Momentálně jsem zaneprázdněný človek. Snažím se, ale škola (Sakra, já fakt tu jedničku z matiky CHCI!) a Hetalie (ta hlavně, dost se v tom utápím,..PASTÁÁÁ..xDD miluju Itálii..xD)..ale teď to půjde. Doufám, že aspoň přes víkend něco udělám, strašně moc chci hnout s Tulící povídkou..opravdu, navíc Kluci..*slzí štěstím* Víte já je MILUJU opravdu moc a když za mnou dneska přišli s tím, že mě mají taky rádi a nechtějí, abchom se rozešli a vůbec přestali spolu komunikovat málem jsem se zhroutila. Jsou zpátky, dokonce mě i objali a pomohli mi dopsat povídku, která mi už v počítači leží dlouho. Bohužel ani jeden z nás nemá zrovna zelené myšlenky a proto, tahle povídka dopadla tak nějak pěkně/nepěkně...:) Chci jen říct. Nám se ten konec líbí. Nemáme v plánu nic na něm měnit a případné protesty směřujte ke svým vlastním bohům a Bůžkům..^^ Děkuji.
A toto ↑ je Mano..^^
Ještě jsem se chtěla věnovat vašim komentářům (dnes již podruhé..), neboť jak znám svoji lenoru, už bych se nedokopala na ně odpovědět..Takže to plácnu sem..:))
Shou-chan..^^ Děkuji za osvětlení "X" problematiky. Velice zajímavé, uvázlo mi to v hlavě. Mám pocit, že už to v životě nezapomenu. *směje se* Co se té senility týče. No mimo je každej, někdo víc někdo míň..*nadšeně se hlasí k "trošku víc"* Ale senilita je zraňující.., alespoň pro tvoje okolí a to já rozhodně nechci. Nechci zraňovat tím, že nepoznám třeba svoji vnučku..:)
Niniel-chan. Páni, princezno, děkuji za dlouhý komentář. Musím se přiznat, že mě částečně i vyděsil, nic takového (rozsahově) se tu dlouho neukázalo. Zároveň z něj mám i obrovskou radost.
Co se zimního problém týče můžu říci jen tolik VÍC VÍC...*mwahaahaaa*..Mám zimu opravdu moc ráda. Taky si nemyslím, že míra optimismu záleží na ročním období..*lže, v létě má depky z vedra..xD*..Navíc sníh je prostě krásný. Možná, že u Vás ne, ale u nás to vypadá jako v pohádce..:) Má milá, ty nesmíš umřít brzy. Budeš ozdobou školství, zářný příklad dokonalé učitelky, musíš hodně vydržet..:) A co o klucích. Sice jsem se připojili k "ignoraci Valentýná" a až na to, že jsme dnes sežrali růžovej dortík se srdíčky *hladí si bříško* nám to šlo ale protože kluci mají Tokiho rádi, tak nakonec nám ta ignorace úplně nevýjde..xD Budu ráda, když nám ho pošleš aspoň na dva dny..:) A kluci určitě taky..^^ *věří tomu, ikdyž se pěkně dlouho neviděli*
Co se zimního problém týče můžu říci jen tolik VÍC VÍC...*mwahaahaaa*..Mám zimu opravdu moc ráda. Taky si nemyslím, že míra optimismu záleží na ročním období..*lže, v létě má depky z vedra..xD*..Navíc sníh je prostě krásný. Možná, že u Vás ne, ale u nás to vypadá jako v pohádce..:) Má milá, ty nesmíš umřít brzy. Budeš ozdobou školství, zářný příklad dokonalé učitelky, musíš hodně vydržet..:) A co o klucích. Sice jsem se připojili k "ignoraci Valentýná" a až na to, že jsme dnes sežrali růžovej dortík se srdíčky *hladí si bříško* nám to šlo ale protože kluci mají Tokiho rádi, tak nakonec nám ta ignorace úplně nevýjde..xD Budu ráda, když nám ho pošleš aspoň na dva dny..:) A kluci určitě taky..^^ *věří tomu, ikdyž se pěkně dlouho neviděli*
Milá Dahak, myslím si, že umění "nádherně psát" ovládáš nad jakákoliv svoje očekávání výtečně. Možná, že nekomentuju všechny kapitoly, možná, že komentuji jen jednou za sto let, ale poctivě čtu. Mám ráda tvůj styl a proto se vracím..:) Píšeš úžasně poutavě, tak se tolik nepodceňuj. Já sníh žeru..XDD Do pětadvaceti doklepeš..:) Já myslím, že se nakonec, díky nátlaku, doklepeš i dál a myslím si, že to bude jen dobře. Máš obrovskou fantazii a před sebou ještě spoustu spisovatelských úspěchů..:)
A teď už konec řečí. Celá se klepu na zveřejnění..xDD Věnuji to všem..:) Protože si to všichni zasloužíte..:)
S láskou..
Hiroko von Rabersdorf
Zběsile jsem křičel do ztmavlého lesa. Arnarmo, urozený vlk, pche. Moje Rasa skoro zmizela, zbylo nás snad stovka a z té stovky byla už polovina půlelfské krve a zbytek elfům sloužil jako bohům, ale oni nebyli. Nejsou. Elfové jsou krvelačné bestie bez kouska slitování. Jsou nadřazení nám všem, staví se nad skřítky, troufnou si na čaroděje. Posledních sto let se rozlézají po celém území, vyhání lidi z jejich vesnic, aby nechali jejich domovy zmizet v hustém lese. Rozšiřují si tak svůj osobní prostor, jsou nechutní. Tváří se jako andělé, ale když se k nim otočíte zády, kousnou Vás do zadku. Jsou jako mor.
Ale, abych na ně jen neházel špínu, ne všichni jsou takoví, je pár vyjímek, jako jsou například Feon a Erea, tajně mě schovali, když můj kmen válečníci vraždili a vychovávali mě. Chovají se ke mně pěkně, přestože jsem vlk a pojmenovali mě Arnamo, aby bylo vidět, že nejsem jen tak obyčejný. A pak ještě Mano, ale on byl trošku vyděděnec. Nenarodil se blonďatý ani modrooký, ošklivý handicap. Elfové ho nikdy úplně nepřijali, divají se na něj jako..jako na všechny ostatní. A přitom byl krásnější než všichni ostatní, navíc byl synem vysoce postaveného rady.
Manovi to, ale nevadilo, jakoby se smířil se svým udělem, chodil tančit do lesa, objímal stromy a šeptal sladká slůvka. Často jsem jej chodil sledovat, líbil se mi jeho hlas, jeho pohyby. Sedával jsem tiše v keřích a nebo, když se mi podařilo, schovaný v korunách stromů. Častokráte jsem měl chuť přidat se k jeho tanci, ale moje pohyby byli těžkopádné, nedokázal jsem proplouvat trávou, ani zpívat.
Jen, co jsem se pořádně vyřval vydrápal jsem se na svůj oblíbený strom a čekal. Věděl jsem, že příjde, že bude tančit a zpívat, že bude znovu objímat strom, na kterém sedávám. Věděl jsem, že se bude tvářit blaženě a šeptat. Těšil jsem se na to. Přimkl jsem se blíže kmeni a schoval hlavu do kápi na kabátku, který jsem nedávno dostal.
Praskla větvička. Usmál jsem se a zadíval oním směrem. Mano se neuměl pohybovat dokonale tiše, vždy se mu pod nohy připletla nějaká bestie, co měla chuť pořádně prasknout. Trvalo to jen chvíli, když se na palouku objevil Mano. Přešel ke stromu na ketrém jsem seděl a najednou se zarazil, nastražil uši a začichal. Byl pozorný a rozhlížel se kolem sebe, netrvalo dlouho a i já zaslechl onen podivně zlověstný zvuk, křupání větve. Prudce jsem se vymrštil a chtěl se přimknout ke kmeni jenže větev jakoby si usmyslila, že ve chvíli, kdy se od ní chci odrazit praskne. Povedlo se jí to a já zahučel do měkkého mechu pod sebou. Nestihl jsem ani mrknout a chladný kov se tlačil na můj krk.
"Co chceš.?" Zavrčel Mano chraplavě. Zvládl jsem pouze zasténat.
"Vždycky jsem si přál, abys mě takhle držel." Drze jsem se ušklíbl. Pozdě mi došlo pořekadlo "nedráždi elfa s dýkou v ruce". Vyhružně zasyčel, věděl jsem, že je zle.
"Promiň, jen jsem šel kolem." Výraz v jeho očích byl k popukání, ale já se musel přemoct, nechtěl jsem, aby mi ublížil.
"Jsi ten sprostý vlk, Arnamo!" Vyplivl a rychle svou dýku začal otírat o lem košile.
"A ty jsi ten sprostý Mano, vyděděnec, podivín, Zkáza, tak ti říkají." Nestihl jsem ani postřehnout, z které strany jsem tu facku dostal. Viděl jsem slzy v jeho očích a to mě zamrzelo. Dotkl jsem se jeho ramene.
"Omlouvám se, nechtěl jsem tě zranit." Zabručel jsem.
"Vlastně máš pravdu, takže je to fuk. Jsem vyděděnec. Nejsem správný elf." Překvapilo mě, že se ani nepokusil setřást moji ruku.
"Jsi mnohem krásnější než ostatní. Mnohem lepší." Smutně se usmál. "Elfové jsou bestie, vraždí bez citu, zatím co ty tančíš a zpíváš." Mano zavrtěl hlavou.
"Jsem stejný jako oni, jen barvou vlasů a očí se liším. Hloupé, že?" Zachechtal jsem se a rozcuchal mu vlasy.
"Zatančíš si se mnou?" Vyskočil zničehož nic. Rozesmál jsem se.
"Jsem vlk, neumím tančit." Nakrčil nosík.
"Hloupost, pojď přeci." Vzal mé ruce do svých a vytáhl mě na nohy.
Podupal jsem mu nohy, takže mě raději pustil.
"Jsi opravdu poleno." Šklíbil se. Trhl jsem rameny a plácl sebou na zadek. Podrbal jsem se za uchem.
"Jsem vlk, raději než tanec mám běh." Štěkl jsem a Mano se usmál.
"Jen se nečerti, vznešený vlku, všichni nemohou umět vše." Nasadil smířlivý tón. Oplatil jsem mu štěknutím a kývnutím hlavy.
Nasledující týden změnili mé místo. Poslali mě pracovat do školy. Tím pádem jsem se připravil na víc rýpavých posměšků a tak vůbec. Absolutně mě nepřekvapilo, když jsem vešel do Manovi třídy, že je kolem něj tolik prázdného místa. Holky se sice drželi kolem něj, protože byl skutečně krásný, ale žádná si netroufla zůstat u něj déle jak pár minut.
Nechával jsem na jeho místě svazek fialek, miloval jejich vůni, jak jsem stihl zjistit.
Mana ta, samota netrápila. Vypadal šťastný, ikdyž seděl vzpříma a upřeně poslouchal učitele.
Setkávali jsme se čím dál častěji v lese, vyzvídal jsem, co bude dělat dál, jestli bude rada stejně jako jeho otec a kdesi cosi. Občas bylo vidět, že se mu moje vlezlé otázky nelíbí, ale odpovídal, nikdy nenechal nezodpovězenou otázku. Taky jsem ho rád poslouchal při zpěvu a sledoval při tanci. Byl jako víla, ne zrůdný elf.
"Vlci mají pověst." Zašeptal jsem a pozoroval, jak Mano nastražil ouška. Zrovna se tulil ke kmeni stromu, dělával to často, cítil se tak bezpečně.
"Jakou pověst?"
"Nevím to přesně. Myslím, že tam je něco jako, že jednoho dne příjde Temný elf a vytáhne našince z hnoje. Fakt nevím, ale ty bys byl dost žhavý kandidát na "temného" všichni tě tak přece nazývají a nevšiml sis poklonek, které ti skládají vlci?" Vymněňovali jsme si velmi upřené pohledy.
"Možná máš pravdu. Vlastně i elfové mají podobnou pověst, jen trošku jinačího rázu a temný se v ní rovná zkáze." Zasmál se.
"Já myslím, že budeš skvělý."
Tři měsíce nato Manův otec zemřel v bitce o západní hranici. Lidi se spojili s trpaslíky a dokonce tam bylo i pár mágů. Hranici posunuli o sto kilometrů a několik tisíc elfů přišlo o svoje domy.
Ostatní členové rady se báli připustit Manovu moc, ale nakonec jim nezbylo nic jiného. Mano se tak stal, po svém otci, velmi vlivným radou. V podstatě nejvlivnějším. Na jeho bedrech leželo největší břemeno, ale on se nebál. Po svém otci zdědil všechny potřebné vlastnosti k vedení elfského území. Bohužel jsme se přestali stýkat, neměl už čas tančit, zpívat, objímat stromy. Věnoval se teď hlavně škole a radě, kterou vedl.
Vlci od něj čekali mnohé, někteří dokonce prohlašovali, že nám svítá na lepší časy, ale opak se stal pravdou. Mano jakoby se zatvrdil, nám vlkům se zázemí zhoršilo, půl vlci byli sice už jakž takž bráni, ale my ostatní jsme si pohoršili. Stali se z nás otroci a koho elfové nechtěli ten byl vyhnán, zavražděn, zavřen. Byl jsem jeden z těch chtěných, nevím jestli to bylo štěstí nebo smůla, ale radost jsem neměl. Doufal jsem, že budu moct běžet až k hranicím, ale místo toho nás přivázali na ještě kratší vodítka. Polovina nás byla vyhnána nebo zabita. Bylo to horší, než, kdyby nás kopli.
Otroky si vybírali pracháči, radní a taky hlavní rada, Mano. Vrhal jsem na něj zlé pohledy, vyčítal jsem mu. Jen kolem mne prošel, vybral si chlapce vedle mne, Kaie. Byl ještě maličká trubka, přál jsem mu štěstí a něž odešel olízl jsem mu obličej. Mě si pak vybral nějaký postarší pán, vypadal celkem příjemně a já začal doufat.
Kaie jsem potkal následující týden na večírku, byl rudý až za ušima a Mano ho vedl na vodítku. Potupil ho jak nejvíc mohl, já měl určitou svobodu, starý pán si mě vybral hlavně kvůli práci na domě a v zahradě. Byl jsem poslušný a za to on se ke mně choval slušně.
"Kai!" Mano neMano skočil jsem Kaiovi kolem krku. "Máš se dobře? Neboj se, za chvilku už nás vykoupím." Sliboval jsem a šel vedle něj, dokud ho Mano neusadil pod svýma nohama. Sedl jsem si vedle něj a sledoval drobné slzičky. "Copak je?"
"Bojím se."
"Maličký, pamatuješ co vyprávěl starý naší vesnice o Lamaře a jejím návratu? Že se vrátí loď s naší prabábi, loď z druhého břehu, kam smí jen ..elfové? Ona přijede já to vím. Bude to brzy!" Věřil jsem, že se to stane. Ta pověst vyprávěla o tom, jak se první elf a vlk zamilovali a elf vzal vlčici, naši parbábi sebou do země Na Druhé straně. V té zemi se nestárlo a všechno bylo harmonické. Tahle loď jezdila každých deset tisíc let, a teď někdy by se měla vrátit. Vím to.
"Tak už neplač. Věř, ano." Sotva jsem mu stihl otřít slzy, když se na mě Temný zašklebil. Odstrčil moji ruku a vytáhl Kaie nahoru vedle sebe.
"Čí čokl?" Nakrčil nos. Zavrčel jsem.
"Změnil jsi se Mano, ale tvůj úkol neskončil." Zmatek, který má slova vyvolala mě pobavil. Hned se mi klidněji odcházelo.
Sliboval jsem Kaiovi, že přijede loď, přijela. Hned druhý den, měl jsem divné sny a ona se vrátila! Přijela naše prabábi i s tím elfem. Prvně dav, který se seběhl, jásal, ale jakmile spatřil oháňku vlka, ztichl. Muselo je velice fascinovat, že drží tu vlčici za ruku. Lamara, se rozhlídla a když spatřila několik vlčích tvářiček zavyla. Všichni vlci, co slyšeli její vytí jí pozdrav oplatili. Nezbylo nás mnoho a Lamaru to velice překvapilo, naklonila se k tomu elfovi a něco mu šeptala.
"Kde je víc vlčí rasy?" Ptal se, když scházel schůdky. Vystoupil Mano.
"Erunere. Vítáme Tě zpět." Lehce se mu poklonil.
"Mano? Když jsme odjížděli, byl jsi maličký. Pověz mi, kde je zbytek vlčí rasy, Lamara jich slyšela tak dvacítku, to je přeci málo, když jsme odjížděli bylo jich necelých dvacet tisíc."
"Vlci byli pobiti, dvacítka je správné číslo, nesmí se přemnožit. Elfové jsou hlavní rasa, naše území je větší, zahnali jsme trpaslíky, lidi i mágy, všechny..!" Mano měl v očích zvláštní lesk, donutil Erunera couvnout.
"Co to povídáš, úkolem elfů bylo chránit mír!" Mano se zběsile rozesmál.
"Nemohl být mír, dokud byli tisíce jiných ras! Ta vlčice nesmí do města, pokud ji chceš musíš si ji koupit, jako otrokyni." Cítil jsem vztek vlků, bylo nás málo ano, ale mohli jsme bojovat! Mohli jsme. Poklonil jsme se starému pánu a dovolil se přivítání Lamary. Když jsem udělal pár kroků, někteří z vlků se ke mně přidali. Dokonce i pár půl vlků neodolalo volání. Vyšli jsme po schůdcích až k Lamaře a poklekli jí u nohou. Za těch deset tisíc let ona byla jedinná, kdo nás mohl zachránit.
"Lamaro, nevracej se do města." Zašeptal jsem a moje slova podpořilo mumlání. "Prosím, navrať se do Země a nás vem sebou." Všichni, kteří jsme před ní klečeli a prosili, jsme v jednu chvíli zběsile zavyli, byl to instink, uvítání. Lamara couvla a poklekla k nám.
"Navrátím se k Vám, nesmíme utíkat, navrátíme vlkům staré časy." Narovnala se a my všichni jako na příkaz s ní. Rozešli jsme se, naplnění očekáváním.
Měli jsme za to, že budeme brzy svoláni, ale bylo to mnohem lepší než jsme čekali. Eruner, se ujmul vlády a Mano si tak pohoršil, už neměl to nejhlavnější slovo. Eruner, teď jako hlavní rada, udělal spoustu změn. Vlci dostali svobodu, mohli jsme si jít kam se nám zlíbilo. Elfové byli vzteklí, ale nemohli s tím nic dělat. Lamara s Erunerem, hlásali mír, hlásali rovnost rasám. Byli spásou všem, dosud utlačovaným. Trpaslíci, lidi i mágové neodolali, museli se podívat na dvojci nositelů míru, takže se naše městečko proměnilo v hlavní tábor. Celý týden proudili lidé a další rasy sem a tam, hostince i krčmy si velmi polepšili.
"Arnamo!" Kai mi skočil kolem krku. Vypadal šťastně, oči mu plály. "Mano zmizel! Je pryč!"
"Jak to myslíš, je pryč?" Přimhouřil jsem oči. On přeci neutíkal.
"Prostě je pryč, Eruner ho dal hledat, ale pořád nic. Nevadí mi to, jsem rád. Jsme svobodní!" Vesele mi zamával a odběhl. Zamračeně jsem si promnul bradu. Mano se přeci nevzdával, život ho naučil bojovat. Rozběhl jsme se na mýtinu, tam se cítil bezpečně a dobře.
"Veděl jsem, že tu budeš." Zabručel jsem a sledoval klubíčko opřené o strom.
"Tušil jsem, že příjdeš." Zamručel a rozmotal se.
"Proč nebojuješ? Je přeci tvým přesvědčením, udržet ostatní rasy v šachu, ne?" Stál jsem od něj na metr a vrčel. Pořád jsem se cítil velmi ublíženě.
"Nemohu bojovat, Eruner mě zbavil funkce, jsem jen obyčejnej elf, navíc tmavovlasý." Z jeho hlasu sálala hořkost.
"Měl jsi být spásou, ne zkázou. Myslel jsem, že když chápeš, jaké to je být utlačovaný, postavíš se na naši stranu."
"Právě proto, že vím jaké to je, postavil jsem se proti vám." Zašeptal a pak se postavil na nohy a pohlédl mi zpříma do očí. "Co uděláš, vlku?" Ušklíbal se.
"Nebuď hlupák, Mano. Nestav se proti těm, kteří tě obdivují, pořád to můžeš napravit, spousta vlků ti stále věří." Svěsil ramena, sklopil hlavu a mlčel.
"udělal jsem chybu, teď už rozumím, co bylo mím úkolem. Kdybych poslechl svůj istinkt vyhrál bych. Vyhrál bych všechno, protože Eruner se vrátil. Kdybych se byl poslechl." Celé jeho tělo se začalo třásat v návalu pláče. Bylo mi ho líto. Já ho měl tolik rád. Přistoupil jsem k němu a objal ho. Tiskl jsem ho k sobě, líbal ho do vlasů a šeptal slova útěchy. Sklouzly jsme do trávy. Mano nepřestával plakat. Choulil se, snad chtěl být menší a menší. Nesl obrovské břemeno a nedokázal se ho zbavit.
"Maličký, tiše, dost bylo. Pořád jsi dobrý elf, všechno můžeš napravit. Tak věř si přece trochu. My ti věříme, pořád věříme té staré pověsti a stále čekáme až ji ty vyplníš." Zvedl hlavu. Tváře měl od slzl umáčené a oči červené. Otřel jsem mu slzy.
"Tak, neplač už, úsměv ti přeci sluší víc. Měl bys tančit, zpívat ne štkát nad minulostí, kterou stejně nenapravíš."
"Ty odjíždíš? Vždy´t teprve teď bude všechno krásné!" Skoro jsem křičel. Nechtěl jsem ho pustit. Líbilo se mi doprovázet ho, ukládat ke spánku. Zvykl jsem si na něj. Lamara i Eruner už stáli na plaubě a čekalo se jen na Mana. Napravili, co bylo zpackáno a znovu odjížděli, nechtějí stárnout, chtějí děti, potom až se navrátí zpět na delší dobu. Mano se rozhodl odjet s nimi.
"Všechno bude krásné, pro Vás, ne pro mně. Já budu pořád zatracenec, jedinný." Chytil jsem ho za ruku a přitiskl si ji k tváři. Nastavil mi svoji náruč a já se k němu vrhl. Zoufale jsem ho svíral a vdechoval jeho vůni, vůni fialek.
"Neodjížděj.." Zakňučel jsem. Mano však neměl stání. Nechápal moje naléhání. Nevěděl pranic o mích citech a nsad tomu bylo dobře.
"Sbohem Arnamo, vznešený vlku." Lehce se mi poklonil a pak už vystoupal na palubu. Mával jsem dlouho a horlivě, dokud se mi loď neztratila na obzoru. Až poté jsem si dovolil plakat. Stál jsem v přístavu až dlouho do noci, sám, bez Mana.
Ale, abych na ně jen neházel špínu, ne všichni jsou takoví, je pár vyjímek, jako jsou například Feon a Erea, tajně mě schovali, když můj kmen válečníci vraždili a vychovávali mě. Chovají se ke mně pěkně, přestože jsem vlk a pojmenovali mě Arnamo, aby bylo vidět, že nejsem jen tak obyčejný. A pak ještě Mano, ale on byl trošku vyděděnec. Nenarodil se blonďatý ani modrooký, ošklivý handicap. Elfové ho nikdy úplně nepřijali, divají se na něj jako..jako na všechny ostatní. A přitom byl krásnější než všichni ostatní, navíc byl synem vysoce postaveného rady.
Manovi to, ale nevadilo, jakoby se smířil se svým udělem, chodil tančit do lesa, objímal stromy a šeptal sladká slůvka. Často jsem jej chodil sledovat, líbil se mi jeho hlas, jeho pohyby. Sedával jsem tiše v keřích a nebo, když se mi podařilo, schovaný v korunách stromů. Častokráte jsem měl chuť přidat se k jeho tanci, ale moje pohyby byli těžkopádné, nedokázal jsem proplouvat trávou, ani zpívat.
Jen, co jsem se pořádně vyřval vydrápal jsem se na svůj oblíbený strom a čekal. Věděl jsem, že příjde, že bude tančit a zpívat, že bude znovu objímat strom, na kterém sedávám. Věděl jsem, že se bude tvářit blaženě a šeptat. Těšil jsem se na to. Přimkl jsem se blíže kmeni a schoval hlavu do kápi na kabátku, který jsem nedávno dostal.
Praskla větvička. Usmál jsem se a zadíval oním směrem. Mano se neuměl pohybovat dokonale tiše, vždy se mu pod nohy připletla nějaká bestie, co měla chuť pořádně prasknout. Trvalo to jen chvíli, když se na palouku objevil Mano. Přešel ke stromu na ketrém jsem seděl a najednou se zarazil, nastražil uši a začichal. Byl pozorný a rozhlížel se kolem sebe, netrvalo dlouho a i já zaslechl onen podivně zlověstný zvuk, křupání větve. Prudce jsem se vymrštil a chtěl se přimknout ke kmeni jenže větev jakoby si usmyslila, že ve chvíli, kdy se od ní chci odrazit praskne. Povedlo se jí to a já zahučel do měkkého mechu pod sebou. Nestihl jsem ani mrknout a chladný kov se tlačil na můj krk.
"Co chceš.?" Zavrčel Mano chraplavě. Zvládl jsem pouze zasténat.
"Vždycky jsem si přál, abys mě takhle držel." Drze jsem se ušklíbl. Pozdě mi došlo pořekadlo "nedráždi elfa s dýkou v ruce". Vyhružně zasyčel, věděl jsem, že je zle.
"Promiň, jen jsem šel kolem." Výraz v jeho očích byl k popukání, ale já se musel přemoct, nechtěl jsem, aby mi ublížil.
"Jsi ten sprostý vlk, Arnamo!" Vyplivl a rychle svou dýku začal otírat o lem košile.
"A ty jsi ten sprostý Mano, vyděděnec, podivín, Zkáza, tak ti říkají." Nestihl jsem ani postřehnout, z které strany jsem tu facku dostal. Viděl jsem slzy v jeho očích a to mě zamrzelo. Dotkl jsem se jeho ramene.
"Omlouvám se, nechtěl jsem tě zranit." Zabručel jsem.
"Vlastně máš pravdu, takže je to fuk. Jsem vyděděnec. Nejsem správný elf." Překvapilo mě, že se ani nepokusil setřást moji ruku.
"Jsi mnohem krásnější než ostatní. Mnohem lepší." Smutně se usmál. "Elfové jsou bestie, vraždí bez citu, zatím co ty tančíš a zpíváš." Mano zavrtěl hlavou.
"Jsem stejný jako oni, jen barvou vlasů a očí se liším. Hloupé, že?" Zachechtal jsem se a rozcuchal mu vlasy.
"Zatančíš si se mnou?" Vyskočil zničehož nic. Rozesmál jsem se.
"Jsem vlk, neumím tančit." Nakrčil nosík.
"Hloupost, pojď přeci." Vzal mé ruce do svých a vytáhl mě na nohy.
Podupal jsem mu nohy, takže mě raději pustil.
"Jsi opravdu poleno." Šklíbil se. Trhl jsem rameny a plácl sebou na zadek. Podrbal jsem se za uchem.
"Jsem vlk, raději než tanec mám běh." Štěkl jsem a Mano se usmál.
"Jen se nečerti, vznešený vlku, všichni nemohou umět vše." Nasadil smířlivý tón. Oplatil jsem mu štěknutím a kývnutím hlavy.
Nasledující týden změnili mé místo. Poslali mě pracovat do školy. Tím pádem jsem se připravil na víc rýpavých posměšků a tak vůbec. Absolutně mě nepřekvapilo, když jsem vešel do Manovi třídy, že je kolem něj tolik prázdného místa. Holky se sice drželi kolem něj, protože byl skutečně krásný, ale žádná si netroufla zůstat u něj déle jak pár minut.
Nechával jsem na jeho místě svazek fialek, miloval jejich vůni, jak jsem stihl zjistit.
Mana ta, samota netrápila. Vypadal šťastný, ikdyž seděl vzpříma a upřeně poslouchal učitele.
Setkávali jsme se čím dál častěji v lese, vyzvídal jsem, co bude dělat dál, jestli bude rada stejně jako jeho otec a kdesi cosi. Občas bylo vidět, že se mu moje vlezlé otázky nelíbí, ale odpovídal, nikdy nenechal nezodpovězenou otázku. Taky jsem ho rád poslouchal při zpěvu a sledoval při tanci. Byl jako víla, ne zrůdný elf.
"Vlci mají pověst." Zašeptal jsem a pozoroval, jak Mano nastražil ouška. Zrovna se tulil ke kmeni stromu, dělával to často, cítil se tak bezpečně.
"Jakou pověst?"
"Nevím to přesně. Myslím, že tam je něco jako, že jednoho dne příjde Temný elf a vytáhne našince z hnoje. Fakt nevím, ale ty bys byl dost žhavý kandidát na "temného" všichni tě tak přece nazývají a nevšiml sis poklonek, které ti skládají vlci?" Vymněňovali jsme si velmi upřené pohledy.
"Možná máš pravdu. Vlastně i elfové mají podobnou pověst, jen trošku jinačího rázu a temný se v ní rovná zkáze." Zasmál se.
"Já myslím, že budeš skvělý."
Tři měsíce nato Manův otec zemřel v bitce o západní hranici. Lidi se spojili s trpaslíky a dokonce tam bylo i pár mágů. Hranici posunuli o sto kilometrů a několik tisíc elfů přišlo o svoje domy.
Ostatní členové rady se báli připustit Manovu moc, ale nakonec jim nezbylo nic jiného. Mano se tak stal, po svém otci, velmi vlivným radou. V podstatě nejvlivnějším. Na jeho bedrech leželo největší břemeno, ale on se nebál. Po svém otci zdědil všechny potřebné vlastnosti k vedení elfského území. Bohužel jsme se přestali stýkat, neměl už čas tančit, zpívat, objímat stromy. Věnoval se teď hlavně škole a radě, kterou vedl.
Vlci od něj čekali mnohé, někteří dokonce prohlašovali, že nám svítá na lepší časy, ale opak se stal pravdou. Mano jakoby se zatvrdil, nám vlkům se zázemí zhoršilo, půl vlci byli sice už jakž takž bráni, ale my ostatní jsme si pohoršili. Stali se z nás otroci a koho elfové nechtěli ten byl vyhnán, zavražděn, zavřen. Byl jsem jeden z těch chtěných, nevím jestli to bylo štěstí nebo smůla, ale radost jsem neměl. Doufal jsem, že budu moct běžet až k hranicím, ale místo toho nás přivázali na ještě kratší vodítka. Polovina nás byla vyhnána nebo zabita. Bylo to horší, než, kdyby nás kopli.
Otroky si vybírali pracháči, radní a taky hlavní rada, Mano. Vrhal jsem na něj zlé pohledy, vyčítal jsem mu. Jen kolem mne prošel, vybral si chlapce vedle mne, Kaie. Byl ještě maličká trubka, přál jsem mu štěstí a něž odešel olízl jsem mu obličej. Mě si pak vybral nějaký postarší pán, vypadal celkem příjemně a já začal doufat.
Kaie jsem potkal následující týden na večírku, byl rudý až za ušima a Mano ho vedl na vodítku. Potupil ho jak nejvíc mohl, já měl určitou svobodu, starý pán si mě vybral hlavně kvůli práci na domě a v zahradě. Byl jsem poslušný a za to on se ke mně choval slušně.
"Kai!" Mano neMano skočil jsem Kaiovi kolem krku. "Máš se dobře? Neboj se, za chvilku už nás vykoupím." Sliboval jsem a šel vedle něj, dokud ho Mano neusadil pod svýma nohama. Sedl jsem si vedle něj a sledoval drobné slzičky. "Copak je?"
"Bojím se."
"Maličký, pamatuješ co vyprávěl starý naší vesnice o Lamaře a jejím návratu? Že se vrátí loď s naší prabábi, loď z druhého břehu, kam smí jen ..elfové? Ona přijede já to vím. Bude to brzy!" Věřil jsem, že se to stane. Ta pověst vyprávěla o tom, jak se první elf a vlk zamilovali a elf vzal vlčici, naši parbábi sebou do země Na Druhé straně. V té zemi se nestárlo a všechno bylo harmonické. Tahle loď jezdila každých deset tisíc let, a teď někdy by se měla vrátit. Vím to.
"Tak už neplač. Věř, ano." Sotva jsem mu stihl otřít slzy, když se na mě Temný zašklebil. Odstrčil moji ruku a vytáhl Kaie nahoru vedle sebe.
"Čí čokl?" Nakrčil nos. Zavrčel jsem.
"Změnil jsi se Mano, ale tvůj úkol neskončil." Zmatek, který má slova vyvolala mě pobavil. Hned se mi klidněji odcházelo.
Sliboval jsem Kaiovi, že přijede loď, přijela. Hned druhý den, měl jsem divné sny a ona se vrátila! Přijela naše prabábi i s tím elfem. Prvně dav, který se seběhl, jásal, ale jakmile spatřil oháňku vlka, ztichl. Muselo je velice fascinovat, že drží tu vlčici za ruku. Lamara, se rozhlídla a když spatřila několik vlčích tvářiček zavyla. Všichni vlci, co slyšeli její vytí jí pozdrav oplatili. Nezbylo nás mnoho a Lamaru to velice překvapilo, naklonila se k tomu elfovi a něco mu šeptala.
"Kde je víc vlčí rasy?" Ptal se, když scházel schůdky. Vystoupil Mano.
"Erunere. Vítáme Tě zpět." Lehce se mu poklonil.
"Mano? Když jsme odjížděli, byl jsi maličký. Pověz mi, kde je zbytek vlčí rasy, Lamara jich slyšela tak dvacítku, to je přeci málo, když jsme odjížděli bylo jich necelých dvacet tisíc."
"Vlci byli pobiti, dvacítka je správné číslo, nesmí se přemnožit. Elfové jsou hlavní rasa, naše území je větší, zahnali jsme trpaslíky, lidi i mágy, všechny..!" Mano měl v očích zvláštní lesk, donutil Erunera couvnout.
"Co to povídáš, úkolem elfů bylo chránit mír!" Mano se zběsile rozesmál.
"Nemohl být mír, dokud byli tisíce jiných ras! Ta vlčice nesmí do města, pokud ji chceš musíš si ji koupit, jako otrokyni." Cítil jsem vztek vlků, bylo nás málo ano, ale mohli jsme bojovat! Mohli jsme. Poklonil jsme se starému pánu a dovolil se přivítání Lamary. Když jsem udělal pár kroků, někteří z vlků se ke mně přidali. Dokonce i pár půl vlků neodolalo volání. Vyšli jsme po schůdcích až k Lamaře a poklekli jí u nohou. Za těch deset tisíc let ona byla jedinná, kdo nás mohl zachránit.
"Lamaro, nevracej se do města." Zašeptal jsem a moje slova podpořilo mumlání. "Prosím, navrať se do Země a nás vem sebou." Všichni, kteří jsme před ní klečeli a prosili, jsme v jednu chvíli zběsile zavyli, byl to instink, uvítání. Lamara couvla a poklekla k nám.
"Navrátím se k Vám, nesmíme utíkat, navrátíme vlkům staré časy." Narovnala se a my všichni jako na příkaz s ní. Rozešli jsme se, naplnění očekáváním.
Měli jsme za to, že budeme brzy svoláni, ale bylo to mnohem lepší než jsme čekali. Eruner, se ujmul vlády a Mano si tak pohoršil, už neměl to nejhlavnější slovo. Eruner, teď jako hlavní rada, udělal spoustu změn. Vlci dostali svobodu, mohli jsme si jít kam se nám zlíbilo. Elfové byli vzteklí, ale nemohli s tím nic dělat. Lamara s Erunerem, hlásali mír, hlásali rovnost rasám. Byli spásou všem, dosud utlačovaným. Trpaslíci, lidi i mágové neodolali, museli se podívat na dvojci nositelů míru, takže se naše městečko proměnilo v hlavní tábor. Celý týden proudili lidé a další rasy sem a tam, hostince i krčmy si velmi polepšili.
"Arnamo!" Kai mi skočil kolem krku. Vypadal šťastně, oči mu plály. "Mano zmizel! Je pryč!"
"Jak to myslíš, je pryč?" Přimhouřil jsem oči. On přeci neutíkal.
"Prostě je pryč, Eruner ho dal hledat, ale pořád nic. Nevadí mi to, jsem rád. Jsme svobodní!" Vesele mi zamával a odběhl. Zamračeně jsem si promnul bradu. Mano se přeci nevzdával, život ho naučil bojovat. Rozběhl jsme se na mýtinu, tam se cítil bezpečně a dobře.
"Veděl jsem, že tu budeš." Zabručel jsem a sledoval klubíčko opřené o strom.
"Tušil jsem, že příjdeš." Zamručel a rozmotal se.
"Proč nebojuješ? Je přeci tvým přesvědčením, udržet ostatní rasy v šachu, ne?" Stál jsem od něj na metr a vrčel. Pořád jsem se cítil velmi ublíženě.
"Nemohu bojovat, Eruner mě zbavil funkce, jsem jen obyčejnej elf, navíc tmavovlasý." Z jeho hlasu sálala hořkost.
"Měl jsi být spásou, ne zkázou. Myslel jsem, že když chápeš, jaké to je být utlačovaný, postavíš se na naši stranu."
"Právě proto, že vím jaké to je, postavil jsem se proti vám." Zašeptal a pak se postavil na nohy a pohlédl mi zpříma do očí. "Co uděláš, vlku?" Ušklíbal se.
"Nebuď hlupák, Mano. Nestav se proti těm, kteří tě obdivují, pořád to můžeš napravit, spousta vlků ti stále věří." Svěsil ramena, sklopil hlavu a mlčel.
"udělal jsem chybu, teď už rozumím, co bylo mím úkolem. Kdybych poslechl svůj istinkt vyhrál bych. Vyhrál bych všechno, protože Eruner se vrátil. Kdybych se byl poslechl." Celé jeho tělo se začalo třásat v návalu pláče. Bylo mi ho líto. Já ho měl tolik rád. Přistoupil jsem k němu a objal ho. Tiskl jsem ho k sobě, líbal ho do vlasů a šeptal slova útěchy. Sklouzly jsme do trávy. Mano nepřestával plakat. Choulil se, snad chtěl být menší a menší. Nesl obrovské břemeno a nedokázal se ho zbavit.
"Maličký, tiše, dost bylo. Pořád jsi dobrý elf, všechno můžeš napravit. Tak věř si přece trochu. My ti věříme, pořád věříme té staré pověsti a stále čekáme až ji ty vyplníš." Zvedl hlavu. Tváře měl od slzl umáčené a oči červené. Otřel jsem mu slzy.
"Tak, neplač už, úsměv ti přeci sluší víc. Měl bys tančit, zpívat ne štkát nad minulostí, kterou stejně nenapravíš."
"Ty odjíždíš? Vždy´t teprve teď bude všechno krásné!" Skoro jsem křičel. Nechtěl jsem ho pustit. Líbilo se mi doprovázet ho, ukládat ke spánku. Zvykl jsem si na něj. Lamara i Eruner už stáli na plaubě a čekalo se jen na Mana. Napravili, co bylo zpackáno a znovu odjížděli, nechtějí stárnout, chtějí děti, potom až se navrátí zpět na delší dobu. Mano se rozhodl odjet s nimi.
"Všechno bude krásné, pro Vás, ne pro mně. Já budu pořád zatracenec, jedinný." Chytil jsem ho za ruku a přitiskl si ji k tváři. Nastavil mi svoji náruč a já se k němu vrhl. Zoufale jsem ho svíral a vdechoval jeho vůni, vůni fialek.
"Neodjížděj.." Zakňučel jsem. Mano však neměl stání. Nechápal moje naléhání. Nevěděl pranic o mích citech a nsad tomu bylo dobře.
"Sbohem Arnamo, vznešený vlku." Lehce se mi poklonil a pak už vystoupal na palubu. Mával jsem dlouho a horlivě, dokud se mi loď neztratila na obzoru. Až poté jsem si dovolil plakat. Stál jsem v přístavu až dlouho do noci, sám, bez Mana.
Žádné komentáře:
Okomentovat