůj kousek žvance se nejdřív malilinkato pomuchlal. :)

Lawri je aktuálně od Šmoulinky pohnutej přes půl republiky, ale byla to dřina. Šmoulinka nás dokonce jela vyprovodit na nádraží!

A to je narozeninové všechno! Tadá, za rok zas. :D

Tajení

"Princi, chtěl jste mě vidět?" Poklekl a sklonil hlavu. "Ano, ano to chtěl. Byl bych rád, kdybys mě doprovodil na mé projížďce. Je to možné?" Nerad ho do něčeho nutil, proto se ptal. Dobře věděl, že má spoustu práce, kterou musí splnit nejen kvůli svým zájmům, ale i pro zvířata, o něž se staral. "Ano můj pane, dnes budu mít čas, v kolik a jak dlouhou si vyjížďku představujete?" Zvedl k Lawrencovi hlavu a mírně se usmíval, tušil, co má jeho pán za lubem. "Připrav koně na třetí odpolední, prosím." Usmál se a pak nechal svého tajného přítele odejít. Už teď se ale velmi těšil, až bude smět prsty vklouznout do zrzečkových vlasů.

Miyu

Moje milá,

doufám, že ti v kočičím nebíčku bude dobře, že tvoje bříško bude vždycky plné a vždy si budeš mít s kým hrát.

Někdy mazlíčci odchází, aniž by přišel jejich čas. Naše byla kočičí slečna Miyu od posledního týdne v sprnu 2012 až do letošního 10.10.2013

Schovávanka v seně

Lawrenc se z lehkého spánku maličko usmíval a omazlil si hlavu o píchavé seno. Až tehdy, až poté co ho pár stébel píchlo do tváře, se probudil.
"R.." Chtěl zašeptat jméno, ale jeho partner mu zakryl rty několika prsty a opětoval mu stejně něžný a lehký úsměv. "Celý záříte, můj milý." Usmál se na něj a zastrčil mu pár pramínků za ouško a bříšky prstů mu přejel po tváři. "To je tvoje vina." Tiše se zasmál a pak se k němu stulil a nechal se ještě několik dalších minut hýčkat, předtím než bude muset odejít.

Och!

Taková krása! Taková krása bude stát na mé cestě do školy a to už v roce 2016! To uvidím! Uvidím stavbu a uvidím i vysledek! Tolik se těším, hned se mi do té Prahy bude víc chtít! :D
A tolik vykřičníků. :D To ta obrovská radost! Téhle krásné budově se přezdívá Lední medvěd a je oblá. Oblá! Je to jako obláček a já už se nemůžu dočkat až začnou! Jen doufám, že to nedopadne jako s Blankou, která dotěď brzdí provoz. T_T Ale teď sem žádnej tunel nepatří, protože tahle krása už bude brzo stát na Vítězném náměstí!

Hon a naše skutečné seznámení

"Tak střel!" Zařval král a Lawrenc zmateně střelil do prázdna. Jelen se lekl a dal se na útěk a princ, aby nedal příležitost otci k hubování, se vrhl za ním. Psi se ho drželi a vyštěkávali mu jelenovu polohu.

Lawrenc ho pronásledoval dlouho, nakonec ztratil i psy, kteří dali rozkazu Vůdce přednost před jeho a vrátili se. Princ se ale nechtěl vrátit s nepořízenou a tak jelena dál štval, až se mu ztratil.

Vyjel tedy na louku, aby se zorientoval. Ale v té chvíli z křoví vyrazila prasnice, pravděpodobně měla poblíž mladé, protože zaútočila na nohy koně. Ten se vzepjal a uháněl pryč. Princ se držel zuby nehty, ale při jednom skoku už to nezvládl a pustil se. Spadl, praštil se do hlavy a ztratil vědomí.

Když se probral, měl problém zorientovat se a rozpomenout na to, co se vlastně stalo. Bolela ho hlava a pravá noha. Vůbec se nechtěl dívat, viděl pouze tmavý flek na loveckých kalhotách a to mu stačilo. Chvíli ještě koukal vzhůru a snažil se vzpomínat, než se vysoukal do sedu. Nad ním hřmělo a rychle se setmělo, neslyšel štěkat psy, ani troubení lovecké trubky. Začínal se docela bát. Bylo sice jasné, že ho stráže určitě hledají, král by si netroufl vrátit se jen tak bez něj, Vavřinec byl matčin oblíbenec, ale i tak měl strach. Obloha se rychle zatáhla a hřmění bylo čím dál blíž, takže se nakonec rozhodl najít nějaký krmelec nebo seník. Cokoliv, kde by se mohl schovat před deštěm a zimou. Noha i hlava ho pekelně bolely, když se prodíral houštím, ale nakonec se na něj usmálo štěstí a on našel krmelec i s malým seníkem. Zalezl si dovnitř a v duchu ho napadlo: 'Čím to, že princové v pohádkách mají takové štěstí a vždycky narazí na milou stařenku a on jen seník.' Tsche.

Uvelebil se v seně, a když uslyšel kapání vody, byl najednou rád i za to, co měl. Hlavně tam bylo sucho.

Měl krásný výhled ven a snažil se chovat tiše, aby neplašil srny, co se přišly nakrmit. Pár se jich přiblížilo až těsně k seníku a princ by se jich mohl skoro dotknout. V takových chvílích zapomněl, že má nějaká zranění. Pak se ale setmělo a srny už nechodili a prince roztřásla zima a bolest a strach. A taky byl uražený, měl pocit, že ho málo hledali, když ho ještě nenašli. Ale vlastně tomu rozuměl, komu by se chtělo hledat v dešti.

Nejhorší bylo, že nevěděl kolik je hodin, za jak dlouho se rozední, kdy sakryš přestane pršet! Byl nervózní. Pokoušel se usnout, ale když už se mu náhodou začaly klížit oči, ozval se podezřelý zvuk a princ byl svěží a vzbuzený a vyděšenější. Nakonec usnul. Ale ne na dlouho, protože uslyšel zvláštní štrachání a pak se ho něco dotklo na bolavé noze. S výkřikem vyskočil a praštil se do už tak dost bolavé hlavy.

"Princi," ozval se pobavený hlas.

"Romule," vydechl princ a rázem se mu ulevilo. Viděl už svoji mrtvolu a střeva všude po lese.

"Poznal jsem Vás podle výkřiku, rozkošně pištíte…" ozvalo se někde z leva a pak škrtnutí a světlo.

"Neutahuj si ze mě, vážně jsem se vyděsil. A pořádně to zavři, ať neshoříme. Jak jsi mě vůbec našel?" Zeptal se princ zvědavě a kousek mu uhnul.

"Prohledal jsem všechny seníky v téhle části lesa, tohle byl poslední pokus, omlouvám se, trvalo to. Král už bohužel pátrání pro dnešek ukončil, takže Vás domů dovedu až zítra. A budete brečet až zjistíte, jaký kousek od hradu jste." Zasměje se, cítí se uvolněně, a začne se svlékat, hodně zmoknul a nechce se nachladit, to se radši zavrtá do píchajícího sena.

"Co to děláš?!" Vykvikne princ a pokusí se stáhnout pryč, ale poraněná noha ho zradí a on sebou cukne a bolestivě sykne.

"Princi, vaše noha! Ukažte, vyhrňte si nohavici, aspoň Vám tu ránu očistím." Už nahý Vůdce se natáhne pro čutoru s vodou a z kapsy jako zázrakem vytáhne čisté plátno. Vavřinec se sice chvíli brání, ale nakonec ho nechá, aby mu vyhrnul nohavici a v té chvíli i on poprvé spatří své zranění. Udělá se mu špatně.

"Nerad Vás děsím, mladý pane, ale tohle bude chtít šití… ošetřím Vám to okolo, ale bohužel nic víc dělat nemůžu. A pak Vám očistím i tu ránu na čele." Usměje se. Navlhčí plátno a začne mu ošetřovat zranění. Princ se snaží být statečný, ale občas mu unikne syknutí nebo bolestný sten. Když se pak Romul přesune na jeho čelo, musí se hodně přemáhat, aby mu nekoukal na hrudník. Romul se mu líbí, mnohem víc než to. Chce ho, chce ho jen pro sebe, aby si ho jeho poddaný zkrotil, aby… mírně zčervenal a přinutil se koukat jinam.

"Tak hotovo." Zahlásil Romul a odtáhl se. "A teď byste měl spát, pane, potřebujete sílu na zítřejší cestu. Pochybuji, že potkáme krále při hledání. A protože je zima doporučuji Vám přitisknout se ke mně a já nás trochu víc zahrabu do sena. Jak prší tak je chladněji." Princ polkl. Nebyl si vůbec jistý, jestli zvládne dotek toho žádoucího a ke všemu neštěstí i nahého těla. Zdráhal se dlouho, vlastně byl odhodlaný raději dostat zápal plic než se na něj přitisknout, ale Romul to vyřešil sám. Přitáhl prince k sobě, omotal mu ruce kolem pasu a zad a několika zavrceními, které prince málem stály život, je zachumlal víc do sena.

"A teď spěte." Zašeptal trochu přidušeně.

"Ale když to píchá..." Zamručel princ. Byl zvyklý spát v hedvábí.

"Ehm, já..omlouvám se, ale jste…víte já…" Začal koktat Romul a teprve v té chvíli to princi došlo. Chtěl se rychle odtáhnout, ale nadruhou stranu mu bylo příjemné, že někoho vzrušuje. Navíc někoho po kom sám tolik toužil.

"Já myslel seno.." zasmál se a viděl, jak Romul zrudnul.

"Omlouvám se…" Zašeptal ještě jednou a snažil se moc nevrtět.

"To je v pořádku, vlastně to cítím stejně, jen se umím víc ovládat…" Zasmál se uvolněně. Přičítal to ztrátě krve a prostředí a vůbec celé situaci, ve které se nacházel. Při smyslech by tohle NIKDY nevypustil z úst. Romul na něj vrhl zvláštní pohled a chvíli trvalo, než se osmělil a políbil prince na rty. A v té chvíli se princ rozhodl, že tuhle příležitost si nenechá ujít ani za nic. Polibek mu hladově oplatil a ruce mu vpletl do vlasů. Párkrát bolestně sykl, když se Romul drápal nad něj a zavadil o jeho bolavou nohu.

"Princi," zašeptal, ale Lawrenc by přísahal, že ho slyšel vzrušeně vrčet a to mu rozproudilo krev ještě mnohem víc.

"Lawrenc, pro dnešek…" zašeptal a odklonil hlavu na stranu, aby měl Romul přístup k jeho krku.

"Nemůžu," odtáhl se Romul najednou a princ měl co dělat, aby udržel slzy na svém místě. Byl už zpola svlečený a vzrušený.

"Proč?" Šeptnul to tak tiše, že byl div, že ho Vůdce vůbec slyšel.

"To je složité. Víte, potřebuju do postele, v tomhle případě do seníku," zašklebil se a rukou opsal oblouk, "někoho, kdo se mi oddá, celý, navždycky a kdo mě bude poslouchat…" poslední slova jen tiše pípnul. "Víte, nechci si s Vámi užít a pak dělat, že se nic nestalo." Podíval se princi do očí a lehce se usmíval. A princ sundal svoji obvyklou masku a pod tíhou jeho slov se k němu vrhnul.

"Chci být tvůj, tak si mě vezmi. Napořád!" Zaštkal a tiskl mu obličej k hrudníku. "stejně na tebe pořád myslím, představuju si nás… hlídám každý tvůj pohyb a žárlím kdykoliv jsi s tím vojákem." V té chvíli jim oběma došla slova. Princovi proto, že řekl to, co v sobě už pár let dusil a Vůdci proto, že ho někdo chce tak moc, že hlídá každý jeho krok. Mírně se tomu pousmál a pohladil prince po vlasech. "Dobře," zašeptal mu do ucha a políbil ho, "jsi MŮJ, dobře si to pamatuj. Budu si tě hlídat, budu tě opečovávat a na oplátku chci tvoji poslušnost." Vzal jeho obličej do dlaní a zvedl ho, tak aby se mi princ podíval do očí. "Rozumíš?" Lawrenc přikývl a třásl se vzrušením, touhou a tím nepopsatelným štěstím. Kdyby věděl, že stačí strávit s Romulem noc v seníku udělal by to už dávno.

"Skvěle. A teď spi. Budeš potřebovat spoustu síly." Usmál se a lehce ho políbil na rty. Vavřinec se nezmohl na slovo. Tichounce zapředl a nechal se stáhnout zpět do sena. Spal během chvilky spokojený jako ještě nikdy.

"Pane, vstávejte!" Někdo s ním třásl. Nechtěl vstávat, zdálo se mu… otevřel oči rychlostí blesku a rozhlédl se. Vedle něj dřepěl Romul, oblečený, a snažil se ho vzbudit. "No konečně, vzbudit Vás je teda dřina." Usmál se a princ nevěděl, co si myslet. Takže měl včera halucinace?! Nebo se to opravdu stalo?

"Co dělá Vaše noha? A hlava? Jak se cítíte?" Zajímal se. Princ jen přikývl, že je všechno v pořádku. "Skvělé, tak vyrazíme. Podle toho, jak rychle nám to půjde, jste za hodinku a něco doma."

Šli v tichosti. Romul měl co dělat s podpíráním prince a princ měl hlavu plnou zmatených myšlenek na včerejší noc.

"Podívejte, les už řídne a mezi větvemi jsou vidět strážní věže. Jste skoro doma." Usmál se Romul a podíval se na prince a ten ztratil nervy. Nechtěl žít v nejistotě a nechtěl ani, v případě, že se to včera opravdu stalo, aby se o něm šířili pomluvy a klepy.

"Proč se ke mně tak chováš?" Zašeptal a díval se mu do očí.

"Jak, pane?"

"Jakoby se včera nic nestalo…myslel jsem, že…" Sledoval, jak se Vůdci na obličeji rozšířil úsměv.

"Nebojte se, dobře vím, co se včera dělo, ale nemyslím si, že by bylo vhodné mluvit o tom teď. Teď potřebujete ošetřit. Určitě se Vám brzy ozvu. Pamatuji si Vaše štkaní a slova." Pohladil ho jemně po boku za který ho podpíral a princi se značně ulevilo. Lehce se usmál a přikývl.

"Máš pravdu, potřebuji doktora, jen jsem už začínal mít pocit, že blouzním." Šeptl a nechal se odvést až do hradu. Tam ho okamžitě přivítali sloužící v čele s královnou. Zavolali doktora a prince uložili. Vůdce se na prince naposledy usmál a pohladil ho po rameni, než ho královna vykázala. Předtím mu samozřejmě neopomněla poděkovat za záchranu, ale měla mnohem více starostí o svého miláčka.

"Matko," usmál se na ni a lehce sykl, když mu doktor znovu čistil ránu.

"Jsem ráda, že jsi zpět. Rána bude potřebovat šití, musíš být silný," podala mu ruku a do úst mu vložila svůj kapesníček

A pak se hradem rozlehl bolestivý výkřik.

Ráno před honem

Poprosil (!!!) jsem Hiroko, aby mi založila rubriku, kam budu moci zapisovat své vzpomínky na mé první i další krůčky s životním partnerem, panem R. Nechci prozradit jeho jméno dokud skutečně nebude u mně a to napořád! Proto prozatím používám nepravé jméno "Romul". Snad to nebude problém.

Zde je jedna z prvních vzpomínek. Vždycky jsme se spolu rádi pošťuchovali a to se nikdy nezměnilo.

Otevřel pusu jak nejvíc uměl a hlasitě zívnul. Proč sakra princ jako ON, musel vstávat už v sedm hodin ráno?! Jeho chůva po něm loupl vyčítavým okem, jako by ho už několik let neučil zakrýt si pusu, ale nic neřekl, jen mu navlékl podkolenky. Lehce omluvně se usmál a nechal ho, ať jej oblékne a učeše (a splete mu tu hrůzu vlasů). Nebyl schopný vnímat natolik, aby se oblékl sám.

"Dobré ráno, princi, dnes Vám to velmi sluší." Zalichotil mu Vůdce smečky. Sám Princ takto překřtil podkoního a vlastně spíš "podpsího" jejich rodiny.

"Děkuji, ani ty dnes nevypadáš zle." Zasmál se a sledoval jeho neučesanou nazrzlou hlavu, cíp košile vylézající z kalhot a obrovskou šmouhu od něčeho, co se princ neodvážil pojmenovat, na tváři. Vůdce se zasmál a lehce zčervenal. Po pravdě dnes zaspal, úplně zapomněl na královský hon a celou včerejší noc prohýřil s Remem, jedním z královských strážných. Cítil se dost unaveně a teď si z něj princ ještě tropil žerty.

"Je můj kůň připraven? A Psi?" Nepřítomně kývnul a zavedl prince k jeho oři.

"Ale Romule (hm, provizorní řešení..), ty mně dnes nevnímáš, potřebuji, abys při lovu vnímal. Otec se jinak zblázní, víš, že když nic netrefí, zkazí mu to náladu na měsíce."

"Omlouvám se princi, jsem dnes unavený, dobře jsem nespal." Sklopil hlavu a vyvedl princova koně ven. Možná by měl s Remem skoncovat, ten zmetek ho akorát rozptyluje, leze mu do hlavy i do postele.

"Tak se jdi opláchnout a připrav psy! Doufám, že otec přijde brzy, vyveď i jeho koně." Když Romul odešel, dovolil si princ na chvíli vydechnout. Snažil se hlavně nepřemýšlet nad tím, proč jeho milený "vůdce" dobře nespal. Lawrence moc dobře věděl, že i Romul je, jak to říct, "na ocásky". Ehm, "ocásek" totiž říkal princův chůva a jemu toto slovíčko utkvělo a zavrtalo se hluboko. Jakoby princ podvědomě tušil, už tehdy, že ho ještě využije. A taky moc dobře věděl, s kým tráví svůj volný čas. Byl princ, mohl si dovolit sledovat své služebnictvo i stráže. Kruci, kdyby tak nebyl princ! Všechno by bylo jednoduší, udělal by to, jako ti jeho psi. Olízl by mu čeníšek a zavrtěl "ocáskem", aby jeho "vůdce" věděl!

"Lawrenci, můžeme vyrazit?" Zahromoval král za jeho zády. Princ se otočil se zářivým úsměvem.

"Jistě otce, kdo nás ještě, kromě Romula, bude doprovázet?"

"Jen skromná honitba, synu, několik strážných a tři hrabata, možní manželé pro moji nejmladší."

"Otče, Samantha se přeci netouží vdávat."

"Touží, netouží," zabrblal král a vyskočil na svého koně, "tak vyrážíme." Pronesl ke zbytku skupiny. Zahvízdal jsem na svoji smečku, která nás měla na dnešním honu doprovázet a mohlo se vyrazit.

Veterinární prohlídka

Protože mám dva články v záloze, ale zdá se mi, že prostě ještě není jejich čas. A taky proto, že už je to docela dlouho, co tu naposledy něco... umřelo. :D A taky! Chci psát, ale někdy mi dochází slova... a nebo ani nejsou v mém slovníku a to je pak ještě větší dřina... uf.

ALE! Myslím, že opěvování elfí krásy by mi mělo docela jít. :3

Při jednom ze dvou z výletů (nucených, protože naše škola si myslí, že Praha je středobod vesmíru a nebo! že všichni studenti jsou nehorázně prachatý a můžou si tudíž cestovat z Prahy a zpět tisíckrát za den...:D) do Prahy v jejichž rámci proběhly porůznu zápisy posledních zápočtů a postupů do vyšíhch ročníků. Jsem sbalila foťák a cestou Káju a zastavily jsme se všichni na veterině. Pravidelné prohlídky jsou důležité! Hehe.

Při té příležitosti jsem Káju obdarovala plackami s její oblíbenou skupinou One Direction (který já nemám ráda, ale proti gustu..:) a když se Káje líbí a udělá jí to radost), KONEČNĚ jsme viděli štíra a nebo paní štířici, ale kdo ví a to nejdůležitější! Žabža mi přinesla Rivila a já si udělala pár snímků,...

Opravdu nevím, jestli měl Rivil z fotografování radost, proto se jeho složka jmenuje tak, jak se jmenuje. :D

Každopádně Rivil je krásný. A myslím, že i přesto, že Vlčák je velice okouzlující (no jakby ne, když je to čarodějnice) Rivil zůstává mým oblíbencem. Možná to je i kvůli tomu jeho něžnému úsměvu. ^^

Jinak, měla jsem velikou tendenci při úpravě fotek hnát Rivila trošku víc do červena (na mou obranu mu to moc sluší!). Je to prostě proto, že vínová/červená a tyhle teplejší barvy mu, podle mě, víc sednou. A o moc víc. Sluší mu i to co má teď, ale Žabža velmi dobře ví, jak jsem měla ráda jeho původní paruku, která byla vínovější/červenější.. :D Možná je to ovlivněno tím. Každopádně kvůli této mé tendenci jsou originální fotky s původní barvou a bez úprav značené (v závorce u nich je napsáno "orig" velmi originální značení..:D). Zbytek má jen číslo.

A teď už konec kecání, přidám sem malou ochutnávku a zbytek fotek (a mnoho jich není, měli jsme na sebe jen chvíli) najdete v galerii pod názvem "Rivilovo týrání". Příště třeba bude moct někoho potýrat Rivil (třeba Reetu? Aby neprudila a Rivil se zase mohl pomuchlat s Araltkem... ^^). Doufám, že se Vám bude líbit.

Moje oblíbená,.. :3 A následují dva moje mega výstřelky. :D Prostě jsem si to chtěla zkusit a ono to nevypadalo úplně hloupě. Jak by řekla moje sestra, vypadá hustokrutopřísně! Ale protože už tahle fotka hodně prodlouží článek, zbytek (číslem dvě) fotek najdete pod perexem. :)

---

Rivil jako Redhead. A slušelo by mu to! :)

Chtěla jsem si jen zkusit nějaký zajímavý filtr. A tahle to dopadlo. :D A je to jediná takhle šílená fotka.

Útulkové vodění

První z trilogie mé odborné praxe. Obyčejné neutříděné plkání. Myslím, že tolik zážitků si prostě nedokážu nikdy utřídit. :)

^{Vodítkový abstrakt}

V rámci této části odborné praxe jsme navštívili pražský útulek Tróju, pro ošpuštěná zvířata. Kromě pejsků se útulek ujal i několika hadů, ještěrek a pískomilů, králíčků a morčáků a dokonce dvou Shetlandských poníků v důchodu. O ty (hady, ještěrky a myslím, že jsem zahlédla i žabky) se s vervou staral nový pan ředitel, který nám zezačátku, ale pěkně míchal daty. Do útulku jsme totiž měli nastoupit o celé tři týdny dříve než se nám podařilo.V této době se útulku ujímal nový pan ředitel a možná měl nějaký problém a tak započalo vyjednávání mezi školou a jimi, které trvalo právě zmíněné tři týdny. Tři týdny nám chodili Smsky o odkladu odborné praxe v útulku Trója. Ale dočkali jsme se! A čekání za to stálo.

---

Nástup jsme měli kolem sedmé-osmé ranní (zaměstatnci útulku byli velmi milí lidé a chápali, když se hold někdo na dřív nedostal), zapsali jsme se do knihy příchodů a hurá podepsat si smlouvy a okouknout kde co je, zjistit jestli pejsky můžeme odměňovat a také vodit a pak už pěkně do práce. Tedy, práce. Nevím, jestli by se tomu mělo říkat práce, byla to zábava. Po dvojicích nás přidělili k různým lidem, kteří nám osvětlili, co budeme dělat. Venčit... a venčit a venčit! :D

My jsme se dostali k mixu pejsků. Byli tam jak velcí, tak střední, tak malá plemena i směsky. Vodili jsme je podél Vltavy a protože nás bylo hodně, tak se v tomto týdnu pejsci dostali ven i dvakrát (třikrát)! Tedy, ven z areálů, protože tenhle útulek má kromě vnitřních kotců, kde jsou psi přes noc i venkovní expozice. Velké kotce, kam se často dávají psi po dvojicích (prý po ověřených dvojicích, aby se jim nervali), aby se trochu vyblbli a neměli moc energie a pak také dva velké zatravněné výběhy. Musím přiznat, že mě to velice překvapilo. Psi měli ve výběhu možnost hrabat, hračky ke hraní a poměrně vélké prostory ke běhání a navíc měli výhled na Vltavu a ti zvědavější sledovali kolemjdoucí lidi. Došlo mi, že se tam vlastně mají moc dobře a chybí jim jen páneček...

Dva dny jsme jen venčili (a já myslela, že po prvním dnu mi upadnou nohy, 7 hodin chození a běhání v kuse.. jo, to není na nás rozseděný studenty, ale člověk si zvykne), třetí den nám, ale bylo známeno, že potřebují lidi na třídění masových kapsiček. Naivně jsme si mysleli, že to bude rychlovka. :D Třídilo se tři dny a nebyl to žádný med. Z nové výrobní linky totiž útulek dostal masové kapsičky, naneštěstí ne všechny kapsičky vydržely a ty které ne a popraskaly začaly pěkně páchnout. Ten smrad nikdy nezapomenu! :D Smrad a červy a nafouklé masové kapsičky. Bleh! Zaměstnanci nás chodili litovat a někteří, ti co se na to nemohli dívat přinesli rukavice a desinfekci, možná abysme jim tam neumřeli na otravu. :D Tři dny tohohle hnusu byly až až, ale protože nás bylo hodně, tak jsme se prostřídali, jedni venčili další třídili..A za odměnu jsme pro své vlastní pejsky dostali pamlsky. Náš Berťák si pěkně pochutnal. :3

My s Kájou pak venčili jen náš oddíl, to bylo těžké, protože ti psi Vám přirostou k srdci. Moje milovaná Bára pořád setrvává v útulku a mě to vyloženě rve srdce. Bývat doma a ne v Praze už ji mám. V našem okrsku jsme taky pojmenovali jednoho ze psů. Byl to takový správný kříženec, veselé oči a hyperaktivní až hrůza, na druhou stranu se skvěle a rychle učil a za piškot by skočil do Vltavy a přeplaval ji tam a zpět. Kája na něj jednou zavolala "Břéťo" a on se otočil. Možná to byla náhoda, ale zvykl si na to a slyšel na to! Tak jsme na lepicíc papírek (vivat lepicím papírkům!) napsali jeho jméno a přilepili mu ho na cedulku. A druhý den už bylo napsáno na cedulce a z bezejmeného psa se stal Břetislav, Břéťa. :D

_^Baruška

^Břéťa

O víkendu jsme pak měli možnost zůstat doma a venčení se neúčastnit. Kromě mě s Kájou to všichni využili, neb to byli pražští a blízkopražstí lidé. My co bydlíme na severní Moravě bychom se stejně nudili a tak jsme vyrazili. Tentokrát jsme se dostali skoro ke všem pejskům. Nevenčili jsme jen ty největší, nebylo prý potřeba. Ale naopak jsme se dostali k psům, kteří se normálně nesměli venčit a to bylo také moc zajímavé. Třeba provokatérní pes Lucky. :D Mým oblíbencem z těch víkendových venčení se stal hluchý kokr. Byl naprosto skvělej a pišktovej. :)

Moc se mi líbil přístup některých lidí. Například o víkendu se do útulku dostal baset, překrásný pes, hned jsme ho šli projít a zastavil nás pán, cyklista. Že basety miluje a, že máme krásnýho psa. Tak jsme mu hned vysvětlili, že to my ne, ale útulek. A pánhned špelil, jestli by ho mohl mít. :) Takových lidí jsme potkali spoustu. A i ti kteří si mířili vybrat pejska si zvědavě naše svěřence prohlíželi. Jeden pán nám vyprávěl, že už si tu jednoho vybral, vlčáka, tichého, bojácného a teď je z něj největší hlídač a že si tedy vezme ještě aspoň jednoho. Líbí se mi, že jsou ochotní dát šanci i útulkáčům a toulavým tlapkám.

Taky jsem při téhle praxi zjistila ono "v nouzi poznáš přítele". Aneb, jak moc Bára miluje vodu a kachny. Pokaždé, když jsme šli ven, koukala k vodě a po kačenách. Byla jek zhypnotizovaná, a i když vnímala a slyšela na své jméno a šustění pytlíku, měla jsem trochu strach, že mi do té vody skočí (a já poletím s ní). Ale byla hodná, chodila jak já chtěla a vůbec, skvělá fena. Tak jsem jednou přestala dávat pozor. Věřila jsem jí tak moc, že jsem přestala dávat pozor na všudy přítomné kačeny a to byla chyba. V tu ránu jsme jsem letěla. Dopadla jsem tvrdě na koleno a kousek se svezla po břišela, ale vodítko jsem nepustila. A Kája se smála. A jak! Ale co, byla to psina. Tak jsme se zvedla oprášila a v tu chvíli jsme jela znovu. Zabrzidla jsem tak těsně. Ležela jsem na zádech paty zaryté v blátivé zemi asi deset centimetrů od Vltavy a Bára koukala, cože to dál nejde. Kája, místo aby mě zachraňovala před utonutím klečela na silnici, zborcená smíchy. :D Musím přiznat, že potom, co jsem se jakžtaž dala dohromady a odploužila se k bezpečnému asfaltu, musela jsem se smát taky. Ale Káje, která ani nemohla dýchat, jak se smála a popisovala, mi že se to stalo. Chvíli potom jsme potkali pána. Prohlížel si Báru a ptal se, jestli je nemocná (je hubená a na noze má nárůstek, toulala se prý přest tři měsíce než se dostala do útulku), že vypadá hodně zuboženě. Tak jsem mu ukázala, jak mě zvalchovala. Smál se. :D Je mi trochu líto, že si ji nevzal. Vypadal jí zaujatě.

^{Ohařka Blanka (divím se, že je v útulku už přes půl roku, když je čistokrevná) a načumujícá Bára. Kája držela piškot v ruce a obě dvě tyhle bábiny jsou neuvěřitelně nenažrané. :D}

Upřímně, když jsem teď tvořila galerii, zjistila jsem, že si všechny ty psi, pořád pamatuju jménem a že by mi vlastně vůbec nevadilo občas je povodit. A vážně mě mrzí, že to z nějakého důvodu (prý hygienického) veřejnosti není umožněno. Hned bych se přihlásila jako dobrovolník. A abych řekla pravdu, když jsme odcházeli, bylo mi moc smutno. A když si vzpomenu, tak pořád je. Každopádně všechny fotky najdete tady, v galerii. Kromě Báry, Blanky, Břéti a Bezejmeného Baseta (Kájina mobilní foto!) se mi podařilo vyfotit ještě několik dalších pejsků z našeho okrsku... + mám ještě tři videa (Břéťu, jak pracuje za piškot) a prosícího Bertíka a koníka Filípka. Snad se mi podaří je někde vyškrábnout a ještě i přidat. :) Tak a poslední, co tedy udělám, je přidání odkazu na galerii. Ten je zde... "Útulkové vodění"

A pokud se mi to podaří, tak příští týden (nebo ten přespříští) se podělím o zážitky z Toulcova dvora! :)

Jablka v županu

Čistě náhodou jsem kdesi na internetu narazila na recept. Byl obrázkový a krásný a tak srozumitelný, že jsem se v sobotu odhodlala a po dlouhé době "mami čekám na dozrávající jabka" a taky "kup čokoládu, třeba něco jako nutelu, to bude nejlepší" jsem se odhodlala. Očesala pár jablíček a dala se do pečení.

Musím uznat, že jako již tradičně se mi při většině úkonů třásly ruce, jak starýmu volovi. :D Ale nakonec jsem všechno zvládla, za asistence maminky a nakonec i sestřičky. Nepořezala jsem se, nespálila, ale od čokolády jsem byla upatlaná pěkně. :D Každopádně to byla velká zábava a kromě toho, jak vypadal můj první pokus se podělím i o recept. Jen je mi hrozně líto, že neznám jeho původce, to bych byla hned šťastnější.

Každopádně každá rada dobrá a takovéto recepty se rozhodně počítají!

Tudíž tuto obrázkový návod:

V jazyce českém, pak kuchařinka pekařinka do náplně, kromě zmiňované nutely či jiné čokoládky, doporučila vlastně téměř vše, od oříšků, přes marmelády až po marcipán. Záleží vždy na chuti.

Já jsem bohužel při prvním pokusu udělala pár hloupostí, jako málo překládané těsto a nebo moc čokolády (jsem hamoun a čokolády pro mě není nikdy dost, proto se tohoto údělu nakonec ujala maminka :D), což znamenalo čokoládu všude a vršek jablíčka klouzající po zbytku. Každopádně ... i když to v závěru nedopadlo, jak jsem si přála, tedy vizuálně, chuťově to bylo výborné a krom své vlastní pochvaly (jak se u nás říká "pochval se, nikdo jiný to za tebe neudělá") jsem získala i tu rodičovskou. ^^ A svůj výsledek jsem si odfotila, abych věděla čeho se příště vyvarovat.. (těsto překládat, s čokoládou to nepřehánět ..:D)

A stejně se pochlubím! :D A příště budou určitě i lepší! :3

Milené stereotypy

Prý, že stereotyp je špatná věc, že člověka ubíjí. Že stereotyp, je jako klec.

Ale po tom, co si už měsíc žiju v jednom z nich je mi skvěle. Cítím se dobře a tak nějak si co chvíli říkám, "jo, tohle je to, co mě naplňuje". Nějak si uvědomuju, že až zase pojedu do Prahy a začnu chodit do školy bude se mi stýskat. Stýská se mi pořád, ale čím víc zvířátek mě doma čeká tím horší to je. Tak nějak předpokládám, že budu pár dní bulet do polštáře a prožiju si svůj nejhorší "houmsik" neboli stesk po domově.

Taky vím, že Prahu nesnáším. Možná je to právě z důvodu, že těžko ze mě bude človek, který si bude moci dovolit domek na kraji takového velkého města, abych si tam mohla pořídit zvířátka po kterých toužím.

Jsem vesničan. V hloubi duše to vím a líbí se mi to. Já chci žít ve vesničce s obří zahradou, možností vyrazit do lesa a nebo na pole. K čemu jsou mi parky, kde na každém kroku potkám člověka, když je ani vidět nechci...

Někdy si pak říkám, že jsem se měla na VŠ vykašlat. Raději dělat práci, kterou nemám ráda (ale nepředřu se tam) a ve svém volnu se blažit zvířátky, která miluju. Ale pak mi dojde, že VŠ nedělám jen proto, že chci titul, spíš se chci dozvědět něco nového, něco zajímavého. I když ze spousty věcí jsem zklamaná, tak je tu ta druhá část, která mě těší a baví. Mám teď docela strach z nadcházející bakalářské práce a snad i státnic a možná proto se mi stereotypy líbí. Je to příjemný únik. Navíc, když součástí takového stereotypu jsou zvířátka a zahrada. :)

Achjo, musím si úžívat svých dní, co to jen půjde a doufat, že, až to příjde, se nezhroutím.

Frederick (Plyšový harém)

Jméno: Frederick (vznešenější jméno vzniklo, když byl na dovolené u Akiry)/Frederik (Agent Žet, Pan Žralok)

Majitel: Princ Lawrenc II. Löhikarmský

Společnost: Ikea

Nalezen: Ostrava, nalezen byl díky naší milované princezně Niniel

Datum nalezení: Pro prince byl prvním, takže jeho nalezení si skromně datuje na 2. Května 2011

Má rád: Vůni moře, slanou vodu, rochnění se v polštářcích, princovu společnost, výlety s princem olihně (k jídlu), plavání, lov a sluníčko a tepleji

Nemá rád: Když musí z vody, sprchování (protože on se rád koupe!), samotu a zimu a tmu

Věk: Frederick, zdá se býti nejstarším členem harému, ale kdo ví

Oblečení: Plakoidní šupiny

Rasa: Žralok tmavý (Carcharhinus obscurus)

Osobnost: Frederick je žralok a jako takový bývá hladový docela nepříjemný (možná až nebezpečný), u večeře bývá první. Je velmi nedočkavý. Podle prince skvělý společník, i když málomluvný. Je dochvilný a vždy je na něj spolehnutí. Proto také, pokud se princ vydává za svými povinostmi, bývá Frederick po jeho boku. Je jeho pravou rukou a také pro něj pracuje jako Agent. V loajalitě i lásce k princovi troufám si tvrdit vede. Byl prvním členem harému a princ si ho zamiloval natolik, že z něj učinil svého přítele. Frederick je velmi oblíbeným členem nejen prince, ale i jeho přátel, je zábavným společníkem.

Backstory: Frederick se k nám dostal krátce před tím, než přicestoval princ. O svém původním životě mluví jen velmi málo, ale i z toho mála má člověk pocit, že byl vždy spokojeným přítelem a společníkem. U nás žije již více než dva roky, za tuto dobu stihl prožít téměř měsíční dovolenou (ze které měl spoustu fotografií a procestoval kus Prahy a snad i vnitřního světa svého opatrovatele), ze které přijel nadšený a překypoval tehdy zážitky, nikdo z nás ho snad ještě neslyšel tolik mluvit. Taktéž se, na princovo přání, stal jeho agentem a pomáhá mu tak zorientovat se zde a kontrolovat život v jeho rodné zemi (je jednodušší poslat svého přítele nežli sebe samého). Frederick nikdy nepochybuje o svém princi a jeho úmyslech, čehož si ten váží, navíc je nejvěrnějším členem harému. Jen ztráta jeho přítele a opatrovatele, u kterého trávil svou dovolenou se ho velmi dotkla, teď už je v pořádku a plní své povinnosti zase bezchybně.

Pan Tele (Plyšový harém)

Jméno: Pan Tele (Krycí jméno T., agent s povolením bučet)

Majitel: Princ Lawrenc II. Löhikarmský

Společnost: Sparkys

Nalezen: Praha

Datum nalezení: Červen/Červenec 2011

Má rád: Nohy, tedy přesněji řečeno pěstěné nožky, voňavé ponožky, bučení, tulení se v pelíšku, měkké polštářky, úspěšné mise, společnost, seno, cestování

Nemá rád: Špinavé nohy, hmyz, vstávání příliš brzy, nepohodlné postele

Věk: Není znám

Oděv: Srst

Rasa: Tur domácí (Bos primigenius f. taurus), býček

Osobnost: Pan Tele je velmi přítulný člen Plyšového harému a díky tomuto se stal brzy princovým oblíbencem. Kromě své něžné tulivé stránky má i drsnější. Je totiž tajným agentem a to buď dvojitým, nebo trojitým (to nikdo z nás neví), každopádně k princi je velmi loajální neb ten je jeho obrovskou láskou. Pan Tele je vyznavatelem pěstěných nožek a je členem plyšového klubu footfetishistů.

Backstory: Pan Tele k nám přišel díky našemu dobrému společnému příteli Akirovi a už u nás zůstal neb si s princem okamžitě padli do noty. Ten ho tudíž přijal do řad svého harému plyšovosti. Co bylo před námi stále nikdo netuší, ale možná je to dobře, protože Pan Tele je tajným agentem a jako takový by nás mohl klidně v případě svého prozrazení "oddělat". Jak sám moc rád říká (po vzoru svých filmových kolegů):

"Moc rád ti to povím, ale pak Tě budu muset zabít." A věřte mi, když nahodí svůj drsnej výraz báli byste se taky!

Mr. Calf, Agent. by ~Hiru3ka on deviantART

Procházkování s panem B.

Zatímco moje sestra se chodí družit do společnosti a obráží vesnické slavnosti a chodí "pít" se spolužáky (aktuálně už bývalými), já vyrážím s panem Bertem (což je můj jedenáct let starý psisák) do lesa a do polí. A nevím, kdo z nás dvou je osamělejší. Někdy asi já, protože zatímco moje sestra se druží i v noci, já jsem doma a čtu (a v brzké době se snad vrhnu i do dalšího studia, začít se musí zavčas). Ale když jsem v lese na procházce a užívám si, jsem určitě ten šťastnejší člověk já. Určitě. :) Nemůže být nikdo šťastnější, než člověk, kterej si užívá se svým psem výlet. A můj pes i když tahoun, je v takovejch chvilkách to nejvděčnější zvíře na světě. Zlobí. Jasně, že zlobí. Má toulavý tlapky a někdy je to s ním těžké a vracíme se domů jednotlivě (buď první já nebo on, jde o to, kde ho vypustím a kolik zajímavých věcí tam pro něj je).

Nedávno jsme objevili úžasný okruh. Netušila jsem, že tím směrem ta cesta vůbec vede, ale jsem ráda, že jsem to riskla. Mým motem posledních dní se stalo "vždycky se můžeme vrátit" a taky "přece ty traktory musí někam mířit" a tak míříme i my. Tahle naše nová okružní cesta vede kolem poloviny Hrabišína a je dlouhá asi dvě hodiny. Nám to ale trvá dýl, protože já si posedím a pokochám se a on se zaběhne a já čekám. Takže zhruba tři hodinky. Začínáme hned u našeho domečku a podle situace jdeme přes pole, které máme hned za zahrádkou a nebo okružní cestou kousíček přes vesnici a na polňačku a pak hurá do lesů a podchodem pod vlakovými kolejnicemi. Podle toho jak se nám chce jdeme přes les a nebo přes louku. Přes les je to krásnější a taky to víc klouže, protože když zaprší všechno se to rozňahňá, ale je to zábava. Cesta tam je krásná a i když je tato část lesa spíš monokultura je tam krásně. Občas potkáme srnku nebo zajíce, ale tady mívám Berta na vodítku, tak se nebojím.

Pak to vezmeme nadchodem přes koleje a hurá dolů k potůčku, kde se někteří z nás posilní vodou z potůčku. Tenhle potůček se jmenuje Loučka a pramení daleko daleko. Vlastně jsme nikdy k jeho pramínku nedošli (a v této době už to ani není moc možné), ale jako malé děti jsme se s kamarádkou Veronikou hodne často vydávali do kopců a potůček čistily a bavily se tím, jak asi jeho pramen vypadá.

Tenhle potůček mi s Bertem přejdeme a zamíříme do kopce, u nás v Hrabišíně se mu říká "Kotasák", jak a jestli je vedený v mapě to netuším. Na tomhle kopci se každoročně pase velké stádo skotu, kravky s telátky. Jaké plemeno to je nevím, ale jsou to rohaté béžové kravky. A pokud méme štěstí tak příjdou až k ohradníku a zvědavě po nás pokukují, hlavně telátka. Bert je z nich pokaždé vykulený, překvapeně si je prohlíží a každé dva kroky se zastavuje, aby si je znovu nevěřícně prohlídl. Je to vážně legrační. Další naše cesta pak vede po asfaltové cestě, hodně staré cestě, ale bez děr. Okolo jsou další obrovské louky a tady Berta pustím, pokud není šero, protože v tskovém případě se tu pasou srny. A pak jdeme chvíli po cestě pak po trávě. A je to úžasné, většinou se právě tady vyvalím a užívám si to ticho a krajinu a pasoucí se kravičky, na které je pořád vidět. A pak už se buď vrátíme do civilizace a nabo nastoupíme na naši lehce adrinalinovou část cesty a to po kolejí do zastavky "Hrabišín", která je navrchu na kopci a odkud pak vedou turistické cesty do Obědné a Hrabišína. Pokud si vybereme cestu po kolejích většinou je to poklusem. Může to být asi tak kilometr, možná o trošku víc. Mívám strach, nejsem si jistá, jak by Bert reagoval na projíždějící vlak, takže začínám studovat jízdní řád. To naštěstí není moc pracné tímhle směrem jezdí už jen málo vláčků. Ale spíš bohužel, protože cesta vlakem přes Hrabišín je jednoznačně překrásná. :)

Když pak v pořádku dojdeme máme možnost ještě tří tras. Zamířit do Obědné, k přehradě, která je v Hrabišíně a nebo domů. Většinou vybírám podle toho, jak můj starouš plete nohama a jdeme buď k přehradě, což je delší cesta a nebo domů. Přeci jen i od zastávky je to domů pořád kus cesty a tak tam vyrazíme. Na zahradě pak to nejhorší vydýcháme, zkontrolujeme si (někdy i vzájemě, což je velká legrace), jestli někdo z nás nemá klíště, já pak Bertovi vypláchnu oči (neb už je to starouš a pak cesty jsou prašné a on proleze kde čím a pak má záněty, prevence je lepší taktika), odpočineme si, dáme si každý svou večeři a nebo dvacet a pak večeři a spokojeně zaplujeme do svejch pelíšků (já tedy až po koupeli) a je nám dobře. A pak si říkáme: "To jsme si zase užili světa." a těšíme se na další procházku a třeba až do Obědné!

A jsem zase tady.. :)

Zjistila jsem, že bez blogu nebo nějakýho vyplkávače nemůžu žít. A protože jsem nehorázně líná psát si deníček (rukou) tak mám blog. Mám ten blog už x-let a pořád se sem vracím.

Je to moje oblíbené místo vylejvání svých pocitů. Plus mi to moc pomáhá, jsem pak míň (aspoň o milililili... no dobře, trošku určitě!) protivná.

A jak nedávno můj tatínek řekl: "Někdy mlčím, aby si srovnal myšlenky." a když moje maminka namítla, že někdy je to moc dlouho, tak rychle a pohotově odpověděl: "Mám spoustu myšlenek." Já poslední dobou mlčím skoro pořád. Vlastně ... myslím, že je lepší někdy mlčet, ale ne moc dlouho, proto si půjdu znovu psát sem. :) Vykeckávání mi dost pomáhá. :-) Budu si vyplkávat. A taky se třeba přidá Lawri. Dáváme dohromady profily naše plyšákovského harému a máme v zásobě nějaké fotky, jen je musíme trošku poupravit (ale k tomu se dostaneme bůhví kdy..:D)..
Držte nám palce. :) Snad nám to dobře půjde. (A taky se podělíme o zážitky z praxí. :-))

Dvacátý den: Tvá dream doll?

Tvá dream doll?

Momentálně jich je pět. Z toho u čtyřech doufám, že je jisto jistě jednoho dne budu vídat ve svém pokoji/bytě..(cokoli) u páté už s tím nepočítám, protože jeho šešulka byla limitka a je fuč. :-)

První je chlapeček, který je fyzickou schránkou pro princova milého. Je to čínská společnost Only doll, model jehož jméno mi v čínštině pramálo říká, ale Mint on Card tvrdí, že se jmenuje TingJun. Má moc hezký úcul na rtech, tudíž je to přesně on! A v dreamu je protože.. pro mě je teď "za hodně peněz daleko" všechno. :D

Další je slečna od DreamingDoll jménem Ryuna. Měla by to být Vavřinečkova mladší sestra.

No a zbytek se mi zvrhává do SD velikosti... (a přitom někteří by měli pořád mít co dočinění s Lawriho rodinou, ou to bude těžké!)

Je tu Saint od Dollshe. Měl by být Lawriho nevlastním bratrem a zároveň jeho opatrovníkem. A já přísahám, že minimálně jeho hlava bude jednou sedět na mojí poličce! :D

A poslední je Aigne od Impldollu, jediná další BJD od Impldollu, kterou bych chtěla, je kouzelná, miluju ty její oči,... a i když mi nikam nezapadá.. tak prostě.. ji moc chci. :)

A ten poslední, limitovaný chlapec je od Little Rebel, model Seven. A i když by mi pravděpodobně nepasoval, je stejně jako Aigne okouzlující a ...

Devatenáctý den: Nejmíň oblíbená společnost?

Nejmíň oblíbená společnost?

Asi zatím neexistuje. Za což jsem ráda. Slyšela jsem sice spoustu jako "ta je špatná" "Blbá komunikace" etc, ale dokud si tím prostě neprojdu tak nehodlám soudit. :-) A tím líp pro mě. :-)

Teda, myslím.

Rivilovo poprvé

Zdravím Vás,

dnes Vám přináším pokračování o setkávání se s.. dobrá tentokrát to Levi nebude, i když jeho článek už je z víc jak poloviny hotov, nějak jsem se zasekl a.. asi to bude ještě nějakou dobu trvat. Ale abych Vás nemučil rozhodl jsem se povyprávět Vám o tom, jak Rivil poprvé spal jinde než doma a to dokonce i déle než jednu noc! A navíc! K tomu všemu dokonce přidám "komix". Který by teoreticky mohl mít i pokračování, ale .. kdo ví. :-)

Rivila Hiroko ukradla pod záminkou "potřebuji ho naměřit, abych mohla.." bla bla. A tak jel ten den Rivil s námi domů. A Janinku málem trefil šlak (muhahaaaa!). Říkali jsme tomu (i Rivil říkal) lázně. Napravil si myšlenky a rapidně snížil hladinu stresu. První noc ho Hiroko nenechala spát s námi v posteli (protože doma taky nespí!), ale druhou už jsme ji umluvili. Bylo to moc fajn tulit se k Rivilovi.A smět se k němu tulit tak dlouho! To je něco, co i princ jako já rád příjme a ocení.

I přesto, že se občas Rivil tvářil, že hned pojede domů, protože se bál, že mu podpálí byt, my ho vždycky nacpali dobrotama a uklidnili, že tam je Mára. :D Překvapivě to i fungovalo, možná Rivil Markovi vážně věří.

Celou dobu jsme si povídali, váleli se, cpali se dobrotama a pili černý čaj. O to byla krása! A pak Hiroko odjela a vrátila se s oblečením pro mě!! :) Juchu! A k tomu je ten komix. Tak si ho pěkně užijte. A samozřejmě, pro nejlepší zobrazení je lepší "zobrazit" a ne koukat jen na blogu.

Pěkně se pokochejte,

Váš Vavřinec.

---

Osmnáctý den: Máš oblíbenou společnost?

Máš oblíbenou společnost?

Hm, asi to bude divný, ale musím říct ne. Neexistuje společnost, která by mě okouzlila svejma skulpturama natolik, abych mohla říct "aaaaah, vás musím mít nutně všechny". Vždycky mě dostane jedna hlava a zbytek.. "hm, hezký.." NAVÍC! Jak si můžu oblíbit něco, co ze mě vytrvale páčí peníze?

Placááááááák~~

Čím starší jsem tím víc si vážím těch lidí, co se mnou tráví školní dny.

A tyhle školní dny, co mám teď jsou rozhodně nejlepší ze všech. Mám totiž dvě nejúžasnější kolegyně na světě a moc príma kruh, i když teď už zničený neboť přišlo zlo v podobě překruhování. Ale my se sebe i tak nevzdáváme.

Každopádně moje kolegyně jsou ty nejlepší. S nimi je koukání na film zážitek a můžem se bavit o pornu (:D) a tlemit se hloupejm reklamám a koukat na filmy a cpát se dobrotama a nudlema za 25 korun. Mám to strašně moc ráda a těch chvilek, kdy pak spolu můžem někde koukat si hrozně moc vážím.

Navíc se do našich filmových radovánek přidal plyšovej sob, kterého jsme slavnostně pojmenovali Radegastem. Asi to měla být nějaká inspirace Hobitem, ale já už si tím moc jistá nejsem. Ale je skvělý. Je to součást takovýho rituálu. Říkala jsem, že když ho někomu daj, tak naše filmové vteřinky už nebudou co bývali..:D

Když jsem se na VŠ dostala a první měsíc poctivě chodila do školy, sedávala jsem na kraji lavice a říkala si, že tři roky sama vydržím, protože, kdo by se se mnou chtěl kamarádit. Vážně jsem si myslela, že tři roky budu sama, protože lidi se kolem mě začali družit a já je pořád tak maximálně pozdravila... a tak i oni mě. Přiznám, že několikrát jsem z toho byla vážně smutná a jedinej člověk, co mě zachraňoval byl Akira. Byl ochotnej se mnou courat do čtyř do rána po Praze, pak si zajít v KFC na snídani a div ne jít i do školy. Já myslím, že by se mnou byl i dýl, ale většinou jsem ho nakonec poslala aspoň na chvíli spát domů.

Vlastně ani netuším jak, ale najednou jsem se s těma lidma ve škole začala trošku bavit, ale asi to nebylo žádný velký kamarádění.

Teď bych bez těch dvou příšer a Radegasta už bejt asi nechtěla. Vážně by se mi po nich stejskalo. Jsem moc ráda, že je mám a že mě ještě nehodili pod metro. :D

---

Radegast s jednou z příšerek. :D

Sedmnáctý den: Tvůj oblíbený kousek z šatníku tvých BJDS?

Tvůj oblíbený kousek z šatníku tvých BJDS?

Tak můj oblíbený kousek jo? :DD To mi příjde trochu komický, ale dobře. Můj oblíbený kousek je šedivá halenka, kterou nám na zakázku ušila Navika. Tu už asi i všichni znáte, princ v ní po světě běhal dost dlouho (a teď neběhá, protože se nám halenka zatoulala, asi tuším, kde je, ale... zatím se po ní Vavřineček ani nesháněl, tak jsem ji nevracela na místečko..:))

Je to konkrétně tahle halenka, kdyby někdo netušil.. a u nich i moje nejoblíbenější podkolenky. Tahle fotka sice není zrovna lichotivá, ale Lawri pózoval, aby Araltek věděl, co ho čeká a jak moc velký PUF je to schopný udělat. :)

---

A pak taky tenhle set, je můj velice oblíbenej! :) Prostě královská róba. Moc mu sluší!

No a teď přichází ten problém na řadu! Vavřineček hlásí, že tohle sice rád nosí, ale že má jiné nej kousky! :D Já věděla, že se neshodneme.

No Lawrenc má asi nejraději tričenko od Niniel, které dost dlouho odmítal vůbec svléknout a chodil v něm i spát. Ale jednou se mu do řetízku zamotal Frederick, takže jsem byla nucena ušít růžové pyžamko (noční košilku), protože růžovou noční košilku měl i Wolf! A Když Wolf tak Lawrenc II. taky! (Sice není tak krásná jako ta Wolframova, ale je růžová a dobře se v ní spinká, tak tak.

Ale zpátky k modrému tričku, Vavřinec někde vyhrabal fotku, tak abyste věděli! :)

Každopádně asi nej Vavřinečkovo oblečení je košilka od Alice a vestička, kterou nám ušila Pet-chan. V kombinaci je to pro prince úplná slast a to až taková, že byl ochotný se v tomto potit i v létě (ale hlavně, že mi spílal, že nemá kraťásky nemo aspoň! tíčtvrteční kalhoty.. nojo, všechno bude! :D). A Asi se v tom i cítí nejvíc jako člen šlechty. :-)

Poslední náš přírůstek si Vavřineček taky zamiloval a je to svetřík od Alice, který jste mohli spatřit v předchozím článku (zimní ČZU).. :) A to je pro dnešek vše. :D

Zimní ČZU

Včera jsme se na hodinku (protože byla zima a mě mrzly prsty a Vavřinečkovi, po tom co udělal andělíčka, zadek :D) vydali pokochat se krásami zasněženého areálu ČZU. ČZU areál je poměrně rozhlehlý a sníh na něm dokáže čarovat stejně krásně, jako když na jaře a v létě kvetou stromy a keře a další květiny. Obě jezírka byla bohužel zaledovaná a tak Vavřineček ani nemá fotku s hrochem, který žije v jezírku (nebo jak tomu říkat) před naší fakultou. :( Ale tak to tedy až v létě. :-)

V sobotu, klasicky, je areál pustý prázdný a člověk se může roztáhnout. Lidi co tu bývají většinou dospávají včerejší večer a brzké ráno a nebo se na další takovou akci chystají a když vytáhnou paty z kolejí tak je to do hospody nebo Kauflandu. :D Dobře pro nás, co rádi mrzneme a válíme se ve sněhu. :D Každopádně z toho vyšlo několik málo pěkných fotek. :-) Ale já se s Vámi, samozřejmě, podělím i o ty ne moc nebo o ty vůbec pěkné. :D Některý tedy vypíchnu už tady a na zbytek se můžete mrknout v galerii, konkrétně v části Zimní ČZU.

Příště se snad Vavřineček pustí do vyprávění o Leviho prvních Vánocích, které částečně strávil u nás a má z nich spoustu skvělých fotek a reklamu do budoucna. :D

---

Jsem Pán Sněhových závějí! :D

Podívej, kočičí ulička!

Foto u jezírka (líbí se mi tenhle,.. budu za machra a řeknu "detail"). Vavřinec se tak zvláštně zasnil. :-)

Lipová, tahle se mi líbí, vlastně se mi líbí skoro všechny lipový, ale tuhle jednu jsem chtěla vypíchnout. Tak jsem ji vypíchla a je tady. :D

A pak jedna, kde si vavřineček hrál na chudáčka v šutru. A ta se mi taky moc líbí! To místo v kameni bylo přesně akorát. :-)

Strašení dětí v "srdci" nějakého přízemního jehličnanu. To nás oba moc bavilo! A byli jsme hrozně překvapení, kolik srandy takovej na první pohled obyčejnej keř může poskytnout dvěma pakům. :D

A pak jsme dováděli v trávě! :D A z toho vyšli hrozně vtipný fotky s oční cenzurou. :DAle stejně se nám líběj. :) A jedna za všechny. :)

A pak mi Vavřineček ukázal, jak se SPRÁVNĚ má dělat sněhovej andělíček. :D

Lawrenc: Nemůžeš sebou do sněhu jen tak plácnout! Musíš to udělat opatrně, abys měla správnej otisk. Ukážu ti to, sleduj! *padne do sněhu jak prkno* Takhle chápeš?

Hiroko: Hm, hm... asi už tomu rozumím..
Lawrenc: No a dál už to znáš. To je nahoru...

Lawrenc: ...a dolů.

Lawrenc: No a pak opatrně vstát, abys to nezničila. A výsledek! Tadááá..
Hiroko: Krásný, příště to zkusím já!

Hiroko: Děje se něco?
Lawrenc: Ne, jen.. jsem už trošku unavený a začíná mi být zima...

Hiroko: Tak pojď půjdeme domů.