Tohle je kraťoučké...takové jen, aby se nezapomnělo o čem, že to je...xD
Mňo a tuhle kraťounkou kapitolku bych chtěla věnovat Kira-chan a Nini, protože dneska byli první na který jsem si vzpomněla, když jsem zapla počítač...^__^
Mňo a tuhle kraťounkou kapitolku bych chtěla věnovat Kira-chan a Nini, protože dneska byli první na který jsem si vzpomněla, když jsem zapla počítač...^__^
PS:Už vím jak tam zakomopnuju ty kočkýýýýý...xD
Hiroko von Rabersdorf
"Pane profesore..!!" Volal Rai a hnal se za ním, že sotva popadal dech. Kazuki se zastavil až u dveří kabinetu a počkal, než ho Rai doběhl.
"Co potřebuješ..??" Věnoval mu jeden ze svých naprosto nepřístupných pohledů.
"Jen mluvit.." Usmál se a sledoval změnu výrazu.
"Dobře, pojď dál.." Otevřel dveře a pozval ho dovnitř.
"O čem chceš mluvit..?"
"Jste nervózní," zakřenil se Rai, "nemusíte se bát, mě jen zajímá jakou dělám chybu nebo spíš chyby v gramatice, že mám tak mizerný výsledky."
"Ah..," udělal Kazuki a natáhl se po složce s testy 3.C. Rai sledoval, jak znovu prochází jeho testy.
"Děláš hloupé chyby. Kvůli své nepozrnosti, zbytečně se připravuješ o body. Vidíš..?!" Poukázal na soupustu drobných chybek. Předložky, členy...na to Rai nikdy nebyl.
"Tady..tady..tady..a tady.., tady taky.." Kazuki mu postupně ukazoval všechny ty chybičky, které Rai považoval za méně než titěrné. Nahnul se, aby lépe viděl na konec listu s testem. Profesor se znatelně otřásl.
"Měl bych ti to zaplatit.." Vyhrkl najednou.
"Co..??" Rai nechápavě hleděl.
"Za to...ehm..." Kazuki viditelně rudnul, nevěděl jak to říct. Raiovi se rozzářil obličej. "Vy myslíte ten orál..??" Profesor angličtiny měl sto chutí zalízt pod stůl, ale ovládl se a nepatrně přikývl. Vzápětí na to se drápal po penězích.
Rai ho chytil za paži.
"Jste ženatý.??"
"Ne."
"Máte přítelkyni..??"
"Ne, já.."
"Přítele..??"
"NE!!"
"Děti..??"
"Ne,já.."
"V tom případě si to ihned schovejte.." Trhl hlavou a trošičku se zamračil.
"Ale.." Rai mu skočil do řeči.
"Bylo mi sváma dobře, proto to nechci.." Jeho tvář ozdobil sotva viditelný ruměnec. Nebyl zvyklý říkat takové věci.
Třeba budeme mít šanci si to zopakovat. Pomyslel si Kazuki a pousmál se.
"Třeba budemem mít ještě šanci si to zopakovat..," usmál se Rai, "..a pane profesore, já..no mohl byste mi pomoct s tou angličtinou. Aspoň trošku..???" Tvářil se jako ten největší anděl.
"Samozřejmě moc rád, zastav se po školo domluvíme se.." Rai přikývl a jal se zmizet.
"Co potřebuješ..??" Věnoval mu jeden ze svých naprosto nepřístupných pohledů.
"Jen mluvit.." Usmál se a sledoval změnu výrazu.
"Dobře, pojď dál.." Otevřel dveře a pozval ho dovnitř.
"O čem chceš mluvit..?"
"Jste nervózní," zakřenil se Rai, "nemusíte se bát, mě jen zajímá jakou dělám chybu nebo spíš chyby v gramatice, že mám tak mizerný výsledky."
"Ah..," udělal Kazuki a natáhl se po složce s testy 3.C. Rai sledoval, jak znovu prochází jeho testy.
"Děláš hloupé chyby. Kvůli své nepozrnosti, zbytečně se připravuješ o body. Vidíš..?!" Poukázal na soupustu drobných chybek. Předložky, členy...na to Rai nikdy nebyl.
"Tady..tady..tady..a tady.., tady taky.." Kazuki mu postupně ukazoval všechny ty chybičky, které Rai považoval za méně než titěrné. Nahnul se, aby lépe viděl na konec listu s testem. Profesor se znatelně otřásl.
"Měl bych ti to zaplatit.." Vyhrkl najednou.
"Co..??" Rai nechápavě hleděl.
"Za to...ehm..." Kazuki viditelně rudnul, nevěděl jak to říct. Raiovi se rozzářil obličej. "Vy myslíte ten orál..??" Profesor angličtiny měl sto chutí zalízt pod stůl, ale ovládl se a nepatrně přikývl. Vzápětí na to se drápal po penězích.
Rai ho chytil za paži.
"Jste ženatý.??"
"Ne."
"Máte přítelkyni..??"
"Ne, já.."
"Přítele..??"
"NE!!"
"Děti..??"
"Ne,já.."
"V tom případě si to ihned schovejte.." Trhl hlavou a trošičku se zamračil.
"Ale.." Rai mu skočil do řeči.
"Bylo mi sváma dobře, proto to nechci.." Jeho tvář ozdobil sotva viditelný ruměnec. Nebyl zvyklý říkat takové věci.
Třeba budeme mít šanci si to zopakovat. Pomyslel si Kazuki a pousmál se.
"Třeba budemem mít ještě šanci si to zopakovat..," usmál se Rai, "..a pane profesore, já..no mohl byste mi pomoct s tou angličtinou. Aspoň trošku..???" Tvářil se jako ten největší anděl.
"Samozřejmě moc rád, zastav se po školo domluvíme se.." Rai přikývl a jal se zmizet.
/ / /
Letěl jako střela. Poté co domluvili doučování zjistil, že toho dne má ještě spoustu práce.
"Omlouvám se, jdu pozdě." Uklonil se.
"To je v pořádku." Usmál se Kazuki a pokynul mu na pohovku. Rai si sedl, ale cítil se jaksy nesvůj, pořád se vrtěl a nemohl se soustředit. Najednou se mu rozdrnčel telefon.
"Mami..?? Co se stalo..?!" Na druhé straně byl slyšet jen šum a...houkání sanitky..?!
"Ahoj, ty budeš syn..tvoje máma měla bouračku, je na tom zle, právě ji vrtulníkem převáží do nemocnice, chtěla abych ti zavolal." Rai zbled a zatočila se mu hlava. Hádal se s mámou a občas prohlašoval, že život bez ní by byl pohádka, ale teď když té rádoby pohádce bylo blízko třásl se po clém těle a měl o ni strach.
"Kam ji vezou..??" Vyhrkl a nevnímal Kazukiho otázky. Chvíli bylo ticho..
"Tokijská všeobecná.., má tě kdo odvízt.??"
"Jasně moc děkuju..." Zavěsil a hnal se pro kabát.
"Co se sakra stalo.." Kazuki ho chytil za ramena a prudce s ním zatřásl.
"Máma, měla nehodu...Jedu do nemocnice.." Vytrhl se mu a už sahal po klice.
"Odvezu Tě.." Rozhodl profesor, jeho tón nepřipouštěl jakoukoliv námitku a tak byli za chvilku, která Raiovi připadala jako nekonečnost, na recepci a ptali se po paní Shinori. Našli ji, ale byla na operačním sále kam za ní nemohli. Rai se svezl do křesla, napůl doufal, že s ním Kazuki zůstane, napůl si přál, aby už vypadl.
"Rai, mám...mám s tebou zůstat..??" Čupěl před svým žákem a jeho ruce držel ve svých dlaních. Chtěl ho podpořit, ale zárověn si nebyl jistý jestli Rai chce být podpořen..
"Omlouvám se, jdu pozdě." Uklonil se.
"To je v pořádku." Usmál se Kazuki a pokynul mu na pohovku. Rai si sedl, ale cítil se jaksy nesvůj, pořád se vrtěl a nemohl se soustředit. Najednou se mu rozdrnčel telefon.
"Mami..?? Co se stalo..?!" Na druhé straně byl slyšet jen šum a...houkání sanitky..?!
"Ahoj, ty budeš syn..tvoje máma měla bouračku, je na tom zle, právě ji vrtulníkem převáží do nemocnice, chtěla abych ti zavolal." Rai zbled a zatočila se mu hlava. Hádal se s mámou a občas prohlašoval, že život bez ní by byl pohádka, ale teď když té rádoby pohádce bylo blízko třásl se po clém těle a měl o ni strach.
"Kam ji vezou..??" Vyhrkl a nevnímal Kazukiho otázky. Chvíli bylo ticho..
"Tokijská všeobecná.., má tě kdo odvízt.??"
"Jasně moc děkuju..." Zavěsil a hnal se pro kabát.
"Co se sakra stalo.." Kazuki ho chytil za ramena a prudce s ním zatřásl.
"Máma, měla nehodu...Jedu do nemocnice.." Vytrhl se mu a už sahal po klice.
"Odvezu Tě.." Rozhodl profesor, jeho tón nepřipouštěl jakoukoliv námitku a tak byli za chvilku, která Raiovi připadala jako nekonečnost, na recepci a ptali se po paní Shinori. Našli ji, ale byla na operačním sále kam za ní nemohli. Rai se svezl do křesla, napůl doufal, že s ním Kazuki zůstane, napůl si přál, aby už vypadl.
"Rai, mám...mám s tebou zůstat..??" Čupěl před svým žákem a jeho ruce držel ve svých dlaních. Chtěl ho podpořit, ale zárověn si nebyl jistý jestli Rai chce být podpořen..
Pokračování příště...^__^
Žádné komentáře:
Okomentovat