Tulící povídka - VI.

Bolí mě záda, včera jsem byla odhazovat sníh ze střechy od 10:12 do 11:00 (VEČER!!..) nechci, aby ta hloupá střecha na mého pejska spadla. Dneska půjdu odhazovat znovu, ale jinou střechu..:D Kdyby mě tolik nebolely záda, těšila bych se, ale co..:)

Pořád krásně sneží a je to hrozně parádní. miluju takovouhle zimu. Když vylezu na zahradu mám sníh až po zadek a nemůžu chodit a je to hrozná sranda. Jen sněhulák moc nedrží, je zima na to, aby ten sníh pořádně lepil. Ale to nevadí, stejně se mi to moc líbí..:)

DO knihovničky jsem si pořídila další dvě knížky..z oné Kung-fu série o které už jsem mluvila..(Pořídila si Tygra - toho už jsem četla a Jeřába, na kterýho se hrozně těším. Teď dočítám Hada..Chybí mi už jen Drak..xD)

A na vysvědčení jsem taky nedopadla úplně nejhůř, vlastně líp nejsem čekala. Takže jsem spokojená, jak vy? taky spokojení?

Aaa včera jsem byli v Čajovně..:) To bylo celkem veselé, akorát mě trošku bolela hlava. A hrozně mi to Chrochtalo včera, když jsem se smála.. A ségra perlila s přeřeky..:D ("Já bych jí liskla.." "Komu vypadli skla??") Bylo to pěkné a vlastně jsme si to i zasloužili..:)

A teď další část Tulící povídky. Mám nadepsané ještě dvě další, jenže se mi to tak nějak nechtělo přidávat..Uhuu..mě se totiž zase na blogu nechce vůbec nic dělat..*kňučí* Moje múzy se se mnou baví jen když musí, já fakt nevím, co jsem jim udělala.. Ale tak asi to přežiju, no..:)

Tohle je trošku kratší, ale příště..(pokud něco takového bude).. Vám to vynahradím, tomu věřrě!..:)
Věnování: Shou-chan..:) Nejvěrnější čtenář..:D a Ayumu.. protože má tu největší výdrž ze všech..:)

S láskou..

Hiroko von Rabersdorf

---

V práci jsem měl několik výjezdů. Jednoho malého kluka jsem musel těšit. Jeho maminka měla špatný týden, navíc ke všemu ji opustil manžel a na to všechno doplatil dvanáctiletý chlapec. Musel přihlížet všem těm hrůzám, a aby toho nebylo málo, maminka se mu pokusila podřezat. Pomohli jsme jí, samozřejmě, přijeli jsme včas, ale on z toho bude mít trauma dokonce života. Tiskl jsem ho k sobě a broukal mu do ucha. Choval jsem ho a jeho obličej si tiskl ke krku. Vzlykal, muselo to pro něj být složité. Naštěstí měl tetu hned z vedlejšího města. Přijela si pro něj. Vypověděli jsme jí, co se stalo a nechali ji, aby si chlapce odvezla. Rozhodně to pro něj bylo lepší než nechat ho samotného.

Večer kolem půl dvanácté mi volal Piškot. Byl v pořádku, jen si chtěl promluvit. A tak jsme spolu vedli více méně hodinovou debatu. Pak jsem měl další výjezd, naštěstí ne tak vážný jako ten první. Domů jsem se doplazil jako mrtvola. Byl jsem rád, že jsem se zvládl svlíknout a lehnout si do postele. Naštěstí jsem měl další den volno.

Tuuli se neozval. Myslím, že nejsme zase až takový kamarádi, abych se mu věšel na paty. Takže to nakonec dopadlo, tak jako jsem čekal. Ticho po pěšině. Všechno se vrátilo do starých kolejí, občas mě ze stereotypu vytrhl Piškot nebo nějaký kolega, ale jinak jsem jel pořád stejně. Hlavně pomáhat lidem.

Během dvou dalších měsíců se vyjasnilo, sluníčko vyšlo. Bylo krásně a navíc nám ubylo práce, což bylo taky celkem fajn. Odpočinek jsme si zasloužili všichni.

"Meri!" Zastavil jsem se a otočil. Hnal se ke mně Tuuli, Piškota měl v patách, oba byli navlečení a hrozně jim zářily oči. Byl to pěkný pohled a navíc volali na mě.
"Ahoj." Usmál jsem se, když u mě zastavili.
"Ahoj." Usmáli se. A Piškot se hned přihrnul, aby mě mohl líbnout na tváře, jak měl ve zvyku. Tuuli se mezitím pořádně vydýchal.
"Nerušíme tě?" Usmál se. Jen jsem zavrtěl hlavou.
"Nakoupit můžu kdykoliv, pojďte dál." Vytáhl jsem klíč od domu a couvl o několik kroků. Naši dneska nebyli doma, ani babička, odjeli za prabábi. Pustil jsem je k sobě nahoru, byl to byteček, za který jsem rodičům platil. Sám jsem si ho spravil, moje království. Pustil jsem je do obýváku a udělal jim čaj. Piškotek se hned přišoural k DVDčkům a teď se v nich hrabal. Jen jsem se lehce usmál a postavil hrnečky na stůl. Pak jsem ještě odběhl pro sušenky, a když jsem se vrátil, už jel film "Hledání Země Nezemě" měl jsem ho moc rád a tak nemohl chybět.
"Věděl jsem, že ho vybereš, vždycky ho vybíráš." Usmál jsem se a sedl si vedle Tuuliho.
"A ty ho vždycky obrečíš." Vyplázl jazyk a zašklebil se. Odmítl si sednout na pohovku, místo toho se válel po huňaté dece, kterou jsem měl většinou přehozenou přes opěradlo křesla.

Koukali jsme sotva půl hodiny, když se ozvalo chrápání, jen tiché, ale stejně. Podívali jsme se na sebe, načež se Tuuli uculil a zavrtěl se.
"Jak se má Laina?" Šeptl jsem a usrkl čaje, abych se mu nemusel dívat do očí.
"Má se dobře, je v pátém, už to na ní začíná být vidět. Mamka se o ní stará víc než o svoje vlastní zdraví. Nemůže se dočkat. Těší se, až bude mít vnouče, vždycky se hrozně těšila." Cítil jsem z něj podivnou skleslost, byl tichoučký. Koukl jsem na něj. Lehce se usmíval, ale oči se mu leskly slzami.
"A co ty?" Zvedl ke mně oči a usmál se.
"Taky se těším, to jasný, ale ona už mě tolik nepřitahuje. Netoužím po ní tak jako předtím. Možná, že kdyby si mě bývala vzala, bylo by to celé jinak." Jen jsem pokýval a pak mu nabídl svoji náruč. Schoulil se ke mně.
"Chyběl jsi mi. Bylo mi s tebou moc dobře." Usmál jsem se. Měl jsem úplně stejné pocity. Zabořil jsem mu nos do vlasů a přičichl. Znovu jsem ucítil heřmánek a znovu mě zaplavil ten stejný pocit. Moci ho bránit před zlým drakem, jako rozkošnou princeznu, plnou nadějí. Piškot se zavrtěl a koukl po nás. Pořád ještě spinkal, takže mu to ani nedošlo. Zabořil hlavu zpátky do polštáře a dál spokojeně spal.

Odházeli tiše, Piškotek ještě spal a Tuuli se tvářil, tak nějak podivně. Nedokážu popsat jeho obličej. Pohladil jsem ho po vláskách a nabídl mu, aby se kdykoliv zastavil. A pak už utekli a já běžel nakoupit.

Dorian Gray

Četla jsi Doriana..? *Hiroko nechápavě pokývá hlavou* A viděla jsi ten film? *Hiroko zděšeně zavrtí hlavou* A jakej je..? *Vendulce se nadšením rozšíří oči a vydá hodně prazvláštní zvuk.* Chceš ho půjčit? Mám ho tady sebou. *zamává řasami a rychle pokýve*

Když mi bylo oznámeno, že Doriana hraje Ben Barnes (princ Kaspian, Eloo!..(:) Trošičku jsem sklesla, ale to jsem netušila, že ze sebe princátko dokáže dostat něco TAKOVÝHO! ale popořadě. Ben jako princ Kaspian byl dobrý, ale jako Dorian, no dobře, kdo dál.. Colin Frith jako lord Henry Wotton. S Wildem už zkušenost má, ve Filipovi mu to šlo skvěle, tak fajn. A nakonec mě zaujal Ben Chaplin. Reálně to byl chlap, kterého bych do role Basila neobsadila, ale asi bych udělala obrovskou chybu...

Film začal Dorianovou snahou zbavit se těla. Jako detektivka, kdy jedete od konce k začátku. A pak najednou ..hup. Světlo, naivní Dorian s obrovským úsměvem přijíždí do Londýna. Děti (smradi malý..xD ) mu ulechčí od drobných..(okradou ho), ale to nevadí. Dovezou ho pěkně do domu, který zdědil. Dorian se seznámí s Basilem později s Henrym. A jakmile si vezme první cigaretu začne to sním jít pěkně z kopce a Henry, jako bestie, jeho pochod jen urychluje..(nebo spíš do skopává dolů)..

Řeknu vám, bylo pro mě velice těžké tenhle film dokoukat. Mělo to úžasnou atmosféru.Ben aka Dorian měl najednou tolik hluboký oči a nádherný rty (A když je nechal pootevřený), Netuším jak, ale až se mi klepala kolena..:D A to se mi zase až tak nestává.:D Basila jsem taky milovala pro jeho oči, pro jeho dobrotu a obrečela jsem ho tolik, jak snad nikoho.. (krom Sibyly..,tu jsem obrčela tak zhruba stejně..:D)..

Dorian a Sibyl pro mě byla ta nejúžasnější dvojce, jejích vztah byl podanej tak hrozně nevině, že vás to nutilo jim fandit.. To ostatní, Dorianovi úlety/večírky/orgie..(atd..) To byl přesnej opak Sibyly..Ufff...Začíná se mi to más a to jsem to chtěla brát popořadě..:D

Hudbu jsme moc nevnímala, ale když už tak to jen podtrhlo celý dojem.

Ještě se přiznám, čtyřikrát jsem to stopla. Jedna kvůli tomu, že jsem tolik brečela..*citlivky všech zemí spojte se*..jedna kvůli tomu, že mě Dorian tolik dorazil..a taky možná proto, že jsem se potřebovala nadechnout..:)

Rozhodně Vám tenhle film můžu doporučit, nebude Vs to mrzet. Pokud po něm toužíte, já ho vlastním. Takže není problém, mám ICQ..:D:D Popřípadě to někde nahraju, stačí říct..:)

Taky jsem se rozhodle, že na to půjdu do Kina..(a ukradnu plakát..xD)

S láskou...

Hiroko von Rabersdorf

Tulící povídka - V.

Hahaa, speciálně kvůli Shou-chan..xDD A hodlávám vás trápit dlouho, minimálně až do konce..*chechtá se*

Nebudu se vykecávat, tentokráte ne-e..:) Nemám čas, naši zachvíli přikvačí z kina..(Avatar..:)) takže Vás opustím, jsem zvědavá, co poví a co mi dovezou..(slíbili mi kyblík od popkornu, ale podepsanej tím pánem/paní, co jim ho dá, tak jsem zvědavá...xDD)

Věnování, mě..! Protože jsem to zvládla napsat v rekordním čase..*chechtá se* A Shou, která to stihla v rekordním čase okomentovat..:D

Hiroko von Rabersdorf

---

Dveře znovu rozrazil během několika minut a vyřítil se ven. Než jsem se stačil rozkoukat, přistála mi sněhová pucka v obličeji.
"Ty bestie!" Zachechtal jsem se a otřel si sníh z obličeje, načež jsem drkl do Tuuliho a naznačil. Jen se škodolibě usmál.
"Útóók!" Zařval jsem a přesně v té chvíli jsme se oba rozběhli, chytili ho za ruce a pořádně vyválely ve sněhu, měl ho snad všude a řehtal se jako pominutý.
"To nebylo, ale vůbec fér." Zakňučel potom, trošičku uraženě.
"Tvůj ošklivý útok taky nebyl fér a stěžuju si?" Zašklebil se a vyhrabal se do sedu.
"Tak postavíme sněhuláka?"

Celý zbytek dopoledne jsme blbli. Postavili jsme obrovského sněhuláka, vyváleli se ve sněhu a při té příležitosti jsme vytvořili i několik zdařilých andělíčků. Hlavně Tuulimu se dařilo. A nakonec se oba dva spikli proti mně a strhla se sněhová bitva, dokonce tekla i krev. Mně jako vždycky, ale Tuuli mi pak žužlal prst a omlouval se, telátko. Kdybych nebyl tolik zmrzlí, možná bych jeho chování vzal trochu jinak ale v té chvíli nám to ani jednomu tak nepřišlo. Zmrzlí jako rampouchy jsme doprovodili Piškota domů s tím, že se pro něj určitě brzy zastavíme. A pak jsme pospíšili k Tuulimu. Cítil jsem se trošičku unavený, ale jinak spokojený a do práce se mi vskutku nechtělo. Dovolil jsem se znovu osprchovat, naštěstí jsem sebou vždycky vozil nějaké náhradní kalhoty a tričko, takže nebyl problém. Když jsme pak oba okoupaní s hrnečkem čaje v ruce seděli v obýváku, rozhodli jsme se pro film. Tuuli vybral nějakou praštěnou komedii a myslím, že kdybych v polovině neusnul, byl by to dobrý film.

Probudilo mě až šimrání a tichý smích. Zamžoural jsem do světla a usmál se.
"Omlouvám se, byl jsem unavený."
"To je v pořádku, půjdeš ještě do práce, potřebuješ si odpočinout." V té chvíli jsem si uvědomil, že žít s ním by mohla být pohádka. On by byl krásná princezna, kterou jsem zachránil, jakožto prince před zlým drakem, které znázorňovali jeho deprese. Usmál jsem se, a když mi úsměv oplatil, natáhl jsem k němu ruku, abych ho pohladil. A přesně ve chvíli, kdy jsem se ho dotkl, rozeřval se domovní zvonek. Rychle se zvedl a přešel ke dveřím. Pro jistotu jsem si prohrábl vlasy a postavil se.
"Tuuli, chyběla jsem ti??" Ten výkřik se mi nelíbil a ticho, které přišlo potom už vůbec ne.
"Přivezli jsme Lainu s sebou, potkali jsme ji úplně náhodou." To byla maminka. Poskládal jsem deku a přešel do předsíně.
"dobrý den." Usmál jsem se na navrtivší se paní domu. Slečna Laina po mě vrhla pár nechápavých pohledů a Tuuli pořád zaraženě mlčel.
"Laino, tohle je pan Meri, pomohl Tuulimu."
"Moc mě těší." Stiskl jsem jí ruku a lehce se usmál.
"A co tu děláte?" Podle všeho jsem se jí nelíbil. Přitáhl jsem si Tuuliho kolem ramen k sobě.
"Byli jsme stavět sněhuláka," líbnul jsem jej do vlasů a cítil přitom, jak se uvolnil, "jsme kamarádi."
"Ah, dobrý den Meri. Máte se?" Usmál se na mě pán domu a já mu nadšeně pomohl s taškou, kterou vláčel.
"Mám se dobře, děkuji za optání. A kam s tímhle?"
"Stačí do obýváku, někam na kraj. Moc děkuji." Jen jsem přikývl a odnesl batoh do vedlejší místnosti. Zbytek rodiny se přesunul do kuchyně a maminka přichystala vodu na čaj.
"Dáte si taky Meri?" Zavolala na mě.
"Ne děkuji, poběžím, musím ještě domů a pak do práce. Tuuli, mohl bys?" Lehounce kývl a omluvil se.
"Tak nashledanou." Usmál jsem se a s Tuulim v závěsu přešel do síňky.
"Pojď ke mně a neplač, ano? Bude to v pořádku. Víš, co napiš si moje číslo a kdyby se cokoliv dělo, okamžitě mi volej, nebo se odběhni zeptat Piškota, on ti ukáže, kde bydlím a můžeš přijít přímo tam, když budu doma. Hlavně buď silný, je to tvoje mrně, to je to důležité." Prudce jsem ho k sobě přitiskl, jak bylo mým pracovním zvykem a pohladil ho po zádech. Podal mi lísteček a tužku, abych mu mohl napsat svoje číslo, a pak už jsme se rozloučili. Otřel si tvář a nahodil úsměv.
Ještě jednou jsem se k němu vrátil a objal ho a pak už jsem odjel.
Tak nějak jsem tušil, že on zvládne všechno, co si usmyslí. A tohle patřilo mezi to, když tohle muselo být mnohem bolestivější než cokoliv jiného v jeho životě.

Tulící povídka - IV.

Většinou se hodně vykecávám viďte??.. Dneska to asi moc neklapne, nevím, co bych vám pověděla..:D teda kromě toho, co děláme v němčicě, učíme se názvy alkoholů..:D Paráda prostě..:D Jinak, za chvilku máte pololetí, jak na tom jste? Dobré??

Ohoo...A taky Ayumu, ty jsi mě nakazil..xD Já to teď pořád poslouchám a nemůžu to za boha vyhnat z hlavy..xD Ale ono je to hrozně moc chytlavý..(samozřejmě poslouchá i jiné, ale tahle je taková nejlepší.) To si prostě musíte taky poslechnout..

Ehm,..:D Taky se pořád zabývám Haru wo Daiteita... *bude to omýlat, dokud to nedočte a k tomu má ještě celkem daleko, zase až tak dokonalej nagličtinář není..* A prostě, u minulého článku byl Yuki-chan a teď si dáme Sawu..Sawu svázaného.. (jistě chudinka Yukihito, protože to nebyl on, kdo ho svázal a v podtsatě ho Sawa podvedl, ale oni se pak usmířili..:D Velice Vášnivě..xD) a moc mu to sekne..:D Taky za mlada, když pracoval u policie byl kus..^^ Ty vlasy má teď hloupě, mnohem víc mu to slušelo před tím, ale to až někdy příště..:D. Takže ještě Sawa-san..^^
A omlouvám se Ayumu, ale já tomu prostě nedokážu odolat..xDD Vždyť mě znáš..^^

A věnovat to chci Shou-chan, aby měla co číst..^^ Bohužel jen jedna kapitolka, tu další nemám napsanou, ale už se na to pracuje, pomalu, ale jistě..:D:D Ona ta mnga je hrozně vábivá, to já si vždycky řeknu, poslední kapitola a stejně nic..:D

S láskou..

Hiroko von Rabersdorf

---

Probral jsem se v podivné poloze, bolelo mě za krkem a z místnosti naproti svítilo světlo.
"Už jsi vzhůru?" Ve dveřích stal Tuuli zachumlaný v županu s kouřícím hrnečkem v rukou. Usmál jsem se a přikývl.
"Dáš si čaj?" Znovu jsem jen lehce přikývl, byl jsem moc ospalý na to, aby se mi chtělo mluvit. Lehce se usmál a odešel zpět, aby zapnul rychlovarnou konvici a přichystal čaj. Já jsem se mezitím posadil a protáhl se. Zkusil jsem rozhýbat krk a v duchu si sliboval, že takhle už spát rozhodně nebudu.
"Promiň," zvedl jsem k němu oči a nechápal, za co se mi to vlastně omlouvá, přeci nemůže za to, že jsem mu usnul v rukách, "Byl jsi moc těžký, nedokázal jsem tě vynést nahoru do ložnice."
"To já bych se měl omluvit. Jsem špatný těšitel, když těšeným usínám v náručí." Postavil jsem se a přešel k němu, abych mu vynahradil včerejší spánek, objal jsem ho. Překvapeně vydechl. Kdybych na to koukal, jako někdo třetí, přišlo by mi to jako ohromně intimní gesto, jako něco, co neuděláte člověku, kterého vidíte podruhé v životě, ale když jsem to udělal, bylo to pro mě úplně jiné. Tuuli sice trošku ztuhl, ale hned se uvolnil, vzal jsem to, jakože mu to vyhovuje.
"Koupelna je nahoře." Zašeptal tiše a nenápadně mi tak doporučil, aby se vykoupal. Odtáhl jsem se a usmál.
"Děkuji."
"Osušku najdeš v přihrádce." Přikývl a vrátil se zpátky do kuchyně, aby zalil čaj. Vyšel jsem po děsivě vrzajících schodech do druhého patra a poohlédl se po koupelně. Jako naschvál to byli poslední dveře, do kterých jsem nakoukl.

Koupelna byla příjemně vyhřátá, jakoby čekala jen na mě. Vešel jsem a pro jistotu se ani nezamkl, co kdybych potřeboval rychle ven. Ručník jsem našel hned. Zalezl jsem si do sprchového koutu a pustil na sebe horkou vodu. Celou dobu, jsem přemýšlel nad tím, jak by bylo pěkné mít někoho, jako je Tuuli. Někoho o koho se můžete starat, kdo vaši péči ocení a na oplátku vám udělá třeba krásně vonící čaj. Vzdychl jsem a raději, si pohnul.

Sešel jsem po schodech. Z kuchyně se linula hudba, Jeff Buckley a jeho Hallelujah, byla tu hudba, která vás dostala do té nejmelancholičtější nálady, přinutila vás vzpomínat a přemýšlet nad tím, coby kdyby. Nebyla to hudba, kterou by měl poslouchat.
Přešel jsem tiše k němu a vzal si hrneček čaje. Lekl se, trošičku nadskočil.
"Omlouvám se, nechtěl jsem tě vystrašit." Jen přikývl.
"Jen jsem se zamyslel."
"Neměl bys to poslouchat, když je ti špatně." Lehoučce se usmál, motýlkově a oči se mu rozzářily.
"Je mi dobře s tebou." Zašeptal. Musel jsem sklopit oči, cítil jsem nervózní, neměl by takhle mluvit.
"Co kdybychom šli ven? Postavit sněhuláka, dělat andělíčky nebo se jen tak projít. Půjdeme pro Piškota, on bude určitě rád." Zkřivil tvář a odešel i s hrnečkem do obýváku. Odmítl, aniž by se na mě vůbec podíval. Nechtěl jsem ho nutit, ale taky jsem nechtěl, aby celý den seděl doma. Napil jsem se čaje a pak rázně přešel místo, které nás dělilo. Vzal jsem mu hrneček z rukou a vytáhl ho na nohy.
"Co to děláš?" Vyhrkl a zuby nehty se bránil všem veškerému pohybu. Byl jsem silnější, takže jsem ho nakonec do jeho pokoje dostrkal.
"Pořádně se obleč, je tam zima."
"A taky tma!" Odsekl a s vzdorovitě zvednutou bradou se posadil na postel.
"Tak dobře." Vrhl jsem se ke skříni a vyštrachal černo modrou bundu a ve stejné barvě i šusťáky, či co to bylo. Vyděšeně na mě hleděl, když jsem se to hodil k němu na postel. Poohlídl jsem se i po nějakém tričku s delším rukávem, které by si mohl vzít pod bundu a ještě po nějakých užších kalhotách, našel jsem obepínavé elastické a Tuuli zrudnul.
"Copak, copak, že by Laina nebyla ta dole." Škodolibě jsem se zachechtal a i s nalezenými věcmi se na něj vrhl. Stáhnout mu tričko nebyl problém, nechápal, co chci dělat a tak se nebránil, ale jak jsem mu oblékl vrch a chtěl mu stáhnout kalhoty, zavrčel a praštil mě po ruce.
"No tak promiň. Obleč si to sám." Sedl jsem si na postel vedle něj a čekal, až se nasouká do elasťáků a šusťáku. Během deseti minut jsme mohli vyrazit.
"Ta čepička ti moc sluší. A teď pro Piškota, bude se ti líbit." Chytil jsem ho za ruku a nasadil rychlejší tempo.

Zazvonili jsme u menšího domečku. Vstříc mně přišla paní domu.
"Dobrý den, my se sháníme po Piškotovi, je doma?"
"Ale jistě, hned ho zavolám." Usmála se a zmizela v domě.
"Té paní jsme pomáhali. Měla nějaké problémy. Kolega byl s ní a já se seznámil s piškotem je to tak osm měsíců." Všiml jsem si, že Tuuli se netváří vůbec tak spokojeně jak bych si přál. Chumlal se do bundy a šály a přivíral oči před světlem.
"Meri…! Ty ses na mě úplně vykašlal a najednou si přikvačíš." Piškot se mi vrhl do náručí a začal mi olíbávat tváře. Rozesmál jsem se. On prostě byl takový. Choval se ke všem hrozně mile a důvěrně.
"No tak, chtěl bych ti někoho představit." Usmál jsem se a počkal, až se odtáhne, napřímí a koukne, kohože to sebou mám.
"Ahoj." Usmál se na Tuuliho a okamžitě se k němu vrhnul, aby ho taky líbnul. Chytil jsem ho za límec.
"Jen nebuď nedočkavý. Piškote, tohle je Tuuli můj kamarád, Tuuli tohle, prostě Piškot." Piškotek zdvořile natáhl ruku a počkal až mu ji Tuuli stiskne a až pak se mu vrhl kolem krku a políbil ho na obě tváře. Rozesmál jsem se.
"Jdeme stavět sněhuláka, půjdeš taky?" Jen kývl a zmizel v domě.

Sawa, ty, ty tyyyyy...ženská jedna..*tím ho, ale neurazíš.. - Hehe..*

Jsem vyřízená, to lyžování nám dalo sakra zabrat..xD Vystupní stanice se jmenovala "Větrná" a to bylo úplně přesný, to rozmrzání pak bolelo, jak čert.. Taťka na sjezdovce smetl nějakou malou holku, ale taky ti učitelé maj nápady jezdit napříč svahem těsně za sebou. *protáčí oči* My s mamkou "profící"..*chechtá se* jsem jezdili po té prudší, kde bylo prázdno a krásně nám to jezdilo..:) Já se dokonce ani nenatáhla, mamka jednou, taťka jednou a Tom taky nic..*zklamaná, chtěla být jedinná, kdo to ustál celý..xD* Taky když jsme přijeli domu jsem to zařízla. V obyváku máme topení v podlaze (jenom, já to někdy vyfotím..xD) tak jsem lehla a za chvilku jsem chrněla..:D A polila jsem židli džusem..*praštila hlavou do stolu* Tak bez toho by se to neobešlo..xD

Mimochodem rodičům se staví skříň.. Já u toho tak běžně asistuju, protože to se člověk, dozví věcí a je ohromná sranda, když se někdo snaží protáhnout 25 centimetri a má na bříšku hrb..(ale protáhli se..:D prej: "Ty vole změř to, to mi nikdo neuvěří, že jsem se tím protáh..xD") A maminka spadla na schody a má přes celou levou stranu obrovský modřiny, au.. Jsem zvědavá jak ,to bude dělat v práci..^○^ Ale ona to zvládne, zítra jedou na Avatara, tak jsem zvědavá, co na to řeknou. Jedou na 3D..:)

Mimochodem je ze mně závislák.. Momentálně čtu Haru wo Daiteita. To se nedááá! TeĎ jsem oplakala Yukihitovo zklamání. On Sawa je hroznej, prostě!!..xDD Ale usmířili se a jsou v pořádku a Yuki (Yukihitův příchod ze školy..^^, aj nesluší mu to??..D:) tolik vyrostl, on je hrozně krásnej..*vzdychla* Hááá, a Iwaki a Katou se vzali, oni se fakt vzali..a seklo jim to..(nee ani jeden nebyl v šatech, jen Iwaki měl bílej oblek..xD) A pořád se mi to seká! facebook mi nejde, Youtubko mi nejde..Já opravdu nevím, za co jsem si to zasloužila, Gacte?? Za co?? *spíná ruce*
Uch no nic, jdu ještě napsat nějaký kousek povídky, zítra snad bude kapitolka, uvidím..:) Jak se mi bude chtít..:D Napsanou ji mám..^^ Chii~~

Tak se mějte krásně a mnoho úspěchů v dalším týdnu..

S láskou..

Hiroko von Rabersdorf

Vory:Takže až příjde inspektor, kdo neví hlasí se levou. Zbyňa:Ale to je diskriminace leváků. - Fyzika

*veselá a spokojená* Konečně po týdnu tvrdé dřiny zasloužilý odpočinek. Je to paráda, jen tak si sednout a vědět, že dneska se opravdu nemusíte nic učit..:) Hrozně fajn. Ale to jsem tu ani tak rezebírat nechtěla, spíš jsem chtěla poinformovat o vývoji povídky a takových, samých důležitějších věcech..*culí se*

Tak za prvé moje četba..:D Tenhle týden jsem zvládla dočíst jednu knížku. "Opice" možná to znáte od Jeffa Stonea, je to dokonalá knížka (dostala ji na Vánoce) a je to jeden díl z pěti..(teď čte Hada..xD) A úplně strašně mě fascinovalo, když se Seh strašně moc zajímal o Hoka, měl starosti a vypadalo to dost..hm..zvrhle..:D A pak z nich nakonec vylezlo, že Hok je děvče..noo..bylo to trošičku zklamání, ale i tak je Hok dokonalá..^^
A teĎ čtu Smrt v Benátkách..No původně jsem se chtěla Mannovi úplně vyhnout.(na mysli má Thomase Manna), ale když nám v obsahu sdělili, že hlavní hrdina bude mít vztah s polským chlapcem..ehm..No znáte to..:D Takže to teď čtu..:D Hlavnímu hrdinovi je 50 let..(Nini vidíš to 56, takže se taky můžu pokusit..xD) a onomu chlapci je asi tak čtrnáct-patnáct, mají mezi sebou mít erotický vztah!..*má z toho trošku strach, protože ten chlapec Taidzo, on ho Mann popsal doslova jako anděla, něco nadpřirozeně krásného a nevinného..a..uuuf..xD bude to sranda*

Haa..:) co se nadpisu týče, byla u nás inspekce, ale nakonec se u nás vůbec nezastavila..(v naší třídě), což je celkem zklamání, my se těšili..:)

A teď, co se mého povídkování týče..kromě "tulící" povídky mám ještě další dvě, jedna se týká..reálu a je tak zhruba v polovině (bude asi delší..xD) a ta druhé se týče elfů a vlčího plemene..a bude kratší..(blíží se ke konci)..:) No bude to ještě veselé, ale aspoň, až se zaseknu na tulící tak mám alternativu..,ale prozatím mi tulící povídka jde psát a baví mě to..:D proto se na to vrhnu, dokud mi to tolik jde..:D

Držte mi pěsti..

S láskou..

Hiroko von Rabersdorf

A nezasněží a nezasněží..

*culí se* Kdyby aspoň chtělo konečně zasněžit, ať si můžu postavit huhulálá, ale ono pořád nic, ani prd.. Vánoce byli blátivý a ani v lednu nic nespadlo..*ironickej záchvat smíchu*

Hiro právě doukoukala OVA Kuro..Ehm..xD Co na to říct, Cielkovi Hamlet opravdu slušel..:) Ale nejvíc mě dostala reklama na psí suchary..(Pluto to prostě dává ze všech nejvíc..xD) a pak Will, když Grielovi přeřízl povaz u gondoly..:D:D Ach bože, ale pardáně jsem se odreagovala..:) Teď napíšu kousek povídky a nakonec mě čeká maminka ..:D Chjo, že já vždycky naslibuju věcí..:D Já ale přece nejsem masážní stroj, sakryš..!

A teď by se hodilo něco jako: Moje ségra je snad dcera štěstěny (nebo, život nění féééér..:D).
Ale to už je opravdu vrchol, ona vypere svoji eMPé a ona jí funguje, vypere sluchátka a fungují, přivře je do dveří auta a pořád fungují, vypere peníze a pořád je má! A já se o svoji eMPé starám a ona stejně nejde. Tak tak, pořád nefunguje a jak to tak vypadá ani fungovat nebude..Čert ví, co s ní je a protože ségra vyprala paragon, tak mám úplnou smůlu..*vzdychla* no, co..:) Nemůžu mít všechno..:)
Tak já fičím psát, ať si aspoň něco nadepíšu. Taky do příštího víkendu nic nečekejte, mám nabitej diář, co den to test a je jich ohromně moc, budu ráda, když to nějak zvládnu..

Takže těm,ketří mají stejnou hrůzu učení jako já, přeji spoustu štěstí..:)
Mějte se krásně..

S láskou..
Hiroko von Rabersdorf

Tulící povídka - III.

*celý den ohrává Malici Mizer, takže je nejspokojenější na světě* Ehm..*pořád nemůže rozdýchat ten fakt, že to Mana ležel dole a Gackt na něm dělal..ehm..ty zvláštní pohyby a tvářil se, že je nahej..* Háháá...xDD Mám k tomu ještě miliardu dalších komentářů..*Kami a jeho vlasy!!* Tak a dost, proto tu dneska nejsem, že ano..^^ Důležitá jsou fakta, fakta!
Ehm, takže, veřejně se přiznávám,že se učím už v sobotu, což je jev velice nezvyklý, většinou stačí neděle..Hloupá škola..:D
A ještě Vás musím poinformovat o své bolestivé oběti. Pořezala jsem si ukazováček levé ruky, když jsem dělala svačiny a ta cháska nevděčná..(rodinka..xD) mě ani nepolivolala, a já za ně málem vykrvácela, pche.. Vůbec nedokáží ocenit odvedenou, velice bolestivou, práci..:) Jsem taky ráda, že jsem dopsala další díl, protože on ten prst, potvora, opravdu bolí.

Taky mě teď kluci úplně zradili, celej týden se neobjevili dřív jak o půl desáté večer, kdy už jsem usínala, a prej, že poctivé můzy, teď jsou taky fuč, bestie jedny..Já jim ještě ukážu..:D

No, nebudu to moc prodlužovat, chci jít spinkat, potřebuju dohnat ten deficit, co jsem naběhala přes týden.

Takže tenhle díl.. Meri plní svoje úkoly svědomitě..^^ A to vám musí stačit, zbytek se dočtete..:)
Jinak vítám nového čtenáře, doufám, že nezklamu..:)
A věnování? Hm..:)Tentokrát je to pro Tokiho, aby taky nelenil a konečně Nini pořáně nakopl, neboť světluška se jí zasekla na 29.díle!! *rýp rýp*
S láskou..

Hiroko von Rabersdorf

---

Seděl jsem ve společné místnosti a klimbal.
"Haló," ozvalo se mi těsně u ucha, "máš tu telefon." Zabručel jsem a rozlepil oči, abych mohl hrábnout správný směrem.
"A kdo to je?" Zabručel jsem lehce malátně a přiložil si sluchátko k uchu. Kolega jen trhnul rameny, že to nemá absolutní tušení, ale asi nějaký zoufalec, když volá zrovna mě.
"Prosím." Mroukl jsem do telefonu a čekal na odpověď, stále rozespalý a úplně mimo.
"Meri?" Okamžitě jsem se probudil, byl to melodický hlas, onoho nedávného sebevražedníka.
"U telefonu." Přikývl jsem, jako správně vychovaný chlapec.
"Chtěl bych, prosím, já bych si chtěl promluvit, přijedeš?" Těžce jsem vzdychl a vzhlédl k hodinám.
"Mohl bych asi tak kolem desáté večer, dřív to nejde, máme už moc výjezdů, někdo musí být v záloze." V sluchátku se ozvalo bouřlivé ticho. Snad ani nedýchal, netuším, ale začínal jsem mít špatný pocit, podle toho, co jsem se dozvěděl od kolegů, mívá ten kluk během těchhle nočních měsíců těžké deprese a navíc, když ho teď opustila přítelkyně.
"Dobře," zašeptal, "počkám na tebe, ale prosím přijeď." Chtěl jsem mu ještě říct, ať si udělá čaj a zahrabe se do pelíšku, než přijedu, ale stihl mi to položit.

"Tak já jedu kluci, držte mi palce." Mávl jsem ještě ve dveřích. Kluci mi sborově popřáli hodně štěstí a pak už se věnovali svým vlastním odchodům. Nasedl jsem do svého autíčka a nastartoval. Cítil jsem se vyčerpaný, ale chtěl jsem mu pomoct, proto jsem tam jel.

Zazvonil jsem a čekal. V domě bylo ticho a tma a já se začínal trošku bát. Pro jistotu jsem zazvonil ještě jednou. Stihl jsem sotva přešlápnout, když v zámku cvakl klíček a škvírkou v otevřených dveřích se objevilo jeho úžasně modré oko.
"Promiň, musel jsem usnout." Špitl a pustil mě dovnitř. Dal mi čas, abych se mohl vyzout a vysvléct a odešel mezitím udělat čaj. Poprosil jsem ho o kávu, nebyl moc nadšený, ale nakonec mi ji uvařil, asi pochopil, že jinak bych mu usnul, sotva bych se nějak pohodlněji usadil. Navedl mě na gauč, kávu položil přede mě na stůl a sám se usadil v rohu gauče s hrnečkem v ruce a přikrytý dekou.
"Tak o čem sis chtěl popovídat?" Upil jsem černé, hodně silné kávy.
"Já budu mít dítě." Málem jsem se zakuckal.
"Cože? Jako ty? Ne, bože, to je hloupost." Musel jsem vypadat hodně vyděšeně. Shovívavě se na mě usmál, jako na někoho, kdo absolutně netuší, co je všechno zapotřebí, aby mohli být děti.
"Ne já, Laina. Včera večer mi volala s tím, že je ve druhém měsíci, prý s tím mám okamžitě něco udělat. Zítra přijede." Částečně se mi ulevilo, na druhou stranu, jsem chápal, proč se teď cítil tolik špatně. Tohle bylo hodně složitá situace. Žena, která ho opustila, ho teď nutí… Vzdychl jsem a měl chuť ho obejmout, ale potřeboval jsem ho prvně nechat vymluvit.
"Měl bys to zkusit vyřešit nějak rozumně, hlavně si spolu musíte pořádně promluvit, hmm?" Natáhl jsem se a pohladil ho po vláscích.
"Víš, myslel jsem si, že když mě opustila, tak teda budu moct začít od začátku, ale nešlo to, miloval jsem ji pořád. Ale když mi včera volala s tím, že si ji teď MUSIM vzít, nebo s tím udělat něco jiného, bylo to divný. Všechno to, co jsem jí chtěl dát předtím, nic z toho jsem už neměl." Zapřel se do mě pohledem, jako bych já mohl za to, že už si ji nechce vzít.
"Můžeš to vyřešit i jinak." Natočil hlavu.
"Ale je to moje dítě, víš." Přikývl jsem. Vlastně jsem to chápal, podivný já vím, ale ten pocit, že vím, proč si ji vezme.
"Meri, ty máš děti?" Sakra proč se tyhle debaty vždycky zvrhnou směrem, který se mi nelíbí.
"Ne, nemá děti." Zavrtěl jsem hlavou s jemným úsměvem.
"A chtěl bys?"Trhnul jsem rameny.
"Možná někdy, ale jak už víš, nebudou to moje děti." Lehce přikývl, a jakoby pochopil, že tohle téma se mi zrovna dvakrát nelíbí, usmál se.
"Děkuji ti." Zašeptal, tak jako když jsem mu pomohl po prvé. Přikývl jsem, ale vstávat se mi nechtělo, cítil jsem, jak na mě jde únava.
"Ještě obejmou." Mroukl jsem. Sebral jsem mu hrneček, aby ho nerozlil, a postavil ho na stůl, načež jsem ho k sobě přitáhnul. Takhle schoulený vypadal v té veliké dece ztracená, ale zářil. Pevně jsem ho objal a držel, musel jsem mu funět do ucha, ale nadal najevo nepohodlí, ba spíš naopak objal mě a křečovitě se držel mého trička. Nechtělo se mi ven ani trošku, držet ho bylo hrozně příjemné. Kluci mi o něm vyprávěli spoustu věcí, o tom jak moc často při těch dlouhých nocí upadal do depresí a jak se o něj rádi starali už jen pro jeho modré oči, ale pak si našel přítelkyni a oni už nebyli potřeba. Brali to trošku jako křivdu a proto, mě k němu nastrčili jakožto nováčka, ale mě to nevadilo. Líbil se mi a takhle jsem se směl i beztrestně dotknout. Ten týden, přes který se nikdo neozval… Měl jsem dost zvláštní pocity, jedna radost, že je v pořádku a jedna jsem ho chtěl znovu vidět. Ryli kvůli tomu do mě, ale mě to je jedno, teď to zase bude v pořádku.
A s touhle poslední myšlenkou jsem mu usnul v náručí.

---

U tothoto hlavou do stolu nepráskejte!!..netušíte, o co byste tak přišli..

Jsem potterofil a nebojím se to přiznat..(Nejradši mám Moonyho, pokud Vás to zajímá..*poťouchle se kření*), moje sestra je snad ještě horší než já (navštěvuje miliardy blogů, na kterých neustále hltá kvanta povídek, to já bych nedala, vždycky čtu maximálně jednu..xD), každopádně tak objevila toto video.. Chechot s kterým mě volala...:D No dejme tomu, že to rozhodně stojí za to..:D Nemusíte se bát, že byste nerozumněli, anglické titulky to jistí, každopádně myslím, že je ani potřebovat nebudete..:D Pokud nejste potterofil, myslím, že to nevadí, i tak to shlídněte, jen tak se to nevidí..:D
Nejvíc nás asi uchvátil Draco a jeho nechutně dlouhé prsty..:D A taky Las Vegas, božeee..:D:D Lidi jsou magoři, ale proč jim to brát, když nás pak takhle těší..^^ *spokojeně mrouskla*
S láskou..

Hiroko von Rabersdorf

Tulící povídka - II.

Absolutně netuším kolik kapitol si tahle povídka vyslouží.. Rozhodně ji chci dokončit..,mám z ní obdobný pocit jako z Ra, pokud si pamatujete, tak tu jsem se taky snažila mermomocí dokončit a překvapivě se mi to i povedlo, snad to zabere i v tomto případě. :)
Uf..díky Shou jsem dostala záchvat..(Soul Eater..aaa..xD).. já si nemůžu pomoc prostě Spirit je ohromnej blb, ale já ho mám stejně ráda a v kombinaci se Steinem, to je prostě obrovská srdcovkaaa...:D Oni jsou spolu absolutně dokonalí, ikdyž je Spirit tak nechutně zvrhlej..xD Ale je to fajn taťka..*vzpomněla si jak posílal Mace energii na zkoušky a skončila pod stolem*

Tak..tahle část povídky..:) Tak nějak dovysvětluje, co bylo minule započato.. .:) Kdy bude další díl nevím, ale doufám ve víkend, neboť víkend všechno zachrání..(nebo alespoň částečně..:))
eMPé jsme zatím nesmontovali, netuším jak jí je..:)
Dokonalé video na HP..:D To musíte vidět..:D:D Ale až za chvilku,teď toto..:)

Věnování Shou..,páč to teoreticky by to měla číst až dneska..:D

S láskou..

Hiroko von Rabersdorf

---

"Když si pak začala se čtvrťákem, všichni jsme na nějakou dobu úplně umřeli. Nebyl důvod se chvástat. Jenomže to se brzo změnilo. Ten čtvrťák si to rychle rozmyslel a Laina se vrátila, najednou bylo všechno zpátky ve starých kolejích a my si mohli dělat další plané naděje. V druhém ročníku se trošku uklidnila, dokonce nám dovolila mluvit na ní a vůbec celá byla nějaká uvolněnější. Na konci jsme spolu pak začali chodit, to mi bylo snad jednadvacet. Byl jsem ještě mladý." Rozpustile se uculil.
"Jasně ty dědo." Zašklebil jsem se a informaci o svém věku posunul hlouběji do útrob svého nebohého mozku. Usmál se na mě a hned potom, co mě naprosto nestydatě pohladil po vlasech, se pustil do dalšího vypravování.
"Bylo to ohromně vzrušující, netuším, jak jsem ji vyhrál, ale měl jsem ji, byl jsem ten první, kdo ji získal. I když v podstatě to byla ona, kdo mě vyhrál. Byl to jeden závěrečný večírek a já byl uvolněnější než kdokoliv jiný, takže jsem si víc troufl. Myslím, že jsem jí zvracel u nohou a ona mě pak odnesla domů, už nevím, každopádně mě už pak nepustila. Přes prázdniny jsme měli spoustu času poznat se a náležitě jsme toho využívali, to si piš." S tím sebou plácl na postel a zakryl si hlavu polštářem.
"Omlouvám se, že tě tolik trápím." Zahuhlal do polštáře.
"To je v pořádku, od toho tu jsem. Jestli se bojíš, že se to někdo dozví, nemusíš, o tomhle já nemluvím. Jako hrob." Slíbil jsem a sedl si trošku jinak, začínali mě bolet kolena z toho podivně zkrouceného sedu.
"Tak dobře," přikývl, "víš, bylo divný tak najednou ji mít. Byla úplně jiná, strašně vstřícná v pohodě… Během prázdnin jsem se zamiloval jako pěkně pubertální výrostek. A to jsem si myslel, že už to snad víc nejde, z nějakého nepochopitelného důvodu jsem se pletl. Možná to bylo polibky, kterými mě zahrnovala, já nevím, ale bylo to tak. Vidíš. Možná proto mě její ztráta tolik bolí, asi jsem na ní moc visel. Jenomže já ji miloval, pořád ji miluji, chtěl jsem si ji vzít. Asi jsem ji omrzel, jako spousta věcí během našeho vtahu." S tím se smotal do klubíčka a upřel na mě oči. Asi čekal, že se ušklíbnu, že zareaguju jinak než pokýváním, ale já netušil, co mu na to říct. Bylo složité mluvit o něčem, s čím jsem neměl ani miniaturní zkušenost. Když jsem nenápadně naznačil onoho doktora, my spolu nikdy nebyli, ne úplně, takže náš rozchod nebyl opravdový rozchod.
"Myslíš, že jsem na ní moc visel?" Zašeptal, jakoby čekal, že mu řeknu jak ji dostat zpátky.
"To si nemyslím. Třeba nebyla dost chytrá, na to aby ji došlo jak, báječného kluka v tobě měla." Tyhle řeči mi zatím nikdy moc nešly, ale tomuhle jsem věřil.
"Byla mezi premianty." Zavrhl to okamžitě.
"Tak to nemyslím," usmál jsem se, "spíš, že nepochopila, co v tobě má. Myslím, že toho bude brzo litovat." Sledoval jsem, jak se mu rozšiřují oči a pak se mi jen tak, bez varování vrhl kolem krku.
"Děkuji ti. Už ti někdo řekl, jak skvěle děláš svoji práci?" Tak nějak jsem tušil úsměv, který ukrýval v mém krku, a mimochodem to dost šimralo. Nedokázal jsem se nezahuhňat.
"Jsem lechtivý na krku." Přiznal jsem a sledoval jeho mírně překvapený obličej. "A Tuuli, co kdybys teď otevřel mamince a omluvil se jí. Měla o tebe obrovský strach." Zavrtěl hlavou.
"Ještě ne, ještě chvilku mě utěšuj, je to přece tvoje práce." Ještě chvilku jsem ho objímal.
"Tak fajn, už bych měl jít, strávil jsem tu mnoho času. A mimochodem, kdybys cokoliv potřeboval, ozvi se. Stačí, když zavoláš na oficiální číslo a poptáš se po mně. Rád ti kdykoliv znovu pomůžu." S tím jsem ho pustil z náručí a pohledem ho popohnal ke dveřím. Jakmile otevřel, vrhla se mu jeho maminka kolem krku v závěsu i s otcem. Cítil jsem spokojenost nad dobře vykonanou prací. Ještě před tím než jsem odjel, vrátil sem prášky na spaní a doporučil, líp je zabezpečit.
"Mockrát Vám děkujeme." Ještě mi zamávali, než jsem se vydal za svým kolegou. Těšil jsem se na zaslouženou horkou koupel. Tyhle rozhovory mě pokaždé velice vyčerpali, ale za ten pocit to stálo.

Tiše jsem vyšlápl k autu, stojícím nedaleko jedné z chalup. Můj kolega právě také vycházel se spokojeným úsměvem na rtech.
"Tak jak?" Houkl na mě už zdálky. Jen jsem přikývl unavený k smrti. Usmál se a odvezl mě až před dům.
"Dneska už konči, evidentně toho na tebe bylo dost." Usmál se a vstrčil mi do ruky čokoládovou tyčinku.
"Děkuji." Broukl jsem a vystoupil z auta.

"Už jen pár hodiiin.." *tatínek se velice škodolibě uculuje* "Ale ty dřííív..Hehe!!..xD"

Mana je mi svědkem, že nelžu, mám další kapitolu "tulící povídky"..*nahazuje velice škodolibej úsměv* Horší je datum, kdy ji přidám, protože..*důležitě zvedá prstík* Tento týden bude velice náročný..a to hlavně kvůli škole a kvapem se blížícímu pololetí..a protože já hodně válčím s Fyzikou asi tak nějak tuším, co mě čeká..(a nemineee-e-eeee..*zpívá ohromně falešně*)..:D Ale to nevadí, jen tak uvažuji nad tím, že bych to tedy teoreticky nechala až na pátek, ale možná, že to sem plácnu ještě dneska večer..:) No, každopádně to dřív nebo později zjistíte..:)
Teoreticky jsem chtěla mluvit ještě asi o miliónu dalších věcí, ale stává se mi běžně, že zapomenu..:D:D Ayaumu, to známe, viď..hnusná skleóza..(Nebo HOSIP..?:D)
Ohoo každopádně viděli jste někdo Prince Egyptského? Je to podle biblického příběhu...(Kdy Mojžíš vyvádí Židy z Egypta..) Nestává se mi běžně, aby mě něco tak podivně oslovilo.. Tenhle film jsem viděla už několikrát a vždycky mě fascinoval, ale teď to bylo trochu jiný...(Měla jsem pořád tendenci říkat, kdyby Mojžíš neodešel..,Kdyby Ramses poslechl..? Kdyby.. *praštila hlavou do stolu*) Je to ohromě fascinující film..:)

Nu což..^^ Mějte se krásně..v rámci možností, samozřejmě..já jdu otestovat mrtvost svojí eMPé... dneska proběhla velice zásadní operace..,musíme zkusit zda se zdařila, pokud ne, tak je to pěkně v troubě..,drže pěsti..^^
S láskou..

Hiroko von Rabersdorf

Tulící povídka - I.

*poslouchá Malici Mizer a spokoje se nakrucuje na svojí milované točící židličce*
Heheee...Tak a je to tady, další průser..*kření se* Kdyby jste měli s čímkoliv problém prosím obracejte se na slečnu Niniel, to ona za to může..*co by Hiro pro Niniš neudělala..xD* navíc může taky za to, že na mě teď Hiroki s Kairim míří revolverem, tolik si ji oblíbili, že by radši zavraždili mě..! Měě..:D *bručí* Já jim to nedaruju. *vrčí*
O co jde se dozvíte za pár okamžiků, takže mě prosím nechtě ještě chviličku jen tak plkat o ničem.. Za chviličku je v televizi Garfield!
Oh, dneska bylo na jedničce "Jak je důležité míti Filipa" zasloužím si metál, vydržel jsem to celých pět minut! Bylo to divný, navíc Algyho i Filipa hráli zrovna herci, které nemám ani trošičku ráda..
Hehe, víte proč to protahuju? Aby byla Nini, co nejvíc napnutá..:D:D *škodlobě se kření*

Tak jo, ještě k té povídce.. Kdysi jsem slyšela, že kvůli vysoké sebevražednosti za polárním kruhem (a to hlavně v noci - tedy prvních šest měsíců..xD) zřídili jistou organizaci, který lidem pomáhala tak, že je v tý době obcházeli, popřípadě jim směli lidi volat, a objímali je, nechávali vypovídat.. (Věřte nebo ne údajně to zabralo a sebevražednost se jim dost snížila..) ..A tak mě napadlo proč ne..^^! Ženiální pláán! Můj ženiální plán! S pomocí madam Niniel jsme zajistili Finská jména..(Ano rozhodli jsme se pro Finsko) a pak už to mohlo jet..ale jelo to až dneska..:)A proto už žádné otálení vzhůru dočtení..!
Přeji vám příjemnou zábavu... A Věnování..^^ Chci to věnovat Nini, neboť tahle slečna mě to tak lehce donutila napsat..:D A ještě Shou, neboť je to jeden z nejdéle přeživších návštěvníků tohoto blogu..:) Oběma Vám moc děkuji, kde já bych byla bez Vás..
A Elo, Chlapeee..Ty taky něco dělej..Hiro chce číst..! *culí se*

S láskou..

Hiroko von Rabersdorf

---

Stál jsem pod oknem a uvažoval nad tím, jak se do druhého patra vyšplhám. Většinou mě lidé volali a dokonce dveře otvírali, tohle byl lehce problém. Maminka nám zavolala něco po poledni, že její syn je už třetí den zavřený ve svém pokoji a tváří se, že touží umřít. Prý ho nedávno opustila přítelkyně, kterou v ten samý den chtěl požádat o ruku. Tak nějak jsem doufal, že až přijedu, otevře dveře a vrhne se mi do náručí, že to budu mít bez práce, ale opak byl pravdou. Dveře zůstaly stále nedobytně zabedněný a na volání typu "Hej sem tu proto, abych tě utěšil a objal" nereagoval. Nakonec jsem se rozhodl vyšplhat na balkon a třeba i, se svolením hlavy rodiny, rozbít balkonové dveře. Jenomže problém byl v tom, jak se dostat nahoru. Žebřík rodina nevlastnila. Můj kolega byl fuč, popravdě se staral o zbytek vesnice, neboť usoudil, že tohle bude na dlouho, a já už si nevěděl rady. Nakonec jsem se rozhodl, co nejrychleji vyšplhat po okapu a modlit se, aby se mnou neutrhl. No přinejhorším tu je ještě hromosvod. Povzdechl jsem si a odrazil se, načež jsem sjel zpátky a gacl přímo na zadek.
"Tohle bude ráno sakra bolet." Zabručel jsem si pod vousy a rychle se postavil a připravil k dalšímu zákroku. Nejsem přece žádná baba. Přikrčil jsem se a s poťouchlým úsměvem vyskočil a omotal se kolem roury, co nejlépe to šlo. Chvilku se ozývalo velice zlověstné "vrmmmz" a "chrrpm", ale nakonec se i tyhle zvuky vydaly na dlouhou cestu do ráje. Musím se přiznat, dost se mi ulevilo, když zmizeli z mého doslechu. Opatrně jsem se vytáhl o dalších, možná, deset centimetrů a znovu se zaposlouchal, kdyby se chtěli třeba vrátit. Nevrátili. Zbytek mého výstupu se obešel bez další zvuků, snad kromě vrzání podrážek o železnou trubku.
Přehoupl jsem se přes zábradlí, a otřel si pot z čela, uklidněný pevným betonem pod nohama. Zhluboka jsem se nadechl, pyšný na svůj výlez. Otočil jsem se k otevřeným balkonovým dveřím. Počkat, otevřeným? Lehce jsem je odšoupnul stranou. Ten malej parchant, tak já se dřu a on si pak klidně ty dveře otevře.
"Dobrý večer." Zašeptal a zvedl ke mně oči. Měl úžasně modré oči, tak modré jako jsem nikdy neviděl, ale možná to jen dělalo světlo svíčky, položené na nočním stolku. Na chvíli jsem zadržel dech, jakoby do mě viděl, hluboko do mé duše, do mého srdce.
"Prosím posaďte se." Lehce mi pokynul. Jeho hlas byl měkoučký jako ovčí vlna jako nejměkčí srst koťátka, se kterým se chcete proto mazlit. V jeho pokynutí se schoval tanec lesní víly v zelených šatičkách. Zmámeně jsem sebou plácl na koberec a pohledem se omluvil za boty, ve kterých jsem mu do pokoje vlezl. Jen se lehoučce usmál. Rozkošně u toho sešpulil pusinku. V té chvíli jsem absolutně nechápal, jak někoho takového mohla ta dívka opustit.
"Vidím, že maminka se stále nepřestává snažit." Smutně sklopil oči, jakoby se za svoje činy styděl.
"Nepřestává. Moc Vás miluje." Zakýval jsem přičinlivě, zbaven pout jeho očí.
"Já vím. Ale to už není důležité, když mě nechce ona, všechno ztrácí smysl, víte?" Zvedl ke mně oči, jakoby čekal, že mu řeknu, že tomu rozumím, že ho chápu, že i mě opustila přítelkyně, kterou jsem si tolik chtěl vzít. Jak bych něco takového mohl říct?! Zavrtěl jsem hlavou.
"Tomu moc nerozumím." Překvapením se mu rozšířili oči.
"Nikdy jsi nebyl tolik zamilovaný?" Nervózně jsem se ošil, nelíbil se mi směr, kterým se začala ubírat naše debata. Navíc mi začal zcela spontánně tykat, to mě znervóznilo snad ještě víc. Samozřejmě, že jsem byl zamilovaný, sakra., a jak! Ale to tu nemůžu vytahovat.
"Byl." Kývl jsem stroze a sledoval, jak se uklidnil.
"Vyprávěj mi." Zašeptal znovu tak měkounce, jako na začátku a pohodlněji se usadil. Nervózně jsem polkl. Tohle nebude moc dobré.
"To je těžký, my už spolu nejsme, on totiž je doktor a žije ve městě. Je to už dávno."
"Ty říkáš ON?" Vykulil na mě oči a naklonil se blíž ke mně, až mu blonďaté vlásky sklouzly ze zad dopředu. Zvládl jsem jen přikývnout. Vědoucně se na mě usmál a pak se natáhl pro krabičku.
"Takhle jsem chtěl odejít." Zašeptal a krabičku mi podal. Byli to úplně obyčejné prášky na spaní. "Sebral jsem je mámě. Myslel jsem, že umřít ve spánku bude dobré." Zlehka se usmál.
"Teď už si to nemyslíš?" Schoval jsem si krabičku prášku do kapsy. Zavrtěl hlavou a dál mě propaloval pohledem, jakoby cítil, že mě zajímá.
"Jak se jmenuješ? A kolik ti vůbec je, že ses chtěl ženit?" Pokusil jsem se odvést řeč jinam. Cítil jsem maličko nervózní a ten koberec mě začal pěkně tlačit do zadku.
"Jsem Tuuli, je mi 24, mám ten správný věk na ženění." Usmál se a pokynutím mě vyzval k představení. Poposedl jsem.
"Jsem Meri Laktim." Odmítl jsem udat svůj věk i přes všechna jeho roztomilá naklánění hlavy. "A kvůli mně tu nejsme." Usmál jsem se a přisedl si k němu na postel, přičemž jsem si vyzul boty a svlékl bundu, ve které začínalo pěkné dusno. Vzdychl.
"Když já o tom nechci mluvit, konečně mi bylo dobře, když jsi mluvil o sobě a teď zase musím mluvit o Laině a o mě."
"Hmm, to věru nemusíš." Usmál jsem se a jako správný muž svého povolání jsem Tuuliho objal. Překvapeně kvíkl.
"Je to lepší?" Usmál jsem se a nechal ho, aby mi ruce omotal kolem zad. Zabořil mi nos do mikiny a přikývl. Nádherně mu voněly vlásky, snad po heřmánku, měl jsem chuť hrábnout do nich a pocuchat ho, ale netroufl jsem si.
"Lainu jsem potkal ve škole," zašeptal ničehož nic, "byla to tan nejhezčí holka z ročníku, šíleli jsme po ní všichni kluci a dokonce i pár holek. Jenomže ona byla tak obrovský vrcholek, že jsme si na ni nikdo netroufli, snad kromě Irmy, která ale dost tvrdě narazila. Laina byla hodně povýšená nad nás všechny." Zabručel mi do mikiny a pak zvedl oči. "Ale stejně ji nikdo nedokázal odolat, táhlo nás to k ní, jako lodě k majáku." Troufl jsem si ho pocuchat a pak jsem ho pustil z náruče, aby se mohl pohodlněji usadit k dalšímu vyprávění.