První z trilogie mé odborné praxe. Obyčejné neutříděné plkání. Myslím, že tolik zážitků si prostě nedokážu nikdy utřídit. :)
Vodítkový abstrakt
V rámci této části odborné praxe jsme navštívili pražský útulek Tróju, pro ošpuštěná zvířata. Kromě pejsků se útulek ujal i několika hadů, ještěrek a pískomilů, králíčků a morčáků a dokonce dvou Shetlandských poníků v důchodu. O ty (hady, ještěrky a myslím, že jsem zahlédla i žabky) se s vervou staral nový pan ředitel, který nám zezačátku, ale pěkně míchal daty. Do útulku jsme totiž měli nastoupit o celé tři týdny dříve než se nám podařilo.V této době se útulku ujímal nový pan ředitel a možná měl nějaký problém a tak započalo vyjednávání mezi školou a jimi, které trvalo právě zmíněné tři týdny. Tři týdny nám chodili Smsky o odkladu odborné praxe v útulku Trója. Ale dočkali jsme se! A čekání za to stálo.
Nástup jsme měli kolem sedmé-osmé ranní (zaměstatnci útulku byli velmi milí lidé a chápali, když se hold někdo na dřív nedostal), zapsali jsme se do knihy příchodů a hurá podepsat si smlouvy a okouknout kde co je, zjistit jestli pejsky můžeme odměňovat a také vodit a pak už pěkně do práce. Tedy, práce. Nevím, jestli by se tomu mělo říkat práce, byla to zábava. Po dvojicích nás přidělili k různým lidem, kteří nám osvětlili, co budeme dělat. Venčit... a venčit a venčit! :D
My jsme se dostali k mixu pejsků. Byli tam jak velcí, tak střední, tak malá plemena i směsky. Vodili jsme je podél Vltavy a protože nás bylo hodně, tak se v tomto týdnu pejsci dostali ven i dvakrát (třikrát)! Tedy, ven z areálů, protože tenhle útulek má kromě vnitřních kotců, kde jsou psi přes noc i venkovní expozice. Velké kotce, kam se často dávají psi po dvojicích (prý po ověřených dvojicích, aby se jim nervali), aby se trochu vyblbli a neměli moc energie a pak také dva velké zatravněné výběhy. Musím přiznat, že mě to velice překvapilo. Psi měli ve výběhu možnost hrabat, hračky ke hraní a poměrně vélké prostory ke běhání a navíc měli výhled na Vltavu a ti zvědavější sledovali kolemjdoucí lidi. Došlo mi, že se tam vlastně mají moc dobře a chybí jim jen páneček...
Dva dny jsme jen venčili (a já myslela, že po prvním dnu mi upadnou nohy, 7 hodin chození a běhání v kuse.. jo, to není na nás rozseděný studenty, ale člověk si zvykne), třetí den nám, ale bylo známeno, že potřebují lidi na třídění masových kapsiček. Naivně jsme si mysleli, že to bude rychlovka. :D Třídilo se tři dny a nebyl to žádný med. Z nové výrobní linky totiž útulek dostal masové kapsičky, naneštěstí ne všechny kapsičky vydržely a ty které ne a popraskaly začaly pěkně páchnout. Ten smrad nikdy nezapomenu! :D Smrad a červy a nafouklé masové kapsičky. Bleh! Zaměstnanci nás chodili litovat a někteří, ti co se na to nemohli dívat přinesli rukavice a desinfekci, možná abysme jim tam neumřeli na otravu. :D Tři dny tohohle hnusu byly až až, ale protože nás bylo hodně, tak jsme se prostřídali, jedni venčili další třídili..A za odměnu jsme pro své vlastní pejsky dostali pamlsky. Náš Berťák si pěkně pochutnal. :3
My s Kájou pak venčili jen náš oddíl, to bylo těžké, protože ti psi Vám přirostou k srdci. Moje milovaná Bára pořád setrvává v útulku a mě to vyloženě rve srdce. Bývat doma a ne v Praze už ji mám. V našem okrsku jsme taky pojmenovali jednoho ze psů. Byl to takový správný kříženec, veselé oči a hyperaktivní až hrůza, na druhou stranu se skvěle a rychle učil a za piškot by skočil do Vltavy a přeplaval ji tam a zpět. Kája na něj jednou zavolala "Břéťo" a on se otočil. Možná to byla náhoda, ale zvykl si na to a slyšel na to! Tak jsme na lepicíc papírek (vivat lepicím papírkům!) napsali jeho jméno a přilepili mu ho na cedulku. A druhý den už bylo napsáno na cedulce a z bezejmeného psa se stal Břetislav, Břéťa. :D
Baruška
Břéťa
O víkendu jsme pak měli možnost zůstat doma a venčení se neúčastnit. Kromě mě s Kájou to všichni využili, neb to byli pražští a blízkopražstí lidé. My co bydlíme na severní Moravě bychom se stejně nudili a tak jsme vyrazili. Tentokrát jsme se dostali skoro ke všem pejskům. Nevenčili jsme jen ty největší, nebylo prý potřeba. Ale naopak jsme se dostali k psům, kteří se normálně nesměli venčit a to bylo také moc zajímavé. Třeba provokatérní pes Lucky. :D Mým oblíbencem z těch víkendových venčení se stal hluchý kokr. Byl naprosto skvělej a pišktovej. :)
Moc se mi líbil přístup některých lidí. Například o víkendu se do útulku dostal baset, překrásný pes, hned jsme ho šli projít a zastavil nás pán, cyklista. Že basety miluje a, že máme krásnýho psa. Tak jsme mu hned vysvětlili, že to my ne, ale útulek. A pánhned špelil, jestli by ho mohl mít. :) Takových lidí jsme potkali spoustu. A i ti kteří si mířili vybrat pejska si zvědavě naše svěřence prohlíželi. Jeden pán nám vyprávěl, že už si tu jednoho vybral, vlčáka, tichého, bojácného a teď je z něj největší hlídač a že si tedy vezme ještě aspoň jednoho. Líbí se mi, že jsou ochotní dát šanci i útulkáčům a toulavým tlapkám.
Taky jsem při téhle praxi zjistila ono "v nouzi poznáš přítele". Aneb, jak moc Bára miluje vodu a kachny. Pokaždé, když jsme šli ven, koukala k vodě a po kačenách. Byla jek zhypnotizovaná, a i když vnímala a slyšela na své jméno a šustění pytlíku, měla jsem trochu strach, že mi do té vody skočí (a já poletím s ní). Ale byla hodná, chodila jak já chtěla a vůbec, skvělá fena. Tak jsem jednou přestala dávat pozor. Věřila jsem jí tak moc, že jsem přestala dávat pozor na všudy přítomné kačeny a to byla chyba. V tu ránu jsme jsem letěla. Dopadla jsem tvrdě na koleno a kousek se svezla po břišela, ale vodítko jsem nepustila. A Kája se smála. A jak! Ale co, byla to psina. Tak jsme se zvedla oprášila a v tu chvíli jsme jela znovu. Zabrzidla jsem tak těsně. Ležela jsem na zádech paty zaryté v blátivé zemi asi deset centimetrů od Vltavy a Bára koukala, cože to dál nejde. Kája, místo aby mě zachraňovala před utonutím klečela na silnici, zborcená smíchy. :D Musím přiznat, že potom, co jsem se jakžtaž dala dohromady a odploužila se k bezpečnému asfaltu, musela jsem se smát taky. Ale Káje, která ani nemohla dýchat, jak se smála a popisovala, mi že se to stalo. Chvíli potom jsme potkali pána. Prohlížel si Báru a ptal se, jestli je nemocná (je hubená a na noze má nárůstek, toulala se prý přest tři měsíce než se dostala do útulku), že vypadá hodně zuboženě. Tak jsem mu ukázala, jak mě zvalchovala. Smál se. :D Je mi trochu líto, že si ji nevzal. Vypadal jí zaujatě.
Ohařka Blanka (divím se, že je v útulku už přes půl roku, když je čistokrevná) a načumujícá Bára. Kája držela piškot v ruce a obě dvě tyhle bábiny jsou neuvěřitelně nenažrané. :D
Upřímně, když jsem teď tvořila galerii, zjistila jsem, že si všechny ty psi, pořád pamatuju jménem a že by mi vlastně vůbec nevadilo občas je povodit. A vážně mě mrzí, že to z nějakého důvodu (prý hygienického) veřejnosti není umožněno. Hned bych se přihlásila jako dobrovolník. A abych řekla pravdu, když jsme odcházeli, bylo mi moc smutno. A když si vzpomenu, tak pořád je. Každopádně všechny fotky najdete tady, v galerii. Kromě Báry, Blanky, Břéti a Bezejmeného Baseta (Kájina mobilní foto!) se mi podařilo vyfotit ještě několik dalších pejsků z našeho okrsku... + mám ještě tři videa (Břéťu, jak pracuje za piškot) a prosícího Bertíka a koníka Filípka. Snad se mi podaří je někde vyškrábnout a ještě i přidat. :) Tak a poslední, co tedy udělám, je přidání odkazu na galerii. Ten je zde... "Útulkové vodění"
A pokud se mi to podaří, tak příští týden (nebo ten přespříští) se podělím o zážitky z Toulcova dvora! :)
