Omlouvám se za chyby...:(( Tohle bych chtěla věnovatt naší dnešní oslavenkynii...Lalinceee...Protože ona si to zaslouží... I když je to vyděračka..xDxD
Lali je prostě úplně mega super...^^"
Takže pro Lalinkuuu...
Gomeeeeeeeen..není to tak dlouhý, jak Hiroko plánovala... Zítra zkusím dodat další díííl, ale neslibuju...
Hiroko von Rabersdorf
"Ty,..zůstal bys..? Prosím..??" Rai kňučel, oči upřené na Kazukiho ruce, s nimi se necítil sám. Kazuki neodpověděl, na místo toho svého studenta pevně objal.
"Jen si dojdu pro kávu, chceš něco..??" Zašeptal a zvedl se. Rai zakroutil hlavou.
"Dobře..hned jsem zpátky." Zabroukl ještě a než odešel k automatu, konejšivě Raie pohladil.
Vracel se s kávou. "Už jsem..." Pohled, který se mu naskytl byl prakticky nezaplatitelný. Rai jak chrupká v křesle. Stočený do klubíčka. Tichounce oddechoval. Usmál se a kafe odložil na stoleček nedaleko pohovky, kam Raie hodlal přemístit. Chytil ho do náruče, byl těžší než čekal, a opatrně ho položil na pohovku, kterou vybral. Po chvilce přes něj přehodil sako a posadil se do křesla. Měl skvělý výhled.
"Pane..??" Kazuki sebou cukl, trošičku usnul.
"Ano, doktore, co se děje..??" Kazuki si mnul ospalé oči, takže mu unikl doktorův zoufalý vzdech, kdo ho, ale nepřeslechl byl Rai. Viděl jak se doktor tváří.
"Má vnitřní krvácení. Krvácí do břišní dutiny. Nejsme si jistí, jak dlouho bude ještě dýchat. Právě je vzhůru, takže jestli...." Rai vyskočil a hnal se k pokoji, kde údajně měla Shinori ležet. Ležela.
"Mami..!" K její posteli se přihnal jako velká voda.
"Broučku.." Usmála se. Rai stikl její ruku.
"Zase jsi vyváděla hlouposti, že..??" Káral ji jako malou holčičku a ona se usmívala.
"Bál jsem se o tebe, občas říkám nesmysly, to přece víš. Mám tě rád maminko." Svíral její ruku a zoufale se snažil zadržet slzy.
"Všechno bude v pořádku..," zachraptěla, "..vyprávěj mi." Upírala na něj oči a čekala.
"Žila byla jedna strašlivě neposlušná holčička..," oba moc dobře věděli o čem tahle pohádka je, "..Jme..." Jeden z přístrojů se hlasitě rozeřval. Křičel neskutečně dlouho, Raiovi připadalo, že každou novou vteřinou řve víc. Někdo ho prudce odstrčil a on si narazil záda o zeď.
"Maminko..." Sledoval doktory, sledoval umírající matku. Schoulil se do klubíčka a zavřel oči.
"Pane..??" Byl to jeden z doktorů, kteří oživovali, nebo se o to aspoň snažili, jeho matku. Rai na něj upřel pohled a s jehou pomocí se postavil.
"Pane, vaše matka, nemohli jsme už nic dělat. Je mi to líto." Rai přikývl. Odlepil se od zdi a odstrčil doktora, který mu zavazel v cestě. Máma, jeho mám byla mrtvá. Nechtěl přemýšlet nad tím co bude dělat, bez ní.
"Rai..??" Oslovený mu věnoval nic neříkající pohled.
"Je pryč.." Zašeptal a vzápětí se sesunul k zemi. Dal svým pocitům k dispozici čtyřproudovou dálnici s jedním směrem. Ven. Plakal, třásl se, zoufale se tiskl ke konejšivým rukám.
"Šššš..," Kazuki ho tišil, jak nejlépe dovedl, ale nakonec to přece jen vzdal, "..Pojď, půjdeme domů.." Pomohl mu vstát, chvíli sledoval, jak se snaží držet na nohou, pak ho chňapl do náruče. "Takhle to bude o mnoho jistější.." Zašeptal a přivinul Raie blízko k sobě.
Toho dne nebo spíše už večera vzal Kazuki Raie k sobě domů. Nehodlal ho nechat samotného a už vůbec ne samotného v bytě, kde bydlel se svou matkou.
"Skoč si pod sprchu, ano..??" Věnoval Raiovi úszkostlivý pohled. Ten jen přikývl, ale nehnul se ani o milimetr. Kazuki vzdychl. Prolezl skříň. Vytáhl jedno dlouhatánský tričko a z jiný skříňky vzal ručník. Rai stál pořád na tom samém místě.
"Tak pojď už.." Zašeptal a vzal Raie do náruče, aby ho pár vteřin na to posadil na pračku. Vysvlékl se a vzápětí zbavil oblečení i svého společníka. Dopřál sobě i Raiovi kompletní hygienickej kolotoč, načež ho zabalil do ručníku a oblékl.
"Máš hlad..??" Rai mlčel, vypadal jakoby to byl on, kdo umřel. Kazuki se smutně pousmál. Za ruku Raie zavedl do ložnice. Zachumlal ho do peřin a vzápětí ležel u něj. Stáhl si ho do náruče a lehoučce mu foukal do vlasů. Rai za chvilku usnul, musel umírat unavou.
"Asi dělám tu největší hloupost..," zašeptal, když si byl storpocentně jistý, že Rai spí, "..ale Miluju Tě, princátko moje." V tu chvíli děkoval všem svatejm, že jeho princátko spí. Znělo to strašně...strašně sentimentálně. Asi už stárnu..Problesklo Kazukimu hlavou těsně před tím než usnul.
"Jen si dojdu pro kávu, chceš něco..??" Zašeptal a zvedl se. Rai zakroutil hlavou.
"Dobře..hned jsem zpátky." Zabroukl ještě a než odešel k automatu, konejšivě Raie pohladil.
Vracel se s kávou. "Už jsem..." Pohled, který se mu naskytl byl prakticky nezaplatitelný. Rai jak chrupká v křesle. Stočený do klubíčka. Tichounce oddechoval. Usmál se a kafe odložil na stoleček nedaleko pohovky, kam Raie hodlal přemístit. Chytil ho do náruče, byl těžší než čekal, a opatrně ho položil na pohovku, kterou vybral. Po chvilce přes něj přehodil sako a posadil se do křesla. Měl skvělý výhled.
"Pane..??" Kazuki sebou cukl, trošičku usnul.
"Ano, doktore, co se děje..??" Kazuki si mnul ospalé oči, takže mu unikl doktorův zoufalý vzdech, kdo ho, ale nepřeslechl byl Rai. Viděl jak se doktor tváří.
"Má vnitřní krvácení. Krvácí do břišní dutiny. Nejsme si jistí, jak dlouho bude ještě dýchat. Právě je vzhůru, takže jestli...." Rai vyskočil a hnal se k pokoji, kde údajně měla Shinori ležet. Ležela.
"Mami..!" K její posteli se přihnal jako velká voda.
"Broučku.." Usmála se. Rai stikl její ruku.
"Zase jsi vyváděla hlouposti, že..??" Káral ji jako malou holčičku a ona se usmívala.
"Bál jsem se o tebe, občas říkám nesmysly, to přece víš. Mám tě rád maminko." Svíral její ruku a zoufale se snažil zadržet slzy.
"Všechno bude v pořádku..," zachraptěla, "..vyprávěj mi." Upírala na něj oči a čekala.
"Žila byla jedna strašlivě neposlušná holčička..," oba moc dobře věděli o čem tahle pohádka je, "..Jme..." Jeden z přístrojů se hlasitě rozeřval. Křičel neskutečně dlouho, Raiovi připadalo, že každou novou vteřinou řve víc. Někdo ho prudce odstrčil a on si narazil záda o zeď.
"Maminko..." Sledoval doktory, sledoval umírající matku. Schoulil se do klubíčka a zavřel oči.
"Pane..??" Byl to jeden z doktorů, kteří oživovali, nebo se o to aspoň snažili, jeho matku. Rai na něj upřel pohled a s jehou pomocí se postavil.
"Pane, vaše matka, nemohli jsme už nic dělat. Je mi to líto." Rai přikývl. Odlepil se od zdi a odstrčil doktora, který mu zavazel v cestě. Máma, jeho mám byla mrtvá. Nechtěl přemýšlet nad tím co bude dělat, bez ní.
"Rai..??" Oslovený mu věnoval nic neříkající pohled.
"Je pryč.." Zašeptal a vzápětí se sesunul k zemi. Dal svým pocitům k dispozici čtyřproudovou dálnici s jedním směrem. Ven. Plakal, třásl se, zoufale se tiskl ke konejšivým rukám.
"Šššš..," Kazuki ho tišil, jak nejlépe dovedl, ale nakonec to přece jen vzdal, "..Pojď, půjdeme domů.." Pomohl mu vstát, chvíli sledoval, jak se snaží držet na nohou, pak ho chňapl do náruče. "Takhle to bude o mnoho jistější.." Zašeptal a přivinul Raie blízko k sobě.
Toho dne nebo spíše už večera vzal Kazuki Raie k sobě domů. Nehodlal ho nechat samotného a už vůbec ne samotného v bytě, kde bydlel se svou matkou.
"Skoč si pod sprchu, ano..??" Věnoval Raiovi úszkostlivý pohled. Ten jen přikývl, ale nehnul se ani o milimetr. Kazuki vzdychl. Prolezl skříň. Vytáhl jedno dlouhatánský tričko a z jiný skříňky vzal ručník. Rai stál pořád na tom samém místě.
"Tak pojď už.." Zašeptal a vzal Raie do náruče, aby ho pár vteřin na to posadil na pračku. Vysvlékl se a vzápětí zbavil oblečení i svého společníka. Dopřál sobě i Raiovi kompletní hygienickej kolotoč, načež ho zabalil do ručníku a oblékl.
"Máš hlad..??" Rai mlčel, vypadal jakoby to byl on, kdo umřel. Kazuki se smutně pousmál. Za ruku Raie zavedl do ložnice. Zachumlal ho do peřin a vzápětí ležel u něj. Stáhl si ho do náruče a lehoučce mu foukal do vlasů. Rai za chvilku usnul, musel umírat unavou.
"Asi dělám tu největší hloupost..," zašeptal, když si byl storpocentně jistý, že Rai spí, "..ale Miluju Tě, princátko moje." V tu chvíli děkoval všem svatejm, že jeho princátko spí. Znělo to strašně...strašně sentimentálně. Asi už stárnu..Problesklo Kazukimu hlavou těsně před tím než usnul.
..pokračování příště..^^..
Žádné komentáře:
Okomentovat