Dneska je to měsíc, co mi odešel pes. Tedy.., co jsme ho nechali odejít.
Berta jsme měli venku už víc jak 10 let. A den začal jako každý jiný.. jen s tím rozdílem, že jsme Berta krmili rýží s masem (místo granulí) a měl dostat svoji první tabletku. Měl zánět močového měchýře a my ho potřebovali dostat trošku do kondice, abychom mohli pokračovat s těm "většími" problémy (cysty na prostatě, před 12 let byla kastrace psa nemyslitelnost, stejně jako ještě před 4 roky kastrace kočky/kocoura). Dostali jsme v ordinaci antibiotika a právě ony tabletky.
Když jsme ale na pejska zavolali, tak nic.. nevystřelil z boudy jako vždycky. Snídaně se už týden nedožadoval (podle paní doktorky se mu zhoršili ledviny, což způsobovalo nechutenství aproto jsme krmili dobrotami). Zděšeně jsem doběhla domů, sebrala baterku a pak už přišli jen hrůzy.
Zažila jsem spoustu hrozných dnů, ale tenhle byl rozhodně ten nejhorší a vždycky, když si na něj vzpomenu, vždycky brečím.
Naštěstí můj tatínek už před těmi mnoha lety byl prozíravým mužem a vymyslel boudu, která se dala otevřít. Odklopili jsme ji. Ten den hřálo sluníčko (jeden z mála pěkných dní toho měsíce) a Bert ležel, ztrápený, těžce dýchal a zvracel. Nemohl se postavit na zadní. Z boudy jsme ho vynesli do auta a jeli na veterinu.
Když mů tatínek za Bertem zabouchnul, asi už věděl, že se nevrátí, protože (ačkoliv spolu měli spoustu neshod) ještě jednou otevřel dveře auta (i když už maminka startovala) a pohladil ho, podrbal ho za uchem a pak jsme jeli.
Svýho psa si chci vždycky pamatovat, jak toho akčního tahouna, co by přepral celej svět. Jako toho šťastnýho blbečka, co na poli lovil hraboše a pak je vesele baštil, zatímco jsem ho od nich honila pryč.
Smrt, která pro něj byla přichystaná si nezasloužil, protože ho bolela. A i přes to, jak trpěl, když odcházel, bojoval dlouho. Nebrečela jsem. Jen mi ukápli dvě, tři slzy. Nechtěla jsem, aby to bylo paní doktorce nepříjemný, bulících lidí tam má určitě spoustu.
Berta jsme měli venku už víc jak 10 let. A den začal jako každý jiný.. jen s tím rozdílem, že jsme Berta krmili rýží s masem (místo granulí) a měl dostat svoji první tabletku. Měl zánět močového měchýře a my ho potřebovali dostat trošku do kondice, abychom mohli pokračovat s těm "většími" problémy (cysty na prostatě, před 12 let byla kastrace psa nemyslitelnost, stejně jako ještě před 4 roky kastrace kočky/kocoura). Dostali jsme v ordinaci antibiotika a právě ony tabletky.
Když jsme ale na pejska zavolali, tak nic.. nevystřelil z boudy jako vždycky. Snídaně se už týden nedožadoval (podle paní doktorky se mu zhoršili ledviny, což způsobovalo nechutenství aproto jsme krmili dobrotami). Zděšeně jsem doběhla domů, sebrala baterku a pak už přišli jen hrůzy.
Zažila jsem spoustu hrozných dnů, ale tenhle byl rozhodně ten nejhorší a vždycky, když si na něj vzpomenu, vždycky brečím.
Naštěstí můj tatínek už před těmi mnoha lety byl prozíravým mužem a vymyslel boudu, která se dala otevřít. Odklopili jsme ji. Ten den hřálo sluníčko (jeden z mála pěkných dní toho měsíce) a Bert ležel, ztrápený, těžce dýchal a zvracel. Nemohl se postavit na zadní. Z boudy jsme ho vynesli do auta a jeli na veterinu.
Když mů tatínek za Bertem zabouchnul, asi už věděl, že se nevrátí, protože (ačkoliv spolu měli spoustu neshod) ještě jednou otevřel dveře auta (i když už maminka startovala) a pohladil ho, podrbal ho za uchem a pak jsme jeli.
Svýho psa si chci vždycky pamatovat, jak toho akčního tahouna, co by přepral celej svět. Jako toho šťastnýho blbečka, co na poli lovil hraboše a pak je vesele baštil, zatímco jsem ho od nich honila pryč.
Smrt, která pro něj byla přichystaná si nezasloužil, protože ho bolela. A i přes to, jak trpěl, když odcházel, bojoval dlouho. Nebrečela jsem. Jen mi ukápli dvě, tři slzy. Nechtěla jsem, aby to bylo paní doktorce nepříjemný, bulících lidí tam má určitě spoustu.
Brečela jsem doma a brečím i teď, kdykoliv si vzpomenu, že už na mě doma nečeká, že už si spolu nezajdem až do Malína až na konec světa.
Vlastně jsem brečela. Brečela jsem, když jsem po 14 dnech přijela na víkend domů a přivítal mě smutný, hubený pejsek. Podle všeho měl i nádor na slezině. A i když to bude zní domýšlivě, věřím tomu, že čekal, až přijedu domů, že nechtěl odejít bez toho, abychom si spolu ještě alespoň jednou vyrazili na procházku.
Všichni si našeho hrdinu budem pamatovat jako třeštiprdlo, co by se za piškot na hlavu postavilo.
Bert 8.3.2002 - 28.10.2014