Chcípnu, dneska na kole k zubařce, to bylo strašný. Ale víte aspoň jsem zase naštvala ségru a taťku...xDD Taťka tam byl tak pět minut ségra minutu a já jsem ještě ani neseděla a už mě hnala ven. To je vždycky naštve, protože já mám největší nervy. Ale copak za to můžu? Nemůžu.
Dneska celej den přehrávám Gackta, už mi začíná hrabat..xD Buď je Michael, Gackt a nebo Armstrong (popřípadě něco u čeho mám tendenci mlátit hlavou do zdi - Metaaaaalll..xD)
Dneska se mi nechce vykecávat.. xD to je divný, většinou mám ty, sebevražedný, tendence.
Co se povídky týče. Zabije mě to. Umřu u toho, bude to moje vrcholný dílo. Je to strašný. Vůbec nic se tam neděje a nevychází mi to tak jak já chci. A přitom. Co jsem, pro Gaiu(< zase magoří), zase zkonila??? Vrrr, ale já to dopíšu!
Tahle kapitolka, noooooooooo...*schválně to protahuje* však uvidíte, ale od příště už to snad bude čitelný, jooo příště už bude čtení..^^ To mám ráda.
Haha, Hiroko Vám původně chtěla ukázat Michaela basketbalistu, ale rozmyslela si to...:)
S láskou
Hiroko von Rabersdorf
Opřel jsem se o futra a s úsměvem sledoval Bertu, jak se snažila to vlče naučit říkat "Berta". Nevěnoval jí moc pozornosti, víc ho fascinoval vonící čaj a vajíčka se slaninou. Berta mu to sebrala a on zavrčel, načež dostal pohlavek. Ušklíbl jsem se, tohle jsem moc dobře znal, zvláštní bylo, že to vždycky zabralo, protože ji začal poslouchat a za chvilku se dokonce snažil vyslovit její jméno. Bylo to takové "Be-vrrrr-a". Snaha se cení.
"Já Berta." Ukázala na sebe a ještě mu to chvilku opakovala. Sledoval jsem je a zamýšlel se nad různými hloupostmi, když se ozval celkem hluboký hlas. "Berrrrta." Zavrčel. Berta se rozesmála.
"Tak se ti to podařilo." Usmál jsem se a přešel k nim. Berta nadšeně přikyvovala a pak se jala představit i mě.
"On John." Ukázala na mě a ještě párkrát to zopakovala, než to psisko pochopilo, o co kráčí.
"Jo-n" Za tu úžasnou zkomoleninu ho Bertička pochválila a pak se vrátila zpátky. Chtěla vědět, jak se jmenuje, ale on se neměl k tomu jí to povědět. Odešel jsem si udělat kávu, a když jsem se vrátil, Berta se usmívala, snažila se něco opakovat. Byla to taková zvláštní směs vrčení a kňučení.
"Ty?" Udělala Berta a honem mě přivolala, abych si to poslechl.
"Rarawwrrnirwar." Říkám, že to bylo divný.
"A nemohli bychom mu říkat prostě Ra?" Zeptal jsem se tichounce. Berta pokývala hlavou a pak se otočila zpět k Ra.
"Ty RA." Vysvětlila mu jednoduše. Chvilku na ni koukal a legračně natáčel hlavu, ale nakonec jakoby prohlídl a spokojeně ňafnul.
"Já Berta." Ukázala na sebe a ještě mu to chvilku opakovala. Sledoval jsem je a zamýšlel se nad různými hloupostmi, když se ozval celkem hluboký hlas. "Berrrrta." Zavrčel. Berta se rozesmála.
"Tak se ti to podařilo." Usmál jsem se a přešel k nim. Berta nadšeně přikyvovala a pak se jala představit i mě.
"On John." Ukázala na mě a ještě párkrát to zopakovala, než to psisko pochopilo, o co kráčí.
"Jo-n" Za tu úžasnou zkomoleninu ho Bertička pochválila a pak se vrátila zpátky. Chtěla vědět, jak se jmenuje, ale on se neměl k tomu jí to povědět. Odešel jsem si udělat kávu, a když jsem se vrátil, Berta se usmívala, snažila se něco opakovat. Byla to taková zvláštní směs vrčení a kňučení.
"Ty?" Udělala Berta a honem mě přivolala, abych si to poslechl.
"Rarawwrrnirwar." Říkám, že to bylo divný.
"A nemohli bychom mu říkat prostě Ra?" Zeptal jsem se tichounce. Berta pokývala hlavou a pak se otočila zpět k Ra.
"Ty RA." Vysvětlila mu jednoduše. Chvilku na ni koukal a legračně natáčel hlavu, ale nakonec jakoby prohlídl a spokojeně ňafnul.
Následující týden byl vyčerpávající. Nebyl jsem zrovna vyrovnaností oplývající jedinec, takže Berta měla dost častý pohled na to jak, hulákám a Ra se krčí pod stolem. Pak jsem si za to nadával, protože se mě bál, ale jinak to prostě nešlo.
"Johne, měl bys být trpělivější. Žil přece sedmnáct let mezi vlky." Pokárala mě a já se chtěl propadnout.
"Chtěl bych vidět tebe." Zavrčel jsem. Berta to vzala jako výzvu a Raa si odvedla ven na zahradu. A pak jsem měl celý další týden volno. Začal jsem znovu pracovat na výzkumu. Byla to věc, kterou jsem miloval. Na večeře ani obědy nebo snídaně jsem nechodil, byl jsem prostě celou dobu v laboratořích a aktivně se účastnil všech zkoušek a pokusů. Nemohl jsem se pak divit, že na mě Berta byla naštvaná a Ra se mi vyhýbal ještě víc. Dokonce už nechodil spát ke mně, to mě trošku mrzelo, ale dokázal jsem se bez toho obejít. Nemusím mít všechno. Jenomže byli lidé, kterým se to nelíbilo a tak se jednoho krásného rána v jídelních dveřích objevil strýček a jeho povedená dcerka. Musel jsem je přijmout a oni si navíc vynutili, jeho vlčí veličenstvo. Sám jsem nevěděl, jak moc v řeči pokročil a tak mě dosti překvapilo, když vkráčel do místnosti, jemně se uklonil a svým zvláštním hlasem vrčivě zašeptal. "Dobrré rráno." Natálie nadšeně zatleskala a už se k němu hrnula s tím, že se musí posadit vedle ní. Nelíbilo se mu, že ho někdo ovládá, ve smečce byl nejspíš hierarchicky hodně vysoko, a tak varovně zavrčel. Zaculil jsem se a pokynul mu. Měl už svoje oblíbené místo v čele stolu naproti mé židli. Usmál jsem se. Berta donesla snídani a já je vyzval k její konzumaci. Nenechali se dvakrát pobízet.
"Johne, měl bys být trpělivější. Žil přece sedmnáct let mezi vlky." Pokárala mě a já se chtěl propadnout.
"Chtěl bych vidět tebe." Zavrčel jsem. Berta to vzala jako výzvu a Raa si odvedla ven na zahradu. A pak jsem měl celý další týden volno. Začal jsem znovu pracovat na výzkumu. Byla to věc, kterou jsem miloval. Na večeře ani obědy nebo snídaně jsem nechodil, byl jsem prostě celou dobu v laboratořích a aktivně se účastnil všech zkoušek a pokusů. Nemohl jsem se pak divit, že na mě Berta byla naštvaná a Ra se mi vyhýbal ještě víc. Dokonce už nechodil spát ke mně, to mě trošku mrzelo, ale dokázal jsem se bez toho obejít. Nemusím mít všechno. Jenomže byli lidé, kterým se to nelíbilo a tak se jednoho krásného rána v jídelních dveřích objevil strýček a jeho povedená dcerka. Musel jsem je přijmout a oni si navíc vynutili, jeho vlčí veličenstvo. Sám jsem nevěděl, jak moc v řeči pokročil a tak mě dosti překvapilo, když vkráčel do místnosti, jemně se uklonil a svým zvláštním hlasem vrčivě zašeptal. "Dobrré rráno." Natálie nadšeně zatleskala a už se k němu hrnula s tím, že se musí posadit vedle ní. Nelíbilo se mu, že ho někdo ovládá, ve smečce byl nejspíš hierarchicky hodně vysoko, a tak varovně zavrčel. Zaculil jsem se a pokynul mu. Měl už svoje oblíbené místo v čele stolu naproti mé židli. Usmál jsem se. Berta donesla snídani a já je vyzval k její konzumaci. Nenechali se dvakrát pobízet.
Po snídani jsem pozval strýce na šálek kávy, bylo to spíš zdvořilostní gesto, navíc jsem potřeboval využít jeho přítomnosti a projednat finance. Ra a Natálii jsme nechali o samotě, však on si kluk poradí, když ho bude, ta prokletá baba, ohrožovat.
Křik se ozval během následujících patnácti minut. Když jsme doběhli, Ra vysel zakousnutý za její předloktí a vztekle vrčel, zatímco Berta ho plácala utěrkou. Dostal jsem záchvat, jestli kašle nebo smíchu to zůstane do smrti utajeno.
"Ra! Pusť Natálii!" Zařvala Berta, Ra v tu chvíli sklopil pomyslná ouška a utekl do zahrady. Rychle jsem se omluvil, vrhl po Bertě trošku rozzlobený pohled a šel se po tom vlčeti porozhlídnout. Ne, že bych měl strach, byl to spíš pocit, že to nebylo zase až tak spravedlivý. Nejspíš jsem měl pravdu protože, když jsem ho našel schouleného pod starým dubem, fňukal a čím dál víc se choulil.
"Ra, vlče, pocem, řekni Johnymu, co ti ta ošklivá ženská udělala." Natáhl jsem k němu ruce a on, i když se mi celý ten týden vyhýbal, mi skočil do náruče a rozfňukal se ještě víc. Nemělo cenu to z něj tahat a tak jsem ho jen choval a hladil po zádech. Mělo to na něj velice uklidňující účinky, takže mi během pár chvilek usnul v náručí. Sedl jsem si pod strom, opřel se o kmen a poslouchal ptáčky. Jen tak vypustit se mi už pěkně dlouho nepodařilo. Užíval jsem si to.
"Ra! Pusť Natálii!" Zařvala Berta, Ra v tu chvíli sklopil pomyslná ouška a utekl do zahrady. Rychle jsem se omluvil, vrhl po Bertě trošku rozzlobený pohled a šel se po tom vlčeti porozhlídnout. Ne, že bych měl strach, byl to spíš pocit, že to nebylo zase až tak spravedlivý. Nejspíš jsem měl pravdu protože, když jsem ho našel schouleného pod starým dubem, fňukal a čím dál víc se choulil.
"Ra, vlče, pocem, řekni Johnymu, co ti ta ošklivá ženská udělala." Natáhl jsem k němu ruce a on, i když se mi celý ten týden vyhýbal, mi skočil do náruče a rozfňukal se ještě víc. Nemělo cenu to z něj tahat a tak jsem ho jen choval a hladil po zádech. Mělo to na něj velice uklidňující účinky, takže mi během pár chvilek usnul v náručí. Sedl jsem si pod strom, opřel se o kmen a poslouchal ptáčky. Jen tak vypustit se mi už pěkně dlouho nepodařilo. Užíval jsem si to.
Vzbudila mě až zima. Jistě z jedné strany mě hřálo Raovo tělo, ale ten dub celkem studil. Zamžoural jsem. Byl úplněk a hvězdy zářily tolik jasně. To jsme spali tak dlouho? Chvilku jsem se ještě rozkoukával. Raa jsem chytil do náručí a i s ním se postavil, byla to sice pěkná fuška a já měl pocit, že mi šlehne v zádech, ale zvládnul jsem to. Trochu nejistým krokem jsem se vydal do domu. Berta nechala prozíravě otevřeno, takže dostat se dovnitř nebyl žádný problém. Schody jsem taky vyšlapal celkem lehce a padnou do postele, to už byl jen malý problém.
Lehnul jsem si na záda, jinak bych ani neusnul. Ra ležel schoulený vedle mě a evidentně ho vůbec netrápilo, že se roztahuje. Ještěže je ta postel tolik velká. Spokojeně jsem zavřel oči a během pár minut mě navštívil nějaký snovač. Ninii, vidíš, co děláš?
Lehnul jsem si na záda, jinak bych ani neusnul. Ra ležel schoulený vedle mě a evidentně ho vůbec netrápilo, že se roztahuje. Ještěže je ta postel tolik velká. Spokojeně jsem zavřel oči a během pár minut mě navštívil nějaký snovač. Ninii, vidíš, co děláš?
Žádné komentáře:
Okomentovat