..jakoby to bylo včera.
Počkat, ono to bylo včera.
Můj pes je jako já. Taky blbej. Akorát se hned nehlásí, že chce k doktorovi. CHYBA!
6.6. si udělal pěkné "auvajs". Maminka s tatínkem zabetonovali do země takové kovové věci, kterými se budou uchycovat trámky (na kurník). Bert to celý den nadšeně sledoval a když se začalo smrákat tak v plné rychlosti do jednoho napálil. Měl to přesně mezi tlapkama a byl na to "tak akorát vysoký". Kdyby to bylo ostré tak se "jenom pořeže", ale protože to ostré nebylo, tak se mu tak kůže odplandla od dvou stran. Klidně se přiznám, že jeho zakňučení mě vůbec nerozhodilo, on hrozně rád naráži do věcí (já taky) a nenapadlo mě, že narazil zrovna na ty železný věci (protože jen o metřík dál je strom, který obráží den, co den). A on prostě nepřišel. Jediné, co ho zajímalo, byla plná miska žrádla. Občas si říkám, jestli to tak mají všichni psi?! A nebo jenom ten můj blbeček (proto taky pořád tvrdím, že on neumře).
7.6. Snaha domluvit se s mamkou o tom, co se stalo. Posílání fotek (a mamčino následný "to je hnus"). A objednávání k doktorovi. Odpoledne vyrážíme. Poprvé v životě jsem viděla, že se Bert nehrne k panu doktorovi (normálně totiž dělá něco jako "jůůůů, nový člověk, můžu ti očuchat zadek, nohu, ruku") naopak, ještě se vzpouzí. A pak přišla druhá z věcí, pan doktor nám vysvětluje, co bude dělat, že ho nanarkózuje do žíly a potřeboval by ho šoupnout na stůl. Tatínkovi zatrne. "Víte on nemá rád zvedání." Mamka se naštvala drapla ho zepředu, taťka zezadu a Bert, než stihl cokoliv namítnout seděl nahoře. Poznatek z narózování je ten, že nechci být u "uspávání" psa. Je to strašný!
Pan doktor nás pak vyděsil, s drenem. Nakonec prý nebyl potřeba, že to nebyla tak velká "kapsa" ale, že kdyby mu to hodně naběhlo, tak máme přijít. Pan doktor to krásně sešil (a až si rozbiju obočí, tak chci, aby mi to sešil on.) a ještě tvrdil, jak máme klidného psa. Jo, to bych taky klidně řekla, když by mi spal na stole a po operaci v kleci. To je asi každej pes klidnej. T_T
Když jsme ho pak o třičtvrtě na pět odváželi byl sice ještě zblblej motal se a nemoh se pomalu ani vyčůrat, ale mohl chodit a byl vzhůru (a pana doktora vidtitelně překvapilo, že už je až tak při vědomí). Pejsáček byl pak ještě půl dne mimo a zlobil se! Poprvé, co se zlobil úplně na všechny. Dostali jsme za úkol napcat na něj tričko (aby ty stehy nevykusoval a on má pořád snahu). Setkali jsme se s neúspěchem, když nám předvedl svoje "vrrr, vy bestie!".. Ale já bych se taky zlobila.
Každopdáně dnes už je mu docela príma. I tričko jsme spolu zvládli nasadit (poté, co jsme se o něj potáhali..:-D). Je sice pořád unavený a to tričko se mu úplně nelíbí, protože se nemůže "poškrábat", kde ho to svrbí, ale zvládá to. Jenom teď bude mít zase minimálně 14 dní útrum (a já taky, bez něj se mi nikam nechce).
A pak ta cena. Mamka mi tam málem omdlela (podruhé, poprvé, když viděla, jaký to má Bert doopravdy, fotky nebyly nic moc), já si naopak nemyslím, že je to tak strašný, že to klidně mohlo být ještě o dost horší.
Teď se budu jenom modlit, aby se mu to dobře hojilo a aby si je nepotrhal (protože je šílenec).
Jo, anitibiotika, co jsme dostali jsou růžový. ^^
Můj Beňoušek je pravý opak - hysterka a hérečka. Všechno strašně zveličuje. Každé bebí je pro něj konec světa. Inu, jaký pán, takový pes. :-) A to si nemyslím, že bych ho při nemoci přehnaně litoval, aby se to naučil. Většina psů vykvikne, když jim šlápneš na ocas. Beňoušek vříská, jenom když mu šlápneš na chlupy na ocase. Taky vříská, když ho na veřejnosti potrestám. Nevím, jestli je tak chytrý, ale čím větší publikum, tím do toho dá víc. A to ho ani nemusím bít (nejsem právě zastáncem fyzických trestů, mám k tomu i kynologické důvody, ne jen etické, ale občas se tomu přimáčknutí psa k zemi neubráním). Takže výsledek je takový, že pes byl pouze přitlačen k povrchu zemskému (tlakem na kohoutek), ale řve u toho, jako bych ho právě kuchal zaživa.
OdpovědětVymazatMyslím si ale, že běžnou reakci na bolest má spíš Bert než Bendo. Na agility jsou kolikrát vidět držkopády, že si člověk říká "Tohle bude chtít doktora", a ono nic - pes se oklepe a běží vesele dál. Bertík, kterého jsem si půjčoval, abych ho jeho postaršímu pánovi trochu vybouřil, si jednou natrhl sval. Což není nějaká malá bolístka, jak mohou potvrdit všichni lidé, kteří si takový úraz někdy udělali. A neřekl ani ň. Jen jsem si všiml, že při dalším běhu citelně zaostává. Trenérka mě ještě sprdla, že jsem ho utlumil nedostatečným nadšením na parkuru. Jenže pak kulhal i mimo parkur, takže ho prohlídla jedna z agiliťaček, co byla veterinářka. Prý si asi narazil prst nebo zápěstí, protože to má citlivé. Takže jsme došli (podotýkám došli, ne dojeli!) k Bertíkovi domů, vše vysvětlili a páníček s ním druhý den zašel ke svému veterináři. Diagnóza byl tedy natržený sval a asi tři msíce klidu, což mě opravdu překvapilo. Nečekal jsem, že to bude tak zlé. Ten pes byl ze železa.
Existují ale některá plemena, která mají skutečně snížený práh bolesti. Byla k tomu vyšlechtěná. Vím o bulíkovi, který v plném běhu narazil hlavou na betonového sloupku od lavičky, když honil balonek. Jen se oklepal a utíkal dál. Kamarádky bauceron prý zase stál jednou nohou v ohništi, pálily se mu chlupy a on si toho ani nevšiml. Asi by takhle stál ještě dlouho, kdyby mu neřekli, ať jde jinam. A takových příkladů by se našlo určitě ještě hodně.
Beňoušek je pěkně mazaný. Ale pobavila jsem se.. Z pohledu náhodného kolemjdoucího to asi občas taky vypadá jako pořádné mučení.. :D
OdpovědětVymazatPsi jsou prostě úžasní. Občas je až neuvěřitelný, co všechno dokážou zvládnout a jakou bolest vytrpět jenom proto, aby měl "jejich člověk" radost, aby je přišel poplácat a pohrát si.