Pravda, mělo to zde být již včera, ale nějak se mi to vymklo, hrozně moc jsem se začetla a pak najednou byla spousta hodin. No, co už nadělám, čas nevrátím. Každopádně další díl je tady!
S dalšími částmi budu mít trošku problém, ve škole se nám teď roztrhl pytel s testy a různými zkoušeními, tudíž jsem ráda, že jsem ráda. Budu se moc snažt dát tomu aspoň čtvrt hodinku denně. Nějaké to bude.
Chtěla bych to moc věnovat Nini..:)
Užíjte si to.
S láskou Hiroko von Rabersdorf
Doplazil jsem se domů, unavený, ale tak zvláštně spokojený. Navíc jsem se moc těšil na Gabriela, slíbil mi překvapení.
"Jsem domá." Zahulákal jsem a zalezl do kuchyně, abych se aspoň trošku napil. Vůbec mi v tu chvilku nepřišlo to podivné ticho. Nalil jsem si minerálku a zhluboka se napil.
Až po ukojení žízně jsem si uvědomil. "Gabrieli, Gabrieli? Kde jsi kotě?" Odložil jsem prázdnou sklenici na linku a vydal se prozkoumat zbytek bytu. Koupelna byla prázdná a zmizel jeho šampon a kartáček. Pořád jsem ale mohl doufat, aspoň doufat. Vzal jsem za kliku ložnice a pomalu, opatrně je otevřel.
"Gabrieli, Gabrielku, prosím buď uvnitř." Zašeptal jsem na hranici slyšitelnosti a otevřel dveře dokořán. Na našem tmavě zeleném bavlněném povlečení se skvěla bělostná obálka. Roztřásly se mi ruce, srdce se mi muselo zastavit, stejně jako dech. Ztěžka jsem dosedl a otevřel další z osudných dopisů.
"Jsem domá." Zahulákal jsem a zalezl do kuchyně, abych se aspoň trošku napil. Vůbec mi v tu chvilku nepřišlo to podivné ticho. Nalil jsem si minerálku a zhluboka se napil.
Až po ukojení žízně jsem si uvědomil. "Gabrieli, Gabrieli? Kde jsi kotě?" Odložil jsem prázdnou sklenici na linku a vydal se prozkoumat zbytek bytu. Koupelna byla prázdná a zmizel jeho šampon a kartáček. Pořád jsem ale mohl doufat, aspoň doufat. Vzal jsem za kliku ložnice a pomalu, opatrně je otevřel.
"Gabrieli, Gabrielku, prosím buď uvnitř." Zašeptal jsem na hranici slyšitelnosti a otevřel dveře dokořán. Na našem tmavě zeleném bavlněném povlečení se skvěla bělostná obálka. Roztřásly se mi ruce, srdce se mi muselo zastavit, stejně jako dech. Ztěžka jsem dosedl a otevřel další z osudných dopisů.
Meri,
snad to nevíš, ale Tuuli, pro kterého jsi tolik truchlil se vrací, sám. Vím, že bych překážel, že bych byl jen přívažek, těžká železnáá koule. To nechci. Mám tě moc rád, vlastně si troufám říct: "Miluji tě." Je to hloupé, cítil jsem se s tebou moc dobře, ale je čas jít dál. Vždycky jsem věděl, že to není navždycky, že ON se vrátí a ty..
tady v tomhle místě se vyjímal obrovský flek inkoustu..
Promiň, jsem trošku smutný. Chtěl jsem se ti jen omluvit za všechny ty hloupé výstřelky od malování, až po ty žárlivé scény a různé citové nátlaky. A zároveň ti chci poděkovat za těch nejúžasnějších šest let mého života. Prosím, netrap se, jdi za svým srdcem a občas si na mě vzpomeň.
Miluji tě
Gabriel
Gabriel
Smál jsem se a plakal v té samé chvíli. Nezůstal mi po něm ani otisk prstu, jen vzpomínky. Nemělo cenu hledat ho, pokud chtěl byl neviditelný. Určitě se úplně odřízl, odjel ze země. Gabrieli! Ty pitomče! Proč vždycky musíš řešit všechno sám. Pak mi to došlo. Rychlostí blesku jsem seběhl dolů.
"Mami! Mami, tati!" Hulákal jsem a zmateně pobíhal po kuchyni.
"V obýváku, zlato." Vtrhl jsem k nim.
"Viděli jste ho? Kam šel? Prosím!" Vychrlil jsem a těžce oddychoval. Teď šlo o každou sekundu.
"Máš na mysli Gabrielka?" Rychle jsem to mámě odkýval, to že řekla Gabrielek, jsem okatě ignoroval. Vím dobře, že ho neměla ráda nebo aspoň ne úplně.
"No, přišel se rozloučit, že prý někam jede. Pak za ním jen práskli dveře," pokrčila mamka rameny, "stalo se snad něco?" Zatnul jsem pěsti a stiskl zuby.
"Kam jede? Kam, mami? To potřebuju vědět, HNED!" Zařval jsem, nehty zaryté hluboko v dlaních.
"Já nevím, to nám neřekl, můžeš mi říct, co se děje? A nekřič na mě!" Mamka mě konečně vzala plně na vědomí. Taťka nás mlčenlivě sledoval a pak pronesl.
"Myslím, že mu uklouzlo něco o Americe, ale odjížděl už dopoledne, nejspíš bude pryč." Zhroutil jsem se na zem. Jak mi mohl něco takového provést, on, můj zachránce. Máma vstala, aby se ke mně mohla vzápětí sklonit.
"Meri, tak co se stalo?" Najednou to začala brát vážně?!
"Nechal mi po sobě jen dopis. Napsal, že mě nechce trápit, pro-protože se vrátil Tuuli." Fňukal jsem jí do svetru. Objala mě a hladila po zádech.
"Třeba to tak bude lepší." Pohladila mě po vlasech a já znovu zafňukal.
"Ale mami, já ho chci. Chci je oba, proč to nejde." Pofňukával jsem dál a tiskl se k ní. Najednou se mě dotkly další dlaně, tátovy dlaně.
"Někdy nemůžeš mít vše, co bys chtěl, ale Gabriel ti dal další šanci. Musel tě opravdu moc milovat." Zvedl jsem hlavu a otočil se na tátu. Lehounce se usmíval a krčil čelo. Měl hrozné vrásky na čele, ale nedokázal si pomoct.
"Děkuji. Nenechal vám pro mě něco.?" Táta se usmál a podal mi kartičku s telefonním číslem.
"Chtěl, abys to dostal, až pochopíš." Div jsem mu ten kousek papíru nevyrval z ruky. Jakmile jsem ho držel v prstech vystřelil jsem z pokoje. Mobil se válel někde spadený v pohovce, nikdy jsem ho sebou nenosil, poslední dobou. Chviličku trvalo, než jsem ho vylovil a pak přišel ten čas. Schoulený, telefon v jedné ruce Gabrielovo číslo ve druhé. Vycvakat, zmáčknout zelený tlačítko a přiložit k uchu, čekát. Zazvonil nejmíň třikrát, než mi to zvedl.
"Gabrieli?" Zašeptal jsem tichounce a čekal, že mi to snad položí.
"Meri, jsi v pořádku? Proč tak kňučíš?" Z jeho strany bylo slyšet šum.
"Jsi pryč, jak bych mohl být v pořádku. Slíbil jsi mi překvapení, ale to co jsi provedl bylo spíš na infarkt. Pojeď zpátky. Nebo se mě aspoň nestraň, ne úplně. Chci tě vídat, chci s tebou být, a když se mnou nechceš být jako přítel a milenec, buďme jen přátelé, dobří kamarádi, jen prosím neopouštěj mě."
"Mrzí mě to," zabručel a na několik dlouhých sekund se odmlčel, "já myslím, že bych to nedokázal. Víš přece,
sejde z očí sejde z mysli. Dřív nebo později."
"Takže mě chceš odříznout, jako uschlou větev?" Měl jsem co dělat, abych udržel svůj hlas v jedné rovině. Aby neslyšel, jak moc mě to vzalo.
"To nechci. Jen tě nechci vídat, musel bych se zbláznit. Navíc za půl hodiny odjíždím, v práci jsem požádal o přeložení." Jemu fňuknutí neuteklo.
"Jsi hlupáček, dalo by se to udělat jinak, určitě."
"Ale my nejsme v Hollywoodu, zlato, tady žádnej třetí, alternativní konec neexistuje, navíc já chci, abys byl šťastnej a dobře si pamatuju tvoje "výroční stýskání", vím, jak moc jsi ho miloval a miluješ." To už byl v jeho hlase slyšet i lehounký úsměv. Můj anděl.
"Minulý rok jsem nefňukal." Usmál jsem se nazpátek. Věděl jsem, že teď už to bude dobré. Měli jsme se moc rádi na to, abychom bez sebe dokázali žít, zároveň taky moc málo na to, abychom dokázali žít spolu do konce života.
"Kecko, viděl jsem tě." Obvinil mě.
"Spadlo mi něco do oka!" Na druhé straně sluchátka se ozval hurónský smích.
"Jistě a dva dny jsi to "něco" nemohl dostat ven." Nafoukl jsem tváře. Vím, že to nemůže vidět, ale byl to reflex.
"Jsi na mě zlý." Obvinil jsem ho.
"Tak mi to promiň."
"Prominu. Jsi anděl. Hned jak si někoho najdeš, chci o něm vědět první poslední, všechno! Pokud se mi nebude jen trošku líbit, přijedu se na něj podívat osobně."
"Hahaha, jsi fakt vtipnej. Ale rozhodně ti dám vědět. Budu muset končit, mám hlad a huhlat s plnou pusou ti do ucha nebudu. Až dorazím na místo a trošku se zabydlím sám se ti ozvu. Zatím se měj krásně, užívej si a soustřeď se na Tuulikkiho. Mám tě rád. Posílám pusu." Mlaskl do telefonu a zahihňal se.
"Taky tě mám rád. Buď na sebe opatrný. Díky za tu pusu." Na oplátku jsem mu poslal taky jednu a pak už zavěsil. Položil jsem telefon na stolek a chvíli jen tak koukal do prázdna. To ticho bylo nějakým zvláštním způsobem ubíjející. Zvolna mi docházelo, že jsem na něj měl ještě další asi milion otázek ohledně jeho dalšího kontaktu s lidmi tady, třeba s Piškotem. Tak třeba příště.
"Mami! Mami, tati!" Hulákal jsem a zmateně pobíhal po kuchyni.
"V obýváku, zlato." Vtrhl jsem k nim.
"Viděli jste ho? Kam šel? Prosím!" Vychrlil jsem a těžce oddychoval. Teď šlo o každou sekundu.
"Máš na mysli Gabrielka?" Rychle jsem to mámě odkýval, to že řekla Gabrielek, jsem okatě ignoroval. Vím dobře, že ho neměla ráda nebo aspoň ne úplně.
"No, přišel se rozloučit, že prý někam jede. Pak za ním jen práskli dveře," pokrčila mamka rameny, "stalo se snad něco?" Zatnul jsem pěsti a stiskl zuby.
"Kam jede? Kam, mami? To potřebuju vědět, HNED!" Zařval jsem, nehty zaryté hluboko v dlaních.
"Já nevím, to nám neřekl, můžeš mi říct, co se děje? A nekřič na mě!" Mamka mě konečně vzala plně na vědomí. Taťka nás mlčenlivě sledoval a pak pronesl.
"Myslím, že mu uklouzlo něco o Americe, ale odjížděl už dopoledne, nejspíš bude pryč." Zhroutil jsem se na zem. Jak mi mohl něco takového provést, on, můj zachránce. Máma vstala, aby se ke mně mohla vzápětí sklonit.
"Meri, tak co se stalo?" Najednou to začala brát vážně?!
"Nechal mi po sobě jen dopis. Napsal, že mě nechce trápit, pro-protože se vrátil Tuuli." Fňukal jsem jí do svetru. Objala mě a hladila po zádech.
"Třeba to tak bude lepší." Pohladila mě po vlasech a já znovu zafňukal.
"Ale mami, já ho chci. Chci je oba, proč to nejde." Pofňukával jsem dál a tiskl se k ní. Najednou se mě dotkly další dlaně, tátovy dlaně.
"Někdy nemůžeš mít vše, co bys chtěl, ale Gabriel ti dal další šanci. Musel tě opravdu moc milovat." Zvedl jsem hlavu a otočil se na tátu. Lehounce se usmíval a krčil čelo. Měl hrozné vrásky na čele, ale nedokázal si pomoct.
"Děkuji. Nenechal vám pro mě něco.?" Táta se usmál a podal mi kartičku s telefonním číslem.
"Chtěl, abys to dostal, až pochopíš." Div jsem mu ten kousek papíru nevyrval z ruky. Jakmile jsem ho držel v prstech vystřelil jsem z pokoje. Mobil se válel někde spadený v pohovce, nikdy jsem ho sebou nenosil, poslední dobou. Chviličku trvalo, než jsem ho vylovil a pak přišel ten čas. Schoulený, telefon v jedné ruce Gabrielovo číslo ve druhé. Vycvakat, zmáčknout zelený tlačítko a přiložit k uchu, čekát. Zazvonil nejmíň třikrát, než mi to zvedl.
"Gabrieli?" Zašeptal jsem tichounce a čekal, že mi to snad položí.
"Meri, jsi v pořádku? Proč tak kňučíš?" Z jeho strany bylo slyšet šum.
"Jsi pryč, jak bych mohl být v pořádku. Slíbil jsi mi překvapení, ale to co jsi provedl bylo spíš na infarkt. Pojeď zpátky. Nebo se mě aspoň nestraň, ne úplně. Chci tě vídat, chci s tebou být, a když se mnou nechceš být jako přítel a milenec, buďme jen přátelé, dobří kamarádi, jen prosím neopouštěj mě."
"Mrzí mě to," zabručel a na několik dlouhých sekund se odmlčel, "já myslím, že bych to nedokázal. Víš přece,
sejde z očí sejde z mysli. Dřív nebo později."
"Takže mě chceš odříznout, jako uschlou větev?" Měl jsem co dělat, abych udržel svůj hlas v jedné rovině. Aby neslyšel, jak moc mě to vzalo.
"To nechci. Jen tě nechci vídat, musel bych se zbláznit. Navíc za půl hodiny odjíždím, v práci jsem požádal o přeložení." Jemu fňuknutí neuteklo.
"Jsi hlupáček, dalo by se to udělat jinak, určitě."
"Ale my nejsme v Hollywoodu, zlato, tady žádnej třetí, alternativní konec neexistuje, navíc já chci, abys byl šťastnej a dobře si pamatuju tvoje "výroční stýskání", vím, jak moc jsi ho miloval a miluješ." To už byl v jeho hlase slyšet i lehounký úsměv. Můj anděl.
"Minulý rok jsem nefňukal." Usmál jsem se nazpátek. Věděl jsem, že teď už to bude dobré. Měli jsme se moc rádi na to, abychom bez sebe dokázali žít, zároveň taky moc málo na to, abychom dokázali žít spolu do konce života.
"Kecko, viděl jsem tě." Obvinil mě.
"Spadlo mi něco do oka!" Na druhé straně sluchátka se ozval hurónský smích.
"Jistě a dva dny jsi to "něco" nemohl dostat ven." Nafoukl jsem tváře. Vím, že to nemůže vidět, ale byl to reflex.
"Jsi na mě zlý." Obvinil jsem ho.
"Tak mi to promiň."
"Prominu. Jsi anděl. Hned jak si někoho najdeš, chci o něm vědět první poslední, všechno! Pokud se mi nebude jen trošku líbit, přijedu se na něj podívat osobně."
"Hahaha, jsi fakt vtipnej. Ale rozhodně ti dám vědět. Budu muset končit, mám hlad a huhlat s plnou pusou ti do ucha nebudu. Až dorazím na místo a trošku se zabydlím sám se ti ozvu. Zatím se měj krásně, užívej si a soustřeď se na Tuulikkiho. Mám tě rád. Posílám pusu." Mlaskl do telefonu a zahihňal se.
"Taky tě mám rád. Buď na sebe opatrný. Díky za tu pusu." Na oplátku jsem mu poslal taky jednu a pak už zavěsil. Položil jsem telefon na stolek a chvíli jen tak koukal do prázdna. To ticho bylo nějakým zvláštním způsobem ubíjející. Zvolna mi docházelo, že jsem na něj měl ještě další asi milion otázek ohledně jeho dalšího kontaktu s lidmi tady, třeba s Piškotem. Tak třeba příště.
Ještě chviličku jsem koukal na modrý flek v pracovním rohu. Takže Tuulikki se vrátil. Proč asi? Co se stalo, že je zpět? A má sebou to své škvrně? Vlastně, dneska už to moc škvrně nebude, bude mu taaak, šest let? Možná víc. Maličký Pilvi. Vlastně je o něco málo starší než Mauri a Arho. Určitě se tam musím brzo podívat, zatím ale.. S tím jsem se znovu natáhl pro mobilní krabičku pohozenou na stolečku.
"Nazdárek Piškote, máš čas? Můžeme se trošku sejít?" Pořád jsem se cítil špatně, možná proto pro mě bylo výhodnější řešit milion dalších věcí a tuhle si nechat až na chvíli, kdy budu sám ležet v peřinách.
"Určitě. Stalo se něco?"
"Povím ti to až se sejdeme. Příjdeš ty nebo mám já?" Rychle jsme si domluvili čas. Nakonec to bylo u Piškota, jeho manželka měla babskou jízdu, tudíž zůstal s dětmi doma sám a nechtělo se mu mučit je oblékáním. Takový hodný taťka.
"Nazdárek Piškote, máš čas? Můžeme se trošku sejít?" Pořád jsem se cítil špatně, možná proto pro mě bylo výhodnější řešit milion dalších věcí a tuhle si nechat až na chvíli, kdy budu sám ležet v peřinách.
"Určitě. Stalo se něco?"
"Povím ti to až se sejdeme. Příjdeš ty nebo mám já?" Rychle jsme si domluvili čas. Nakonec to bylo u Piškota, jeho manželka měla babskou jízdu, tudíž zůstal s dětmi doma sám a nechtělo se mu mučit je oblékáním. Takový hodný taťka.
"Nazdárek." Usmál jsem se, když mi otevřel. Do náruče se mi okamžitě vrhli obě skoro pětiletá prťata.
"Strejdo strejdooo." Hulákali a domáhali se pohoupání, kolotoče, letadýlka a kdoví čeho všeho ještě. Byl jsem ochoten udělat pro ně první poslední, byli skoro jako moje vlastní. Dřív jsme je s Gabrielem často hlídali, když si Piškot toužil se Silvyíí povyrazit. Můj hostitel si asi musel všimnout, že jsem zkřivil obličej, nebo nevím, protože najednou zahulákal: "Stačilo! Strejda přišel za mnou, ne za váma vy trapiči! Takže do vany, hned, už jste tam měli být před deseti minutama."Oba jako jeden našpulili pusinky, ale jinak neprotestovali, takže jsme je nacpali do vany s oblíbenými hračkami a sedli si do jídelny, která byla hned vedle. Piškot mi udělal čaj a pak se posadil ke mně.
"Tak, co se stalo?" Zeptal se a několikrát zamíchal lžičkou v čaji.
"Ty víš, že se Tuuli vrátil?" Vystřelil jsem. Sklopil hlavu. Okamžitě jsem si spojil dvě a dvě. "Takže to ty jsi řekl Gabrielovi, že se vrátil." Zkonstatoval jsem, potvrdil mi to, když zajel trošku víc pod stůl. Několikrát jsem se nadechnul, než jsem dokázal vypustit z pusy, co se vlastně stalo: "Gabriel se se mnou rozešel, odjel někam do zahraničí, prý abych se nemusel trápit." Ušklíbl jsem se pro sebe. Piškot zvedl hlavu a chvíli na mě nechápavě zíral.
"On tě opustil, abys nemusel vybírat?" zeptal se na konec. Byl jsem schopný jen přikývnout, slzy se mi draly do očí a já je jen ztěžka potlačoval. Jen otevřel pusu.
"Nečekal jsem, že bude schopný tohle udělat, on tě opravdu…" "Já vím,"skočil jsem mu do řeči, "já ho taky, ksakru!" Bylo ticho, jenom děcka v koupelně křičeli, jak se rvali o některou z hraček, občas cinkla lžička o hrnek.
"Kdy se vrátil? Byl jsi u něj? Jak to víš? A co Pilvi? Proč se vrátil, co se stalo?" Hlavou mi hýřily tisíce otázek, ale dokázal jsem jich položit jen několik málo.
"Meri, já nevím, vrátil se minulý týden, nevím co se stalo, viděli jsme se asi pět minut a to jen náhodou. Potkali jsme se, když jsem bral Mauriho a Arho do školky a on vedl svého kluka do školy. On snad ani nechtěl, aby to kdokoliv věděl, ale pak se to rozkřiklo." Poslední slova už jen zašeptal. Výraz, kterým mi odpověděl na nevyřčenou otázku byl jasný. No jo, když se kohokoliv v tomhle městě zeptáte, kdo je největší drbna, všichni vzpomenou na otce dvou dětí v předškolním věku, pro nás pana Piškota.
"Nešlo to vydržet, musel jsem to někomu říct." Zkusil se obhájit, ale mě bylo jasné, kolik těch "někomu" muselo být. Natáhl jsem se k němu, abych ho poplácal po zádech.
"Jasně, vždyť já vím." Usmál jsem se. Bylo mi o trošičku lépe. Začínal jsem si uvědomovat, že Gabriel nám dal další šanci, dostat se k sobě a tentokrát vydržet. Překonat všechny překážky a být spolu. On se pro nás dokázal obětovat, ono andělské jméno si jisto jistě zaslouží, jen doufám, že i on najde to po čem tolik touží.
"Přestaň nad tím přemýšlet a běž Tuuliho navštívit. Nejspíš z toho nebude úplně nejšťastnější, protože mi ujelo, že jsi zadaný a tak, ale když mu to vysvětlíš…" Začal se zamotávat do vlastního monologu. Praštil jsem se do čela.
"Piškote, co všechno jsi mu stihl během té "chvilky" vykecat?" Můj nejlepší nekamarád nahodil ten nejštěňátkovější výraz jakého byl v tom momentu schopen.
"Nejsem zase až tak strašný!."
"Takže to byla opravdu jen chvilka a nestihl jsi mu povědět, že jsme spolu spali každý den třikrát?" Rýpnul jsem si.
"Vážně jste spolu.." "Piškote!! To nebyla další informace do tvého deníčku!" Jeho by bylo nejlepší zabít, jinak všechno poví. "Pak, že největší drbny jsou ženský." Popíchnul jsem ho, když se z koupelny ozval řev.
"Dyť už důů." Protáhl a odešel, v závěsu se mnou samozřejmě, postarat se o své děti, které si v zápalu boje div netrhali vlasy.
"Strejdo strejdooo." Hulákali a domáhali se pohoupání, kolotoče, letadýlka a kdoví čeho všeho ještě. Byl jsem ochoten udělat pro ně první poslední, byli skoro jako moje vlastní. Dřív jsme je s Gabrielem často hlídali, když si Piškot toužil se Silvyíí povyrazit. Můj hostitel si asi musel všimnout, že jsem zkřivil obličej, nebo nevím, protože najednou zahulákal: "Stačilo! Strejda přišel za mnou, ne za váma vy trapiči! Takže do vany, hned, už jste tam měli být před deseti minutama."Oba jako jeden našpulili pusinky, ale jinak neprotestovali, takže jsme je nacpali do vany s oblíbenými hračkami a sedli si do jídelny, která byla hned vedle. Piškot mi udělal čaj a pak se posadil ke mně.
"Tak, co se stalo?" Zeptal se a několikrát zamíchal lžičkou v čaji.
"Ty víš, že se Tuuli vrátil?" Vystřelil jsem. Sklopil hlavu. Okamžitě jsem si spojil dvě a dvě. "Takže to ty jsi řekl Gabrielovi, že se vrátil." Zkonstatoval jsem, potvrdil mi to, když zajel trošku víc pod stůl. Několikrát jsem se nadechnul, než jsem dokázal vypustit z pusy, co se vlastně stalo: "Gabriel se se mnou rozešel, odjel někam do zahraničí, prý abych se nemusel trápit." Ušklíbl jsem se pro sebe. Piškot zvedl hlavu a chvíli na mě nechápavě zíral.
"On tě opustil, abys nemusel vybírat?" zeptal se na konec. Byl jsem schopný jen přikývnout, slzy se mi draly do očí a já je jen ztěžka potlačoval. Jen otevřel pusu.
"Nečekal jsem, že bude schopný tohle udělat, on tě opravdu…" "Já vím,"skočil jsem mu do řeči, "já ho taky, ksakru!" Bylo ticho, jenom děcka v koupelně křičeli, jak se rvali o některou z hraček, občas cinkla lžička o hrnek.
"Kdy se vrátil? Byl jsi u něj? Jak to víš? A co Pilvi? Proč se vrátil, co se stalo?" Hlavou mi hýřily tisíce otázek, ale dokázal jsem jich položit jen několik málo.
"Meri, já nevím, vrátil se minulý týden, nevím co se stalo, viděli jsme se asi pět minut a to jen náhodou. Potkali jsme se, když jsem bral Mauriho a Arho do školky a on vedl svého kluka do školy. On snad ani nechtěl, aby to kdokoliv věděl, ale pak se to rozkřiklo." Poslední slova už jen zašeptal. Výraz, kterým mi odpověděl na nevyřčenou otázku byl jasný. No jo, když se kohokoliv v tomhle městě zeptáte, kdo je největší drbna, všichni vzpomenou na otce dvou dětí v předškolním věku, pro nás pana Piškota.
"Nešlo to vydržet, musel jsem to někomu říct." Zkusil se obhájit, ale mě bylo jasné, kolik těch "někomu" muselo být. Natáhl jsem se k němu, abych ho poplácal po zádech.
"Jasně, vždyť já vím." Usmál jsem se. Bylo mi o trošičku lépe. Začínal jsem si uvědomovat, že Gabriel nám dal další šanci, dostat se k sobě a tentokrát vydržet. Překonat všechny překážky a být spolu. On se pro nás dokázal obětovat, ono andělské jméno si jisto jistě zaslouží, jen doufám, že i on najde to po čem tolik touží.
"Přestaň nad tím přemýšlet a běž Tuuliho navštívit. Nejspíš z toho nebude úplně nejšťastnější, protože mi ujelo, že jsi zadaný a tak, ale když mu to vysvětlíš…" Začal se zamotávat do vlastního monologu. Praštil jsem se do čela.
"Piškote, co všechno jsi mu stihl během té "chvilky" vykecat?" Můj nejlepší nekamarád nahodil ten nejštěňátkovější výraz jakého byl v tom momentu schopen.
"Nejsem zase až tak strašný!."
"Takže to byla opravdu jen chvilka a nestihl jsi mu povědět, že jsme spolu spali každý den třikrát?" Rýpnul jsem si.
"Vážně jste spolu.." "Piškote!! To nebyla další informace do tvého deníčku!" Jeho by bylo nejlepší zabít, jinak všechno poví. "Pak, že největší drbny jsou ženský." Popíchnul jsem ho, když se z koupelny ozval řev.
"Dyť už důů." Protáhl a odešel, v závěsu se mnou samozřejmě, postarat se o své děti, které si v zápalu boje div netrhali vlasy.
