Tulící povídka XI.

Ano, jsem zde, živá zdravá, píšící. Na Tulící povídce se pracuje, každý den minimálně pět minut a díky tomu jsem napsala další kapitolu. Počítá se s tím, že bude už jen a pouze jedna poslední..(Tuto nepočítáme..), kdy vám splním přání. Tuuli se vrátí. ALE, to je tak všechno, protože se nám tu motá ještě někdo jiný, Gabriel, já osobně ho zbožňuju..^^ Nejspíše se mi objeví ještě v některých dalších povídkách..^^ No uvidíme..:)

Nebudu se vykecávat, nemám čas, navíc jsem unavenááá...DĚSNĚ.xD
Věnuji to všem, kteří neztratili naději a minimálně jednou týdně se tu zastaví očíhnout situaci..^^

S láskou..

Hiroko von Rabersdorf

---

O několik měsíců později..

"Sakra Meri! Nemůžeš pořád sedět doma! Žij přece trochu, on se nevrátí, napsal ti, že máš žít! Poslechni ho!" Takhle do mě Piškot vydržel hučet přibližně dvě hodiny.
"Tobě se to kecá! Máš holku, jsi spokojenej." Vyštěkl jsem. Život není spravedlivý a právě teď jsem se stím nedokázal vyrovnat. Jistě měl jsem radost zjeho vztahu, protože byl šťastný. Díky němu jsem byl šťastnější i já. Vrátil jsem se kpráci a začal pořádně makat. Jen jsem nechtěl zapomenout a to ho štvalo. Asi.
"Máš pravdu, jsem spokojenej! A kdybys konečně vytáhl čumák zbaráku byl bys taky! Našel by sis někoho, kdo by tě měl rád a všechno by bylo OKej, jenže to ty ne! Radši budeš po zbytek života ležet u televize a užírat se." Mával mi prstem před nosem a obviňoval mě zmilionu věcí.
"A co když JO! Co když chci ležet u televize a užírat se! Byla to moje vina! Moje!" Křičel jsem, co mi síly stačily. Tolik jsem toužil po tom, aby se vrátil a nehodlal jsem se vzdát naděje.
"Meri," vrhl se ke mně a chytil do náruče, "neplač, tak neplač přece. Bude dobře." Ani jsem si neuvědomil slzy, které mi tekly po tvářích.

"Dobře, tak, tak já půjdu ven, ale musíš jít se mnou. Sám rozhodně nepůjdu."Pořád mě objímal obličej zabořený do mého ramene. Cítil jsem jeho úsměv, spokojenost, která zněj čišela.
"To je dobře, připrav se na pořádnou akci." Naposledy mě stiskl a pak se odtáhl.
"Měl bych jít, mám to rande." Rošťácky se zaculil, hlupáček můj. Propustil jsem ho. Po tom, co odešel jsem si uvědomil svoji podivně dobrou náladu. Sešel jsem dolů kmámě usmál se a ona mě objala a tiskla tak dlouho, až jsem nemohl dýchat. Pozvala mě na kávu, nechala mě vyzpovídat se jí. Celou dobu se usmívala, byla ke mně shovívavá. Moje úžasná matka.

Připravoval jsem se na onu akci už od chvíle, kdy jsem svolil. Jenže i přesto, že jsem se připravoval nedokázal jsem teď udělat ten pohyb nohama, kterému se běžně říká chůze.
"Ale notak, nebuď srab, je ti přece už 29!" Poplácal mě po zádech, pořád ještě byl trpělivý. A to jsme během té hodiny nepokročili ani o milimetr.
"Omlouvám se, poslední dobou jsem byl tolik mimo lidi, že mám strach." Zabručel jsem a konečně přinutil alespoň pravou nohu k pohybu.
"A co práce?" Udělal zvědavě.
"Posadili mě za telefon. Asi pochopili, že na utěšování a objímání lidí nemám. Dokonce i to telefonování mi dalo práci. Mám štěstí, že se mi na lince nikdo nezastřelil." Stočil jsem koutky úst nahoru.
"Ty se culíš," obvinil mě súsměvem, "tak šup jdeme." Stím mě chytil pod paži a vytáhl až ven. Řídil on, já bych to nezvládl. Cítil jsem stres, rozlézal se mi vhlavě a žaludku. Roztahoval se a nepříjemně tlačil.

Vešli jsme dovnitř. Nebyl to úplně klub, jak jsem si představoval. Na moje představy to bylo moc velké, moc hlasité, moc blikavé. Vzdechl jsem, ale protože Piškotovi zářily oči nahodil jsem jeden ze svých trénovaných úsměvů. Nechtěl jsem mu kazit zábavu.
"Tak pojď přece." Vzal mě za ruku a vtáhl do davu tanečníků. Bylo to..zvláštní. Tančit sklukem. Nikdy jsem sžádným svým přítelem nebyl venku nebo alespoň ne tančit. Piškot křepčil natřásal se rozhazoval úsměvy a podle všeho si to moc užíval. Já tolik odvázaný nebyl, hýbal jsem se minimálně a dával jsem co největší pozor na své okolí. Nechtěl jsem do nikoho vrážet.

Piškot to se mnou nakonec vzdal, odtáhl mě kbaru a poručil dvě piva.
"Ty se nebavíš." Píchl do mě prstem.
"Ale ano, bavím se." Snažil jsem se přesvědčit jedním ze svých dokonalých masek, ale on se tentokráte nedal.
"Tak fajn, vtom případě, ti chci někoho představit. Před chvílí jsem ho zahlédl, šel na záchod a nejspíš půjde co nevidět kolem." Stihl jsem udělat jen naštvané "brum brum, nehraj si na dohazovače, brum brum" když zvedl ruku a nadšeně zamával. Vzdechl jsem. Pokud se do toho pustil nebyla šance zjeho sítí uniknout.
"Gabrieli, páni dlouho jsme se neviděli, na střední naposledy, jak je?" Vypálil. Vůbec se neobtěžoval vzít mě na vědomí a třeba mě představit, když už to slíbil.
"Ahoj, Celkem fajn, co ty?" Měl zvláštní úsměv, trošičku nakřivo, ale o to roztomilejší. Moment, roztomilý. No dobře pravda to je.
"Dobrý," Piškot se prozíravě zakřenil, "dovol mi tedy, abych ti představil kamaráda. Gabrieli tohle je Meri, Meri Gabriel." Stím ustoupil do pozadí -zmizel na záchod- a nechal nás, abychom si potřásli pravačkami a navzájem se prohlídli.
Chvilku bylo ticho, tedy mezi námi, hudba řvala dál, jen vtomhle rohu ji bylo o něco méně slyšet.

"Chodili jsme spolu na střední školu. Jak ty jsi ho poznal?" Zeptal se zničehonic.
"Noo," protáhl jsem, nevím jestli můžu na potkání vykládat o problémech, který jeho maminka měla, "poznali jsme se díky mojí práci. Teď jsme prostě kamarádi."
"Aha." Pokýval hlavou. Pak se praštil do čela, jakoby mu něco podstatného došlo. "Takže ty jsi gay?" Naklonil hlavu a já se málem zadusil pivem.
"No ano." Přikývl jsem pak.
"Mně to bylo hned jasné, jinak by nás neseznamoval." A vté chvíli to došlo i mě. Ten zmetek.
"Já ho zabiju!" Zavrčel jsem. "Moc se omlouvám, tohle se nemělo stát, tohle."
"To je vpořádku." Usmál se. "Mně to nevadí, rád poznávám nové lidi."

Snad je zbytečné dodávat, že jsem mu po několika dalších drincích úplně podlehl. Protančil jsem s ním celou noc a část rána, poutal mě očima i rty a vychutnával si mé podnapilé blábolení. Pozdě mi došlo, že tohle celé bylo jisto jistě narafičeno. Líbil se mi jeho vrčivý tón, když mě kousal do rtu a krku.

Co říci závěrem? Ne, nespali jsme spolu. Já byl ten, který to nezvládl, jakmile se dostal pode mě vzpomněl jsem si na Tuuliho a prostě jsem nemohl. Fňukal jsem mu pak do ramene. Odvyprávěl jsem mu celou svoji tragédii. Vydržel mě poslouchat, utěšil mě a nakonec toho všeho mi udělal snídani. Když odcházel slíbil, že zavolá -netuším, jestli mu číslo dal Piškot nebo, co- a dokonce mě políbil. Chvíli jsem byl zmatený, ale nakonec jsem mu polibek vrátil. Vhlavě mi znělo Piškotovo "psal ti, že máš žít".

SGabrielem jsem se sešel ještě jednou a pak ještě jednou. Přirostli jsme ksobě, byl jsem na něm závislý. Máma ho neměla ráda. Znějakého důvodu jí nebyl sympatický. Já ho měl rád. Kdykoliv jsem si vzpomněl na Tuuliho přišel, aby mě objal a utěšil.

"Meerii…!!" Zrovna jsem se vyrochňal zdomu, když mi skočil kolem krku.
"Chyběl jsem ti? Zrovna jdu zpráce, zapomněl jsem, že máš ranní." Jen tak mezi řečí mi vlepil pár polibků a nakonec mi vnutil i svoji snídani. "Já to jíst nebudu , půjdu si lehnout jsem utahaný." Zasmál se a vlepil mi další pusu. Běhal kolem jako nadopovaná veverka.
"Gabrieli, uklidni se!" Zasmál jsem se a podal mu klíček od bytu. Už dávno jsem věděl, že pokud je tolik hyperaktivní je vlastně utahaný ksmrti. "Přespi u mě. Ale potichu naši ještě spí, tak nedělej rachot." Roztáhl se mu usměv a než odešel ještě mě několikrát nadšeně políbil.
Když jsem se vrátil ve tři domů ještě spal. Zachumlal jsem se kněmu a přitiskl mu čelo k zádům. Trošku se zavrtěl a pak se otočil ke mně čelem.
"Čekal jsem na tebe." Zabručel a políbil mě na čelo. Pokud jsem to již nezmiňoval, povím to teď. On miloval doteky, nedokázal bez nich žít. Umřel by bez nich a kdykoliv jsem ho plácl po ruce, špulil rty a uraženě otáčel hlavu na stranu. Nikdy mu to však nevydrželo dlouho.
"Spěchal jsem za tebou." Oplatil jsem mu políbení a přitiskl ho blíž ksobě. Omotal mi ruce kolem krku a usmál se.
"Jsem stebou hrozně rád. Nikomu tě nedám." Zabořil mi obličej do ramene a já cítil, jak se culí. Jeho slova ve mně vyvolala tolik pocitů.
"Zůstaň se mnou, tady!" Vyhrkl jsem a přitiskl ho ksobě ještě o kousek blíž. Zasmál se.
"Moc rád." Šeptnul po chvilce.
No a takhle začal náš úžasný vztah. Po dvou letech, co jsme se poznali.

Když jsem oznámil Piškotovi, co jsme provedli, netvářil se nadšeně. Doufal jsem, že bude mít radost společně se mnou, ale on jen odcedil to svoje "paráda". Sám byl šťastně ženat, měl ročního chlapečka a holčičku. Chlapečkovi Maurimu jsem šel za kmotra. Pro děvčátko Arho, vybrali kmotru, kamarádku od Sylvi.
"Ty nemáš radost? Celou dobu jsi mi říkal "žij" a teď když je mi dobře jsi najednou takový?" Protáhl jsem obličej. Byl jsem zklamaný a možná trošku naštvaný.
"Nehodíte se ksobě." Trhl hlavou, jakoby to všechno vysvětlovalo.
"To je hloupost! Jsme skvělý pár, jsme spolu už dva roky!"
"Ale Meri, on je tolik jiný než ty!" Odmítl se vzdát svého názoru. Rozlítilo mě to. Jistě byli jsme rozdílní, ale rozuměli jsme si. On chápal mě a já chápal jeho, tak včem měl být ten problém?
"Jsem sním rád! Mám ho rád! Chci sním žít! Co ti vadí? Proč najednou nejsi šťastný? Proč najednou tyhle výhrady! Ty jsi mě sním seznámil!" To už jsem stál a rudl vzteky.
"Uklidni se! Prostě ti říkám, že tohle nebude fungovat a až ti vezme roha, příjdu a pronesu "já ti to říkal". Gabriel snikým nikdy dlouho nevydržel."
"Dovol, abych ti připomenul, jsme spolu dva roky!" Zavrčel jsem. Piškot jenom mávl rukou, jakoby to nic neznamenalo. Pche, však ať, my jsme spolu šťastní.

Mámina reakce byla o něco bouřlivější, ale nakonec jen štěkla to svoje "dělej si co chceš" a "jak myslíš". Vydržela se mnou nemluvit asi dva dny, pak mi přinesla čokoládu a objala mě.
"Nemyslela jsem to tak. Táta mi pomohl to pochopit. Bude to vpořádku." Zabručela mi do ucha a pak odešla, protože přijel Gabriel sposledními věcmi.

"Já vím, co budeme dělat! Vymalujeme, třeba ta barva vložnici už je taková zašlá." Vyhrkl a přitiskl se ke mně. Koukal jsem do stropu. Byl jsem po jednom ztěch záchvatů stýskání. Tuulikky, byl pryč už pět let, dneska přesně pět let. "Pořád je ti smutno.?" Mroukl a zavrtal se zpátky a ještě blíž ke mně. Jenom jsem pokýval.
"Nemám rád, tahle výroční stýskání." Zabručel a pohladil mě po tváři. Ani já je neměl rád, ale bylo to silnější než já. Jakoby přesně ten den, kdy mě opustil někdo spustil alarm vmém těle. Třásl jsem se, plakal, volal ho zpět. A tím, jsem trápil i Gabriela.
"Mrzí mě to, nemůžu se tomu ubránit." Zašeptal jsem a nechal ho, aby mě objal a stiskl.
"To je vpořádku, rozumím tomu. Častokrát jsi mi vyprávěl o tom, jak hluboký vztah jste spolu měli. Pamatuju si to." Zůstali jsme spolu ležet vtichosti.
"Dobře tak vymalujeme." Houkl jsem a když mě nadšeně políbil, začali jsme plánovat, co všechno vymalujeme, jak to vylepšíme. Užili jsme si spoustu zábavy už jen vymýšlením barevných kombinací.

"No a zase nic!" Zachechtali jsme se nad svým "malováním".
"No, tak jsem myslel, že by to mohlo vypadat pěkně, jenže jsem se netrefil." Sklopil hlavu.
"Jasně, možná proto, teď máme barevný koberec." Potlapkal jsem ho po hlavě.
"Promiň." Kníkl. Rozchechtal jsem se.
"No co, tak aspoň to budeme moci sladit. A teď pojď, musíme vymyslet, jak to vylepšíme." Trhl jsem hlavou kmodrému fleku uprostřed žluté stěny. Pravda tenhle třetí pokus se nám nepovedl tak jako ty dva předchozí vjídelně a na chodbě. Jídelna teď byla zelená se žlutými cákanci, které vprůchodu přešli do žluté stěny, ta pak měla nést modré cákance a flíčky, ale nějak nám to nevyšlo. Modré barva byla absolutně všude. Co se chodby týče, ta se nám povedla perfektně. Jako podklad jsme nechali bílou barvu a použili jsme všechny možné barvy. Modrá, zelená, žlutá, dokonce bylo pár fleků červených. Vypadalo to moc krásně. Pravda na ložnici jsme se nebyli schopní domluvit, já chtěl zelenou ložnici, chtěl jsem mít všude aspoň kousek zelené. On naopak toužil po modré a já byl proti. Nedokázal jsem si představit, jak tyhle dvě barvy skloubíme, tak aby to vypadalo pěkně.

Obývací pokoj nakonec dostal pouze jeden modrý cákanec, zato pořádný, do pracovního rohu, kde stál počítač.
To jsem se prostě jednoho dne vrátil domů, Gabriel měl na tváři obrovský úsměv a povídá: "Pojď, musím ti něco ukázat." Nechápal jsem o co jde a tak jsem se nechal odtáhnout. Musím říct, prvně jsem neměl radost, nelíbilo se mi, že to udělal beze mě, ale pak jsem přiznal, že je to krásné a moc se mi to takhle líbí. Vté chvíli mě chňapl za ruku, že tedy vtom případě musím vidět ještě jednu věc. Jakmile jsme došli na konec chodby ke dveřím ložnice polilo mě horko. Chtěl jsem už už hudrat, co udělala, mrcha jedna, ale jakmile otevřel dveře sklaplo mi. Bylo to tak krásné.
"To jsi udělal úplně sám, princi můj?" Přitiskl jsem se kněmu a políbil ho do vlasů.
"Úplně sám. Líbí se ti to?" Cítil jsem jak se usmívá. Rozhlédl jsem se ještě jednou kolem, stěny byli zelené, přičemž úplně u koberce rostla tráva, strop by bledě modrý a zasahoval až do zelených stěn. Nakreslil i světlé mráčky. Bylo to opravdu nádherné.
"Moc." Zabručel jsem a schoval mu hlavu do krku.
"Tak počkej, až bude večer."
"Co bude večer?" Zabručel jsem nechápavě. Vykroutil se zmého objetí, chytil mě za ramena a šelmovsky se usmál.
"Dočkej času..!" Stím mě políbil a odešel zpokoje. Ještě chviličku jsem se kochal, než jsem se vydal za Gabrielem.

"Jdu rožnout do ložnice, ale nechoď tam!" Zamával mi ukazováčkem před nosem.
"Proč?"
"Překvapení." Usmál se a políbil mě na tvář.
"Tak mi vem věci, skočím si do sprchy." Zahulákal jsem za ním. Souhlasně přikývl a odběhl. Když se vrátil, culil se jako sluníčko.
"Tak jdeme do té sprchy?"
"To jako stebou? Já myslel, že se se mnou nerad sprchuješ." Přimhouřil jsem oči a propaloval ho pohledem.
"To jsem nikdy neřekl! Jen jsem nemohl." Zrudnul, ale očima neuhnul. Div jsem se nerozesmál.
"Ty se mi směješ." Obvinil mě a já vyprskl nahlas.
"Tak pojď, jdeme do té sprchy." Vstal jsem, přešel kněmu a objal ho kolem pasu. Natočil hlavu na druhou stranu, ale moc dlouho ji tak nenechal. Foukal jsem mu do ucha. Znějakého nepochopitelného důvodu tohle miloval, to jsem moc dobře věděl.
"Tak jdeme." Přikývl nakonec .

"Ty jo, nečekal jsem, že se budeme sprchovat tak moc dlouho." Zachechtal se Gabriel, když jsem asi o hodinu a půl později konečně vylezli.
"Za to můžeš ty! Pořád jsi provokoval." Rozcuchal jsem mu párou zvlhlé vlásky.
"To vůbec není pravda, ty sis vždycky začal." Uraženě sešpulil rty, ale podle světýlek vočích, bylo poznat, že si chce pouze hrát. Vyplázl jsem na něj jazyk.
"To určitě ty třeštiprdlo."
"Pche,"udělal a vyplázl svůj jazyk, "tak a teď pohyb, překvápko čeká." Usmál se. Pohnul jsem se, nehodlal jsem o nic přijít.

"Leží se ti pohodlně?" Trošičku jsem se vposteli zavrtěl a pak přikývl. Roztáhl rty do širokého usměv a přiskočil vedle mě.
"To jako necháme dneska svítit?" Koukal jsem nechápavě.
"Jistě, že ne, ale chci ležet vedle tebe, tak vydrž." Stím se natáhl pro papírovou kuličku, přidělanou na provázku.
"Tak teď se musíme trefit." Napřáhl se a hodil. Jeho kulička skončila asi půl metru od vypínače. Chechtal jsem se celou dobu, co ji tahal za provázek zpět a ani tehdy jsem nedokázal přestat.
"Ty máš teda ránu, dívej takhle se to dělá." Kasal jsem se. Napřáhl jsem se, zamířil a hodil. Byl jsem sice o něco blíž, ale o moc tedy ne. Tentokráte se chechtal Gabriel. Když se trošku uklidnil napřáhl se a znovu minul.
"Tak já vylezu a zhasnu." Vzdechl jsem, bylo mi jasný, že ani jeden znás se hned tak netrefí.
"Ne!" Vyjekl. "Já chci. Há už vím." Stím se natáhl do nočního stolku pro šátek. "Zavážu ti oči a bude to." A jak řekl tak udělal. Neptal se mě jestli se mi to libí nebo co. Prostě to udělal. Seděl jsem a čekal, až zhasne. Postel se zhoupla a pak se ozvalo tichoučké cvak. Takže tentokrát už byla opravdu tma. Pak se postel zhoupla po druhé a Gabriel mi odvázal oči. Zamrkal jsem.
"Podívej." Zašeptal a plácl sebou nazad. Následoval jsem jeho příkladu. Celý strop byl polepený hvězdičkami, které teď úžasně zářily. Vpravém rohu byl dokonce i měsíc.
"To je krása." Otočil jsem se na Gabriho a políbil ho.
"Chtěl jsem se stebou milovat, pod noční oblohou, ale venku by se nám to nikdy nepodařilo." Zachechtal se. Mě došel dech. Nedokázal jsem mu na to nic říct, po chvilce přemýšlení jsem se na něj otočil a políbil ho.
"Jsi moje šikulka. Je to krásné, takže teď ti můžu splnit tvé přání." Lehce jsem se usmál a líbnul ho na čelo.
"To bych byl moc rád." Mroukl a vyzývavě sešpulil rty. Zbožňoval jsem ho, tolik moc.!