Poděkujte "nutsnosti" protože to sem musím dát už teď a především pak Kairimu. Anoo na tomhle dílku měl podstatnou zásluhu Kairi, ale i Hiroki se snažil, takže prostě...děkujte jim..xDDD že jsou tak šikovní..:)
O co půjde vám dneska nehodlám říct, nechce se mi..xDDDD protože se mi už nechce psát navíc naši mě "ženou" pod sprchu..("Mámí je půl deváté.")
Ale jde zde o seznámení, rodičů s Danielem. Zatím jsou naklonení, ale oni to ještě bravurně zesloní, nebojtee..xD
Takže ještě věnovaní..*přemýšlí komu by to mohla věnovat* První kdo mě napadl byla Shou-chan. Takže Shou-chan.. Dárek pro tebe..:)
Hiro-chan&Hiro-chan+(výjmečně)Kai-chan
Pls:Omluvte moje chyby...já to pak opravím, ale dneska už ne..:) (On měl být ten díl púvodně o hodně delší, ale příště to zase za odměnu bude zvrhlé..xDD Asi..xD)
Sadisticky se usmál. "Já myslím, že vím.." Vylezl z postele a přešel do "obýváku". Cítil jsem z toho neplechu, rychle jsem přecapkal ke dveřím a nakoukl, zajímalo mě co má za lubem. Nakoukl jsem, ale Yoshi ke mně byl zády a něco štrachal z tašky. Počkat, ta tu včera nebyla nebo byla..?? Zamyslel jsem se. "Tady to je.." Vyjekl a vytáhl…. "Župan..?" Nadzvedl jsem obočí. "To je Kimono." Nafoukl tvářičky a tvářil se ublíženě. "Vypadá to jako župan.." Trhl jsem rameny. "Bude ti slušet." "To si mám oblíct.?" Vytřeštil jsem oči. "Samozřejmě." Přikývl a přišel ke mně blíž. Vlastně to byl moc hezký župan, jen se mi nelíbilo, že ho musím mít v době, kdy nosím kalhoty. "A nemůžu si vzít sako..??" Zkusil jsem to. "Tak fajn, obleču si to, ale doufám, že v tom půjdeš taky." Usmál se a podal mi mé Kimono. V momentě, kdy jsem se na sebe díval do zrcadla jsem si všimnul čehosi bílého. Vinulo se mi to kolem pasu a pak po zádech ke krku. Otočil jsem se zády k zrcadlu, abych líp viděl. "To je had.." Usmál se Yoshi, sám měl na sobě tmavě modré, na jednom boku měl draka a na druhém tygra, na zádech se drak s tygrem křížili a mě napadlo, že lépe by k tomu seděla temně vínová. "Sluší ti.." "A proč tam musí bejt had..? Cožpak jsem slizkej..?" Zakňučel jsem. " Danieli, ty snad nevíš co had znamená..?" Vztyčil se nade mnou jako bůh válek. Trhl jsem ramínky a pro jistotu se přikrčil. Plácl se do čela. "Had přeci znamená moudrost, hlupáčku.." Políbil mě na nos. "Haha.." Udělal jsem a zavrtal se mu do náruče, aspoň na chvilinku. "Už bychom měli jít." Pohladil mě po vlasech, zabručel jsem. "Tak jdeme."
Seděli jsme v autě, Yoshiho autě. Jak jsem zjistil měli jsme stejný vkus na auta tenhle starý mercedes byl "kus", tak bych takový chtěl.. "Danečku, bude to asi na trošku dýl a bude tam i Natali." Vzdychl jsem. "Vždyť je to tvoje snoubenka, musí tam být." Jeho ruka sjela z volantu a vzápětí se objevila na mém stehně. "Jsi strašný.." Křenil jsem se a snažil se jeho ruku dostat zpátky na volant. "Já..??" V jeho hlase znělo andělství. "Jo ty, radši se věnuj řízení, na tohle bude čas potom." Konečně jsem odstrčil jeho ruku. "No to není jistý, protože naši určitě budou chtít, abychom zůstali přes noc.." Vzdychl. "Noa..??" Mrkl jsem. Vyděšeně se na mě podíval. "Myslíš jako, že bychom spolu, v domě mých rodičů.." Obočí mi vyskočilo ooohrmně vysoko. "Yoshiaki, v domě mé mamky jsme to taky dělali." "Ale to je něco jiného." Zakňučel. "Co je na tom jiného..?" Ano, něco mi unikalo a nejspíš to bylo dosti podstatný. "Yoshi a mohl by jsi mi říct jaký je v tom rozdíl.?" Pevněji sevřel volant. "Tvoje mamka je tolerantní, navíc..já jsem přece zasnoubený a…" Praštil jsem ho po hlavě. "Prostě se bojíš.." Zkonstatoval jsem a jeho kukuč mi to jen potvrdil. Zavrtěl jsem hlavou. "Však to dělat nemusíš, není to tvá povinnost." "Ale Dany.." "Věnuj se řízení." Odbyl jsem ho a radši koukal z okna. Prostě má panickou hrůzu ze svého otce, jen si to nechce přiznat.
"Dany, zlobíš se..?" Chytil mě za ruku a přidržel u auta a hlavně blízko sebe. "Nezlobím, jen to nechápu." Pohladil jsem ho po tváři. "Je to moc složitý.." Šeptl a políbil mě. "Hej, brácho." Odskočili jsme od sebe, takovej šok. "Nikolaji, sakra.." Jeho údajnej "bráška" stál naproti nám a nepokrytě se křenil, parchant. "Soráč brácho, ale táta slušně řádí, zatím byste tam neměli chodit." Bla bla bla, tak proč nás rušíš..počkat oni spolu mluvili česky..eh..?? Co mi zase uniká.. "To nás ani nepředstavíš..?" Ozval se po chvilce brácha - Nikolaj a já rozpoznal v jeho češtině lehkej přízvuk. "Promiň.. Nikolaji to je můj přítel Daniel, Dane to je můj brácha Nikolaj. Nediv se, že spolu mluvíme česky, jeho matka byla Češka, táta Rus a my ho adoptovali." Podali jsme si ruce, měl jemný ruce. Tak zvláštně na mě koukal, no zvláštně ono by se to "zvláštně" dalo klidně specifikovat jako "snažil se mě sníst" nebo "svlíkání očima". "Těší mě." Kývl jsem. "No konec vykecávání, brácho jdi to omrknout, my už máme docela hlad." Přikývl a už capkal,i když se několikrát otočil. "Viděl's, jak se na mě koukal..?" Podíval se na mě a přikývl. "Jestli se o něco pokusí, tak si to pěkně vypije." "Hej dost vykecávání, táta už je v relativním klídku." Zamával na nás a pohybem naznačil, že můžeme jít dovnitř.
Stáli jsme přede dveřmi. "Kotě," objal mě, "všichni z naší rodiny ovládají češtinu nebo mají alespoň nějaký základ, takže ti budou rozumět, tak se neboj." "Toho se nebojím." Přitiskl mě k sobě. "A čeho se tak bojíš..?" "A čeho se bojíš ty..?" Zašeptal jsem. Byl to zvláštní rozhovor a vlastně nikam nevedl. "Zvládneme to." Usmáli jsme se na sebe a ještě před tím, než jsme vlezli do jámy lvové mě líbl na čelo.
Když jsme vešli Yoshiho rodina už seděla kolem stolu, evidentně se čekalo jen na nás. Zhluboka jsem se nadechl a trošku křečovitě se usmál. Yoshi byl stejně nervózní jako já a i přesto mi dokázal stisknout ruku. Uklonil se, následoval jsem jeho příkladu, a jal se vysvětlovat svému otci. Mluvil o nás, respektive o mně, několikrát totiž zaznělo moje jménu a jeho táta rudl potlačovaným vztekem. Nervózně jsem pokukoval po ostatních. Nikolaj se dosti škodolibě usmíval a Natali se tvářila neutrálně. Nadskočil jsem, když se jeho otec postavil a cosi zasyčel. Měl jsem tendenci skočit za Yoshiho záda, ale on mě držel vedle sebe a nutil tak čelit ošklivýmu náporu jedovatých slov jeho otce. To, že jsem nerozuměl přece neznamenalo, že si jeho tón nedokážu přebrat. Už jsem se nadechoval,když mi Yoshi vrazil prst před pusu. "E-ee..teď buď prostě hodnej kluk.." Zavrčel tiše, no fajn budu hodnej kluk. Nahodil jsem ten nejnevinnější pohled jakého jsem byl kdy schopen. A ono to zabralo. Jeho táta zmlkl a Yoshi konečně dostal šanci nás představit, potřásli jsme si rukou. Jeho Otec měl stejně jemný roce jako Nikolaj, asi toho taky moc neudělal, teda rukama…
Seděli jsme v autě, Yoshiho autě. Jak jsem zjistil měli jsme stejný vkus na auta tenhle starý mercedes byl "kus", tak bych takový chtěl.. "Danečku, bude to asi na trošku dýl a bude tam i Natali." Vzdychl jsem. "Vždyť je to tvoje snoubenka, musí tam být." Jeho ruka sjela z volantu a vzápětí se objevila na mém stehně. "Jsi strašný.." Křenil jsem se a snažil se jeho ruku dostat zpátky na volant. "Já..??" V jeho hlase znělo andělství. "Jo ty, radši se věnuj řízení, na tohle bude čas potom." Konečně jsem odstrčil jeho ruku. "No to není jistý, protože naši určitě budou chtít, abychom zůstali přes noc.." Vzdychl. "Noa..??" Mrkl jsem. Vyděšeně se na mě podíval. "Myslíš jako, že bychom spolu, v domě mých rodičů.." Obočí mi vyskočilo ooohrmně vysoko. "Yoshiaki, v domě mé mamky jsme to taky dělali." "Ale to je něco jiného." Zakňučel. "Co je na tom jiného..?" Ano, něco mi unikalo a nejspíš to bylo dosti podstatný. "Yoshi a mohl by jsi mi říct jaký je v tom rozdíl.?" Pevněji sevřel volant. "Tvoje mamka je tolerantní, navíc..já jsem přece zasnoubený a…" Praštil jsem ho po hlavě. "Prostě se bojíš.." Zkonstatoval jsem a jeho kukuč mi to jen potvrdil. Zavrtěl jsem hlavou. "Však to dělat nemusíš, není to tvá povinnost." "Ale Dany.." "Věnuj se řízení." Odbyl jsem ho a radši koukal z okna. Prostě má panickou hrůzu ze svého otce, jen si to nechce přiznat.
"Dany, zlobíš se..?" Chytil mě za ruku a přidržel u auta a hlavně blízko sebe. "Nezlobím, jen to nechápu." Pohladil jsem ho po tváři. "Je to moc složitý.." Šeptl a políbil mě. "Hej, brácho." Odskočili jsme od sebe, takovej šok. "Nikolaji, sakra.." Jeho údajnej "bráška" stál naproti nám a nepokrytě se křenil, parchant. "Soráč brácho, ale táta slušně řádí, zatím byste tam neměli chodit." Bla bla bla, tak proč nás rušíš..počkat oni spolu mluvili česky..eh..?? Co mi zase uniká.. "To nás ani nepředstavíš..?" Ozval se po chvilce brácha - Nikolaj a já rozpoznal v jeho češtině lehkej přízvuk. "Promiň.. Nikolaji to je můj přítel Daniel, Dane to je můj brácha Nikolaj. Nediv se, že spolu mluvíme česky, jeho matka byla Češka, táta Rus a my ho adoptovali." Podali jsme si ruce, měl jemný ruce. Tak zvláštně na mě koukal, no zvláštně ono by se to "zvláštně" dalo klidně specifikovat jako "snažil se mě sníst" nebo "svlíkání očima". "Těší mě." Kývl jsem. "No konec vykecávání, brácho jdi to omrknout, my už máme docela hlad." Přikývl a už capkal,i když se několikrát otočil. "Viděl's, jak se na mě koukal..?" Podíval se na mě a přikývl. "Jestli se o něco pokusí, tak si to pěkně vypije." "Hej dost vykecávání, táta už je v relativním klídku." Zamával na nás a pohybem naznačil, že můžeme jít dovnitř.
Stáli jsme přede dveřmi. "Kotě," objal mě, "všichni z naší rodiny ovládají češtinu nebo mají alespoň nějaký základ, takže ti budou rozumět, tak se neboj." "Toho se nebojím." Přitiskl mě k sobě. "A čeho se tak bojíš..?" "A čeho se bojíš ty..?" Zašeptal jsem. Byl to zvláštní rozhovor a vlastně nikam nevedl. "Zvládneme to." Usmáli jsme se na sebe a ještě před tím, než jsme vlezli do jámy lvové mě líbl na čelo.
Když jsme vešli Yoshiho rodina už seděla kolem stolu, evidentně se čekalo jen na nás. Zhluboka jsem se nadechl a trošku křečovitě se usmál. Yoshi byl stejně nervózní jako já a i přesto mi dokázal stisknout ruku. Uklonil se, následoval jsem jeho příkladu, a jal se vysvětlovat svému otci. Mluvil o nás, respektive o mně, několikrát totiž zaznělo moje jménu a jeho táta rudl potlačovaným vztekem. Nervózně jsem pokukoval po ostatních. Nikolaj se dosti škodolibě usmíval a Natali se tvářila neutrálně. Nadskočil jsem, když se jeho otec postavil a cosi zasyčel. Měl jsem tendenci skočit za Yoshiho záda, ale on mě držel vedle sebe a nutil tak čelit ošklivýmu náporu jedovatých slov jeho otce. To, že jsem nerozuměl přece neznamenalo, že si jeho tón nedokážu přebrat. Už jsem se nadechoval,když mi Yoshi vrazil prst před pusu. "E-ee..teď buď prostě hodnej kluk.." Zavrčel tiše, no fajn budu hodnej kluk. Nahodil jsem ten nejnevinnější pohled jakého jsem byl kdy schopen. A ono to zabralo. Jeho táta zmlkl a Yoshi konečně dostal šanci nás představit, potřásli jsme si rukou. Jeho Otec měl stejně jemný roce jako Nikolaj, asi toho taky moc neudělal, teda rukama…
Žádné komentáře:
Okomentovat