Tulící povídka - X.

Tak je to tady, další část. Na pokračování se pracuje, celkem intenzivně..^^ Doufám, že Tulící brzy dokončím, nelíbí se mi, jak mi tu straší a já se pořád nemám k tomu, abych ji dopsala. Ale teď budu mít tu správnou náladu, vím, to protože..noo když se z přítele stane kamarád, je to trošku bolestivý.. Ale dobrý, já přežiju a díky tomu budu ještě lepší! *nadšeně tomu věří.

Dneska to nebudu moc zdržovat, nemám, co bych kvákala..(tedy mám, ale to si nechám na jindy, třeba na zítra..xD)

Takže..Chci to věnovat hlavně Shou-chan..^^ Díky ní jsem tuhle část dopsala..(díky té úžasné hudbě!!..*spokojeně vrní*)

S láskou..

^Yuki

Hiroko von Rabersdorf

---

Měl jsem pocit, že spím jen chvilku, když mě něco začalo šimrat pod nosem. Párkrát jsem se ohnal, ale bylo mi to málo platný.
"Noták, vstávej už, Šípková Růženko." Zabručel jsem. Ve vyhřátém pelíšku mi bylo dobře, navíc, když vedle mě ležel Tuuli.
"To už je tolik hodin?" Zabručel jsem a ospale zamžoural. Držel v ruce pramínek svých blonďatých vlasů, kterými mě lechtal a usmíval se.
"Je půl čtvrté."
"Pro Lainu máš přijít ve čtyři." Došlo mi. Jenom přikývl. Trošku uraženě jsem sešpulil rty.
"Ale proto jsi mě přece nemusel budit." Rozesmál se a vtiskl mi malý polibek na čelo.
"Omluva přijata, " usmál jsem se, "tak už mazej, ať tam nejsi pozdě." S tím jsem ho začal vystrkovat z postele. Cukal se. Vyvrbila se nám z toho parádní lechtačka a já vyhrál.
"Sláva vítězům, čest poraženým." Zaculil jsem se. Seděl jsem mu obkročmo na bříšku a snažil se rozdýchat právě ukončenou bitvu. Tuuli se ještě smál.
"Hmm, co dostanu? Vyhrál jsem." Sklonil jsem se k němu. Vpletl mi ruce do vlasů.
"Co by sis přál?"
"Dal bych si palačinky s marmeládou a se šlehačkou." Sešpulil rty.
"Jsi hloupej." Obvinil mě a prudce sebou cukl. Spadl jsem na podlahu a praštil se hlavou do boku postele. A zatímco, jsem kňučel Tuuli měl kvalitní záchvat smíchu.
"Promiň, to jsem nechtěl." Chechtal se a foukal mi na bouličku, která se mi rychle udělala.
"Ale mě to bolelo." Zabručel jsem. Přelezl si přede mě a políbil. Tak nějak jinak. Koukal jsem na něj.
"Omlouvám se." Zašeptal. Natáhl jsem k němu ruku a pohladil ho.
"To je v pořádku." Ještě chvilku jsem se probíral záplavou jeho blonďatých vlásků.
"Musím jít. Uvidíme se. Brzo, jo?" Přikývl jsem.

Vyprovodil jsem ho až ke dveřím.
"Tak zatím." Usmál se na mě, ale chyběly mu u toho jiskřičky v očích. Chytil jsem ho za ruku a přitáhl k sobě.
"Zapomněl jsi na polibek." Usmál jsem se a sešpulil rty. Zahihňal se, objal mě kolem krku a přivřel oči. Políbil jsem ho. A i když už polibek skončil, držel jsem ho u sebe. Měl oči zavřené a usmíval se. Tolik jsem ho chtěl mít jen pro sebe. Nemuset se dělit.

Když jsem za ním zavíral dveře, cítil jsem bolest na prsou.
"Tak proto nechceš, abych chodila za tebou nahoru." Poplašeně jsem sebou trhnul.
"Mami, ne špatně sis to vysvětlila, my jsme kamarádi." Naklonila hlavu na stranu.
"A odkdy se kamarádi takhle líbají?!" Vystřelilo jí obočí a propalovala mě pohledem. Byl jsem nervózní.
"Nesmíš o tom nikde mluvit. Už tak to má všechno těžký." Zabručel jsem a přešel k ní. Pohladila mě a pozvala na "snídani" a kus řeči.

Máma mi nasadila brouka do hlavy. Pořád dokola jela to svoje "musíš o něj bojovat" a nedala mi pokoj, dokud jsem neutekl. Nakonec to na mě mělo obrovský účinek. Právě totiž stojím před dveřmi domu Tuuliho rodičů s prstem přitisknutým na zvonek, což mi připomíná. Přestanu zvonit a čekám.
Dveře se otevřou. "Meri?" Tuuli se jen nevěřícně usmál.
"Ahoj, zastavil jsem se cestou do práce." Jenom rychle jsem ho pohladil po ruce. Pustil mě dovnitř.
"Chceš kafe, čaj nebo něco?"
"Ne-e děkuji, jen jsem se přišel mrknout, jak to teď sluší Laině." Vrhl po mně ošklivý pohled. Vyplázl jsem na něj jazyk a odešel s ním v závěsu do obýváku.
"Ahoj." Usmál jsem se. Laina mi úsměv opětovala.
"Moc ti to sluší, vám oběma." Přidřepl jsem si k nim a pohladil Pilviho po hlavičce. Měl jen máličko vlásků.
"Děkuji. My oba." Šeptla a vrhla po mně zvláštní pohled. Pro jistotu jsem ho moc nezkoumal. Nakonec jsem s nimi vydržel jen chviličku, pak jsem musel do práce a navíc jsem je nechtěl moc otravovat.

"Ahoj..." Usmál jsem se na Lainu a vedle položil botičky pro Pilviho. Říkal jsem mu Pilvi, i přesto, že se jí to moc nelíbilo. Chtěla Charlese, skoro všichni mu říkali Charlie, až na mě a občas i Tuuliho. Vlastně si myslím, že z mých ob deních návštěv měla vyrážku. Nemohl jsem si pomoct. Chtěl jsem vidět Tuuliho, chtěl jsem vidět Pilviho. Jenom na mě kývla a podala mi prcka do náruče.
"Pohlídej ho prosím, musím si jen něco zařídit." Nadšeně jsem přikývl. Posadil jsem se do křesla a houpal ho. Ozval se křik a za chvilku byla Laina zpátky. Rychle mi vzala Pilviho z náruče a div mě nevystrčila.
"Měl bys jít." Nechápavě jsem koukal.
"Odejdi!" Zavrčela. Radši jsem opravdu zmizel. Zrovna jsem si obouval boty. Záměrně hodně pomalu.
"Už sem prosím nechoď." Zvedl jsem hlavu.
"Tuulikki, to myslíš vážně, ale to se pak neuvidíme." Natáhl jsem k němu ruku, ale ucukl mi.
"Prosím, už sem nechoď." Zašeptal a otevřel mi dveře. Odešel jsem. Nemělo cenu se s ním přít, ani prosit.

Cestou domů jsem potkal Piškota. Prý jestli jdu zítra na Pilviho křtiny. Když viděl můj výraz, došlo mu, že asi moc mluví.
"Promiň.." Zakňučel.
"To je v pohodě." Zabručel jsem a obešel ho.
"Meri, co je s tebou?"
"To je na dlouho." Usmál jsem se. Byl zvědavý, ale dokázal se udržet.
"Povím ti to jindy." Slíbil jsem, aby mohl klidně usnout.

Vydržel jsem týden bez jakéhokoliv kontaktu s Tuulim a pak mě přepadly deprese. Chtěl jsem ho vidět, dotknout se ho nebo s ním aspoň mluvit. Naštěstí nějaký chytrý člověk vymyslel mobilní telefony. Natáhl jsem se po svém mobilu a vytočil jeho číslo. Jakmile se ozvalo. "číslo neexistuje" zhroutil jsem se. Prostě jsem padl na koberec v obýváku a plakal.

Zkoušel jsem mu volat milionkrát, zkoušel jsem za ním jít, ale jeho rodiče mě nepustili. Pak jsem se zatvrdil. Týden jsem nevylezl z pokoje. Jedl jsem jen díky mámě. Stýskalo se mi. A přes všechny ty trable jsem čekal, že mi zavolá, že se mi rozdrnčí telefon a na displeji bude blikat "Tuulikki". Jenomže nic takového se nestalo. Byl jsem den ode dne zoufalejší a zachránit mě mohla jenom moje princezna. Princezna, která nepřicházela.

"Meri otevři! Jsi tam zalezlej už dost dlouho! Sakra, Meri!" Jenom Piškot, žádná princezna. Zabořil jsem hlavu zpět do polštářů. Věděl jsem, že to vzdá, dřív nebo později, byl tu už dvakrát a pokaždé to vzdal.
"Budu bušit tak dlouho, dokud ty dveře neotevřeš a nebo je vykopnu. Vykopnu je!" Zavyhrožoval. Nevěřil jsem mu ani slovo, když do dveří něco prudce narazilo. Ten hloupej kluk, nemůžu ho nechat zmrzačit, jenomže mluvit s ním taky nechci. Přemýšlel jsem jestli vylézt nebo nevylézt z ulity, když znovu kopnul do dveří.
"Au..!" To mohlo asi trošku bolet. Vydrápal jsem se z peřin a odešel mu otevřít. Měl jsem ho moc rád na to, abych ho nechal trpět.
"Co chceš?" Zabručel jsem a zapíchl pohled na zem, kde se válel.
"Studenej obklad na kotník, prosím." S tím mi omdlel u nohou, citlivka jedna. Sklonil jsem se k němu a propleskl ho. Zmateně zamrkal.
"Zvedni nohy, šup." Nechápavě na mě koukal, takže jsem mu ty packy nakonec musel zvednout já.
"Cožpak nevíš, co se dělá omdletým?" Usmál jsem se. Oplatil mi jen jemným cuknutím hlavou.
"Jsem rád, že jsi vylezl." Zašeptal.

Nakonec jsem ho musel do obýváku donést. Posadil jsem ho do křesla a bolavou nohu mu podložil polštářem.
"Ten led prosím." Usmál se.
"Led nemám, ale kvůli tobě rozmrazím hrášek." Po dlouhém týdnu jsem se usmál, když po mně hodil polštář. Uvařil jsem kafe, jemu i sobě. Do ručníku jsem zabalil mražený hrášek a přiložil ke kotníku. Bál jsem se, aby s tím neměl něco horšího.
"Vezmu tě k doktorovi, za chvilku a omlouvám se." Seděl jsem vedle něj na gauči.
"To je v pořádku, nebuď tele. Ale já přišel, abych ti řekl o Tuulim." Stuhnul jsem. Hrneček s kávou se mi v ruce roztřásl.
"Meri!" okřikl mě a upřel na mě zlý pohled, "on tě miluje, hrozně moc, ale ona mu dala ultimátum. Předevčírem odjeli do Ameriky, Laina si tam našla práci a i pro něj budou lepší příležitosti. Kdybys nebyl tolik trucovitý mohl jsi se rozloučit." Musel jsem se hodně držet, abych se neschoulil do klubíčka.
"Jsem hlupák." Přitiskl jsem si dlaně k obličeji, aby neviděl, jak mi tečou slzy.
"To ano, ale naštěstí byl Tuuli trošku víc duchapřítomný. Jistě choval se hodně hystericky a kdyby ho nenadopovali těmi antidepresivy snad by ani neodjel. No ať to je jak chce, tohle je pro tebe, psal to ještě na letišti." S tím si vytáhl z kapsy kalhot několikrát složený papír a natáhl ke mně ruku. Roztřásl jsem se. To pomyšlení, můj Tuuli jeho nádherné plačící oči. Urychleně jsem se pro ten papír natáhl.
"Četl jsi to?" Podezřívavě jsem si ho prohlížel. Zavrtěl hlavou.
"On to tak nechtěl, je to určeno výhradně pro tvé oči. Je jen na tobě jestli se podělíš." Přikývl jsem a nedočkavě ten kus papíru rozložil.

Drahý Meri,

Je těžké loučit se takhle. Miluji tě, ale chci rodinu. Laina to ví! Proto odjíždíme, proto tě tu musím nechat a odjet. Prý dostala práci, a já že si prý najdu to, po čem sním. Hloupost! Nebudeš se mnou.

Omlouvám se za všechny ty zákeřné věci, které jsem provedl. Nechtěl jsem tě vyhnat. Chtěl jsem, abys ty byl Pilviho kmotr, chtěl jsem… Tolik jsem chtěl, ale všichni jakoby se spikli proti mně i máma! Bolí mě mít tě tolik blízko a vím, že být od tebe daleko bude bolet ještě víc. Život není fér a já nikdy neměl štěstí. Když jsem tě poprvé viděl myslel jsem na smrt a teď, když tě musím opustit je mi snad ještě hůř. To proto mě dopují prášky.
Píšu nesmysly, omlouvám se, ale nedokážu ti říct všechno, co chci aniž by se mi nepletla slova.
Miluji tě a moc si přeji, abys byl šťastný.

Navždy tvůj Tuulikki.

PS:Sedím právě na letišti. Opravdu odlétáme. Piškot mi slíbil, že tě přivede, ale ty tu nejsi. Nepříjdeš. Nejspíš teď ležíš v posteli a pláčeš, trpíš. Doufal jsem, že příjdeš a budeme se moc rozloučit. Mrzí mě, že už se neuvidíme, chtěl bych tě alespoň naposledy obejmout a nechat se políbit. Stýská se mi už teď. Musím se rozloučit. Chci ti říct mnoho, ale nedokážu to. Chtěl bych… Miluji tě Meri a nikdy nezapomenu. Děkuji ti. Děkuji za všechno. Sbohem.

Bez dechu jsem se zabořil do křesla o onen dopis si přitiskl k srdci. Teď víc než, kdy jindy jsem toužil po tom vrátit čas. Choval jsem se hloupě jako nedorostlý děcko.
"Laina mu zrušila staré číslo." Piškot mě propaloval očima. Jeho pohled jsem mu vracel, ale to bylo asi vše na co jsem se zmohl.
"Bohužel nemám jeho nové číslo, ani adresu, ani jiný kontakt, ale Tuuli má alespoň můj e-mail. Takže pokud budeš chtít můžeš pro něj psát a až se mi ozve, všechno mu to pošlu." Přikývl jsem.
"Děkuji ti a omlouvám se." Byla to moje chyba, nechal jsem ji, aby viděla moje city a proto odjeli. Trpěli kvůli mně.
"Odvezu tě k doktorovi." S tím jsem ho vzal do náruče a odnesl do auta.

Nakonec měl kotník jen vymknutý a ne zlomený, což bylo dobře. Moc dobře.