*chichňá se* Já už fakt nevím jak a proč to vlastně vzniklo, ale vzniklo to! Jistě tenhle pár (Kio a Yayoi) k sobě mají vcelku daleko, ale byl to nápad..takže mě za to prosím neukamenujte.
Tahle povídka měla původně být hrozně smutná a měla mít hrozně špatnej konec, ale ani to nakonec nevyšlo...xD Snad Naštěstí... A vlastně..Ještě než napíšu věnování. K týhle povídce patří ještě jeden rozhovor s Lali, je to vytržený z to kontextu,ale prostě..xD Mám to uložený u té povídky.
Tahle povídka měla původně být hrozně smutná a měla mít hrozně špatnej konec, ale ani to nakonec nevyšlo...xD Snad Naštěstí... A vlastně..Ještě než napíšu věnování. K týhle povídce patří ještě jeden rozhovor s Lali, je to vytržený z to kontextu,ale prostě..xD Mám to uložený u té povídky.
Mishaelqa (21:06):
ty negativisto!!!!
PaŽitka (21:06):
Já nejsem negativista...*tlemí se* Ba právě naopak, máš vidět jak jsem věčně pozitivní..
Mishaelqa (21:07):
no tak to by se 2 hádali :D
PaŽitka (21:07):
To by se teda nehádali, to by si podali ruce a šli na pivo.. *tlemí se*
No a teĎ už věnování. Hiroko to chce strašně moc věnovat Ninušáčkovi. A vlastně k tomu má jeden obrovskej důvod. Hiruška totiž Ninušáčka zbožňuje. (pokud se jí neplazí u nohou teď, tak to ještě příjde..) A taky je to takový "pitomí" (protože ta povídka prostě je pitomá..*tlemí se*) poděkování..:)
Snad se Vám to bude líbit...
Hiroko von Rabersdorf
Zmateně jsem mžoural do ranního přítmí. Přemýšlel jsem kde, sakra, jsem. Tohle prostředí mi absolutně nic neříkalo, já přeci v pokoji nemám květiny. Nebo že bych.. Jakmile jsem začal přemýšlet ozvala se hlava. Bolela jako střep a ne a ne přestat. Radši jsem nechal uvažování, místo toho jsem se zkusil posadit. Během pár vteřin jsem zjistil, že to nebyl dobrý nápad. Můj žaludek nesouhlasil a rozhodl se na protest vyhodit všechny dočasné cestující. Uslyšel jsem za sebou spěšné šustění, ale upřímně právě teď mi to bylo u zadních partii těla.. Najednou jak nevolnost přišla tak zmizela, motala se mi hlava a musil jsem zhluboka dýchat.. Otřel jsem si pusu hřbetem ruky a opatrně klesl zpátky do peřin. Zavřel jsem oči a bylo mi srdečně jedno, u koho jsem, i kdyby to byl sám Pekelný Pán.
"Yaiyoi, noták, musíš si vzít prášek a trošku vody.." Mávl jsem rukou a dál se snažil potlačit šílenou bolest hlavy. "Když si to vezmeš udělá se ti líp.." Podle hlasu jsem poznal Kia. Namáhavě jsem otevřel oči a s jeho pomocí jsem polknul prášek. Položil mě zpět do peřin a než odešel, cítil jsem jeho prsty ve vlasech.
Zmateně jsem mžoural do ranního přítmí a měl jsem podivný pocit Deja vu.. s výjimkou. Tentokrát mě nebolela hlava a kolem hrudníku se mi točili Kiovi paže. Zavrtěl jsem se ve snaze se mu vymanit a neprobrat ho, chtěl jsem totiž prchnout.
"Utíkáš..?" Ozval se mi u ucha. Ztuhnul jsem.
"Neutíkám, proč bych to dělal..?" odsekl jsem. Kio se zasmál a otočil mě k sobě čelem.
"Jsi jako myška." zašeptal a sevřel mě pevněji. Zakňučel jsem.
"Jen jsem Tě nechtěl vzbudit. Ale když už jsme oba vzhůru mohl bys mi vysvětlit, jak jsem se sem dostal..?" Kiovi se na tváři objevil udivený výraz.
"Já čekal, že ty budeš povídat. Když jsem Tě našel ležel jsi uprostřed ulice naprosto zpitý. Nechtěl jsem Tě tak nechat a vzal Tě k sobě, Vaši o tom ví, neboj.." zašeptal, když viděl můj výraz. "Ale co se stalo, že jsi se tak opil..?"
Kio na mě zvědavě koukal a oči mu plály.
"Vyznal jsem se Yuiko a ona mě odmítla, znovu." Klopil jsem hlavu.
"Ale noták, teď už bude jenom dobře.." usmál se a přitáhl mě blíž k sobě. Bylo ticho. "Yaiyoi, víš, když jsem Tě ten večer dovlekl domů, trošku ses mi vymkl a..no třeba víš.. nebolí Tě…. Něco..?" Nechápavě jsem zavrtěl hlavou. "Nemusíš se bát, jak říkám Vaši o tom vědí, jenom..nejspíš budeš první, jak vím Ritsuka je pořád má.." Dál jsem nechápavě zíral a Kiova úzkost mě mátla čím dál víc.
"Kio co se stalo..?" zavrčel jsem trošku naštvaně, jeho tajnůstkaření se mi ani trošku nelíbilo.
"No víš..Err..jak říkám, trošku ses mi vymkl a i já byl trošku pod parou, takže se nám to zvrtlo..víš.."
"Kio, neprotahuj to.." zavrčel jsem.
"Fajn," Kio trhl ramenem, "spali jsme spolu." Zaškubali mi koutky. Rukou jsem si prudce vjel do vlasů a hledal ouška, ale ta tam nebyla. Cítil jsem, jak se mi krev hrne do hlavy, ve spáncích mi zlostí tepalo. Vyrval jsem se mu a chytil první polštář.
"Jak jsi mohl, využil jsi mě. Byl jsem opilý a tys mě..tys mě...tys mě prachsprostě znásilnil.." Tloukl jsem ho polštářem, seč mi síly stačily, křičel jsem naň a z očí mi tekly slzy. Najednou mě chytil za ruce. "Prosím, prosím.." Vtáhl mě do náruče, ale ani tam jsem nepřestal bojovat…
"Myslím, že by sis měl vzít tohle!" Na hlavu mi narazil čepici a zazubil se.
"Dík." Pípl jsem. Trošku jsem se styděl za svůj ranní výstup. Než jsme vyšli z jeho bytu ještě jsem se omluvil, naštěstí to přijal s úsměvem, ale.. do hlavy mu nevidím!
Zaklepal na dveře našeho bytu, doba, kterou vyplňovalo jen ticho a štrachání ze vnitř bytu byla snad nekonečná. Otevřela mamka.
"Ahoj." Pípnul jsem tichounce a nechal se vtáhnout dovnitř bytu. Za Kiem jsem se ani neotočil. Chtěl jsem jenom.. vlastně vůbec nevím, co jsem chtěl, chtěl jsem být asi sám, ale věděl jsem, že rodiče budou chtít mluvit.
"Yayoi, mohl bys..?" Ozvalo se z obývacího pokoje, chtě nechtě jsem se vydal tím směrem. Mamka poklepala na místo vedle sebe a já se posadil a položil jí hlavu na rameno. Sundala mi čepici a po chvilce váhání i prohrábla vlasy. Táta byl zticha, jen to všechno sledoval. Mamka mě strhla do náruče.
"Moc se omlouvám!" Slyšel jsem ji zašeptat.
"Maminko, ale.." Přitiskla mě k sobě víc.
"Měla jsem být doma." Zašeptala. A pak už to všechno šlo moc rychle na to, abych si to pamatoval. Vím jen, nakonec mě objal i táta.
Do školy jsem šel. Čepici naraženou do čela, hlavu sklopenou. Najednou se ozval výkřik a z jedné strany ne mě skočil Ritsuka a povalil mě, čepka si v klidu, s čistým svědomím odlítla o metr dál a já začal panikařit. Ritsukovi se na tváři objevil úsměv.
"Já to věděl!" Koktal jsem něco hodně nesmyslnýho. Ritsuka se postavil a podal mi ruku. "Když včera Kio přišel, byl úplně mimo a brblal něco o tobě. Byl rozhozený a vůbec se nedokázal soustředit. Je to pitomec. A ty to neřeš. Stejně bys o ně dřív nebo později přišel." Yayoi se usmál. Jasně stejně by o ně přišel, takže. "Díky!"
Zbytek dne byl v pohodě, až na paní profesorku, která jim málem omdlela. A Yayoi si zvykl. Byl první, noa. A teď spěchali domů s Ritsukou po jednom boku a Yuiko po druhém (Yuiko se s ním CHCE kamarádit!). "Soubi!" Ritsuka se rozzářil.
"Myslel jsem, že to nestihneš, měl jsi přeci spoustu práce." Soubi pokýval hlavou a pak nenápadně ukázal prstíkem kamsi za Yuiko. Všichni se otočili a z blonďáčka s lízátkem v tlamičce vyšlo jen tichounké.
"Ahoj." Ritsuka chytil Yuiko za packu a odtáhl ji pryč.
"Utekl jsi mi a já, chtěl jsem.. Tě vidět a.." Koktal a namotával si vlasy na prst.
"Fajn, tak si mě viděl." Yayoi trhl rameny. Tohle už nechtěl řešit. Kio sklopil oči. Takhle to přece nechtěl! Chtěl ho stáhnout do náruče, poňuchňat a pak.. pak pokud by mu to dovolil ho umilovat, uňuchňánkovat, ulíbat a umazlíkovat k smrt.
"Yayoi." Pípnul.
"Nemusíš se mi omlouvat, život jde prostě dál a já na tohle neumřu." Ušklíbl se oslovený a lehce mávl rukou. Kio se trošku zamračil a dodával si odvahy.
"Yayoi, já Tě chci.." Hleděl mu do očí, když to říkal a nedovolil si ani mrknout. Yayoiovi vylítlo obočí vysoko do vlasů.
"Eh..?" Udělal a na víc se nezmohl. Kio se zasmál a rukou si vjel do vlasů.
"Věř mi, sám nevím proč, ale chci Tě, chci, chci..chci a vykřičím to všude, jestli budeš chtít. Řeknu všem, že Tě CHCI!" Yaoyi zavrtěl hlavou.
"Jsi pitomec."
"Jasně, budu vším, co si budeš přát." Zachichtal se Kio a pak se k němu vrhl, aby ho mohl obejmout…
Žádné komentáře:
Okomentovat