Říkám vám, nikdy nepodceňujte ukeho. Nikdy...
Takžeee, omluva za mou nepřítomnost..-která bude ještě dělší- a taky za to že vám nekomentuju.
Každopádně tenhle výtvor chci věnovat Dahak -jako upozornění, že i z koťátka se může vyklubat tygr,popřípadě tygřice- Niniel -protože mě má ráda a hlavně protože si to zaslouží- Laliloo -zato, že si všimla, že nic nedělám a už se po mně schání a taky jí to chci věnovat protože Láááska je láááskaaaa..*zpívá falešně*- Eloouškovi - protože jako Uke začíná degenerovat a NIC NEDĚLÁ,takže inspirace..xD- Kirušce -za to že zase začíná něco dělat *ikdyž to Hiroko nestíhá číst*- Dál to chci věnovat Shou-chan a Ayumu -za to, že se mnou mají tolik trpělivosti :)- a poslední komu bych to chtěla věnovat je Moje Maminka -ta si to sice nepřečtě, protože to má zakázaný, ale dala mi k tomu inspiraci-
Takže Doufám, že si to vy všichni užijete..:) Přeji příjemné počteníčko..:)
BTW: Hiroko to chce ještě věnovat Panu O. Wildeovi u kterého čerpala inspiraci -stejně jako u maminky- a panu P. Ackroydovi -protože dal světu Oscarův deník-
Vaše Hiroko von Rabersdorf
Hlavní aktéři:
Maurice - 16 let, Narozen - 22. listopadu 1992, Znamení - Štír, Výška - 1,68 cm, Váha - *Maurice se červená, prý je tlustej* *Hiroko dostala záchvat smíchu* "Fajn, tuhle kolonku vynecháme, zlato." Ostatní - Maurice "klame tělem" na to, že opravdu vypadá jako Lafee je to pěkná potvora, ikdyž víly bývají potvory..*zamyslela se* Rád kreslí, zejména akty. Je to šikovný student. Má rád - dobré jídlo a.. *Maurice se k ní naklonil a šeptá jí do ucha* "Cože to..?" *dělá nechápavou. "SEX!" *Maurice se propadl do země a Hiroko má záchvat smíchu*
Dominik - 17 let (Ale jsou ve stejným ročníku, jen každej v jiný třídě), Narozen - 23. září 1991, Znamení - Váhy, Výška - 1,76 cm, Váha - 65 kg "Pozor, pán sportuje..*dostala pohlavek* "Za coo..." Ostatní - Dominik, je bručoun a samotář, stejně jako Maurice rád kreslí, jenomže on kreslí Karikatury *Hiroko ho chválí* I on "klame tělem" jen trošičku jiným způsobem. Na internátě je už od školky, Dorotka je jeho kámoška i vychovatelka. Má rád - Maurice, kreslení, Dorotku.. *Domi se zamyslel* Nemá rád - Školu a Lafeeho úchylky.. *otřásl se při představě, že by spal s ženskou*
A teď už konečně příběěěěh...xD -jste se načekali coo...xD-
PS: Omlouvám se za chyby.:)
PPS: Nečte se to Lafee, ale Lafí, jen abyste věděli..*chu*
---
"Domi zlatíčko, mohl bys sem na chvilku, prosím.?!" Protočil jsem oči, nikdy s tím nepřestane, sakra proč to musí pořád dělat, vždyť ví, že mi tím sráží autoritu. "Už letím..a prosímtě neříkej mi "zlatíčko"." Zasyčel jsem a sešel po schodech k ní, k mé -a nejen mé- vychovatelce."Dobře, zlatíčko, a teď tohle podrž." Vrazila mi do ruky hrnec plný vařící polévky, spálil jsem si prsty, ale rozhodl jsem se o tom mlčet. "Už budeme večeřet?" Zeptal jsem se ve snaze zahnat ticho, které mezi námi zavládlo. "Ne, ještě ne, dnes budeme čekat, příjde nový studen, prý Maurice, má mít předky ve Francii." Brebentila dál, ale to už jsem ji neposlouchal, zajímalo mě, kde bude bydlet. Všechny pokoje přeci byli plné. Internát už dělší dobu hlásil plný stav. "A Dorot, kde ho ubytují..?" Zamračila se na mě, asi jí došlo, že jí neposlouchám. "Můj milý, kdyby jsi mě poslouchal.."Skočil jsem jí do řeči. "Promiň, ale zamyslel jsem se." Shovívavě se usmála -tak jak to měla ve zvyku- a z rukou mi vzala hrnec. "Nejspíše ho přidělí na tvůj pokoj, jsi sám už moc dlouho." Vytřeštil jsem oči, to přeci nemyslí vážně. "Ale já se cítím dobře sám, Dorot." "Já vím broučku..," rozcuchala mě, "ale oni si to nemyslí, třeba si budete rozumnět." "A co když ne..!" Vyjekl jsem. "Ale notak," usmála se, "jsi přeci inteligentní mladý chlapec, určitě bude alespoň něco o čem si budete moci povídat." Vydechl jsem, Dorot -ostatně jako vždy- měla pravdu.
Najednou, zničeho nic, nastražila uši. "Přijelo sem auto." Zašeptala, když ji zavolali k "vítání". "Mohu Tě doprovodit, Dorot..?" Zeptal jsem si jí, když už byla skoro pryč. "Dobře Dominiku, ale pojď už, ať tu slávu nezmeškáme." Usmál jsem se a doběhl jí. Přišli jsme akorát včas, když ten chlapec, Maurice, vystoupil z vozu. Myslím, že jsem v té chvíli zapomněl dýchat. Byl krásný. To bylo to jediné co mě napadlo, první asociace, kterou jsem si vybavil při pohledu do jeho hlubokých zelených očí. Hned další přirovnání mi naskočila při zvuku jeho hlasu. Víla, jako víla.. Chodil lehce a když pronesl to své. "Maurice. Těší mě." Málem jsem šel do kolen. Dorotka mě po očku sledovala a mám pocit, že už v té době tušila co se se mnou děje... Nebo lépe řečeno začíná dít.
Najednou, zničeho nic, nastražila uši. "Přijelo sem auto." Zašeptala, když ji zavolali k "vítání". "Mohu Tě doprovodit, Dorot..?" Zeptal jsem si jí, když už byla skoro pryč. "Dobře Dominiku, ale pojď už, ať tu slávu nezmeškáme." Usmál jsem se a doběhl jí. Přišli jsme akorát včas, když ten chlapec, Maurice, vystoupil z vozu. Myslím, že jsem v té chvíli zapomněl dýchat. Byl krásný. To bylo to jediné co mě napadlo, první asociace, kterou jsem si vybavil při pohledu do jeho hlubokých zelených očí. Hned další přirovnání mi naskočila při zvuku jeho hlasu. Víla, jako víla.. Chodil lehce a když pronesl to své. "Maurice. Těší mě." Málem jsem šel do kolen. Dorotka mě po očku sledovala a mám pocit, že už v té době tušila co se se mnou děje... Nebo lépe řečeno začíná dít.
Uběhlo pár dní od Mauricova příjezdu, už se docela zabydlil a musím říct, že byl bordelář první třídy."Domi zlatíčko, pojď ke mně, prosím." Rozlehlo se domem Dorotčino volání. Naštvaně jsem zavrčel, ona prostě nepřestane. Maurice se uculoval, dosti pitomně musím podotknout. "Netlem se tak.." Hodil jsem po něm polštářem a spěchal za Dorotkou. "Co se dějě..?" Zeptal jsem se -docela přiblble- ipřesto, že jsem viděl jak vytírá, něco co před chvílí rozlila. "Rozlila jsem polévku, potřebuji pomct s úklidem." Vzdychl jsem. "Jsi prostě šikulka, tak to dej sem a vrhni se do přípravy nové." Klekl jsem si k ní a z rukou jí sebral hadr, kterým vytírala. "Děkuji, jsi miláček." Rozcuchala mě a začala loupat cibuli. Za chvilku si vedle mě přiklekla znovu. Otočil jsem se na ni. "Říkal jsem ti...eh Maurici..?" Vytřeštil jsem oči a on mě prašti hadrou nasáklou kuřecím vývarem, rozstříkla se mi všude po košily a ve vlasech. Smál se, pitomně, ale byl rozkošný. "Jsi blbec.." Usmál jsem se a dál se snažil uklidit tu spoušť. Ještě chvilku se smál a pak mi stím pomohl. "Díky.." Usmál jsem se a rozhodl se vymáchat hadry v koupelně. "Promiň, že jsem tě praštil, ale nešlo to jinak, vypadal jsi jako čerstvě vyoraná myška.." Zašklebl jsem se na něj. "No jasně...to je v pohodě, to se vypere.." Poplácal mě po zádech. "No nic já valím, mám ještě spoustu práce." Přikývl jsem, ale upřímně moc by mě zajímalo co může mit zrovna ON na práci.
"Hotovo." Zahlasil jsem Dorotce, která zrovna začínala vařit. "Děkuji šikulko, moc jsi mi pomohl.." Zasalutoval jsem. "Pro vás cokoliv kapitáne." Rozesmála se. "Cožpak nemáte nic na práci, poručíku..?? Už ať vás nevidím." Zahubovala hlubokým hlasem. "Rozkaz kapitáne, úkoly čekají." S tím jsem zmizel nahoru do pokoje. Neměl jsem moc učení, byl totiž zrovna jeden z těch pohodovějších týdnu, takže jsem se na konec uchýlil ke kresbě. Upřímně, neumím kreslit, jsem strašně nešikovný, ale jedno mi přece jde. Jak říká Dorotka, jsem "pánem všech Karikatur". Některé z mých kreseb vyseli a vysí dokonce i na stěnách našeho, celoročního -jak pro koho- internátu. Všiml jsem si, že i Maurice kreslí, ale on kreslil krásně, jeho obrazy byli jako živé a to i přesto, že to častokrát byli obrázky u kterých jsem se -chtě nechtě- červenal. Maurice kreslil akty, řekl mi, že akty kreslí nejraději.
Klaply dveře. Cukl jsem sebou a schoval náčrtek, jedné z karikatur učitelky zeměpisu -neměl jsem ji rád, noo. "Co to kreslíš.?" Sakra, zaklel jsem v duchu a otočil se na Maurice, byl nějaký..divný. "Nejsi nemocný..?" Zeptal jsem se ve snaze zamluvit jeho otázku. "Jsem v pořádku, a je mi líp než kdy jindy, jsem," zamyslel se, "uvolněný." V očích mu hrály spokojené ohníčky, měl jsem z něj skutečně divný pocit. "A co tedy kreslíš?" Zeptal se znovu. "Našii profesorku zeměpisu.." Vytřeštil oči. "Myslíš Habanovou, proč tu..? Vždyť je to stará bába.?" Rozesmál jsem se a podal mu svou kresbu. Když k ní sklonil oči příšerně se rozesmál. Smáli jsme se spolu, ale jemu, narozdíl ode mne, tekly slzy. Vzal jsem si svou malbu zpět. "Ty kreslíš karikatury?" Zeptal se -a ikdyž to vlastně bylo jasný- přikývl jsem. "Je to jedinný typ kresby, který mi jde." "No..vidíš, já zase neumím kreslit karikatury." Svěsil ramínka. "Ale kreslíš krásně." Namítl jsem. Usmál se. "Díky." Koukali jsme se na sebe a já měl pocit, že se červenám. Zachránilo mě až Dorotčino.."Večeřééééééé..." a zvuk zvonu. Oba jsme vystřelili z pokoje ve stejnou chvíly a ve dveřích jsme se srazily. Rozesmál se. "Taky hladový..?" Pustil jsem ho prvního.
"Hotovo." Zahlasil jsem Dorotce, která zrovna začínala vařit. "Děkuji šikulko, moc jsi mi pomohl.." Zasalutoval jsem. "Pro vás cokoliv kapitáne." Rozesmála se. "Cožpak nemáte nic na práci, poručíku..?? Už ať vás nevidím." Zahubovala hlubokým hlasem. "Rozkaz kapitáne, úkoly čekají." S tím jsem zmizel nahoru do pokoje. Neměl jsem moc učení, byl totiž zrovna jeden z těch pohodovějších týdnu, takže jsem se na konec uchýlil ke kresbě. Upřímně, neumím kreslit, jsem strašně nešikovný, ale jedno mi přece jde. Jak říká Dorotka, jsem "pánem všech Karikatur". Některé z mých kreseb vyseli a vysí dokonce i na stěnách našeho, celoročního -jak pro koho- internátu. Všiml jsem si, že i Maurice kreslí, ale on kreslil krásně, jeho obrazy byli jako živé a to i přesto, že to častokrát byli obrázky u kterých jsem se -chtě nechtě- červenal. Maurice kreslil akty, řekl mi, že akty kreslí nejraději.
Klaply dveře. Cukl jsem sebou a schoval náčrtek, jedné z karikatur učitelky zeměpisu -neměl jsem ji rád, noo. "Co to kreslíš.?" Sakra, zaklel jsem v duchu a otočil se na Maurice, byl nějaký..divný. "Nejsi nemocný..?" Zeptal jsem se ve snaze zamluvit jeho otázku. "Jsem v pořádku, a je mi líp než kdy jindy, jsem," zamyslel se, "uvolněný." V očích mu hrály spokojené ohníčky, měl jsem z něj skutečně divný pocit. "A co tedy kreslíš?" Zeptal se znovu. "Našii profesorku zeměpisu.." Vytřeštil oči. "Myslíš Habanovou, proč tu..? Vždyť je to stará bába.?" Rozesmál jsem se a podal mu svou kresbu. Když k ní sklonil oči příšerně se rozesmál. Smáli jsme se spolu, ale jemu, narozdíl ode mne, tekly slzy. Vzal jsem si svou malbu zpět. "Ty kreslíš karikatury?" Zeptal se -a ikdyž to vlastně bylo jasný- přikývl jsem. "Je to jedinný typ kresby, který mi jde." "No..vidíš, já zase neumím kreslit karikatury." Svěsil ramínka. "Ale kreslíš krásně." Namítl jsem. Usmál se. "Díky." Koukali jsme se na sebe a já měl pocit, že se červenám. Zachránilo mě až Dorotčino.."Večeřééééééé..." a zvuk zvonu. Oba jsme vystřelili z pokoje ve stejnou chvíly a ve dveřích jsme se srazily. Rozesmál se. "Taky hladový..?" Pustil jsem ho prvního.
Plahočil jsem se ze školy, byl to jeden z mých špatných dnů, ve škole jsem při zkoušení -zeměpis pitomej- vybouchl jak kamna. Věděl jsem, že se to budu muset doučit, ale já prostě Ameriku nemám rád. "Ty spratku,..!!" "Dobrý den pánové." V té chvilce jsem zbystřil a natáhl uši, měl jsem pocit, že ten druhý hlas patřil Mauricovi. Šel jsem po zvuku a opravdu, za rohem stál Maurice a mluvil s nějakýmy třemi chlapíky, dva z nich měli tak 25 a ten co mluvil byl mladší tipoval bych mu taaak 22. "Nedělej, že nevíš o čem mluvím." Zavrčel ten nejmladší. "Ale já přeci nevím o čem to.." Najednou jeden z těch starších Maurice uhodil. "Johne, klid." Zarazil ho ten mladší. "Je to parchant, Davide, hraje si na neviňátko a spí mi s ženou." Zalapal jsem po dechu, tohle by Maurice přeci nikdy.. ale ten se ušklíbl. "Já, ale vaše ženy nenutím, aby se mnou byli, milují mne dobrovolně." Otočil se na patě. To se na něj, ale ti dva starší vrhli. "Dáme ti lekci, chlapče." Usmál se škodolibě David. Otočil jsem se na patě a utíkal k internátu, ale pak jsem si to najednou rozmyslel.
"Přestaňte..!" Zařval jsem úplně bez dechu, jak jsem celou cestu běžel. Ti dva přestali Maurice bít a podívali se po mně. "Ale, ale, že by komplic." Zavrčel ten nejmladší. "Ne..," vyjekl jsem rychle, "jsem jeho přítel a nedovolím, aby jste ho tloukli, ať je jaký je." S tím jsem se nachystal do bojové pozice. Všichni tři se rozesmáli, ale já nebyl tak lehký cíl, když jsem byl menší cvičil jsem Judo. První z nich se na mě vrhl a já ho jedním chvatem dostal do kolen. Usmál jsem se.
"Fajn, dáme mu pokoj, když on dá pokoj našim přítelkyním." Přikývl jsem a na stvrzení mu podal ruku. Maurice se právě zvedal, už se mu barvilo oko. "Jsi opravdu pitomec.." Vzdychl jsem a vzal ho do náruče. "Dominiku..?Proč jsi mi pomohl..?" Zeptal se tichounce. "Protože, tě mám rád, Lafee..jsi můj přítel, navíc něco tak roztomilého si nezaslouží bolest, ikdyž jsi pěkný parchant." Usmál jsem se a zaklepal na dveře do kuchyně. "Proč Lafee..?" Zeptal se, ale to už jsem mu nestihl odpovědět protože Dorotka otevřela dveře a začala hubovat, prý kde jsem ho tak zřídil, joo kdyby tak věděla.
Maurice spal, vlastně se mu ani nedivím, dostal pořádnýho mlatu., ale zasloužil si. Nechápu jak mohla spát s ženskýma o tolik staršíma, navíc, když je mu teprve šestnáct. Koukal jsem na něj a nechápal.
"Přestaňte..!" Zařval jsem úplně bez dechu, jak jsem celou cestu běžel. Ti dva přestali Maurice bít a podívali se po mně. "Ale, ale, že by komplic." Zavrčel ten nejmladší. "Ne..," vyjekl jsem rychle, "jsem jeho přítel a nedovolím, aby jste ho tloukli, ať je jaký je." S tím jsem se nachystal do bojové pozice. Všichni tři se rozesmáli, ale já nebyl tak lehký cíl, když jsem byl menší cvičil jsem Judo. První z nich se na mě vrhl a já ho jedním chvatem dostal do kolen. Usmál jsem se.
"Fajn, dáme mu pokoj, když on dá pokoj našim přítelkyním." Přikývl jsem a na stvrzení mu podal ruku. Maurice se právě zvedal, už se mu barvilo oko. "Jsi opravdu pitomec.." Vzdychl jsem a vzal ho do náruče. "Dominiku..?Proč jsi mi pomohl..?" Zeptal se tichounce. "Protože, tě mám rád, Lafee..jsi můj přítel, navíc něco tak roztomilého si nezaslouží bolest, ikdyž jsi pěkný parchant." Usmál jsem se a zaklepal na dveře do kuchyně. "Proč Lafee..?" Zeptal se, ale to už jsem mu nestihl odpovědět protože Dorotka otevřela dveře a začala hubovat, prý kde jsem ho tak zřídil, joo kdyby tak věděla.
Maurice spal, vlastně se mu ani nedivím, dostal pořádnýho mlatu., ale zasloužil si. Nechápu jak mohla spát s ženskýma o tolik staršíma, navíc, když je mu teprve šestnáct. Koukal jsem na něj a nechápal.
Lafee...
Nevím jak dlouho jsem na něj zíral a přemýšlel, ale najednou se otevřeli dveře a dovnitř vešla Dory. "Jak je mu..?" Zašeptala -podala mi čaj- a sedla si vedle mě. "Myslím, že už líp, ale spí." Upil jsem čaje a podíval se jí do očí. "Dorotko, nikomu o tom nepovíš, že..?" "Ne, neboj se," rozcuchala mě, "stejně by mě, ale zajímalo proč ho tahle zavalchovali." Pokýval jsem hlavou. "Byli o dost starší a hodně naštvaní, spal jim s přítelkyněmi." Zašeptal jsem. Dorotka se zakuckala. "Nestřílej si ze mě." Dostal jsem pohlavek. "Já si přece nedělám srandu." Zavrčel jsem. Prvně tomu nechtěla uvěřít, ale když jsem jí celý ten příběh odvyprávěl jen nevěřícně vrtěla hlavou. Vlastně reagovala stejně vyděšeně jako já. "Dorot.., nikomu ani muk, o ničem.." Zašeptal jsem tiše. "Jasně, kapitáne." Usmála se a odešla. Maurice se probudil asi o hodinu později. Mrkal do šera, které způsobovali dlouhé závěsy. "Lafee..?" Zašeptal jsem a přišoupl jsem se blíž k jeho posteli. "Jak dlouho tu sedíš..?" Zašeptal. Jeho otázka nebyla důležitá. "Nemáš hlad nebo žízeň?" Pomohl jsem mu do sedu. "Možná, že tě bude chvilku bolet celé tělo." Uchichtl jsem se a podal mu hrnek s čajem, vystydlím čajem. "Ještě si ze mě dělej srandu." Zakňučel jak raněný pes. "sám si za to můžeš.." Trhl jsem rameny a položil hrneček zpět na stůl. "Já vím.." Zašeptal a oči sklopil k peřině. "Jsi hlupák..a ještě ti na to přišli.." Rýpal jsem dál. "Víš..bylo to zvláštní..," zašeptal a já zmkl a poslouchal, "já je nikdy nenutil, vůbec jsem jim nedával záminky, jen jsem je maloval. Ony ale chtěli víc a když to dostali, chtěli to znovu a znovu.. Nebránil jsem se, dělal jsem to docela rád, líbilo se mi to a cítil jsem se..uvolněně." Usmál se a otočil se na mě. Pokl jsem, tehdy, když jsem ho..."Chápeš jak to myslím Dominiku..?" Ani jsem se nepohnul. "Nechápeš," zkonstatoval, "Nemůžeš to pochopit, když jsi to nezažil. Ale Dominiku, i přesto co jsem prožíval, vždycky ses mi do myšlenek cpal i ty, když jsem s nimi trávil ty úžasné chilky cpal ses mi do nich, vždycky.." "Jde na tebe horečka, pako.." Zavrčel jsem a zatlačil ho zpět do peřin. "To není horečka.." Chytil mě za vlasy a stáhl k sobě -v té chvíli jsem se rozhodl, že se nechám ostříhat- a něžně políbil. Necukl jsem. "Taky se ti všude pletu..proto mi říkáš Lafee..?!" Zeptal se -vlastně to nebyla ani tak otázka jako oznámení- tichounce a já -ikdyž jsem oprvadu nechtěl- jsem přikývl. "Ano Lafee, všude.."
Je to tááák krátky, a přitom se Hiroko tak pachtila s Profily "aktérů" jsem normální..*zamyslela se a čeká na ortel...xD
