neděle 6. července 2014

A já vím, že jsem pako..

ale je to těžký.
Už třetím rokem (vlastně už tři a půl) jsem vlastníkem resinového pokladu, prince Lawriho a už dva a půl toužím po jeho společníkovi. Ale peníze... ale šetřím.
A šetřím a pak příjdou důležitější věci, které je nutné zaplatit (mám staršího pejska a ono mu teď nebývá pořád hej, jako mu bývalo, když mu bylo ještě "jen" 9 let), ale to nevadí, budu šetřit znovu a jednou se došetřím. Takhle si to říkám, rok co rok a už po třetí jsem začínala od začátku rozhodnutá, že tentokrát to výjde.
A pak jsem odpromovala a babičky a rodiče mi dali překrásnou částku, která mi zkrátila počet šetřících dnů na nulu a já už jsem byla rozhodnutá, po výplatě si svého vysněného druháčka objednat. Mamince jsem to přišla vesele oznámit a sdělila jí sumu (ví i kolik stál Lawri). A maminka, místo, aby mi jako u Lawriho řekla: "No tak si ho objednej." Mi to vymluvila... jedinou větou. A mě je smutno, protože já vím, že teď už po výplatě nepůjdu a neobjednám si žádnýho vysněnýho Vůdce.
Nechám všechny ty peníze ležet a neužiju si z nich ani korunu, protože nic jinýho nechci.
Využiju je až zase Bert onemocní. A budu ráda, že je v pořádku a to bude všechno. :)
A i když vím, že na veterinární výdaje se mi ty koruny budou moc hodit, tak je mi ze mě do breku, protože jsem tolik chtěla a už jsem se těšila. Ale jsem trotl. A budu mít vždycky prd. Jenže pro mě je důležitý, aby s tímhle mamka souhlasila a když tentokrát nesouhlasí... tak nic nebude. :)
A mně bude smutno, protože ty peníze vlastně ani nechci a nepotřebuju, když si za ně nemůžu pořídit, co chci.