Většinou se hodně vykecávám viďte??.. Dneska to asi moc neklapne, nevím, co bych vám pověděla..:D teda kromě toho, co děláme v němčicě, učíme se názvy alkoholů..:D Paráda prostě..:D Jinak, za chvilku máte pololetí, jak na tom jste? Dobré??
Ohoo...A taky Ayumu, ty jsi mě nakazil..xD Já to teď pořád poslouchám a nemůžu to za boha vyhnat z hlavy..xD Ale ono je to hrozně moc chytlavý..(samozřejmě poslouchá i jiné, ale tahle je taková nejlepší.) To si prostě musíte taky poslechnout..
Ehm,..:D Taky se pořád zabývám Haru wo Daiteita... *bude to omýlat, dokud to nedočte a k tomu má ještě celkem daleko, zase až tak dokonalej nagličtinář není..* A prostě, u minulého článku byl Yuki-chan a teď si dáme Sawu..Sawu svázaného.. (jistě chudinka Yukihito, protože to nebyl on, kdo ho svázal a v podtsatě ho Sawa podvedl, ale oni se pak usmířili..:D Velice Vášnivě..xD) a moc mu to sekne..:D Taky za mlada, když pracoval u policie byl kus..^^ Ty vlasy má teď hloupě, mnohem víc mu to slušelo před tím, ale to až někdy příště..:D. Takže ještě Sawa-san..^^
A omlouvám se Ayumu, ale já tomu prostě nedokážu odolat..xDD Vždyť mě znáš..^^
A omlouvám se Ayumu, ale já tomu prostě nedokážu odolat..xDD Vždyť mě znáš..^^
A věnovat to chci Shou-chan, aby měla co číst..^^ Bohužel jen jedna kapitolka, tu další nemám napsanou, ale už se na to pracuje, pomalu, ale jistě..:D:D Ona ta mnga je hrozně vábivá, to já si vždycky řeknu, poslední kapitola a stejně nic..:D
S láskou..
Hiroko von Rabersdorf
Probral jsem se v podivné poloze, bolelo mě za krkem a z místnosti naproti svítilo světlo.
"Už jsi vzhůru?" Ve dveřích stal Tuuli zachumlaný v županu s kouřícím hrnečkem v rukou. Usmál jsem se a přikývl.
"Dáš si čaj?" Znovu jsem jen lehce přikývl, byl jsem moc ospalý na to, aby se mi chtělo mluvit. Lehce se usmál a odešel zpět, aby zapnul rychlovarnou konvici a přichystal čaj. Já jsem se mezitím posadil a protáhl se. Zkusil jsem rozhýbat krk a v duchu si sliboval, že takhle už spát rozhodně nebudu.
"Promiň," zvedl jsem k němu oči a nechápal, za co se mi to vlastně omlouvá, přeci nemůže za to, že jsem mu usnul v rukách, "Byl jsi moc těžký, nedokázal jsem tě vynést nahoru do ložnice."
"To já bych se měl omluvit. Jsem špatný těšitel, když těšeným usínám v náručí." Postavil jsem se a přešel k němu, abych mu vynahradil včerejší spánek, objal jsem ho. Překvapeně vydechl. Kdybych na to koukal, jako někdo třetí, přišlo by mi to jako ohromně intimní gesto, jako něco, co neuděláte člověku, kterého vidíte podruhé v životě, ale když jsem to udělal, bylo to pro mě úplně jiné. Tuuli sice trošku ztuhl, ale hned se uvolnil, vzal jsem to, jakože mu to vyhovuje.
"Koupelna je nahoře." Zašeptal tiše a nenápadně mi tak doporučil, aby se vykoupal. Odtáhl jsem se a usmál.
"Děkuji."
"Osušku najdeš v přihrádce." Přikývl a vrátil se zpátky do kuchyně, aby zalil čaj. Vyšel jsem po děsivě vrzajících schodech do druhého patra a poohlédl se po koupelně. Jako naschvál to byli poslední dveře, do kterých jsem nakoukl.
"Už jsi vzhůru?" Ve dveřích stal Tuuli zachumlaný v županu s kouřícím hrnečkem v rukou. Usmál jsem se a přikývl.
"Dáš si čaj?" Znovu jsem jen lehce přikývl, byl jsem moc ospalý na to, aby se mi chtělo mluvit. Lehce se usmál a odešel zpět, aby zapnul rychlovarnou konvici a přichystal čaj. Já jsem se mezitím posadil a protáhl se. Zkusil jsem rozhýbat krk a v duchu si sliboval, že takhle už spát rozhodně nebudu.
"Promiň," zvedl jsem k němu oči a nechápal, za co se mi to vlastně omlouvá, přeci nemůže za to, že jsem mu usnul v rukách, "Byl jsi moc těžký, nedokázal jsem tě vynést nahoru do ložnice."
"To já bych se měl omluvit. Jsem špatný těšitel, když těšeným usínám v náručí." Postavil jsem se a přešel k němu, abych mu vynahradil včerejší spánek, objal jsem ho. Překvapeně vydechl. Kdybych na to koukal, jako někdo třetí, přišlo by mi to jako ohromně intimní gesto, jako něco, co neuděláte člověku, kterého vidíte podruhé v životě, ale když jsem to udělal, bylo to pro mě úplně jiné. Tuuli sice trošku ztuhl, ale hned se uvolnil, vzal jsem to, jakože mu to vyhovuje.
"Koupelna je nahoře." Zašeptal tiše a nenápadně mi tak doporučil, aby se vykoupal. Odtáhl jsem se a usmál.
"Děkuji."
"Osušku najdeš v přihrádce." Přikývl a vrátil se zpátky do kuchyně, aby zalil čaj. Vyšel jsem po děsivě vrzajících schodech do druhého patra a poohlédl se po koupelně. Jako naschvál to byli poslední dveře, do kterých jsem nakoukl.
Koupelna byla příjemně vyhřátá, jakoby čekala jen na mě. Vešel jsem a pro jistotu se ani nezamkl, co kdybych potřeboval rychle ven. Ručník jsem našel hned. Zalezl jsem si do sprchového koutu a pustil na sebe horkou vodu. Celou dobu, jsem přemýšlel nad tím, jak by bylo pěkné mít někoho, jako je Tuuli. Někoho o koho se můžete starat, kdo vaši péči ocení a na oplátku vám udělá třeba krásně vonící čaj. Vzdychl jsem a raději, si pohnul.
Sešel jsem po schodech. Z kuchyně se linula hudba, Jeff Buckley a jeho Hallelujah, byla tu hudba, která vás dostala do té nejmelancholičtější nálady, přinutila vás vzpomínat a přemýšlet nad tím, coby kdyby. Nebyla to hudba, kterou by měl poslouchat.
Přešel jsem tiše k němu a vzal si hrneček čaje. Lekl se, trošičku nadskočil.
"Omlouvám se, nechtěl jsem tě vystrašit." Jen přikývl.
"Jen jsem se zamyslel."
"Neměl bys to poslouchat, když je ti špatně." Lehoučce se usmál, motýlkově a oči se mu rozzářily.
"Je mi dobře s tebou." Zašeptal. Musel jsem sklopit oči, cítil jsem nervózní, neměl by takhle mluvit.
"Co kdybychom šli ven? Postavit sněhuláka, dělat andělíčky nebo se jen tak projít. Půjdeme pro Piškota, on bude určitě rád." Zkřivil tvář a odešel i s hrnečkem do obýváku. Odmítl, aniž by se na mě vůbec podíval. Nechtěl jsem ho nutit, ale taky jsem nechtěl, aby celý den seděl doma. Napil jsem se čaje a pak rázně přešel místo, které nás dělilo. Vzal jsem mu hrneček z rukou a vytáhl ho na nohy.
"Co to děláš?" Vyhrkl a zuby nehty se bránil všem veškerému pohybu. Byl jsem silnější, takže jsem ho nakonec do jeho pokoje dostrkal.
"Pořádně se obleč, je tam zima."
"A taky tma!" Odsekl a s vzdorovitě zvednutou bradou se posadil na postel.
"Tak dobře." Vrhl jsem se ke skříni a vyštrachal černo modrou bundu a ve stejné barvě i šusťáky, či co to bylo. Vyděšeně na mě hleděl, když jsem se to hodil k němu na postel. Poohlídl jsem se i po nějakém tričku s delším rukávem, které by si mohl vzít pod bundu a ještě po nějakých užších kalhotách, našel jsem obepínavé elastické a Tuuli zrudnul.
"Copak, copak, že by Laina nebyla ta dole." Škodolibě jsem se zachechtal a i s nalezenými věcmi se na něj vrhl. Stáhnout mu tričko nebyl problém, nechápal, co chci dělat a tak se nebránil, ale jak jsem mu oblékl vrch a chtěl mu stáhnout kalhoty, zavrčel a praštil mě po ruce.
"No tak promiň. Obleč si to sám." Sedl jsem si na postel vedle něj a čekal, až se nasouká do elasťáků a šusťáku. Během deseti minut jsme mohli vyrazit.
"Ta čepička ti moc sluší. A teď pro Piškota, bude se ti líbit." Chytil jsem ho za ruku a nasadil rychlejší tempo.
Přešel jsem tiše k němu a vzal si hrneček čaje. Lekl se, trošičku nadskočil.
"Omlouvám se, nechtěl jsem tě vystrašit." Jen přikývl.
"Jen jsem se zamyslel."
"Neměl bys to poslouchat, když je ti špatně." Lehoučce se usmál, motýlkově a oči se mu rozzářily.
"Je mi dobře s tebou." Zašeptal. Musel jsem sklopit oči, cítil jsem nervózní, neměl by takhle mluvit.
"Co kdybychom šli ven? Postavit sněhuláka, dělat andělíčky nebo se jen tak projít. Půjdeme pro Piškota, on bude určitě rád." Zkřivil tvář a odešel i s hrnečkem do obýváku. Odmítl, aniž by se na mě vůbec podíval. Nechtěl jsem ho nutit, ale taky jsem nechtěl, aby celý den seděl doma. Napil jsem se čaje a pak rázně přešel místo, které nás dělilo. Vzal jsem mu hrneček z rukou a vytáhl ho na nohy.
"Co to děláš?" Vyhrkl a zuby nehty se bránil všem veškerému pohybu. Byl jsem silnější, takže jsem ho nakonec do jeho pokoje dostrkal.
"Pořádně se obleč, je tam zima."
"A taky tma!" Odsekl a s vzdorovitě zvednutou bradou se posadil na postel.
"Tak dobře." Vrhl jsem se ke skříni a vyštrachal černo modrou bundu a ve stejné barvě i šusťáky, či co to bylo. Vyděšeně na mě hleděl, když jsem se to hodil k němu na postel. Poohlídl jsem se i po nějakém tričku s delším rukávem, které by si mohl vzít pod bundu a ještě po nějakých užších kalhotách, našel jsem obepínavé elastické a Tuuli zrudnul.
"Copak, copak, že by Laina nebyla ta dole." Škodolibě jsem se zachechtal a i s nalezenými věcmi se na něj vrhl. Stáhnout mu tričko nebyl problém, nechápal, co chci dělat a tak se nebránil, ale jak jsem mu oblékl vrch a chtěl mu stáhnout kalhoty, zavrčel a praštil mě po ruce.
"No tak promiň. Obleč si to sám." Sedl jsem si na postel vedle něj a čekal, až se nasouká do elasťáků a šusťáku. Během deseti minut jsme mohli vyrazit.
"Ta čepička ti moc sluší. A teď pro Piškota, bude se ti líbit." Chytil jsem ho za ruku a nasadil rychlejší tempo.
Zazvonili jsme u menšího domečku. Vstříc mně přišla paní domu.
"Dobrý den, my se sháníme po Piškotovi, je doma?"
"Ale jistě, hned ho zavolám." Usmála se a zmizela v domě.
"Té paní jsme pomáhali. Měla nějaké problémy. Kolega byl s ní a já se seznámil s piškotem je to tak osm měsíců." Všiml jsem si, že Tuuli se netváří vůbec tak spokojeně jak bych si přál. Chumlal se do bundy a šály a přivíral oči před světlem.
"Meri…! Ty ses na mě úplně vykašlal a najednou si přikvačíš." Piškot se mi vrhl do náručí a začal mi olíbávat tváře. Rozesmál jsem se. On prostě byl takový. Choval se ke všem hrozně mile a důvěrně.
"No tak, chtěl bych ti někoho představit." Usmál jsem se a počkal, až se odtáhne, napřímí a koukne, kohože to sebou mám.
"Ahoj." Usmál se na Tuuliho a okamžitě se k němu vrhnul, aby ho taky líbnul. Chytil jsem ho za límec.
"Jen nebuď nedočkavý. Piškote, tohle je Tuuli můj kamarád, Tuuli tohle, prostě Piškot." Piškotek zdvořile natáhl ruku a počkal až mu ji Tuuli stiskne a až pak se mu vrhl kolem krku a políbil ho na obě tváře. Rozesmál jsem se.
"Jdeme stavět sněhuláka, půjdeš taky?" Jen kývl a zmizel v domě.
"Dobrý den, my se sháníme po Piškotovi, je doma?"
"Ale jistě, hned ho zavolám." Usmála se a zmizela v domě.
"Té paní jsme pomáhali. Měla nějaké problémy. Kolega byl s ní a já se seznámil s piškotem je to tak osm měsíců." Všiml jsem si, že Tuuli se netváří vůbec tak spokojeně jak bych si přál. Chumlal se do bundy a šály a přivíral oči před světlem.
"Meri…! Ty ses na mě úplně vykašlal a najednou si přikvačíš." Piškot se mi vrhl do náručí a začal mi olíbávat tváře. Rozesmál jsem se. On prostě byl takový. Choval se ke všem hrozně mile a důvěrně.
"No tak, chtěl bych ti někoho představit." Usmál jsem se a počkal, až se odtáhne, napřímí a koukne, kohože to sebou mám.
"Ahoj." Usmál se na Tuuliho a okamžitě se k němu vrhnul, aby ho taky líbnul. Chytil jsem ho za límec.
"Jen nebuď nedočkavý. Piškote, tohle je Tuuli můj kamarád, Tuuli tohle, prostě Piškot." Piškotek zdvořile natáhl ruku a počkal až mu ji Tuuli stiskne a až pak se mu vrhl kolem krku a políbil ho na obě tváře. Rozesmál jsem se.
"Jdeme stavět sněhuláka, půjdeš taky?" Jen kývl a zmizel v domě.
Žádné komentáře:
Okomentovat