Bolí mě záda, včera jsem byla odhazovat sníh ze střechy od 10:12 do 11:00 (VEČER!!..) nechci, aby ta hloupá střecha na mého pejska spadla. Dneska půjdu odhazovat znovu, ale jinou střechu..:D Kdyby mě tolik nebolely záda, těšila bych se, ale co..:)
Pořád krásně sneží a je to hrozně parádní. miluju takovouhle zimu. Když vylezu na zahradu mám sníh až po zadek a nemůžu chodit a je to hrozná sranda. Jen sněhulák moc nedrží, je zima na to, aby ten sníh pořádně lepil. Ale to nevadí, stejně se mi to moc líbí..:)
DO knihovničky jsem si pořídila další dvě knížky..z oné Kung-fu série o které už jsem mluvila..(Pořídila si Tygra - toho už jsem četla a Jeřába, na kterýho se hrozně těším. Teď dočítám Hada..Chybí mi už jen Drak..xD)
A na vysvědčení jsem taky nedopadla úplně nejhůř, vlastně líp nejsem čekala. Takže jsem spokojená, jak vy? taky spokojení?
Aaa včera jsem byli v Čajovně..:) To bylo celkem veselé, akorát mě trošku bolela hlava. A hrozně mi to Chrochtalo včera, když jsem se smála.. A ségra perlila s přeřeky..:D ("Já bych jí liskla.." "Komu vypadli skla??") Bylo to pěkné a vlastně jsme si to i zasloužili..:)
A teď další část Tulící povídky. Mám nadepsané ještě dvě další, jenže se mi to tak nějak nechtělo přidávat..Uhuu..mě se totiž zase na blogu nechce vůbec nic dělat..*kňučí* Moje múzy se se mnou baví jen když musí, já fakt nevím, co jsem jim udělala.. Ale tak asi to přežiju, no..:)
Tohle je trošku kratší, ale příště..(pokud něco takového bude).. Vám to vynahradím, tomu věřrě!..:)
Věnování: Shou-chan..:) Nejvěrnější čtenář..:D a Ayumu.. protože má tu největší výdrž ze všech..:)
Věnování: Shou-chan..:) Nejvěrnější čtenář..:D a Ayumu.. protože má tu největší výdrž ze všech..:)
S láskou..
Hiroko von Rabersdorf
V práci jsem měl několik výjezdů. Jednoho malého kluka jsem musel těšit. Jeho maminka měla špatný týden, navíc ke všemu ji opustil manžel a na to všechno doplatil dvanáctiletý chlapec. Musel přihlížet všem těm hrůzám, a aby toho nebylo málo, maminka se mu pokusila podřezat. Pomohli jsme jí, samozřejmě, přijeli jsme včas, ale on z toho bude mít trauma dokonce života. Tiskl jsem ho k sobě a broukal mu do ucha. Choval jsem ho a jeho obličej si tiskl ke krku. Vzlykal, muselo to pro něj být složité. Naštěstí měl tetu hned z vedlejšího města. Přijela si pro něj. Vypověděli jsme jí, co se stalo a nechali ji, aby si chlapce odvezla. Rozhodně to pro něj bylo lepší než nechat ho samotného.
Večer kolem půl dvanácté mi volal Piškot. Byl v pořádku, jen si chtěl promluvit. A tak jsme spolu vedli více méně hodinovou debatu. Pak jsem měl další výjezd, naštěstí ne tak vážný jako ten první. Domů jsem se doplazil jako mrtvola. Byl jsem rád, že jsem se zvládl svlíknout a lehnout si do postele. Naštěstí jsem měl další den volno.
Tuuli se neozval. Myslím, že nejsme zase až takový kamarádi, abych se mu věšel na paty. Takže to nakonec dopadlo, tak jako jsem čekal. Ticho po pěšině. Všechno se vrátilo do starých kolejí, občas mě ze stereotypu vytrhl Piškot nebo nějaký kolega, ale jinak jsem jel pořád stejně. Hlavně pomáhat lidem.
Během dvou dalších měsíců se vyjasnilo, sluníčko vyšlo. Bylo krásně a navíc nám ubylo práce, což bylo taky celkem fajn. Odpočinek jsme si zasloužili všichni.
"Meri!" Zastavil jsem se a otočil. Hnal se ke mně Tuuli, Piškota měl v patách, oba byli navlečení a hrozně jim zářily oči. Byl to pěkný pohled a navíc volali na mě.
"Ahoj." Usmál jsem se, když u mě zastavili.
"Ahoj." Usmáli se. A Piškot se hned přihrnul, aby mě mohl líbnout na tváře, jak měl ve zvyku. Tuuli se mezitím pořádně vydýchal.
"Nerušíme tě?" Usmál se. Jen jsem zavrtěl hlavou.
"Nakoupit můžu kdykoliv, pojďte dál." Vytáhl jsem klíč od domu a couvl o několik kroků. Naši dneska nebyli doma, ani babička, odjeli za prabábi. Pustil jsem je k sobě nahoru, byl to byteček, za který jsem rodičům platil. Sám jsem si ho spravil, moje království. Pustil jsem je do obýváku a udělal jim čaj. Piškotek se hned přišoural k DVDčkům a teď se v nich hrabal. Jen jsem se lehce usmál a postavil hrnečky na stůl. Pak jsem ještě odběhl pro sušenky, a když jsem se vrátil, už jel film "Hledání Země Nezemě" měl jsem ho moc rád a tak nemohl chybět.
"Věděl jsem, že ho vybereš, vždycky ho vybíráš." Usmál jsem se a sedl si vedle Tuuliho.
"A ty ho vždycky obrečíš." Vyplázl jazyk a zašklebil se. Odmítl si sednout na pohovku, místo toho se válel po huňaté dece, kterou jsem měl většinou přehozenou přes opěradlo křesla.
"Ahoj." Usmál jsem se, když u mě zastavili.
"Ahoj." Usmáli se. A Piškot se hned přihrnul, aby mě mohl líbnout na tváře, jak měl ve zvyku. Tuuli se mezitím pořádně vydýchal.
"Nerušíme tě?" Usmál se. Jen jsem zavrtěl hlavou.
"Nakoupit můžu kdykoliv, pojďte dál." Vytáhl jsem klíč od domu a couvl o několik kroků. Naši dneska nebyli doma, ani babička, odjeli za prabábi. Pustil jsem je k sobě nahoru, byl to byteček, za který jsem rodičům platil. Sám jsem si ho spravil, moje království. Pustil jsem je do obýváku a udělal jim čaj. Piškotek se hned přišoural k DVDčkům a teď se v nich hrabal. Jen jsem se lehce usmál a postavil hrnečky na stůl. Pak jsem ještě odběhl pro sušenky, a když jsem se vrátil, už jel film "Hledání Země Nezemě" měl jsem ho moc rád a tak nemohl chybět.
"Věděl jsem, že ho vybereš, vždycky ho vybíráš." Usmál jsem se a sedl si vedle Tuuliho.
"A ty ho vždycky obrečíš." Vyplázl jazyk a zašklebil se. Odmítl si sednout na pohovku, místo toho se válel po huňaté dece, kterou jsem měl většinou přehozenou přes opěradlo křesla.
Koukali jsme sotva půl hodiny, když se ozvalo chrápání, jen tiché, ale stejně. Podívali jsme se na sebe, načež se Tuuli uculil a zavrtěl se.
"Jak se má Laina?" Šeptl jsem a usrkl čaje, abych se mu nemusel dívat do očí.
"Má se dobře, je v pátém, už to na ní začíná být vidět. Mamka se o ní stará víc než o svoje vlastní zdraví. Nemůže se dočkat. Těší se, až bude mít vnouče, vždycky se hrozně těšila." Cítil jsem z něj podivnou skleslost, byl tichoučký. Koukl jsem na něj. Lehce se usmíval, ale oči se mu leskly slzami.
"A co ty?" Zvedl ke mně oči a usmál se.
"Taky se těším, to jasný, ale ona už mě tolik nepřitahuje. Netoužím po ní tak jako předtím. Možná, že kdyby si mě bývala vzala, bylo by to celé jinak." Jen jsem pokýval a pak mu nabídl svoji náruč. Schoulil se ke mně.
"Chyběl jsi mi. Bylo mi s tebou moc dobře." Usmál jsem se. Měl jsem úplně stejné pocity. Zabořil jsem mu nos do vlasů a přičichl. Znovu jsem ucítil heřmánek a znovu mě zaplavil ten stejný pocit. Moci ho bránit před zlým drakem, jako rozkošnou princeznu, plnou nadějí. Piškot se zavrtěl a koukl po nás. Pořád ještě spinkal, takže mu to ani nedošlo. Zabořil hlavu zpátky do polštáře a dál spokojeně spal.
"Jak se má Laina?" Šeptl jsem a usrkl čaje, abych se mu nemusel dívat do očí.
"Má se dobře, je v pátém, už to na ní začíná být vidět. Mamka se o ní stará víc než o svoje vlastní zdraví. Nemůže se dočkat. Těší se, až bude mít vnouče, vždycky se hrozně těšila." Cítil jsem z něj podivnou skleslost, byl tichoučký. Koukl jsem na něj. Lehce se usmíval, ale oči se mu leskly slzami.
"A co ty?" Zvedl ke mně oči a usmál se.
"Taky se těším, to jasný, ale ona už mě tolik nepřitahuje. Netoužím po ní tak jako předtím. Možná, že kdyby si mě bývala vzala, bylo by to celé jinak." Jen jsem pokýval a pak mu nabídl svoji náruč. Schoulil se ke mně.
"Chyběl jsi mi. Bylo mi s tebou moc dobře." Usmál jsem se. Měl jsem úplně stejné pocity. Zabořil jsem mu nos do vlasů a přičichl. Znovu jsem ucítil heřmánek a znovu mě zaplavil ten stejný pocit. Moci ho bránit před zlým drakem, jako rozkošnou princeznu, plnou nadějí. Piškot se zavrtěl a koukl po nás. Pořád ještě spinkal, takže mu to ani nedošlo. Zabořil hlavu zpátky do polštáře a dál spokojeně spal.
Odházeli tiše, Piškotek ještě spal a Tuuli se tvářil, tak nějak podivně. Nedokážu popsat jeho obličej. Pohladil jsem ho po vláskách a nabídl mu, aby se kdykoliv zastavil. A pak už utekli a já běžel nakoupit.
Žádné komentáře:
Okomentovat