haha..musím se přiznat trošičku jsem se teď zasekla, ale ne moc jen trošičku..xD Navíc se teď musím učit do školy..*dělá kyselej ksichtík*
Dneska se skutečně nebudu rozkecávat, jako to jindy dělám, čeká mě ještě úkol do angličtiny a fyzika..Já do té školy tolik nechci, nedokážu se s tím srovnat..*kňučí*
Tento díl je trošičku kratší a ještě pořád se drží nad pomyslným "dobré"..ty zvraty příjdou až v dalších částech..a upřímně nepsali se mi lehko..(stejně jako se mi nepíše dobře teď, bez Tuuliho, ale nebojte se!..:-) )
Dílek věnuji všem, kdo čtou..A speciélně chci jmenovat Nini, která chvilkami trpí na lyžařském výcviku..*kření se* Do nich, rytíři Trojbambulko!!..xD *kření se*
Další díl bude opět za dva dny, což znamené ve čtvrtek..^^
S láskou..
Hiroko von Rabersdorf
Telefon drnčel jako šílený. Podle budíku bylo půl druhé ráno. Hmátl jsem po té "ďábelské krabičce".
"Prosím.?" Zavrčel jsem rozespale a značně nevrle.
"Mám kluka. JE to kluk!" V tu ránu jsem byl vzhůru. Tuuliho nadšený hlas. On zářil. Byl šťastný, těšil se z nového života, ze svého synka.
"Můžu přijet?"
"Přijeď prosím." Rychle jsem vyskočil, natáhl na sebe první oblečení, co mi padlo pod ruku a už uháněl do nemocnice. Taky jsem se těšil, až se to maličké narodí.
"Prosím.?" Zavrčel jsem rozespale a značně nevrle.
"Mám kluka. JE to kluk!" V tu ránu jsem byl vzhůru. Tuuliho nadšený hlas. On zářil. Byl šťastný, těšil se z nového života, ze svého synka.
"Můžu přijet?"
"Přijeď prosím." Rychle jsem vyskočil, natáhl na sebe první oblečení, co mi padlo pod ruku a už uháněl do nemocnice. Taky jsem se těšil, až se to maličké narodí.
Tuuliho jsem našel přilepeného na skle. Jeho chlapeček ležel zabalený hned vpravo a spinkal. Byl rozkošný. Objal jsem novopečeného tatínka kolem pasu a přitiskl se mu k zádům.
"Je nádherný." Mrouskl jsem mu do ucha a bradu mu položil na rameno. Jenom se usmíval. Spokojeně, šťastně. Dovolil si na chvíli zavřít oči a trošičku se o mě opřít.
"Je nádherný." Mrouskl jsem mu do ucha a bradu mu položil na rameno. Jenom se usmíval. Spokojeně, šťastně. Dovolil si na chvíli zavřít oči a trošičku se o mě opřít.
Nakonec jsem ho odvezl k sobě. Nepustil jsem ho domů, prostě jsem ho nacpal do svého auta s tím, že zítra ho odvezu do nemocnice. Nedal jsem mu moc příležitostí k protestu. Ráno jsem pak udělal přesně, jak jsem slíbil.
Seděl jsem v rohu pokoje a sledoval Tuuliho, jak chová svoje malé mrně. Laina se usmívala, trošičku křečovitě. Byla hodně unavená. Co jsem zjistil, na jméně se ještě neshodli. Laina toužila po Charlesovi, ale Tuuli, chtěl, aby se jeho prvorozený jmenoval po dědovi - Pilvi. Nakonec se shodli na dvou jménech.
"Chceš si ho pochovat.?" Obrátil se na mě a přešel i s Pilvim ke mně. Nastavil jsem náruč. Byl to rozkošný malý chlapeček. Měl úžasně modré oči, snad po tatínkovi a nos po mámě. Droboučké prstíky. Když jsem ho držel a jemně jím houpal, upíral na mě svoje oči. A pak je zavřel, utahaný, ospinkaný. Oba, jak Laina tak i Tuuli mě pečlivě pozorovali, jestli dělám všechno správně a nesnažím se jejich dítě přizabít. Hloupé, ale zvláštním způsobem rozkošné.
"Chceš si ho pochovat.?" Obrátil se na mě a přešel i s Pilvim ke mně. Nastavil jsem náruč. Byl to rozkošný malý chlapeček. Měl úžasně modré oči, snad po tatínkovi a nos po mámě. Droboučké prstíky. Když jsem ho držel a jemně jím houpal, upíral na mě svoje oči. A pak je zavřel, utahaný, ospinkaný. Oba, jak Laina tak i Tuuli mě pečlivě pozorovali, jestli dělám všechno správně a nesnažím se jejich dítě přizabít. Hloupé, ale zvláštním způsobem rozkošné.
Lainu jsme opustili až pozdě k poledni. Musel jsem do práce, takže jsem Tuuliho odvezl domů a sám jel pak už přímo do práce. Zatraceně se mi nechtělo. Tolik jsem toužil, zůstat vedle něj, dotýkat se ho a sdílet s ním to obrovské štěstí. Bohužel pracovat jsem musel.
"Hej to je tvůj." Zrovna jsem se nacpával, mohlo být tak půl jedenácté večer.
"Kdo volá?" Zahuhlal jsem.
"Ten tvůj…" Šklebil se a naznačil několik neslušných posunků. Vyplázl jsem na něj jazyk.
"Ano, Tuuli?"
"Meri, chci si povídat. Povídej si se mnou." Zabručel mi do telefonu.
"Tak povídej." Pobídl jsem ho.
"A o čem?" Usmál jsem se. Tak on si chce povídat.
"Já nevím, povídej o všem, co tě zrovna napadne." V telefonu bylo chvilku ticho.
"Narodil se mi chlapeček." Usmál se. Slyšel jsem, jak se mu koutky úst jemně stočily a on se usmál.
"To je krásné. Máš rád děti?"
Svačinu jsem držel ruce a vůbec mě nezajímala. Před chvílí jsem sice padal hlady, ale jeho hlas mě krmil dostatečně.
"Hej to je tvůj." Zrovna jsem se nacpával, mohlo být tak půl jedenácté večer.
"Kdo volá?" Zahuhlal jsem.
"Ten tvůj…" Šklebil se a naznačil několik neslušných posunků. Vyplázl jsem na něj jazyk.
"Ano, Tuuli?"
"Meri, chci si povídat. Povídej si se mnou." Zabručel mi do telefonu.
"Tak povídej." Pobídl jsem ho.
"A o čem?" Usmál jsem se. Tak on si chce povídat.
"Já nevím, povídej o všem, co tě zrovna napadne." V telefonu bylo chvilku ticho.
"Narodil se mi chlapeček." Usmál se. Slyšel jsem, jak se mu koutky úst jemně stočily a on se usmál.
"To je krásné. Máš rád děti?"
Svačinu jsem držel ruce a vůbec mě nezajímala. Před chvílí jsem sice padal hlady, ale jeho hlas mě krmil dostatečně.
"Vlastně ano. Děti jsou krásné. Meri myslíš, že budeš mít jednou děti?" Nedokázal jsem přestat se blaženěusmívat. Kluci si už na mě ukazovali, prý "ksichtíš se jako debil". Ale když já byl tolik šťastný.
"Ahój.!" Mával na mě už zdálky.
"Jů, přišel jsi mi naproti? V šest ráno?" Chechtal jsem se a shrábnul si ho do náruče. Nikde nikdo nebyl, takže jsem si to mohl dovolit.
"Nemohl jsem spát," zašeptal a nechal se objímat, "dneska už se vrátí Laina."
"To teprve nebudeš moci spát." Zasmál jsem se. Jen mě víc stiskl. Stáli jsme tam uprostřed chodníku a objímali se. Všechno šlo tak nějak mimo nás.
Vzal jsem ho k sobě domů. Jeden jak druhý jsme si potřebovali odpočinout a moje postel byla to nejlepší útočiště pro nás oba. Stačilo jen se k sobě schoulit.
"Jů, přišel jsi mi naproti? V šest ráno?" Chechtal jsem se a shrábnul si ho do náruče. Nikde nikdo nebyl, takže jsem si to mohl dovolit.
"Nemohl jsem spát," zašeptal a nechal se objímat, "dneska už se vrátí Laina."
"To teprve nebudeš moci spát." Zasmál jsem se. Jen mě víc stiskl. Stáli jsme tam uprostřed chodníku a objímali se. Všechno šlo tak nějak mimo nás.
Vzal jsem ho k sobě domů. Jeden jak druhý jsme si potřebovali odpočinout a moje postel byla to nejlepší útočiště pro nás oba. Stačilo jen se k sobě schoulit.
Žádné komentáře:
Okomentovat