Zatímco moje sestra se chodí družit do společnosti a obráží vesnické slavnosti a chodí "pít" se spolužáky (aktuálně už bývalými), já vyrážím s panem Bertem (což je můj jedenáct let starý psisák) do lesa a do polí. A nevím, kdo z nás dvou je osamělejší. Někdy asi já, protože zatímco moje sestra se druží i v noci, já jsem doma a čtu (a v brzké době se snad vrhnu i do dalšího studia, začít se musí zavčas). Ale když jsem v lese na procházce a užívám si, jsem určitě ten šťastnejší člověk já. Určitě. :) Nemůže být nikdo šťastnější, než člověk, kterej si užívá se svým psem výlet. A můj pes i když tahoun, je v takovejch chvilkách to nejvděčnější zvíře na světě. Zlobí. Jasně, že zlobí. Má toulavý tlapky a někdy je to s ním těžké a vracíme se domů jednotlivě (buď první já nebo on, jde o to, kde ho vypustím a kolik zajímavých věcí tam pro něj je).
Nedávno jsme objevili úžasný okruh. Netušila jsem, že tím směrem ta cesta vůbec vede, ale jsem ráda, že jsem to riskla. Mým motem posledních dní se stalo "vždycky se můžeme vrátit" a taky "přece ty traktory musí někam mířit" a tak míříme i my. Tahle naše nová okružní cesta vede kolem poloviny Hrabišína a je dlouhá asi dvě hodiny. Nám to ale trvá dýl, protože já si posedím a pokochám se a on se zaběhne a já čekám. Takže zhruba tři hodinky. Začínáme hned u našeho domečku a podle situace jdeme přes pole, které máme hned za zahrádkou a nebo okružní cestou kousíček přes vesnici a na polňačku a pak hurá do lesů a podchodem pod vlakovými kolejnicemi. Podle toho jak se nám chce jdeme přes les a nebo přes louku. Přes les je to krásnější a taky to víc klouže, protože když zaprší všechno se to rozňahňá, ale je to zábava. Cesta tam je krásná a i když je tato část lesa spíš monokultura je tam krásně. Občas potkáme srnku nebo zajíce, ale tady mívám Berta na vodítku, tak se nebojím.
Pak to vezmeme nadchodem přes koleje a hurá dolů k potůčku, kde se někteří z nás posilní vodou z potůčku. Tenhle potůček se jmenuje Loučka a pramení daleko daleko. Vlastně jsme nikdy k jeho pramínku nedošli (a v této době už to ani není moc možné), ale jako malé děti jsme se s kamarádkou Veronikou hodne často vydávali do kopců a potůček čistily a bavily se tím, jak asi jeho pramen vypadá.
Tenhle potůček mi s Bertem přejdeme a zamíříme do kopce, u nás v Hrabišíně se mu říká "Kotasák", jak a jestli je vedený v mapě to netuším. Na tomhle kopci se každoročně pase velké stádo skotu, kravky s telátky. Jaké plemeno to je nevím, ale jsou to rohaté béžové kravky. A pokud méme štěstí tak příjdou až k ohradníku a zvědavě po nás pokukují, hlavně telátka. Bert je z nich pokaždé vykulený, překvapeně si je prohlíží a každé dva kroky se zastavuje, aby si je znovu nevěřícně prohlídl. Je to vážně legrační. Další naše cesta pak vede po asfaltové cestě, hodně staré cestě, ale bez děr. Okolo jsou další obrovské louky a tady Berta pustím, pokud není šero, protože v tskovém případě se tu pasou srny. A pak jdeme chvíli po cestě pak po trávě. A je to úžasné, většinou se právě tady vyvalím a užívám si to ticho a krajinu a pasoucí se kravičky, na které je pořád vidět. A pak už se buď vrátíme do civilizace a nabo nastoupíme na naši lehce adrinalinovou část cesty a to po kolejí do zastavky "Hrabišín", která je navrchu na kopci a odkud pak vedou turistické cesty do Obědné a Hrabišína. Pokud si vybereme cestu po kolejích většinou je to poklusem. Může to být asi tak kilometr, možná o trošku víc. Mívám strach, nejsem si jistá, jak by Bert reagoval na projíždějící vlak, takže začínám studovat jízdní řád. To naštěstí není moc pracné tímhle směrem jezdí už jen málo vláčků. Ale spíš bohužel, protože cesta vlakem přes Hrabišín je jednoznačně překrásná. :)
Když pak v pořádku dojdeme máme možnost ještě tří tras. Zamířit do Obědné, k přehradě, která je v Hrabišíně a nebo domů. Většinou vybírám podle toho, jak můj starouš plete nohama a jdeme buď k přehradě, což je delší cesta a nebo domů. Přeci jen i od zastávky je to domů pořád kus cesty a tak tam vyrazíme. Na zahradě pak to nejhorší vydýcháme, zkontrolujeme si (někdy i vzájemě, což je velká legrace), jestli někdo z nás nemá klíště, já pak Bertovi vypláchnu oči (neb už je to starouš a pak cesty jsou prašné a on proleze kde čím a pak má záněty, prevence je lepší taktika), odpočineme si, dáme si každý svou večeři a nebo dvacet a pak večeři a spokojeně zaplujeme do svejch pelíšků (já tedy až po koupeli) a je nám dobře. A pak si říkáme: "To jsme si zase užili světa." a těšíme se na další procházku a třeba až do Obědné!
