První vrh mámy Kočky

To ti Vám byla událost!
Vlastně jsme po x-letech měli kočku (Kočku), která obřezla. Nejprve jsme ji nechtěli kastrovat, protože jsme netušili jestli zůstane, ale pak jsme se rozhodli, že když už drží tak dlouho (už to byl vlastně rok), tak ji vykastrujeme. No Kočka nám udělala čáru přes rozpočet, když nakynula. A tak přišli první koťěcí miminka. Doma jsme tipovali kolik mimin bude..jak budou barevná a, který kocour to má na svědomí. No kocoura jsme nakonec nemuseli "hledat" dlouho, protože na Kočku chodil sem tam mrouknout. Vzhledem k tomu, že to byl mour, jsme ani nečekali, že by koťata mohli vypadat jinak než mouratě (máma mour, táta mourek).
V té době, ale Kočka zlehkla a začala se víc toulat a sporadicky chodila na svačinky. Tedy nám bylo jasné, že koťata už budou, otázkou ale bylo, kde? Bystré oči maminčiny zúžily hledání na půdu ve starém baráku a tak jsem šla na lov.

Poprvé.

Podruhé.

Pořád nic.

Po třetí jsem šla lovit baterkou, když šla Kočka nahoru. Říkala jsem si, že třeba mňoukne, když na ni zavolám. Překvapivě jsem je našla, ale podle mňoukání mimin, když volala na maminku a snažila se ji uložit. Hladovci.
Měla je krásně ukryté. A i když to byla její první kotěcí nadílka, starala se o ně ukázkově.
Můj první úkol byl zjistit počet miminek. Nahmatala jsem dvě hlavičky. No druhý den jsem zjistila, že jsou tři. Tehdy už se trošku plazili a jedno mi uniklo. A o pár dní později už na mě mrkali skrz otevřená očíčka. Tak jsme se rozhodli, že je začneme trošičku kamarádit s lidmi, aby nám nezdivočeli.
Mojí úlohou bylo nošení koťátek dolů a pak zase zpět nahoru (hrála jsem si na takovou náhradní maminu). A Kočka, i když poprvé nepochopila, co se děje, to nakonec akceptovala a vzala to jako samozřejmost.

První mrkání. A pak nastal panický, zděšený úprk. Druhý den už šla miminka ven.

Naštěstí je máma Kočka veliká pohodářka a ničeho se nebojí, takže i koťátka se po pár minutách uklidnila. Venku se jim nakonec hrozně líbilo a to až tak, že se nechtěla vracet zpátky do bezpečného úkrytu. Jednou jsem jim v tom vyhověla (byla to už velká koťata a sama papala) a byla to chyba, kterou si nikdy nepřestanu vyčítat. Celkově jsme měli dva kocourky a jednu kočičku a oba kocourci tu noc nepřežili. "něco" je zabilo, co to ale bylo se asi jen tak nedozvíme, pravděpodobně kuna... Jednoho jsme našli, druhého ne. Jediná přeživší zůstala kočička, která má tedy aktuálně nový domov a už je to veliká a krásná holka po mamince. Přestože se kocourci nedožili dospělosti, mám pár jejich fotek a o některé se chci ještě zpětně podělit. Byli to krasavečci hraví a zvědaví a jistě by z nich byli skvělí lovci.

---

Malý Chan, velký hrdina, mazel a mračous. To byl můj oblíbenec.

Oduševnělý Malý Chan.

Li Po, bobánek cukrovej. Takový malý myslitel. :)

A naposledy ještě holčičku, která se aktuálně jmenuje Micka (u nás to byla malá Aki).

U nás, jako malá prudička. :) Chvíli si zvykala na to, že je jedináček, no myslím, že se jí to nakonec zalíbilo.

Kočičí příchody

No, ale aby to tu nebylo jen depresivní, protože k tomuto to tady není (nebo alespoň ne primárně) napíšu tak o nějakých veselejších věcech. A protože jsem zjistila, že tu nemám dvě zvířátka, která u nás zůstala. Tak si dáme příchody dva! :) Dva zároveň, i když jsou, holky moje zlatý, jedna rodina.

Když nám odešla Miyonka, sbalili jsme mističky, schovali boudičku a tím pro nás veškeré kočičenstvo zhaslo. To víte, třetí (čtvrtá vlastně) kočka, co tragicky odešla, případně se odstěhovala k sousedům. To prostě jednoho nenamotivuje.
No a tak se stalo, že jsme byli zase bez kočičky.. jenže!

Bylo to v listopadu, pamatuju si, že jsme se sjeli z dalekých končin (já i ségra studujeme v čechách) domů na oslavu narozenin. Hodili jsme batohy a kufry do rohu a šli do kuchyně, na kafčo a dobrotu. A jak tak koukám ven, tak vidím, že jsou vytažené mističky a i boudička pro kočku. Nejprve ve mě hrklo.. jakože Miya! Že to byl jen zlej sen, ale radši jsem takové naděje rychle zaplašila. Rodičové byli tajemní.. Nakonec z nich vylezlo, že asi před 14 dny sem začala chodit mouratá kočičí holka a před týdnem, že ji začali krmit.

A tak se objevila Kočka. A už s námi zůstala. Nejprve byla hrozně plachá. Přišla se najíst, ale pohladit ani ne, pak se nechala hladit, zvedat a mazlit. A Hle! Tuto máme naši kočičí dámu. Už s námi zůstala. Je skvělá myšilovka (což se nám hodí, protože myškám se u slepiček líbí, ale plaší je). Jmenuje se Kočka, protože jsme se zprvu báli, že až povyroste a dojí se, že už se třeba nevrátí, takže nedostala jméno a tak jí to už i zůstalo. Nedávno jsme ji vezli na kastraci. Na veterině jsme tímto jménem pobavili polovinu osazenstva i se sestřičkou. No, co.. naše Kočka je kočka s velkým K. A je prostě úžasná. Před tím, než jsme ale Kočku zvládli nechat vykastrovat, potěšila nás dvěma kotěcími vrhy. O kterých, ale až jindy. :)

Z druhého vrhnu, jsme si nechali kočičku (to takhle tatínek u snídaně prohlásil: "No jo, co když se Kočce něco stane, teď myšilovku potřebujeme." a tak jsme si ji nechali). Je to vyčnívající kočka. Je celá černá (ostatní .. všechny, i z minulého vrhu, byli mouratí) a má zvláštní strukturu chlupu. Je ale strašně ošklivá. :D Oproti ostatním koťatům. A i když mi rodiče tvrdí, že to není pravda! ani za nic! tak si i pojmenovali Šklíba. No uvidíme, co z ní vyroste, třeba nakonec bude krasavice. Každopádně je to úžasně mazlivé kotě. Přede, jako když střílíte ze samopalu a má radost, když se může všem plést pod nohy. Zbožňuje, když může sedět za krkem (a to mám ráda zase já!) a hlídá slepice. Je to takové dva v jednom, myšilovka a pastevecká kočka.

Odchody

Dneska je to měsíc, co mi odešel pes. Tedy.., co jsme ho nechali odejít.
Berta jsme měli venku už víc jak 10 let. A den začal jako každý jiný.. jen s tím rozdílem, že jsme Berta krmili rýží s masem (místo granulí) a měl dostat svoji první tabletku. Měl zánět močového měchýře a my ho potřebovali dostat trošku do kondice, abychom mohli pokračovat s těm "většími" problémy (cysty na prostatě, před 12 let byla kastrace psa nemyslitelnost, stejně jako ještě před 4 roky kastrace kočky/kocoura). Dostali jsme v ordinaci antibiotika a právě ony tabletky.
Když jsme ale na pejska zavolali, tak nic.. nevystřelil z boudy jako vždycky. Snídaně se už týden nedožadoval (podle paní doktorky se mu zhoršili ledviny, což způsobovalo nechutenství aproto jsme krmili dobrotami). Zděšeně jsem doběhla domů, sebrala baterku a pak už přišli jen hrůzy.
Zažila jsem spoustu hrozných dnů, ale tenhle byl rozhodně ten nejhorší a vždycky, když si na něj vzpomenu, vždycky brečím.
Naštěstí můj tatínek už před těmi mnoha lety byl prozíravým mužem a vymyslel boudu, která se dala otevřít. Odklopili jsme ji. Ten den hřálo sluníčko (jeden z mála pěkných dní toho měsíce) a Bert ležel, ztrápený, těžce dýchal a zvracel. Nemohl se postavit na zadní. Z boudy jsme ho vynesli do auta a jeli na veterinu.
Když mů tatínek za Bertem zabouchnul, asi už věděl, že se nevrátí, protože (ačkoliv spolu měli spoustu neshod) ještě jednou otevřel dveře auta (i když už maminka startovala) a pohladil ho, podrbal ho za uchem a pak jsme jeli.
Svýho psa si chci vždycky pamatovat, jak toho akčního tahouna, co by přepral celej svět. Jako toho šťastnýho blbečka, co na poli lovil hraboše a pak je vesele baštil, zatímco jsem ho od nich honila pryč.
Smrt, která pro něj byla přichystaná si nezasloužil, protože ho bolela. A i přes to, jak trpěl, když odcházel, bojoval dlouho. Nebrečela jsem. Jen mi ukápli dvě, tři slzy. Nechtěla jsem, aby to bylo paní doktorce nepříjemný, bulících lidí tam má určitě spoustu.

Brečela jsem doma a brečím i teď, kdykoliv si vzpomenu, že už na mě doma nečeká, že už si spolu nezajdem až do Malína až na konec světa.

Vlastně jsem brečela. Brečela jsem, když jsem po 14 dnech přijela na víkend domů a přivítal mě smutný, hubený pejsek. Podle všeho měl i nádor na slezině. A i když to bude zní domýšlivě, věřím tomu, že čekal, až přijedu domů, že nechtěl odejít bez toho, abychom si spolu ještě alespoň jednou vyrazili na procházku.

Všichni si našeho hrdinu budem pamatovat jako třeštiprdlo, co by se za piškot na hlavu postavilo.

Bert 8.3.2002 - 28.10.2014

A já vím, že jsem pako..

ale je to těžký.

Už třetím rokem (vlastně už tři a půl) jsem vlastníkem resinového pokladu, prince Lawriho a už dva a půl toužím po jeho společníkovi. Ale peníze... ale šetřím.

A šetřím a pak příjdou důležitější věci, které je nutné zaplatit (mám staršího pejska a ono mu teď nebývá pořád hej, jako mu bývalo, když mu bylo ještě "jen" 9 let), ale to nevadí, budu šetřit znovu a jednou se došetřím. Takhle si to říkám, rok co rok a už po třetí jsem začínala od začátku rozhodnutá, že tentokrát to výjde.

A pak jsem odpromovala a babičky a rodiče mi dali překrásnou částku, která mi zkrátila počet šetřících dnů na nulu a já už jsem byla rozhodnutá, po výplatě si svého vysněného druháčka objednat. Mamince jsem to přišla vesele oznámit a sdělila jí sumu (ví i kolik stál Lawri). A maminka, místo, aby mi jako u Lawriho řekla: "No tak si ho objednej." Mi to vymluvila... jedinou větou. A mě je smutno, protože já vím, že teď už po výplatě nepůjdu a neobjednám si žádnýho vysněnýho Vůdce.

Nechám všechny ty peníze ležet a neužiju si z nich ani korunu, protože nic jinýho nechci.

Využiju je až zase Bert onemocní. A budu ráda, že je v pořádku a to bude všechno. :)

A i když vím, že na veterinární výdaje se mi ty koruny budou moc hodit, tak je mi ze mě do breku, protože jsem tolik chtěla a už jsem se těšila. Ale jsem trotl. A budu mít vždycky prd. Jenže pro mě je důležitý, aby s tímhle mamka souhlasila a když tentokrát nesouhlasí... tak nic nebude. :)

A mně bude smutno, protože ty peníze vlastně ani nechci a nepotřebuju, když si za ně nemůžu pořídit, co chci.

AnimeFest 2014

To je málo spánku na tvrdé podlaze.

To je několik tisícovek (divných) lidí, nacpané šaliny, mega obrat blízkého Albertu.

To je smrádek (ale teplíčko) přes noc v sále A.

To je legrando a nevyspání, rozcuchaný vlasy a bolavý oči!

Yay!

Za rok zas!

:D

P01

Často mám pocit, že mě nikdo nepotřebuje a nikam nepatřím. A možná, že to není jen pocit. :)

A tak...

V podslední době je mi smutno a odstrčeno.

Těžko se to popisuje, ale jsou to rozhodně negativní pocity a mně se nelíbí, že je mám a musím s nima bojovat, případně se tvářit, že je všechno v pořádku, když v mým vnitřním světě není. Ale přece nemůžu obtěžovat lidi kolem sebe, když sami mají milióny svých problémů. Viditelně lépe mi bylo po sobotní (5.4.) felinoterapii, kdy jsem se mezi lidmi a kočkami cítila dobře a vsele a pak to šlo zase do kopru. Ale okavidně to fakt zabírá. :)

Chyba je u mě.

Už jsem se naučila ovládat svoje žárlivý výstupy. Trvalo to dlouho a stejně jsem je nenastavila správně, protože místo toho, abych si byla schopná uvědomit vlastní hodnoty, obracím ten negativní pocit do sebe a jak by řekl profesor Bartoš, pěkně si je uvnitř hňahňám. Někdy si myslím, že tak nějak to mají i psychicky nemocní lidi, co v závěru někoho přepadnou nebo zamordují a trochu mě to děsí. Já nikoho přepadnout ani zamordovat nechci.

Život je těžkej. Budu doufat, že mě vyléčí Bert. :)

Někdy uvažuji..

...uvažuji nad tím, jestli o něco jakožto abstinent a striktní nekuřák o něco nepřicházím.

O tu "zábavu", kterou mi vnucují moji spolužáci. Na střední škole to bylo lehké, k boku jsme měla dvě abstinentky, ale na vysoké škole toto pro mě neexistuje. Všichni pijí. Všichni kromě mě... *povzdech* Nevím, kde je chyba.

Vycházka 1.2.2014

Byla to odměna za mou úspěšně splněnou zkoušku (a ukončení zkouškového) a mělo to být veselé a zábavné. A bylo, ale ne až do konce. Vybrali jsme si k vycházce ten nejufoukanější den, jaký jsme mohli, klasika. Když je venku hezky nikam se nám nechce. Cha cha.

Původním plánem bylo vzít to přes les, ale když jsem viděla, jak se naše smrková monokultura ve větru klátí, rychle jsem si to rozmyslela a šli jsme přes pole. Bylo to príma (ale propásli jsme jedoucí vlak!) během vycházky spolu osvěžujeme všechny "triky" co už Bert umí a trenujeme i to, co Bertovi ještě moc nejde. A je to čím dál lepší, na vodítku. Heheh... hold nemůžeme mít všechno, ale to příjde! Dřív nebo později. ;)

Vzali jsme to přes pole a přes náš oblíbený Kotasák, kopec, kde se v pastevním období pasou kravky (a mám to tam tehdy radši a Bert asi taky, protože je to vzrušující a zajímavé). Měla jsem v plánu psisáka pustit, ale tak moc se rozfoukalo, že jsme to raději zrychlili a cestu vzali poklusem (a já jsem při běhu málem dostala infarkt, kde je léto, kdy jsem to zaběhla a ani se moc nezadýchala). Foukalo tak, že by to utrhlo hlavu a proti mě, možná proto jsem se tak zadýchala. :D A pak už hurá na cestu domů.

A pak se to stalo.

Po cestě od vlakové zastávky přes jeden z plotů přeskočil pes a okamžitě se vrhnul na Berta. Naštěstí mu nešel po krku, ale po zadku. Pán, kterému pes (a který byl naštěstí extra pohotový) patřil byl asi v mnohem větším šoku než já a Bert. Berta jsme tam div nekřísli, byl v opravdu velkém šoku. Na místě jsme žádné kousance nenašli a potom, co se Bert zmátořil jsme tedy šli domů. Bert vypadal v pořádku, takže jsme nic neřešili, večer mi mamka tvrdila, že je Bert přešlý, ale když jsem za ním šla já, byl v pořádku. Druhý den to bylo mnohem horší a neděle pro Berta byla velmi útrpná, takže jsme v pondělí navštívili paní doktorku. V pondělí bylo Bertovi už o málo líp a cesta v autě pro něj (jako vždycky) byla zážitek. Kvůli jeho snaze dostat se ze zadních sedaček na přední jsme málem nabourali. Tudíž jsem si ho přesunula dopředu, kde už byl hodnej. Na veterině jsme byli úplně sami a tak si nás vzali hned. Našli jsme kousanec. Na místě, kde mě ani nenapadlo, že by mohl být. Bertíka nám paní doktorka opíchala hned třemi injekcemi a něco jsme dostali domů. Na cestě zpět mi Bert zhučel při rychlejším rozjezdu pod sedačku a málem jsme znovu nabourali, protože sbírat Berta z podsedačky a řídit rovně je dřina. :D Naštěstí jsme i domů dorazili v pořádku. Bert si výlet užil, jen klidové doporučení, které dostal ho moc netěší (ale naordinovala jsem mu aspoň dvě krátké vycházky, aby se mi nezbláznil úplně). Ale už je mu líp. V neděli byl bolavý tak, že odmítl celý den žrát a tak smutného psa jsem nikdy neviděla. Teď už je to zas náš veselý Bert, i když pořád bolavý. :)

A pár fotek, které jsem pořídila při procházce. :3 A tady je kouzlo! Prý, že dotykové telefony nereagují na ruce v rukavicích. Nu, ten můj je divný a reaguje,.. což je jedině plus, protože sundávat rukavice bych si v té zimě nechtěla. :D A odkaz na celou meeeega galerii. :D

Sluníčko zapadající za náš oblíbený kopec - Kotasák.

Bert je celý já, taky na spoustě fotkách spí. A jako zbytek mé rodiny (která se na fotkách cpe) má na většině fotek piškot nebo jiné pochutiny. :D

Výjmečně spolupracující psisko. :D

Citové zvratky (a příště snad zas veseleji)

Lidi si o mně myslí, že jsem neuvěřitelně šťastný a pozitivní člověk.

Ha… hahaha.

Vlastně já jsem! Opravdu. Když jsem tam, kde chci být s lidmi, které mám ráda.

Což se, bohužel, poslední dobou neděje tak často. Já vím. Nemůžu mít všechno, ale všechno přece nechci! Chci jen trošku …

Stačí mi málo k tomu, abych byla šťastná a uvolněná. Úplně malinko. Třeba super taška s Burákem od rodičů, což byl absolutně nejlepší dárek, procházka s Bertem, a když je venku fuj blátivo a my se v tom můžeme vyválet a nikdo se na nás ošklivě nedívá. Když mi někdo popřeje pěkný den a hezky se usměje. Když sněží a mráz štípe. Když se můžu zašít s knížkou nebo Lawrim. Když se jde na výšlap. Když se sejde celá rodina. Když dostanu štípanou pusu. Když mi slepice dělají dravé ptáky.

Taky mi bohužel stačí dost málo k tomu, abych byla nešťastná. Aby se mi hrůzou a stresem třásly kolena, ruce i hlas.

Umím být srab i odvážná.

Co neumím, je říct něco hned. Narovinu.

To není můj styl. Nevím, jak to popsat jedním slovem.

Když se mi něco nelíbí, něco mě zklame, rozesmutní, naštve… zatlačím to. Zatlačím to a tvářím se, že to neexistuje. A tak se všechny ty ošklivý pocity uvnitř mě presují a presují… a pak. No, většinou nakonec bulím do polštáře, jak je svět ošklivej a zlej a jak nic není fér a "proč já"? Je to směšný.

Neumím s tím pracovat. Neumím pracovat sama se sebou. Je to děsivý. Nedokážu si představit, že takhle budu jednou žít. V zaměstnání určitě okamžitě zkolabuju. Možná, že zkolabuju už před bakalářkou. Nevím, co je horší.

Kromě toho všeho jsem profesionální ukončovač vztahů. Těch přátelskejch. Nevím jestli to je kladné nebo záporné hodnocení. Ale je to smutný, ve většině případů. Chybí mi. Aki mi chybí, Alenka mi chybí, Ilča mi chybí... chybí mi Terezka i spousta těch dalších, kteří se v mým životě ohřáli jen pár týdnů.

A chybí mi být doma.

Nechci vyrůst.