Tulící povídka - VII.

Dneska jsem nadávala u krasobruslení. Verner spadl a Březinu nedocedili..(to není překlep, kdo viděl "Pohádky na dobrou noc"?) takže se umístil až na devátém místě. Kdyby ti rozhodčí nebyli tak TAK..! měl minimálně na sedmou příčku. Ale já se nebudu rozčilovat. V pátek jsou volné jízdy a on jim ještě ukáže..:) Co se ostatních účastníků týče, byla to kvalitní podívaná, až na pár pádů..:)

Maminka mi udělala copáky, sice jsem jí musela přinutit, ale nakonec mi je udělala, takže mám na hlavě taký poloprofesionální meloun. a zítra jdu bruslit a v pátek lyžovat..xD Jsem nějaká moc akční, já si určitě něco zlomím, cítím to v kostech.

Tak a teď už dost keců..:) Mám totiž hroznej pocit, že moc mluvím..(asi jako,když se napiju kafe nebo, když se mi chce spát a vím, že nemůžu..xD)

Chci to věnovat Nini, stejně jako ten příští díl, ale já to ještě zvýrazním. Chci jí to věnovat, protože jsem na ni u toho tak nějak myslela..*mám pocit, že v tom měl prty Toki a kluci..^^*

Užíjte si to.. (nakonec jsem to tolik nezměnila, v podstatě skoro vůbec..*kření se*

S láskou..

Hiroko von Rabersdorf

---

A znovu bylo ticho. Začínalo mě to štvát. Všechno to bylo tak hloupý, nechal jsem se využívat a ještě se nabízel. Nakonec jsem si vzal dovolenou. Tři dny a s víkendem, který jsem měl volný, to dávalo rovnou pětku. Pěkné číslo. Rozhodl jsem se věnovat čas knihám, které se mi nakupily v rohu obývacího pokoje. Miloval jsem knihy, ale v poslední době jsem neměl tolik času číst, až teď. Večer, kolem půl deváté jsem se natáhl na pohovku a otevřel první knihu. Bral jsem ze spodu, nejsem přeci archeolog, to bych se k ní taky nemusel prokopat. Pořádně jsem se uvelebil a pustil se do čtení.

Trvalo to jen chvilku, než jsem si uvědomil, že nečtu. Uvažoval jsem nad tím, v kolikátém měsíci je Laina, jak se má Tuuli, jak to zvládá. Piškot za mnou občas zaběhl, o toho jsem starost neměl. Zaklapl jsem knihu a odešel se osprchovat, abych se odreagoval.

Vylezl jsem v županu s ručníkem ve vlasech.
"Ahoj, tvoje mamka mě pustila dovnitř." Tuuli se krčil u zábradlí.
"Ahoj." Koukal jsem nechápavě a jen posunkem ho vyzval, aby mě následoval. Šel tiše, hlavu sklopenou.
"Neruším tě?" Zašeptal a posadil se do rohu pohovy. Asi si všimnul knížky odložené na okraji stolu.
"Nerušíš, udělám ti zelený čaj, jo?" Usmál jsem se. Lehounce kývl hlavou. Nachystal jsem hrneček s čajem a dal vařit vodu.
"Tak jak se máte?" Opřel jsem se ve dveřích, abych slyšel cvaknout konvici. Trhl hlavou a oči mu trošičku potemněly.
"Nevím, je to těžké. S Lainou si nerozumíme a mamka je za to na mě naštvaná. Ani tátovi moc nevyhovují naše hádky. Víš, mně se to taky nelíbí, vím, že bych se k ní měl chovat pěkně, snažím se, zajistit jí pohodlí a zázemí pro děcko. Nejde to. Já ji nechci. Na toho prcka se těším, ale my dva už si nemáme, co říct." Nacpal jsem ruce do kapes županu a beze slova odešel zalít čaj. Když jsem se vrátil, seděl s koleny přitisknutými k tělu a koukal do prázdna. Přisedl jsem si k němu.
"Bude to fajn. Musíš chtít. A pokud chceš to mrně, všechno půjde líp." Pohladil jsem ho po vláskách a povzbudivě se usmál. Zavrtěl hlavou.
"Nejsem si jistý. Mívám deprese, jsou den ode dne horší. Byl jsem u doktora, ale dal mi jen prášky, jako vždycky. Bývám po nich jen víc unavený." Posunul se blíž mě a přitulil se. Objal jsem ho kolem ramen a foukl mu do vlasů.
"Ty nejsi žádný depkař Tuulikki jsi silný chlap, tak přestaň dělat blbosti. Za chvilku se ti narodí prcek. Bude to fajn, uvidíš."
"Tuulikki, tak mi říkala mamka, když sem byl ještě malý." Lehoučce se zasmál. Vyskočil jsem z pohovky, abych donesl víno, čaj nečaj. Měl jsem na ně už delší dobu chuť, ale samotnému se mi pít nechtělo. A pak jsem měl jeden údajně velice dobrý film. Přinesl jsem dvě skleničky. Tuuli se zatvářil trošku odmítavě.
"Je to jenom víno." Pak jsem se musel vrátit ještě pro vývrtku, Tuuliho jsem mezitím pověřil zapnutím filmu.

Nalil jsem dvě skleničky a s jednou z nich se usalašil blízko Tuulimu. Lépe řečeno jednou rukou jsem ho objímal kolem ramen. Upíjel jsem vína a sledoval film, z kterého nakonec vylezla pěkně praštěná komedie. Tuuli moc nepil, sotva si líznul.
"Nechutná ti?" Koukl jsem na něj. Já si nalíval už druhou a bylo mi příjemně teploučko a on měl plnou první. Jen zavrtěl hlavou, jakože tak to není.
"Víno mám rád, ale nejsem si jistý, co by to se mnou udělalo." Nechápavě jsem na něj koukal, obočí vysoko ve vlasech.
"Beru ty antidepresiva." Sklopil oči. Chápavě jsem přikývnul.
"Promiň, úplně jsem na to zapomněl, nechtěl jsem tě nijak.."
"To je v pohodě." Nenechal mě ani domluvit. Položil skleničku na stůl a víckrát se na ni už nepodíval. Nakonec to dopadlo tak, že jsem zbytek vína stáhl já. Bylo mi teplo. Spíš vedro. Ke konci komedie už jsem se řehtal jako… jako debil. Choval jsem se hloupě, ale s klidným svědomím to můžu svést na to víno. Pěkně mi stouplo do hlavy.

Tuuli se zvedl, když film skončil a vypnul televizi. Postavil se ke dveřím s tím, že půjde, ale já aktivní chňapl za ruku.
"Hloupost, přespíš tady. Mám velkou postel, vlezeme se oba. Navíc dneska už je pozdě." Usmál jsem se.
"Já myslím, že bych měl." Nervózně uhýbal očima, netuše, co mi říct.
"Tak zavolej. Oblečení ti půjčím a ráno tě domů doprovodím, to není špatný nápad, ne?" Nervózně přešlápl. Dotáhl jsem ho do kuchyně, kde ležel mu vlastní telefon.
"Zavolej mamce, že u mě zůstaneš." Podal jsem mu ho a čekal. Trošku roztřeseně vzal můj telefon do ruky a skutečně zavolal. Jeho rodiče nebyli moc nadšení, ale když zjistili, že ten u koho přespí, jsem já, upokojili se.

Navedl jsem ho do koupelny.
"Oblečení ti hned přinesu a ručník je ve skřínce vedle zrcadla. Toho velikého zrcadla." S tím jsem se přesunul do protějších dveří, kde jsem měl ložnici, abych vyhrábl nějaké tričko, kalhoty, popřípadě něco tomu podobného. Nakonec jsem našel jedno starší tričko s logem firmy, kde táta pracoval. Co se kalhot týkalo, byl trošku problém, nakonec jsem mu obětoval svoje nové tepláky a donesl jsem mu ponožky. Chlupaté s králíčky. Ty jsem dostal od mamky, ale ještě jsem je na sobě neměl a k jeho roztomilosti se přesně hodili. Celé jsem mu to donesl a on se usmál. Už byl klidnější.
"Děkuju." Jen jsem kývl. Opustil jsem koupelnu a šel připravit peřiny.

Lehoučce zaklepal. Zvedl jsem k němu oči od knížky. Trošku mu to trvalo.
"No šup." Usmál jsem se a pobídl ho. Zavřel za sebou dveře a skočil do postele.
"Ty ponožky jsou super." Zakmital nožkama a zahihňal se. Pak se zavrtal pod peřinu a pozoroval mě, jak čtu. Nutně jsem si potřeboval dočíst kapitolu, ale jeho pohled mě znervózňoval. Zaklapl jsem knížku a položil ji na noční stolek. Lampičku jsem nechal rozsvícenou. Otočil jsem se na něj.
"Vyprávěj mi." Zamručel a nespouštěl ze mě oči. Trošku jsem se zarazil.
"A co by sis přál? Pohádku?" Zavrtal jsem se víc pod peřinu a přisunul se k němu blíž.
"Vyprávěj mi o své životě. Jakto, že jsi tak šťastný, když jsi sám?" Usmál jsem se.
"To já sám nevím. Asi mám dost dobrých přátel." Vytáhl packu zpod peřiny a natáhl ji ke mně. Pohladil mě po čele, tváři a pečlivě sledoval, každý můj záchvěv, každé kmitnutí řasou.
"Taky jsem tvůj přítel?" Zašeptal a nespouštěl ze mě oči. Poutal mě těmi modrými studánkami. Chytil jsem jeho ruku do dlaní a přitiskl si ji ke rtům.
"Ty taky." Zvedl jsem k němu oči a pozoroval jeho lehounce vylekaný pohled.