*poslouchá Malici Mizer a spokoje se nakrucuje na svojí milované točící židličce*
Heheee...Tak a je to tady, další průser..*kření se* Kdyby jste měli s čímkoliv problém prosím obracejte se na slečnu Niniel, to ona za to může..*co by Hiro pro Niniš neudělala..xD* navíc může taky za to, že na mě teď Hiroki s Kairim míří revolverem, tolik si ji oblíbili, že by radši zavraždili mě..! Měě..:D *bručí* Já jim to nedaruju. *vrčí*
O co jde se dozvíte za pár okamžiků, takže mě prosím nechtě ještě chviličku jen tak plkat o ničem.. Za chviličku je v televizi Garfield!
Oh, dneska bylo na jedničce "Jak je důležité míti Filipa" zasloužím si metál, vydržel jsem to celých pět minut! Bylo to divný, navíc Algyho i Filipa hráli zrovna herci, které nemám ani trošičku ráda..
Hehe, víte proč to protahuju? Aby byla Nini, co nejvíc napnutá..:D:D *škodlobě se kření*
Heheee...Tak a je to tady, další průser..*kření se* Kdyby jste měli s čímkoliv problém prosím obracejte se na slečnu Niniel, to ona za to může..*co by Hiro pro Niniš neudělala..xD* navíc může taky za to, že na mě teď Hiroki s Kairim míří revolverem, tolik si ji oblíbili, že by radši zavraždili mě..! Měě..:D *bručí* Já jim to nedaruju. *vrčí*
O co jde se dozvíte za pár okamžiků, takže mě prosím nechtě ještě chviličku jen tak plkat o ničem.. Za chviličku je v televizi Garfield!
Oh, dneska bylo na jedničce "Jak je důležité míti Filipa" zasloužím si metál, vydržel jsem to celých pět minut! Bylo to divný, navíc Algyho i Filipa hráli zrovna herci, které nemám ani trošičku ráda..
Hehe, víte proč to protahuju? Aby byla Nini, co nejvíc napnutá..:D:D *škodlobě se kření*
Tak jo, ještě k té povídce.. Kdysi jsem slyšela, že kvůli vysoké sebevražednosti za polárním kruhem (a to hlavně v noci - tedy prvních šest měsíců..xD) zřídili jistou organizaci, který lidem pomáhala tak, že je v tý době obcházeli, popřípadě jim směli lidi volat, a objímali je, nechávali vypovídat.. (Věřte nebo ne údajně to zabralo a sebevražednost se jim dost snížila..) ..A tak mě napadlo proč ne..^^! Ženiální pláán! Můj ženiální plán! S pomocí madam Niniel jsme zajistili Finská jména..(Ano rozhodli jsme se pro Finsko) a pak už to mohlo jet..ale jelo to až dneska..:)A proto už žádné otálení vzhůru dočtení..!
Přeji vám příjemnou zábavu... A Věnování..^^ Chci to věnovat Nini, neboť tahle slečna mě to tak lehce donutila napsat..:D A ještě Shou, neboť je to jeden z nejdéle přeživších návštěvníků tohoto blogu..:) Oběma Vám moc děkuji, kde já bych byla bez Vás..
A Elo, Chlapeee..Ty taky něco dělej..Hiro chce číst..! *culí se*
Přeji vám příjemnou zábavu... A Věnování..^^ Chci to věnovat Nini, neboť tahle slečna mě to tak lehce donutila napsat..:D A ještě Shou, neboť je to jeden z nejdéle přeživších návštěvníků tohoto blogu..:) Oběma Vám moc děkuji, kde já bych byla bez Vás..
A Elo, Chlapeee..Ty taky něco dělej..Hiro chce číst..! *culí se*
S láskou..
Hiroko von Rabersdorf
Stál jsem pod oknem a uvažoval nad tím, jak se do druhého patra vyšplhám. Většinou mě lidé volali a dokonce dveře otvírali, tohle byl lehce problém. Maminka nám zavolala něco po poledni, že její syn je už třetí den zavřený ve svém pokoji a tváří se, že touží umřít. Prý ho nedávno opustila přítelkyně, kterou v ten samý den chtěl požádat o ruku. Tak nějak jsem doufal, že až přijedu, otevře dveře a vrhne se mi do náručí, že to budu mít bez práce, ale opak byl pravdou. Dveře zůstaly stále nedobytně zabedněný a na volání typu "Hej sem tu proto, abych tě utěšil a objal" nereagoval. Nakonec jsem se rozhodl vyšplhat na balkon a třeba i, se svolením hlavy rodiny, rozbít balkonové dveře. Jenomže problém byl v tom, jak se dostat nahoru. Žebřík rodina nevlastnila. Můj kolega byl fuč, popravdě se staral o zbytek vesnice, neboť usoudil, že tohle bude na dlouho, a já už si nevěděl rady. Nakonec jsem se rozhodl, co nejrychleji vyšplhat po okapu a modlit se, aby se mnou neutrhl. No přinejhorším tu je ještě hromosvod. Povzdechl jsem si a odrazil se, načež jsem sjel zpátky a gacl přímo na zadek.
"Tohle bude ráno sakra bolet." Zabručel jsem si pod vousy a rychle se postavil a připravil k dalšímu zákroku. Nejsem přece žádná baba. Přikrčil jsem se a s poťouchlým úsměvem vyskočil a omotal se kolem roury, co nejlépe to šlo. Chvilku se ozývalo velice zlověstné "vrmmmz" a "chrrpm", ale nakonec se i tyhle zvuky vydaly na dlouhou cestu do ráje. Musím se přiznat, dost se mi ulevilo, když zmizeli z mého doslechu. Opatrně jsem se vytáhl o dalších, možná, deset centimetrů a znovu se zaposlouchal, kdyby se chtěli třeba vrátit. Nevrátili. Zbytek mého výstupu se obešel bez další zvuků, snad kromě vrzání podrážek o železnou trubku.
Přehoupl jsem se přes zábradlí, a otřel si pot z čela, uklidněný pevným betonem pod nohama. Zhluboka jsem se nadechl, pyšný na svůj výlez. Otočil jsem se k otevřeným balkonovým dveřím. Počkat, otevřeným? Lehce jsem je odšoupnul stranou. Ten malej parchant, tak já se dřu a on si pak klidně ty dveře otevře.
"Dobrý večer." Zašeptal a zvedl ke mně oči. Měl úžasně modré oči, tak modré jako jsem nikdy neviděl, ale možná to jen dělalo světlo svíčky, položené na nočním stolku. Na chvíli jsem zadržel dech, jakoby do mě viděl, hluboko do mé duše, do mého srdce.
"Prosím posaďte se." Lehce mi pokynul. Jeho hlas byl měkoučký jako ovčí vlna jako nejměkčí srst koťátka, se kterým se chcete proto mazlit. V jeho pokynutí se schoval tanec lesní víly v zelených šatičkách. Zmámeně jsem sebou plácl na koberec a pohledem se omluvil za boty, ve kterých jsem mu do pokoje vlezl. Jen se lehoučce usmál. Rozkošně u toho sešpulil pusinku. V té chvíli jsem absolutně nechápal, jak někoho takového mohla ta dívka opustit.
"Vidím, že maminka se stále nepřestává snažit." Smutně sklopil oči, jakoby se za svoje činy styděl.
"Nepřestává. Moc Vás miluje." Zakýval jsem přičinlivě, zbaven pout jeho očí.
"Já vím. Ale to už není důležité, když mě nechce ona, všechno ztrácí smysl, víte?" Zvedl ke mně oči, jakoby čekal, že mu řeknu, že tomu rozumím, že ho chápu, že i mě opustila přítelkyně, kterou jsem si tolik chtěl vzít. Jak bych něco takového mohl říct?! Zavrtěl jsem hlavou.
"Tomu moc nerozumím." Překvapením se mu rozšířili oči.
"Nikdy jsi nebyl tolik zamilovaný?" Nervózně jsem se ošil, nelíbil se mi směr, kterým se začala ubírat naše debata. Navíc mi začal zcela spontánně tykat, to mě znervóznilo snad ještě víc. Samozřejmě, že jsem byl zamilovaný, sakra., a jak! Ale to tu nemůžu vytahovat.
"Byl." Kývl jsem stroze a sledoval, jak se uklidnil.
"Vyprávěj mi." Zašeptal znovu tak měkounce, jako na začátku a pohodlněji se usadil. Nervózně jsem polkl. Tohle nebude moc dobré.
"To je těžký, my už spolu nejsme, on totiž je doktor a žije ve městě. Je to už dávno."
"Ty říkáš ON?" Vykulil na mě oči a naklonil se blíž ke mně, až mu blonďaté vlásky sklouzly ze zad dopředu. Zvládl jsem jen přikývnout. Vědoucně se na mě usmál a pak se natáhl pro krabičku.
"Takhle jsem chtěl odejít." Zašeptal a krabičku mi podal. Byli to úplně obyčejné prášky na spaní. "Sebral jsem je mámě. Myslel jsem, že umřít ve spánku bude dobré." Zlehka se usmál.
"Teď už si to nemyslíš?" Schoval jsem si krabičku prášku do kapsy. Zavrtěl hlavou a dál mě propaloval pohledem, jakoby cítil, že mě zajímá.
"Jak se jmenuješ? A kolik ti vůbec je, že ses chtěl ženit?" Pokusil jsem se odvést řeč jinam. Cítil jsem maličko nervózní a ten koberec mě začal pěkně tlačit do zadku.
"Jsem Tuuli, je mi 24, mám ten správný věk na ženění." Usmál se a pokynutím mě vyzval k představení. Poposedl jsem.
"Jsem Meri Laktim." Odmítl jsem udat svůj věk i přes všechna jeho roztomilá naklánění hlavy. "A kvůli mně tu nejsme." Usmál jsem se a přisedl si k němu na postel, přičemž jsem si vyzul boty a svlékl bundu, ve které začínalo pěkné dusno. Vzdychl.
"Když já o tom nechci mluvit, konečně mi bylo dobře, když jsi mluvil o sobě a teď zase musím mluvit o Laině a o mě."
"Hmm, to věru nemusíš." Usmál jsem se a jako správný muž svého povolání jsem Tuuliho objal. Překvapeně kvíkl.
"Je to lepší?" Usmál jsem se a nechal ho, aby mi ruce omotal kolem zad. Zabořil mi nos do mikiny a přikývl. Nádherně mu voněly vlásky, snad po heřmánku, měl jsem chuť hrábnout do nich a pocuchat ho, ale netroufl jsem si.
"Lainu jsem potkal ve škole," zašeptal ničehož nic, "byla to tan nejhezčí holka z ročníku, šíleli jsme po ní všichni kluci a dokonce i pár holek. Jenomže ona byla tak obrovský vrcholek, že jsme si na ni nikdo netroufli, snad kromě Irmy, která ale dost tvrdě narazila. Laina byla hodně povýšená nad nás všechny." Zabručel mi do mikiny a pak zvedl oči. "Ale stejně ji nikdo nedokázal odolat, táhlo nás to k ní, jako lodě k majáku." Troufl jsem si ho pocuchat a pak jsem ho pustil z náruče, aby se mohl pohodlněji usadit k dalšímu vyprávění.
"Tohle bude ráno sakra bolet." Zabručel jsem si pod vousy a rychle se postavil a připravil k dalšímu zákroku. Nejsem přece žádná baba. Přikrčil jsem se a s poťouchlým úsměvem vyskočil a omotal se kolem roury, co nejlépe to šlo. Chvilku se ozývalo velice zlověstné "vrmmmz" a "chrrpm", ale nakonec se i tyhle zvuky vydaly na dlouhou cestu do ráje. Musím se přiznat, dost se mi ulevilo, když zmizeli z mého doslechu. Opatrně jsem se vytáhl o dalších, možná, deset centimetrů a znovu se zaposlouchal, kdyby se chtěli třeba vrátit. Nevrátili. Zbytek mého výstupu se obešel bez další zvuků, snad kromě vrzání podrážek o železnou trubku.
Přehoupl jsem se přes zábradlí, a otřel si pot z čela, uklidněný pevným betonem pod nohama. Zhluboka jsem se nadechl, pyšný na svůj výlez. Otočil jsem se k otevřeným balkonovým dveřím. Počkat, otevřeným? Lehce jsem je odšoupnul stranou. Ten malej parchant, tak já se dřu a on si pak klidně ty dveře otevře.
"Dobrý večer." Zašeptal a zvedl ke mně oči. Měl úžasně modré oči, tak modré jako jsem nikdy neviděl, ale možná to jen dělalo světlo svíčky, položené na nočním stolku. Na chvíli jsem zadržel dech, jakoby do mě viděl, hluboko do mé duše, do mého srdce.
"Prosím posaďte se." Lehce mi pokynul. Jeho hlas byl měkoučký jako ovčí vlna jako nejměkčí srst koťátka, se kterým se chcete proto mazlit. V jeho pokynutí se schoval tanec lesní víly v zelených šatičkách. Zmámeně jsem sebou plácl na koberec a pohledem se omluvil za boty, ve kterých jsem mu do pokoje vlezl. Jen se lehoučce usmál. Rozkošně u toho sešpulil pusinku. V té chvíli jsem absolutně nechápal, jak někoho takového mohla ta dívka opustit.
"Vidím, že maminka se stále nepřestává snažit." Smutně sklopil oči, jakoby se za svoje činy styděl.
"Nepřestává. Moc Vás miluje." Zakýval jsem přičinlivě, zbaven pout jeho očí.
"Já vím. Ale to už není důležité, když mě nechce ona, všechno ztrácí smysl, víte?" Zvedl ke mně oči, jakoby čekal, že mu řeknu, že tomu rozumím, že ho chápu, že i mě opustila přítelkyně, kterou jsem si tolik chtěl vzít. Jak bych něco takového mohl říct?! Zavrtěl jsem hlavou.
"Tomu moc nerozumím." Překvapením se mu rozšířili oči.
"Nikdy jsi nebyl tolik zamilovaný?" Nervózně jsem se ošil, nelíbil se mi směr, kterým se začala ubírat naše debata. Navíc mi začal zcela spontánně tykat, to mě znervóznilo snad ještě víc. Samozřejmě, že jsem byl zamilovaný, sakra., a jak! Ale to tu nemůžu vytahovat.
"Byl." Kývl jsem stroze a sledoval, jak se uklidnil.
"Vyprávěj mi." Zašeptal znovu tak měkounce, jako na začátku a pohodlněji se usadil. Nervózně jsem polkl. Tohle nebude moc dobré.
"To je těžký, my už spolu nejsme, on totiž je doktor a žije ve městě. Je to už dávno."
"Ty říkáš ON?" Vykulil na mě oči a naklonil se blíž ke mně, až mu blonďaté vlásky sklouzly ze zad dopředu. Zvládl jsem jen přikývnout. Vědoucně se na mě usmál a pak se natáhl pro krabičku.
"Takhle jsem chtěl odejít." Zašeptal a krabičku mi podal. Byli to úplně obyčejné prášky na spaní. "Sebral jsem je mámě. Myslel jsem, že umřít ve spánku bude dobré." Zlehka se usmál.
"Teď už si to nemyslíš?" Schoval jsem si krabičku prášku do kapsy. Zavrtěl hlavou a dál mě propaloval pohledem, jakoby cítil, že mě zajímá.
"Jak se jmenuješ? A kolik ti vůbec je, že ses chtěl ženit?" Pokusil jsem se odvést řeč jinam. Cítil jsem maličko nervózní a ten koberec mě začal pěkně tlačit do zadku.
"Jsem Tuuli, je mi 24, mám ten správný věk na ženění." Usmál se a pokynutím mě vyzval k představení. Poposedl jsem.
"Jsem Meri Laktim." Odmítl jsem udat svůj věk i přes všechna jeho roztomilá naklánění hlavy. "A kvůli mně tu nejsme." Usmál jsem se a přisedl si k němu na postel, přičemž jsem si vyzul boty a svlékl bundu, ve které začínalo pěkné dusno. Vzdychl.
"Když já o tom nechci mluvit, konečně mi bylo dobře, když jsi mluvil o sobě a teď zase musím mluvit o Laině a o mě."
"Hmm, to věru nemusíš." Usmál jsem se a jako správný muž svého povolání jsem Tuuliho objal. Překvapeně kvíkl.
"Je to lepší?" Usmál jsem se a nechal ho, aby mi ruce omotal kolem zad. Zabořil mi nos do mikiny a přikývl. Nádherně mu voněly vlásky, snad po heřmánku, měl jsem chuť hrábnout do nich a pocuchat ho, ale netroufl jsem si.
"Lainu jsem potkal ve škole," zašeptal ničehož nic, "byla to tan nejhezčí holka z ročníku, šíleli jsme po ní všichni kluci a dokonce i pár holek. Jenomže ona byla tak obrovský vrcholek, že jsme si na ni nikdo netroufli, snad kromě Irmy, která ale dost tvrdě narazila. Laina byla hodně povýšená nad nás všechny." Zabručel mi do mikiny a pak zvedl oči. "Ale stejně ji nikdo nedokázal odolat, táhlo nás to k ní, jako lodě k majáku." Troufl jsem si ho pocuchat a pak jsem ho pustil z náruče, aby se mohl pohodlněji usadit k dalšímu vyprávění.
Žádné komentáře:
Okomentovat