Prý, že stereotyp je špatná věc, že člověka ubíjí. Že stereotyp, je jako klec.
Ale po tom, co si už měsíc žiju v jednom z nich je mi skvěle. Cítím se dobře a tak nějak si co chvíli říkám, "jo, tohle je to, co mě naplňuje". Nějak si uvědomuju, že až zase pojedu do Prahy a začnu chodit do školy bude se mi stýskat. Stýská se mi pořád, ale čím víc zvířátek mě doma čeká tím horší to je. Tak nějak předpokládám, že budu pár dní bulet do polštáře a prožiju si svůj nejhorší "houmsik" neboli stesk po domově.
Taky vím, že Prahu nesnáším. Možná je to právě z důvodu, že těžko ze mě bude človek, který si bude moci dovolit domek na kraji takového velkého města, abych si tam mohla pořídit zvířátka po kterých toužím.
Jsem vesničan. V hloubi duše to vím a líbí se mi to. Já chci žít ve vesničce s obří zahradou, možností vyrazit do lesa a nebo na pole. K čemu jsou mi parky, kde na každém kroku potkám člověka, když je ani vidět nechci...
Někdy si pak říkám, že jsem se měla na VŠ vykašlat. Raději dělat práci, kterou nemám ráda (ale nepředřu se tam) a ve svém volnu se blažit zvířátky, která miluju. Ale pak mi dojde, že VŠ nedělám jen proto, že chci titul, spíš se chci dozvědět něco nového, něco zajímavého. I když ze spousty věcí jsem zklamaná, tak je tu ta druhá část, která mě těší a baví. Mám teď docela strach z nadcházející bakalářské práce a snad i státnic a možná proto se mi stereotypy líbí. Je to příjemný únik. Navíc, když součástí takového stereotypu jsou zvířátka a zahrada. :)
Achjo, musím si úžívat svých dní, co to jen půjde a doufat, že, až to příjde, se nezhroutím.
Žádné komentáře:
Okomentovat