"Tak střel!" Zařval král a Lawrenc zmateně střelil do prázdna. Jelen se lekl a dal se na útěk a princ, aby nedal příležitost otci k hubování, se vrhl za ním. Psi se ho drželi a vyštěkávali mu jelenovu polohu.
Lawrenc ho pronásledoval dlouho, nakonec ztratil i psy, kteří dali rozkazu Vůdce přednost před jeho a vrátili se. Princ se ale nechtěl vrátit s nepořízenou a tak jelena dál štval, až se mu ztratil.
Vyjel tedy na louku, aby se zorientoval. Ale v té chvíli z křoví vyrazila prasnice, pravděpodobně měla poblíž mladé, protože zaútočila na nohy koně. Ten se vzepjal a uháněl pryč. Princ se držel zuby nehty, ale při jednom skoku už to nezvládl a pustil se. Spadl, praštil se do hlavy a ztratil vědomí.
Když se probral, měl problém zorientovat se a rozpomenout na to, co se vlastně stalo. Bolela ho hlava a pravá noha. Vůbec se nechtěl dívat, viděl pouze tmavý flek na loveckých kalhotách a to mu stačilo. Chvíli ještě koukal vzhůru a snažil se vzpomínat, než se vysoukal do sedu. Nad ním hřmělo a rychle se setmělo, neslyšel štěkat psy, ani troubení lovecké trubky. Začínal se docela bát. Bylo sice jasné, že ho stráže určitě hledají, král by si netroufl vrátit se jen tak bez něj, Vavřinec byl matčin oblíbenec, ale i tak měl strach. Obloha se rychle zatáhla a hřmění bylo čím dál blíž, takže se nakonec rozhodl najít nějaký krmelec nebo seník. Cokoliv, kde by se mohl schovat před deštěm a zimou. Noha i hlava ho pekelně bolely, když se prodíral houštím, ale nakonec se na něj usmálo štěstí a on našel krmelec i s malým seníkem. Zalezl si dovnitř a v duchu ho napadlo: 'Čím to, že princové v pohádkách mají takové štěstí a vždycky narazí na milou stařenku a on jen seník.' Tsche.
Uvelebil se v seně, a když uslyšel kapání vody, byl najednou rád i za to, co měl. Hlavně tam bylo sucho.
Měl krásný výhled ven a snažil se chovat tiše, aby neplašil srny, co se přišly nakrmit. Pár se jich přiblížilo až těsně k seníku a princ by se jich mohl skoro dotknout. V takových chvílích zapomněl, že má nějaká zranění. Pak se ale setmělo a srny už nechodili a prince roztřásla zima a bolest a strach. A taky byl uražený, měl pocit, že ho málo hledali, když ho ještě nenašli. Ale vlastně tomu rozuměl, komu by se chtělo hledat v dešti.
Nejhorší bylo, že nevěděl kolik je hodin, za jak dlouho se rozední, kdy sakryš přestane pršet! Byl nervózní. Pokoušel se usnout, ale když už se mu náhodou začaly klížit oči, ozval se podezřelý zvuk a princ byl svěží a vzbuzený a vyděšenější. Nakonec usnul. Ale ne na dlouho, protože uslyšel zvláštní štrachání a pak se ho něco dotklo na bolavé noze. S výkřikem vyskočil a praštil se do už tak dost bolavé hlavy.
"Princi," ozval se pobavený hlas.
"Romule," vydechl princ a rázem se mu ulevilo. Viděl už svoji mrtvolu a střeva všude po lese.
"Poznal jsem Vás podle výkřiku, rozkošně pištíte…" ozvalo se někde z leva a pak škrtnutí a světlo.
"Neutahuj si ze mě, vážně jsem se vyděsil. A pořádně to zavři, ať neshoříme. Jak jsi mě vůbec našel?" Zeptal se princ zvědavě a kousek mu uhnul.
"Prohledal jsem všechny seníky v téhle části lesa, tohle byl poslední pokus, omlouvám se, trvalo to. Král už bohužel pátrání pro dnešek ukončil, takže Vás domů dovedu až zítra. A budete brečet až zjistíte, jaký kousek od hradu jste." Zasměje se, cítí se uvolněně, a začne se svlékat, hodně zmoknul a nechce se nachladit, to se radši zavrtá do píchajícího sena.
"Co to děláš?!" Vykvikne princ a pokusí se stáhnout pryč, ale poraněná noha ho zradí a on sebou cukne a bolestivě sykne.
"Princi, vaše noha! Ukažte, vyhrňte si nohavici, aspoň Vám tu ránu očistím." Už nahý Vůdce se natáhne pro čutoru s vodou a z kapsy jako zázrakem vytáhne čisté plátno. Vavřinec se sice chvíli brání, ale nakonec ho nechá, aby mu vyhrnul nohavici a v té chvíli i on poprvé spatří své zranění. Udělá se mu špatně.
"Nerad Vás děsím, mladý pane, ale tohle bude chtít šití… ošetřím Vám to okolo, ale bohužel nic víc dělat nemůžu. A pak Vám očistím i tu ránu na čele." Usměje se. Navlhčí plátno a začne mu ošetřovat zranění. Princ se snaží být statečný, ale občas mu unikne syknutí nebo bolestný sten. Když se pak Romul přesune na jeho čelo, musí se hodně přemáhat, aby mu nekoukal na hrudník. Romul se mu líbí, mnohem víc než to. Chce ho, chce ho jen pro sebe, aby si ho jeho poddaný zkrotil, aby… mírně zčervenal a přinutil se koukat jinam.
"Tak hotovo." Zahlásil Romul a odtáhl se. "A teď byste měl spát, pane, potřebujete sílu na zítřejší cestu. Pochybuji, že potkáme krále při hledání. A protože je zima doporučuji Vám přitisknout se ke mně a já nás trochu víc zahrabu do sena. Jak prší tak je chladněji." Princ polkl. Nebyl si vůbec jistý, jestli zvládne dotek toho žádoucího a ke všemu neštěstí i nahého těla. Zdráhal se dlouho, vlastně byl odhodlaný raději dostat zápal plic než se na něj přitisknout, ale Romul to vyřešil sám. Přitáhl prince k sobě, omotal mu ruce kolem pasu a zad a několika zavrceními, které prince málem stály život, je zachumlal víc do sena.
"A teď spěte." Zašeptal trochu přidušeně.
"Ale když to píchá..." Zamručel princ. Byl zvyklý spát v hedvábí.
"Ehm, já..omlouvám se, ale jste…víte já…" Začal koktat Romul a teprve v té chvíli to princi došlo. Chtěl se rychle odtáhnout, ale nadruhou stranu mu bylo příjemné, že někoho vzrušuje. Navíc někoho po kom sám tolik toužil.
"Já myslel seno.." zasmál se a viděl, jak Romul zrudnul.
"Omlouvám se…" Zašeptal ještě jednou a snažil se moc nevrtět.
"To je v pořádku, vlastně to cítím stejně, jen se umím víc ovládat…" Zasmál se uvolněně. Přičítal to ztrátě krve a prostředí a vůbec celé situaci, ve které se nacházel. Při smyslech by tohle NIKDY nevypustil z úst. Romul na něj vrhl zvláštní pohled a chvíli trvalo, než se osmělil a políbil prince na rty. A v té chvíli se princ rozhodl, že tuhle příležitost si nenechá ujít ani za nic. Polibek mu hladově oplatil a ruce mu vpletl do vlasů. Párkrát bolestně sykl, když se Romul drápal nad něj a zavadil o jeho bolavou nohu.
"Princi," zašeptal, ale Lawrenc by přísahal, že ho slyšel vzrušeně vrčet a to mu rozproudilo krev ještě mnohem víc.
"Lawrenc, pro dnešek…" zašeptal a odklonil hlavu na stranu, aby měl Romul přístup k jeho krku.
"Nemůžu," odtáhl se Romul najednou a princ měl co dělat, aby udržel slzy na svém místě. Byl už zpola svlečený a vzrušený.
"Proč?" Šeptnul to tak tiše, že byl div, že ho Vůdce vůbec slyšel.
"To je složité. Víte, potřebuju do postele, v tomhle případě do seníku," zašklebil se a rukou opsal oblouk, "někoho, kdo se mi oddá, celý, navždycky a kdo mě bude poslouchat…" poslední slova jen tiše pípnul. "Víte, nechci si s Vámi užít a pak dělat, že se nic nestalo." Podíval se princi do očí a lehce se usmíval. A princ sundal svoji obvyklou masku a pod tíhou jeho slov se k němu vrhnul.
"Chci být tvůj, tak si mě vezmi. Napořád!" Zaštkal a tiskl mu obličej k hrudníku. "stejně na tebe pořád myslím, představuju si nás… hlídám každý tvůj pohyb a žárlím kdykoliv jsi s tím vojákem." V té chvíli jim oběma došla slova. Princovi proto, že řekl to, co v sobě už pár let dusil a Vůdci proto, že ho někdo chce tak moc, že hlídá každý jeho krok. Mírně se tomu pousmál a pohladil prince po vlasech. "Dobře," zašeptal mu do ucha a políbil ho, "jsi MŮJ, dobře si to pamatuj. Budu si tě hlídat, budu tě opečovávat a na oplátku chci tvoji poslušnost." Vzal jeho obličej do dlaní a zvedl ho, tak aby se mi princ podíval do očí. "Rozumíš?" Lawrenc přikývl a třásl se vzrušením, touhou a tím nepopsatelným štěstím. Kdyby věděl, že stačí strávit s Romulem noc v seníku udělal by to už dávno.
"Skvěle. A teď spi. Budeš potřebovat spoustu síly." Usmál se a lehce ho políbil na rty. Vavřinec se nezmohl na slovo. Tichounce zapředl a nechal se stáhnout zpět do sena. Spal během chvilky spokojený jako ještě nikdy.
"Pane, vstávejte!" Někdo s ním třásl. Nechtěl vstávat, zdálo se mu… otevřel oči rychlostí blesku a rozhlédl se. Vedle něj dřepěl Romul, oblečený, a snažil se ho vzbudit. "No konečně, vzbudit Vás je teda dřina." Usmál se a princ nevěděl, co si myslet. Takže měl včera halucinace?! Nebo se to opravdu stalo?
"Co dělá Vaše noha? A hlava? Jak se cítíte?" Zajímal se. Princ jen přikývl, že je všechno v pořádku. "Skvělé, tak vyrazíme. Podle toho, jak rychle nám to půjde, jste za hodinku a něco doma."
Šli v tichosti. Romul měl co dělat s podpíráním prince a princ měl hlavu plnou zmatených myšlenek na včerejší noc.
"Podívejte, les už řídne a mezi větvemi jsou vidět strážní věže. Jste skoro doma." Usmál se Romul a podíval se na prince a ten ztratil nervy. Nechtěl žít v nejistotě a nechtěl ani, v případě, že se to včera opravdu stalo, aby se o něm šířili pomluvy a klepy.
"Proč se ke mně tak chováš?" Zašeptal a díval se mu do očí.
"Jak, pane?"
"Jakoby se včera nic nestalo…myslel jsem, že…" Sledoval, jak se Vůdci na obličeji rozšířil úsměv.
"Nebojte se, dobře vím, co se včera dělo, ale nemyslím si, že by bylo vhodné mluvit o tom teď. Teď potřebujete ošetřit. Určitě se Vám brzy ozvu. Pamatuji si Vaše štkaní a slova." Pohladil ho jemně po boku za který ho podpíral a princi se značně ulevilo. Lehce se usmál a přikývl.
"Máš pravdu, potřebuji doktora, jen jsem už začínal mít pocit, že blouzním." Šeptl a nechal se odvést až do hradu. Tam ho okamžitě přivítali sloužící v čele s královnou. Zavolali doktora a prince uložili. Vůdce se na prince naposledy usmál a pohladil ho po rameni, než ho královna vykázala. Předtím mu samozřejmě neopomněla poděkovat za záchranu, ale měla mnohem více starostí o svého miláčka.
"Matko," usmál se na ni a lehce sykl, když mu doktor znovu čistil ránu.
"Jsem ráda, že jsi zpět. Rána bude potřebovat šití, musíš být silný," podala mu ruku a do úst mu vložila svůj kapesníček
A pak se hradem rozlehl bolestivý výkřik.
