Daniel má stres, cítí se odstrčený a nemilovaný. Navíc tenhel hloupej "výlet". Má špatnej pocit, z Čech se mu nechce..
A to ještě neví jaké překvápko ho čeká v Japonsku.
Baf..??!!
Žádné omezení, ale slibuju a zavazuji se nezklamat vaše Yaoistiské dušičky mé milé kolegině..:) Takže počítejte, že alespoň jedna kapitolka bude tak 17+..:)
Jinak tohle nevěnuju, nejní to nic moc, takže no prostě věnování bude až u něčeho lepčího...^^
PS: Miláčci tenhle tejden..asi už další dílek nebude, ještě tak možná o víku,ale jinak na to moc nespoléhejte..:)
Hiro-chan&Hiro-chan
"Danečkuu.." Hned jsem věděl, kdo to je. Vždycky, když křičel mé jméno rozeznával jsem v jeho hlase takový měkký podtón. Za chvilku mi visel kolem krku a něžně mi olizoval krk.
"Nechej, to lochtá…" Zavrtěl jsem se a se smíchem se ho snažil odtlačit. Povedlo se, ale Yoshi se tvářil tak ublíženě, že jsem nemohl jinak, než ho na usmířenou políbit.
"Pojedeš teda se mnou…??" Zavedl rozhovor na téma,které jsme omílali už přes měsíc. Abych pravdu řekl do Japonska se mi moc nechtělo, japonsky jsem neuměl a nevěděl jsem co bych tam asi tak dělal. Yoshiaki mi to však barvitě vylíčil, věděl přesně co se mnou chce v Japonsku provádět a taky kde. Uch, v popisování těch věcí se dosti vyžíval a taky si myslí, že bych na horský dráze zvracel. Ha, tak to se plete..!! No, alespoň v něčem měl jasno, když už ne v jazyce českém..
"Já nevím.." "Ale Daný…ty víš moc dobře jenomže mi to nechceš říct, vždyť by to bylo jenom na tři týdny, to je měsíc a měsíc tě mamka může postrádat o tom jsme s ní přece už mluvili…" Jasně, všechno bylo nachystaný na náš odlet, jenom já se pořád nemohl rozhoupat jestli teda poletím nebo ne a jak to tak vypadalo Yoshi se to ze mě rozhodl dnes dostat. Po dobrým nebo po zlím..
"Tak teda jo…Já poletím.., ale jenom na tři týdny.." Rezignoval jsem a sledoval reakci, kterou mě počastoval. Poletoval místností jak můra kolem lampy a juchal. Choval se jako spratek, který dostane lízátko a jedno jako bonus navíc. Vzdychl jsem a rozhodl se to nekomentovat. "Yoshi, kdy letíme..??" Zabručel jsem ještě. "Pozítří.." Zakřenil se a nenechal se vyrušit zvukem, který vydali mé oči při dopadu na zem. "To jako fakt..??" Jenom přikývl a dál pobíhal.
"Božeee…nestihnu se nachystat.." "Ale stihnéš.." Potlapal mě po hlavě, že mě teda odveze domů.
"Přichystán..??" Usmíval se a já měl pocit, že jsem něco zapomněl. Máma stála ve dveřích s tím, že se rozloučí než půjde do práce, ale já pořád pobíhal a hledal věci, který mi chybí. Nakonec jsem přece jen uznal, že už by to mohlo stačit a mamku k sobě přitisknul. "Miluju tě, vrátím se jo.., tak mě čekej.." "Ty Punťo děláš, jakoby jsi odjížděl do války.." Zakřenila se mamka a mlaskavě mě líbla na tvář. Když jsme odjížděli mával jsem jak splašený a posílal pusinek až mě bolela ruka. Jo, po mamce se mi bude stýskat.
Na letišti mi bylo poněkud špatně. Cítil jsem jak mi žaludek dělá kotrmelce a musel jsem se hodně přemáhat, abych z toho cestování nevycouval. Nevycouval jsem ani, když letadlo mělo čtvrt hodiny zpoždění, ale začal jsem si kousat nehty. Abyste rozuměli já si nikdy nehty nekousal, nechápu proč jsem to udělal, ale než jsme nastoupili do letadla ruce jsem měl okousaný až k loktům. Dobře, dobře, tak teda neměl, ale cítil jsem to tak. Yoshiaki byl očividně ve svém živlu a bavil se. Vůbec na mě nebral ohledy a to mě deptalo ještě víc. Náš vztah v poslední době byl takový volnější… Hmm.. možná, že mi chybí ty první chvíle, kdy jsme se na sebe třásli a užívali si každou milisekundu, kterou jsme spolu trávili.
"Dany, je ti dobře..?? Jsi nějaký zelený..!?" Koukal na mě, ale zároveň jakoby koukal někam mimo mě. Jakoby ho vlastně nezajímalo co řeknu. "Jsem v pohodě, jen trochu nesvůj.." Zašeptal jsem a čekal, že mi alespoň stiskne ruku. Nedočkal jsem se. Bolelo to.
V letadle jsem se zašoupnul k okýnku a sledoval okolí, Yoshi se o mě nestaral. Možná, to bylo tím, že jeho starý kamarád letěl stejným letadlem. Dlouho se neviděli a tak blekotali a bavili se a smáli. Yoshiakiho ani nenapadlo, že by nás mohl seznámit. Vlastně proč taky, japonsky neumím…ublíženě jsem sledoval jejich připitomělý úsměvy a v duchu se zlobil. Na všechny. Na Yoshiho, že mě ignoruje, na mamku, protože mě nechala jet a na sebe, neboť jsem jel. Zapadl jsem do sedadla ve snaze do něj vrůst a zavřel oči. Ani jsem nevěděl jak, ale nejspíš jsem usnul.. Let si totiž nepamatuju..
Zavrtěl jsem se. Někdo mě hladil po paži a snažil se probudit, pro mě velmi příjemným způsobem. Tak nějak jsem doufal, že by to mohl být Yoshi. "Pane..?? No konečně.." Mrkal jsem na blonďatou letušku, mohlo jí být tak jednadvacet, mile se usmívala. Prudce jsem se posadil. "Kde, kde jsou všichni..??" Zpanikařil jsem. "Před deseti minutami jsme přistáli, pane. Všichni už jsou venku." Nevěřícně jsem na ni zíral. On mě snad nechal spát v letadle a sám zmizel, prostě odešel a ani se po mně neotočil. Chvilku jsem na letušku nepřítomně hleděl. "Pane jste v pořádku..??" Zašeptala, v očích se jí zračil strach smíšený se starostí. "Jsem..jsem v pořádku děkuji." Pokusil jsem se o úsměv a drápal se na nohy. U východu jsem se ještě otočil. "Děkuji za starost, slečno."
Nechal mě tu. Sprostě se na mě vykašlal v zemi, kterou jsem znal jen z obrázků a vyprávění. Na místě, kdy jsem se cítil jako štěně ve společnosti dospělých dvounožců. Všechno bylo cizí a strašně nepřirozený. Gacl jsem na židličku a přemýšlel, co budu dělat. Telefon jsem měl, ale někde hluboko v tašce, sakra moje taška. Vystřelil jsem a spěchal k pásu, kde jezdili kufry. Pokud by jezdili dokola, můj kufr by zvracel..Chudinka, musel jet nejmíň šestkrát dokola. Stáhl jsem ho z pásu a v lítosti se mu začal omlouvat.
Odplahočil jsem se zpět na svoji židličku a bezradně se rozhlížel. Zvažoval jsem všechna pro a proti. Vybalit celý kufr kvůli telefonu, nevybalit celý kufr kvůli telefonu, to je dilema.
Někdo mi poklepal na rameno. Taková menší Japonka, možná jiná Asiatka, v tom jsem se vážně moc nevyznal. "Můžu Vám pomoct..??" Měl jsem pocit, že necítím spodní čelist. "Ty…Vy, vy mluvíte česky..plynule česky..?? A jak víte..??" Věnovala mi mateřský úsměv.
"Moje babička je Češka. A jak..?? Jen jsem to zkusila, kdyby to neklaplo zkoušela bych jiný jazyky.." Nechápavě jsem na koukal a přemýšlel kolika jazyky asi mluví, když se ozval křik.
"Danieli! Tebe člověk nemůže na pár vteřin spustit z očí." Nevěřícně jsem se na něj otočil a se stejně nevěřícným tónem jsem hystericky zakřičel.: "Nechal jsi mě spát v letadle..!!??!" Možná, že to byla spíš konstatování než otázka, ale zabrala. Yoshiaki zmlkl a jen se na mě díval. "Víš co…Chci domů!" Zařval jsem a postavil se. "Nepotřebuješ mě tady, jsem jako těžký zavazadlo se kterým se musíš tahat..!" Otevřel pusu, ale já mu nedal šanci. "Víš co..Jdi, já se půjdu zeptat na zpáteční let a je mi jedno co chceš říct..!" S tím jsem se otočil, když mi ta dívka položila ruku na předloktí a zavrtěla hlavou. "Nedělej ukvapený závěry, mohl by jsi litovat.." Zastavil jsem se a zamyslel. Po chvilce nepatrně přikývl a otočil se na Yoshiakiho. "Tak půjdeme..?? Jsem unavený." Poděkoval jsem jí a už tlapkal vedle Yoshiakiho. Když jsem se otočil už tam nebyla. "Yoshi, myslíš, že mohla být náš anděl..?" Zašeptal jsem tichounce..
Když jsme vyšli ven čekalo mě další obrovské překvápko. Za paže mě chytli dva obrovští chlapi a už mě vlekly k černýmu autu. Byl jsem tak mimo, že jsem ani nestačil něco vykřiknout, volat o pomoc, chytit se Yoshiho saka. Úplně mě paralyzovali.
