Právě jsem přetrpěla povídku Malý a velké problémy.. Ne, že by mi vadilo, že je to z mého oblíbeného žánru (Loveless, má na mysli), ale představa těhotného a navíc tolik nadrženého Ritsušky mě odrovnala.. Nebohý kocourek..*fňukla* teď si budu muset pustit Loveless na spravení chuti, možná?..:D A nebo ne...pustím do éteru svůj vlastní konec, takové té "mini" série která navazuje na povídku předchozí..(Ošklivý/krásný kocour,Strastiplná cesta a Setkání)....:) Je to absolutní ukončení, ikdyž Hiroko má tiky napsat takové pokráčko bez...nee,to už bych Vám moc radila..však uvidíte bez čeho, až se dočtete..:)
Huaa...Chci k tomu říct je maličko, asi něco jako, v realitě by to takhle dopadlo, ale. Soubi Ritsušku miluje, víte. Navždycky, přeci.
Věnovat, to chci všem, kteří to pochopí, Hiroko si nad tím fňukla, když to psala, ale ti dva potvoráci ji k tomu přinutili...Za to je teď vyhnala za Tokim..(ne, že by to byl trest..) Takže všem, kteří pochopí..:)
S láskou..
Hiroko von Rabersdorf
Zamžoural do protivných paprsků. Vzbudili ho, zdál se mu přeci krásný sen. Chtěl se jen otočit a spát dál, ale něco mu v tom zabránilo, respektive někdo. Uvědomil si, že ve své náručí pořád svírá Ritsukovo drobné tělo. Lehce se usmál. Byl přece krásný, v bavlněné košili se ztrácel. Cítil sentimentalitu vlévající se mu do krve, opatrně vymanil ruku z pod jeho tělíčka a nad Ritsukou se vztyčil. Usmál se.
Kdyby nebyl tolik rozněžnělý uvědomil by si pár drobných detailů a ten pověstný "klid před bouří".
Sklonil se a jemně jej políbil na čelo. Studené čelo. V té chvíli, jakoby ho někdo praštil mokrým ručníkem přes tvář, uvědomil si, že osůbka pod ním nedýchá, že její tělo je jako led a těžké.
"Bože, ne! Ritsuko… řekni mi něco!" Prudce ho vytáhl do sedu a zběsile jím třásl. Na nočním stolku nahmátl telefon. Vytočil číslo. A když se ozvalo cvaknutí…
"Soubi Agatsuma, já a můj přítel, on nedýchá, je bledý, je studený…." Zběsile drmolil do telefonu a nedal tak chlapci na druhé straně příležitost mu pomoci.
"Hned vám, pošlu sanitku." Vyhrkl a zmáčkl tlačítko. Cítil z toho muže zděšení. "Položte ho na zem, zkuste, jestli mu bije srdce, zkontrolujte jazyk…" Snažil se mu tolik pomoci. Zůstal s ním na telefonu a poslouchal zběsilé vzlyky a sténaní. Chtěl, aby to ten druhý zvládl. Když uslyšel hlasy dvou dalších lidí. Záchranáři. A pak to hrozné. "Zemřel dřív, než jsme přijeli, nejspíš ve spánku." Slyšel křik a pláč na druhé straně, slyšel prosby, cítil jeho chvění. Zůstal s ním v kontaktu ještě chvíli poté, co odvezli tělo jeho přítele, chtěl mu poskytnout nějaký záchytný bod.
"Byl moje všechno." Ozvalo se šeptem ze sluchátka.
"Proč zemřel.?"
"Byl HIV pozitivní, měl AIDS, rakovinu kůže, problémy s kostmi, byl nemocný, ale měl přání, chtěl jsem ho dnes vzít ven a potom…" Slyšel padat slzy, byl by na to přísahal. Byl potichu, věděl, že tohle by neměl dělat, ale tolik chtěl..
"Miloval jsem ho, miluji ho, je moje všechno…" Slyšel zašeptání. Ševelení lístků na druhé straně, pláč.
Nevěděl proč, ale dal mu svoje číslo, aby mu mohl, kdykoliv zavolat, chtěl, aby byl šťastný, něco ho k tomu silně pohánělo.
"Děkuji...zavolám." Ozvalo se jen tichoučké cvak. Cítil se hrozně, pomůže mu!
