Něěěkdooo mááá dneskááá NAROZENINÝÝÝ....*pěje dost falešně, ale s vervou a obrovským nadšením* Nini, moje princezna, aboslutně nejúžasnější a nejpozitivnější králík na celém širém světě dnes slaví další z velkých dnů..^^ Dneska se narodilaa.. (Nini, v kolik ses narodila? Takhle jsem netušila na kdy mám ten článek nastavit..*zabručela*
Každopádně! Všechno nejlepší knarozeninám, hodně štěstíčka zdravíčka přátel, spoustu úspěchů, vánoční besídky bez depkaření..Kopu lásky...:) Co se tak ještě může přát..:) Prostě ti přeji, ať splní se ti vše po čem toužíš..:) S láskou..
Hruštička :-*
Ten den pršelo. Nevím, proč jsme ho přijali mezi sebe, ale přijali. Neměl jsem ho rád, on neměl být nahoře, měl být spodina a vůbec! Tohle nebylo fér, to my jsme měli. Kvůli němu se měnili pravidla, jako tenkráte, když mého přítele napadla liška. Chtěl jsem mu pomoc, ale zadrželi mě, když pak napadla liška jej, mohli se všichni přetrhnout, nechat se sežrat místo něj! Weety, tak se jmenoval.
"Bedřichu, nestůj tam tak! Pomož sestře!" Naše kolonie byla obrovská. My byli jedni z mnoha, kteří žili na předměstí, i když podle zásluh i krve jsme si zasloužili být mnohem výš. Nesnášel jsem ty nabubřelé králíky, co se promenádovali kolem našich nor s čenichy nahoru. Byl jsem buřičem, odmítal jsem klopit uši, kdykoli se někdo z nich prošel kolem mě. Byli z toho problémy, pořád jsou, ale já odmítám klopit uši, před takovými!
Chtěl jsem cestovat, ale nemohl jsem. Ne, musel jsem dřít, byl jsem pracovní síla a to se mi nelíbilo. Já chtěl být volný. Jistě někteří z nás cestovat mohli… A snad tak to všechno začalo?!
"Já můžu, můžu cestovat, budu dobrý vyjednavač, s králíky mluvit umím!" Zrovna jsem se parádně vztekal, když se za mnou ozval ten hlupna!
"Tak ho nechte, ať to zkusí."
"Tebe se o nic neprosím!" Štěkl jsem a sjel ho pohledem. Jeho kožíšek, mě vždycky hrozně štval, všichni jsme byli hnědí, popřípadě černí, jenom on musel bejt bílej a ještě měl zelený flíčky. Pokusnej králík, byl, určitě!
Tak promiň." Zašklíbil se.
"Tak fajn," ozvalo se za mnou, "můžeš cestovat, budeš doprovázet Weetyho." Usmál se na mě ten, ten…
"Cože?" Štěkl jsem "Nebudu dělat nikomu doprovod! Cestovat můžu sám, zvládnu to!"
"To jistě ano, ale jako každý musíš projít nějakým výcvikem, co a jak a Weety je nejlepší učitel. Myslím Bedřichu, že by ses měl rozhodnout." Dál se na mě roztomile usmíval. Byl jsem nervózní. V cestě za svobodou mi stál jen měsíc s tím Zeleným králíkem.
"Tak fajn." Přikývl se.
"Skvělé, domluv se, kdy začnete s výcvikem." A s tím nás nechal o samotě.
Založil jsem přední tlapky a provrtával ho pohledem.
"Tak fajn, můžeme začít už zítra, pokud ti to nevadí." Jen jsem zavrtěl hlavou. "Dobře, tak zítra před svítáním, pod tím velkým dubem na kraji lesa."
"Fajn." A s tím jsme se rozešli.
Ráno jsem přišel na čas, nehodlal jsem být ten, na kterého se čeká, ani nápad! Ležérně si přihopkal, až když sluníčko rozhazovalo zlatavé paprsky po palouku, parchant! Jeho omluva mě tolik vytočila. Měl jsem pocit, že s ním nevydržím už ani sekundu navíc, ale náš výcvik začal. Byli to jen kecy, před čím se schovat, jak rozlišit, která křupnutí a pohodné hlouposti, které jsem dávno věděl. Učili se je už mrňata, ale on si to nedokázal odpustit. Jednal se mnou, jako bych byl nějaké králiče. Tiše jsem pěnil.
"Tak fajn, pro dnešek to ukončíme, zítra si dáme trénink a následující den si vyžádám nějakou krátkou misi, pokud to zvládneš, mohlo by to jít." Protočil jsem oči v sloup. "Nějaké dotazy?" Usmál se.
"Ne." Odsekl jsem.
"Dobře." Tak zítra ve stejnou dobu. A potom si dáme ještě něco večer." A s tím mě konečně nechal jít, bylo dvanáct a já měl obrovský hlad.
"Nebuď nenažraný." Zašklebila se Antal, moje sestřička.
"Ráno jsem nesnídal."
"Neměl jsi tak hnát. Přeci víš, že ten zelenáč je provokatér, měl jsi přijít taky po svítání." Zakroutila hlavou. Poplácal jsem ji a usmál se. Byla moje maličká, milá chytračka.
Vlastně jsem se druhého dne nemohl dočkat, vstával jsem ještě dříve než předchozí den a na místo dorazil dlouho před tím, než slunce vyšlo. Ten Zelenáč samozřejmě dorazil až po svítání. Usmál se, pokývl hlavou. Měl jsem z něj pocit, že se mě chce zbavit, a to co nejdřív, ale to se mu jen tak nepodaří.
Skončili jsme pozdě po poledni. Byl jsem hladový a vyčerpaný, netušil jsem, že máme smlouvu s liškou, bylo to hrozné. Vyděsilo mě, když jsem zaslechl křupnutí větvičky. Bylo mi jasné, že to je liška, bylo to plíživé opatrné křupnutí. Weety mě pak pochválil, prý jsem si vedl dobře. No tedy nevím, co je na zběsilém úprku dobrého, myslím, že se pořád smál, parchant. Před tím než mě propustil, rozhodl o noční výpravě, prý to pro mě bude jednou velice důležité. Moc jsem mu to nežral, ale nemohl jsem mu říct ne. Sešli jsme jen několik málo minut po západu slunce, přesně na čas, divné… Cítil jsem se silně, s orientací ve tmě sem nikdy neměl problém, nepotřeboval jsem oči k tomu, abych dokázal dojít k cíli. Velice mě pobavilo, že ten vyděšený byl on. Cítil jsem jeho strach a těšilo mě to. Možná kvůli svému strachu toto cvičení skončilo tak brzy.
"Uvidíme se zítra přesně po východu slunce." Zabručel těsně před tím, než jsme se rozloučili. Neřekl mi nic víc, ale mě to netrápilo, vše se přece dozvím včas.
"Dobré ráno." Usmál se na mě, jen co dohopkal těsně ke mně. "Naším úkolem bude doručit jednu malou zásilku do vedlejší kolonie. Není to daleko, takž nemusíš mít strach." Ušklíbl jsem se.
"Já nemám strach." Zabručel jsem a propálil ho pohledem.
"Tak fajn, v tom případě vyrazíme." Jen jsem přikývl. Držel jsem se jen skok od něj a naslouchal. Musel jsem být ten ostražitější, neboť zásilku nesl on. Bylo velice složité rozeznat od sebe kunu a veverku, ale nakonec jsem to zvládl a neděsil se každého šramotu. Na místo jsme dorazili s malým předstihem.
"Dobře." Pochválil mě a já cítil jakési zadostiučinění. Něco takového se mi už dlouho nestalo. Dokázal jsem vysokým, že na to mám, že mohu cestovat mezi koloniemi.
Na cestu zpět jsme se vydali hned, jakmile jsme se posilnili, znovu jsem se držel krok za Weetym a hlídal.
"Řekni, proč mě nemáš rád?" Počkal na mě a srovnal krok.
"Cože?" Mroukl jsem tiše.
"Proč mě nemáš rád?" Upíral pohled před sebe a to mě lehce znervózňovalo.
"Ze spousty důvodů. Jsi namyšlený, nepatříš sem, kvůli tobě se mění pravidla, hmm… mám pokračovat?" Zavrtěl hlavou. Zbytek cesty bylo ticho, ani jeden z nás už nepromluvil.
Týden na to jsme dostali mnohem delší úkol, měl trvat celé dva dny. Celá moje rodina z toho byla vyděšená, ale já se vysloveně nemohl dočkat. Sraz byl za svítání.
"Dobré ráno." Usmál jsem se, parádně jsem se vyspal a nikdo nemohl být spokojenější než já.
"Dobré." Kývl a předal mi polovinu nákladu.
"Hmm…" Udělal najednou a zarazil se.
"Děje se něco?" Nastražil jsem uši.
"Ne,"zavrtěl hlavou, "jen pověz mi, co bych měl udělat proto, abys mě přestal nesnášet?"Vykuleně jsem na něj hleděl.
"Já nevím."
"Měl bych se nechat sežrat, jako tvůj kamarád, jako on?" Ošklivě štěkl.
"Přestaň, mohli jsme ho zachránit! Nemusel umřít, ale oni mě nepustili!"
"Protože by sežrala Vás oba!" Zakřičel.
"Máme smlouvu!" Oplatil jsem mu stejně ostře.
"Ne se všemi."
"Tebe zachránili!" Mroukl jsem tiše. "I jeho jsme mohli zachránit, ale on nebyl tolik důležitý, přece. Byl jen obyčejnej králík! Byl důležitý jen pro mě, to je přeci fuk!" Cítil jsem zuřivost. Oči plné slz. "Byl můj přítel! Nejlepší!" Zakřičel jsem. Najednou bylo ticho. Weety jen koukal, neodvážil se snad ani nadechnout.
"Omlouvám se." Zašeptal.
"To je v pohodě." Otřel jsem si oči pacičkami a vydal se dál. Chtěl jsem tenhle nepříjemný rozhovor nechat za sebou.
"Asi bychom se měli utábořit." Ozvalo se za mnou ostýchavě. "Do večera stejně nedojdeme." Zmohl jsem se jen na velice strohém "hmm" a kývnutí. Vykopali jsme univerzální noru, tak tak pro nás oba a kousek vedle jámu pro náš náklad, bylo důležité dopravit ho v pořádku. Nacpali jsme se do své vyhloubené nory, byli jsme na sebe moc natěsnaní, bylo mi to nepříjemné. Cítil jsem, jak se třese.
"Je ti zima?" Jen něco zabručel z polospánku, Přemýšlel jsem, jak ho zahřát. Nakonec jsem se rozhodl pro trochu suchého listí. Nanosil jsem je během několika minut a přikryl ho, natiskl jsem se k němu, ať mi bylo, jak chtělo, důležité bylo, aby neonemocněl.
Když jsem se ráno vzbudil, nikdo už v noře nebyl.
"Halo, ospalče, už jsi vzhůru.?" Ozval se usměvavý hlas.
"Už běžím!" Zabručel jsem. Cítil jsem se unavený.
"Jak ses vyspal?" Jeho úsměv mě ozářil, ještě jsem ani pořádně nevylezl z nory.
"Celkem fajn, co ty?"
"Dobře, moc děkuji za zahřátí."
Myslím, že tehdy mezi námi vzniklo nějaké podivné pouto, které během následujícího měsíce obrovsky zesílilo. Trávili jsme spolu mnoho času i mimo mise a cvičení. Rozuměli jsme si, ale i přesto jsem mu nebyl schopen odpustit, jho postavení, o které se nijak nepřičinil, stejně tak i měnění pravidel pro jeho výhody.
"Béďo, Méďo Béďo…" Ozvalo se škádlivě.
"Moc neprovokuj." Zabručel jsem. Byl špatný den, byly to přesně dva roky od toho, kdy zemřel můj nejlepší přítel.
"Děje se něco?" Zamroukl a přihopkal ke mně o kousek blíž. Zavrtěl jsem hlavou.
"Nechceš o tom mluvit, dobře, ale ulevilo by se ti." Zabroukl a něžně mě otlapkával. Nedokázal jsem mu na to nic odpovědět. Jeho starost mě dojímala, ale i štvala.
"Před třemi lety zemřel…" Zadrhl jsem se. Wee to okamžitě pochopil. Otřel se o mě čumáčkem a přitiskl se blíž.
"Mám Tě rád, Béďo, moc." Zašeptal a znovu se o mě otřel v uklidňujícím gestu. Nechal jsem se utěšovat.
"Odkud jsi Wee, odkud jsi přišel?" Zamrouskl jsem. Byl tiše.
"Sem obyčejnej králík, Béďo, nedisponuju ničím úžasným. Ztratil jsem se svojí paničce, nenašel jsem cestu zpátky a tahle kolonie se mě ujala. Oni jsou moje rodina." Tiskli jsme se k sobě. Zvláštní pokojný pocit.
Podíval se na mě. "Mám tě rád." Šeptl jsem. Usmál se.
Králičí láska bývá nekonečně věrná, častokrát až za hrob, jenže, co když se ve vašem krátkém králičím životě objeví dvě lásky… Nechal jsem ho, aby mě mazlil a sám mu oplatil stejnou měrou, nekonečně šťastný…
