úterý 25. srpna 2015

Kvokání aneb strasti s Koko a jak jsme odkvokali

Tak se stalo, že se nám rozkvokala slepice plemene Lenghorn. Lehké plemeno, které téměř nikdy nekvoká. Pravda, pravděpodobně jsme si to tak trochu zařídili sami, když se slípce na běháku vytvořil abces (zvyšování teploty) a zrovna v té době jsme kvůli pracovnímu vytížení vajíčka z hnízd vybírali jednou max dvakrát denně. Koko si to tedy vyložila po svém a dala se do kvokání.
Každý chovatel ví (a nebo, když se mu slepice rozkvoká, tak se dočte) co taková radost do chovu přinese. A to tedy to, že kvokavka zhruba 3-4 týdny nesnáší (ale alespoň přepeří), zahřívá vejce na hnízdě a přináší do hejna chaos a šikanu (nekvokající se do kvokavky celkem rády pouští). Když se tedy slípka rozkvokala nám hledali jsme "zaručené rady" jak odkvokat, přičem jsme se dočetli celkem drsné metody, jak toho docílit "snadno a rychle". Zaručené věšení slepice v košíku do průvanu, ponořování do studené vody a další takové legrácky. Já jsem poměrně citlivý člověk a nechtělo se mi slepici oddělovat na celých několik dní a zároveň jsem jí nechtěla ubližovat nořením do studené vody nebo věšením do průvanu. A to nejen proto, že jsem citlivka a snažím se dbát na příjemné prostředí, ale i proto, že slepičky jsou úžasná zvířátka, která nám navíc snáší celoročně. Tedy noření do studené vody mi jako nejlepší forma vděku nepříjde.
Po přečtení různých zaručených receptů jsme se dočetli, že stačí slepici nechat vychladnout a zamezit jí přístup na hnízdo a krmit mimo kurník.
Naše kvoka tedy trávila noci v oddělené části kurníku dny pak polovičatě v oddělené části výběhu s jednou či dvěma kamarádkami a částečně ve výběhu u kurníku se všemi slípkami, kurní byl ale v době jejího pobytu uzavřený. Naštěstí nám slepičky snáší do druhé hodiny odpolední (později už ne), takže v tomto nebyl problém. Případně se kvoka v pozdějších hodinách oddělila, aby se ostatní slepice mohly "podívat" do kurníku.
Ve všech zaručený receptech psali o tom, že pomohou po jednom/dvou dnech (tedy jedné až dvou nocích). Nám při naší šetrnější metodě stačili tři noce. Pravdou také je, že jsme kvokání podchytili o něco později (+- dvou odkvokaných dnech), každopádně ani tak si nemyslím, že by tři noce byl nějak zdrcující výsledek oproti dvěma nocím. Chce to prostě víc trpělivosti, tak jako s každým zvířetem. :)

neděle 14. června 2015

Zoopark Chomutov

Aneb výlet tam a zase zpátky.
Z Prahy do Chomutova je to skoro stejně dlouhé, jako z Prahy domů. Navíc mi na cestě tam dělali společnost hned dva příjemní prarodičové, jejich ratolesti a pes (který si mě za ty dvě hodiny totálně omotal kolem prstu, takže jsem ho i nadšeně chovala na klíně :D). Cestou zpátky mi dělal společnost Cloud a Sephiroth z povídky Naopak, takže jsem byla taky spokojená, ačkoliv nad pejsky není.
Chomutovský Zoopark mi atmosférou připomíná moji oblíbenou Olomouc, jsou to prostě lesní zoo, kde se člověk může vyvalit na lavičku, chladit se pod stromy a pozorovat zvířátka. Navíc mají v Chomutově tuleně a naprosto parádní nápad na darovací pokladničky! Teď mě celkem mrzí, že jsem si ji nevyfotila. Zato! mám naprosto parání fotku velryby.
Na to, jak veliký jsem normálně fotograf (ač mám v ruce jen svůj šunka-mobil) tentokrát nějak na focení nepřišlo. Beru to ale pozitivně, znamená to totiž, že se do Chomutova musím jet podívat minimálně ještě jednou. Cheche.
V zoo mají naprosto perfektně vytvořené výběhy, místo železa a betonu využívají přirozené překážky, jako je třeba jezero/rybník, či co to tam.. nebo vyvýšeniny v terénu. I když samozřejmě jsou zvířata, kde se bez železných plotů asi neobejdou. Líbilo se mi taky svedení potůčku (betonovou..:() strouhou, naštěstí jsem měla parťáka, co mě podržel, když jsem tam nepřipravená hupsla a málem si dala na držku. Ano, příště si budu pamatovat, že to tam není zbrusu nové.. to že řasy kloužou už přece dávno vím. :)
Za mě palce nahoru a rozhodně se tam dá zabít celý den, když se chce. :D Kdyby někdo toužl nakouknout tak lepší informace se dozví na webových stránkách > Zooparku <

neděle 8. března 2015

Psí narozeniny

Dnes by měl můj pes Bert 13 let.K nedožitým 13 letům přidávám malou galerii, vše můžete najít také na mém DeviantArtu.
Krásné narozeniny! :)

sobota 7. března 2015

Druhý vrh mámy Kočky

Tohle byla sranda mnohem větší musím říci. A vlastně částečně legrací i zůstává neboť jsme si jedno kotě ponechali. Konkrétně Šklíbu, nejvíc čnící mimino, ale o tom později.
Tenhle vrh byl tak trochu neštěstí. Kočku jsme vezli na kastraci s tím, že snad jen ztloustla (ale nikdo tomu moc nevěřil). Sice by nám ji vykastrovali, ale..! Ale.. kočičáci už byli moc velcí a tak jsme se rozhodli, že to ještě jednou zkusíme a určitě, že je udáme. A nakonec to bylo jen dobře, protože všichni dělají radost.

4.září mě maminka v sedm hodin ráno budí, že prý už je to tady. Zmateně jsem mžourala (vstávat v sedm mi pořád nejde) a když mi došlo, cože to je tady v pyžamu jsem seběhla dolů. Věřte nebo ne, naše milá Kočka se rozhodla, že péči o kočičí mimina nechá na půl na nás a porodila je ve svém pelíšku na verandě. Čekala jsem koťátka 3-4, nakonec jich bylo pět. Pět zlobivejch kuliček a x-týdnů vynášení a zanášení miminek do vyhřáté předsíňky kurníku, aby nenechladla. Možná proto jsou z nich těď silné kočky a kocouři.
Tedy v září se jich narodilo pět, tři kocourci a dvě kočičky. Máma Kočka se o ně starala perfektně a můj úkol byl jejich ukládání. Na rozdíl od předchozích miminek, tyhle vyrostli v trochu polních podmínkách a pudy je naučili najít si tu nejlepší schovku, když maminka byla pryč a oni už se uměli batolit. Vzhledem k tomu, že už se brzy stmívalo ukládali si miminka do kurníku už kolem páté odpolední. A to buď s Kočkou nebo bez ní (ona většinou potom ještě došla a pak se tedy k miminkům přidala). Ráno v šest jsme pak pouštěli Kočku ven na vandr společně se slepicemi a mezi osmou a devátou, když už bylo tepleji a Kočka čekala na snídani, šli miminka ven.
A možná i proto jsou super otužilá! :D
Koťátka jsme nakonec rozběhli do různých domovů. Šklíbuška zůstala u nás. Do Jeseníků vyrazila Mína, druhá kočička z vrhu a Kocourci žijí kousek od nás mezi zvířátky a fungují zde jako lovci myší.


Obrázky! Protože vzpomínek není nikdy dost. První kocourci. Ti mají jediní "ucházející" velké fotky. Protože šli k paní, kterou jsme původně neznali (a teď známe a podle fotek, co poslala jsou kluci obrovští a mají se parádně).
Náš největší srabák! Nakonec z něj vyrostl pořádný boban a už se tolik nebojí. :) Je z něj průzkumník.
Zvědavec! Nejvlezlejší kocourek.
A náš největší model. :D takový oduševnělý mazlík.
A teď kočičandy, ty mají hlavně "mladší fotky" protože obě byli zadané dřív, než vyrostli natolik, aby se mohli darovat někomu cizímu. :) A tím pádem se jim velké fotky nemuseli dělat.
To je tedy Mína. Nejnazrzlejíš kočičanda. :) Dnes je z ní pěkná potvora, co tak poslouchám. :D
A naše Šklíba. Z které je taky pěkná potvora. Mamka s taťkou si ji pěkně rozmazlili. :D A protože je naše, tak přidávám i aktuální fotku. :)