Hahaa, speciálně kvůli Shou-chan..xDD A hodlávám vás trápit dlouho, minimálně až do konce..*chechtá se*
Nebudu se vykecávat, tentokráte ne-e..:) Nemám čas, naši zachvíli přikvačí z kina..(Avatar..:)) takže Vás opustím, jsem zvědavá, co poví a co mi dovezou..(slíbili mi kyblík od popkornu, ale podepsanej tím pánem/paní, co jim ho dá, tak jsem zvědavá...xDD)
Věnování, mě..! Protože jsem to zvládla napsat v rekordním čase..*chechtá se* A Shou, která to stihla v rekordním čase okomentovat..:D
Hiroko von Rabersdorf
Dveře znovu rozrazil během několika minut a vyřítil se ven. Než jsem se stačil rozkoukat, přistála mi sněhová pucka v obličeji.
"Ty bestie!" Zachechtal jsem se a otřel si sníh z obličeje, načež jsem drkl do Tuuliho a naznačil. Jen se škodolibě usmál.
"Útóók!" Zařval jsem a přesně v té chvíli jsme se oba rozběhli, chytili ho za ruce a pořádně vyválely ve sněhu, měl ho snad všude a řehtal se jako pominutý.
"To nebylo, ale vůbec fér." Zakňučel potom, trošičku uraženě.
"Tvůj ošklivý útok taky nebyl fér a stěžuju si?" Zašklebil se a vyhrabal se do sedu.
"Tak postavíme sněhuláka?"
"Ty bestie!" Zachechtal jsem se a otřel si sníh z obličeje, načež jsem drkl do Tuuliho a naznačil. Jen se škodolibě usmál.
"Útóók!" Zařval jsem a přesně v té chvíli jsme se oba rozběhli, chytili ho za ruce a pořádně vyválely ve sněhu, měl ho snad všude a řehtal se jako pominutý.
"To nebylo, ale vůbec fér." Zakňučel potom, trošičku uraženě.
"Tvůj ošklivý útok taky nebyl fér a stěžuju si?" Zašklebil se a vyhrabal se do sedu.
"Tak postavíme sněhuláka?"
Celý zbytek dopoledne jsme blbli. Postavili jsme obrovského sněhuláka, vyváleli se ve sněhu a při té příležitosti jsme vytvořili i několik zdařilých andělíčků. Hlavně Tuulimu se dařilo. A nakonec se oba dva spikli proti mně a strhla se sněhová bitva, dokonce tekla i krev. Mně jako vždycky, ale Tuuli mi pak žužlal prst a omlouval se, telátko. Kdybych nebyl tolik zmrzlí, možná bych jeho chování vzal trochu jinak ale v té chvíli nám to ani jednomu tak nepřišlo. Zmrzlí jako rampouchy jsme doprovodili Piškota domů s tím, že se pro něj určitě brzy zastavíme. A pak jsme pospíšili k Tuulimu. Cítil jsem se trošičku unavený, ale jinak spokojený a do práce se mi vskutku nechtělo. Dovolil jsem se znovu osprchovat, naštěstí jsem sebou vždycky vozil nějaké náhradní kalhoty a tričko, takže nebyl problém. Když jsme pak oba okoupaní s hrnečkem čaje v ruce seděli v obýváku, rozhodli jsme se pro film. Tuuli vybral nějakou praštěnou komedii a myslím, že kdybych v polovině neusnul, byl by to dobrý film.
Probudilo mě až šimrání a tichý smích. Zamžoural jsem do světla a usmál se.
"Omlouvám se, byl jsem unavený."
"To je v pořádku, půjdeš ještě do práce, potřebuješ si odpočinout." V té chvíli jsem si uvědomil, že žít s ním by mohla být pohádka. On by byl krásná princezna, kterou jsem zachránil, jakožto prince před zlým drakem, které znázorňovali jeho deprese. Usmál jsem se, a když mi úsměv oplatil, natáhl jsem k němu ruku, abych ho pohladil. A přesně ve chvíli, kdy jsem se ho dotkl, rozeřval se domovní zvonek. Rychle se zvedl a přešel ke dveřím. Pro jistotu jsem si prohrábl vlasy a postavil se.
"Tuuli, chyběla jsem ti??" Ten výkřik se mi nelíbil a ticho, které přišlo potom už vůbec ne.
"Přivezli jsme Lainu s sebou, potkali jsme ji úplně náhodou." To byla maminka. Poskládal jsem deku a přešel do předsíně.
"dobrý den." Usmál jsem se na navrtivší se paní domu. Slečna Laina po mě vrhla pár nechápavých pohledů a Tuuli pořád zaraženě mlčel.
"Laino, tohle je pan Meri, pomohl Tuulimu."
"Moc mě těší." Stiskl jsem jí ruku a lehce se usmál.
"A co tu děláte?" Podle všeho jsem se jí nelíbil. Přitáhl jsem si Tuuliho kolem ramen k sobě.
"Byli jsme stavět sněhuláka," líbnul jsem jej do vlasů a cítil přitom, jak se uvolnil, "jsme kamarádi."
"Ah, dobrý den Meri. Máte se?" Usmál se na mě pán domu a já mu nadšeně pomohl s taškou, kterou vláčel.
"Mám se dobře, děkuji za optání. A kam s tímhle?"
"Stačí do obýváku, někam na kraj. Moc děkuji." Jen jsem přikývl a odnesl batoh do vedlejší místnosti. Zbytek rodiny se přesunul do kuchyně a maminka přichystala vodu na čaj.
"Dáte si taky Meri?" Zavolala na mě.
"Ne děkuji, poběžím, musím ještě domů a pak do práce. Tuuli, mohl bys?" Lehounce kývl a omluvil se.
"Tak nashledanou." Usmál jsem se a s Tuulim v závěsu přešel do síňky.
"Pojď ke mně a neplač, ano? Bude to v pořádku. Víš, co napiš si moje číslo a kdyby se cokoliv dělo, okamžitě mi volej, nebo se odběhni zeptat Piškota, on ti ukáže, kde bydlím a můžeš přijít přímo tam, když budu doma. Hlavně buď silný, je to tvoje mrně, to je to důležité." Prudce jsem ho k sobě přitiskl, jak bylo mým pracovním zvykem a pohladil ho po zádech. Podal mi lísteček a tužku, abych mu mohl napsat svoje číslo, a pak už jsme se rozloučili. Otřel si tvář a nahodil úsměv.
Ještě jednou jsem se k němu vrátil a objal ho a pak už jsem odjel.
Tak nějak jsem tušil, že on zvládne všechno, co si usmyslí. A tohle patřilo mezi to, když tohle muselo být mnohem bolestivější než cokoliv jiného v jeho životě.
"Omlouvám se, byl jsem unavený."
"To je v pořádku, půjdeš ještě do práce, potřebuješ si odpočinout." V té chvíli jsem si uvědomil, že žít s ním by mohla být pohádka. On by byl krásná princezna, kterou jsem zachránil, jakožto prince před zlým drakem, které znázorňovali jeho deprese. Usmál jsem se, a když mi úsměv oplatil, natáhl jsem k němu ruku, abych ho pohladil. A přesně ve chvíli, kdy jsem se ho dotkl, rozeřval se domovní zvonek. Rychle se zvedl a přešel ke dveřím. Pro jistotu jsem si prohrábl vlasy a postavil se.
"Tuuli, chyběla jsem ti??" Ten výkřik se mi nelíbil a ticho, které přišlo potom už vůbec ne.
"Přivezli jsme Lainu s sebou, potkali jsme ji úplně náhodou." To byla maminka. Poskládal jsem deku a přešel do předsíně.
"dobrý den." Usmál jsem se na navrtivší se paní domu. Slečna Laina po mě vrhla pár nechápavých pohledů a Tuuli pořád zaraženě mlčel.
"Laino, tohle je pan Meri, pomohl Tuulimu."
"Moc mě těší." Stiskl jsem jí ruku a lehce se usmál.
"A co tu děláte?" Podle všeho jsem se jí nelíbil. Přitáhl jsem si Tuuliho kolem ramen k sobě.
"Byli jsme stavět sněhuláka," líbnul jsem jej do vlasů a cítil přitom, jak se uvolnil, "jsme kamarádi."
"Ah, dobrý den Meri. Máte se?" Usmál se na mě pán domu a já mu nadšeně pomohl s taškou, kterou vláčel.
"Mám se dobře, děkuji za optání. A kam s tímhle?"
"Stačí do obýváku, někam na kraj. Moc děkuji." Jen jsem přikývl a odnesl batoh do vedlejší místnosti. Zbytek rodiny se přesunul do kuchyně a maminka přichystala vodu na čaj.
"Dáte si taky Meri?" Zavolala na mě.
"Ne děkuji, poběžím, musím ještě domů a pak do práce. Tuuli, mohl bys?" Lehounce kývl a omluvil se.
"Tak nashledanou." Usmál jsem se a s Tuulim v závěsu přešel do síňky.
"Pojď ke mně a neplač, ano? Bude to v pořádku. Víš, co napiš si moje číslo a kdyby se cokoliv dělo, okamžitě mi volej, nebo se odběhni zeptat Piškota, on ti ukáže, kde bydlím a můžeš přijít přímo tam, když budu doma. Hlavně buď silný, je to tvoje mrně, to je to důležité." Prudce jsem ho k sobě přitiskl, jak bylo mým pracovním zvykem a pohladil ho po zádech. Podal mi lísteček a tužku, abych mu mohl napsat svoje číslo, a pak už jsme se rozloučili. Otřel si tvář a nahodil úsměv.
Ještě jednou jsem se k němu vrátil a objal ho a pak už jsem odjel.
Tak nějak jsem tušil, že on zvládne všechno, co si usmyslí. A tohle patřilo mezi to, když tohle muselo být mnohem bolestivější než cokoliv jiného v jeho životě.
Žádné komentáře:
Okomentovat